Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/I

Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun
Předmluva	I	II

Údaje o textu
Titulek:	I
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Beneš Třebízský

(Rodiště Benešovo. Familiaria. Otec milovník mládeže. Domácí vychování Vácslavovo do 6 let. Škola. Přespolní cesty. Roráty. Řehoři. Školní prospěch Vácslavův. Četba knížek. Otec-čtenář. Otcova zbožnost. Poutě. Vycházky na stráň nad skály. Dědeček. Jeho styky s vnukem a vliv na Vácslava.)

Rodištem Vácslava Beneše-Třebízského jest neveliká ves Třebíz asi dvě hodiny směrem severozápadním města Slaného vzdálená. Při sčítání lidu r. 1880. napočteno v ní 285 obyvatel ve 40 číslech. Nemá fary ni školy, ale poštovní úřad a filiální kostelík.

Rodiče Benešovi oba byli ze Třebíze. Otec jeho, Vácslav Beneš, narodil se tu 1. dubna r. 1800., matka, rozená Šarochová, 6. dubna 1819.^[1] Rodina Šarochova připomíná se mezi usedlíky Třebízskými již v pamětech z posledních let války třicítileté. Pozemských statků neměli rodičové Benešovi do hojnosti; jak ze svatební jejich smlouvy ^[2] vysvítá, neměl Vácslav Beneš, vyučený od svého otce ^[3] řemeslu krejčovskému, když se oženil, než domek č. 19, který po svém otci^[4] zdědil; matčin přínos obsahoval 80 zlatých „na stříbře“, kromě „jedné krávy, jedné šatní truhly a pěti kousků peřin“. Domek Benešův, nacházející se uprostřed pravé strany návse od kostelíka, všecek dosud snopky krytý až na přístavek, jenž teprve nedávno pokryt byl taškami, dle úředního odhadu v letech sedmdesátých vyceněn na 90 zl. Sem tedy uvedl Vácslav Beneš až ve svém čtyřiačtyřicátém roce svoji nevěstu,^[5] aby jako věrná choť pomáhala mu u výživě, které opatřoval si od mladosti krejčovinou. Nelze již zjistiti určitě příčinu, proč ženil se ve věku tak pozdním. „Z mládí byl člověkem z míry veselým a družebným“, praví o něm dle ústních zpráv jeho příbuzenstva K. Malínský,^[6] „postavy mohutné a jako ze skály a byl znám v celém okolí jako nejlepší tanečník. Nebylo v celém okolí pouti, nebylo posvícení, kde by byl Beneš nebyl, a všude pro veselou povahu svou byl vítaným hostem. Veselý tento život byl snad příčinou, že oženil se v dosti pozdním věku…“ Manželku jeho zcela správně líčí týž pramen jako ženu povahy dobromyslné a tiché i skromné, pečující svědomitě o svou domácnost, byť velice skromnou. Manželství jejich požehnáno bylo pěti dítkami; ale jest pozoruhodno, že vyjma Vácslava jedno z nich nedočkalo se ani jednoho roku a ostatní tři ani jednoho měsíce. Tak prvorozený syn Josef narodil se 20. listopadu 1845., ale zemřel již 9. prosince téhož roku.^[7] Druhorozený syn, křtěný opět jménem Josef, narodil se 5. ledna 1847., zemřel 14. listopadu téhož roku. Třetí syn narodil se 27. února 1849. a pokřtěn na jméno patrona země české sv. Vácslava.^[8] Rodiče zajisté milovali Vácslava tím více, čím neúprosnější byla smrt, jež jim odňala i drahé dvě dítky, které ještě i po Vácslavovi se narodily. Byl to syn Matěj, jenž narodiv se 28. července 1850., zemřel již 6. srpna téhož roku, a dcerka Marie, narozená 29. srpna 1853.,^[9] a zemřelá již 1. září téhož roku.

V rodné světnici (v přízemku domku na levo; jedinké malé okno této nevelké úzké jizby vede na náves) vyrůstal malý Vácslav pěstěn neunavnou péčí tiché, skromné matičky a chráněn přísným dohledem svého otce. Chlapec byl těla útlého, a to bylo snad příčinou, že po několik let otec nerad a jen výjimkou pouštěl synečka svého ven mezi bujnou skotačivou mláď. Ale společnosti dětské, její her a její rozkoší, které duši dítěte může poskytnouti, přece jen Vácslavovi odepříti nechtěl; proto často volal soudruhy malého Vácslava k sobě do jizby, aby zde pod jeho dohledem si zahráli. Neděsil se jejich hluku, ryčného smíchu a všech nepříjemností, jež dovedou v malé světnici způsobiti nerušené kratochvíle dětské dospělému člověku tiše pracujícímu. Beneš sedě s prací svou u okna na starém „veřtátku“, jako venkovští krejčí za starodávných dob mívali, zděděném po otci,^[10] ne s pouhou trpělivostí, ale s živým účastenstvím pozoroval jejich kratochvíle. To jest vynikající rys v Benešově povaze: tento muž, nyní již padesátiletý, měl děti rád tak, že si s nimi i sám rád zahrával a to mnohdy způsobem čtveráckým. Pramen výše uvedený vypráví nám o něm, že, býval-li v dobré míře, dával dospělejším chlapcům v jizbě jeho si hrajícím za úkol vypočítati „zač jest husa, když půldruhé za groš“. Chlapci počmárali svými číslicemi stůl, lavici i židle, pohašteřili se navzájem při tomto „hledání pravdy“, ale nevypočítali obyčejně ničeho kloudného ku veliké veselosti mistra krejčího. Neškolákům dával hádanky podobného druhu jako tato: „Sedlák to vidí každý den, císař málokdy, a Pán Bůh nikdy“. Někdy i pohádku jim vyprávěl. Nechtěl-li či nemohl vyprávěti, odbyl je známou „pohádkou“ o pastýři, který četné své ovce převádí přes lávku a teprve až je převede, že bude lze dále vypravovati.

