Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/V
| Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun | ||
| IV | V | VI |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive |
| Vydáno: | In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Václav Beneš Třebízský |
(Lokací v V. a VI. třídě. Beneš při slavnosti kladení zákl. kamene Národního divadla. Výstup s prof. Pelletrem v VII. třídě. Lokací v VII. a VIII. třídě. Pilnost, chování a prospěch Benešův v jednotlivých předmětech za studií na vyšším gymnasiu. Kterak Beneš sám těchto studií vzpomínával.)
Nelze zajisté přičítati pohodlí či nepilnosti, jak ještě níže dokážeme, jestli lokací na novoměstském gymnasiu hned prvním rokem nedopadla pro studenta Vácslava tak příznivě, jako druhdy na gymnasiu Slanském. Bylť[1] v V. třídě v 1. půlletí mezi 110 žáky řaděnými čtyřicátý, ve 2. půlletí šedesátý. Poměrně lépe dopadla pro něho lokací v třídě VI., kde v půlletí mezi 97 žáky byl devatenáctý a v 2. půlletí mezi 86 žáky šestnáctý.
V Čechách zavládl tou dobou živý politický ruch; počínala ostrá oposice celého národa proti prosincové ústavě sdělané bez Čechů, proti nim i proti českému státnímu právu. Smýšlení proti nové ústavě i proti ministerstvu, na základě její pro „Cislajtanii“ jmenovanému, jevilo se ovšem i o slavnostech národních, z nichž nejpamátnější a nejvelkolepější byla slavnost položení základního kamene k Národnímu divadlu. Sextán Beneš byl jí také přítomen a vypravuje o tom:[2]
„… Měl jsem čapku ze tmavočerveného sametu s bělavým beránkem a sokolím pérem. Četli jsme sice tenkráte ještě ve škole Vergilia s Herodotem, učili se zoologii, poslouchali středověk, zkroucený až Bůh bránil, posmívali se nám, že jsme měli někteří nedobrý německý přízvuk, vyvolávali nás s jizlivým úsměšekm, professorská tužka se ve dvou tlustých prstech nad katalogem tetelila pomstychtivě a načervenalými rty prodralo se chvílemi polosrozumitelné slůvko, tak jako by řekl někdo česky: „dál“. Ale velikolepého průvodu dne 16. května 1868. súčastnili jsme se přece, a sice dosti značným počtem s těmi tmavočervenými čapkami na hlavách a ve mladých duších s nadšením, jež přetěžko vylíčiti. Potom nám ty přemyslovky trhali s hlav, škubali z nich péra a přišel mandát, kterýmž přísně zakázáno nositi čepice, na nichž pod sokolím pérem ve knize rozevřené byla čitelna slova: „Vědě a vlasti“.
Na Svatojanskou pouť přicházívají od pradávna do Prahy za studenty rodičové, bratří, sestry, … Za mnou chodíval jedním rokem otec, druhým matka; střídávali se. Když jsem se vracel ze školy, čekávali na mne vždycky před seminářem. Seděli na kamenné dlažbě před Salvatorským kostelem; vedle uzlík s pletencem či houskou a v kapse několik dobrých dvacetníků …
Otec mne v té čepici se sokolím pérem nemohl téměř ani poznati. Byl po desítihodimié cestě všecek unaven a starými, s vráskovatělými tvářemi řinuly se mu krůpěje potu, jako nejbohatší hrách.
