Uživatel:Skim/Knihy/Z pražských zákoutí
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Z pražských zákoutí |
| Autor: | Ignát Herrmann |
| Zdroj: | Google Books |
| Vydáno: | 1889 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
 |
|
KARLU MAKOVSKÉMU
Snesl jsem v knížku drobné historky, z nichž některé sledoval Jsi již při prvním otiskování s přátelským, laskavým účastenstvím. Posílám Ti je tedy sebrané a prosím Tě, nehněvej se, že je prezent můj tak nepatrný. Mně samému byl by právováreční dům v Plzni milejší. Ale šelma, kdo víc dá, než má!
Sbírka tato měla vlastně tvořiti třetí a snad poslední svazek mých „Pražských figurek“, řady postav a historek ze života výlučně pražského, k němuž nám ukázal mistr Neruda. Rozličné okolnosti učinily, že sbírka vychází samostatně, ale ovšem jako celek v sobě uzavřený. Přes to ― dovoleno-li ― poukazuji k vydaným již dvěma svazečkům „Pražských figurek“, z nichž pravý obsahuje jedenáct drobných náčrtů, druhý pak Pana Melichara, obrázek z „tiché“ pražské domácnosti. „Z pražských zákoutí“ doplňuje a prozatím zakončuje řečenou sbírku drobounkých, všedních studií.
Veškeré tyto drobotiny povstávaly z bezprostředních dojmů a bez jakýchkoli nároků, ale ve všech snažil jsem se vystihnouti náladu Prahy v okamžiku, kdy vznikaly. Jest pravda, že jsou všední; každý, kdo má zdravé oči a cit pro své okolí, zná ty postavičky a jejich život. Ale kdysi později, až bude Praha skutečným městem světovým, nabudou snad větší ceny přítomné črty z maloměstského života Prahy. Budou pak příspěvečkem k poznání minulosti jistých vrstev života pražského, v historii [V] neuváděného, jak by ho nevystihl žádný pozdější kulturní historik, nemající takovýchto pomůcek. Kdyby se dalo přívlastku toho užiti, řekl bych, že leckteré z obsažených zde věcí jsou náčrty přírodopisnými. Název ten je méně komický, než se zdá. Poukazuji ke článkům To se tak nebere, Hvězdáři, Poslední sázka, První výdělek, které jsou čerpány ze života a bytí oné ssedliny pražského života, která se obratem řady let mění. Přírodopis velkého města jest proměnlivý.
Podotýkám: kdekoli jsem sáhl do té ssedliny a vytáhl za límec schátralou postavu, abych ji čtenáři předvedl, nikdy jsem tak neučinil z opovržení, nebo s úmyslem výšklebným. Chtěl jsem prostě ukázati: takové to jest. A rovněž nečinil jsem tak s úmyslem kárným. Ponechávám každému čtoucímu a přemítajícímu, aby si vybral mravné naučení. Kdo umí čísti, dovede to.
V červenci 1889.
V pražském Podskalí fičel vítr jako všichni běsi v komíně a proháněje se podél Vltavy rval husté chomáče sněhu z tlusté peřiny sněhové, teprve v té noci s nebe spadlé, a zanášel je z jedné ohrady do druhé, jako by to chtěl urovnat: aby bylo sněhu všady stejně vysoko. Ale nedařilo se mu nějak; někde ometl do hola prkna a polena, do výše narovnaná, a jinde zase navál takových závějí, že by se byl měl z nich co vydrapovat, kdo by tam byl zapadl. Ale nedivme se mu, větru: neviděl na to. Bylo asi k šesté hodině ranní, nedaleko před sv. Třemi Králi, a v té době bývá ráno o šesté po čertech tma, třeba všude sníh se bělal.
V to skučení větru žádný jiný zvuk se nemísí. Všady ticho, pusto. I v Podskalí, ač jindy již o páté hodině ranní čile se »rachotí«, přece v zimě déle se spí.
Jen v malém jednom domečku ― skoro chaloupce ― blíže Výtoně, v úzké přízemní světničce se zamříženýma dvěma okénky na ulici, počalo se na červotočivé, vrzavé posteli nějaké tělo protahovati, a sotva že švarcvaldky nad pecinkou v koutě [2] odkašlaly šestou, zachrchlalo to pořádně i na posteli. Starý Bíba oznamoval, že vstává …
»E lež ještě« ozval se nevrle ženský hlas z postele druhé, která stála právě u dveří. »Tma jako v pytli, co tě rarach bere?«
»Tak tedy lež a spi, ale já vstanu; něco mě žere, udělám tomu v posteli místo«.
A Bíba vstával a strojil se. Byl s oblékáním brzy hotov, poněvadž spal polooblečen, a vlastně mu scházely jen boty. Nahmatal juchtovky po tmě, vecpal do nich nohy, nadité v tlusté vlněné punčochy, a již stál. Nejdříve sáhl po sirkách na stolečku u okna a škrtnuv rozsvítil malinkou petrolejovou lampičku. Pak se chopil dýmky, vyklepal včerejší popel, nacpal, zapálil, oblekl přes kajdu černě a červeně kostkovanou krátký kalmuček, narazil na hlavu placatou čepici podskaláckou se štítkem, uvázal na krk fialovou šálu a shasiv zase lampičku vyšramotil se ze světničky do průjezdu, otevřel vrata a stál na ulici, zrovna proti řadě ohrad.
»Chrrrr!« zatřásl se v ostrém, pronikavém větru. »Dnes to cucá! Aby to tak konečně začalo! Kriste pane, šloupni do toho, ať to stojí!«
Zbožné to zvolání bylo výrazem nejvřelejšího přání srdce Bíbova, aby řeka zamrzla. Tři Králové byli již za dveřmi a Vltavě se ještě ani nezazdálo, že by měla ztuhnouti. Nárůdek Podskaláků chodil tesklivě kolem řeky a chvílemi linulo se z prsou toho onoho mrzuté zaklení na řeku vesele tekoucí.
Bíha dal se na levo a minuv poslední ohradu bral se sněhem opatrně v pravo níže, k řece.
Vítr fičel Bíbovi kolem hlavy, jak by mu chtěl uši uřezat, ale Bíba měl dobrý sluch a slyšel, co chtěl slyšet. [3] »Zamrzá!« zahučel pojednou radostně a stanul. Otočil hlavu trochu stranou a naslouchal směrem k řece. Nemýlil se, zamrzá skutečně! Bíba pokročil ještě několik kroků a nyní dorážel k uchu jeho zcela zřetelně zvláštní chřestot ze řeky, jako by tam pluly na povrchu skleněné střepy, přes tu chvíli do sebe vrážející a jeden o druhý se troucí. Tříšť!
