Utěšené povídky pro naši milou mládež/Milujte pořádek a čistotu!
| Utěšené povídky pro naši milou mládež Stanislav Řehák | ||
| Divotvorný knoflík | Milujte pořádek a čistotu! | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Milujte pořádek a čistotu! |
| Autor: | Stanislav Řehák |
| Zdroj: | ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 62–64. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Jednoho dne pravila matka ku Jindřišce a Karlovi:
„Děti, zítra ráno pojedeme poštou k babičce; proto musíte býti časně na nohou, abyste nezameškaly; neboť víte, že pošta nečeká, a kdo v pravý čas nepřijde, že musí zůstati doma.“
Děti radostí jásaly, neboť k babičce velmi rády jezdily. Bylať babička velmi dobrá, své vnuky pak nade všecko milovala. Tito celý den o ničem jiném nemluvili, než o zítřejší cestě a o babičce. Avšak měla-li babička obě dítky stejně ráda? Byla by je měla ovšem stejně ráda, kdyby toho obě stejně byly zasluhovaly. Leč Karel byl velice nepořádný, a to babičku i jeho rodiče tuze rmoutilo. Místo co měl své hračky, knihy, oděv na vykázané místo uložiti, rozházel to po všech koutech. Měl-li jíti do školy, tu bylo mu teprve tabulku, knihy a sešity, Bůh sám ví kde, hledati. Když mu bylo s otcem na procházku jíti, nalézal se oděv jeho v tom největším nepořádku: buď byl kabát děravý nebo tak špinavý, že se za něj otec styděti musil. Proto často stalo se, že otec sám na procházku si vyšel, Karlík pak jenom oknem dívati se mohl.
Poněvadž byla Jindřišce tato nepořádnost a nečistota Karlova známa, tázala se ho večer před odjezdem:
„Karle, máš své věci v pořádku?“
„Ovšem, ovšem!“ odvětil Karel a ulehl.
Druhého dne časně z rána Jindřiška s matinkou byly již na nohou, aby se na cestu připravily. Karel pořád otálel, pravě, že dosti prý ještě času. Než v tu chvíli zahlaholila trubka poštovní, oznamujíc, že doba odjezdu přišla. Matka s Jindřiškou spěchaly, ale Karel ještě neměl na nohou ani bot. Ihned jal se obouvati, ale běda! Sotva že jednu botu obul, již chápal se druhé, mysle, že leží vedle prvé. Ale zmýlil se. Druhá bota byla ta tam. Chvíli hledal po všech koutech, leč marně. I běžel za matkou ku poště o jedné obuté noze. Matka, vidouc, že Karel přichází bez jedné boty, pravila:
„Kde máš druhou botu?“
„Nemohu jí nalézti,“ odpověděl mrzutě Karel. V tom hnul se vůz. Karel utíkal vedle něho, mysle, že ho matka s sebou přece vezme, ale zmýlil se. „Ne, ne, s námi nepojedeš,“ pravila matka; „tak nepořádné dítě nemohu babičce přivézti.“
Po té zavřela okno u vozu; načež vozka popohnal koně, a v malé chvilce zmizeli všickni plačícímu Karlovi s očí.