Máj (almanach 1862)/U Plzně roku 1618
Máj (almanach 1862) | ||
Rak | U Plzně roku 1618 | Obrázek z lesa |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | U Plzně roku 1618 |
Podtitulek: | Novella |
Autor: | Gustav Pfleger Moravský |
Zdroj: | Máj : almanah na rok 1862. Praha: I. L. Kober, 1862. s. 123–182. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Byloť to dne 20. listopadu 1618.
Juž sedum neděl trvalo obléhání města Plzně nejvyšším vojevůdcem českých stavů nekatolických, pověstným hrabětem Arnoštem z Mansfeldu. Opustiv po skončené válce mezi vévodou Savojským a králem španělským s několika tisíci žoldnéřů službu vévodovu, najmouti se dal od strany české, kteráž právě veřejným odporem vystoupila činně proti císaři Matyáši, když nebylo více naděje, žeby záležitosti české koruny vyrovnati se daly mírným způsobem se dvorem císařským.
Panovaloť od osudného dne 23. měsíce května téhož roku veliké hnutí po celé zemi české, zatahovala se bouře vždy strašněji nad naší vlastí, dávné rozdíly poměrů náboženských počaly se najednou tím rázněji a hrozebněji objevovat a stavové zemští jakož města česká a obecný lid vyznáním víry odlučovali se od sebe, tvoříce strany příkře proti sobě stojící. Strana katolická držela se pevně císaře; strana pod obojí zkrácena jsouc na svých právech majestátem Rudolfovým slavně zaručených a porušených od místodržitelů, odtrhovala se ode dvora císařského a jednajíc ještě krátkou dobu s císařem, poznenáhla připravovala se k onomu kroku, jenž měl smutné následky bitvy na Bílé Hoře 8. listopadu 1620.
Proti důraznému vystupování českých stavů nekatolických opíralo se nad jiné město Plzeň, juž odedávna hlavní střediště strany katolické, a přijalo císařskou posádku pod vůdcem Felixem Dornheimem během měsíce června téhož roku ve své zdi. Záleželoť stavům českým velmi na tom, aby se města Plzně zmocnili, neboť dobytím jeho pojištěny měly celé jihozápadní Čechy, a usadivše se jednou v Plzni velmi silný odpor staviti mohli proti vojínům císařským a jejich spojencům.
Vyslaliť tedy stavové čeští sběhlého ve válečných věcech hraběte Mansfelda s nemalým vojskem k odporné Plzni, a již 19. září objevily se první prápory vojův jeho před Plzní. Od té doby trvalo s přestávkami krátkými obléhání silně ohraženého města, s počátku obmezujíc se na dráždění-se obou stran. Dne 2. října dal ponejprvé Mansfeld na město stříleti; za čtrnácte dní strojilo se všecko k útoku, jenž 20. téhož měsíce také vyveden a začátkem se stal bojův denně a ob den se opakujících. Plzeňští se mocně bránili a vymínky od obléhajících jim podávané naprosto zavrhli. To Mansfelda od stavů k rychlému ukončení výpravy pobádaného tím více rozhoršilo, pročež na den 21. listopadu měl se učiniti rozhodný krok, a vůdce rozkázal, aby se všecko vojsko k velikému útoku na den určený přichystalo.
Za velikých příprav uplynulo odpoledne 20. listopadu. Po celém táboře vojska českých stavův panoval neobyčejný ruch; brousily se zbraně, opravovaly se meče a pušky; děla vystrkovala se na vhodná místa; tu se vyhodily nové náspy, tam se příkopy ohražovaly kůly, onde zase cvičily se jednotlivé tlupy rychle naverbovaného venkovského lidu, vše se chystalo na zejtřek s neobyčejnou pílí a rozjitřeností.
Vojska pod obojí rozložena byla od severovýchodu okolo celého města na jih a na západ, a ranním jitrem mělo se hnáti na všech stranách na hradby. Chtěltě Mansfeld vší mocí dostati se do města, čehož tím spíše dosáhnouti mohl, anať právě síla oblehaných umdlena neustálým odporem, a hradby městské na mnoha místech střelbou po několika neděl trvající nesmírně utrpěly, ačkoliv se Plzeňští všemožné snažili, škodu učiněnou povždy rumem, dřevy a smetí poněkud napraviti a průlomy děly způsobené vyplniti.
Tak se schylovalo odpoledne. Každý z vůdců svolav svou setninu připomínal mužstvu, aby statečně a odhodlaně pro věc, jíž slouží, bojovalo; kněží vystupovali mezi žoldnéři a vybízeli k neohroženému boji proti katolíkům co nepřátelům svaté víry, krví tolika hrdinů českých zbrocené a posvěcené. Dávali svátosti pod obojí držíce rozohněné řeči k vojákům i k lidu venkovskému; nejpřísněji však zakázáno bylo mužstvu, činiti povyk a hluk v ležení, a nařízeno jemu, aby se zdrželo pití a daremných hádek.
Krajina počala se haliti v lehký mlhový závoj; výšiny k Rokycanům ztrácely se poznenáhla v soumraku, daleké planiny k jihu splývaly s mlhou v jednu nejistou dalekou říši — příroda zdálo se jakoby unavena věčným lomozem válčících stran, poodpočívala ráda na krátkou chvíli — jedině v ležení a na hradbách městských jevil se ještě ruch, až se poznenáhla dlouhý večer snesl na celý kraj.
Zatím rozdával Mansfeld ve svém stanu důstojníkům rozkazy na dnešní noc — dělo se to vše v úplné tichosti, aby se Plzeňští nedověděli, oč se jedná. Když byl pak důstojníky propouštěl, zadržel lieutnanta Roubice a praporečníka Schenka z Gerhardu a promluvil k nim ve svém způsobu krátce a určitě:
„Pánové, na slovo!“
Oba stanuli u východu a očekávali rozkaz nejvyššího vůdce svého.
„Přál bych si, pánové, abyste mi dali ještě dnes v noci zprávu o stavu Pražské brány a Rudolfova domu; obejděte pak všecky stráže k západní straně až k Litické bráně a mějte pozor, jak si počínají obležení. Já bych dal kdo ví co za to, kdybych se dověděl, jak to vypadá v městě…“ pokračoval Mansfeld svýma maličkýma očima mžouraje a z důla pozíraje na své důstojníky; očekával nějakou odpověď.
Oba mu porozuměli.
„Vaše milosť má býti ještě dnes o všem zpravena,“ vztrhnul se hned na ta slova vojevůdcova Schenk z Gerhardu, a jakýsi neobyčejný plamen zazářil v jeho temných očích. „Budu hleděti, abych se dostal do města, aneb se dopídím zprávy o Plzeňských jiným nějakým způsobem.“
„Když Vaše milosť svolí, budu panu Schenkovi nápomocným,“ dokládal Roubic, muž to vysoké postavy, spolu hřmotný a s pádnýma rukama, pravý to opak svého druha, Schenka z Gerhardu. Bylť muž tento ještě mladý, velmi zajímavých tváří s orlím nosem, s knírami a brádkou, jak je tehdy vůbec nosily; oči mu planuly jako dvě hořící svíce, dlouhé vlasy s čela a se spánků na zad sčesané vlnily se okolo pyšné šíje jako černý mrak a tvořily na bílém límci široce od krku se rozkládajícím velké kotouče, ježto tím nápadněji odrážely se v bělu krejzlovaného toho límce. Zažloutlý kabát se širokýma rukávama, široké plundry z černého, poněkud ošumělého aksamitu zabíhaly v zahrnuté široké boty, na nichž ostruhy při každém kroku mocně zařinčely. Na širokém řemenu visel pádný meč s košatou rukovětí a dodával mladému vojínovi svou neobyčejnou velikostí zvláště vojenského rázu. V pravé ruce držel široký bílý plstěný klobouk, za nímž vlála péra bílá a červená.
Skoro stejně oblečen byl hřmotný Roubic, s jediným však rozdílem, že jeho uniforma byla mnohem nedbalejší nežli Schenkova. Zvláště spodky a boty svědčily buď o velkých strapacích aneb o velikém pohodlí svého majetníka, jenžto si jich příliš mnoho nevšímal. Pochva, v níž se kryla často juž zkoušená ocel, byla postříkána blátem a na klobouku houpalo se jen několik úplně zachovalých per. Vystoupení Roubicovo však prozrazovalo odhodlanosť, pevnosť, neohroženosť, která vyplývala z lhostejnosti, s jakouž Roubic všecko kolem sebe vnímal.
Když byl Roubic o svolení k průvodu Schenka z Gerhardu požádal, přimhouřil Mansfeld oči a pokynul mlčelivě hlavou.
„Spolehám se na vás, pánové, a nyní s bohem! Šťastnou pořízenou! Až se navrátíte, přijďte hned ke mně. — Ale, pane setníku,“ obrátil se k Schenkovi, „hezky prozřetelně, abyste se vrátil bez ourazu! S bohem!“
Oba důstojníci se hluboce uklonili, Mansfeld zmizel v druhém stanu přímo vedle zbudovaném, kde byla jeho ložnice.
Schenk a Roubic opustili stan nejvyššího vůdce a ubírali se mlčky řadami vojákův buď stojících v tlupách neb sedících okolo ohňů.
Bylať noc se zatím úplně schýlila, chladný podzimní vítr vanul od severu a rozháněl mlhu, ježto se rozkládala celým krajem. Tu a tam zaznívaly veselé zpěvy vojákův, onde zase řinčela zbraň, z daleka slyšeti bylo ržání bujných koní, jižto už po tolika neděl zaháleli; z města doznívalo štěkání psův; volání rozestavených stráží čas po čase zadunělo do hluboké noci.
Naši důstojníci sobě toho valně nevšímali; dosud kráčeli mlčky okolo stanů, v hluboké zamyšlení pohrouženi. Tu zahnuli k příkopům okolo ležení se táhnoucím, jimiž Plzeň od obléhajících stísněna byla. Sem tam kmital oheň nejpřednějších stráží, bylo viděti do velkých plášťů zahalené žoldnéře, jižto jako stínové po vyházených valech se ploužili. V tom přicházela noční hlídka, zastavila se na volání stráže, vystřídáno heslo a temný chumáč vlíknul se dále.
„U všech čertů!“ zvolal Roubic, vážným krokem ubíraje se po boku svého soudruha, jenž zadumán dosud nepromluvil slova. „Ty utíkáš, Gerharde, jakoby tě sám roháč unášel! Měj přece, jářku, nějaký ohled ke mně, sice se zadýchám, a na zejtřek nebude míti moje družina žádného vůdce!“
„Jde na půl desátou, Roubici, máme hodný kus práce před sebou.“
„Nu, a co a jak zamýšlíš?“
„Ty mne vyprovodíš až k samým hradbám městským; já budu hledět, abych se dostal do Plzně!“
„Járku, setníku, to budu rád vidět, jak se tam dostaneš. Tuším, že nevystavili pro tebe zvláštní most přes tu proklatou Mži! Aby ji čert vypil! Juž nás stála mnohého namáhání!“
„Bojíš se snad trochu vody, Roubici?“
„Bůh a svatý Haštal můj svědek, že se jí pořádně bojím. Já od jakživa jsem jejím nejúhlavnějším nepřítelem, a už od pacholetství byl mi vždycky korbel vína tisíckrát milejší, nežli kapka té bezchutné mediciny, jižto nazýváš vodou.“
„Dnes ti však nemohu pomoci, musíme přes vodu; já musím na každý způsob do Plzně; ty zatím hleď vypátrati, jak to vypadá u Pražské brány a v sousedstvu.“
„U čerta! Ať mně sv. Haštal pomůže, dovedu-li to za té proklaté tmy a mlhy.“
„Na všechen způsob zůstaň tam, až se vrátím. Něco přece vyšťouráš, vždyť máš neobyčejný hmat; musíme ho na některé stráži beztoho za chvíli zkoušeti.“
„Kdo to?“ zadunělo najednou z příkopu, lunta zakmitla a kohoutek cvaknul.
