Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/III
| Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun | ||
| II | III | IV |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive |
| Vydáno: | In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Václav Beneš Třebízský |
(Beneš ve školách Slanských: Čtvrtá třída. Vrchlického líčení Beneše-primána. Prospěch v jednotlivých předmětech. Učitelé Benešovi a jejich láska k němu. Náklonnost k učivu dějepisnému a ku kreslení. První rysy vyvíjející se povahy.)
Krejčí Beneš nechtěl, aby syn jeho chopil se řemesla, v němá otec i děd byli vyučeni, ale určil jej na studie; není pochyby, že již tehdy bylo posledním cílem jeho nejkrásnějších tužeb otcovských viděti jednou syna svého sluhou božím.
Nejbližší gymnasium bylo ve Slaném, kdež OO. řádu Piaristů od r. 1859. vyučovali ve všech čtyřech třídách nižšího gymnasia. Jazyk vyučovací byl německý, ale Vácslav Benešův o němčinu ve škole Kvílické ani doma ovšem nezavadil. Proto, ač věcné vědomosti chlapcovy, jemuž jiždvanáct let v únoru bylo uplynulo, úplně stačily na zkoušku ku přijetí do gymnasia, musil ještě do čtvrté třídy Slanské hlavní školy, taktéž německé a pod zprávou Piaristů se nalézající. Počátkem školního roku 1861.-2. vedl jej otec do Slaného.
„S bušícím nepokojně srdcem vstoupili poutníci Třebízští do koleje Slanské, a náhoda tomu chtěla, že právě po chodbě procházel se učitel čtvrté třídy a vicerektor koleje P. Aegidius Hüwl. Vyslechl žádost známého mu Beneše, změřil chlapce sivým zrakem, chopil jej za rameno a s lakonickým „marš“ vstrčil jej do dveří čtvrté třídy a zavřel za ním, sám s otcem na chodbě o nejnutnějším dohovořiti se chtěje.“ Tak líčí Benešův životopisec v „Ruchu“ jeho vstup do škol Slanských, a můžeme tomuto i ostatním jeho údajům, týkajícím se Benešových studií Slanských, věřiti na slovo, poněvadž dlouholeté působení jeho ve Slaném zjednalo mu zprávy autoritativní.
Vácslavovi nyní nastala pilná a živému, obraznosti plnému duchu ne dvakráte příjemná práce: naučiti se německy tak, aby v desíti měsících mohl s prospěchem poslouchati německé přednášky gymnasialní. Toto „mechanické biflování německých slov a vět“ bylo často, jak praví Lacina, „kořeněno paedagogickými pohlavky věčně mrzutého P. Aegida“. Ale za školní rok, ač denně bylo mu vykonati bezmála desítikilometrovou cestu do Slaného ze Třebíze a zpět, prospěl Vácslav v němčině na tolik, že jej P. Aegidius pak sám doporučil P. Sigmundu Kouíníkovi, senioru řádu Piaristského a tehdejšímu rektoru Slanské koleje.[1] Počátkem školního roku 1862.—3. stal se tedy Beneš žákem primy Slanského gymnasia. Také nyní musil denně vážiti cestu až ze Třebíze; otec neměl vůle a hrubě ni možnosti, aby mu ve Slaném byt zjednal. Spolužákem jeho v primě byl Jaroslav Vrchlický, jenž se vzácnou ochotou napsal nám na Beneše v této době následující vzpomínku: „Poprvé setkal jsem se s Benešem na lavicích nižšího gymnasia ve Slaném u otců Piaristů v r. 1862.—3. Byli jsme oba primáni a jako ve snu pamatuji se na Beneše. Byl malý, zavalitý hoch, dobrácké tváře a nesmírně krásných modrých očí, jemný v chování, bodrý a prostosrdečný. Nosíval z pravidla kalhoty do vysokých bot, přes rameno pak velkou koženou tašku, ve které měl školní knihy a svačinu, jež dle všeho byla i obědem; dva krajíce černého chleba s jamkou uprostřed, kde měl uschovanou pomazánku neb sýr. Vím, že my městské děti jsme se závistí pohlížely na mysteria jeho kožené tašky. Přes oběd býval Beneš v koleji; byl přespolní a chodil domů teprve až po vyučování odpoledním. Tu chodívali jsme obyčejně spolu, nebo já bydlil v ulici, kudy Beneš vycházel z města (nyní dům p. Hlaváčka), a tak jsem v jeho společnosti chodíval až k našemu krámu. Pamatuji se dobře, jak v zimních krátkých odpolednách bylo mi podivno kolem srdce, když já byl již doma a on teprve takřka ha začátku své daleké cesty. Jednou byla sněhová prášenice tak veliká, že jsem jej chtěl podržeti u nás — ale vše bylo marné. Stál chvíli nepokojně mezi dveřmi krámu mého otce, a sotva trochu vánice ulevila, dal se na cestu zavátou silnicí. Patrně bál se, aby doma o něj starost neměli. Vidím dosud malou jeho postavu mizící v sněhové bouři — zdá se mi dnes, že již tenkrát na jednu nohu napadal.“
O jeho píli dosvědčují katalogy gymnasia Slanského:
V I. ročníku v 1. půli byl mezi 32 žáky 6.