Ano, byla to tříšť, a hodně hustá, jak Bíba ze stálého tření a zvonivého chřestu vyrozumíval. I hejsa! Bude led, sekání, nakládání, zkrátka, bude »rachota«[1] a tedy peníze!
Bíba poslouchal ještě chvíli a zlobil se, že se dosud nerozednívá. Vždyť jde tříšť a on by rád viděl, zdali voda u břehu již stojí. Ale musí stát! Kam by se dělo! Takovýhle vítr, voda malá, sníh to pěkně pojí ― musí stát! A Bíba byl by chtěl mít v tom okamžiku oči kočičí, aby pronikl tmu a aby spatřil, nač tak dlouho čekal: tuhnoucí řeku.
Však on se dočká. A vlastně ví dobře, co uhlídá, až se rozední. Vidí i teď v duchu ty věnečky a koláčky na povrchu řeky, jako z krup a sněhu, ještě vodou prosáklé, jak pomaličku plovou po vodě, větší, menší, jak pak náhle do sebe vrazí dva ― tři ― čtyři ― jak utvoří se z nich koláč veliký, jenž otáčí se stále okolo své osy a zachycuje vždy nové a nové, sotva s dlaň veliké věnečky a juž ta krouží po řece jak velká plachta. Pak pošine se někam ke břehu, zarazí o nějaký výběžek, zastaví se na okamžik, znova se dá na cestu, ale již volně, volňounce, a marně snaží se ode břehu [4] utéci. Nemůže již, tře se prapomalu a náhle stane docela ― koláč přimrzl.
Vše to vidí Bíba, třeba bylo tma, a přeje si, aby namrzlo těch koláčů přes celou šíři řeky, přes celou délku, ba až na dno, aby bylo do čeho sekat. Vždyť na to čeká celé Podskalí s otevřenýma ústy! Zač stojí taková zima, kdy je pořád bláta jako kaše, kdy se v zimníku člověk spotí! Jaké pak to byly svátky letos ― vlastně již loni! Žádný výdělek! Kdo si mohl koupit rybu, když řeka utíká? Bíba odplivl vzteky na dosavadní počasí a vzpomenuv si, že měl na Štědrý večer jenom slanečka místo kapra! A teď, u všech čertů, nastává masopust, konečně už aby tedy byly nějaké peníze!
Ale budou! Zamrzá! Zamrzá! To pomyšlení naplňovalo Bíbu radostí a již se viděl, jak se prohání po hladké ploše stuhlé Vltavy, jak vyměřuje »plástve« ledu, jak ho štípá a ke břehu postrkuje, tam těm ostatním, jenž vytahují kru za krou a do vozů nandavají.
Ale před tím očekával Bíbu ještě jeden požitek. Ted půjde, roznese radostnou zprávu po Praze, po svých pivovarech, a bylo by pěkné, aby mu za zvěsť tak vítanou nenalili po půllitru.
Ještě chvíli naslouchal, pak se otočil, vyškrábal se zase pomalu do ulice a vracel se domů. Stará byla už vzhůru, měla světlo a oheň pod plotnou a vařila kávu, tu dobrou, mramorovou kávu, onu, jež vyhlíží jako rozředěná fialová barva malíře pokojů, jakou se postřikuje »sokl« v kuchyních a v předsíních.
»Ženo!« vykřikl Podskalák. »Už je to tu! Zamrzá jako všichni Čerti!« [5] »No dej pámbu!« pronesla Bíbová radostně, načež ihned dodala nevrlým a drsným hlasem, jako by chtěla něco zapudit: »Ale aby to zas hrom nevzal!«
»Už nevezme!« ujišťoval manžel klepaje dýmkou o kachel. »Klíží se to nadobro!«
Bíba splákl teprv nyní obličej, plný oněch kratičkých štětinek, jak se jeví třetí, čtvrtý den po holení, vlil pak do sebe hrnec kávy a ucpal ji v žaludku dvoukrejcarovým bandurem, nacpal znova dýmku a vydal se na cestu do Prahy, když se již hezky jasnilo.
Bral se rovně Podskalskou třídou do Myslíkovy ulice. První jeho stanice byl pivovar »u Fáfů«. Pan starý byl dnes časně vzhůru a právě si vyřizoval něco s podsudním ve průjezdě, když Bíba vešel. Vyndal dýmku, pozvedl placatici a pozdravil zdvořile:
»Pánbůh dobrytro, pantatínku!«
»Pan starý« hodil ukazováčkem pravice k uchu: »Dobrytro, dobrytro! Co pak nesete?«
»A pantatínku, dobrou novinu. Zamrzá nám! Valí se to po vodě jak ošatky; vydrží-li nám tenhle ostrý větřík a přituhne-li ještě v noci, stojí řeka do rána«.
»I sakra!« vyhrkl pan starý. »Však je na čase. Byli bychom pomalu musili nakládat cukrkandl!«
A pak pokynul podsudímu:
»Nalejte mu sklenici«.
Pan starý odcházel do dvora a Bíba seděl již v nalévárně a před ním stál půllitr bledého.
»Je dobře«, pokyvoval Bíba a mrkal na podsudního, »to by bylo dobře, půlčík; ale dnes je [6] tam po čertech větrno, chladno ― takhle horký párek by mne nezastudil«.
Podsudní porozuměl ― za chvíli chroustal Bíba horký párek. Snědl, dopil pivo a žejbroval se dále. Toť se ví, že »u Fáfů« neplatil.
Druhá zastávka byla »u Myslíků«. Oznámil asi podobně, jako »u Fáfů«, že zamrzá, a pan starý poukázal mu za odměnu sklenici »černého«. Po černém byl Bíba jako posedlý. Inu, zaplať pán bůh také za fáfovské, když nic nestojí, ale nic naplat, Bíbův žaludek uměl porovnávat a shledal, že to myslíkovské je přece jinší samec. Upejpal se sice, když mu chtěli nalévat druhou, ale jen tak na oko; když před něj postavili novou sklenici, chopil se honem ucha, aby mu nějak neuklouzla.
Černé vždy rozvázalo Bíbovi jazyk. Také dnes, když se konečně vybral od Myslíků, měl jako namazáno a koukal náramně vesele na svět. Šel rovnou ke »Kornelům« do Široké ulice a cestou již si radostnou událosť zveličil a když vstoupil do pivovaru, hlásil plnýma ústy:
»Mordie, pantatínku, dej pán bůh dobrytro! Sakra, to bude ledu! Vltava už teče pomalu jako kolomaz a bříza by v tom zůstala stát. Voda je malá ― mrzne ze všech stran a zejtra začneme sekat, dá-li pánbůh.......«
Jest-li po Novém roce a nemrzlo-li dosud, bývá i ten nejnekřesťanštější sládek při sebe nepatrnějším obratu počasí velké víry ― a tak nespatřoval nikdo v hovoru Bíbově chvástání a náš milý Podskalák seděl za okamžik ve »traktéru« a zase ― pil.
