Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/IV
| Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun | ||
| III | IV | V |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IV |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive |
| Vydáno: | In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Václav Beneš Třebízský |
 Benešův rodný dům |
|
(Přijat do knížecího arc. konviktu. Zápisky Benešovy o první jízdě do Prahy a o počátku studií na vyšším gymnasiu.)
V červenci r. 1866. absolvoval Beneš čtvrtou třídu Slanského nižšího gymnasia. Kýžené přání jeho rodičů, viděti jedináčka knězem, mohlo se vyplniti jen v případě, kdyby byl našel se dobrodinec, jenž by synovi chudičkého krejčího pomohl jakýmkoli slušným způsobem opatřiti výživu a byt po čas studia na vyšším gymnasiu v Praze. Dobrodinec ten se našel: byl to P. Fr. Srdínko, druhdy kaplan Kvílický, jenž 8. září 1855.[1] faru Kvílickou opustil, jmenován byv prefektem knížecího arcibiskupského chlapeckého semináře. Páter Srdínko dobře znal nábožného vůdce procesí a předříkávače ze Třebíze a rád mu byl nyní na ruku. Jeho vlivem vyřízena žádost Benešova za přijetí syna Vácslava do knížecího arcibiskupského semináře (německým) přípisem ze dne 12. září 1866. příznivě. V doškové chaloupce Třebízské se zaradovalo věrné, otcovské srdce krejčího Beneše. Vácslav přijat s podmínkou, že otec jeho má stravní příspěvek na celý rok v obnosu dvaceti zlatých aspoň ve třech lhůtách zapraviti. Tato suma nebyla krejčímu Třebízskému přílišná — žil skrovně, a proto míval ve své staré, tulipány pomalované truhlici vždý nějakou částku pohotově „z lepších dob“.
Nastala tedy Vácslavovi po prázdninách roku 1866. první cesta do Prahy, kdež započíti měl studijní dráhu za cílem jasně již vytknutým. Jako chovanec konviktu vázán byl navštěvovati německé gymnasium novoměstské. Jsme šťastni, mohouce líčiti tuto první Benešovu cestu a započetí jeho studií na vyšším gymnasiu vlastními jeho slovy, jež psal — dle způsobu písma soudě — asi v poslední době studií gymnasialních nebo na počátku theologie, čím méně měl tuchy, že budou kdysi použita za pramen k jeho životopisu, tím jsou jasnější, zajímavější a věrohodnější pro charakteristiku nových poměrů, do nichž stoupal, i jeho samotného: [2]
I. „Jest jasné jitro ranní dne podzimního a sice 29. září. Ještě šero pokrývá naši vesničku tichou. Na obloze východní rdí se krásné červánky, blízký východ slunce oznamujíce. Již stojí vůz před domkem naším; mám se odebrati do Prahy, abych započatá studia dokonal; poprvé opouštím milovaný domek náš otcovský, v kterémž jsem svá mladistvá léta strávil; ach! jak těžko se mi bylo odloučiti od místa toho mi tak drahého; očima uslzenýma, bolestně se s maminkou rozloučiv, ubíral sem se k vozu. Naposled dav domku rodnému s Bohem vyjel jsem s otcem ze vsi neustále se po otčině milené se (sic!) ohlížeje. Jitro bylo chladné. Cesty rychle ubývalo. Jeli jsme krajinami příjemnými. Jednotlivé výšiny vynikali (sic!) na nivách (vlasti naší) úrodných, lesinami neb zahradami porostlé. Na cestě za … spatřil jsem též Buč (Budeč), kde dle pověsti svatý Vácslav vzdělán byl. Na to jsme jeli do dosti vysokého kopce, krásnými březinami porostlého. Štíhlé výstupky skal mezi stromovím vynikajíce milý na mne působily dojem. Pak dostavše se na horu jeli jsme již skoro pořáde rovinou. Spatřil jsem též Okoř, spustlý to hrad blíže Lichocevsi. Šedé jeho k nebi se vypínající zdi připomínaly mi doby slávy české bělohorskou bitvou pochované. Bílou horu pro vzdálenost spatřiti jsem nemohl. Blížíme se ku Praze. Z daleka spatřil jsem vrchol věže zámecké. Nedočkavě jsem v tu stranu pohlížel, bych co nejdříve ono staroslavné město Čechův spatřiti mohl, netuše, že mi Praha mnoho strastí a bolu způsobí. Věž více a více nad obzor vystupovala i neustále jsem v tu stranu pohlížel, bych matku chrámů českých, dóm to sv. Víta, spatřiti mohl. Jsme u brány a sice Bruské. Cítil jsem jakés vnitřní pohnutí mysli, poprvé přestoupiv na zem (půdu) k městu již náležející. Přijeli jsme okolo