„Beneš míval všude oči i když šil,“ vyprávěl nám jeden z Třebízských jeho současníků. Věděli to prý výrostkové z okolních chalup, kteří v nepřítomnosti rodičů, celý den na poli pracujících, měli malé bratry či sestry opatrovati. Často se stalo, že šli skotačit třeba až za ves a svoje malé svěřence zůstavili jednoduše a jako by se to samo sebou rozumělo, před — oknem Benešovým. „Však on dá na ně strejček Benešovic^[11] pozor,“ myslili si a — nechybili nikdy pravdy. Ale jednou milý strejček lehkomyslníky přece potrestal. Zůstavili před jeho oknem malou Marjánku, aby se tu batolila, spoléhajíce na pečlivý dozor strejčkův. Minula hodina, dvě, tři, Marjánku hraní omrzelo, malý její žaloudek počal se ozývati, ale její nevěrný bratřík zatím daleko za vsí učil se i se soudruhy svými vážiti sobě plodů rodné země, navštíviv s nimi nestřežené hrachovisko plné sladkých lusků. Na Marjánku vzpomněl až se slunce západem — ale jaká hrůza, Marjánky na návsi již nebylo! Nerozvážný chlapec i jeho soudruhové jali se křičeti a pobíhati zmateně po návsi hledajíce ovečku nedbalostí jejich snad již ztracenou — a zatím Marjánka, nasycena i napojena, v plné spokojenosti hrála si na podlaze u „veřtátku“ strejčka Beneše, jenž, čtverák, teprve potom křiknul oknem na jejího strážce, když zděšení nad náhlým zmizením buclaté sestřičky důkladně jej vytrestalo.

V neděli a ve svátek, když jehla odpočívala a bylo pokdy, mistr Beneš dal si práci, aby jediného synečka svého v „literním“ oblomil a tento, až do školy půjde, panu učiteli tvrdou nechápavostí a naprostou nevědomostí nebyl na velkou obtíž. Že se v tomto „učení“ vyznal, dokazuje důvěra, s kterou bohatší příbuzní posýlali v zimě dva svoje chlapce místo do vzdálené školy ke strejčkovi Benešovic, aby neposedy chvílemi, když ho šití přejde, naučil číst, psát, počítat a „také drobet mravu“. Strejček skvěle dostál své úloze, a stařičký jeho příbuzný, jenž nám o tom v Třebízi vypravoval, dosud se pamatuje na malá „polta“ (pouta), která visela u Benešů vedle dveří jako němá hrozba pro případ, že by bujní synkové vypověděli poslušnost. — Sám zpěvák jsa od jaktěživa výborný, jemuž zpěv částečně byl i povoláním od té doby, kdy stal se „vůdcem“ každoročních procesí z Třebíze a okolní krajiny na Tuřánka, na sv. Horu, pod Ročov a na jiná místa poutnická, učil záhy synka svého i zpívati. Malý Vácslav byl dobře hudebním sluchem nadán. V chaloupce Benešově ozýval se pak často vážný zpěv, v němž i Vácslavův hlásek harmonického bral podílu. Zpívalo se u večer — méně ve dne; aspoň Vácslav napsal potomně o tom sám: „Znám svatopostní zpěvy lidu našeho velmi dobře, protože jsme je u večer také doma zpívali.“ — Byl-li chlapec hodný — a opak býval výminkou — otec vyprávěl mu v příhodné chvíli pohádky, jichž uměl řadu nepřebernou a z nichž potom mnohou péro synovo i nám zachovalo. „O vlčkovi a lištičce“ — „Jak se stal Matěj Cvrček doktorem“ atd., to byla lehounká a malému chlapci přístupná i pochopitelná poesie, nicméně však živou obraznost jeho již v útlém věku rozněcující. Chlapec nejen rád poslouchal, ale jak později seznáme uměl i to, co slyšel, poutavě a živě sám vypravovati.

Synáček Benešův nežli prvně do školy vkročil, uměl tedy nejednu píseň, nejednu modlitbu se pomodliti, znal nejeden lehčí počet vypočítati, nejednu stranu přečísti i napsati a nejedné pohádky byl povědom. Školy ve Třebízi nebylo; Třebízské děti chodily do školy do Kvílic, ani ne hodinu vzdálených, kamž Třebíz je i přifařena. — Když bylo Vácslavovi šest let již uplynulo, uvedl jej po sv. Vácslavě otec do Kvílické školy. Hošík šel rád a nikdy nenaříkal, že by mu cesta ráno do Kvílíc i odpůldne zpět konaná („na poledne“ zůstával ve škole) přicházela za těžko. Nechodil z Třebíze sám, a modravé vrchy středohorské, jež jako strážná hradba chrání žírný, úrodností svou proslulý kraj, v hěmž Vácslav vyrůstal, byly z daleka, němými svědky nejednoho čtveráctví a dobrodružství, které přespolní hoši Třebízští na cestě provedli. Na tyto hory vzpomněl potom Beneš nejedním tklivým slovem ve svých spisech. Tak píše, vzpomínaje zároveň na své cesty do školy:^[12] „Jsem od modravých vrchů středohorských hezky daleko; ale kdybych byl přes řeky, lesy a hory i moře v cizích světa dílech, nikdy jich nezapomenu. — Dívaly se takřka oknem do mé kolébky, nespustily mne s očí, když jsem chodíval „Hrachovkou“ a „Květnicí“^[13] do školy — do té staré s prozelenalými došky i do té na vršku se střechou pročervenalou; znal jsem každičkou homoli jejím názvem, pocházejícím z prastarých, šerých dob, a nebylo ani jediné, o níž bych byl neslyšel doma pohádku — milou, hezounkou pohádečku, jež skorem vždycky končívala vesele, až se mi srdce smálo … A bývalo nám dětem potěšením, když jsme si usedly kruhem na stráni a o těch vrších se rozpovídaly, jako ta ptačí druž na protější „čáslavce“, na níž se žloutly hrušky jako hlavy …“ A muž zkušený nejednou trpkou života příhodou, dodává: „Vy drahá, zlatá léta mládí mého! Vy jste už byla nejednou pružidlem, kde suchopárem života vadl květ za květem …“

Ovšem v zimě, kdy „Hrachovkou“ a „Květnicí“ naváto bylo sněhu po kolena a od vrchů středohorských ostrý vítr do kraje zarejdil, cesta do školy nebyla příjemna ani bezpečna, za tmavého, mrazného rána. Ale v adventě pozbývala nepříjemnosti a nebezpečí; proč, seznáme z vlastních slov Benešových, v následující črtě,^[14] tak význačně charakterisující zároveň školáčka, jenž vyprávěním pohádek doma slyšených uměl své spolužáky již upoutati: „Je po páté hodině ranní. Ze Svatomartinského kostela rozléhá se naší stichlou dědinkou klekání. Venku všecko bělo. Ještě prý se poprašuje. Ale na roráty půjdeme přece. Půjdeme i kdyby šídla padala.