„Přátelé,“ ozval se Roubic. „Ať žije Šlik!“ dokládal dnešním heslem.
„Ať žije Šlik!“ opakovala stráž a naši soudruzi kráčeli dále.
„Tedy myslíš, abychom chytili některého z těch vyprahlých měšťáků za kabát a zakroutili mu paruku?“
„Tak jest, Roubici; musíme na něm vynutit heslo Plzeňských, a pak s ním můžeš naložit, jak chceš.“
„Tu ho za živa hodím do té proklaté vody. Br! už jsme u břehu.“
„Pojď nyní za mnou; já si tu vyhlídnul tyto dni mělké místo a přivalil sem kámen na břeh!… Ahá! tu to jest! Nyní se pustíme rovnou čarou přes vodu, dáme se pak trošku na pravo, a jsme u brány.“
„Já bych myslil, abychom si bránu nechali až naposled a raději se obrátili více v levo pod Rudolfův dům. Tam je kus hradby na tříšky rozbit, tam se spíše dostaneš přes zeď,“ domlouval Roubic vytahuje si široká botiska až nad kolena.
„Máš pravdu, tak to uděláme! A nyní, brachu, do toho živlu, jenž ti nad víno dražší!“
„Aby tě svatý Haštal…!“ zabručel Roubic a vkročil do vody za Schenkem. „Proklatá koupel! Dostaneš-li zejtra rýmu, Schenku, budeš míti špatné komandírování! Čert si to smyslil; ten Mansfeld má někdy podivné nápady,“ hovořil Roubic, ze široka cáraje za Schenkem, jenžto opatrně kráčel mělkou řekou napřed.
„Na to on také sotva pomyslil, že bych měl do města; ale přepadnouti straž Plzeňských, to přec není tak nemožno!“ odpověděl Schenk.
„Nu, a proč tedy chceš se dostati do města?“ tázal se Roubic.
Schenk se zamlčel. Za chvilku pronesl s úsměchem:
„Chci vyvésti veselý kousek!“
„Ale což, když tě poznají? Co se stane s tvým praporcem zejtra?“
„Kdybych se neměl do dvanácté vrátit, pak je arci zle! Tu však požádej ty o můj prápor a veď i mou setninu. Mansfeld ti to zajisté dovolí.“
„Totě hloupá řeč, brachu. Když tě lapnou, tu bude Mansfeld tolik vědět, jako ví teď. Nechoď tam do města, a obejděme raději stráže.“
„Však já se vrátím, nestarej se!“
Vystoupili na druhý břeh.
„Jářku, záplat pán bůh a sv. Haštal!“ zvolal Roubic. „Jsme na suchu. Naše boty najednou se proměnily v olovo, brachu!“
„Ticho!“ zakřikl ho Schenk a stanul jako socha. Z nedaleka bylo slyšeti odměřené dunění blížících se kroků. Byliť oba skoro u hradeb a noční hlídka Plzeňských právě přecházela stráže na městských valech rozestavené.
„Aha! teď to máme!“ bručel do sebe Roubic. „Ty noční čepice mají také noční hlídky! Vida, vida! To jsem si nepomyslil.“
„Kdo to?“ znělo s hradby k našim soudruhům; hlídka se zastavila nad nima a odpověděla:
„Sv. panna Marie!“
„Dále!“ zněla odpověď stráže, a hlídka odměřeným krokem kráčela po městských valech dále. Pak vše utichlo.
„Nu, tady máš heslo!“ šeptal Roubic Schenkovi do ucha. „Sv. panna Marie! Aby je čert sepral, ty městské padouchy! No, však vás zejtra vysvětíme, vy čertova čeládko!“
„Kdo to?“ zavznělo nad hlavama našich přátel.
Nikdo se nehýbal. Uplynulo asi deset minut hrobového mlčení. Stráž domnívajíc se, že se přeslechla, opustila své stanovisko a přecházela několik padesát kroků sem a tam.
Schenk se zatím počal drápati na val a hledal místa, kde by mohl lehko se dostati na hradbu.
„Nyní zůstaň chvíli zde, Roubici, a dávej pozor, dostanu-li se šťastně přes hradby; jestliže se mi nic nepřihodí, pojdi poznenáhla k Rudolfovu domu a tam čekej na mne až do dvanácti.“
„Dobře!“ odpověděl krátce Roubic a počal ohmatávati valy. „U všech ďasů! Jářku, to je hanebná tma! Aha! tady vletěly zajisté naše kule z velkého děla. Tu máš hodnou díru pro svou prosáklou botu, a tady zas. Oho! tady je celá zeď rozdrobena! Vida, vida, trámy! Tu máš schody! Nuže, nahoru!“ šeptal dále.
Schenk přikročil, vstoupil do díry vyražené kulí dělovou, a za chvíli byl nahoře. Sotva se však vzpřímil, zavadil o pušku stráže, která přecházejíc náhodou na místo vstoupila, kam Schenk právě se byl postavil. Schenk sotva zpozorovav nebezpečí, vrhl se celou svou silou na stráž, ježto právě volati chtěla, a chytil chlapa okolo krku, až kosti chrupaly. Nastal zápas. Strážník pustil pušku, ježto sletěla dolů zrovna před Roubice, jenž soudil z dupání, že se na hradbě něco přihodilo.
„Ani muk! chlape, sic tě uškrtím,“ pravil dušeným hlasem Schenk, mocně se opíraje o městského vojáka, jenžto se bránil jak mohl a polopřervané temné zvuky ze sebe vydával.
„Hoď mi ho sem dolů, Schenku — sem, sem!“ volal dušeně Roubic nahoru; „toho chlapa schladím ve studené vodě, cekne-li. Sem s ním,“ pokračoval chechtaje se; „totě zpropadená merenda tam nahoře; mně se zdá, že se máte tak rádi, že se nechcete ani pustiť.“
Sotva to byl dopověděl, shrnulo se kamení a rum, prasklo dřevo a před ním se válel chumáč dvou zápasících.
„Proklatý chlap,“ vypravil ze sebe Schenk, svíraje vojáka znovu; „máť drápy jako drak; tu máš a pusť!“
Při tom vrazil Schenk pravici svou vší mocí a silou do prsou vojákových. To pomohlo. Voják heknul a pustil Schenka.
„Chyt ho honem, Roubici, a nepusť ho více; až se zotaví, vypátrej z něho co můžeš a dělej s ním co chceš. Tu máš můj meč a můj klobouk.“
Při tom sundal svůj klobouk, chopil se přilbice městského vojáka, ježto se válela nedaleko zápasících, zvednul pušku, strhnul plášť se zajatého, zahalil se v něj, jako blesk vyletěl opět na hradbu a rozdrobenou zdí se prodrav zmizel.
Roubic držel ještě městského žoldnéře okolo chřtánu, očekávaje, až se probudí ze své mdloby; uplynulo asi čtvrť hodiny, chlap se nehýbal. Spádem s hradby otřásl si tak mocně mozek, že v posledním namáhání v zápasu s Schenkem ranila ho mrtvice.
„Tu to máme, ten chlap vyplazuje na mne jazyk!“ mudroval Roubic. „To se arci starého čerta od něho dovím. No, zůstaň ležeť, kam si’s ustlal. Však ty zejtra dostaneš návštěvu a budeš míti tolik společnosti, až tě to do smrti omrzí. Ale nic naplat! Jářku: Dnes tobě se to přihodilo a — u sv. Haštala! zejtra, možná, že tu budu ležeť já také! Buď sbohem, chlape! Držel ses, že se za tebe nemusím stydět! Já bych to byl sám jinak nevyved’, až na to rachocení dolů!“
Při tom sebral meč a klobouk Schenkův a kradl se poznenáhla vzhůru k Rudolfovu domu, prohlížeje hradby, jak mu to právě možno bylo, a často klopýtaje přes rum a kusy zdí, kulemi dělovými z hradeb vyražené. Dopravil se šťastně k místu určenému, brzy se broukaje v kalužích zůstavených řekou Mží, brzy zabloudě v samý proud, anaž řeka tekla podlé hradeb a podlé výše jmenovaného Rudolfova domu.
Mansfeld všemožně se snažil, dáti řece jiný směr; podařilo se však jedině, že hlavní proud odvrátili od samých hradeb a učinili brod přes řeku k hradbám snadnějším. Roubic nemálo se dokládal sv. Haštalem, že jsou Plzeňští hulváti, poněvadž se už dávno nevzdali a tuto noční procházku mu způsobili. A když pak nedaleko svého cíle vyklouznul a na břicho do měkkého padnul, odporoučel celou Plzeň i s celým krajem ke všem čertům a přál si býti ve stanu na hůni v suchu. Nicméně snášel trpělivě svoje nehody, až se jeho soudruh, arci po hezké době navrátil.
Když se byl Schenk šťastně dostal na hradby, ubíral se rychlým krokem nejbližší ulicí do města, sem tam kráčeje okolo tlup měšťanův a žoldnéřův, jižto vespolně se bavíce o věcech válečných, netušili strašlivých udalostí budoucího dne.
„Však oni si hlavy natlukou, ti proklatí kacíři! Ať je za to věčný očistec týrá! Bůh mně rač prominouti, že sem klel!“ dokládal se měšťan, jehožto zevnějšek patrně svědčil, že si celou tu výpravu válečnou nebere příliš k srdci. Vypadal jako bečka, a nos jeho svítil do ulice jako lucerna. Stálť v kruhu svých přátel u vchodu svého domu, drže rozžhatou velikou louč v ruce a čas po čase odrážeje opalky o zem.
„My jim namydlíme záda!“ odpověděl vedle stojící, k němuž se byl náš tlustý soused obrátil. „Kmotře bednáři, já sem nikdy necítil v sobě tolik síly, jako právě teď! Na mou věru, nechal bych hned svíček a mýdla a stal se vojákem, kdybych nemel ženy a dětí.“
„To vám věřím, kmotře mydláři; no, nedej pán bůh! A ať mne svatý Petr uhodí klíčem — odpusť pán bůh, že sem klel! — když vás uvidím co vojáka, i kdybyste skutečně neměl ženy a dětí. Vždyť jste byl celý čas schovaný jako slepý krtek ve své díře, když nám tady posílali ty železné měchýře na hradby!“
„Inu bože, moje žena umírala úzkostmi, a já musil býti u ní, když sem nechtěl, aby mi umřela.“
„Vy jste od jakživa dobrý manžel, mydláři,“ ozval se třetí měšťan, „ale pro to pro všecko musíte s námi na hradby, až bude nová bouchanice. Já vám půjčím jedno ze svých kladiv, a můžete do nich třískat, až se vám bude v očích jiskřit.“
„Kmotr kovář má pravdu,“ dokládal bednář; „ať mne svatý Petr uhodí klíčem — nedej pán bůh, abych často se dokládal — unese-li kmotr mydlář vaše kladivo.“
„Mně se zdá, že by ho moje kladivo vyhodilo, kdyby ho spustil a kdyby po někom letělo!“
„No, páni kmotři, uvidíme, kdo má více slov a kdo víc udělá,“ omlouval se mydlář a rozmrzelý odešel.
Schenk zaslechl větší čásť rozmluvy a soudil z toho, že měšťanstvo nepozbylo dosud dobré mysli a že se zajisté četně dostaví na bojiště. Spěchal dlouhou ulicí dále, zaměřujíc na velký rynk, a octnul se brzo u velikého výstavného domu na západní straně od Rudolfova domu nedaleko Pražské brány.