Potom šel Bíba k »Štajgrovům«, odtud k »Šenflokovům« a pletl se mu jazyk dosti povážlivě, když se k polednímu dostal k »Primasům«. Zde [7] si vymručel vítanou svojí zprávou žvanec oběda, načež se vracel zvolna k domovu.
Povídám zvolna, prosím, a bylo to opravdu zvolna. Vždyť měl ještě několik stanic, »u Bachorů« v Žitné ulici, ve Bránícké pivnici u »Lajblů«, pak »u Sedlerů« a konečně »u Virlů« skoro na konci Karlova náměstí.
Zde se zdržel nejdéle, poněvadž se mu zdálo, že už je jako doma. Nespěchal tedy ― vždyť je do Podskalí pár kroků, a nemá co zmeškat. Sekat bude teprve zejtra.
Bíba seděl ve výčepu a pil a rozkládal všem přítomným, jak to je, když řeka zamrzá. Mluvil hezky pomalu, jako by se mu jazyk ukládal ke spaní, a když sáhl po sklenici, ohýbaly se mu prsty velmi těžce. Čím dále do noci, tím více ubývalo mu řečí. Zdálo se, že také Bíbovi huba zamrzá.
Konečně mu připadlo, že se ještě musí podívat na řeku, jak to s ledem dopadá. Tuze opatrně vykobrtal se od »Virlů« a dal se Morání dolů k Václavské ulici a odtud k řece.
Na mou duši, mráz byl teď pořádný, a kdyby Bíba nebyl potřeboval rukou k udržení rovnováhy byl by je s chutí zarazil do kapes kalmuku.
Trvalo hezky dlouho, nežli se dostal k řece. Sotva že našel jednu z těch uzounkých ulíček mezi ohradami, aby sešel k vodě. Bylo všude nějak ukrutně tma a nejhůře v jeho hlavě.
Ano, Bíba měl pravdu. Na povrchu řeky valilo se to líně dále, a bylo toho juž plno mezi oběma břehy; do rána Vltava stojí a nájemci řeky, sekáči ledu i sládci mají vyhráno ― ― ― [8] Do rána skutečně Vltava zamrzla. A chuďas Bíba, který se z toho nejvíce radoval, byl by málem také zmrzl. O půlnoci našla ho policejní hlídka v koutě blíže jedné z ohrad ve hlubokém spánku a nebyl to vlastně již pouhý spánek, nobrž nenáhlé tuhnutí údů ― sotva že ho vzkřísili ― ―
»Je to starý fláma necudný!« horlila druhého dne manželka Bíbova k sousedce Vopršálkové; »takovouhle ostudu mně udělá při každém novém ledu. Nejdřív se nachlastá ve městě jako cejcha, a pak jde spat na latě. Našli ho tam poldové[2] ― byl jak rampouch u střechy ......!«
[9]Deset lidí může zvolati: Není obcování s duchy!
Padesát lidí může mne natáhnouti na skřipec a hlučeti do mne: Není čtvrté dimense!
Tisíc lidí mohlo by si vyrvati srdce z těla a dokazovati mi: spiritismus jest podvod!!!
Tedy přece povstanu a řeknu:
Jest obcování s duchy!
Jest čtvrtá dimense!!
Spiritismus jest proniknutím nejhlubších tajů života záhrobného!!!
Otázka, můžeme-li obcovati s duchy zemřelých, jest rozluštěna! A to je největší triumf devatenáctého století!
Mám nezvratné, svaté přesvědčení a zkušenosť, že duchové jsou a že s nimi lze obcovati!
Mráz mně běží po zádech, zuby mně cvakají a krev se zrovna zastavuje v žilách ― ale musím se vyznati: já viděl ducha.
Totiž, já ho vlastně neviděl, ale byl tam, seděl tam a poslouchal.
Poslouchal pana Šestipána.
A celá věc přihodila se asi takto:
[10] Před třiceti, dokonce snad před čtyřiceti lety ― nebyl jsem tehdáž ještě na světě, nemohu tedy léta na vlas udati ― seznámil se pan Šestipán s panem Ciranim. Pan Šestipán byl u pošty, pan Cirani u železnice. Pan Šestipán byl starý mládenec, pan Cirani vdovcem. Oba bydleli na Újezdě. Ale oba chodili do jedné novoměstské hospody asi třicet let. Jen že pan Šestipán vydržel tam choditi déle. Pan Cirani chodil do ní totiž jen do své smrti, pan Šestipán chodí tam ještě dnes, protože je živ. Sedali u jednoho stolu, četli jediný časopis, mluvili o jediné věci, totiž o svém úřadě, večeřívali jedno jídlo, pívali stejný počet sklenic piva a chodívali současně domů. Snad činívali i ostatní věci jediným okamžením, snad se probouzeli a ulehali touž hodinou ― možno, že mívali i stejné sny ― kdož ví!
Ale jedenkráte učinili hroznou smlouvu.
Bylo jednoho sychravého, listopadového večera, když se sešli ve své hospodě trochu rozrušeni. Toho dne byli na pohřbu jistého vyššího úřadníka poštovního a ve hlavách obou probudily se náhle stejně pochmurné myšlénky. Seděli již hezky dlouho při plných sklenicích, jichž se dosud nebyli dotkli, každý dumlal stejně pomalu pěnovou dýmku, a oba pohlíželi stejně zádumčivě na jediné místo na stole: na skleničku s brkovými parátky na zuby. Až konečně probral se z hlubokého přemýšlení pan Šestipán a řekl:
»Ale až takhle my jednou…«
Chvíle pomlčení, a pak řekl pan Cirani:
»No taky to na nás přijde«.
A zase chvíle pomlčení. Načež opět pan Šestipán:
[11] »Veřte mi, nechtěl bych vás přečkat…«
Pan Cirani zabafal třikráte, čtyřikráte z prudka za sebou a propověděl chraplavě:
»A just jste to řekl. Vy tu po mně zůstanete…«
Pan Šestipán zadíval se jako skleněnými zraky na soudruha, vyndal jádrovou špičku dýmky z úst, utřel svislé kníry a pak mluvil zvolna, jako z hrobu:
»Pane Cirani, my se máme rádi. Když pomyslím, že byste měl ku příkladu vy dříve… nedej bože… tedy mě to chytá u srdce jako kleštěmi. Ale žádný neví nic… Slibte mi, kdyby se to stalo a vy mne tu zanechal, že mne neopustíte ― že ke mně přijdete, že se sem podíváte… Vždyť nevím… koho pak bych měl ve světě znova hledat…?«
Hlas páně Šestipánův ke konci již zarážel, jako by měl v hrdle překážku.