„Vstávej, — slyšíš — jářku!“

Jak bych neslyšel! Vždyť jsem se probouzel každou chvilku a naslouchal pozorně, zdali už nezvoní. Ale dosud všude ticho a ještě nekokrhají ani kohouti. Bylo tu starostí, abych nezaspal. — A potom bych neslyšel! Však mi do dneška zní v uších drahý, nezapomenutelný hlas, ač několik let již tomu, co umlkl na věky. Šipkou jsem byl dole s lůžka a oblečen okamžiknutím. Taška s řemenem na přasku byla již připravena, dva krajíce chleba v ní také velice starostlivou rukou uloženy a někdy i po jablíčku naděleno; návsí kmitají se již svítilny jako bludičky, sníh pod nohama skřípá, ozývá se veselý hovor, slyšeti i hvízdnutí, už jde Skůra, Šaloun; ve protějších statcích dvířka také vrzají, poštěkují psi — Voříška poznám mezi všemi, vybíhá si i na náves.

„Dej Pán Bůh dobrýtro!“ — „Vítám vás na slovo Boži!“ — „Taky vás!“

Otcové si podávají ruce, povídají o mrazu, že čekali podle včerejška větší a že to ještě ujde. A my si shrnovali na pangrotkách kožešiny přes uši. Našim tatíkům pak tenhle mráz ještě ucházel. Nám bělelo nad očima řasoví a tatíci čekali ještě tužší zimu. A hned byly zase ruce v rukavicích s jedním palcem, jež jsme měli přehozené ramenoma na šňůrkách. Najednou ozve se mi zrovna do uší: „Haf — Haf!“ Na očích ucítil jsem dvě ruce a zaslechl jsem tlumený smích. Byl to přítel Honzík, asi o dvě léta starší než já, ale nepoměrně vyšší; já mu tak dosahoval pod bradu … Však dobrá duše; jediné, že nás trochu někdy škádlíval. Ale nepozastavovali jsme se nad tím, protože byl veliký, uměl dobře otloukati píšťaly, uměl zahvízdnouti na dva prsty položené do úst, nejdále dohodil, nejvýše dosáhl, každému okamžitě ruku sevřenou v pěsť sebe pevněji rozevřel, znal všecky ptáky, věděl, kde jaký hnízdí, rozeznal je po vajíčkách, bouchačka jeho nejdále donášela, vydržel státi na jedné noze, jak dlouho chtěl..

A ani jsme neviděli, jak jsme se již octli na „Květnici“. Odlud dolů do Kvílíc jen jediný skok. V kostele plno světel, všemi stezkami po stráních kmitají se svítilny, odevšad se ozývá hovor… Údolinou rozléhá se již ve chrámu zpěv. Už tam i Plchovský Hyk; má před sebou rozevřenou obrovskou knihu, v níž řádky na noty jako brázdy, písmeny jako kolečka u hodin …

My urychlili krok, a touže chvílí se rozezvučely ze staré, začernalé zvonice „Pětipejsek“ se „Sousedským“ … A tihle dva si uměli zanotovati nejlépe. Pětipejsek — „dyškant“ a Sousedský — „alto“. Starý Vocásek říkával, že pozná na hodinu zcela dobře, jestli se rozhoupaly přede svatbou nebo před pohřbem. —

V kostele jsme si potom tak nejupřímněji zazpívali. Všecky písně jsme uměli z paměti a už podlé předehry jsme zcela dobře poznali, jakou milý náš kantor spustí.

Zase ten „pan kantor!“ — Pamatujete se ještě na něho? — Dobré, šlechetné srdce! My se sice báli, protože nerozuměl žertům; ale ruku jsme mu líbali i když jsme odrůstali. A byli jsme už studenti. Kde pak toho učiní dnes! „Pan kantor“ šlapal na příklad pedály, div že si podešvů nerozedřel, kostelem ozýval se šramot, nebylo tu „tahače“ … A leckdy přiskočil už nejeden chlapík a zatáhl měchy sám. Všecko proto, že jsme starého, srdečného učitele svého měli rádi.

Potom jsme se nahrnuli do školy. Kvílická škola byla už tenkráte jako klícka, hezounká, na vršku bez došků, — ale pod taškami.

Ve škole kamna milounce vyhřívala. Kolem vinulo se zábradlí, aby se snad doskočnější všetečka nepopálil. Sesedli jsme se v kruh jako kuřátka. Bylo ještě šero… Plaménky z kamen vykouzlovaly na stropě rozkošné obrázky, a my se těm obrázkům z nejplnějších plic smávali.

Já vypravovával pohádky, dlouhé — tuze dlouhé pohádky, a skorem vždycky s veselým koucem. A nikdo nedýchal a Zábělka si netroufal ani nakousnutý krajíc chleba dokousnouti.

„Tu o tom skleněném vrchu!“ — „Tu o Vemprincovi!“ — „Radši o Tyrůlkovi!“

Jeden přes druhého na mne doráželi a slibovali hrušky, jablka, ořechy. A skláněl přede mnou hlavu nyní i přítel Honzík. Pohádky nedovedl ani jediné. Začal, začal — zachechtal se, začervenal a dále nemohl. A vypravovával jsem nejednou celou hodinu. Ani jsem si někdy nevšimnul, že už tu pan kantor… Ale nerušil mne. Poslouchal také, usmíval se, hladil si pečlivě oholené tváře a vlídně přikyvoval.

Kam jste se poděly vy časy pohádkové!! Člověku se tak někdy zdá, že snad tohle všecko ani skutečností nebylo. A přece čirá pravda. Není přimyšleno ani slovíčka.

Já uměl tenkráte již i o Bruncvíku, jak šel do světa, aby dobýval českému jménu čest… A tu poslouchával přítel Honzík nejradši. Běda, kdyby se byl někdo hnul. Ani noha nesměla zašramotiti. Sedl si ke mně, vzal mne za rameno a sám jedva dýchal. A ten den byl by se mnou srdce rozdělil.