ústavu slepých k mostu (ulicemi mi nepovědomými). Zde spatřil jsem ony starožitné věže malostranské, kteréžto, jak jsem slýchal, časy Přemyslovců posledních pamatují. V duchu pomyslil jsem sobě na ony blahé a takřka nejslavnější doby naše, kdy Čechové slávu svou od Baltu až k Jaderskému moři rozšiřovali, „kdy jméno Čech“ dle básně Jablonského, Tři doby země české, slavně zaznívalo „v uších národův“. Přišlo my (sic!) na mysl, že věže tyto byly (jsou) svědky slavných činů Žižky, že jsou svědky činů Poděbrada. Vjíždíme na most. V levo i v pravo samé podobizny svatých a světic Božích. Na levé straně spatřím sv. Jana 5 hvězdami uměleckými ozdobeného, kamž v máji tak mnoho ctitelů světce tohoto Božího chvátá, aby zde na místě tomto posvátném jej o pomoc vzývali, kdež smrtí mučennickou skonal. Ponejprv spatřil jsem Vltavu, jež velebně královskou Prahu protéká, poprvé slyšel jsem šumot vln jejích. Jsme u věže staroměstské. S bolem velkým vzpomněl jsem si na následky bitvy bělohorské. V duchu spatřil jsem zde vyhlížeti ony na tyčkách vyvěšené hlavy pro vlasť odpravených pánů českých, ano i na rok 1648, kdež studenti statně odolali návalu švédskému. V pravo vyniká vodárna. Jedna strana jest značně porouchaná prý kulemi Vindischgraetze z osudného pro nás roku 1848. Za věží na levo spatřil jsem sochu Karla IV., milovaného otce vlasti. Hned za ním vypíná se mohutný chrám křižovnický. — Naproti nám rozprostírá se ohromné stavení, arcibiskupský seminář — budoucí (nastávajíci) mé obydlí. Zde jsme zastavili. Otec sešed s vozu dolů zeptal se u brány domovníka, zdali jest zde velebný pán Srdínko. Tento pravil, že jest na Hradčanech v arcibiskupském paláci. Hned ale též domovník pravil, když se otec tázal, zdali již začnou školy, že až 15tého. Což mi náramnou radost způsobilo, že zase se ještě domů podívám. Na to jsme šli nahoru ku Hradčanům do výše jmenovaného paláce. Vyjdouce (sic!) na horu spatříme zde krásný pokoj, dveře bílé, stěny krásně malované, okrasy na dveřích pozlacené: zde měl bydlet pan P. Srdínko. Já tam ani nechtěl vejít, mysle že tam snad pan arcibiskup bydlí. Zeptavše se (sic!) sluhů pravili nám, že právě tím pokojem jest vchod do tak zvaného „červeného“ pokoje, obydlí to pana Srdínka. Vejdouce tam pozdravili jsme, on nás přivítal, otec mu oznámil příčinu našeho k němu příchodu, rozmlouval s ním o rozličných věcech, na kteréž se jej ptal, kdežto já zvědavě po pokoji se ohlížel, jenž tak bohatě ozdoben byl. Stěny byly vskutku červeně malované, na nich viseli (sic!) skvostné obrazy. Utvrdiv pak nás, že školy až teprve 15. října počnou, ven s námi vyšel, abychom dobře z chodeb vyšli, (neb nemožno jest v takových budovách východu najíti). Na to šli jsme se podívat s otcem na chrám sv. Víta, kdež jsme dlouho prodlévati nemohli; neb jsme museli skládat mé věci z (sic!) vozu. V chrámě spatřil jsem památnou kapli svatého Vácslava českými drahokamy vykládanou. I přílbici a drátěnou košili tohotéž svatého jsem spatřil. Jakási hrůza posvátná naplnila mně (sic!) na místě tomto. Vstoupily mi na mysl zde s nádhernou okázalostí slavné korunovace českých králů. Spatřil jsem též hroby zesnulých panovníků země české. Odtud odebrali jsme se dolů k semináři, kdež jsme věci s vozu složili a na to podívali jsme se na staroměstské hodiny, znamenité to dílo umělcůch (sic!) českých z 15. století. Noc v Praze strávivše vyjeli jsme druhý den před polednem domů z Prahy a sice jeli jsme branou strahovskou. Brzo sem spatřil ohradu Hvězda nazvanou a na blízkém návrší Bílou Horu, místo to Čechům po veškeré časy náramnou ztrátu připomínající. Zde zlomena byla sláva Čechů, zde potlačen byl národ český, zde potlačen byl jazyk mateřský, zde domohli se nadvlády Němci, od těch dob až do nejnovějších časů nadvládu (před) nad Čechy mající.[3]
Den byl jasný, ale vítr časem vál velký. K večeru přijeli jsme domu (sic!), kde cholera již se také uhnízdila jak nám již v Praze praveno bylo. S radostí spěchal jsem sleza s vozu k našemu domku. Radost má byla velká, že opět ještě déle u rodičů svých pobudu.
