Máj (almanach 1862)/Obrázek z lesa
Máj (almanach 1862) | ||
U Plzně roku 1618 | Obrázek z lesa | Adam Mickiewicz |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Obrázek z lesa |
Autor: | Jiljí Vratislav Jahn |
Zdroj: | Máj : almanah na rok 1862. Praha : I. L. Kober, 1862. s. 183–198. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Večer se blížil a bujný život, lesem vlající, ještě naposled své síly vybídnul, než přišla noc a s ní teskná upomínka na smrť. Ze stromů vál jarý, nadějný, ba dithyrambický dech a nad nimi se klenul nezkalený blankyt, ten věčný pohár nejčistšího nadšení, z něhož úleva i povzbuzení kyne smrtelníku. Ty štíhlé stromy mocného hvozdu, toť obraz mužného snažení, kteréž z mrákot pozemskosti k světlu pravdy prodrati se touží a samo zápasíc, dá jiným klidně ve svém stínu odpočívati. Ovšem se o ně pokoušejí tu dotěravé jmelí, tu tvrdošíjné mechy, ale darmo, pravá odvaha teprv bojem se pošine k vrcholi podnikavosti. Nyní ale ty stromy zvolna klonily a teskně vrcholky, jakoby v poslední záři dne se chtěly nad sebou rozpomenout a tajuplné šelestění jako hlas lítosti se šířilo lesem, napájíc vzduch elegickým kouzlem prvního soumraku.
Pěšinkou kráčela titěrná, přepodivná postava, kterouž podobné úvahy as málo trápily. Vyzáblé a rohaté tílko zdobil dlouhý modrý frak o zlatých knoflíkách, čapí nohy byly zvetšelými pantalony pokryty a pod třírohým kloboukem pyšnil se znamenitě dlouhý cop, jehož pouhý objev stačí k probuzení nesčíslných bolnosladkých upomínek na půvabné rokoko, k nimž se přívětivé fantómy lískovky a lavice druží. A což se teprv každý zdiví, zaslechna, že to urozený pan rytíř von Heldenwerk, pán a velitel hraniční stráže! Lidé zlomyslní sice, aby si jeho jmeno přístupnějším učinili, kladou na konec g a nazývají jej vůbec jen Hrdinou koudelovým — ale kdož lidských pomluv unikne? Pan rytíř, vznesen nad všeliké podobné podezření, vznášel se jako zefýrek po pěšině a užívaje časem klobouka místo vějíře, těšil se z chládku. Než se tento nový Narcis odloučí od potůčku, v jehož zrcadle vidí s upřímným potěšením své půvaby, podívejme se trochu dále do lesa.
Tam, kde oupatí příkrých hor zabíhalo do lesa, pnula se mohútná „černá skála“, po celém okolí vyhlášené to sídlo všelijakých kouzel a strašidel. A hle, k ní se blíží právě švarná, svižná děvice, cestou si jako potůček dovádivé písně štěbetajíc. Což se nebála strašidel? U černé skály stanula a jasným, líbezným hláskem zapěla „Chodíval k nám, chodíval“, až se skála rozkoší zachvěla a ozvěnou v písni pokračovala. Vlastně to nebyla skála, nýbrž muž, který z jejího stínu vystoupil a k dívce spěchal. Nu, pak ovšem. Dívka se znala jaksi v zaříkání takových strašidel, podalať mu ruku, ono se usmálo a neublížilo jí ani dosť málo.
