Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/II
| Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun | ||
| I | II | III |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | II |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive |
| Vydáno: | In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Václav Beneš Třebízský |
 Třebíz |
|
(Dědeček a otec; rozdíl jejich osobností i vlivu na Vácslava. Otec, ctitel starých obyčejů, starého mravu, karatel nynějšího pokolení. Pobožnosti Třebízské. Večerní besedy pod lipami. Táčky a tačkáři u Benešů. »Barborky«. Četba. Závěrečná úvaha o Benešovu prvním mládí.)
Vraťmež se však ještě k otci Benešovu a přirovnejme význačné vlastnosti jeho s osobností dědečkovou a změřme vliv, jaký měli jedenkaždý na Vácslava. Dědečka Šarocha při vší příbuznosti povah a smýšleni předčil Beneš širším rozhledem, větší zkušeností světa, v němž tovaryšem jsa, mnohý rok strávil, silou i hloubkou citu a bystřejší pamětí. Proto také vliv jeho na malého Vácslava vždy byl větší, zvláště když dědeček, trávě na výminku svého syna ve statků čís. 31., mimo letní vycházky do „hájků“, s vnukem svým stýkal se jen tehdy, když občas k Benešovům večer „na táčky“ si zašel.
Ještě jedna význačná zvláštnost starého Beneše nezůstala beze vlivu na jeho syna. Oblibuje si staré časy, pokud sám jich byl na venkově svědkem, plných poesie a starých zvykův a obyčejův, s tíží nesl, že tyto zvyky v poslední době nápadně rychle mizejí a za nových poměrů, jež zejména po roce 1848 na venkově zavládnuly, že vytrácejí se nejen staré zvyky a obyčeje, ale i nejedna vzácná, „staročeská“ vlastnost, která druhdy mezi lidem byla obecně domovem. Tak tento muž, o němž nad otevřeným jeho hrobem Kvílícký pan farář veřejně vyznával, že „celá ves pro ryzí, staročeskou povahu jej nazývala „strejčkem“ svým a že vkládají s ním do hrobu opět jednoho z těch dobrých šlechetných mužů, jakéž nevychovává nynější věk —“ nepřestal před synkem toužiti na nynější lidi i časy, s dumným steskem vzpomínati na doby dřívější, nepřestal mu vyličovati staré obyčeje, jaké vládly na venkově ještě za dávných dnů jeho mladosti,když na př. o masopustě „přijíždívaly k nim (maškary) na koních s bubny, troubami, cimbály — a celá vesnice byla vzhůru“; kdy v pondělí a v úterý masopustní se nepracovalo, ale šli do kostela, „aby pozvali dušičky na hody, a aby, až dosáhnou popelce, celých čtyřicet dnů se přísně káli až do večerního soumraku na bílou sobotu“; kdy o vzkříšení v průvodu byly „seřaděny zvlášť, muži zvlášť, a nebesa z červeného damašku nad knězem-stařečkem nosívali čtyři kmeti s bílými kadeřemi, v dlouhých, zamodralých, dědičných kabátcích se stříbrnými knoflíky, ve žlutých koženkách a dobrých jelenicích“; kdy ve vsi navzájem „lidé říkávali každému ty“, kdy nemusívali o dušičkách žebráci teskniti, jako onen, jenž potkav Beneše se synem z Kvílíc se vracející, postěžoval si se slzami v očích, jací „nyní ti lidé jsou,“ že „ani dnes jim nedají,“ že je všude zavřeno, jako by nevěděli, že „co dají dnešní den žebrákům, jako by to dávali dušičkám,“ kdy nebylo dědiny široko daleko, aby tu nechodily počátkem adventu „Barborky“ jako vždycky za starodávna; dětem k naději, starým pro potěšení… To vše, o čem krejčí Beneš tak často vypravovával, již minulo; mladší nedbali, starší zapomínali, a starý Beneš stál tu sám jak o bedlivý strážce posledních zůstatků dávných dob a jako karatel nového pokolení. Takto nejednou promlouval