„Ajmolanc“ sice po tom dobře nešel. Honzík nevěděl do opravdy, kolik jest dvakrát dvě. Ale pan kantor rázně pomohl a už nám cifry jen lítaly… Ruka jedva postačila na tabuli psáti. I z paměti dovedli nejzamotanější příklad. Já sice veliké lásky k počtům neměl nikdy, a říkali mi, že mne jednou ošidí, kdo a jak bude chtíti. Ale na štěstí umím tolik přece, abych se nedal. A to mám k poděkování panu kantoru …"

Potom býval Honzík vždycky zamlklý. Neusmál se, neposkočil si, nezahvízdl, nezahoukl…

„Podruhé ti nepovím ničeho. — Leda o vlčíčku a o lištičce!“

Tahle pohádku byla k popukání. Holkám^[15] se očka zalévala slzami a růžovými líčky kanuly jim celé proudy a to všecko ze smíchu nad hloupým vlčíčkem a chytrou lištičkou.

A potom si Honzík položil oba prsty mezi zuby, tváre se mu nadmuly, a my si až uši zakrývali, jak pronikavý hvizdot vyrazily jeho rty. Za to jsem druhý den chtěj nechtěj musil opakovati tu o českém pánu, jak se vydal do cizích zemí a přivedl s sebou domů živoucího lva.

„Kde se to v tom kloučeti béře! — Ten náš neumí ani promluviti!“ pravil jednou soused jeden, o němž říkali, že prý může tolary měřiti na věrtele, a podíval se na mne tak úkosem … Co všecko v tomhle pohledu spočívalo! Tenkráte se mi ponejprv tak něco zdálo o nepřízni. Ale na štěstí dovedla mysl dětská tento dojem v brzku zapuditi. Dotčené poznámky jsem však nezapomněl do dneška. A říci: „Zítra zůstaneš doma; na roráty nepůjdeš!“ — bylo by bývalo trestem, místo něhož bychom se byli raději nevím čemu podrobili. A snad by se v té škole bylo bez nás i tomu starému panu kantoru zastesklo. Nadarmo kamínka tak milounce nevyhřívala. I bývalo ptaní, nepřišel-li který, proč a jak? — Už jsme si nějak téhle chvíli na úsvitě v adventě uvykli…"

Ještě jednu vzpomínku^[16] na léta ve škole Kvílické strávená máme z péra Benešova. Ona je tak důležita pro poznání učitelů Benešových i ducha a způsobu tehdejší výchovy mládeže ve škole Kvílické, vrhajíc zároveň opět jeden paprslek ku poznání rozvíjející se povahy nadějného žáčka, že pokládáme za nutné z podstatné části ji sem položiti: „Vysoký, asi čtyřiadvacetiletý muž s dlouhými, do zadu učesanými vlasy, s prořídlými, plavými vousy, s jasné modrýma očima, jež si nás prohlížívaly od hlavy do paty pomocí ocelových brejlí, krejcarovou bílou tužkou za uchem, v krátkém kabátku ze tmavé látky, v šedivých kalhotách to byl pan „plecektor“,^[17] k němuž jsem chodil dvě léta do školy. V jiném kabátě a jiných kalhotách jsem ho nikdy neviděl.

Velmi často zatane mi na mysli jiný, ještě jednou tak starý muž, postavy prostřední, s hnědými krátce přistřiženými vlasy, s pravou tváří vždy odpoledne pročervenávající, v modrém kabátci se sametovým límcem a černých kalhotách — — to byl pan kantor, ^[18] kterýž nás učil zpívati: „Toč se, toč, můj kolovrátku“, „My jsme hoši české země“ a potom vždy šest neděl před svátky „Kyrie“. Při tomto vyučování bývala ustavičnou taktovkou rákoska.

Tohoto poslednějšího jsme se více báli, ne proto, že byl „panem kantorem“, ale spíše, že ten večer před Třemi svatými králi chodíval od stavení k stavení, uměl dovedně frakturou C+M+B a pak také, že se ho otec zeptal: „Jak pak ten náš?“ — Já při téhle otázce nikdy ani nedýchával. — Pak si z nás vybíral „Řehoře“, ustanovoval „oficíra“, „kaprála“, praporečníka, bubeníka, pokladníka, rozdával říkání delší či kratší, zcela dle schopností a paměti. Potom nás pustil na půdu, abychom si vybrali pušky, arciť že pouze dřevěné, dovolil nám vytáhnouti do pole k vůli cviku, i šermovati … Zkrátka: pan kantor měl větší moc.

Ty dřevěné pušky byly „historické“ a my s nimi také opatrně zacházeli. Asi před osmnácti lety je dal zhotoviti tehdejší pan páter Kvílický Vojtěch Hlinka, slovutný František Pravda,^[19] na něhož se u nás pamatovala všecka živá duše a jehož „čtení“ šlo od prahu ku prahu, z ruky do ruky a vnikalo hluboko do srdcí — i nám dětem i dospělým.

Abych pfišel nyní zase k těm Řehořům! — Bývalo jich obyčejně šestnáct. Pan kantor vybíral vždycky jen hodné. Říkání míval několikero, aby nebylo každým rokem stejné, někdy ve verších, jindy jen tak. Prošli jsme po osadě všecky vesnice; ve statcích nás usadili za stoly, na stole byl bochník chleba, talíř sádla; my musili svá říkání nejednou opakovati. Pantáta se dal vždycky do smíchu, zaluskl si rukou a velice případným výrazem nás pochválil. Za námi chodila žena s nůší, v níž bylo hrachu, čočky, vajec, že až někdy nemohla i musela složiti. Když přišli Řehoři do vsi, všecko vyběhlo přede dvířka, před vrata; někde také před nimi zavřeli. Bláhovci! My věděli předobře, kterému prahu se máme vyhnouti. Naposled jsem byl u Řehořů „oficírcm“ já. Na kabátě i kalhotách měl jsem na dva prsty široké prýmy, čepici s „jablíčkem“, u boku plechovou šavli na řemeni zeleně lemovaném a v ruce žlutou rákosku. A jaké říkání pan kantor dal! Jeden starý pantáta si pořád hlavou přikyvoval a rtoma pohyboval, potom si mne prohlédl, položil mi ruku na čelo a zeptal se: „čí pak, synáčku, jsi?“ — Já mu pověděl, a on se k panímámě obrátiv, prohodil: „celý tatík.“

Někdy se také Řehoři ze dvou osad setkali a — srazili. Nejhůře při tom pochodila nůše s vejci, hrachem a čočkou; potom také chocholy na čepicích se do větru rozlétaly a druhý den bývaly ve škole dlouhé výslechy. Panu kantorovi se pravá tvář červenala až do tmava a vždycky páté či čtvrté slovo bývalo „safienská kůže!“ Řehořům bojovná mysl klesla pranizounko; pan kantor hryzl se do spodního rtu a vzduchem svištělo rákosové „ultimatum“. Poslední naše výprava udála se tuším, roku 1860.

