Vánky a vichřice/Životy

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Naposledy!	Životy	V mlhách

Údaje o textu
Titulek:	Životy
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 92–95.
Licence:	PD old 70

Potkávám je nebo doháním několikrát v týdnu: dlouhou řadu vozů těžko naložených, jež krokem váhavým, pomalým táhnou pracně vždy dva a dva voli.

Krok za krokem jdou a za nimi se valí se hřmotem veliký vůz. Některému z tahounů se táhne poměrně ještě dobře; podložený chomout netlačí a nedává tak těžce cítiti otřesy vozu. Ale mnozí, ba většina, neznají toho dobra. Tvrdé, ocelové řetízky obepínají jim hlavy a hluboce se vrývají i do měkkých částí tlamy při každém větším zatáhnutí nebo zadrhnutí vozu; a ještě jiní nosí na hřbetě znamení otroctví, dřevěné jho, které tlačí páteř, až mozoly naskakují a krev vytryskuje.

Tak jde celá řada. Vozy rachotí a hřmotí, vedle nich lidé povykují a co chvíle buď voláním nebo bičem pobízejí voly k rychlejšímu chodu. A tahoun, ucítiv ránu, zrychlí krok, aby za nějakou minutu zase upadl ve svou váhavost. Tak výkřiky se střídají s údery, bolesti s bolestmi, a voli jdou a za nimi ohromné vozy se valí a valí.

Když někdo jede proti řadě nebo ji chce předjeti, zazní volání vozků, jednoho na druhého, a každý z nich uchopí oprati a zatáhne, aby vůl šel s cesty. A řetízky se vryjí do nozder a jho se vtlačí do kříže hřbetu a vůl jde za bolestí v levo nebo v pravo na okraj silnice. A veliké oko jeho se ještě více zvětší, vypoulí a hledí, co bylo mimoděk příčinou zvětšení jeho bolestí. Někdy uvidí tahouna stejně těžce postiženého; jindy uvidí člověka v lehkém povozu, zdánlivě pána, ve skutečnosti také otroka svých povinností; ještě jindy uvidí nádherný kočár a koně jen jen se třpytící; jako veliký fantom štěstí, jako nějaké kouzlo to přeletí před velkým okem ubohého tahouna, za nímž se těžký vůz valí a valí a co chvíle drknutím bolest způsobí.

Napřed jsem se bál těch vypoulených očí. Obracely se po mně, když jsem kolem jel, a já v nich čítal tichou výčitku a stesk a utajenou bolest. A bylo-li některé to oko zakalené, zdálo se mi, že je slzami povlečeno, a míval jsem zkažený celý den. Později to oko mi už nevyčítalo, sledovalo mne od okamžiku, kdy mne zahlédlo, až jsem úplně zmizel, a já, pokud čas stačil, se zrovna zrakem vpíjel do té velké zornice a už jí lépe porozuměl. Někdy lehkou ironii, jindy soucit jsem v ní četl. Šel tahoun vedle tahouna, otrok vedle otroka, bolest vedle bolesti. Tam rány do kůže a do masa, zde rány do duše, a tahoun táhl a trpěl a vůz se valil a valil, a člověk žil a trpěl a život se vlekl a vlekl…

Jde řada povozů. Jeden vůl tíž táhne, druhý lehčeji, jeden s méně bolestmi, druhý zanechávaje za sebou krůpěje krve. A polem a lesem zní výkřiky a svištění bičů a za tahouny valí se vozy veliké, těžké, někdy plny plodiny oplývající cukrem, jindy obtěžkány nevzhlednými zbytky z ní.

A nad celou řadou jako nesmírných oblud vznáší se bolest a oči se vypulují, jakoby hledaly pomoc anebo se dívaly, zdali ještě někde mimo ně je bolest. A pak je v nich buď závist nebo trpkost nebo ironie nebo uspokojení…

A řada se táhne a bolest jde s ní i vedle ní, potkává ji nebo zdohání a vozy se valí a valí a život se vleče a vleče…

* * *

Už se hodně stmívalo, když jsem je potkal. Vlastně slyšel jsem dřív, než uviděl. Temné zvuky od nárazů četných kopyt koňských o stvrdlou půdu a kámen mi už chvíli zalétaly v uši, když teprv z kvapem rostoucí tmy vyvstávala skupina asi 20 koňů. Byli skoupeni někde na trhu a vedeni od hospody k hospodě; do těchto se uchylovali vždy jejich poháněči a vycházeli teprv za dlouhé chvíle rozjařeni a rozpařeni, aby tvrdými hlasy a ostrými údery biče k chodu popohnali na zimním větru zatím zkřehlé a pojínovatělé koně.

A ti teď šli. Hlavy sklopeny k zemi jednotvárně a mechanicky kladli svá kopyta na půdu, za ranou biče vždy rychleji, za chvilku zase pomaleji a v zadu zůstávajíce. — Jistě i oni myslili, vzpomínali, pamatovali se — — — děsili a báli se.

Některé otroctví bylo snesitelné. Práci zastal a také přiměřeně byl živen. Ale jiní šli z hladu a ran, jeden s krvavými mozoly na vysedlém hřbetu, jiný osleplý, ještě jiný těžce kulhaje. A kam šli? Prozatím do kopce a k lesu, do houstnoucí tmy. A pak? Co je za kopcem, co je skryto v té tmě? Je vůbec možno ještě nějaké dobro, či hrozí tam zas rány a hlad, či tam někde je ukryta smrt, pro ně to největší milosrdenství?

Jejich tvary se mi tratily ve tmě, pak jsem slyšel jen četné mlaskavé dupoty podkov a kopyt, čím dále, tím slaběji a nezřetelněji, až úplně zanikly. Černá tma se snesla na zem a pohltila zvířata a lidi, zakryla rány na hřbetě a vyvstalá hladem žebra a snesla se i na bolest lidské duše.

Však jen pokryla, nezahladila, pod ní bolest hořela a zmíral jí člověk i zvíře, pod ní neslyšně tekla krev tu z těla, onde z duše.

A kam šli ti všichni? Vyjdou ještě za tmy, uvidí ještě slunce, prozáří je ještě paprsky dobra a lásky? Vše ticho! Zanikly zvuky a jen srdce buší a duše se láme a mozek se vzpírá jakési těžké houstnoucí tmě — — —