Děvče je srdnatě oslovilo: „Nuž, Hovoro, co myslíte?“
„Ba všelicos, Zdenčinko. Nejprvé myslím, že nemůže být v horách šotka, půvabnějšího nad vás, pak soudím z vašeho úsměvu, že mi přinášíte dobré rozhodnutí, a konečně tuším, že vás přenáramně miluji.“
„Aj, Hovoro, takové hovory si zapovídám; co pak si ta skála pomyslí, uslyší-li —“
„Nu, uslyší-li, co tuším už dávno ví, že vás totiž mám rád a že nejste žádná ukrutnice.“
„Kdyby však přece? Neznáte ještě mé rozhodnutí.“
„Nuže?“
„Musím vám svěřit, že vás hrozně nenávidím a že z celé duše přijímám váš návrh, abych všechny řeči a naděje vaše v kořenu přeťala. Na tom sem se rozhodla, uvážíc bedlivě okolnosti i poměry, řiďte se tedy dle toho.“
„Ovšem, tu má ruka. A kdy?“
„Až se vrátí sokol s kořistí z lovu.“
„Výborně, o to se postaráme. Sokolík si uchystá své doupě a vyšperkuje je všemožně, třeba i cizím peřím, dobyv si družku zásluhou vlastní. O, to bude život v lese a na horách, to bude strachu v rovině, kde nelidské zákony spínají člověka do pout škaredých zvyků, Z nichž jej pouze násilí a zdánlivý přestupek vyprostit může! Na horách lne srdce volně k srdci a upřímně k sobě hovoří, tam dole ale — děkujte bohu, Zdenčinko, že vás vytrhnu z toho nudného koudelového světa.“
„A právě si vzpomínám, slíbila sem Hrdinovi koudelovému, že se mu dostavím u buku nad potokem. Nebudete žárliv?“
„Ani dost málo.“
„Ale pomyslete si jen, on mne vždy nazývá svou roztomilou Sidonií, a v proudu své výmluvnosti mi dokazuje, jak slavným jmenem mne zdobí; že jednou kdesi na severu bylo mocné čarodějky Sidonie z Borku, která žhavými černými zraky všem mládcům popálila srdce a za to byla na hranici upálena. A při tom se mu zraky i nos tak zapálí, že vězím v největším strachu o jeho vnímavé útroby. Mimo to vše považte, že by ze mne, prosté osoby, učinil vznešenou rytířku —“
„A že by vám na Hrádku koudelovém ve své kanceláři převelebné sídlo vykázal, ano, a že by lidé samým respektem se vám smáli na potkání. Jen si vše řádně rozvažte!“
„Již se stalo.“
„A váš otec?“
„Nebrání mi.“
„A tedy chcete sdílet divoký život můj, ten věčný zápas s nelidskými zákony lidskými? Chcete v jeskyních přebývat, po bařinách o závod s bludičkami ubíhat, mimo zákon a mimo společnosť lidskou se postavit, nemajíc za vše ztracené pohodlí své jiné náhrady, leč rozkoš bujné nezkrocené svobody a opájný dech skutků, kterýž tam na výši vane?“
„A lásku vaši, příteli, lásku smělého, bohatýrského srdce, ten nejkrásnější klenot divokých hor. Nebudu bohatá? — Ale nyní s bohem, šeří se valně, byla bych ráda v čas doma, a musím ještě bláznivého Hrdinu vyslyšet.“
„Kde vás očekává?“
„U velkého buku nad potokem, nedaleko odtud.“
„Tak? Tedy s bohem!“
Zdeňka se ještě obrátila, Hovory ale již tu nebylo, zmizel pojednou, jakoby ho ta skála byla pohltila. Děvče kráčelo zvolna pěšinkou, a jako slavíkův hlas šerým hájem zazníval jí ze srdce tajemný, divukrásný, touhyplný zpěv, zpěv první lásky. Stromy a křoviny se odevšad usmívaly důvěrně na ni a pokyvovaly čtveračivě vrcholemi, jakoby dívce dávaly na srozuměnou: Víme, ale nepovíme! Děvče vesele potřáslo hlavou, dalo se do skoku a vrazilo do milého Hrdiny, kterýž z opáčné strany ji očekávaje, tam pohlížel. Děvče se zachechtalo: „Aj, spanilý Narcise, co se to s vámi děje? Řekla bych skoro, že jste zamyšlen, ale to vy ani nedovedete!“
„Ach, přespanilý obrázku z lesa, světlo mého rozumu vzešlo opět, co jste tu, hlavu mou naplnil nový svět —“
„Strašidel — o jisté, těch se zde jen hemží. Právě mne jedno zaskočilo.“
Pan rytíř zbledl, ohlížel se nepokojně a mumlal cosi.
„Aj, snad vás nepojímá strach, vznešený Hrdino?“ smála se dívka, náhle ale se zamlčela a poslouchala.