Všady bylo ještě živo, v krčmách panovala veselosť, a zpěv se rozlíhal po ulicích. Dovolil nynější komandant města, aby se vojsko veselilo při pintě v hospodách; chtěl tím udržeti dobrou mysl mezi mužstvem už umdleným a také ztenčeným, a měšťanstvo samo rádo zapomínalo při korbelu na vystálé za dne obtíže a svízely, a s celou duší podávalo se veselému ruchu na večer.
Když byl přistoupil Schenk k vysokým vratům, podíval se ještě jednou na dům, jakoby se chtěl přesvědčiti, zdaž-li nachází se na pravém místě. Zaklepal železným kruhem na vrata. Za chvíli přišoulal se vrátný, otevřel malé okýnko z ulice mřížkou opatřené a podíval se ven.
„Kdo to tak pozdě přichází?“ tázal se nikoli vlídně.
„Je pan primas doma?“ ozval se přísným tónem Schenk, nedávaje na otázku vrátného žádné odpovědi.
„Právě není,“ odpověděl poněkud mírněji starý vrátný, zaražen jsa pevně projevenou řečí cizincovou.
„Otevřte, nenechávejte mne tu na ulici stát, starý netopýre!“
Zarachotily klíče v zámku, malá dvířka se otevřela, Schenk vstoupil. Bylo viděti na něm, že sotva je s to, aby utlačil pohnutí, ježto se v něm budilo.
„Jděte a ohlaste mne slečně Přichovské a její paní tetě — honem, nedívejte se na mne jako na nový svět. Rychle, nemám mnoho času!“
„Aj prosím, pane, dám sice o tom zprávu, ale paní sotva vás připustí. Je pozdě.“
„Jdi už, starý krákoro, a řekni, že tu cizí pán, jenž s nima musí na každý způsob mluviti. Rychle, rychle, a tu máš něco, abys neotevíral daremně hubu, kdyby se stalo, že by se po mně někdo tázal; tu máš!“ Při tom strčil starému vrátnému těžký sáček do ruky.
Vrátný, jak se zdálo, cítil hned čarovný účinek sáčku a počal se ukláněti; spolu nabyla jeho mrzutá tvář velmi přívětivého výrazu a veliká úcta umístila se na místo vzdornosti, již jevil z počátku k cizinci.
„Kde pak je pan primas Wolfingar?“ ptal se Schenk vrátného, jenžto opatrně za sebou zavřel a k cizinci se obrátiv jej k následování vybídnul.
„Odešel do kláštera Bosákův, kam ho velebný pan prelát Drahovský ráčil obeslati. Drží dnes radu, a všickni vůdcové vojenští se tam sešli. Divím se, pane, že o tom nevíte, neboť sám…“
„Nediv se, starý, a hleď, abychom raději byli na místě. Kdyby se zatím pan primas Wolfingar navrátil, není třeba, abys mu řekl, že navštívil někdo jeho dům.“
„Jak ráčíte poroučeti!“ ukláněl se vrátný, maje dosti na tom, že cizinec mluviti chce s paníma, ježto před úplným obležením města Plzně v dům primasa Plzeňského přibyly, hledajíce ochrany proti vojskům nekatolických stavů, jak to mnohé rodiny panské a rytířské strany katolické učinily, když Mansfeld přirážel k městu.
Zatím byli se oba dostali do prvního patra rozložitými schody na velikou úzkou chodbu, ježto byla pánvicí osvětlena. Zde uctivě požádal vrátný cizince o ztrpení, a odešel dlouhou chodbou na protější stranu stavení a zmizel v předsíni, ježto vedla do komnat, kde přebývali hosté primasa Plzeňského.
Čekal tu Schenk z Gerhardu asi čtvrť hodiny v největším rozechvění, podpíraje se o stěnu dlouhé, úzké, v hrobové ticho ponořené chodby a s největší netrpělivostí dívaje se upřeně ve stranu, kde byl vrátný zmizel. Jeho obličej byl bledý, uchvácení jevilo se v těch pěkných tazích, oči planuly nepokojným ohněm. Zahalil se do hrubého pláště, jejž byl ukořistil při zápasu se stráží, a podepíral se o pušku pod pláštěm ukrytou.
Konečně zakmitlo opět světlo na protější straně chodby — za chvilku objevil se vrátný se svítilnou a kynul Schenkovi.
Gerhard nedal se dvakráte vyzývati a rychlými kroky octnul se v předsíni.
„Paní vás očekávají; chystaly se právě k nočnímu odpočinku, a protož to déle trvalo, než se opět ustrojily, aby vás předpustiti mohly. Jsouť věru velmi žádostivy, co prý jim přinášíte za zprávy za tak pozdní doby.“
„Podrž můj plášť anebo odejdi na své stanovisko; kdyby někdo přišel, buď mu při ruce. Však já se dolů dostanu.“
Vrátný odešel. Schenk spustil se sebe hrubý vojenský plášť, postavil svou pušku do kouta a otevřev pomalu dvéře vstoupil do komnaty. Bylať komnata mdle osvětlena lampou se stropu na stříbrném řetízku visící. Nářadí svědčilo o bohatství, ačkoli neukazovalo na přepych panský; veliký stůl u prostřed prostranné komnaty byl pokryt vyšíváním a jinými pracemi ženskými. Vzadu ve výklenku stálo veliké a široké lože se záclonami, as dvě almary a několik židlí s vysokými lenochy, pak schránka na domácí náčiní doplňovaly nábytek.
Když byl Schenk v komnatu vstoupil, sňal těžkou přilbici s hlavy, a odhrnuv bujné a plné vlasy s čela a se spánků rozhlédnul se po místnosti, kde se nacházel. U stolu stála mladá dívka udiveným zrakem ku dveřím pohlížející, vedlé ní seděla na široké židli starší paní, taktéž zvědavě na cizince pozírajíc. Když byl Schenk sundal přilbici a vzhlédnul k paním: tu mladší z nich vzkřikla a jedním skokem octnula se u Schenka, vrhnouc se v jeho náruč.
„Gerharde!“ zvolala, „Gerharde! ty žiješ?“ a dívala se okem radostí planoucím na mladého muže, jenž vroucně tisknul krásnou dívku k svému srdci, líbaje ji v liliové vysoké čelo.
„Dosud, drahá dívko, a bohdá budu žíti ještě dlouho,“ odpovídal Schenk, a v pohledu na krásnou, svěží postavu rozčileného děvčete v náruči jeho se houpajícího zapomenul na vše kolem sebe.
„Ale mluv, drahý Gerharde, jak sem přicházíš? Čis opustil voje stavovské a dostavil ses k nám?“ rychle pokračovala dívka a tulila se k milovanému muži, jejžto byla juž kolik měsíců neviděla.
„O tom později, drahoušku; nesmíme zapomenout, že tu ještě někdo mimo nás,“ vymlouval se na to Schenk s patrným sklíčením, ježto nemohl docela zakrýti. Šel, dívku po svém boku, k starší dámě, která byla na první vzkřik náhlého překvapení své neteře ze židle vstala a vyjeveným okem na výstup ten hleděla.
„Milostivá paní mi laskavě promine, že sem svou návštěvu, ponechal na tak pozdní dobu,“ omlouval se Schenk, hluboce se staré dámě ukláněje. „Avšak není vždy člověku volno, voliti vhodnější chvíle, a protož doufám, že budu omluven.“
„Ale jak sem přicházíte, pane Schenku?“ tázala se paní podávajíc na polo ruku muži, jenžto ji dvorně přitisknul ke svým rtům. „A co je, prosím vás, účelem vaší pozdní neočekávané návštěvy?“
„Chtěl sem viděti Ludmilu, milostivá paní!“ odpovídal Schenk pohlížeje k dívce s výrazem nejvroucnější lásky. „Nemohl sem déle vydržeti, a že se mi podala dnešní noci vhodná příležitosť, v přestrojení dostal sem se do města, a moje vroucí přání je vyplněno!… Já tě mám v náruči, drahá dívko, a okamžik tento vynahrazuje mi celé dlouhé měsíce trapného a smutného života.“
„A což si věděl, že sme se utekly do Plzně?“ tázala se Ludmila a ssála každý pohyb a každé hnutí ve tváři svého milence v sebe, jakoby se nasytit chtěla obrazem jeho.
„Ovšem že věděl! Když ste opustily s bratrem Prahu, bylť mi čas nesmírně dlouhý, a často sem hodlal vyhledati vás na vašem hradě. Nemohl sem však opustiti voje Mansfeldovy, anť se mluvilo, že co nejdříve vytrhneme válečně do kraje; pak mne i úcta k tvému otci, Ludmilo, přiměla, že sem ho svou přítomností týrati nechtěl. Bohužel chová ku straně pod obojí neukrotitelnou zášť, a věru srdce mi krvácí, když si pomyslím, že se můžeme potkati na strašném bojišti co nepřátelé žíznící po vraždě a zhoubě, tvář ve tvář se postaviti, rozplameněni touhou po boji, každý za své vyznání, za své náhledy.“
Schenk pronášel poslední slova s patrným nadšením. Pak smutným okem pohlížel k dívce, ježto se zatím byla vyvinula z náruči jeho a maně k stolu odstoupila, svoje zraky udiveně k Schenkovi upírajíc. Na celé tváři byl rozlit pocit pomíchaný slastí a bolem, a bezděky sáhla dívka pravicí k srdci mocně tepajícímu, anto druhá ruka sklesle visela po boku. Bylť to krásný ženský zjev. Dívka tu stála s tím mluvným výrazem v očích a ve tváři jako vtělený anděl těžkého žalu. Temné oko, nad nímž se klenulo husté obočí v smělých obloucích, tvář ušlechtile utvořená a jemně karmínem nadchnuta, malý nos a ústa jako k líbání, pak temné vlasy v bohatých kotoučích se spánků k uším sčesané, jež pohrávaly si s bělem pyšně vystupující šíje: toť je nedokonalý její obrázek několika slovy slabě vylíčený. Půvaby tyto výšily ještě temné aksamitové šaty plné řas, jejichžto zadní čásť splývala v dlouhém konci k zemi. Živůtek těsně přiléhající ukazoval pěkné formy pučících ňader, jsa zapjat až nad prsa a ponechávaje malou čásť sněhobílé šíje obnaženou; okolo krku labutího opíral se bílý krajkový límec, a na úzkém pasu žlutou hedbávnou stužkou připojená visela kabelka, spíše co ozdoba nežli k jakémus účelu.
Její teta, paní asi padesátiletá, podobně byla ustrojena; tvář jevila stopy bývalé krásy, v černých vlasech prokvital sem tam šedý proužek, ač postava celá netajila podivuhodnou zachovalosť. Starší dáma za řeči opět usedla na velikou židli a kroutíc hlavou poslouchala napnutě.
„Ty se děsíš mých slov, Ludmilo!“ pokračoval rozháraně Schenk a přistoupil poněkud blíže. „I já se děsím myšlénky, kterouž sem zlými slovy pronesl, a věru jen neobyčejné setkání-se s tebou mi ji na paměť přivedlo, anto s bolestí cítím, že se nevyrovná náhled otce tvého s mým.“
„Opusť tedy voje českých stavů pod obojí, a vítán mu budeš, a naše štěstí tímto přátelským svazkem se upevní navždycky!“
„A mohla bys mne tak vroucně milovati, kdybych se zpronevěřil svým zásadám, kdybych opustil svou víru a zradil svoje vlastní svědomí?“
Dívka se zamlčela.