před synem o „nynějších venkovanech“: [1] „— Pravda, robotu jim vzali, ale lépe na těch statcích není než před lety. — — Inu, proč — schází jim, co jejich otcové mívali. Peněz mají arci více, šaty také lepší, místo vozů kočáry, všecko lepší, úhlednější, — takto že z toho radost — ale staročeskou víru, poctivost a upřímnost nemají, chlapče. Jdi a hledej ode vsi ke vsi, kde ji nalezneš. Kdybych mohl, šel bych s tebou a pomohl bych ti hledat. Ale musili bychom asi daleko do vrchův a lesův. Tam odtud ji snad ještě větry nevyfičely.“ — Když pověděl, že o svátcích chodili staří do kostela v pondělí a v úterý, aby podle starodávného obyčeje pozvali dušičky na hody, dodává: „Já ještě chodím vždy v pondělí a v úterý; ale ti druzí už ne, jsou mladí, nám starým nevěří…“ A při té příležitosti s trpkým smíchem káže dále: „Dnes, že prý již zmoudřeli a my že bývali blázni — — Tak, tak, vy moudří, již nyní žijete, a vy, kteří v zemi ležíte, vy prý jste byli blázni! Vstaňte z těch hrobů podívat se na moudrost vašich dětí, přijďte se podívat do těch vašich statkův -— a nepoznáte jich. Jsou z nich zámky, z vašich synů páni, velcí páni. Uvidíte, že nebudete do těch statků směti, protože byste dětem svým v koženkách a pankrotkách dělali hanbu a že byste neuměli promluvit. Věru, že byste řekli: „To je nám lépe v naší komůrce, než ve statcích vnuků našich. Buďte si tu tedy tak moudří a uvidíte, kam vás ta moudrost přivede.“ A šli by, chlapče, zas na hřbitovy do těch hrobů, lehli by si tam, aby zaspali, co viděli, a prosili by Pána Boha, aby jich více neprobouzel.“ —
Poznávajíce takto zajímavou i úcty hodnou osobnost starého Beneše, doplňme si ještě obraz jeho těmito slovy synovými:[2] „— — tak mile uměl vyprávěti, že dovedl upoutati tou řečí svou, prostou, nehledanou, ale za to ryzí, upřímnou. Jak bystrým soudem dovedl charakterisovati doby bývalé a naše dny! — — A když tak zíraly temně modré oči jeho pod bělounkým řasovým jasně, jako když se hvězdy dívají s vysokého nebe za klidných večerů do tichounkých vod, a když mu kolem rtů poletoval úsměv tak slušící těm starým svráskovatělým tvářím, od rána do večera byste jej byli vydrželi poslouchat; já leckdy vydržel a vždy zdálo se mi, že ta slova jeho jsou zrnka, že hluboko mi zapadají do prsou, klíčí, rozkvétají tam, že cítím jejich květ v krvi své - - A stařeček pak říkával: „Pamatuj si to, ale dobře pamatuj, už to nikdy neuslyšíš —.“
Stalo se ovšem nejednou, že když otec vypravoval staré příběhy, neb četl, že „zakýval bělounkou hlavou“ a synu jeho se zdálo, „jako by si byl zašeptal slova národní písně:
Kam jsou se ty časy poděly,
ktery v mej mladosti bejvaly,
už nejsou, už nebudou,
to trápí hlavu mou šedivou.[3]
A po jeho úmrtí povzdechl syn [4] „V té světničce se stropem dřevěným, začernalým, u okna, u starého stolu, nebude již nikdo vyprávěti, jak bývalo ai jak nyní je, jací to lidé někdy žili, jaký měli mrav a jaký mají ti nynější, a kdyby chtěl někdo, nedovedl by to tak, ba že nedovedl. —“
Téměř až do své smrti krejčí Beneš každoročně od sv. Jana Nepomuckého až do svátku nejsv. Trojice pořádával večerní pobožnosti Třebízských osadníků, sám k nim sezváněje a při nich zbožné litanie a písně předříkávaje a předzpěvuje. (Syn jeho u veliké úctě zachoval sbírku modliteb, litanií a zpěvů po otci na hrubém režném papíře švabachem psaných.) V oktávu sv. Jana Nep. konána tato pobožnost u studánky u skály při sošce Svatojanské a po oktávu v kostelíku Svatomartinském.