II. Radost má ale blížila se ku konci. Již bylo 12. října. Den to poslední doma; zítra měl jsem již zase jíti. Celý den jsem byl smutný, neustále mysle na tu cestu. Již i den tento uplynul. Jen jednu noc již jsem měl býti u rodičů svých drahých.
Ráno sotva se zabřesklo vstal jsem; maminka chtěla jíti se mnou, což mně (sic!) opět drobet potěšilo. Avšak nyní nastává bolestné loučení s milovaným otcem. S pláčem dav jemu poslední políbení, ubíral jsem se ze vsi s maminkou. Náramné teskno pojalo mne, vzpomena (sic!) sobě, že dlouho již domov můj (sic !) neuhlídám. Zima byla ostrá. Vítr fičel pronikavý. Krokem jsme šli volným o věcech rozličných rozmlouvajíce. Často jsem na cestě plakal, ale maminka mně (!) těšila, že tam za mnou buďto ona neb tatínek brzy přijede. O dvou hodinách došli jsme do Prahy. Vystoupiv z hrány Strahovské a dále do Hradčan vešed, spatřil jsem obraz takřka celé Prahy. Jaký to dojem působilo na duši mou! Ty přečetné věže tolika chrámův, ta řeka, krásně se městem kroužící, most ten přes řeku uměle klenutý, velkolepé to dílo Karla IV.! Ach jak dojímavě to na mě působilo. Přijdouce (sic!) do semináře vynesli jsme si věci do 2. poschodí, kde jsem bydleti měl. (Pro dnešek) určeno jest mi místo toliko pro dnešní noc. Teprve zítřejšího dne měl jsem do budoucí své ložnice peřiny přenésti. Na to jsme šli k praefektovi convictu, byl to můž (sic!) postavy velké, bledých tváří, ale nad míru hodný a přívětivý, ptal se nás na rozličné věci, načež mu maminka odevzdala peníze a on mi pravil, abych v 7 hod. přišel k večeři.
Na to jsme šli na Gymnasium na Nové Město, příjdouce (sic!) ke vratům, byli jsme odbyti od školníka, člověka to trochu hrubého, že prý pan řiditel již není v kanceláři; my ale jsme se ptali, kde bydlí, že bychom to dnes rádi měli odbyté, on nám pravil obydlí — číslo pokoje jeho, načež jsme tam šli; nohy nás již boleli (sic!) poněvadž tak dlouhou cestou zemdleni jsme byli. Přijdouce (sic!) ke dveřím, zaklepáme jemně, načež se ozval chraplavý silný hlas „herein“. Vstoupivše do pokoje spatříme u psacího stolku seděti kněze a sice piaristu. Jest to muž postavy malé, tlustý a poněkud již obstárlý. Ohlídna se, táže se nás, co bychom žádali a my oznámili jsme, že bych rád byl přijat na zdejší gymnasium. Na otázku do které třídy, odpověděl jsem, že do 5. On zlobil se již skoro, pravě, že počet žáků již jest nesmírný a odpověděl, ze již přijímati nebude; což mně zarazilo neb slyšel jsem, že již ani na staroměstském nepřijímají. My jsme mu ale pravili, že mně sem poslal pan praefekt ze semináře, načež on pravil, že snad jsem tedy v konvictu? Když jsem přisvědčil, pravil, bych zítra ráno v 8 hodin přišel, že mně (sic!) zapíše. Na to šel jsem s maminkou nazpět a pobyv s ní ve městě až do půl 7. šel jsem, jak mi praveno od praefecta, k večeři do semináře. Večeřadlo toto, obyčejně letní refektář nazýváno, (bylo) jest náramně velké. — Okna podlouhlá, na hoře zakulacená. V průčelí jest veliký obraz, téměř celou stěnu zakrývající, představuje svatbu v Káni Galilejské. Na postranních stěnách visí obrazy kanovníků aneb jiných hodnostářů církevních. Mezi nimi nalézá se též obraz představující, jak mi řečeno bylo, jesuitu. Strašný jest to obraz; neb vzezření na něho člověka hrůzou uchvacuje. U dveří nacházejí se obrovská kamna a zase na zdi převeliký obraz.