„Bůh můj svědek!“ pokračoval Schenk, „že bych ti nikdy neučinil podobného návrhu, a jen tehdy bych přijmul od tebe podobný čin co krásnou oběť naší lásky, kdybys svobodně a nenuceně odřekla se svého vyznání a…“
„Zadržte, pane Schenku!“ náhle vskočila starší Přichovská mluvícímu do řeči. „To se nikdy státi nemůže a nesmí. Můj bratr, věren víře otcův svých, nespustí se nikdy svého přesvědčení, a věru žeby dítě jeho přestalo jím býti od té chvíle, kdyžby se spustilo víry otcovy.“
Schenk tu stál jako hromem omráčený. Nyní viděl, že sotva se splní naděje, s nimiž obcoval po celý čas, co svou vřele milovanou Ludmilu neviděl. Po krátkém mlčení obrátil se k paní Přichovské a chvějícím se hlasem promluvil k ní:
„A váš pan bratr nesvolil by k tomu, aby zůstanouce věrnými každý svému vyznání, sme přece došli cíle svých nejvroucnějších tužeb?“
„Nikdy!“ odpověděla paní krátce. „Bůh mi račiž odpustiť, že sem dříve k tomu přísněji nepřihlížela, abych přerušila všecko vaše doléhání, když ste začal ucházeti se o její přízeň. Avšak tehdy ukrýval ste uměle každý rozdíl víry, ačkoliv vás tajno nebylo, ku které straně můj bratr se kloní. Tak ste se vkradl v nevinné srdce bláhového děvčete, vyplašil ste mír z jeho zbožných prsou a odvážil se k založení rozbrojův v tichém životě rodinném. Bůh a sv. panna Marie vám to ráčiž odpustit!“ dokládala paní s patrným pohnutím.
Schenk neodpověděl; díval se upřeně na dívku ztrápenou, kteráž se podpírala o stůl na celém těle se chvějíc. Bohaté slzy kanuly jí z očí, a každá ta perla žalu a hluboké bolesti padla Schenkovi na srdce jako žhavá kápě rozpáleného železa. On přistoupil k dívce, chtěl k ní promluviti — ona však sklesla mu beze slova v náruč a štkala na prsou jeho žalem celá se rozplývajíc. Schenk políbiv ji v zoufalém rozjitření v čelo a ve vlhkou tvář, vyvinul se z jejích rukou a chtěl odkvapit. U dveří postanul a obrátiv se k paní pravil v spěchu:
„Proč sem vlastně životem se odvážil do města, na to bych byl zmála zapomenul. Dověděl sem se, že zůstáváte zde v domě primatorově. Nedávno dostal se nám posel do rukou, jenž i vám z Prahy listy přinášel, z nichž sem se dopídil zprávy o vašem bytu. Tu sem si umínil, že vám dám výstrahu. Zapřisahám vás tedy, abyste, možno-li, ještě dnes dům tento opustily, neboť se brzy budou díti zde a na blízku události velmi strašlivé. Zapřisahám vás ve jmenu Ludmily, abyste ještě dnes odstěhovaly se do kláštera bosákův, kdežto vás chrání větší bezpečnosť, nežli v ulici této našim ránám nad jiné přístupné.“
„Můj bože, co se bude díti?“ ouzkostlivě obrátila se paní Přichovská k Schenkovi, anto Ludmila se dívala na miláčka svého očima, jejichž výraz netajil nepřítomnosť ducha — bylať tak pohroužena ve svůj žal, že nevěděla, co se kolem ní děje.
„My beztoho vystály muka nesčíslná,“ pokračovala v rozčilení paní Přichovská; „nuž, co nás očekává, pane Schenku?“
„Uposlechněte mé rady, vzáctná paní! Tím vám budiž řečeno vše! Víc povědít nemohu!“
Schenk pohlédnul ještě jednou k Ludmile a otevřel poznenáhla dvéře, by odešel.
V tom zaslechnul řinčení mečů a ostruh, dlouhou chodbou ozývaly se hlasy dvou mužských. Schenk sebou trhnul, nevěděl v tu chvíli, co činit.
„Kdo to přichází?“ tázal se v největším chvatu paní Přichovské.
„Toť hlas mého bratra a pana primatora!“ odpověděla udivená paní.
„Nesmí mne tu nikdo spatřiti,“ pravil Schenk ohlížeje se. „Kam vede toto okno?“
„Přímo do zahrady,“ odpověděla Ludmila rázem dobyvši přítomnosti ducha; bylať se probudila ze svého snění a rychle přistoupila k Schenkovi.
„Jeť však okno velmi vysoké, tam nemůžeš se uchýlit!“ pravila dívka bledá jako smrt a na celém těle se třesouc.
V tom vstoupil vrátný.
„Pan primator s panem Přichovským, milostivým panem bratrem, chce s paními ještě mluviti.“
„Ať chvílenku posečkají!“ nařizovala paní Přichovská. „Ty’s mlčel?“ tázala se sluhy.
„Ano, milostivá paní.“
„Nuže jdi, já sama otevru hostům,“ kázala paní, a vrátný odešel.
„Pane Schenku, není pomoci, vy musíte sem do vedlejší komnaty, do ložnice Ludmiliny.“
Dívka se zapýřila, v úzkosti však pustila mimo všecky ohledy a sama otevřela dvéře do vedlejší komnaty vedoucí a Schenk rychle vstoupil.
Starší Přichovská šla svému bratru a primatorovi vstříc. Oba vstoupili. Byliť v ouplné zbroji. Pozdě na večer dopídili se Plzeňští poběhlíkem zpráv o všeobecném hnutí v ležení nepřátelském, dověděli se, že na zejtřek nekatolíci chtějí útokem hnáti na město. I nelenovali obležení, a komandant města s dorozuměním primasovým obeslal všecky vůdce a čelné měšťany k schůzce do kláštera bosáků. —
Ve valném refektáři odbývala se vojenská rada. Po smrti Felixe Dornheima, jenž byl od hraběte Jana Jiřího ze Solmsu zastřelen při jednom z mnohých útoků na město činěných, převzal jistý Hofmann velitelství nad městem a statečně si počínal, jeviv už dříve neobyčejnou neohroženosť a udatnosť. Když tedy Hofmannu dána zpráva o přípravách v ležení nepřátelském, svolal shromáždění, aby se uradil s měšťany, jak se brániti za zejtřejšího dne proti přesile nepřátel.
Poznenáhla dostavili se všickni vůdcové vojenští, mnozí rytíři, pak prelát Plzeňský, David Drahovský, primas Wolfingar, starý Přichovský, mnozí měšťané, a začalo i hned rokování.
„Poběhlíkem dostala se nám zpráva,“ počal Hofmann, „že se nepřátelé na zejtří strojí k velkému útoku. Dlužno nám tedy, buďto předejíti vojsko Mansfeldovo nočním výpadem, či vzdáním se časně z rána, než se vojsko nepřátelské na nás sesype, anebo čekati na nával jeho. Rozhodná doba se blíží. Já setrvám až do posledního okamžiku svého života. Nuž, ať každý své zdání projeví v době povážlivé a většinou stejných mínění pak uzavřeme radu.“
Tu vstal Přichovský, muž as k šedesáti rokům starý, velmi ostrých výrazných tváří, složité postavy, velmi živých očí, ježto jinak odporovaly tichému držení těla. Dlouhé vlasy splývaly na bílý límec, jenž se rozkládal na černém aksamitovém kabátci okolo silného krku; na černém řemenu visel k boku přiléhající meč a dodával rytíři tomu zvláštního vojenského rázu.
„Pánové! Nic ať neslyším o vzdání-se! Ano, doufám, že se zachováme i zejtra, jako sme to dokázali po celý čas obležení, co praví bojovníci pro císaře a víru, že neustoupíme od započatého boje proti kacířům, jižto uvrhají celou vlasť naši v záhubu a neštěstí. Já se prohlašuji tedy pro odpor až do posledního z nás, byť i na nás desetkrát větší vojsko buřičů doráželo.“
„I já souhlasím s vaším návrhem, statečný pane,“ proslovil se primas Plzeňský, Jan Wolfingar, muž to vůbec ode všech vážený, na jehož slova měšťané mnoho dávali. „Chci padnouti v boji, jako každý z nás; leč líto mi tolika obětí, ježto přinášíme snad nadarmo. Proti přesile bojovati je osudem naším — a proti přesile sotva se déle udržíme. Na všech stranách jsou hradby města na polo rozbořeny, my se marně snažíme zakrývati učiněnou škodu. Na naši uctivou žádosť, by nás císař pán rychlou pomocí aneb přísným nařízením straně nekatolické vysvoboditi ráčil z nouze a z nebezpečného postavení, nedošla nás dosud žádná odpověď, a my ve spolehu na rychlou tuto pomoc pevně sme setrvali v odporu, doufajíce stále ve vítězství. Kdyby se stalo — čehož nás bůh uchrániž — že bychom podlehli, pak surový vítěz bude žádati mocné výplaty co mzdu za své obléhání, stísní město tlakem pomsty své, a vojsko nepřátelské loupiti a hanobiti bude naše domy a dopustí se všelikých výstupků a smělého nakládání s námi a s rodinami našimi. Protož navrhuji, abychom časně z rána odeslali k Mansfeldovi a požádali o příměří na čtrnácte dní; snad se rozhodne do té doby o žádosti naší k císaři poslané a my zachováme drahé životy statných vojínův a měšťanův od zhouby a město samo od škody.“
„Nedejž bůh, abychom se tak snížili,“ horlil prelát David Drahovský, jehožto postava vynikala nad všecky přítomné, a oči jeho hořely neobyčejným plamenem; ve tváře vstoupilo mu rozechvění, ježto bouřilo jeho nitrem. „Tak snížiti se nesmíme, abychom žebrali o milosť oněch kacířů, jenžto slávu svou vyhledávají v prolévání krve pravých synův Kristových. Zde není nic na pováženou! Zde zbraň ať rozhodne, a bůh nám přispěje svou pomocí i zejtra, jak to činil po celou dobu! Cítím to ve všech žilách, že mne moje síla neopustí, a předtucha ozývá se mi v duši svatým ohněm naplněné, že vítězství bude na naší straně. Nemysleme na nic, leč na odpor! Já sám postavím se v čelo chrabrých bojovníků pro svatý kříž, v rukou ono znamení věčného vítězství, na němž náš spasitel pro člověčenstvo umřel.“
„Tys odkryl těmi slovy všecky mé city, velebný otče,“ zachvácen přistoupil Přichovský k prelátu a vytasil svůj meč. „Zde dopřej svého požehnání na mou zbraň, ať posvěcena dopomůže k vítězství!“
„I mou, i mou račiž požehnati!“ ozvalo se jedním rázem, a všickni přítomní ohrnuli preláta Drahovského, kladouce meče v sebe a čekajíce, až povznese nad nimi ruce velebný otec.
Prelát upíral svoje zraky vzhůru a jakoby ve vytržení stál, na chvíli se zamlčel ruce maje složeny křížem na prsou. Zdálo se, že dlí v modlitbách. Hrobové ticho chvíli panovalo. Bylť to slavný, krásný okamžik.
Tu konečně velebný otec rozestřev svoje ruce nad zbraní prohlásil své požehnání:
„Bůh shlíží na nás, on nedopustí, aby zvítězila zbraň kacířův nad zbraní pravých vyznavačů víry! Budiž každá rána zasvěcena k záhubě nepřátel a odpůrců Kristových! Budiž posilněno vaše rámě, by nekleslo v tuhém boji! Budiž rozehřáta vaše duše pro víru našich otcův! Ať nám milostivý bůh a svatá matka boží pomůže!“
„Ať nám všem pomůže!“ volali všickni a rozestoupili se.
„Já vykonal svoji úlohu,“ pravil po chvíli Drahovský; „odstupuji nyní až v tu dobu, kdy mne v řadách potřebí bude. Jednejte o způsobu, jakým město má zejtra býti chráněno.“
Dopověděv odešel.