„Až neuslyšíte v máji k večeru zvonek na vížce kostelní, nebudu více mezi vámi. Modlíval se tu otec můj, i já se tu pomodlím, kdybych se měl modliti sám,“ říkával otec Benešův, když mu tak někdo předhodil, „co z toho modlení má, že tam beztoho už nechodí leda starší a děti“.[5]
Ale nábožní osadníci, ukončivše pobožnost svou nějakou vroucí písní k českým patronům (nejčastěji k sv. Janu či k sv. Vácslavu), málokdy všichni se rozešli. Za tichých podletních večeru bylo u studánky milé posezení a ještě lepší pod šumivou klenbou věkovitých lip Třebízský kostelík stínících. Pobožnost se skončila a beseda započala; Benešův otec, jakož předzpěvoval a předříkával, i nyní hovor zaváděl a první slovo vedl. Byl ve svéml živlu, ti starší mu rozuměli, slovo dalo slovo, hovor se rozproudil a mládež ráda poslechla staré a zejména zkušeného mistra, jenž nejen z knih, ale i z příběhů vlastního života uměl zajímavě vypravovati.[6]
Tak tato společnost Benešových prvních let chlapeckých jen posilovala všechen ten vliv, který vychováním otcovým i dědovým v citlivém, nadaném hochu bystřil mysl, vzpružoval fantasii a v srdce jeho ukládal símě, o němž ovšem tehdy nikdo neměl tušení, jaký květ a plod vydá národu.
Avšak byla ještě jiná společnost, užší, v níž malý Benešův syn učil se poznávati lidi a svět. Byli to mužové, kteří chodívali v hodinách večerních pravidelně k Benešovům na „táčky“. Tyto pravidelné jejich schůzky počínaly až v pozdním podzimku, kdy od středohorských vrchů zavál první mrazivý vichr a na prohnědlá pole napadnul první sníh. Starý Beneš mezi tím byl se vrátil ze své každoroční vycházky: chodívalť do Citolib k příbuzným svým Mokrovům sušit ovoce. Odtud přinášel vždy hojnost novin zajímavých i knih, jež koupí nebo půjčkou byl tam získal. To byla ovšem vítaná kořist pro Benešovy „táčkáře“ kteří s prvním soumrakem trousívali se do světnice. Lavice kolem krbu někdy jim ani nestačila, neboť mnohdy i nejeden přespolní besedník tu usedl v tom milém, útulném kroužku, nedbaje nic, že se tu opozdí a potom tím více bude musit přidati do kroku zatemnělým, posněženým krajem. „Byli to samí písmáci a rozumáři, kteří hovoříce o věcech přítomných, vždy na staré, zlaté časy vzpomínali, jež buď prožili — sahalať paměť mnohých až k samým počátkům francouzské revoluce a k dobám císaře Josefa — aneb byli zkušenosti své čerpali z kronik a vzpomenutých historií. Býval to zvláštní senát tady u Benešů, hlavy vesměs již omšené, ale posud šelmovinou prodchlé; starý voják se světoborným hrdinstvím scházel málokdy.“[7]
Leč z milých, kteří u „strejčka“ Beneše se scházívali, nejmilejší a z věrných nejvěrnější byli tři muži: Skůra, Kokeš (domkáři) a „pan“ Martin. Musilo již býti, aby některý z nich byl na „táčkách“ u večer scházel. Všickni tři věkem svým viděli již Abrahama; ale Skůra byl z nich nejstarší. Neměl daleko do osmdesátky. Sedával u kamen na nejvyšší židli; ta byla „jeho“. Hovoříval málokdy, ale pak stálo to už za to. Však něco zakusil, vyslechl i uviděl, než jeho dlouhý, na prsa splývající vous zbělel do stříbrna.