v 2. » » » 30 » 5.
v II. roč. (1863.-4.) v 1. půli. mezi 21 žáky 7.
v 2. » » 21 » 6.
v III. roč. (1864.-5.) v 1. » » 20 » 5.
v 2. » » 20 » 7.
ve IV.roč. (1865.-6.) v 1. » » 18 » 5. ,
v 2. » » 17 » 5.
Co se jednotlivých známek týče, uvádíme,[2] že mravné chování jeho na vysvědčeních bylo označeno poprvé známkou „vorzüglich“ a v sedmi ostatních bězích „ausgezeichnet“. Pozornost poprvé, po druhé a po osmé „stets gespannt“, po třetí, po čtvrté a po páté „stets anhaltend“, po šesté a po osmé „stets theilnehmend“. Pilnost poprvé „sehr lobenswerth“, po sedmé „rastlos“ a jindy vždy „unermüdet“. V náboženství prospěl náš student osmkrát „vorzüglich“. V latině poprvé „recht gut“, po druhé a po osmé „sehr gut“ a ostatně vždy „lobenswerth“. V češtině v tertii „lobenswerth“, v kvartě „sehr gut“. V děje- a zeměpisu vždy „sehr gut“ kromě v I. ročníku 2. půlletí „vorzüglich“ a ve IV. ročníku 2. půlletí „ausgezeichnet“. V mathematice pětkrát „lobenswerth“ a třikrát „sehr gut“. V přírodopise čtyřikrát „lobenswerth“, třikrát „sehr gut“ a jednou „recht entsprechend“. V němčině první rok obě půlletí „lobenswerth“, druhý a třetí rok všechna půlletí „gut“ a v kvartě po obě půlletí opět „lobenswerth“. V češtině, jež byla umístěna na německých vysvědčeních gymnasiálních až naposled, třikrát „sehr gut“ a pětkrát „lobenswerth“.
Tyto pěkné známky Třebízský student si jistě zasloužil; podivuhodná jest vytrvalost, s kterou denně vážil dlouhou a nikoliv rovnou a pohodlnou cestu ze Slaného přes Tísek do Třebíze. Někdy ovšem zejména v zimě spěchal otec synkovi naproti, a někdy tento svezl se s některými z Třebízských sousedů, jedoucích z Neprobilického mlýna „od mletí“. V I. ročníku nescházel ve škole za celý rok ani jednou, v II. ročníku vynechal 12 hodin omluvených, v III. roč. 31 hodin a ve IV. roč. jen 10 hodin.
Učiteli Benešovými byli ve Slaném P. Sigmund Koutník (†1872. ve Slaném), jakožto řiditel a učitel náboženství; Benignus Volek (Piarista, †1884. ve Slaném), jenž v prvních třech třídách Beneše latině, mathematice a němčině vyučoval; Fr. Holman (†1878. v Brně), jenž češtině a zeměpisu, v sekundě jen zeměpisu vyučoval; Antonín Jelínek (nyní prof. v Jičíně) učil jej v primě přírodopisu, v tertii řečtině a češtině; Martin Komárek (Piarista), jenž učil Beneše v prvém ročníku kreslení, v druhém přírodopisu, češtině a kreslení, v třetím děje- a zeměpisu, přírodopisu a kreslení, ve čtvrtém přírodopisu, němčině, mathematice a kreslení; konečně Josef Šindelář (nyní prof. v Písku), který ve kvartě Beneše dějepisu vyučoval.