Pan Cirani těkal okamžik zrakem po stole, načež pozvedl oči a zabodl je v obličej Šestipánův, odkašlal a řekl odměřeně:
»Když to slíbíte vy mně, tedy to také slibuji. Kdo dřív odejde, bude navštěvovat druhého jako za živa. Ať jsem to já nebo vy…«
Toho večera již mnoho nemluvili. Oba vyklepali dýmky mnohem dříve, oba vypili o sklenici méně a oba zvedli se o hodinu dříve se svých židlí a brali se mlčky domů. Na mostě zastavil se pan Šestipán, chopil pana Ciraniho za rukáv a okazuje na řeku prohodil:
»Je to smutné podívání na vodu v noci. Teď bych tam nevlez ani za nevím co!«
»Já bych tam nevlez ani ve dne!« odtušil pan Cirani, a oba šli dále. Když došli k domu, v němž [12] pan Cirani bydlil, zastavili se, podali si ruce, potřásli si, načež pan Cirani zarazil do zámku půlloketní klíč a pomalu otáčel. Otevřely se dvéře do tmavého, úzkého a nízkého průchodu a pan Cirani pokročil. Ale než vešel, obrátil se ještě jednou k panu Šestipánovi, vztáhl k němu levici, jako by držel špetku něčeho palcem a ukazováčkem, a pronesl velmi chraptivým hlasem:
»Poslyšte, pane Šestipáne, kdyby se to stalo přece dříve mně, vemte do opatrování mého Činči. Já nevím, koho jiného by tu měl«.
Činči byl psík pana Ciraniho, kterýž provázel pána svého na všech cestách životem ode chvíle, kdy se paní Ciranová rozloučila se světem. Činči byl také již při letech, ale capal stále neúnavně za svým živitelem.
Pan Šestipán pohlédl na Činčiho, který se tetelil zimou u nohou pana Cirani, a pokývl hlavou:
»No, toť se samo sebou rozumí. Však bych já svého stehlíka nesvěřil také jinému než vám«.
Jsou podivné osudy na světě a divné věci přicházívají někdy člověku na mysl. Proč právě dnes oddali se staří přátelé tak neveselému, neutěšenému hovoru? Inu, poněvadž to byl poslední den, kdy spolu mohli mluviti. Kdyby to byli nechali na zejtřek, nebyli by se juž o ničem dohodli. Neboť na zejtří ráno, sotva že usedl pan Šestipán v úřadě, vstoupil do kanceláře posel, přinášející panu Šestipánovi zprávu neočekávanou a ohromující: pana Ciraniho ranila k ránu mrtvice a již se nevzpamatoval; před hodinou dokonal nadobro pozemskou pouť. ―
[13] Pan Šestipán strnul na židli a dlouho seděl jako omráčen. Vytřeštil oči na nešťastného posla a zaštkal tak bolně bolestně ― ne nahlas, nýbrž uvnitř, v duši, v srdci ― a vším jeho nitrem letěla hrozná, studená výčitka: ach, proč jsem začal včera o té smrti. Já ji přivolal!…
Potom chodil pan Šestipán několik dní jako bezduchý. Neměl nikde klidu, nikde stání, nejedl skoro, nepil, a ve své hospodě neobjevil se po celý týden. Toulal se Prahou, prochodil ji kříž na kříž a jedinou jeho útěchou byl mu teď Činči, který mu zbyl jako nejdražší památka po příteli.
Teprv po osmi dnech odvážil se znova do hospůdky, kde seděl posledně s panem Ciranim. Nesměle vstoupil do dveří, plaše rozhlédl se po jizbě a znenáhla otáčel zrak do onoho kouta, kde tak dlouho sedával, píval, jídal a rozmlouval s kamarádem. Stůl byl prázden, nikdo z hostí nezasedl místo, jež dlouhou zvyklostí náleželo jenom pánům Šestipánovi a Ciranimu. Pak se ohlédl, cape-li Činči za ním, a kráčel pomalu ke stolu.
Všichni znali pana Šestipána, všichni věděli, jaká rána ho potkala, a všichni hleděli na něj útrpně a soucitně.
Pan Šestipán byl přepadlý, knír jeho byl svislejší než jindy a oko tak bolestně upíralo se na kraj stolu, u něhož jindy sedával pan Cirani!
Pan Šestipán nevšiml si nikoho, nepoděkoval nikomu za pozdravení, anobrž přistoupiv ke stolu sňal klobouk a naklonil se k židli, jež náležela druhdy panu Ciranimu. Zdálo se, že jest prázdna, ovšem zdálo se to nám ostatním ― ale patrně tam někdo seděl, neboť pan Šestipán pohnul rtoma a pronesl jedva slyšitelně:
[14] »Dobrý večer, pane Cirani!«
Nevím, dostalo-li se mu nějaké odpovědi, ale obličej Šestipánův se maličko povyjasnil. Potom svlékl kabát, podal jej čekajícímu sklepníkovi a ukazuje na hřeb blíže okna řekl:
»Pověste ho tam vedle kabátu pana Ciraniho«.
Zadívali jsme se na místo naznačené — nevisel tam žádný kabát.
Pan Šestipán usedl zvolna, vyndal váček s tabákem, sáhl do zaňadří pro dýmku a nacpávaje pěnovku tabákem promlouval opět k židli:
»Dnes je tam hrozně sychravo, zrovna jako před týdnem, když jsme tu byli posledně«.
Podivná věc! Neslyšel jsem, že by židle byla odpověděla, ale pan Šestipán řekl hned zase, jedva byl ukončil:
»Ah, Činči? O Činčiho se nestarejte! Vede se mu dobře, žere juž a pije. Ale první tři dny nebylo s ním k vydržení. Kňučel stále a stále byl u dveří, jako by chtěl ode mne utéci. — Nyní se upokojil«.
Teď zapálil pan Šestipán dýmku a vypouštěje první kotouče modravého kouře pohlížel upjatě na rákosové pletení lenochu židle, jako by naslouchal pozorně nějakému hovoru. A asi dvakráte neb třikráte pokývl hlavou a posvědčil vždy: Ano! — Ano! — Ano!
Pan Šestipán vykouřil vždy asi půl dýmky před večeří. Byl to starý zvyk, od něhož se neuchýlil ani dnes. Pokuřoval si, pokuřoval, kýval na židli, přisvědčoval nebo kroutil hlavou záporně, a jednou se dokonce i nepatrně usmál. Po tomto usmání přiklonil se k židli, vyndal dýmku, přihladil si knír a pronesl jaksi uspokojeně:
[15] »Vidíte, bál jsem se ukrutně té samoty zde — vždyť jsem tu nebyl celý týden. Ale takhle, když si s vámi mohu pohovořit, je mi zase veseleji«.