Od černé skály se v křovinách jakési šelestění ozývalo, vzrůstalo stále, a konečně se proměnilo v hlasný šust, jako když se někdo houštím prodírá. Dívka hleděla tam, hleděla opět na Hrdinu, náhle ale se vzchopila, a než se nešťastný rytíř vzpamatoval, zmizela, zanechavši ho samotna v soumraku. Chuďas se chvěl, a než ještě jasně poznal, že se bojí, již ho cosi ze zadu uchopilo a mrštilo jím o zem. Nešťastník vyrazil úpěnlivé „Ach!“ ze sebe, na hřmotný rozkaz „Ticho!“ ale udusil zamýšlený žalozpěv. Strašidlo — a že to bylo patrné, skutečné strašidlo, pochopí snad každý — strašidlo tedy se k němu sklonilo a hrůzným hlasem jej oslovilo, jenž se rytíři zdál býti řevem hladového lva: „Slyš, padouchu, znám tvé spády, a nepokaješ-li se bez odkladu, je veta po tobě.“
Hrdina lekem sotva ze sebe vyrazil: „Ach, jak mám se káti?“
„Ty přicházíš sem do říše mé s hanebným úmyslem, ano, chceš milený můj les nejkrásnějšího kvítka zbavit, chceš jeho lilii urvati poskvrněnou rukou; střežiž se ale. Já bdím nad ní a ukrutně tě potrestám. Přiblížíš-li se ještě jednou na půl míle k černé skále, pohlédneš-li ještě jednou na milostný obrázek z lesa, bude veta po tvém copu i životu, chladná smrť tě obejme.“
Hrdina úpěnlivě zasténal: „Ach, milosť, milosť, duchu vznešený!“
A duch se na něj obořil: „Nešlechetníče, pohrdám tebou a propouštím tě. Znáš mou vůli, pomyslíš-li jen se jí zprotiviti, jsi ztracen. Nyní běž, než se mi zželí mé velkodušnosti.“
Pan rytíř von Heldenwerk vzchopil se a ubíhal seč jen byl, klopýtaje o kořeny a slýchaje bez ustání hlaholy hrozné kletby za sebou.
Strašidlo ale se zasmálo: „Tak, má výprava je tedy pojištěna, v krátce se stane Zdeňka mou. O šťastný Hovoro, zvítězil jsi slavně.“
Vracel se, tu zaslechl žalostné klokotání slavíčka, a zajásal: „Ubohý zpěváčku, i ty jsi uvízl v tenatech mých? Nu, neboj se, za svobodu ti dám tak rozkošné sídlo, že jistě nebudeš krutosti osudu láti. Pojď, zpěváčku, pojď a vezpívej spanilou lilii lesa do lahodných snů.“
Hovora vzal slavíčka i s klecí, do níž byl polapen, přeskočil potok a ubíhal k mlýnu, kterýž o něco dále s vlnami tak vesele rozmlouval. Tam, pod okénko révím obtočené, zavěsil klec a opět se vzdálil. A když za chvíli Zdeňka přistoupila k oknu, pozdravil ji lahodný zpěv slavíkův hovorem známým, hovorem lásky a touhy, jemuž její srdce radostně naslouchalo, zalétajíc nadšeně do říše lásky, do krásné budoucnosti.
O pravém poledni panoval v černé skále život tichý, ale velmi čilý a pilný. Ohromný ten balvan byl u vnitř dutý, a z této přirozené dutiny vypracovala ruka lidská mohútnou klenbu, do nížto světlo denní velkým otvorem zvědavě hledělo; otvor ten byl blízko nepřístupného vrchole a na polo zakryt bujným křovím, tak že jej zvenčí žádný nespozoroval. Rovněž uměle byl vchod přispůsoben. Bylať to skrýše odvážných podloudníků. U právě popsaného otvoru, k němuž vedly schody ve skále vytesané, seděla krásná žena — Zdeňka to, choť Hovory, náčelníka té bujné chasy, kteráž v útrobách skály se chystala na novou výpravu. Dole bylo plno balíků a beden s rozličnými drahými tovary, mezi nimiž se tu a tam smrtné zbraně leskly; veselý hovor a hluk práce odrážely se od klenby, a kdo by se teď byl ku skále přiblížil, mohl snadno pochopit, že si lid o ní vypravuje tak tajemné a nepochopitelné věci.