Srážka se sice nestala žádná; o Tuřaňácích či Dřínovských nikde ani vidu. Žena s nůší musila dvakrát denně složiti. Vajec bylo několik kop, hrách jako granáty, čočka, že měkla na plotně za chvilenku …

„Řehoři ven! — „Oficír“, „kaprál“, bubeník, praporečník! — Z lavic — a rychle."

Takhle nás oslovil druhý den z rána, když jsme se pomodlili, pan „plecektor“. Byl nejvyšší měrou rozezlen, světlemodré oči jeho nás mohly i pres ocelové brejle pobodati … Nejednoho musil však z lavice vytáhnouti.

Potom nastal výslech, proč jsme nebyli včera a předevčírem ve škole, kterýž zakončil takto: „Ve své třídě jsem pánem já, vám poroučím také jen já, poslouchati také máte jen mne a proto vás trestám také jen já.“

Této logicky promyšlené řeči jsem tenkrát nějak nechtěl rozuměti a mimoděk jsem se ohlédl po dveřích.

„Oficír“ šest, „kaprál“ čtyři…"

Dalších slov jsem už nezaslechl, vyraziv prudce ze dveří, octl jsem se několika skoky se schodů ve volném vzduchu, pod širým nebem, a jak se mi tak zdálo, že zaráží za mnou, až pod naši „světnici“ vřeskot nešťastných Řehořů, kteříž odnášeli následky nedobré vůle mezi panem kantorem a panem „plecektorem“.

Do školy nešel jsem dříve, dokud jsem nebyl zjištěn o úplné amnestii.

Od té chvíle však jsme pana „pomocníka“ neměli rádi, a přilnuli jsme tím důvěrněji ku „starému“, jenž nám rozdal pašijové úlohy a leckdy po škole i polku zahrál. Rákoska bývala sice pořád taktovkou; ale snášeli jsme všecko trpělivě. Při „Gloria“ ke konci a ve „Credu“ uprostřed chybovali jsme neustále. Bylo nás slyšeti po celé vsi, a starší, zkušenější hlavy říkávaly: „Nevím, čemu se pořád učí. — Tuť je křiku! — Potom přijde Boží hod a začnou „třetího dne vstal stvořitel“ aneb „nesem vám noviny“.“ — Musím však podotknouti, stalo-li se tak, že tím nikdy nebyl vinen pan kantor, nýbrž Plchovský hajný, primarius na housle, jemuž o vánocích skorem vždycky prsty omrzly a k velikonocům začaly se svlékati.

Ten rok pan „plecektor“ odešel; lidé říkali, že prý šel studovat dále.

My se dostali nyní pod „starého“. Ale Řehoři jsme víckrát nechodili. Výprava, o níž jsem vám byl pověděl, byla poslední. Kam přišly dřevěné, „historické“ ručnice, nevím do dneška. Potom jsme také znenáhla přestávali říkati: „pan kantor“ a navykati si „pan učitel“. Ale přiznávám se, že nám ten prvější titul šel více z duše, z upřímnějšího srdce; snad že jsme tomuhle názvu byli tak příliš uvyklí. Vše šlo již zase obvyklým pořádkem, i „Toč se, toč, můj kolovrátku, popoháněj cívečku“ (nejzamilovanější píseň páně učitelova), i rákoska v ruce, kterouž odměřeným taktem pohybuje, volá val: „Půl —. es — vy safienské kůže! — Pozor — Dvě, tři, čtyři — — Toč se, toč můj …“

Ký div, že nás bylo potom slyšeti po celé vsi a že staré, zkušené hlavy říkávaly: „Nevím, čemu se pořád učí, tuť je křiku!“ — —-

„Školák Vácslav,“ praví životopisec Benešův v „Matici lidu“,^[20] „dobře vyznal se v české dobropísemnosti, z dějepisu a zeměpisu leccos uměl dokonale pověděti, učilť se tomu z knížek od K. V. Zapa; ještě v posledních dobách svého života uměl celé stati zeměpisu z paměti. Také písně, které tenkráte z dlouhých, stárím začernalých lavic zaznívaly, pamatoval si a rád mnohou z nich si zanotoval.

Tato chvála Třebízského školáka vskutku není přehnána; neboť po všech šest let, kdy do školy Kvílické chodil, odnášel si vždy malý synek Benešův nejen pěkné vysvědčení o svých mravech a o pilnosti, ale i vyznamenání v podobě pochvalného „lístku s obrázkem“. Starý pan učitel Kvílický, Alois Kytka, měl jistě bystrý zrak pro mládež sobě svěřenou, když do seznamu dítek školy Kvílické připsal ku jménu Vácslava Beneše: „Malé tělo, ale veliký duch v něm vězí,“ jakž do dnes každému nahlédnutím do tohoto seznamu snadno o tom lze se přesvědčiti.

Živému duchu malého Vácslava brzo nestačily články v čítance, z nichž zejména dějepisné vábily jej k rozjímání, na jeho věk skutečně samostatnému; ovšem že vyhledával pak duševní stravu v žákovské knihovně, takže za šest let nezbylo tam ani jediné, kterou by byl Benešův synek nepřečetl. Jakým vnímavým a cituplným čtenářem byl a jak hluboko uchoval v paměti to, co četl, seznáváme z životopisu jeho výše uvedeného: „Z knížek, které Vácslav četl, nejhlouběji vryla se mu v duši povídka „Sirotkové neapolští“, přeložená od Houšky.^[21] Děj její padá do těžkých dob, které v Itálii nastaly po vyhynutí rodu Štaufovců. Vypravuje o tom, jak těžce Karel Andegavský sirotky hr. Asmondiho, kterého odpraviti dal, pronásledoval. Při vypravování o útrapách ubohých dětí Vácslav hlasitě plakával a upokojiti ho nemohli. V pozdních letech, kdykoliv na obsah povídky té si vzpomínal, kalily se mu krásné modré oči. Vždyť na gymnasiu, ve třídě třetí při přednášce o Karlu 7. Anjou povědomá látka tak vrtala mu hlavou, že nelenil a šel se optat professora, je-li to jedno: Karel z Anjou a Karel Andegavský."