A za okamžik dodal:
»Co pak jste dnes večeřel?«
Židle sebou ani nehnula, ale pan Šestipán porozuměl. Mrkl okem po jídelním lístku, jejž před ním sklepník již dříve rozestřel, a z úst jeho zaznělo:
»Veverku? Veverku s knedlíkem? I tu budu také jíst, to já rád«.
Posledně vybafl, vyndal dýmku z úst a postavil ji opatrně před sebe, podepřev ji o karafinku, načež přivolal posuňkem sklepníka.
Za chvilku kouřilo se před ním z hluboké mísy, jež kryla kus hověziny s knedlíkem v hovězí polévce.
Pan Šestipán spokojeně pojídal. Pomalu vynášel lžičku po lžičce, trhal dvěma vidličkami knedlík a namahavě kousal zbylými zuby »veverku«, což jest sice kus šťavnaté hověziny, ale vždy dlouhého líta.
»Máte pravdu«, posvědčoval, obraceje se k židli, »pochutnal jsem si. Však jsme jí tu dlouho neměli«.
Pan Šestipán popíjel pomalu, až byl se svými třemi sklenicemi hotov. A jako by ho židle byla zdržovala, omlouval se jí:
»Musím, musím domů. Půjdete beztoho také?«
Vstal, zaplatil, oblekl se pomaloučku, posadil klobouk na hlavu, zastrčil dýmku do zaňadří a přistrčiv svoji židli těsně ke stolu, ustoupil kousek, jako by se někomu uhýbal.
[16] A když neviditelná osoba vstala se židle a předešla ho, přistrčil i onu druhou židli ke stolu a kráčel pomalu ke dveřím. Nyní již pozdravoval ostatní hosti, kýval hlavou v pravo v levo a ohlédl se, jde-li Činči také. Došel ke dveřím, otevřel je, pustil ven psa, podržel ještě chvilku kliku v ruce, jako by čekal, až vyjde někdo jiný, a konečně vyšel z jizby sám.
Pomalu, pomaloučku kráčel ku předu a když přišel do polovice mostu, zastavil se jako před týdnem a řekl:
»Vidíte, ta voda je v noci ukrutně příšerná. Otřesu se, pomyslím-li, že bych tam teď musel skočit.«
A proto že mu nikdo neodpovídal, dokončil si hovor sám:
»Ale máte pravdu, nechtělo by se mi tam ani ve dne«.
A zase šel dále; čím blíže k Újezdu, tím volněji kráčel a když došel k domu, z něhož před několika dny vynesli pana Ciraniho, zastavil se, podal někomu neviditelnému ruku, dal dobrou noc a dodal:
»No tak zejtra, ano«.
A pak šel s Činčim o několik ulic dále.
Za nedlouho po pohřbu pana Ciraniho dán byl pan Šestipán na odpočinek. Tvrdilo se v úřadě, že se mu nějak plete hlava a že nemůže více zastávati svoje povinnosti. Nejspíše se tlačil někdo na jeho místo. Stává se v některých úřadech, že se rádi zbavují starých úřadníků, vyšlých jaksi z mody.
[17] Pan Šestipán je teda na odpočinku, sešedivěl docela, jeho svislé kníry pod nosem jsou skoro žluté, ale dosud chodí do téže hospody na Novém městě, každého večera sedí na témž místě a každodenně rozmlouvá s panem Ciranim, který zemřel před pěti roky.
I věřím teď, že zajisté lze obcovati s duchy.
[18]
Klokočova.
I.
Pan Klokoč se stěhuje.
Byl krásný den I. srpna, když pam Klokoč, ocídiv pečlivě šat a sebrav každé smítko s klobouku, zastrčil do náprsní kapsy tobolku a bral se s druhého patra do prvního, kdež velmi šetrně zaklepal na katr bíle natřený. Na tomto katru leskla se bílá, porcelánová tabulka s černým nápisem »Michael Wowess«, a pan Michal Voves byl domácí pán. Z kuchyně vyletěla služka, otevřela katr a kynula hned panu Klokočovi, aby šel dále. Služka Katy znala dobře datum kvartálů a věděla, že v těch dnech pan Klokoč i ostatní nájemníci přinášejí peníze.
Pan Klokoč vstoupil, pozdravil velmi uctivě pana domácího a sahal do záprsí. Domácí vstal, podal starému nájemníku přívětivě ruku a nutil ho, aby usedl. Pan domácí býval o kvartále zdvořilým vždy, ale dnes přímo zářil přívětivostí a uváděl tím pana Klokoče do rozpaků. Ptal se, jak se pan Klokoč vynachází, ptal se i po zdraví jeho [19] manželky, chválil si počasí a pak velmi ochotně spočítal peníze, načež pokračoval v rozličných zdvořilých průpovídkách. Když konečně potvrdil panu Klokočovi příjem peněz do nájemné knížky a když pan Klokoč se počal poroučeti, uchopil ho domácí jemně za rameno a pronesl rozplývavě:
»Musím vás o něco prosit, pane komisaři; musím prosit, abyste mi o kvartále listopadovém ráčil vyprázdniti byt ...«
Pan Klokoč stanul jak zdřevěnělý a pohlížel strnule, ba skoro vyjeveně na domácího. Zatajil se v něm dech, že nemohl ani hned promluviti, ale konečně se sebral a pronesl stísněně:
»Dáváte mně výpověď, pane domácí? Ale vždyť ...«
Domácí usmíval se jemně a nedada panu Klokočovi domluvit, pokrčil ramenoma, pozvedl ruce, tleskl lehce do dlaní a řekl:
»Je mi líto, líto, vašnosti, že vám snad činím nepříjemnosť, ale potřebuji váš byt. Můj obchodvedoucí se bude ženit, potřebuje byt as tak velký, jako je váš, a rád bych jej měl v domě — k vůli obchodu, ráčíte zajisté rozumět. Nesmíte se hněvat, ale byl bych vám povděčen, kdybyste si nalezl něco jiného«.
Pan Klokoč rozpálil se v tom okamžiku jako cestou na Hradčany. Cítil, jak mu na čele vyvstává pot, ale viděl, že vše marno. Domácí mluvil sice sladce jako jezovita, každé jeho slovo bylo napuštěno medem, ale byla to výpověď! Pan Klokoč nebyl mocen slova, aIe konečně vypravil ze sebe něco. Odhodlal se k něčemu, co mu jindy bývalo hrozným pomyšlením. [20] »Kdybyste se snad přece rozmyslil jinak, pane domácí, věru rád bych tu zůstal, víte, zvyk — snad že bych něco přidal, žádáte-li větší nájemné ...