Zdeňka ale nevšímajíc sobě všeho toho, dívala se do krajiny. V jasném lesku poledního slunce viděla pod sebou rozsáhlý les, z něhož opojný zápach vanul, viděla dále role, vesnice, města — slovem svět, onen svět, jehož se vzdala, jemuž neváhala boj vypovědít. Hrdá, odvážná duše její libovala si v divokých dobrodružstvích, v nočních výpravách, v zálohách a zápasech svého chotě, jež obyčejně sdílela, nehrozíc se zbraně a duchem právě mužným. Tak i nyní pohlížela pohrdlivě na ten krásný, tichý, mírný svět, jehož snahy a práce mněla býti tak ospalými a pohrdlivými, jehož zákonům se smála a jehož kletbou pohrdala v smělém nadšení. Jasné oko její zaplálo zpurným bleskem, jakoby chtělo jiskry samostatnosti metat do chudobných chýší, jakoby chtělo k srdci lidu proniknout a pravé jádro jeho bytnosti ze dlouhého spánku probudit. Ten pohled její ve spojení s neobyčejným půvabem celé její bytnosti zachvacoval kouzelně, unášel, omamoval ducha, srážel jej do propasti bez naděje na vykoupení, a přece z něho mluvilo tolik lásky, že nebylo lze na ni zanevříti.
Rozjímala. Tu k ní přistoupil mladík postavy outlé, tváře téměř dívčí. Zdeňka naň pohleděla jakoby se tázajíc po příčině jeho příchodu.
Mladík zvučným hlasem ji oslovil: „Náčelník mne k vám posílá. Na dnešní večer již vše připraveno, a bohdá že výpravu šťastně dokonáme.“
„Dávno-li jsi u nás, mladíku, neviděla sem tě ještě.“
Mladík se zapýřil, odpovídaje rozpačitě: „Byl sem teprvé včera od noční družiny přijat.“
„A co tě k nám přivedlo?“
Mladík se opět začervenal, neodpovídaje.
„Dohnala tě nouze k tak smělému odhodlání?“
„Nikoli, jsemť jediným synem bohatého Hulaty a vzrostl jsem v lůně blaha a přepychu.“
„Zhnusil se ti tedy tichý a pokojný život?“
„Ne — ano, bažil sem po smělých činech, po poznání holé, netajené skutečnosti, nabaživ se pozlacených lží a nudiv se do syta vznešenou společností.“
„Klameš mne, tvé pohledy se posud nenaučily lháti a vypravují mi zcela jiné věci.“
„Nuž tedy, svěřím se vám, politujte mne. Spatřil sem — ano, spatřil sem dívku, a jediným pohledem sem byl na věky k ní připoután; nemohl sem bez ní žíti, musil sem jako krotký beránek její kroky sledovati a její kráse se klaněti. Její divoký, plamenný pohled zapálil budovu mého poklidu a zanechal mi v podmaněném srdci na místě dávné, neuvědomělé spokojenosti toliko záhubný požár, kterýž mne stále štval a poháněl, naděje ve mně rozněcoval, klamem mi hrozil, mdlobou mne porážel, až — slovem, stal sem se vaším.“
„Ubohý mladíku, jak to?“
„Dívka ta pojednou zmizela, a toliko neurčitá pověsť vypravovala, že přebývá kdesi v horách.“
„A ty jsi ji chtěl vyhledat?“
„Já ji našel.“
„Kde?“.
„Zde.“
„Zde? U nás že jsi našel —“
„U vás sem našel, co sem hledal, u vás mi bylo dopřáno, že sem mohl před ní pokleknouti a jí svou láska zjeviti, očekávaje s jejích rtů výrok spásy, anebo — smrti.“
Zdeňka v ouzkostlivém pohnutí hleděla na klečícího mladíka a čtla jasně, ba příliš jasně v jeho srdci, chvějíc se při čtení.
„Již tedy znáte mé tajemství, a budiž jakékoli vaše rozhodnutí, vaším jsem na věky.“
„Jakže — tomu nemohu uvěřit!“
„Ano, vás miluji, pro vás sem opustil domov, rodinu a svět, za vámi sem ouzkostlivě šel, až sem vás zastihnul, a teď mne již žádná moc světa od vás neoderve.“
„Mladíku, víte, co jste učinil? Jsem chotí náčelníka!“
Mladík jako hromem poražený klesl, prsa jeho se chvěla divokým pohnutím, oči mdlým leskem plamen duše více tajily, než jevily. Za chvíli vstal, uklonil se mlče a odešel, opíraje se jakoby zbaven síly o skálu. Zdeňka hleděla za ním zádumčivě a zabrala se do podivných myšlének, z nichž byla teprv návratem svého chotě poněkud vytržena. Bylť to první trapný žel, kterýž ji v lůně divokých dobrodružství zastihnul, první upomínka na nesnáze výminečných poměrů, v nichž žila.