„Tenkráte měli skoro také takové… Vypadlo to však pro všecky zle … velmi zle … Však víš … A nevím, co bych si počal, kdyby mne připravili o tebe!… Buď opatrný!“
„Buďte, tatíčku, beze starosti!“
„Inu — inu! Tenkráte začali také jen s čepicemi, a kolik jich skončilo v cizí zemi, že když umírali, nebylo ruky přátelské, jež by jim byla poslední službu z lásky prokázala ….“
Starý otec můj se odmlčel, a nevím, byla-li to slza, jež mu nyní skanula opálenou tváří, či zase bohatá krůpěj horkého potu. „Jen buď, chlapče, opatrný … Věnoval jsem na tebe poslední groš a byl bych nerad, aby se mi potom dobří přátelé konec ke konci vysmáli, jaký jsem byl bloud…“
Za těchto starostlivých slov bylo mi opravdu nějak úzko kolem srdce …
Hlava otcovská, bělounká, jako by samými stříbrnými nitkami poseta, naklonila se níže ke hrudi a ruce začaly rozvazovati uzlík, do něhož vložily, co mohly, dvě jiné, neméně pečlivé ruce, na nichž k vůli mně nejeden mozol v kámen utvrdí. — A druhý den jsme táhli Prahou.
I Vltava šuměla velebněji a velebněji jásotem, jímž se nade městem stověžatým chvěl všecken vzduch …
Bylo po jedné hodině, když jsem se opět sešel s otcem na kamenném dláždění před Salvatorským kostelem …
„Až mi z toho všeho jde hlava kolem!… Škoda jen, že jsem dobře neslyšel… Stál jsem trochu daleko … Za to budeš to věděti lépo ty!“
A já potom vypravoval otci celou řeč Karla Sladkovského téměř do slova. Viděl jsem jej tenkráte podruhé a slyšel ponejprv. Poprvé jsem ho spatřil, když vezli z Vídně Svatovácslavskou korunu a když se skorem také tak, jako dnes, chvěl nade Prahou všecken vzduch nejbouřnějším provoláváním slávy staletému nezadatelnému právu českému.
„Karel Sladkovský?“
Otec si přejel pravicí čelo, jako by se na něco rozpomínal.
„Zrovna přede dvaceti lety o něm mluvíval Tučkův Jan … Byli spolu dobří přátelé … Pamatuji se na to, jako by to vše dnes bylo … Vojtěch, Pístecký, Kalousové z Libovice … Přijeli k nám do vsi s červenými čapkami na hlavách a u boků se zahnutými šavlicemi… Rychtář se pfed nimi tenkráte schoval, aby prý neměl odpovídání… Za nějaký čas přihrčel náhle přede Kvílickou faru vůz a vzali pana pátera… Někde za Prahou prý také jednoho odvezli… A potom hledali Honzíka Tučka všude… všude… I u nás na hambálka vylezli, všecko z líce na rub zpřevraceli, každou štěrbinu proslídili a do chalupy jim položili vojáky … Maďary… A když se rozneslo, že v Praze zatkli Sladkovského, zaťukal někdo v noci na zamřížované okénko, vedoucí do komory, a když se z nitra ozvalo: ‚Kdo to ?‘ odpověděl příchozí: ‚Já — váš Jan …‘ Starý Tuček přiskočil rychle k okénku … ‚Pro Bůh, chlapče … utec … jsou zde … a ještě bdí… Běda jestli jim padneš do rukou …‘ — ‚Udám se sám … nic platno, otče … Trpěl byste za mne … Nebudou mně moci mnoho udělati… Vždyť jsem se téměř ničím neprovinil … Budou mne musit pustiti co nejdříve!…‘ A mladý muž, student právník, zmizel potom ve tmě… Od těch dob ho již tatík neviděl …“
Otec se na okamžik odmlčel a oko jeho utkvělo opět na mé čapce ze tmavočerveného sametu se sokolím pérem, pod nímž se skvělo heslo: „Vědě a vlasti!“
„Za několik neděl je odvezli všecky z Čech, některé do Uher, jiné do Tyrol a ještě jiné do Olomouce na Moravu… Jana Tučka do téhle pevnosti… A připravili mu v ní za krátko i hrob!…“
Tentokráte odcházel otec z Prahy poněkud znepokojen. Měl o mne starost. Jaký div!"