Nastalo nyní rokování, vůdcové se shlukli a činili návrhy. Primas Wolfingar chtěl, aby ještě v tuto chvíli rozestavily se četnější stráže na hradbách, k časnému ránu pak má tolik lidu k bránám městským býti rozesláno, jakž toho rozhodná doba požadovala; nejhustší řady pak rozestaviti se měly k bráně Pražské a podél hradeb u Rudolfova domu až k jihu, odkud nepřítel za posledních dnů mocně naléhal.
Návrh ten byl přijat; komandant Hofmann rozdal i hned náležité rozkazy, mluvilo se ještě o rozdání náboje a zbraně vůbec, o hodině všeobecného dostavení-se měšťanů na určená místa a o způsobu bránění-se proti útočníkům. Ještě téhož večera měla se k hradbám donesti všecka břevna v městě se nacházející a rozdati smůla, aby vařící lila se na obléhající.
Když takto bylo všecko ujednáno, určena druhá hodina s rána ku všeobecnému vzruchu, a vůdcové se rozešli požívat krátkého odpočinku.
Bylo asi k jedenácté v noci.
Primas Wolfingar a rytíř Přichovský vrátili se domů rozmlouvajíce o zejtřejší výpravě. Chtěli ještě viděti paní a říci jim, o čem se byla rada vojenská smluvila.
„Přicházíme vám trochu pozdě,“ ozval se Přichovský vstoupiv v komnatu; nevšimnul si, že vrátný postavil svůj kahanec v chodbě na zem a že zůstala předsíň do komnaty vedoucí neosvětlená. Za ním vstoupil Wolfingar a pozdravil paní.
„Aj což,“ ozval se primas, „paní jsou ještě v plném obleku. Snad ste na nás nečekaly?“ obrátil se k Ludmile a přívětivě se na ni usmíval.
„Ba ano, že čekaly,“ odpověděla dívka patrně v rozpacích.
„Chtěly sme se dovědíti, jakého výsledku došla vaše rada,“ dokládala rychle paní Přichovská pozorujíc rozpaky děvčete.
„Poběhlíkem dána nám zpráva,“ vysvětloval Přichovský, „že nekatoličtí se chystají na zejtřek k velkému útoku. Avšak nemáme starostí, milá sestro; odrazíme je tak dobře, jako se jim dosud stávalo. Dáme jim nový důkaz, že mají hradby Plzeňské tvrdé stránky, a že každému kacíři dříve lebku rozpoltíme, než se na hradby naše dostane. Nemohu se věru dočkati rána, aby to začalo!… Což pak tak bledneš, Ludmilo? Bojíš se našich nepřátel? Nestarej se, ti se nikdy nedostanou v toto vlčí hnízdo!“ pokračoval Přichovský k své dcerušce obrácen, když byl zpozoroval, že se dívka chvěje a barvu v tváři mění.
„Nuž a máme zůstati zde? Je tu dosti bezpečno?“ tázala se sestra Přichovského, připomínajíc sobě výstrahu Schenka z Gerhardu.
„Ty můj bože!“ překvapen ozval se Přichovský. „Což myslíš, že se nepřátelé sem dostanou? Již za tu důmněnku zasluhuješ, aby tě Plzeň nechovala ve svých zdech. Tys v domě pana primatora tak jista a bezpečna, jako jinde, ano bezpečnější, nežli na našem hradě, ačkoliv nepřítel všemožně se namáhá, aby se dostal mezi nás. Ale při sám bůh! to se mu nepodaří.“
„V to pevně doufám,“ přisvědčoval Wolfingar. „Nemá býti zejtřejší útok jeho posledním. Jedině to paním nebude příhodno, že tu slyšeti každou ránu z děla neb z ručnic takřka dvakráte, any hradby nejsou daleko.“
„To nic nedělá!“ omlouval Přichovský. „Jsou však domy tyto zase kryty mohutným domem Rudolfovým, a toho se ti kacíři nedopídí!…“
„To je pravda,“ dokládal primas. „Račtež jen zejtra zůstati doma, vzáctné paní, já postavím před dům silnou stráž, a takto doufám, že k úrazu nikterak nepřijdete.“
„Nuž ať přijdou, ti hanební zrádcové vlasti, v tak hojném počtu, jako kobylky, však je naše pěsť šeredně bude vítati!“
„Otče, drahý otče, chraň jen svého života!“ prosila dívka sepjatýma rukama, bezděky vzpomenouc si na zejtřejší boj, v němž Schenk a otec její sobě budou státi naproti.
„Pro svatou naši víru musíme nastaviti všecky statky své, a k nim náleží také život! Nuž staň se vůle boží,“ dokládal a políbil svou dceru v čelo. Odcházeje pravil ještě:
„Nelekejte se, kdybyste v noci slyšely hluk a hřmot! Dostavíť se měšťanstvo i vojsko na svá místa. Buďte bez starosti!“ pravil Přichovský, a podav ruku své sestře chystal se k odchodu. „Však my vás ještě navštívíme,“ dokládal a odcházel.
„Dobrou noc, vzáctné paní,“ poroučel se domácí hostitel. „Moje manželka s dětmi zůstane též zde a poskytne vám, je-li milosti vaší milo, společnosti své!“
„Oh! tomu budeme velmi rády, pane primase! Račtež obeznámiti svou paní manželku s tím,“ prosila Přichovská.
Wolfingar opustil se svým hostem komnatu paní a oba ti statní obhajcové staroslavné Plzně odebrali se na krátký odpočinek.
Sotva že za sebou zavřeli dvéře, vystoupil ze svého úkrytu Schenk, jenž byl bezděky celou rozmluvu vyslechnul.
Ludmila mu běžela vstříc a prosila ho chvějícím se hlasem, aby zůstal raději v jejich domě a neodvažoval se k nebezpečnému návratu do ležení nepřátelského.
„To nemožno, drahá dívko; nyní musím pryč, sice mi nezbude ani času, abych se dostal na místo. Což není zde zahradou cesty k Rudolfovu domu?“
„Je, pane Schenku, a chcete-li, okáži vám ji sama,“ nabízela se starší paní Přichovská.
„Já doprovodím Schenka, tetičko,“ prosila Ludmila a chystala se k odchodu.
Schenk políbil mlčky ruku paní Přichovské, ve dveřích se však ještě obrátil a připomínal důtklivým hlasem, aby paní dům opustily, a zmizel.
V předsíni hodil na sebe v koutě uschovaný plášť, vzal pušku a kráčel za Ludmilou, ježto třesoucí-se rukou nesla malý kahánek, pravici majíc v ruce Schenkově. Vedla mladého důstojníka přes schody do síně přízemní, tam zahnula v pravo a otevřela nízké dvéře. Chladný noční vzduch ovanul průvodkyni; zachvěla se na celém těle. Byliť v zahradě. Ludmila postavila kahánek na práh a požádala Schenka, aby ji sledoval. Přešli celou zahradu, octnuli se u nízkých dvířek, Ludmila zatočila rezovatým klíčkem a dvířka se otevřela.
„S bohem!“ byloť jediné slovo, ježto k Schenkovi promluvila. Spočívaliť dlouhou chvíli oba milenci sobě v náruči; bylo jim, jakoby se na vždycky loučili. Ještě jednou tisknul Schenk roztouženou dívku k sobě s celou horoucností svých citův a odkvapil.
Dívka napolo skleslá opírala se o zeď zahradní, slzy se jí řinuly po lících, ňádra se sotva dmula — zdálo se, jakoby všecken život byl uprchnul z mladistvé, krásné dívčí postavy.
Když se dívka byla probrala z bouře svých citů, v jejichž neobyčejně mocných dojmech byla utonula, zpozorovala, že ji někdo za ruku béře a k chůzi pobádá. Bylať to její teta, ježto vyšla za milenci do zahrady — z jejích očí kanuly bohaté krůpěje vroucího soucitu.
Dovedlať schvácenou dívku do její ložnice…
Zatím se rychle ubíral Schenk pustou ulicí k Rudolfovu domu, pohlížeje v stranu, odkud daleko za městem kmitali ohňové stráží vojů Mansfeldových. Právě rozeznával valy a hradby městské, an tu z nedaleka přicházela noční hlídka. Neměl místa, kam by se skryl. Nevěděl z počátku co činiti; nazpátek nechtěl a ku předu nemohl. Po krátkém rozmýšlení odhodlal se vystoupiti na hradby a jíti přímo hlídce v ústrety jako městská stráž. Přeskočil příkop a postavil se na hradbě naproti blížící se hlídce, pušku svou přehodiv přes rameno. A juž volal dušeným hlasem:
„Kdo to?“
Hlídka se zastavila a její vůdce postoupil k Schenkovi, jenž se byl zahalil úžeji v hrubý vojenský plášť, aby jej neprozradila důstojnická uniforma.
„Sv. panna Marie!“ odpověděl vůdce hlídky.
„Dále!“ ozval se Schenk.
Hlídka se však nehnula.
„Co to znamená?“ ptal se Schenk a bezděky chopil se pevněji své pušky, chystaje se takto k rozhodnému kroku.
„Ticho!“ kázal vůdce hlídky a pozíral bedlivě dolů přes hradby do příkopu.
Dole se něco hnulo.
„Proklatá čertovina!“ šeptal vůdce hlídky; „už dvakráte sem volal dolů mysle, že se tam někdo škrábe, a vždycky nic.“
Schenkovi rychleji tlouklo srdce. Věděl, že stráž dobře viděla, neboť se domníval, že to Roubic, jenžto as netrpělivý sotva se ticho v příkopu choval a takto noční hlídku na sebe upozornil.
„O tom se lehko přesvědčíme!“ pravil Schenk, jemuž najednou napadlo, že se mu naskytuje nejkrásnější příležitosť, dostati se dolů přes hradby. „Víš co, posečkej tady s hlídkou, a já se podívám dolů,“ navrhoval vůdci noční stráže. „Jen že nevím, kudy bych se tam lehko dostal. Zde je to šeredně vysoké!“
„Když se chceš podívati dolů, u čerta, jdi si, ale ať mi vylezeš zase s nenatlučenou hlavou, to ti povídám! Pojď sem, asi deset kroků odtud je prostřelen kus zdi, tím průlomkem můžeš dostati se lehko do příkopu.“
„Dobře, dobře,“ pravil na to Schenk; „jen tak nekřič, ať mi ten vrábek neuteče, je-li ho tam vůbec. Bezpochyby že to nějaký špehoun. Však já mu nasolím, že jakživ více nebude chodit na zvědy.“
Sešli k naznačenému místu.
„Tu máš mou pušku,“ pravil Schenk k vůdci stráže; „až budu dole, spustíš mi ji. Tak — a teď pomalu dolů.“
Netrvalo to ani minutu, a Schenk byl v příkopě.
„Nuže, já jsem dole, dej mi sem pušku!“ volal dušeným hlasem nahoru, „a jestliže se více nenavrátím, tu mne asi čert vzal. Ticho, ticho! Tam něco vidím. Počkejte zde!“
Na ta slova pustil se rovnou cestou dolů od brány k místu, kde naň čekal Roubic. Netrvalo to dlouho, vrazil do něčeho, div že neupadnul.
„Kýho čerta! Aby tě svatý Haštal, ty noční čepice!“ ozval se hlas.
„Ticho, ticho, Roubici! Hlídka není daleko!“ odpověděl Schenk.
„Ah! Tos ty? Já myslil, že to nějaký měšťák, jenž dostal strach a utíká k našim ohňům, aby se trochu ohřál a pozbyl zimnici z té darebné vody, kterou v Plzni polykají místo vína!“
„Nemluv dlouho, Roubici, a pojď!“
„U čerta! najednou máš naspěch, a já tu čekám skoro tři hodiny!“
„Kdo to?“ volala druhá stráž s hůry, k níž byla noční hlídka došla, darmo čekajíc na vyslaného zbrojnoše.