Již se ubíraly po červáncích sbory andělů k zemi, aby roznášely po lidských srdcích ve snu úlevu a útěchu, již se rozsáhlé lesy jako stydlivé panny halily do mlhového závoje — přišel soumrak. Podloudníci se chystali k odchodu. Právě sestupovala k nim Zdeňka, tu ji zastavil mladík. „Nelekej se, paní krásná, nebudu tě více svou vášní obtěžovat. To sem již překonal, překonav zároveň i veškerou radosť života. Zdali nyní žiji ještě hodinu, či rok, či dýl — vše jedno, žiji toliko již smrti. Zde tento balíček mi schovej, a kdybych zahynouti měl, otevři jej a vykonej poslední mou vůli. Nezavrhneš tuto skromnou žádosť?“
„Ustaň, mladíku, opusť náš sbor, neodvažuj se déle svého života mezi námi, pozbyv již cíle své odvážlivosti. Vrať se k rodičům, a jejich láska nahradí ti ztracenou naději.“
„Ano, paní má, ztratil sem naději, a proto již u vás setrvám. Snad divoké nebezpečí zatřese duší mou a vytrhne ji z mrákot — snad —. Učiníš dle prosby mé?“ A když Zdeňka přisvědčila, vmísil se mladík do tlupy soudruhů a v krátce vytrhli z černé skály.
Les spočíval v mrtvém tichu, měsíc shlížel příkrovem listů do jeho hlubin, pátraje po přívětivých obrazech, po výjevech radostného života. Tu a tam zaklokotal slavík ze sna nebo mihla se sova, jinak vše odpočívalo, i ohlasu nebylo s kým hovořiti. Pojednou ale zaduněl mech pod kvapnými těžkými kročeji a zbraně se křovinami zaleskly. Byl to malý sbor hraniční stráže a v jeho čele kráčel důstojně sice, ale trochu příliš opatrně, neřku-li bázlivě — pan rytíř z Heldenwerku. Na mýtině nad černou skálou zastavili se, pan rytíř vyslal několik mužů na zvědy a sám si usedl na dubový pahýl, rozjímaje v teskné duši své o kouzlech, ale nikoli o kouzlech překrásné noci v lese. Vzdychl si takto: „Ó lásko, tresceš krutě věrného sluhu svého, a každý jeho krok opřádáš tenaty záhubnými. Nemohu již déle snášet zpupnou svévoli podloudníků — a hle, první krok, jejž proti nim podniknu, vede mne k zrušení slibu mého a záhubě vstříc. Těžké, neodbytné tušení ovládá mé útroby — bude to hrozná noc!“ A náhle vyskočil zaleknutý rytíř, ohlížel se, pátral — byl to ale jen ospalý datel, jenž zobaje do kůry stromu, dotknul se kůry srdce rytířova. Náhle zahřměl výstřel lesem, odrážel se nekonečně od skalin, a stráže přikvapily se zprávou, že podloudníci se blíží.
„V před tedy, rekové moji!“ velel Hrdina slábnoucím, třesoucím se hlasem, a sbor dal se v pochod.