Domácí poklonil se zase zdvořile a odpovídal sladce:
»Víte, vašnosti, že nikdy nepřirážím. U mne v domě může každý zemřít, aniž mi napadne, abych přirazil, ale potřebuji to, potřebuji ...«
A pak se vzpřímil a obličej jeho byl náhle vážný jako obličej soudcův. To naznačovalo, že pokládá věc za vyřízenou a pan Klokoč rozuměl té němohře. Chopil se klobouku, pan Voves podal mu ruku a nájemník vypotácel se ze dveří a prošel katrem jako bez ducha.
Vyklopytal se malátně po schodech do druhého patra, zaklepal na dvéře kuchyně a když mu choť otevřela, šel beze slova až do pokoje. Paní Klokočová pozorovala na manželi nějaké rozčilení a šla za ním. Tušení jakés ji projelo, a když vstoupila do pokoje a pohlédla muži do tváře, řekla zcela určitě:
»Přirazil na nás, viď?«
Chvilinku hleděl pan Klokoč do upřímného oka ženina a odpověděl skoro šeptem:
»Ne - dal výpověď!«
Manželé Klokočoví neznali hroznějšího slova nad stěhování! Dvacet let bydleli v tomto bytě, dvacet let pohlíželi na proudy Vltavy, dvacet let šuměl jim pod okny jez a dvacet roků naslouchali hukotu blízkých mlýnů. Po dvacet let viděli, kterak Petřín novou zelení se odívá, po dvacet zim patřili na sněžný jeho plášť a na zamrzající tok řeky. Srostli téměř s bytem svým, v němž každý koutek měl své určení, v němž každý kousek nábytku [21] hodil se právě jenom na své místo a v němž vyznali se slepě a potmě. Považovali tento byt skoro již za své vlastnictví, neboť nikdy jim nepřipadlo, že by dostali výpověď; jen zvýšení nájemného se vždy hrozili a pan Klokoč o každém kvartále vcházel k domácímu s obavou, že uslyší osudné: jsem nucen, abych přirazil tolik a tolik... Obava ta vzrůstala zvláště v posledních dobách, kdy ceny bytů tak nepoměmě vzrůstaly a kdy pan Klokoč doslýchal, kterak majitelé domů závodí, aby nájemné i z nepohodlných, tmavých, nezdravých a chatrných obydlí zdvojnásobili.
A pan Klokoč, bývalý finanční komisař, jenž odešel na odpočinek ještě v době, než byly platy úředníků upraveny, a jenž musel vycházeti s osmi sty, byl by býval šeredně překvapen zvýšením nájemného. Ale výpověď! Toť bylo hroznější — hroznější proto, že se jí nikdy nenadál.
Bylo mu velmi těsno v kabátě, i shodil jej a usedl těžkomyslně k oknu. Hleděl tam přímo naproti na Petřín, naslouchal hučení jezu a z daleka doráželo k uchu jeho hlučení z města. Byltě živ pan Klokoč v tomto domě jako na letním bytě. Pod okny jeho nikdy nedrnčel povoz, nikdy nerozléhal se tu řev uličníkujících dětí, nikdy nerušilo ho ze spánku noční dovádění opilců. Byl tu úzký kousek břehu, z ulice nepřístupný, a dva, tři kroky od podezdívky domovní čeřily se již vlny Vltavy. Vyhlídka z oken byla čarokrásná.
Vše, co zřel pan Klokoč z příjemného útulku svého, náleželo v posledních dvacíti letech k jeho životu. Znal dobře dobu jarní, kdy zarážely se do dna řeky jehly, a pozoroval s účastenstvím, kterak je v podzimku z řeky vytahují. Znal [22] všechny pískaře na řece a přihlížel s potěšením, kterak vesele a neúnavně vybírali po celý rok železnými lžícemi na tyčích písek. Bavilo ho podívání na závodění veslařů v létě a v zimě stopoval pozorně, kterak řeka houstne, zamrzá, a kterak pojednou oživuje se zástupem sekáčů ledu, zásobujících všechny pivovary. Akdyž bývala zima tuhá, když nebylo obavy, že led přes noc zmizí, bavil jej pohled na hejna mládeže, prohánějící se neúnavně po zamrzlé řece a rýhující ostrými bruslemi ledovou pláň, až se povrch její rozryl a až vypadala jako posněžená.
Vše to měl nyní pan Klokoč ztratit! Pojednou zdálo se mu, že těch věcí vlastně ani dobře a úplně neužil a činil si výčitky, Že nesedal u okna déle, že příliš pozdě vstával, že příliš časně chodil na lože.
Šedivá hlava páně Klokočova rozkývala se náhle a ze stísněných prsou jeho vycházel vzdech:
»Ach, Lízi, to bude naše poslední stěhování, to nepřečkám«.
V takovýchto věcech bývají ženy střízlivější než muži. I paní Klokočová uvykla v těchto útulných stěnách, i ona přilnula sice k těm dvěma pokojlkům a k veselé své kuchynce a tušila, že se bude těžce loučit, ale dojala-li ji zpráva o výpovědi z bytu, že až zaslzela, dojala ji tak vlastně k vůli manželu, jejž dobře znala a o němž věděla, jak těžce jinde uvykne. Pohladila hladkou jeho bradu a laskavě nutila:
»Jdi, staroušku, jdi se projít. Však najdeme něco, kde se nám také bude líbit«.
»Tohle nenajdeme, Lízinko«, odpovídal lítostivě pan Klokoč, »všemi ulicemi Vltava neteče!« [23] A konečně, když mu žena nedala pokoje, vstal, oblekl se a vyšel z domu. Ve dvoře potkal obchodvedoucího páně Vovsova, mladého Nováka, jenž starého pána velmi uctivě pozdravil, ale pan Klokoč, jindy tak zdvořilý, sotva poděkoval. Hořklo mu v ústech při pomyšlení, že ho tento člověk vypudil z bytu. Podíval se tak stranou na tenkou postavu Novákovu a pomyslil si:
»Ty se také musíš ženit! Ty toho potřebuješ!«
Poslední ten kvartál, jejž strávil pan Klokoč v zamilovaném bytě, byl nejtěžší dobou v jeho životě. Nikdy neubíhaly dny a neděle tak rychle, jako tenkráte, a nikdy neblížil se podzimek tak škaredě. Panu Klokočovi zdálo se, že se blíží konec světa, a když nastal den, kdy měl přesídliti do nového bytu někde nahoře v Ječné ulici, když zahrčel na dvoře vůz nábytkový, zachvěl se pan Klokoč, jakoby měl jíti na popravu. Stnule hleděl na drsné nakladače, kterak s chvatem vynášeli z pokojů kus po kuse, kterak rachotili skříněmi a židlemi, a když byl po polednách byt vyprázdněn a po podlaze válely se chuchvalečky prachu, útržky papíru a jednotlivá stébla ze slamníků, otočil se pan Klokoč posledně k oknu a upjal se posledním, dlouhým pohledem na oprchalé, šedivé temeno Petřína.