Opakem málomluvnosti Skůrovy byla hovornost druhého z trojlístku těchto besedníků: Kokše. Také tvář jeho, jak napsal později Beneš,[8] „pluhem času hezky byla rozbrázděna.“ Ale „nepohody nesetřely s ní dosud čtverácký výraz, a zraky pod zašedivělým obočím, zdálo se, že mají ještě prudčí oheň než louč na krbu“. Kokeš, šelma od kosti, rád si dobíral nemluvného, vážného Skůru. Přišei-lí na „táčky“ dříve než Skůra, usadil se na jeho „čestné“ židli; ale jak Skůra přišel, hbitě učinil místo tomu „furiantovi“, jakž mu říkal, neopomíjeje pokaždé, kdykoli Skůrase rozhovořil, doprovázeti hovor jeho štiplavými poznámkami,jako že se tu „nějak kouří a práší“. Ale podle přísloví uměl špičky nejen vydávati, ale přijímati. Žertem přijal, kdykoli Skůra, drobet dopálen, jemu nadhodil šibala neb lenocha, či dokonce vykládal, že Kokeš jazyk má proto tolik špičatý a že mu proto tolik jede, poněvadž často jej mastí pečínkou z nějakého psíka neb kocourka. „Život na řekách znal ku podivu,“ vzpomíná Třebízský na Kokše. „Měl sedmdesátku, ale při té sedmdesátce čilou, bystrou mysl jako mladík. Nikdy s na něm nepozoroval cosi zádumčivého, kolem rtů mu vždycky pohrával laškující úsměv, peněz si nevážil, také nic neměl a nic po sobě nenechal leda kožich a chaloupku. Říkával, že by na posteli umřel nerad. A víte, kde umřel? — Když slunce nejprudčeji pálilo, sešel se schodů dolů na dvoreček a — usnul. Za chvíli zvonili mu hodinku. Ale za tímto šelmovským, bezstarostným úsměvem Kokšovým skrývalo se hluboké, cituplné srdce.“ Beneš-Třebízský ještě takto jej charakterisuje: Říkával: „Jsou již jiní lidé. Těmhle nerozumím. Ale víte, co si myslím? Nevíte. Kde byste to mohli věděti! Toto si myslím: kdyby takhle mohli, strhli by Pána Boha s nebe a poroučeli by mu, co a jak. Dobře, že k němu nemohou. A když přijdou nahoru, bude pánem on. A to mne těší; a když sedávám sám, povídám si, všecko, co vím. Kdybych to tak mohl někomu než umru odkázat! Toho mého povídání bylo by věru škoda, v ledačems leží tak kus pravdy; já řku, je mi líto, že to se mnou odnesou.“ — „Neodnesou všecko, strejče,“ povídám. „Ledacos už jsem si zapsal a ledacos ještě zapíšu.“ — „Vy? — vždyť já vím, že …“ ale nedopověděl; do očí mu vstoupily slzy, vzal mne za ruku, chvěla se mu, ucítil jsem to. Napsal jsem z těch jeho povídek „Vodníkovu nevěstu“."
Třetím a nejvážnějším z trojice „táčkářů“ byl „pan“ Martin Cífka. Znali všichni, že to člověk „pocvičený“, který vystudovav gymnasium, vstoupil do semináře, ale odtud vystoupiv, dal se k finanční stráži, a i z této vystoupiv, vrátil se domů a žil tu život „člověka, jenž se minul svého cíle“. „Býval po mnoho let respicientem u finanční stráže v Dalmacii,“ napsal o něm Třebízský. „Jednou jej jmenovali už komisařem, ale…“ a k tomuto „ale“ dokládá významně: „O jeho životě bylo by možno napsati nejednu povídku.“ Jeho zevnějšek líčí takto:„— přímá vojenská postava s výrazným obličejem, s prsoma vypjatýma, levou rukou zapřenou v bok, krokem jako by plukovnickým a hlasem jako by jenerálským —“
Rádi bychom k této zajímavé trojici zařadili, jako namnoze jinde se stalo, i charakteristickou postavu Refundy, čtenářstvu spisů Benešových, známého z „Bludných duší“. Avšak tento muž zemřel již za mladosti otce Benešova, a syn jeho znal jej pouze z otcova vypravování.
Každý z těchto tří besedníků prispíval ku společné zábavě svými upomínkami a zkušenostmi: Skůra nejedním případem, jak za roboty chodívalo; Kokeš ne vždy šelmovským vypravováním o rybářích, mlynářích a životě v rodném kraji svém u Oharky, neboť praví o něm Trebízský: „Byl od Oharky a k tomu rybářův,“ a podotýká: „a ten umíval, když jen chtěl povídat!“ Také pan Martin, jehož život byl jistě nejpestřejší a z části zakryt tajemnou clonou, jež nikomu z jeho současníkův nikdy se neodhalila, nebýval skoupým na slovo. - -
Starý Beneš za těch besed sedal ve verštátku a syn jeho u kamen na velikém kameni, o němž jsme sice četlli, že se dosud v chaloupce ukazuje, ale po němž jsme však při své návštěvě Třebíze marně pátrali, aniž nám kdo z Třebízských o něm dovedl pověděti. Malý Vácslav býval tichý jako pěna; jen oči mu svítily, když něco nového a zajímavého slyšel. Ani jeden z vypravujících starochů věru tehdáž netušil, jak hluboko vtiskují se jejich slova do duše vnímavého chlapce, jak žávě jeho znícená obraznost kouzlí mu představy života a lidí, o nichž slyší, a jak jednou tyto postavy Skůrových robotníků, Kokšových rybákův a páně Martinových statečných Dalmatinců, vykrášlené vroucností citu a fantasie své, bude líčiti v povídkách „Pod doškovými střechami“, v „Příšerách“ a v jiných svých pracích.