Slavnost kladení základního kamene nebyla asi poslední, které se Beneš účastnil v této době „táborů, kdy mužné slovo české letělo sterou ozvěnou od kraje ke kraji, od hrdých zámků se sice odrážejíc zvukem nejstudenějším, ale za to pode střechami doškovými padajíc do nejzkypřelejší půdy a nejslibněji se usmívajíc.“ Pokud tato účast byla jeho učitelům vhod, dá se souditi z následujících slov:[3] „Za let osmašedesátých a dcvětašedesátých odbývaly se v Praze slavnosti, jimž roveň nebylo a snad nebude. Účastníkům z paměti nevyšly a nevyjdou. Ale druhý den po slavnostech bývalo vždy zle. Kolik ve třídě Čechů, tolik vždycky skorem dvojek. Někomu se za hodinu dostalo dvou i tří.“
„Wart, Ihr Čechen, ich werde euch schon zu Paaren treiben. A ve svém slovu (professor) stál —“
Slova tato týkají se beze vší pochyby professora dra. Pelletra, prednášejícího dějepis, s nímž měl Beneš již v VI. třídě nejednou nepříjemnost, které co živ vzpomínal.[4] Ale v VII. třídě (školní rok 1868.—9.) takováto oprava pojednou vzala na sebe jiný ráz. Beneš líčí to sám:
„Jednou jsem vyvstal. Pan professor se dotkl potupnými slovy krále Přemysla Otakara II., Karla IV. a táborských vítězství. Opět ohlušující smích. Pan professor špoulil ústa jako labužník, když se oko jeho pase na nejzamilovanějším pamlsku. A lámal slavná bohatýrská česká jména jako někdy lámali deliquenly na kole. A mohl je vysloviti zcela dobře, nejsou tak nevyslovitelna. Co všecko ještě ke každému přidával! …
„Pane professore, my jsme Češi, my ty své předky známe, tak tomu není…!“
Ve světnici zavládlo náhle hrobové ticho. Ani jsem věru nevěděl, jak se mi tato slova ocitla na jazyku. Ale to vím, že mi tváře hořely jako nejžhavější železo… Ruce se mi také tak chvěly, zraky všech upíraly se na pana professora jako jehly … Kolem opuchlých jeho rtů zase ten posměch; ale rozpačitost zakrýti nedovedl. Přistoupil těsně až ke mně. Cítil jsem jeho horký dech a tváře se mu měnily všemi barvami. Uklouzl mu z ruky i katalog.
„Víte-li to lépe, povídejte.“
A já — povídal. Ve škole ještě ticho, já přišel do proudu… Že tu a tam kladu nedobrý přízvuk, ano že i členu někde špatně užívám, nikdo si ani nevšiml, pan professor také ne… Od té chvíle měl jsem však od něho pokoj. Stalo se v máji devětašedesátého roku.
Dotyčný pan profesor ostatně byl s dějepisem, jak se říká, neustále na štíru, zvláště za odpoledních hodin dvakráte v téhodni. Stalo se nejednou, že v „konferenci“ mezi nedbalci předčítán byl žák, jenž po celý měsíc ani nebyl vyvolán. Některá jména měl v katalogu zanesena dvakráte; při těch, jež byla psána s č či š, poznamenány třídy špatné a u oněch s „tsch“ dobré, ano velmi dobré. A byli to titíž žáci!!
Asi o tři léta později gymnasium opustil a nedlouho potom i Čechy. Někde ve Wiirtemberku či Badensku může si, poslouchá-li ho kdo, překrucovati naše dějiny po chuti."
Nezdá se ale, že by byl měl tento Benešem vylíčený výstup s prof. Pellertem nějakých nemilých následků, zjevných ve vysvědčení a lokací Benešově. Co se týče prospěchu Benešova v tomto roce, vykazují katalogy gymnasia novoměstského, že v VII. tř. byl v 1. půli. mezi 62 žáky třiadvacátý a v 2. půlletí mezi 50 žáky pětadvacátý. Rokem následujícím (1869.-70.) skončily se jeho gymnasialní studie. V oktávě mezi 46 žáky byl devětadvacátý.