Ale i když nečetné svazky Kvílické školní knihovny byly vyčerpány, malému Benešovi o zábavné čtení nouze nebylo. Ten, kdo se staral, aby mu nevysýchal živný pramen ušlechtilé zábavy a poučení, byl sám jeho otec. Krejčí Beneš byl jeden z oněch „písmáků“, v těch časech po venkově valně již zřídnuvších, kterým čtení bylo nejen zábavou, ale skutečnou potřebou a kteří v neúhledných, švabachem tištěných knihách hledali a nacházeli hojného povznešení ducha, zušlechtění mysli a srdce, v němž mnohá z těchto knížek vlasteneckým svým obsahem rozdmychala jiskru vlasteneckého vědomí, činíc ze svých prostých čtenářů bezděčné strážce národních tradic a vzpomínek na vyhaslou slávu a moc celého národa. Knihy byly krejčímu Beneši jako zlato: sám jich měl do hojnosti na polici, nejednu starší na půdě ve truhle — a mezi nimi byla prý „jedna veliká“, po níž syn jeho, dospěv, marně již se sháněl. Beneš půjčoval své knihy lidem rád a rád navzájem se vypůjčil. Byly to knihy z „České expedice“ Krameriovy a pak z tehdejších impressí venkovských — litomyšlské, olomucké, prostějovské, jindřicho- i královéhradecké a táborské — pro lid vydávané. Jablko nepadlo daleko od stromu, a starý Beneš rád viděl, když dospívající synek přečet knížky ze školní knihovny, dychtivě sahnul po kterékoli z knih, v nichž otec za prázdné chvíle se probíral. Dá se mysliti, že půjčil mu jen takové, v nichž dětská mysl nedocházela úhony. Třebízský ještě po letech a vděčně rád vzpomínal sobě na tyto knihy, jichž pouhé tituly stačí nám naznačiti jejich obsah i směr. Uvádíme jen některé: „O Perchtonu, měštěnínu římském i synu jeho jediném Dionydovi“ — „Kronika o paní Krizeldě, kteráž mnoho protivenství od svého manžela trpěla“ — „Kratochvilná kronika o ctné a šlechetné panně Meluzině“ — Z exedice Krameriovy: „Anežka, královna sicilská“ — „Skalní duchové“ — „Zdenék ze Zásmuk“ — „Jana Mandivilly cesta po světě“ — „Letopisové trojanští“ — „Příhody Vácslava Vratislava z Mitrovic v tureckém zajetí“ — „Hrabě Rožmberk“ atd.

Ještě větší nežli láska ku čtení byla u starého Beneše vroucí pobožnost a zbožná víra; ony patří k nejpodstatnějším rysům jeho povahy. „Proživ své mládí vesele, ač nikoliv rozpustile, byl v pozdějším věku velmi pobožným, kterážto vlastnost však nikdy v pobožnůstkářství se nezvrhla.“^[22]

Zbožnost otcova nezůstala ovšem beze vlivu na syna. Nebylo neděle v roce, aby otec — v zimě a na podzim zahalen modrým, po starodávnu střiženým pláštěm — se synem neputovali do Kvílického kostela dvakráte denně, ráno i odpůldne, na služby Boží. Jak chodívali v adventě na roráte, sdělili jsme slovy synovými. Sloužil li pak občas Kvílický pan farář ve filiálním kostele Třebízském mši svatou, těšilo velice mistra krejčího, že synáček jeho ministruje.

Již jsme se nahoře zmínili, že starý Beneš byl „vůdcem“ procesí, jenž zbožný lid z okolí Třebíze vodíval na poutě do četných poutnických míst dalekého vůkolí, předříkávaje a předzpěvuje. Malý Vácslav jedva povyrost, provázel otce svého na tyto poutě, statečně snášeje obtíže daleké cesty. Jednu z takovýchto poutí — první, kdy kročil na Tuřany, známé poutnické místo ve slanském kraji — i dojem, kterým účinkovala na mysl malického, poznáme z těchto slov vlastního Benešova líčení:^[23] „Vidíš, tamhle ten kostelíček s tou černou zahrocenou zvonicí, to jsou Tuřany, a ty dvě věže na pravo je Smečno,“ povídal mi jednou otec, když jsme šli do Kvílického kostela „Květnicí“. — „A kdy tam bude pouť?“ zeptal jsem se. „Až se budou na Hořešovickém vrchu třešně červenat. Ještě nejsou ani zelené.“ — „Tak dlouho?“ podivil jsem se a pořád jsem hleděl přes les k tomu kostelíčku s tou černou, zahrocenou zvonicí a přál jsem si, aby byly již ty trešně na Hořešovickém vrchu červené, ne abych si mohl jich' natrhat, ale abych mohl jít na Tuřany. Jaké divné nápady mívá někdy ten děcký věk! Často chodil jsem se dívat na Hořešovický vrch, na staré třešně „brabčinky“; ale ony teprve kvetly, a mně zdálo se, že budou letos kvést do žní. — Musím se přiznati, že ty Tuřany již tehdáž měly pro mne cosi vábivého. V jakés posvátné záři jevily se vždy mladé mysli mé. Myslíval jsem, že je tam v tom chrámu nebe a v tom nebi že jsou davy andělů kolem královny, a proto že tam tolik lidu chodí, aby viděli to nebe, ty anděly a tu královnu. A chodilo také lidu na Tuřany naší dědinou a dosud chodí! Procesí za procesím, hudba za hudbou, jasným, teplým vzduchem vály korouhve a za těmi korouhvemi táhly řady dlouhé a nepřehledné. — Vedl nás pan páter. My šli bez hudby. Bylo horko. Slunce jen pražilo, ale já tepla necítil; jiní míěli žízeň, ale já nic, a sotva že postřehli nás u Tuřanské zvoníce, rozezvučely se zvony s pahorcčku, poprvé slyšel jsem je, ty zvony Tuřanské, řekl bych, že také radostí plakaly, protože tolik lidu hemžilo se na výšině.