U malého jezírka, do jehož černých vln zádumčivě pohlížel měsíc, setkaly se nepřátelské sbory. Podloudníci odložili těžké balíky zboží, kteréž přes hranice vlekli, a nečekajíce dalších pobůdek, chutě zamávli puškami i šavlemi. Mezi nimi byla i Zdeňka a postupovala neohroženě po boku svého chotě. Zaduněly rány z pušek, počla se tuhá šarvátka. Podloudníci bojovali jako sběsilí, a nestateční sluhové zákonů bránili se jen zdráhavě a ohlíželi se opatrně po zpáteční cestě. Hrdina za nimi poskakoval v zimničném rozčilení, rozpínal jako Josua rukou svých, ale marně. Tu náhle, když vše bylo tuhou půtkou zaměstnáno, zazněl temný hrobový hlas: „Pomni své přísahy, zpronevěřilče!“ a než se poděšený rytíř zpamatoval, přiskočila Zdeňka k němu, hbitě mu slavný, překrásný cop uřízla a mrštila nebohým mužíkem o zem. Bojováno dále, tu zaúpěl rytíř strašným hlasem: „Přispějte, pomozte, veta po mně, jsem syn smrti!“ Jeho družina se zalekla, obrátila se k němu, a domnívajíc se, že je poraněn, zdvihli jej a dali se s ním na útěk. Podloudníci zajásali nad svým vítězstvím a jali se jich stíhati. Hovora již již je dohonil, tu jeden ze strážců se obrátil, zamířil, spustil — strašná rána zahřměla, a když kouř se zdvihl, bylo vidět na zemi těžce raněného — Hulatu, k němuž se Zdeňka a Hovora útrpně klonili. Mladík se trochu pozvedl a oslovil je: „Prokázal sem vám poslední svou službu a umírám pokojně. Buďte s bohem, paní má, buďte šťastna a věnujte mé lásce někdy upomínku.“ Zdeňka se vzlykajíc sklonila a políbila — mrtvolu.
Podloudníci upustili od stíhání a zamračeně hleděli na mrtvolu svého nejmladšího druha. Ovanulť je všecky ostrý, přísný dech smrti a jako výstrahou utkvělo na nich oko mrtvoly. Na pokynutí Hovorovo vrátili se jedni k zboží a druzí odnesli mladíka.
Hovora zůstal se Zdeňkou na bojišti. Uslzená Zdeňka se vzpamatovala a sáhla za ňádra. „Zde,“ pravila, podávajíc choti balíček spisů, „zde vezmi a čti, bychom vyplnili vůli přítele, kterýž za tebe, za nás zahynul.“
Hovora otevřel balíček, četl, četl opět, jakoby zrakům svým nevěřil, a zůstal jako ohromen. Bylo to slovo loučení k rodičům nešťastného mladíka a prosba, aby svou lásku přenesli — na Zdeňku a svým jměním aby pojistili budoucnosť mladých manželů.
Zdeňka poklekla a modlila se dlouho — dlouho. Povstavši konečně, oslovila svého chotě: „Můžeme povrhnouti svatým odkazem přítelovým? Můžeme se vyhnouti cestě, kteráž nám blaho a mír slibuje? Hráli sme s nebezpečím v divoké zvůli, nyní nás ale dech jeho z blízka ovanul a probudil ve mně hroznou bázeň o drahý tvůj život, jejž každou chvílí může stejná pohroma zastihnouti.“
Hovora mlčel, přemýšlel. Myslil na divokou svobodu, v níž tak dlouho těkal po horách, na bezuzdnou smělosť, na odvážné podniky své, na boj, v němž tolikkráte nad společností a nad jejími vetchými řády zvítězil; myslil na dlouhou řadu utrpení, kterýmž jej život již od mladosti vlekl, myslil na tajné naděje své, jejichž vyplnění se mu nyní samo nabízelo, pohleděl na družku svou — a vzchopil se, pravě: „Vidím tu pokyn vyšší moci, kteráž právě před námi hroznou propasť rozsmekla a ještě nám cestu ku spáse ponechává. Ano, duše má milená, vyplníme vůli zvěčnělého přítele, nastoupíme dráhu novou, klidnou, dráhu míru a spásy, nad níž se leskne svatá hvězda lásky, ozařujíc nám tajemný kraj budoucnosti. S bohem, nebezpečí, s bohem, lese, jenž si býval svědkem činů mých; opouštím tě, unášeje nejkrásnější obraz tvůj. Ještě pohled vůkol, pohled životu i smrti — a nyní pojď, Zdeňko!“
Ruku v ruce šli lesem, šli kolem černé skály, kteráž jim příšerně hrozila, šli kolem potůčku, jenž slýchal první hlaholy jejich lásky, a opouštějíce les obejmuli se a věnovali slzu své minulosti a svému příteli.
Les se teskně zachvěl, loučil se na vždy s nejkrásnějším kouzlem svým, a nad poutníky se klenula růžená zář jitra, pravá to duha nového utěšeného života.