Pokud se týče známek z mravného chování, z pilnosti a z prospěchu v jednotlivých předmětech, zaznamenáváme předem, že mravné chování jeho označeno v V. třídě v 1. běhu „lobenswerth“ a v 2. „ausgezeichnet“, v VI. třídě po oba běhy „lobenswerth“, v VII. tř. v 1. běhu „lobenswerth“, v 2. běhu „musterhaft“ (scéna v dějepisné hodině prof. Pelletra neměla tedy, jak již řečeno, nijakého vlivu na jeho známku z mravu), v VIII. tř. opět v obou bězích „lobenswerth“. Pilnost v V. tř. označena v 1. běhu znám. „befriedigend“, v 2. běhu „unermüht“, v VI. tř. po oba běhy „befriedigend“; v VII. tř. v 1. běhu taktéž „befriegend“, v 2. běhu „hinreichend“, ale v VIII. tř. zase po oba běhy „befriedigend“. Z náboženství v V. tř. po oba běhy „genugend“, v VI. třídě „befriedigend“ a „lobenswerth“, v VII. tř. po oba běhy „lobenswerth“ a v VIII. po oba „befriedigend“. Latina vykazuje v V. tř. po oba běhy „befriedigend“, v VI. tř. „befriedigend“ a „genugend“, v VII. tř. po oba běhy „genügend“, v VIII. tř. v 1. běhu „befriedigend“ a v 2. „genügend“. Řečtina: v V. tř. „lobenswerth“ a „ befriedigend“, v VI. tř. „be- íricdigcnd“ a „genügend“, v VII. tř. po oba běhy „genügend“, v VIII. třídě po oba běhy „genügend“. Němčina: v V. třídě „befriedigend“ a „genugend“, v VI. tř.- po oba běhy „befriedigend“, v VII. a VIII. třídě vždy po oba běhy „geniigend“. Pozoruhodny jsou známky z češtiny: v V. třídě „befriedigend“ a lobenswerth", v VI. tř. po oba běhy „lobenswerth“, v VII. tř. po dvakráte „vorzüglich“ a v VIII. třídě taktéž po oba běhy „vorzüglich“. Dějepis a zeměpis: v V. tř. v 1. běhu „lobenswerth,“ v 2. běhu „befriedigend“, v VI. tř. v 1. běhu „genügend“, ale v 2. běhu „lobenswerth“ v VII. tř. po dvakráte „lobenswerth“, v VIII. tř. v 1. běhu „lobenswerth“ a v 2. běhu „genügend“. V mathematice prospěl: v V. tř. v 1. běhu „befriedigend“; v 2. běhu „genügend“, v VI., VII. a VIII. tř. vždycky „genügend“. Zůstala mu, tedy i zde kamenem úrazu, jako druhdy na nižším gymnasiu, a snad, aspoň částečně, tkvěla vina i zde také na přednášejícím profesoru. V přírodopise: v V. tř. v 1. běhu „befriedigend“ a v 2. běhu „genügend“, v VI. tř. po dvakrát „lobenswerth“. Ve fysice v VII. i VIII. po oba běhy „genügend“. Filosofická propedeutika vykazuje: v VII. tř. v 1. běhu „genügend“ a v 2. běhu „befriedigend“, v VIII. tř. rovněž v 1. běhu „genügend“ a v 2. běhu „befriedigend“.
Ještě podotýkáme, že zameškal v V. tř. v 1. běhu 29 hodin, v 2. běhu žádnou, v VI. tř. v 1. běhu žádnou a v 2. běhu 3 hodiny, v VII. tř. v 1. běhu 13 hodin, v 2. běhu žádnou, v VIII. tř. v 1. běhu 2 hod. a v 2. běhu 3 hod. Zameškané tyto hodiny poznamenány v matričním katalogu německého gymnasia novoměstského, odkud známky tyto jsme čerpali za omluvené. Učitele Benešovy na vyšším gymnasiu jmény uváděti nebudeme.