Paní Klokočová, ustrojena a připravena na cestu, přikročila k manželu a ujavši ho za rámě nutila jemně:
»Nu, pojď, pojď, mužíčku, musíme si to doma do večera. upravit…«
»Doma«? pronesl tiše pan Klokoč a rty se mu chvěly těžkým pohnutím, »Což pak jdem domů?« [24] Pojď, pojď, domovnice tu bude uklízet«, nutila choť znova.
A pan Klokoč tedy šel a dal se svádět se schodů jako dítě, neboť na ně sám neviděl. V očích jeho stála záplava slz, poprvé snad zase po dvaceti, po třiceti letech…
[25]Páně Klokočovo sklamání.
Pan Klokoč, jejž necitelný pan domácí vypudil ze zamilovaného, útulného bytu na břehu Vltavy, stal se v novém svém příbytku v Ječné ulici těžkomyslným. Scházelo mu zde veselé slunko, jež před tím po dvacet roků smálo se mu do oken od božího poledne až do večera, scházel mu zde vrch petřínský, jenž vystupoval na obzoru jako veliký obětní oltář, ale především a hlavně scházela mu pod okny milá ta Vltava, jejíž šumění naslouchal pan Klokoč již časně z rána a jež tak mile konejšilo mysl jeho, když za krásných letních večerů usedal k malému stolku u okna proti ženě Alžbětě. Pan Klokočovi bývalo vždy, jako by mírně zčeřenými vlnami Vltavinými linul se celý jeho minulý život, a starý pán tak rád oddával se snění a vzpomínání. Pan Klokoč při tajemném šumotu vody vracíval se do mladých let a vzpomínal, jak chodíval — jsa nejmladším praktikantem »při financi« — za svou milou Lízinkou, jejíž kolébka stála v přívětivém, veselém městě krajském na stoku dvou řek, vzpomínával s úsměvem, kterak nastávající tchán, zámožný soukenník, bručíval, [26] že dceři jeho zalíbil se zrovna člověk od péra bez platu — pan Klokoč bral tehdáž za svou práci ročně velikou nicku — kterak konečně tatík povolil a Lízinku mu »s pánem bohem« dal.
Vzpomínal dále, jak obdařila ho milá Alžběta dvakráte drobným štěstím a naplnila srdce jeho radostí otcovskou, a kterak vždy po nedlouhé době zatlačil těm drobným tvorečkům drahá, zbožňovaná očka a viděl, jak zvedá se nad nimi na hřbitově jakubském malý růvek — těžká, nepopsatelně těžká vzpomínka! Ale konejšivé šumění Vltavy umírňovalo ji, neboť zdálo se přinášeti odkudsi z neznámých, tajemných končin vroucí pozdravy oněch malých, nedozrálých poupat...
Konečně vzpomínal, jak později táhl od města k městu s milou ženou svou a celou domácností, jak úřadnický život jeho byl pln stěhování až do chvíle, kdy zastavil se na poslední stanici v Praze, kde se dočkal i kýženého, zaslouženého odpočinku.
Toto pásmo snů a vzpomínek do minulosti přetrženo bylo tím dnem, kdy pan Klokoč ztratil svou Vltavu. Zde v Ječné ulici bydlel na straně severní — do oken nezabloudil mu nikdy paprsek slunečný. Pod okny na místě klidného toku řeky cenilo zuby hrbolaté dláždění, přes něž po celý den drnčely těžké vozy, otřásající domy v základech, a pan Klokoč žil ve stálém strachu, že se mu sřítí strop nad hlavou.
Stará družka jeho starostlivě, ba někdy až úzkostlivě pozorovala, jak těžce účinkuje na manžela změna bytu. Pan Klokoč býval zamlklý, často mrzut, někdy dokonce i popudlivý, čehož druhdy nebývalo. [27] Tak trvala věc asi půldruhého roku. Tu navrátil se pan Klokoč jednoho dne z procházky a choť zpozorovala na něm nějaké neobyčejné rozčilení, ale jaksi radostné rozčilení. Čekala trpělivě, až manžel začne mluvit, a to stalo se po obědě. Když vysrkl starý pán náprstek černé kávy, přešel několikráte pokoj, zastavil se náhle před ženou, složil ruce na zádech a řekl:
»To nevíš, Lízinko, že se tam u Vltavy staví nový dům?«
Žena zakoukala se na pana Klokoče.
»Kde pak?«
»No tam nedaleko, co jsme bydleli!«
A vida, jaké překvapení jeví obličej ženin, pokračoval pan Klokoč, jako by oznamoval hlavní trefu:
»Ano, už je jisto, že se tam staví. Několik dní jsem tam nebyl a dnes tak náhodou se mi zamanulo, abych se tam podíval. Všude dělníků jak mravenců, do čtyř rohů hluboké příkopy v zemi a za plaňkami na tisíce cihel a kopce opuky ...!«
Pan Klokoč přejel rukou po hlavě a mluvil dále:
»Ale co ještě, Lízinko! Staví to známý! Vidím tam pana Hněvsu, stavitele. Co to děláte, povídám. Dům, povídá on, vždyť to zde dost dlouho leželo ladem. Slyšíš, Lízinko, dům!«
Čím déle pan Klokoč mluvil, tím více opanovávalo ho zase dřívější rozčilení a tvář jeho se červenala.
»A tak co myslíš, Lízinko, že jsem udělal?« mluvil dále starý pán a rychleji. »Jaké pak tu máte byty? ptám se pana Hněvsy. O čtyřech, [28] o třech, o dvou pokojích, povídá on. A víš, Lízinko, co? Já si zamluvil byt o dvou pokojích…«
Pan Klokoč oddychl, vzpřímil se a pohlížel radostně na manželku, jež napjatě poslouchala a nyní polohlasně se otázala:
»A co to bude stát?«
»To pan Hněvsa ještě sám neví, ale řekl mi, že to nebude drahé, že to bude přiměřené«, odpovídal rychle pan Klokoč. »Jen si pomysli, Lízinko, voda poteče až do kuchyně, všady parkety a okna na řeku, na Vltavu a na Petřín — zrovna tak, jako to bylo ve starém bytě. To je štěstí, že jsem k tomu přišel dříve, než to měl všechno pronajato. To bych si nebyl odpustil!«
»A prosím tě, Klokoči, co pak by pronajímal, když má teprve díry do země!« namítla paní Klokočová.