Po stranách jsou stoly četné; neb místnost tato slouží co refektář i bohoslovcům. — Samým popisováním refektáře zapomněl bych skoro, co nám k jídlu přineseno bylo, oznámiti. Před modlitbou dostali jsme každý kus chleba (porec); pomodlivše se latinsky usadili jsme se a přinešeny byly nám buchty cukrem sypané. Jídlo mi skorem ani nechutnalo, neb neustále jsem si vzpomínal na maminku a tatínka a na drahou otčinu. Když jsme se po jídle pomodlili odešli jsme nahoru; na to pomodliv se za své rodiče uložil jsem se na lůžko. V půl sedmé jsme vstávali a šli jsme do kostela sv. Salvatora, maminka již čekala u vchodu a vidouc že jsem, smutný těšila mě, že sem brzy zase za mnou přijede a neb tatínek. Na to přijdouce (sic) z kostela šli jsme k snídaní. Každý jsme dostal dvoukrejcarovou housku a hrneček kávy. S rychlostí jsem to snědl a běžel jsem zase k mamince, na to jsme šli do gymnasium; cestu však jsme již pro tak nesčíslné ulice zapomněli až otázavše se, na gymnasium novoměstské jsme se doslali. Bylo osm hodin, ředitel mě napsal, jak byl včera pravil. Na to jsme šli nazpět do semináře k p. Srdínkovi se oznámit, poněvadž teprve včera večer přijel. Pak procházeli jsme se po nábřeží a hnedle bylo poledne. Maminka chtěla po dostavníku domů. Tu mi bylo smutno a úzko. Smutně se s ní rozloučiv očima uslzenýma ubíral jsem se k semináři. Ve 12 byl oběd, totiž talířek polívky, kousek masa a rejže s pečení, ani tu mi jídlo nechutnalo, neustále jsem toužil po domovu (jaký div, poprvé jsem byl z domova odešel). Odpoledne sešel jsem se soudruhem ze T … a šli jsme se podívat po městě. Den uběhl rychle; již se přiblížil večer, již jest šest, sedm hodin, večeře. Na to pomodlil jsem se, uložil sem se na lůžko. Ráno v 9 hod. byla na gymnasium slavná mše a veni sancte spiritus; tedy jsem se ustrojil svátečně a šel jsem poprvé do školy — v Praze… Známí ze školy slánské již zde byli i tedy pohovořiv s nimi, trochu jsem okřál. Škola se neustále plnila, byloť nás 110, mezi nimiž veliký počet Židů a sice 25. Křik a hlukot byl nesmírný, obzvláště se nadýmali Němci. Čechů však bylo více než dvakrát tolik. Na to přišel professor do školy; již stařec, hlavu jeho již málo vlasů pokrývalo, postavy malé, u něhož jsem již byl dříve s maminkou oznámit. Pak jsme šli do kostela; kostel ten byl zcela jednoduše ozdoben. Toliko kříž obklopený dvěma anjeli (sic!) vznášel se posvátně na oltáři. Při vkročení každé třídy zavzněly trouby a hřměly bubny, nás po tak dlouhém čase prázdnin vítajíce. Po ukončení mše svaté odebrali jsme se do školy, kde se nám školní pravidla předčítala a sice katechetou p. Dvorským. Poprvé uzřel jsem muže tohoto, o němž jsem již mnoho doma slýchal. Hlas jeho byl takřka pronikavý. Postavy byl malé, suchý a obličeje vyzáblého, tak že pohled na něho člověka skoro hrůzou naploňval. Přítomní zde byli všickni professoři vyššího gymnasia. Na to jsme byli domů propuštěni.
III. Den ten strávil jsem chozením po Praze buď po nábřeží neb na starém Městě dívaje se na obrazy četné, jenž za sklem vystaveny byly. Smutno mi bylo velice. Žádného jsem ještě neznal. Druhý den ráno šel jsem opět do školy, kde nás professor rozsazoval. Podivné to rozsazování. — —" Zde zápisky končí.
- ↑ Dle farních zápisek Kvílických.
- ↑ Zapůjčení zápisek děkujeme laskavosti p. E. Janáčka, jenž nám je vedle jiných důležitých dokumentů z pozůstalosti Benešovy laskavě zapůjčil. Jsou psány zřetelným písmem na formátu osmerkovém; III. kapitola nedokončena. Zdá se, že dospívající student chtěl založiti si pro vlastní zábavu a potěebu své memoiry, ale úmysl svůj časem pro mnohou práci jiného druhu odložil. Podáváme je zde doslova i s nečetnými chybami syntaktickými a grammatickými.
- ↑ »Takové myšlénky pojímaly duši mou.« Poznámka Benešova v zápiskách pod čarou.