Jak Beneš na tato svá studia na vyšším gymnasiu vůbec vzpomínal, o tom zřetelně svědčí jeho slova:[5]
„Jiní přirovnávají své doby studentské k nejrozkošnějšími dnům milostné Vesny, já k jesenním, kde již nikde ani kvítečku, kde noha zadupla podle cesty i poslední vadnoucí čekanku. Ale tanou mi na mysli přece často — velmi často. Světlými, nikdy nezapomenutelnými však chvíle, když jsem se ocitl vždy po několika měsících pod tou milou střechou, v té naší světničce, odkud co chvíli vyhlížíval tatíček, zdali již přicházím, a kde matička chystávala, co měla nejlepšího …
Teprve zde, pod dřevěným, zčernalým stropem, jejž opíraly tři staré, dubové trámce, oddechl jsem si nejvolněji.
Kdykoliv jsem, vraceje se z Prahy říšskou silnicí, uzřel na dalekém obzoru severním modravé vrchy středohorské, vždycky mi bylo k zavýsknutí; já urychlil krok, desítihodinná cesta míjela, jako když voda plyne; a což teprve, když spočinulo oko mé na Tejnecké zřícenině, na topolech u naší dědinky!
Za Pražských studií gymnasialních dostávalo se mi vlídného oka málo kdy, přívětivého slova takměř nikdy; všecko bylo tak ledové, odměřené, všecko tak cizí… Výrazy obličejů tak jízlivé, v každém rysu těch tváří mohl člověk čísti cos podobného posměchu … Význačnou i ta klasifikace na komposici: „Die Arbeit sonst befriedigend, aber der deutsche Stil ungemein holperig…“
Postavy professorské jedna druhé podivnější, každá učiněný typ, ale jednu vlastnost společnou měly až na jednoho, všickni ubohého „Čecháčka“ za každé nejmenší příležitosti učinili směšným… A odkájela většinu jich matka Moravěnka. — Pan professor opakoval slovo, které pronesl žák nedobrým přízvukem, a skorem k šedesáti hrdlům vypuklo v ohlušující smích, jenž nebyl ani k utišení. Znova a znova otřásal se ve světnici přeplněné vzduch výsměšným lomozem. Pan professor se na katedře mohl také potrhati, že se mu svaly v naduřeném obličeji škubaly, jako by se o něho pokoušela mrtvice. A řekl-li někdy: Pst — pst, už se mu rozumělo a lomoz začal poznovu.
Čecháček svěsil mlčky hlavu, oči se mu zalily slzami, ruce se chvěly a pod lebku mu přiletěla myšlenka na tatíčka — na matičku, kteří nemají doma ani tušení, co jeijch dítě musí zkoušeti, že se mu jazyk ohýbá pořád a pořád tak příliš po česku. A pro ty své rodiče, aby jim mohl býti někdy, až sestárnou, podporou, syn sevřel křečovitě rty, mlčel a trpěl. Jiné pomoci nebylo. Do těchto škol choditi musil. Byl z konviktu.
A když vzal zase tu knihu do ruky, pismena mu splývala jedno s druhým dohromady: neviděl a neviděl… Zatím se ohlušujícím rykem až okna otřasala, protože přišel na řadu jiný Čecháček. A pan professor tonul v rozkoši. Běda každému, kde ve příjmení písmena č, ř, š …"
- ↑ Tato data dovolil nám laskavé vypsati z matriky vyššího gymnasia novoměstského řed. p. Walter.
- ↑ »Pamětní list« K. Sladkovského. 1884.
- ↑ »Akademické listy« I.
- ↑ Panu profesoru bylo proti mysli, když jeho žák v dějepisu českém dobře povědomý, nejednou při přednášce se hlásil, aby údaje svého učitele doplnil nebo pozměnil.
- ↑ »Akadem. listy« I.