Utěšené povídky pro naši milou mládež/Nebojte se strašidel!
| Utěšené povídky pro naši milou mládež Stanislav Řehák | ||
| Mozartovo rekviem | Nebojte se strašidel! | Divotvorný knoflík |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nebojte se strašidel! |
| Autor: | Stanislav Řehák |
| Zdroj: | ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 56–59. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V rodině pana Nejedlého právě povečeřeli. Dříve než zasedli všickni ku svým vykázaným pracím, poručil otec dvěma dětem svým, aby z druhého pokoje něco přinesly. Ale poněvadž chodba do pokoje vedoucí příliš tmavou byla, vzali děti s sebou světlo. Leč jedva že vkročily na chodbu, již nastal průvan, jenž světlo shasl. I vykřikly obě dítky a úprkem hnaly se zpět do pokoje, neboť se ve tmě velice bály.
A proč bály se tak tmy? Děvečka jim totiž častokráte vyprávěla o hrozných strašidlech, kteréž ve tmě své kousky provozují; odtud ta bázlivosť.
„Čeho se vlastně bojíte?“ tázal se jich otec, když dítky bledy do pokoje vrazily.
„Jsou tam strašidla, jsou tam strašidla!“ křičely, bázlivě k matce se tulíce.
„Vyť jste bláhovy!“ ujal se slova otec; „což není vám každý koutek domu znám? Není-liž to jedno jíti za dne jako ve tmě? Toť pouze lichá domněnka, myslíte-li, že by jakých strašidel bylo. Což není Bůh všudy přítomen? Člověk s dobrým svědomím nemusí se ničeho báti. Dobrému člověku vždy jakýsi vnitřní hlas praví: „Neboj se!“ Jenom zlý člověk má se čeho obávati!“
Po těchto slovech šel otec sám na chodbu, aby se dítky přesvědčily, že tam skutečně žádných strašidel není. Aby je pak ještě lépe o tom poučil a dokázal, že mnohdy lid jen z nevědomosti a z nezkušenosti strašidel se bojí, vyprávěl jim následující povídku:
„Jistý chlapec, jménem Petr, ubíral se jednoho večera kolem veliké zahrady, v níž nalézala se překrásná besídka. Petrovi to nedalo, aby se do vnitř besídky nepodíval. I přiskočil k besídce a zvědavě pohlížel do ní. A hle! co tam spatřil? Malý pytel v koutku státi. Jsa zvědav, co by as pytel obsahoval, vklouznul do besídky a ohmatával jej. Tu shledal, že je pytel pln ořechů. „To by tak bylo něco pro mne,“ myslil si v duchu. Ale poněvadž bylo ještě světlo, neodvážil se pytel odciziti, nýbrž čekal v úkrytu, až nastane úplná tma, doba to proň příznivá.
Petr náležel k oněm dětem, jež se domnívají, že je ve tmě nikdo nevidí; nepomyslí však na Boha, jehož oko i v ta nejtajnější místa vniká.
Konečně se setmělo; jenom měsíc slabounce zahradu osvětloval.
V tu chvíli vyšel Petr ze svého úkrytu a ve vší tichosti dostal se do besídky, načež přehodiv si pytel ořechy naplněný přes rameno a ohlédnuv se na všecky strany, zdali jej nikdo nevidí, uháněl, jak jen mohl, ze zahrady. Měsíček brzy jasněji, brzy zase temněji osvětloval cestu, po níž Petr utíkal. Z počátku nevšímal si ničeho, nevěda ani, co se kolem děje, ale brzy nabyv větší smělosti, ohlížel se v pravo, v levo. Pojednou spatřil někoho vedle sebe, an rovněž jako on pytel na rameni nese. I ulekl se velice, mysle, že to strašidlo. Proto ještě více zrychlil svůj běh. Ale běda! Černá postava nepřestala ho pronásledovati, jsouc od něho vždy ve stejné vzdálenosti. Srdce mu zprvu mocně bušilo, leč později vždy méně a méně, až konečně nevěda si jiné rady — odhodil pytel s ořechy stranou a všecek ustrašen, utíkal sám k domovu.“
„Co zdá se vám, milé dítky,“ tázal se otec; „bylo to skutečně strašidlo, jež Petra pronásledovalo?“
„Ne, tatínku!“ zvolala starší dceruška, „to byl jeho vlastní stín, měsícem způsobený.“
„Tedy vidíte, kterak se mnohdy lidé nezkušení mýlí, majíce úkaz přírodní za strašidlo.“
Petra však domnělé toto strašidlo vždycky varovalo něčeho podobného se dopustiti.