Vánky a vichřice/Z dramat lásky
| Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát | ||
| Krásou i bolestí | Z dramat lásky | Naposledy! |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Z dramat lásky |
| Autor: | Ferdinand Karafiát |
| Zdroj: | KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 84–87. |
| Licence: |  PD old 70 |
Vroubeno po březích oleandry a piniemi spí jezero, odrážejíc v sobě zlatá světla zářivých hvězd jižního nebe. Teplý vzduch, pln rodivé síly čeří jeho vodu v jemné vlnky a vniká až do hloubi vody jeho, ba až na dno, kde žije a roste zakruticha. Až k ní připlouvají bublinky rodivého vzduchu a sedají na ni a šeptají o životě mimo vodu, o ruchu lásky, ovládající svět. —
A zakruticha se chvěje a míza v ní rychleji kolotá a vznikají i v ní touha a láska.
A pobledla noc a hvězdy prchaly před vycházejícím sluncem a paprsky slunce ozlatily hladinu jezera. Vše na ní jásá, září, zpívá blahem a opojeno štěstím života. Vítr lehce kolébá vlnami a jásavý zpěv jižních pěvců mísí se s řinčením cikád v jednu vznešenou, lahodnou harmonii.
Kdož by jasu tomu odolal? — Květ zakrutichy vypnuvší se na spirálovitě točeném stonku, roztáčí spirálu a dychtivě se vznáší výš a výše, váben sluncem a světlem. Spirála se rovná a květ se vznáší k hladině, až se jí dotkne, a poprvé líbají paprsky sluneční přímo květ, který užaslý tolikerou krásou, klade své okvětní lístky na hladinu a nechává se vlnkami vody klidně pohupovat.
Však nevzdaluje se od místa, kde na hladinu vyplul. Drží se pevně své spirálovité spony a cítě se bezpečným silou matčinou, tančí a houpá se, leskne se v paprscích a — čeká. Čeká? —
O něco dále vybujel druhý podobný květ a ten, dosud pod vodou, vidí plynouti květ po hladině a chvěje se a chvěje. Touží po tom květu nahoře, vždyť ten květ je tím čarovným, kouzla plným Ženstvím. A květ-Žena po hladině pluje a květ-Muž pod vodou touží a láskou zmírá. Jak dychtivě by plul k tomu květu, který Láskou jest, jak rád by jej zlíbal, jej pomiloval!
Nemůže! Lodyha, ze které vykvetl, je krátká a jako železný prut poutá jej ke dnu jezera. A květ-Žena tančí na vlnách v teplém vzduchu a čeká, čeká, čeká.
Ó, jistě že čeká! Vždyť cosi od něho, od toho Ženství, přechází k němu, co jej rozechvívá, sladkými touhami naplňuje, čímsi, co je blahem a zároveň bolestí. A to Ženství čeká a snad i po něm touží.
A on? Uvislý na krátké lodyze nemůže k němu, k tomu, co je mu štěstím života. Že nemůže? A což ta touha, ta láska by tak slabou byla, že nepřemohla by žilnatou lodyhu, která nemilosrdně ho od blaha odpuzuje? Že nemůže líbat, že nesmí milovat?
A bude, i kdyby umřít měl!
A vzepne se květ tajemnou a zázračnou silou a lodyha se trhá a květ jásavě plyne vodou vzhůru a blíží se hladině, kde leží pyšně jeho Ženství, a zmámen štěstím a láskou líbá, líbá ten květ, který byl sladkým doplňkem jeho života.
Slunce se leskne, vzduch se teplem chví, zpívají ptáci, šumí stromy a — dva květy po sobě toužící a se milující leží u sebe, vydychujíce ze sebe dechy omamné vůně, vůně Lásky.
A když slunce zapadalo a obloha ztemněla, květ-Žena jako bázní a studem jat, uzavírá svůj okvětní kalíšek, uzavírá v něj i ty dechy a polibky květu-Muže a ponoří se pod vodu. Spirála lodyhy se stahuje a květ spěje k rostlině-matce šťasten láskou vyplněnou.
A on květ-Muž? Ubohý! Na hladině leží sám, smuten, opuštěn. Lodyha zpřetrhaná jako bolestnou ranou trčí k hladině vody a květ bez síly umírá. Život z něho prchá, jako krev člověku z otevřených žil.
A vychází měsíc a planou hvězdy a květ pluje po hladině blízek smrti. Jest smuten, ale přece ne nešťasten! Vždyť i jemu se vyplnil sen jeho Lásky a on dosud cítí dotyk a dech a vůni toho bledého květu, který teď dole odpočívá s jeho polibky na lístcích.
A vyšlo zase slunce a nastal nový den a všecek život zase raší — jen po hladině jezera pluje květ mrtvý smrtí hrdinnou: zemřel pro lásku svou, zemřel proto, že miloval.
„Werther byl mrtev. — Lotta byla v té chvíli, kdy život jeho prchal, vyzdvihla nemocného s pohovky, položila si jej na klín, objala pravou rukou jeho hlavu a držela ji ve výši, poněvadž se jí zdálo, že se dusil a že takto bude mu volněji. Pak se náhle oči jeho zakalily, ústa zapadla, obrysy brady se staly ostřejšími a obličej stal se úplně zsinalý a jemně namodralý. — Oči zůstaly široce rozevřeny, vyděšeny, ústa pootevřená, v obličeji zračila se zasmušilost a únava. — A všichni se sepjatýma rukama, ševelíce tichou modlitbu, pozorovali slzící Lottu, chovající mrtvého Werthera.“