Naproti nám vyšel p. farář s ministranty, přívětivý pán, vtělená dobrota, řekl nám, že jako Alžběta pozdravila Pannu Marii: „Zdrávas…“, také on že vítá nás těmi slovy. Dobře si to pamatuji. Neušlo mi ani slova jediného. Vlídně mluvil s našimi jako dávný, starý druh. „Tys tady také, Františku?“ řekl mi, když jsem mu políbil ruku. Chtěl jsem mu říci, že se tak nejmenuji a že tu jsem ponejprv, ale okamžitě udělali kolem něho kruh. Já byl malý, odstrčili mne … V kostele mne otec pozdvihl na ruku, abych dobře viděl, a já nevěděl, kam se dříve podívat. Všude hlava vedle hlavy, přicházejí nové a nové průvody, a se všemi ten vlídný, přívětivý pan farář, ku všem hovoří jako dávný, starý druh … Nejraději díval jsem se na něho, ale na to jsem přece nemohl zapomenout, že mi řekl František … Přes celé poledne jsme zůstali tedy v kostele, ale déle ještě bych byl vydržel v tom kostele, do večera snad. Bylo mi také do pláče, ale ne že ten Charvatecký mluvil (vůdce jednoho z četných procesí, odříkávající „loučení“), ale protože musím z Tuřánek. Otec mi koupil třešně, byly drahé, ale já přece jen se slzavýma očima díval se zpět na ten kostelíček, co vyčníval na vršíčku za hřbitovní zdí. Zdálo se mi, že jdu s nebe, v němž jsem viděl davy andělů kolem královny …"

Na takovýchto vycházkách za vroucí pobožnosti, do Kvílíc či na poutnická místa, nerozněcoval se pouze zbožný cit v srdci chlapcově, neboť otec, kdykoli naskytnula se příležitost, zkoumal rozum svého synka, poučoval a vyprávěl. Druhdy v rodné světnici mladičkou hlavu jeho naplnil tolika pohádkami, že ze všech spolužáků jich uměl nejvíce. Nyní, kdy chlapec dospíval a o minulosti svého národa i kraje rodného nejednou ve škole slyšel, nebo z knížek byl četl, otec šlechtil jeho cit a rozněcoval obraznost jeho starodávnými pověstmi, co se jich dochovalo mezi vesnickými písmáky o hojných zříceninách a památnostech zdejšího kraje. Bystrá paměť Třebízského krejčího jasně je zachovávala od těch dlouhých let, kdy sám jako chlapec slýchal je na přástkách, či kdy je čítal v knížkách starožitných, jež na věk synka jeho již se neuchovaly. Tak když jednou s malým Vácslavem do Horek šli a otec, ukazuje na Neprobilický dvůr, ptá se synka, zná-li pověst o té „bábě šedivé“, jež novorozené synky Neprobilického rytíře zanesla do rybníka, dodává: „Ve tvých letech už jsem to věděl.“^[24]

Někdy vycházel starý Beneš s Vácslavem za jasných nedělních odpůldnů na vysokou stráň za Třebíz, odkud dalekoširoký rozhled v požehnaný český kraj s vyhlídkou na Žirotín, Tejnici, Milešovku, Hazmburk, Radobyl, Říp i Bezděz vábí oko i mysl přístupnou. Tu teprve rozehřálo se srdce starého čtenáře, jazyk oživnul a modré oko synka vnímavého planulo, když slyšel z úst otcových vzpomínky na dávné časy, jež letěly tímto krajem, zanechavše stopy pouze ve zčernalých zříceninách, jež rok od roku se rozpadávají, a ve starých hlavách robotníků, které dřímají věčným snem na okolních hřbitůvcích venkovských. Kde nestačily otcovy upomínky ani paměti předků, jak je za mláda slýchával, tam, jak již zmíněno, poskytly světla ty hojné knížky, jež krejčímu Třebízskému od dlouhých let způsobily tolik potěšení i poučení.^[25]

Jak mohlo všecko toto vyprávění, plné citu i fantasie, býti beze vlivu na vnímavou, bystrou mysl děckou, na citlivé srdce Václavovo?

Ve všední dny letní, kdy otec míval doma u „verštátku“ na pilno, chlapec, vykonav všecky školní povinnosti, jež mu škola ukládala, chodíval ob čas do přírody s dědečkem — otcem matčiným — Martinem Šarochem. Vypravuje o tom sám: „Kráčeli jsme s dědečkem do hájků - - -“

Zajímavo pro nás a podivuhodno, že dědeček Martin Šaroch měl tutéž lásku ku starým časům a k minulosti rodného kraje jako otec Vácslavův a zároveň tutéž znalost pověstí o památnostech okolí. U Šarochů chovali kroniku Hájkovu, „Proroctví slepého mládence“ a jiné knihy historické jako drahý poklad.^[26] Na jiné čtení nežli historické, si dědeček tak nepotrpěl jako jeho zeť; ale za to ve svých knihách znal každou řádku. Tato vroucí láska ku starým zašlým časům a ke knihám, jež o nich k prostým českým srdcím po česku vypravovaly, pojila úzce ideálním svazkem děda i otce Benešova. Ona pudila Vácslava Beneše, pokud ještě „svobodníkem“ byl, do chalupy Šarochovy k pantátovi-vdovci, aby tu onu knihu „starožitnou“ jemu, Benešovi zapůjčil; ona jej při těchto návštěvách často zdržela, kdy pantáta nacpav svoji ulmovku, kterou od rána do večera neodložil, rozhovořil se z celé duše o časech bývalých a dnešních; ona byla neposlední příčinou, proč pantáta Martin, poznav v krejčím Benešovi mysl spřízněnou, nerozpakoval se dáti šestadvacetiletou dceru svou jemu, muži čtyřiačtyřicítiletému, za manželku.^[27]

Tak když Vácslav s dědečkem si vycházel, byl jako by v rukou otcových. Když na takové vycházce jdou poprvé spolu ku studánce „Královce“, dědeček hovoří: „Půjdeme „Ladami“. Povím ti zase, chlapče, kus naší historie, je to smutný kus. Při tomhle mi vždycky vstoupí slzy do očí. Co ti budu povídati, stalo se už dávno, pradávno. Zapsáno to bude asi sotva kde. U nás stávala ještě bílá věž, v Žirotíně zámek a v Palči tvrz.“ A pokračuje dále: „V Praze vládl cizí král, první po vymření rodu Stadického vladyky. Však víš, kde leží Stadice,“ a zrovna dychtivému vnukovi ukazuje: „Tamhle za tou nejvyšsí horou ve vrších —“ A vypravuje pak dále poetickou pověst o studánce, jež poskytnula bezpečného skrytu sedmi zlatým klíčům od koruny české, když s ní prchala Eliška Přemyslovna před stihači manžela svého do Bavor.