Schenk a Roubic pustili se rychlými kroky do běhu.
„U sv. Haštala, teď je věru čas, abychom se dostali domů,“ volal hlasitě Roubic. „Zejtra vám to povíme, vy hňupáci, vy futrálové vší hlouposti!“ křičel Roubic obrátiv se a na chvilku se zastaviv.
„Pojď, ať se dostaneme přes vodu!“ napomínal Schenk.
„Zas do té vody?“ ptal se s patrnou nelibostí Roubic. Tu se zablesknulo, padla rána. Kulka srazila Roubicovi klobouk.
„I ty proklatý osle, ty!“ volal zvedaje klobouk. „Ten beán mi srazí klobouk, a já vím, že ani na mne nenamířil! Jak mne má také stihnout, když je tma jako v pytli? No, však já ti zejtra namastím!“
„Dále, dále, Roubici!“ napomínal Schenk svého druha pouštěje se do vody.
V tom zahučelo několik ran, kulky žblunkaly do vody. Na hradbách nastal neobyčejný ruch. Volání „Zrádcové! zrádcové! palte do nich!“ rozléhalo se přes příkopy a řeku s hradeb městských. A skutečně znova lítaly kule za našimi soudruhy, jižto rychlým krokem až nad břicho ve vodě zamířili na druhý břeh.
Zde panoval taktéž živý ruch. Přední stráže daly znamení, jakoby se nepřítel blížil — myslilo se, že chce učiniti výpad — a za malou chvíli seřaďovali se žoldnéři, aby náležitě přivítali nepřátelské tlupy.
Tu se přiblížili Roubic a Schenk celí promoklí; ztrativše mělčinu v řece zamířili ku ohňům předních stráží, a když na volání vystřídali heslo Mansfeldských „Ať žije Šlik!“ bez překážek dostoupili prvních příkopů a valů ležení vojska nekatolického. Vysvětlivše příčinu hluku a střílení ubírali se rovnou cestou ke svým stanům, aby převléknuvše se prohlídli ještě stráže v ležení na jihu a k západu, a pak odebrali se k nejvyššímu vůdci, za příčinou sdělení všeho, což viděli a čehož se dopídili.
Byloť právě do jedné, když se zastavili u stanu hraběte Mansfelda. Stráž je ohlásila ordonančnímu důstojníku, jenž oznamoval, že se mají důstojníci Roubic a Schenk z Gerhardu dostaviti o druhé z rána k nejvyššímu vůdci, aby mu podali náležitou zprávu o své výpravě. Po návratu svém mají se oba odebrati k setníkům Liebsteinovi a Romanesque-ovi, a jménem vůdcovým vyzvati je k další prohlídce nočních stráží.
Roubic a Schenk učinili podlé rozkazu.
Nebyly ještě zúplna dvě hodiny z rána, a v táboře vojska stavovského panoval juž znamenitý ruch. Žoldnéři a ostatní narychlo z vůkolních krajů naverbovaný venkovský lid rovnali se poznenáhla ve vojenské pořádky, náležitě prohlíženi od svých představených; lomoz zbraní a dušené volání rozléhalo se valy a příkopy; podobno vše to bylo k dalekému rachocení hromu, když se bouře spouští pomalu s hor v rozlehlé planiny.
Okolo stanu nejvyššího vůdce bylo však nejživěji. Přijímali statečný Mansfeld ordonance, ježto přinášely zprávy o dnešní noci, a hned odkazoval důstojníky všech stupňů na všecky strany do celého ležení okolo města; tu řinčely ostruhy, tam rachotily hlavně pušek na ušlapané prostoře u stanů. Všady hovor důstojníků, živé rozkládání rukou, kroutění knírů a blýskání-se zraků. Pochodně a ohně ozařovaly svým rudým plamenem tu divou směsici, a vysoké stíny válečných těch soudruhů tvořily divná skupení na režných plachtách stanů a na vyházených valech.
Najednou utichnul šumot jako na dané kouzelné znamení. Vše se obrátilo ku vchodu vedoucímu do stanu nejvyššího vůdce. Noční ordonance oznamovala, že hrabě Mansfeld očekává důstojnictvo.
V tom přikvapil Schenk z Gerhardu svůj oděv v rychlosti uspořádav, a za ním se kolíbal široký Roubic, jenž se tuze mnoho nestaral o úpravu svých vysokých bot a zablácených spodků. Nesl takto na sobě patrné známky noční výpravy.
„U čerta, vy ste si přivstali, pánové,“ volal z daleka k důstojníkům, jižto právě se chystali ku vstoupení do stanu. „Ale to proto, že ste požívali sladkého spánku v teplém plášti, kdežto my tady zažili kyselé cesty a studené vody. No, až vám budu vypravovati, pánové…“
„Oho!“ ozval se setník Zádubský se smíchem, „tentokráte máme hodnověrného svědka tvých hrdinských kousků, tenť se bude šeredně opírati na tvůj vrub o pravdu, pane Roubici!“
„Ať mne sv. Haštal…!“ odmlouval Roubic, zvyklý podobným útokům na svou pravdomluvnosť. „Schenk z Gerhardu vám vše dosvědčí!“
„Nuž uvidíme!“ ozvali se jiní a vstoupili do stanu.
Zde bylo ticho jako v hrobě. Dvě polní postele podlé stěn, u prostřed veliký dřevěný stůl, pokrytý všelikými kartami a plány, okolo stolu několik židlic: toť bylo nářadí komnaty vůdcovy. Důstojníci se rozestoupili v polokruh a čekali.
„U čerta!“ pravil Roubic po chvíli marného čekání k svým soudruhům; „o svůj hrdinský kousek dnešního večera bych se vsadil, nepoutá-li pana hraběte v druhé komnatě ještě teplá náruč vzáctné panny Kunhuty! Ať mne ti měšťanští habánové dnes ráno snědí, nemá-li Jeho Milosť dobré oko! Na mou česť! Nic bych si z toho nedělal, kdyby mně jednou dovolil, abych ji směl doprovázet na procházce. Já bych věru…“
„Nezahodil,“ dopověděl setník Frank nedaleko Roubice stojící. „Což ale by ona dělala, pane kamaráde?“
„Hm! snad by se podívala na mou ctihodnou postavu a nezahodila by také.“
„A což kdyby o tom zvěděla Jeho Milosť?“ ptal se opět setník Frank a mžoural na Roubice, jemuž se oči svítily, jakoby skutečně měl pannu Kunhutu před sebou.
„Onť je šlechetný pán a dopřál by mně té radosti!“ odpovídal s výrazem spokojenosti Roubic. „Vždyť by pan hrabě neměl nouzi, jako jí nemívá nikdy. Rychlá a nová posila by vyrovnala vše.“
„Nuže, hledej svoje štěstí, Roubici!“ dokládal Frank s úsměchem.
V tom vstoupil hrabě Mansfeld. Důstojníci se uklonili vesměs. Mansfeld pokynul rukou a uvítal důstojnictvo.
„Dobré jitro, pánové! Dnes započíná brzy naše práce. Doufám však od vás, že to bude naposledy.“
Při tom si sednul k velikému stolu na nízkou židli, a nikdo by nebyl soudil, že ta malá postava, za stolem ukrytá, je onen Mansfeld, jenž se stal během třicetileté války, jakož i za dřívějších výprav vojenských, pověstným po celé Evropě. Bylť Mansfeld malé, neúhledné postavy, hubený, a obličej jeho neladný nabýval nehezkou formou úst výrazu odporného. Jeho malé oči jevily nepokoj, zchytralosť a chtivosť; když pak zaplanuly, buď v rozmluvě anebo na bojišti, zářila z nich statečnosť, a tu se zdálo, že malá postava jeho vyrůstá a béře na sebe ráz bytosti démonické.
Když si byl Mansfeld usednul, rozhlídnul se po veškerém důstojnictvu a pravil:
„Dostal se pan setník Schenk z Gerhardu šťastně do ležení?“
Schenk přistoupil blíže k hraběti a uklonil se.
„Nuž, vítám, vítám vás! A váš soudruh?“ tázal se jevě patrně dobrý rozmar.
„K službám Vaší Milosti!“ hlásil se Roubic, a s nemalou ukázalostí vyhrnul se z davu svých soudruhů.
„Jak se vám vedlo?“
„Obležení chystají se na dnešní den k tuhému odporu,“ počal Schenk a na jeho tváři uhostila se nápadná bledosť. „Poběhlíkem dověděli se o našich přípravách, leč měšťanstvo trvá dosud v pevné naději, že nás i zejtra dobře odrazí.“
„To se bohdá nestane,“ pravil Mansfeld, a oči jeho se mu zajiskřily. „Jak ste se o tom dověděl, pane setníku?“
„Byl sem v městě,“ odpověděl Schenk krátce a zachvěl se při vzpomínce na příčinu, která ho vedla v nebezpečenství života.
„Oho!“ zvolal Mansfeld. „Tedy ste se tam přece dostal?“
„Ano, Milosti! Skolili sme stráž, a s odejmutým jí oděvem dostal sem se do města a poohlídnul se po nejbližších valech, co zatím můj soudruh Roubic ohledal postavení Rudolfova domu.“
„K službám, Milosti!“ začal Roubic. „Měl sem sice velkou práci, ale něco sem přece vyšťoural. Ačkoli sme sousední hradby dost silně kulemi rozdrchali, bude přece nevyhnutelně zapotřebí, aby se přímo na dům Rudolfův hodně namířilo. Jeť to proklatá zástěra na ty díry ve zdech a ve valech, ježto sme jim napíchali — a v tom domě může se pevně usaditi několik těch městských puškářů, a my můžeme dlouho klobati, než se jim dostaneme na záda.“
„To musíme z rána ohledati,“ pravil Mansfeld; ,já zamýšlím dnes hlavním útokem hnáti na Pražskou bránu a na Rudolfův dům, abychom v tom právě domě dosáhli pevného postavení na hradbách. Odtud máme pak volný průchod hlavní ulicí k náměstí, a než se dostaneme tam, musí se zatím na opačné straně všemožné hleděti k tomu, aby se brána Litická zbořila, a aby naše žoldnéřstvo vrazilo do města, podajíc nám na náměstí ruku. Takto utvoříme veliký kruh — od Pražské brány spojíme se městem s našimi na jihu. A když máme půl města, máme i celé.“
Bylť to plán smělý, jak jich vůbec Mansfeld míval. Důstojníci ničehož nenamítali, vidouce, žeby jistě se zmocnili města nejdříve, kdyby se dostali na hradby ze dvou stran.