Počátkem adventu, tedy v době, kdy „táčky“ u Benešů bývaly již v plném proudu, chodívaly po Třebízi i okolních všech „Barborky“ — obyčej to úplně podobný chodění „Mikolášem“, jenže důležitý úkol dobrotivého biskupa, jenž vyslýchá děti pokud prospěly v náboženství a školních vědomostech, zastávala tu dívka přestrojená za svatou Barboru. „Barborka“ ovšem nikdy neopomenula navštívit i domek Benešův k vůli malému školáčkovi. Jest zajímavo, jak líčí Třebízský jednu z těchto návštěv: „Bylo to 4. prosince, nepamatují se už ani před kolika lety. Alo to vím, že jsem tenkráte věřil pevně, že ta srdíčka z mandlí Ječovická svatá panna Barbora hodným dětem posýlá pouti. Venku se sypal sníh, do sněhu vál vítr a tvořily se hrozitánské závěje. V neveliké světnici s dřevěným, začernalým stropem, přepaženýrn silnými trámci, seděli tři muži, jichž léta dohromady tvořila číslici 220. V krbu vedle hodin hořela jasně louč — a já přikládal. — Vybral jsem vždycky tu nejmastnější třísku …“
Hovorný Kokeš sáhnul do svých vzpomínek pro něco příležitostného: vypravoval, jak v Podhoří chudá dívka Vendulka zašla k bohatému mlynáři, jehož syn ji miloval, „Barborkou“, a kterak nevinný ten žert smutné skončil. A sotva bylo Kokšovu vypravování konec, „pod okny zaskřípaly kroky, zvenčí se otevřely dvéře, v síni odupávaly si s nohou sníh a do světnice vešly Barborky, zahalené k nepoznání. Ta prvá zaměřila přímo ke mne,“ píše Třebízský vzpomínaje těchto blahých okamžikův svého pacholetství. „Měla také na hnědých, lesknavých vlasech korunku, přes obličej závoj a v ruce rozmarinu. Ptala se mne po čemsi z „knihy“. Říkalo se tak tehdáž všeobecně katechismu. Já umíval z té knihy každé slovo z paměti; ale tentokráte jsem si to spletl na dobro, protože mi tanula před očima ona nešťastná Barborka v růžovém atlasovém živůtku a s hedbávnou zelenou sukní (ta, o které Kokeš vyprávěl). Potom se mne zeptala, proč malují sv. Pannu Barboru s věží o třech oknech? To jsem dovedl. V takových „chytlavkách“ jsem byl kován. Dostal jsem „srdíčko“, ale tentokráte bez mandlí."
A když v těchto večerních besedách docházelo předeno hovoru, sáhli ku — knize. Čítalo se všecko, čeho poskytli známí i školní knihovna Kvílická. Druhdy krejčí Beneš, potom, když synek dorůstal, Vácslav sám čítal shromážděným.[9] Nemůžeme okolnosti a chvíle této četby a vliv, jaký měla na duši Vácslavovu, lépe charakterisovati, než jeho vlastními slovy, jež v letech napsal v úvodu k románu „V podvečer pětilisté růže“: „Vidím ji do dneška tak živě, tu milounkou světničku se začernalým dřevěným stropem, přes přič se třemi těžkými opěracími trámy, v levo asi dva kroky ode dveří staré hodiny v pouzdře někdy jasně modře natřeném, vedle hodin krb s třínožkou, v průčelí celou délkou řada obrazů… Na krbu plápolá louč, vesele si popraskuje, ve světnici několik dobrých známých na táčkách, a já — čítával, kde byla jaká knížka, nejraději o Rožmberkovi. Také ji všickni nejraději poslouchali, ač ji každý slyšel od počátku až do konce několikrát. Za čtení na nejedné tváři se cosi perlou kmitlo, těžká ruka přejela čelo, jako by chtěla vzpomínku ze starých časů zadržet. Kdo pak by také nechtěl zachytiti alespoň její stín! Komu pak by se taképo staré české slávě nezastesklo! — Rožmberkové tanuli mi tenkráte před očima jako bohatýři, jimž nebylo nikde rovných, jimž se nevyrovnal ani Bruncvík se svým divotvorným mečem a životem plným překvapujících událostí. O velmožném rodě pětilisté růže do dneška si vypravují spíše než o mnohém králi, nad jehož rakví s kamenem 1 paměť lidu se zavřela. A postavy jejich, zvláště ty, jimiž se řada bohatýrského rodu končí a uzavírá, zůstaly v paměti mé leskem báječným ozářeny i potom, když jsem v letech pozdějších Rožmberky spatřil ve společnosti dějinné i když jsem pročetl střízlivé paměti letopisce pětilisté růže červené.