Že Beneš požíval lásky a důvěry svých učitelů, seznáváme z toho, že jakožto žák přespolní, jenž přes oběd býval ve škole, určen byl k tomu, aby vedl dozor nad menšími spolužáky „přespolními“ na hlavní škole, kteří měli zejména zakázáno v hodinách poledních ze školy vybíhati a v ní povykovati, neboť měli OO. Piaristé za doby polední ve své budově rádi ticho. Jeden z těchto tehdejších žáčků vypravoval nám, jak by byl Beneš málem k trestu přišel, když jednou do Slaného na náměstí přijeli husaři, a jeho svěřenci nedavše se zdržeti prosbou ni hrozbou, aby si z blízka je prohlédli, ze třídy se rozutíkali. Jinak všickni prý dozor jeho mívali rádi, zvláště když jednotlivcům na papír vykreslil chalupy, vojáky, koně, což uměl prý tak, že svěřenci jeho chutě tyto kresby napodobili.[3]
Jediného[4] učitele svého z doby tehdejší do smrti vděčně vzpomínal; je to prof. Antonín Jelínek (nyní na gymnasiu Jičínském), jenž tenkráte ještě býval ve Slaném suplentem.
Ten jediný studentstvo povzbuzoval, lásku k vlasti budě v něm českými úlohami, jichž látku brával z dějin; Beneš vždy radostně vypravoval, jak nadšeně pracoval tenkráte českou úlohu „Bitva na Kosově poli“.
Bylo po právu, že z dějepisu měl známky vždy nejlepší; učil se jemu již v těchto ročnících nižšího gymnasia s větší zálibou nežli kterémukoli jinému předmětu. Zvěděli jsme od jeho spolužáka, že často hlásíval se při přednášce učitelově, aby ji doplnil tou kterou případnou poznámkou, svědčící o jeho sečtělosti v knihách historických; školní lekce dějepisné uměl slovo od slova z paměti, a když byl vyvolán, odříkával je plynně, překláněje se při tom přes lavici a kývaje celým tělem — tak býval rozrušen. Občas přinesl prý do školy Hájkovu kroniku a zval k ní mezi polednem spolužáky.
Na jeho „povahu“, jak tehdy se jevila, vzpomíná jeho tehdejší spolužák: „Neslyšel jsem od něho nikdy nějaké nadávky, potupného slova; již tehdy sloužiti mohl svým spolužákům za vzor mravného jednání, proto dána mu prostořekými přezdívka: „Páter Beneda“. Byl-li v dobrém rozmaru, vtipkoval rád, ale vtipy jeho nebyly vyzývavé a urážející“ — a dodává k tomu: „…. mathematika činila mu obtíže, zdlouha a těžce chápal; snad byla tím vinna methoda, jakou se přednášela. Z češtiny při přednášení vybíral si básně obsahu historického; čítanka mu nestačila, mělť Čelakovského „Ohlas písní ruských“; básně ty velmi se mu líbily."
- ↑ Za svou píli na IV. třídě hlavní školy Slanské vyznamenán byl na konci školního roku 1862 zapsáním do »Zlaté knihy« mezi ty, kteří »se vynasnažili« a tudíž pochvalné zmínky zasluhují.
- ↑ Dle Laciny v »Ruchu« 1885.
- ↑ Jiný spolužák Benešův napsal nám o tomto kreslení následovní: »: . . kreslíval a to vždy hbitě a přesně výjevy z dějin českých; pamatuji se dosud živě, jak nám vykreslil »Horymírův skok« neb Jaroslava potýkajícího se s Kublajevem. Žáci většinou rádi kreslí, my též jsme kreslili, co však jsme nakreslili, byla samá pěchota; Vácslav však několika črty naznačil rytíře v plné zbroji v každé posici.« Z té doby pocházejí také Benešovy kresby, jež jsme v rodné jeho chaloupce ve Třebízi spatřili, zejména výkres Nejsv. Trojice, přilepený v sínci na zdi a pak »Mariánské Domácí Požehnání Nejblahoslavenější Rodičky Boží«, uschované nyní na komoře v truhlici, ale druhdy zajisté u Benešů na stěně visevší. Toto »Požehnání« s osmi obrázky svatých, žlutě, červeně i modře kolorované, nese podpis Vácslavův s datem 7.9.1863. (tedy práce prázdninová), a následující Vácslavem pečlivě psaný text, souhlasící se zbožností otce a rodiny Benešovy, jak jsme ji prve vylíčili: »Přímluvou svou zjednej pokoj příbytku tomuto a vypros, aby požehnání Otce nebeského, milost Syna jeho Krista Ježíše a oučastenství Ducha svatého přebývalo v něm.«
- ↑ »Matice lidu< XIX. 4.