„Až ráno se přesvědčím, jak to stojí s Rudolfovým domem,“ pokračoval Mansfeld dívaje se na plán města Plzně a ležení vojska svého, „tu dám stříleti na hradby u Pražské brány a u Rudolfova domu, a musí se hnáti rychle útokem, než se Plzeňští zpamatují. Bude to arci odvážlivý kousek, avšak stát se to musí. Ta proklatá řeka nám tu nesmírně vadí! — Pane setníku Franku a Schlammersdorfere! vy se postavíte zejtra zde k útoku; dvě nebo tři batterie budou vás po stranách podporovati. Podaří-li se nám útok, tu postupovati mají setniny pánů Liebsteina, Fripona a Romanesque-a. Vy, pane plukovníče Heidene, držte se k těmto pánům po levé straně, za vámi ať stojí pan setník Zádubský, aby byl při ruce, kdyby toho bylo zapotřebí. Óh, nebojte se, pane Zádubský, však vy dostanete práce dosť,“ pokračoval Mansfeld, pozoruje, že se setník Zádubský mrzí. „Jen mírné, pane setníku; jsem přesvědčen, že váš lid tak dobře postupovat dovede, jako moji prohnaní žoldnéři! Však se vašim venkovanům, statečným to junákům, brzy udá práce dosť!“
Zádubský, jenž nejvíce český lid z vůkolí sebraný a neméně vycvičený ve své správě měl, upokojil se přípovědí nejvyššího svého vůdce a pozorně opět poslouchal, jaké rozkazy hrabě Mansfeld ostatním důstojníkům rozdá. Mansfeld ukazuje na plány, zapisoval si rozestavení jednotlivých oddělení svého vojska a rozestavoval setniny dále k jihu a k západu, odkud se mělo jednou dobou hnáti na město a takto útokem všeobecným rozděliti moc obležených. Na té straně měl hlavní vůdcovství hrabě Hanuš Jiří ze Solmsu, jenž dříve už osvědčil se několikráte statečným vojínem a jenž i bývalého komandanta města Plzně, Felixe Dornheima, byl skolil. Mělo se tudíž hnáti útokem u kláštera Bosákův, pak u bran Litické a Normberské, a po dobytí silných tam postavení hleděti se mělo k spojení-se s vojskem od Pražské brány v město dorážejícím. Takto sdělil Mansfeld celý plán svým důstojníkům.
„Doufám, pánové, že se mi vaším přičiněním můj plán podaří, a dá-li bůh, bude ještě dnes město Plzeň naším. Avšak co nejpřísněji nařizuji vám, aby žoldnéři všech výstupků se zdrželi, pakli nám nebesa vítězství dopřejí. Každý, kdo můj výslovný rozkaz přestoupí, budiž i hned potrestán smrtí. Nechci, aby se řeklo, že nedovedu udržeti pořádek ve vojsku svém, a činím vás tedy, pánové, zodpovědnými za váš lid podřízený. Město musí se beztoho vykoupiti velikou sumou, a na tom budiž dosti. A teď, pánové, každý k své setnině; vy pak, pane hrabě ze Solmsu, hned odjeďte na své stanovisko a setrvejte nečinně, dokud vám nevzkáži. Ostatně můžete hlučně se chystati, aby vás tamnější hlídky zpozorovaly, a takto jejich činnosť dělena byla a odvrácena od nás. — Pane Schenku,“ dokládal mžouraje k mladému důstojníku, jenžto mlčky tu stál a napolo jen naslouchal rozkazům rozdávaným, „vy, pane Schenku, hleďte, abyste i dnes zachoval česť našeho práporu, a vytkněte ho první na domě Rudolfově!“
„Buďto klesnu, Vaši Milosti, anebo stane se podlé Vašeho rozkazu!“ probudil se Schenk ze svého polosnění, ukláněje se nejvyššímu vůdci.
Hrabě Mansfeld propustil nyní svoje důstojnictvo, napomínaje ještě jednou důraznými slovy k přísnému vyplněn! všech rozkazů.
Když důstojníci vyhrnuvše se ze stanu Mansfeldova se rozcházeli, přistoupil Schenk blíže k setníku Frankovi a pojav ho za rámě promluvil k němu s patrným pohnutím:
„Mám k tobě, setníku, prosbu!“
„Nuže, brachu, jen bez okolků! Tyť pak vypadáš ztrápený; pozoroval sem to už při ordonanci. Ty máš něco na srdci?“
„Chci se ti s něčím svěřiti, kamaráde!“ odpověděl Schenk.
Oba přátelé ubírali se řadami vojákův, jižto se sestavovali a zbraň svou upravovali, byvše i hned po rozpuštění poradní hromady od svých vůdců svoláni. Ohně počaly poznenáhla uhasínati, noční tma ustupovala pomalu deroucímu se dnu, ačkoli podzimní mlha dennímu světlu mocně se opírala.
„Možná,“ pokračoval za chvilku Schenk, „že by se mi mohlo něco dnes přihoditi, příteli, jako každému vojínu. Kdybys však ty se svou družinou zdráv vrazil dříve do města, než já: tu mi splníš jednu prosbu!“
„Nuže?“
„Hleď postaviti stráže k primatorovu domu, jenžto se nachází v ulici na náměstí vedoucí; máť dům ten zelená vrata a plocha římsová tvoří průčelní zeď místo střechy.“
„Aj, vida, vida! Panu primatorovi má se dostati zvláštní ochrany, že nás tu tak dlouho zdržuje?“ tázal se Frank s úsměvem pohlížeje k Schenkovi.
„Nikoli jemu, bratře!“ odporoval tento.
„Kýho šlaka! Tedy někomu jinému? Ano, rozumím! Má někoho v domě? — Aha, uhádnul sem! — A tedy proto zabrousil sis dnes přes hradby?“
„Ptej se, jak chceš — já ti nemohu prozatím odpovědíť, ale splň mou prosbu, budeš-li v městě dříve než já.“
Na místo odpovědi podal mu setník Frank ruku. Vše bylo v pořádku. Rozešli se.
Zatím se rozednilo. Mansfeld odebral se záhy do tábora a prohlížel vojsko. Obejel celé ležení, dával tu a tam ještě rozkazy, napomínal důstojníka i žoldnéře a varoval sám, aby se nikdo neopovážil drancovati aneb s měšťany neb ženštinami špatně nakládati. Vrátiv se pak k svému stanu, potkal vojenského kazatele Heilmanna, jenž právě přicházel, aby krátkým kázáním posilnil shromážděné vojsko, anto v jiných částech ležení jeho druhové podobně si počínali.
„Pamatujte, proč se chápete dnes zbraně!“ počal mluviti k vojsku, když se byl Mansfeld sám postavil v řady nedaleko velkého praporce, k němuž byl praporečník Schenk přistoupil, chystaje se vyrvati ho ze země, aby ho zatknul na hradbách Plzeňských vítězně stečených. „Pohlédněte na svůj prapor, jenž vás vede za vítězstvím a slávou „Pro náboženství a svobodu!“ Toť je heslem vaším, toť je heslem oněch, již vás vyslali sem, abyste bojovali pro slávu víry, pro slávu české vlasti! Pevně stůjte k práporu svému! Vzpomeňte, že vítězství vaše je zásluha, jížto vydobýváte sobě nového stupně v nebesa. Dokažte i zde, že už často bojovali ste pro víru, vy synové české vlasti,“ pokračoval Heilmann, obraceje se k řadám lidu českého pod rozkazy Zádubského. „Vzpomeňte, že krvácela vaše prsa juž tolikráte pro vyznání, ježto všecku tmu předsudků rozplašuje a ježto činí z vás pravé syny Krista a jeho miláčka, slavného Jana! Stůjte pevně, a bůh bude státi pevně s vámi! Žehnám vaší zbrani, ať svatý praporec váš zvítězí ve jménu svatého kříže!“
„Amen!“ přizvukovalo vojsko. Mansfeld opustil řady a ubíral se ve průvodu několika vůdců, pak Schenka a lajtnanta Roubice přímo k místu, odkud nejlépe rozeznávaly se hradby okolo domu Rudolfova.
Roubic rozkládal velmi široce svoji výpověď, nejvyššímu vůdci ráno podanou, a Mansfeld přisvědčil. I hned rozkázal, aby několik batterií přímo počalo páliti na dům onen a vůbec na nejbližší hradby, by takto proražen byl patřičný průchod na městských valech.
Když pak veškeré vojsko podlé ranních rozkazů rozestaveno bylo a po střílení několika hodin trvajícím hradby se bořily, dáno znamení k pochodu.
Děla hřímala, korouhve vlály, bílý, velký praporec hraběte Mansfelda, s nápisem „Pro religione et libertate!“ rozvinul se v ranním větru, nešen pevnou rukou Schenka z Gerhardu; hudba vojenská hrála pochod; zbraně řinčely; jeden šik po druhém v těsném pořádku dral se ku předu okolo nejvyššího vojevůdce, volání vojska a komando vůdců rozléhalo se vůkol — jako rachotící bouře, pomalu, odměřeně táhlo vojsko přes valy a příkopy ležení k řece Mži. Zde stanulo.
Zatím panoval na hradbách nemenší ruch. Měšťané i vojsko katolíků rozvinovalo i tam šiky své, nastala i s hradeb střelba, obě strany stály sobě hrozebně naproti, děleny pouze řekou a napolo zbořenými hradbami.
Když se byli přiblížili plukové vojska stavovského k řece, utichnul náhle všecek hluk a hudba přestala.
Mansfeld nedaleko se svými ordonancemi na vysokém náspu stoje, nahlídnul, žeby bylo zbytečno najednou s celým nejbližším oddělením vojska, určeného k útoku na Rudolfův dům, vytrhnouti přes řeku a tak husté houfy střelbě nepřátel vystaviti, dal i hned rozkaz, aby jistá čásť vojínů dobrovolně první přebrodila se přes vodu a pokusila se o útok. Tu vystoupil i hned z řady své setniny lajtnant Roubic a jeho přítel, jistý Escher, a prosili za dovolení, aby směli vésti dobrovolníky k hradbám.
Mansfeld zvolal k nim zdaleka:
„Podaří-li se vám, lajtnante Roubici, i tato výprava, a dorazíte-li do Plzně, dostanete svůj hejtmanský brevet. Nuže napřed!“
„U čerta, hoši! Kdo chce s námi?“ volal nyní Roubic a Escher ku žoldnéřům. „Ať nám sv. Haštal pomůže! Za mnou na ty měšťácké flaňďáky! My jim vyklepáme ty vzpupné hlavy jako makovice! Vzhůru! Za mnou! Kdo se nebojí smrti, u čerta, ať jde za námi!“
Asi ke stu odhodlaných mužů dorazilo i hned k našim hrdinům.
„Víte co, hoši,“ napomínal Roubic, „rozejděte se v dlouhou řadu, a až budeme pod hradbami, tu se najednou shlukneme a vrazíme nahoru. Tak nám ty jejich stříkačky s těmi hloupými kulemi neuškodí.“
Stalo se. Pustili se rázem všickni do vody, rozestoupivše se v dlouhou řadu. Přes ně pálila děla Mansfeldova na hradby, způsobujíce zmatek a škodu velikou Plzeňským. S napnutím čekal Mansfeld na výsledek smělé té výpravy.
Střelba s hradeb opětovaná škodila velmi odvážlivým útočníkům, a mnohý povalil se kulí proklán ve vlny Mže; nicméně veliká většina dostala se šťastně až pod hradby; zde se podlé rozkazu Roubicova všickni shlukli v jeden chumáč a hnali se jako blesk k průlomům ranní střelbou utvořeným, nedajíce se odstrašiti mrtvolami padlých svých soudruhů. Nastal strašlivý, lítý boj. Děla kryla útočníkům obě křídla; dvě batterie vrhaly smrtonosné kule na posádku Rudolfova domu, a přinutila obhajce postavení toho opustiti své stanovisko.
Jak mile to Mansfeld zpozoroval, ihned dal rozkaz dvěma setninám Frankovým, aby pustily se v řeku a přispěly pomocí Roubicovi. Opět hřímala děla, vojínové pustili se s hrozným křikem do vody, a anžto Roubic a Escher se svou odvážlivců družinou počínali dobývati v průlomech pevného postavení, zaměstnávajíce celou tlupu obléhaných, přebředli neporušené setniny Frankovy a tlačily dobrovolníky poněkud v nepořádek uvedené ku předu.
V tom odeslal Mansfeld, vida, že se zmocní hradby, narychlo ordonanci k hraběti Solmsu, aby se pustil od jihu a západu na zdi městské a vší mocí hnal na celé západní straně útokem. Tak se všech stran rachotila za chvíli děla a křik válečný a hlahol bubnů rozléhal se po celém vůkolí. Zdálo se, jakoby najednou se byla proměnila celá krajina okolo města ve veliké mraveniště, jakoby zem byla oživla na dané znamení kouzelných mocí a vše se hrnulo přes valy a příkopy k hradbám.
