Patery knihy plodů básnických/U Těšína bubny bijou…

Patery knihy plodů básnických
Z pouti slovenské	U Těšína bubny bijou…	Až na onen svět

Údaje o textu
Titulek:	U Těšína bubny bijou…
Autor:	František Táborský
Zdroj:	kramerius.nkp.cz Národní knihovna České republiky
Vydáno:	BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 362 - 363.
Licence:	PD old 70

U Těšína bubny bijou,
     bubny bijou,
milý už se loučí s milou,
vojsko táhne velkou silou.
     
Každý si tu »S Bohem!« dává,
     »S Bohem!« dává,
s tatíčkem se rozžehnává,
u vrat matka poplakává.
        
Jenom jeden spurně hledí,
     spurně hledí,
na vraníku nehnut sedí
bez otázek, odpovědí.

U Těšína bubny bijou,
     bubny bijou,
jako vlci k němu vyjou:
Kde pak ty máš svoji milou?

Nad dědinkou kostel s bání,
     kostel s bání,
hledí jako v zadumání,
a zelený hřbitov za ní.
            
Na ten hřbitov mysl běží,
     mysl běží,
dva hroby tam s tmavou svěží,
tatíček v nich s matkou leží.
  
Chaloupka jich už je pusta,
     už je pusta,
z oken hledí tma jen hustá,
na střeše mech povyrůstá.
   
Vedle domek, samá růže,
     samá růže,
a v něm květ byl nad ty růže —
kdož od lásky hojit může?
   
Zadíval se ze vší duše,
     ze vší duše
miloval ji, slepě, hluše,
jak miluje mladá duše.
         
U hřbitova žala trávu,
     žala trávu,
uviděl on ji tak zdrávu,
pomátla mu mžikem hlavu.
    
U těch hrobů — jakby v ráji,
     jakby v ráji,
usedli si zrovna v máji,
ručku vzal a přísahá jí.
           
U hrobů tam otce, matky —
     otce matky
líbal ret jak zmije hladký,
tenkrát byl on na smrť sladký…
 
Za Těšínem bubnů tluky,
     bubnů tluky,
vojska táhnou dlouhé pluky,
slyšíš smích a písní zvuky,

Podkovy jen pobřinkují,
     pobřinkují,
jak ty trouby vytrubují,
vojáci jak prozpěvují.

A jak táhnou, v plné zbroji,
     v plné zbroji
náhle při něm jezdec stojí,
jemuž lásku dala svoji:

»Zanechal jsem děti v dáli,
     děti v dáli,
na postýlce ještě spaly,
chuďátka víš, jsou tak maly.

Padnu-li já, Bože svatý,
     Bože svatý —
urve-li mě boj ten klatý,
ujmi se jich, bratře zlatý!

Jak to slyšel, trhl ořem,
     trhl ořem,
kamarád ten němý hořem,
jako trhá vichr mořem.

V očích jemu slzy stojí,
     slzy stojí,
srdce puknout se mu strojí:
»Sám-li přijdu, budou moji—«

Slunce pálí, bubny bijou,
     bubny bijou,
vojsko táhne velkou silou
se šablenkou, věrnou milou.

Byla bitva, — strašná byla,
     strašná byla,
pole krví zavlažila,
lidským tělem pohnojila.

A tam doma dítky svěží,
     dítky svěží,
vyhlídat už tátu běží,
a on s druhem v šachtě leží.

(Z Ballad. — V Osvětě, 1891.)