„Uměl vyprávěti tak prostince, tak dojemně,“ připomíná Třebízský. „Přiznám se, že nepovedlo se mi tak, jak on to umíval. Musil by z hrobu na Kvílickém hřbitově vstáti, abyste ho slyšeli a podivili byste se mu —“ A doplňuje ještě těmito slovy jeho charakteristiku: „A kdykoliv přijdu do Prahy a hledám tam hroby našich králů, toho Jana Lucemburáka tam opravdu nevidím,“ dopověděl ještě dědeček, když jsme se napili z čistého křišťálového pramene „Královky“. —“ Když pak se oba vraceli domů ku Třebízi, „dědeček se zastavil a zadíval se na bývalý chrám a klášter Klarisek. V levo bělely se v lese na výšině dvě mohutné stěny, jediné zbytky ze slavného druhdy Žerotína, slavného rodem bohatým a šlechetným. Slzy zakmitly se ve starých, bystrých očích dědečkových. Kdo by také neslzel nad tou slávou naší - - -“

Rovněž důležita pro poznání dědečka Benešova (a částečně i pro poznání vnuka jeho) jest vzpomínka, kterou napsal v črtě „O proroctvích lidu českého“: „Ještě velmi dobře se pamatuji na dědečka, když vypravovával mi za dětských mých let příběhy země české; znal kroniku Hájkovu téměř z paměti; dopodrobna věděl, co kdy prorokováno bylo „o zemi svatého Vácslava“. To nejvíce zajímalo jej. Několik lístků, na nichž zaznamenal jsem, co zajímalo tehdáž dětskou mysl mou, uchoval jsem si na památku z oněch dob. Když vypravoval nám, tedy zářívalo oko jeho jakýmsi podivným leskem; dosud vzpomínám těch chvil blažených, dosud zřím v duchu onu sehnutou postavu s bílou hlavou, jež tak ráda snívala o zlatých časech uplynulých. Ta tichá, jindy vážná tvář usmívala se a já tulil se k dědečkovi v lásce dětinné —“

Dědeček zemřel ještě za chlapeckých let Vácslavových, 7. května r. 1860. Starší Třebízané dosud rádi naň vzpomínají svědčíce souhlasně, že byl „dobrého srdce, šlechetné povahy a kuřák náruživý“.

---

1. Zpráva z křestní, oddací a úmrtní knihy fary Kvílické, vydaná 29. července 1860. farařem J. Bienem.
2. Uzavřena a podepsána byla tato smlouva 1. ledna 1845.
3. Dle vysvědčení, které mu obec Třebizská r. 1850. vystavila, když žádal o povolení k dalšímu provozování živnosti. Cechem patřil do nedalekého městyse Vraného.
4. Otec Jan Beneš zemřel 2. února 1832., matka Rosalie roz. Cirková z Třebíze, zemřela 13. května 1844.
5. Otec její byl Martin Šaroch, chalupník v č 31.; matka Kateřina, rozená Baňkova z Třebíze, zemřela již 9. dubna 1841., zanechavši šest dětí, tři (Barboru, Jana, Martina) starší, dvě (Rosalii a Veroniku) mladší než byla Marie, matka spisovatele.
6. »Ruch«. 1884.
7. Zpráva z křestní, oddací a úmrtní knihy fary Kvílické.
8. Otec, jenž narození Vácslavovo neopomenul mezi rodinné zprávy na prázdný list, přivázaný k modlitbám, poznamenati, připsal k tomu jadrným švabachem: »Byly veliký červánka jako voheň nad celým kostelem od západu až přišel kovář Martin Krátkej nás volat, abysme se šli na to koukat, tak sem šel ven, tak sem to viděl jako červený voheň v noci.«
9. Zpráva výše citovaná udává patrně s jakýmsi omylem: »Marie 29. září 1853. — 1. září 1853«, ale zápiska rodinná, o jejíž věrohodnosti při otcově bedlivosti nikterak nepochybu jeme: »Marie, dcera 29. srpna 1853…«
10. Nyní chová se ve Slanském museu.
11. Všechna ves, příbuzní nepříbuzní mistra Beneše strýčkovali.
12. »Sudičky v Poohří«
13. »Hrachovka« sluje od starodávna mírné údolí mezi Třebízí a Kvílicemi, a »Květnice« jest nedaleké přívrší prosté stromův a keřův a nazvané proto »Kvétnicí«, že před mnoha lety duchovni správce Kvílický pěstoval tam mnoho květin.
14. »Roráty«. Národ a škola. III.
15. V té době byla Kvílická škola jen dvoutřídní a děvčata byla ovšem s hochy v jedné třídě.
16. »Řehoři«. Národ a škola. III.
17. Jmenoval se Edmund Jan Čížek.
18. Alois Kytka
19. P. Vojtěch Hlinka kaplanoval ve Kvílících od srpna r. 1843. až do pondělí svatodušního r. 1846. Beneš-Třehízský osobně jej nepoznal; k 60letému Pravdovu jubileu psal mu z Klecan: »slýchával jsem od otce, nyní již v Pánu zesnulého, že často a často jméno Vaše a s tím jménem vděčnou vzpomínku, jež do dneška trvá v tak mnohém srdci na osadě Kvílické.«
20. Vácslav Beneš-Třebízský«, od K. V. Raise. »Matice lidu« r. 1885.
21. Nákladem J. Pospíšila v »Zábavách pro mládež« čís. 51. Vyšla již ve čtvrtém vydání.
22. »Ruch« 1884.
23. »Tuřany.«
24. »O pův. jména Pětipeských.«
25. Tak na př. otec, usadiv se se synkem na stráni, začíná své vypravování o Klariskách Tejnických: »Na Tejnici byly panny 500 let…« (»Z klidu a víru«. XII.)
26. S podobnou úctou choval zase krejčí Beneš starý kord, dva tolary ze třicetileté války a prsteny starožitné, pak hoboj po svém otci, jenž na čas byl hoboistou kostela Zlonického, a stříbrný zvonek »z Říma«, — reliquie to, jež u Benešů sta let přecházely s otce na syna.
27. Beneš Třebízský sám v autobiografii své v »Humor. Listech« r. 1880. vypravuje: »Co hoch slýchaval jsem od svého otce i dědečka, kteří se znali v kronice jako ve slabikáři, o starých našich časech, a jestli jsem ve čtenářstvu svými pracemi dovedl vzbuditi takou lásku k minulosti rodné země, s jakou byly psány a jaká byla vštípena mně, pak jsem nadarmo tu milou historii neslýchal.«

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.