Utěšené povídky pro naši milou mládež/Divotvorný knoflík
| Utěšené povídky pro naši milou mládež Stanislav Řehák | ||
| Nebojte se strašidel! | Divotvorný knoflík | Milujte pořádek a čistotu! |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Divotvorný knoflík |
| Autor: | Stanislav Řehák |
| Zdroj: | ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 59–62. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Walter Scott |
Jednoho dne potkal znamenitý spisovatel a básník Walter Scott v Edinburce na ulici vozku, jenž právě s povozem svým proti němu jel. Básník pohlédnuv bystřeji na vozku, poznal v něm starého známého z doby svého mládí. I obrátiv se k němu, pravil: „Milý příteli! Žádám vás, abyste z důležité jakési příčiny šel se mnou.“ Vozka, jsa vždy ochotným, svěřil koně své za malou odměnu kolem jdoucímu chlapci, načež ubíral se za básníkem. Konečně přišli do ulice, v níž Scott bydlel. V malé chvíli na to stály v úpravném pokoji na stole chutné pokrmy a láhev dobrého vína. Vozka ovšem nedal se dlouho pobízeti a pustil se směle do jídla. Zatím vzal Scott do rukou sklenici vínem naplněnou a dávaje vozkovi připíti, pravil:
„Na vaše zdraví, Jene Frimmere!“
„Nápodobně, pane — Tentono!“ řekl vozka, jakoby nic a připíjel.
Po snídaní vedl Scott hosta svého do kabinetu, v němž nalézalo se mnoho vzácných starožitností a památek. Mezi jinými věcmi vytáhl Scott skvostnou skříňku a z ní mosazný knoflík, načež pravil: „Tento jest můj nejdražší klenot!“
Jan vzal klenot do ruky, prohlížel jej, ale nemohl na něm nic zvláštního naleznouti.
„To je knoflík z vaší vesty!“ řekl Walter Scott.
„Z mé vesty? Můj knoflík?“ s podivením tázal se vozka.
„Ano, tak jest, můj příteli,“ doložil Scott a vložil knoflík zase do skříně.
„Abych vám veškeré to počínání moje objasnil,“ pokračoval Scott, „musíte mne ještě chvíli poslechnouti.
Bude tomu asi padesát let, co jsme pospolu do školy chodili. Vy jste umíval vždy více než já; ať jsem dělal, co dělal, vždy jste v učení vynikal nade mne. A to mne velice trápilo. Všecky úlohy odříkával jste bez chyby. Než cos zvláštního přihodilo se jednou. Všiml jsem si totiž, když jste právě odříkával, že neustále v ruce knoflík od vesty držíte a jím otáčíte, a to pozoroval jsem potom vždy, kdykoli jste byl vyvolán. I domníval jsem se, že v tom knoflíku nějaké kouzlo vězí. Tu vznikla ve mně zvláštní myšlénka. Jednoho jitra totiž uříznul jsem vám ten kousek mosazu, aniž byste co pozoroval. Náhoda tomu snad chtěla, že jste byl vyvolán. Saháte po knoflíku, hledáte jej — ale běda! — nemůžete ho naleznouti, a tak se matete, že jste nemohl ani promluviti, ačkoli vím, že jste úkol dobře uměl; načež já místo vás úlohu odříkal. Takto se mi podařilo vás jedenkráte předčiti, a pak nedal jsem se s prvního místa více vytisknouti. Důvěra v knoflík mne již neopustila a učinila ze mne to, co nyní jsem. Od té doby vždy jsem na vás pamatoval; a poněvadž jsem se s vámi nyní setkal, proto přijměte ode mně tuto částku peněz.“