»Holenku«, propověděl šťastný muž sebevědomě, »teď se nečeká, až se dům postaví, teď se najímá podle plánu…!«
Od tohoto dne byl pan Klokoč všecek proměněn. Jako kouzlem vrátil se mu veselý jeho rozmar a čilosť. Denně chodíval na staveniště Hněvsovo a vždy oznamoval paní Klokočové, jak stavba pokračuje. Popisoval jí sílu zdí, šířku průjezdu, důkladnosť žulových schodů a vždy si pochvaloval: »To je štěstí, to je štěstí, že to staví pan Hněvsa a že jsem se k tomu dost časně nahodil!«
Pak jedné neděle — asi po čtyrech týdnech od započetí stavby — nedal ženě pokoje, dokud se neustrojila a s ním nevyšla. Chtěl, aby viděla dům, vyrůstající z břehu zamilované Vltavy. Paní Klokočová neviděla sice než trochu červených zdí, [29] na několik metrů ze země vyčnívajících, ale v obraznosti manželově stál tu již celý dům a pan Klokoč ukazoval choti ve vzduchu, kde budou okna, jak budou pokoje široké a kudy se do bytu půjde. Věděl, jak silny budou ve druhém patře zdi, oč budou pokoje nahoře větší než dole, kolik bude schodů do zvýšeného přízemku, kolik do prvého, kolik do druhého patra. Věděl, kde bude světlík a také věděl, že bude střecha kryta břidlicí a že bude mít dům čtyry komíny. Inu, jak by to všechno nevěděl! Vždyť byl teď na stavbě pořád jako polír, a stavitel Hněvsa vysvětloval mu postup stavby a plán budovy, jako nějaké magistrátní komisi.
Tak uběhlo panu Klokočovi příjemně jaro a s nastávajícím letem přiveden dům pod střechu a počato s úpravou vnitřní i zevnější. Pěkně od střechy odíval se dům slabě zarůžovělou omítkou, hmotnými římsami, sádrovým sloupením mezi okny — zkrátka zcela moderním průčelím. Touž měrou, jakou postupovalo dohotovování budovy, rostla netrpělivosť páně Klokočova. Den co den spěchal do stavby, vnikal přes rozličné harampátí do vnitř, vystupoval po schodech nahoru, přihlížel ke práci malířův, lakýrníkův, sklenářův a zámečníkův, procházel domem od přízemku až k půdě, čichal syrovinu všude páchnoucí a utěšoval se, že to do podzimku všechno vyschne a vyčichne; však nejdéle vždy zdržoval se ve »svém« bytě ve druhém patře, jejž dal také stavitel dle jeho vkusu vymalovat, podupoval na podlahu, zdali se netřese, měřil okem, kam co postaví, a pak vystál třeba celé hodiny u okna, vyhlížeje na řeku a na Petřín.
Hněvsa, kterýž byl také skoro neustále na stavbě, přicházíval někdy za panem Klokočem do [30] druhého patra, poklepával mu na rameno a říkával přívětivě:
»To vám přeji, pane komisaři, že tu budete bydlit! To jsem rád, že ten byteček bude mít známý! Je to všady pohodlíčko. Na schodech a ve průjezdě plyn, v kuchyni voda, z kuchyně hned špižírnička, všechno na jedno zavřití, parkýtky, elektrický zvoneček — a to koukání z okna! Kdybych nemusil právě bydlit na Rejdišti, tenhle byt bych nepřenechal nikomu. Zdráv jste ho užil…«
»A bude všecko do podzimku hotovo«, otázal se jedenkráte pan Klokoč, »abych mohl dát v čas výpověď?«
»Bude, vašnosti, bude!« tvrdil Hněvsa. »Máme krásné léto, vyschne nám to hezky jako oříšek, a v zimě už se budete koukat na klouzačku«.
Pak Klokoč vytahoval si za zády klouby prstů, přelétal okem byt, přešel zvolna z pokoje do pokoje, vrátil se k panu Hněvsovi a otázal se polohlasně, jaksi rozpačitě, tak trochu stísněně, jako by se bál odpovědi:
»Nu, dobře, pane staviteli, to je všecko dobře, ale hlavní věc: co pak to bude stát?«
A oko starého pána utkvělo na rtech Hněvsových nedočkavě, rozčileně.
»Nu, nebude věc tak zlá«, odpovídal rychle stavitel, »ačkoli jsem hezky draho stavěl«. A vytáhnuv z náprsí zápisník, sáhl za ucho pro olůvko a začal ve knížce počítat.
Počítal, počítal chvíli, zamyslil se několikráte a konečně upřev zkoumavý pohled na pana Klokoče, netrpělivého a rychle mžikajícího, řekl hezky volně:
»No, počítal jsem tak na čtyry sta dvacet, ale že jste to vy, zůstaňme při rovných. Máte [31] plyn, vodu, vyhlídku ― čtyry stovky není mnoho, že ne, pane komisaři?«
Pan Klokoč neodpovídal. Cítil, že víčka očí jeho skáčou, jako když bubnuje, a koutky pysků trhalo mu to jako »myška«. Musil se vyhnout zraku pana Hněvsy, jenž na něj velmi přívětivě pohlížel, a otáčel se poznovu k oknu, koukl na řeku, koukl na Petřín, šel pomaloučku do pokoje druhého, pohleděl na strop pěkně malovaný, a pomaloučku vycházel kuchyní na chodbu, pan Hněvsa za ním. U schodů obrátil se pan Klokoč ke staviteli a podávaje mu ruku, pronesl třaslavě:
»To promluvím se ženou, pane staviteli, poroučím se prozatím«.
Byl rád, že to řekl, neboť více nebyl by ani slova mohl promluvit. Zvolna, zvolňoučka sestupoval se schodů, neboť se pod ním kolena chvěla jako v zimnici.
Jak toho dne domů přišel, sám pan Klokoč nevěděl. Ale když vešel do dveří, zůstala paní Klokočová vyjevena. Viděla hned, že manželu přihodilo se něco nemilého, poznala však také, že není rozzloben, nýbrž velmi lítostivě dojat. I otázala se co nejněžněji:
»Ale mužíčku, jak pak vyhlížíš, co je ti?«
Pan Klokoč postavil deštník do kouta u dveří, pověsil klobouk na hřeb a pohlížeje upřeně na ženu vyrazil ze sebe:
„Hněvsa, chce jen čtyry stovky za ten byt!«
Starý pán pronesl ta slova hlasem chraptivým.
Panička nebyla nikterak překvapena.
»Milý mužíčku ― myslila jsem si, že to nebude pro nás, že to bude drahé«. [32] »Já si to nemyslil«, chraptil pan Klokoč, »já sloužil prvních šestnáct let za tři sta šajnů ročně ― on chce čtyry stovky. A to se mi ještě dvacet zlatých dává prezentem…«
Že se Klokočovi do nového domu nepřistěhují, musila oznámit Hněvsovi paní Klokočová sama. Starý pán po osudné odpovědi stavitelově ochuravěl.