Zatím doráželi Roubic a Escher bojujíce jako rozdráždění lvové na Plzeňské, tlačeni setninami Frankovými. Nastalo strašlivé vraždění.
„Nahoru, hoši, nahoru!“ řval Roubic smýkaje jednoho z měšťanů Plzeňských po trámu, na nějž byl právě vystoupil, a mečem máchaje pravicí, že z přilbic a z brnění jiskry lítaly. „Ty proklatý neposedo, půjdeš-li pak do příkopu?“ volal a vší silou mrštil svého nepřítele od sebe, že tento ztrativ rovnováhu sletěl po hlavě do příkopu, kdež brzy od žoldnéřů rozšlapán byl. „Ten chlap má drápy jako sám ďábel! Vzhůru!“
A opět nastal nový boj, nový tlak. Nejsouce více týráni statečnými obhajci vyšších místností na domě Rudolfovu, volněji mohli se stavovští opříti proti Plzeňským, jižto se všemožně snažili srážeti střelbou a později meči útočníky. Roubic přeskočil poslední příkop, za ním hned Escher asi s dvaceti muži, kteří utvořili zeď, za níž beze všech obtíží postupovaly rychle žoldnéři Frankovi; šik se stavěl za šikem, slézaje rozbitou hradbu, a brzy stála většina setnin Frankových na valech městských. Tu se všickni pak vrhnuli na dům Rudolfův, nastal krátký zápas a za malou chvíli vlály malé praporce vojska Mansfeldova na cimbuří jeho.
Za čtvrt hodiny přebředly ještě setniny setníka Liebsteina a jeho druhů, v jejichž čele vlál veliký prápor hraběte Mansfelda, nešený od Schenka z Gerhardu.
Vyhrnuly se setniny tyto na hradby, hudba vojenská hrála, za pět minut rozvinut i prápor Mansfeldův na nejvyšším stanovisku Rudolfova domu, a jedna časť hradeb byla v rukou vojska stavovského.
Zatím se Plzeňští, opustivše nejbližší hradby, usazovali v blízkých ulicích a zatarasovali se nahazujíce nábytek z domů a spousty kamení a písku v cestu vítězně kvapícím vojům Mansfeldovým. Za neustálého střílení postupovaly setniny Frankovy a Schlammersdorferovy obsazujíce domy nejbližší ulice. Frank rozestavil obezřele své šiky na prostoře mezi hradbami a nejbližšími domy, a chystal se k útoku na vysoký taras na konci ulice od Rudolfova domu na náměstí vedoucí, obsadiv prostranné chodby a komnaty toho stavem částí svých šiků.
Když byl Frank do ulice vrazil, vzpomněl si na prosbu svého kamaráda Schenka a postavil čtyry muže před třetí dům za Rudolfovým stavením, přísně přikázav, aby nikoho nevpouštěli a také každému východ z domu bránili.
Sotva však byl Schenk svůj prápor vytknul na cimbuří rozstříleného domu císařského, rozhlídnul se po blízké ulici a netěžko poznal dům, kde drahý klenot jeho srdce se skrýval. Zůstaviv poddůstojníka co stráž u praporce, pustil se s několika žoldnéři přímo k zahradě podlé domu primatorova se táhnoucí, chtěje se přesvědčiti, zdali uposlechly paní napomenutí jeho, a ne-li, aby jim poskytnul sám ochrany vydatné. Tu však hrnula se tlupa městských žoldnéřů naproti němu; Schenk ustupoval; sebrav však za malou chvíli četnou družinu postavil se k pevnému odporu a očekával první útok, jenž šťastně od něho odražen. Tu se tlačil se svým lidem ku předu, až dorazil ku zahradě.
Zatím byli vystoupili žoldnéři Mansfeldovi na střechy obsazených domů a střelbou škodili velmi Plzeňským za barikádami ukrytým. Tito nadarmo se bráníce neviděli jiné už pomoci a zapálili sami několik domů, aby takto nepříteli škodili a jej v postupování zdrželi.
Tak i sousední dům bytu primatorova zplanul plným ohněm.
Když to byl zpozoroval Schenk právě přiraziv, jak už praveno, k zahradě za domem primatorovým se táhnoucí, pojal ho nemalý strach, vidoucího blízké nebezpečí, ježto hrozilo drahé dívce jeho Ludmile, nacházela-li se ještě v domě Wolfingarově. Chtěl vší mocí dostati se k ní; vedl své šiky několika přibylými řadami sesílené ku předu; doraziv ku dvířkám zahradním, chtěl je vypáčiti a vraziti zahradou do domu.
Tu však nové přikvapily řady Plzeňských a nastal krutý zápas. Strana stavovských vytiskla své nepřátely, Schenk opět vrazil ku dvířkám, vyrazil je a vtrhnul do zahrady. Vtom rozlítly se dvéře u domu a z nich vyřítila se celá tlupa zbrojenců a hnala se naproti Schenkovi. V čele stál starý Přichovský, jenžto dříve bojovav na hradbách tisknut byl až k domu primatorovu, kamž s četnou družinou vtrhnul, chtěje v zápětí padnouti Mansfeldským. Uzřev však, že tu odpor marný, chtěl zas vyraziti z domu zahradou a spojiti se s Plzeňskými.
Tu zaslechl hluk; zpozorovav, že sousední dům hoří, poslal k paním, kteréž dům neopustily, aby co nejrychleji měly se k odchodu. Ludmila s tetkou celá ustrašena sešla dolů a chtěla ve zmatku na ulici. Stráž jim zastoupila cestu, držíc se dle rozkazu setníka Franka. Uděšené ženštiny vrátily se na chodbu, sotva vědouce, kam jdou. Hluk a rány z ručnic rozléhaly se po celém domě. V tom zaslechly ze zahrady křik.
„Zpátky, kacíři!“ zněl hlas Přichovského, jenž byl seřadil svou družinu k zápasu.
„Vzdejte se!“ ozval se jiný hlas, a hlas tento dotknul se kouzelnou mocí ustrašené dívky.
„Světice boží! Tetičko, toť je hlas Schenkův!“ zvolala Ludmila a vyběhla z chodby do zahrady, nedbajíc na hrozící tam nebezpečí.
A byl to v skutku hlas Schenkův.
„Vzdejte se!“ volal ještě jednou, chtěje se vyhnouti půtce; avšak nadarmo.
Přichovský juž se byl naň vrhnul, a nastalo řinčení mečů.
„Jen se drž, Schenku, jen se drž!“ voláno zdaleka; hlas byl Schenkovi známý. „Ať mne sv. Haštal, nerozsekám-li je na kaši! Sem, hoši, přes tu zeď!“ volal Roubic, jenž byl náhodou se střechy blízkého domu Schenka spatřil, jak se potýká s Plzeňskými ve vedlejší té uličce. Rychle sebrav několik odvážlivých chlapů, letěl dolů k zahradě; obával se, aby nepřišel pozdě, kdyby se protloukal zbrojnoši Plzeňských, jižto dosud uličku neopustili, a přelezl, ač dosti těžko, přes zeď zahradní, nedbaje na kule, ježto naň i na jeho tlupu Plzeňští z uličky vysílali. Sotva byla družina jeho v zahradě, namířili v úprku na Přichovského, jenž byl mužně dorážel na Schenka.
„Vzdejte se, vy městské muchomůrky, sice vaším mozkem omaluji celé náměstí!“ řval Roubic máchaje mečem a jedním rázem dva poraniv.
„Já ti zácpa brzo tu nestoudnou hubu, ty vykrmený vlku!“ ozval se hlasitě někdo z řad Plzeňských, a napřáhnul po Roubici svůj palcát, jímž byl ozbrojen. Bylť to mydlář, měšťan v Plzni usedlý. Schenk ho ihned poznal.
„I mlč, ty otupělá kudličko!“ odpovídal Roubic; „s tebou budu brzy hotov,“ a jedním rázem rozpoltil mu hlavu, až krev zastříkla na jeho soudruhy.
„Smrt kacířům!“ volal Přichovský, dorážeje na Schenka, jenž mu ustupoval, nechtěje boj s ním začíti.
„S vámi nechci zápasiti, pane Přichovský!“ odpíral Schenk, anto právě objevila se Ludmila se svou tetou na stupních ze dveří domu do zahrady vedoucích.
„Ale já s tebou, ty zrádce vlasti!“ šíleně zvolal Přichovský a máchnul po Schenkovi, jemuž se meč zlomil, neobyčejně silnou ranou.
„Otče, zadrž!“ vzkřikla Ludmila vidouc boj a vrhla se k zápasícím.
Bylo pozdě. Přichovský nedbaje na to, že jeho nepřítel odzbrojen, vrazil mu svůj meč zrovna do srdce. Schenk vzkřiknuv k zemi sklesnul.
„I ty nectný havrane!“ zařval vztekem zblednuv ve tváři lajtnant Roubic. „Tu máš za odměnu!“ a Přichovský se překotil strhnuv svého souseda v svém pádu.
„Do nich, do nich!“ napomínal Roubic a vrhnul se jako rozvzteklený tygr na nepřátely s družinou svojí, a za malou chvíli byli Plzeňští na útěku, skákajíce přes zeď a svým útěkem trhajíce za sebou lid v ulici rozestavený a doprovázený střelbou z domů vedlejších, zatím Mansfeldskými obsazených.
Když se byl Roubic navrátil, skonával právě Schenk, podávaje ruku svému válečnému soudruhu. Nad ním klonila se dívka bez pláče, beze lkání: oči byly upřeny na umírajícího, stály v sloupu…
„Čertův ten lotr, jenž ti, hochu, dodal na věčnou památku!“ mluvil Roubic utíraje si špinavým rukávem čelo a zavadiv o své oči, v nichž se lesknuly slzy.
Bylť to dojímavý obraz. Z daleka doletoval sem hluk. Rachocení bubnů, střelba z děl a z pušek a temné volání: toť byla ukolébavka statečného vojáka, jenž usnul na věčný čas.
Mansfeld dobyl města Plzně. Mnohého ze svých statečných vojínův pomíjel v řadách svých. Když pak mn ohlášeno, že praporečník Schenk z Gerhardu padnul v dnešním boji, umlknul Mansfeld a v očích zaleskly se mu dvě velké slzy.
„Škoda toho statečného muže!“ pravil. Projevil takto svou neobyčejnou bolesť nad ztrátou, již utrpěl smrtí svého praporečníka.
V neděli na to pochován jest Schenk z Gerhardu u hlavního chrámu sv. Bartoloměje. Děla hřímala a mužstvo třikrát vypálilo na znamení smutku a pocty hrdinskému bojovníku. Veškeré důstojnictvo hluboce cítilo ztrátu neohroženého soudruha.
Nad mrtvolou kazatel vojenský Heilmann poukazoval na statečnosť jeho a vyzýval všecky přítomné, aby tak pevně stáli kolem svého práporu, jak pevně a slavně nosil ho Schenk.
Když byl Heilmann skončil, přistoupnul nejvyšší vůdce vojska stavovského, hrabě Mansfeld, ku hrobu a první hodil hrsť země do hrobu padlého hrdiny. A veškeré důstojnictvo obejdouc hrob svého kamaráda učinilo taktéž. Roubic poslední odcházel smuten a sklíčen od svého soudruha…
A za nedlouho kryl pahorek ostatky Schenkovy.
Téhož večera klečela ženská postava u nového hrobu. Klečela dlouho, studený podzimní vítr vanul přes hrob a přes ní — ženská postava sklesla na chladný pahorek a ráno nalezena tam — mrtva.
Bylať to Ludmila.