A mnohý děj, jehož se laskavý čtenář dočte v kapitolách následujících, vyklíčil už tenkrát v duši mé a utkvěl mi v paměti jako v mramoru, čekaje, až vezmu jednou do ruky péro sám a začnu psáti.“
Tím přicházíme ku konci vylíčení prvního mládí Benešova. Nepominuli jsme úmyslně ani nejmenší podrobnosti, zachovavší se v paměti současníků Třebízských i v jeho spisech, která by mohla k vylíčení tomu přispěli. Neobáváme se výtky rozvláčnosti, poněvadž právě v okolnostech, za jakých Beneš vyrůstal, spatřujeme tkvíti kořeny jeho spisovatelské individuality. Tento Beneš spisovatel, líčící v obrazech básnických dějiny národa našeho, s náladou a barvou jen jemu vlastní, plnou stesku nevyslovitelného, jenž zachvívá v lůně národa potlačeného a o svoji samostatnost, moc a slávu připraveného, vyrostl přirozeně z Beneše chlapce, jenž vzrůstal mezi prostými vesnickými písmáky a rozumáři, uprostřed jejich vzpomínek někdy veselých, někdy smutných, ale vždycky obestřených dumným steskem a toužením lidí, kteří nemajíce hrubě z čeho těšiti se v přítomnosti, vracejí se k minulosti, dle přesvědčení jejich k nepřirovnání šťastnější, lepší a slavnější…
Na málokterého ze spisovatelů českých měly tak rozhodný a po celý život nepřestávající vliv tři bezvědomé vlivy vychovatelské, jež, jak praví Lindner, na každého člověka v mládí tak mocně působí: příroda, společnost a osud. Příroda nadala jej vlastnostmi otcovými: jemným citem a bohatou obrazností. Osud dal mu za otce muže chudobného, ale pobožného zpěváka a předříkávače, jenž šťasten byl, vida synka svého ministrantem při službách hožích obcovati, ctitele dávných časův a obyčejův, jenž znal pohádek k nevypovídání a pověstí k nepřeslechnuti, děda rovněž starých kronik milovníka, a matku, jež zase o tělesnou stránku jediného dítěte pečovala jak o oko v hlavě. Společnost pak, jež byla průvodcem jeho mladosti, ti lidé zbožní o poutích, ti starci pod lipami za letnich večerů hovořící, ti besedníci na táčkách u Benešů se svým vtipem i steskem k hovoru i ku čtení knížek ctihodných se shromaždující, ti chlapci ve škole rádi pohádky Benešova synka poslouchající, i učitelé, nadání jeho poznávající, — to vše vliv otce i děda jen posilovalo, a syn Benešův neminul se svým cílem, stal-li se knězem, jenž s celou duší lnul ku svému povolání, a spisovatelem, jenž vší silou svého citu i umu líčil starou slávu a moc svého národa.
- ↑ »Z klidu a víru.«
- ↑ »Z klidu a víru« XIII.
- ↑ Ibid. XXII.
- ↑ Ibid. XXIII.
- ↑ »Z klidu a víru« XXIII.
- ↑ Jen mimochodem podotýkáme, že Beneš za mladosti notný kus světa jako tovaryš krejčovský zvandroval. Delší čas pobyl v Drážďanech.
- ↑ »Ruch« 1884
- ↑ »Z klidu a víru« XVIII.
- ↑ Frant Pravdovi píše Třebízský v listě ze dne 15. dubna 1877: »čítával jsem, jsa školák desetiletý, v rodišti svém Třebízi svému otci nevyrovnatolné Vaše povídky…«