»Veřte mi, nechtěl bych vás přečkat…«
Pan Cirani zabafal třikráte, čtyřikráte z prudka za sebou a propověděl chraplavě:
»A just jste to řekl. Vy tu po mně zůstanete…«
Pan Šestipán zadíval se jako skleněnými zraky na soudruha, vyndal jádrovou špičku dýmky z úst, utřel svislé kníry a pak mluvil zvolna, jako z hrobu:
»Pane Cirani, my se máme rádi. Když pomyslím, že byste měl ku příkladu vy dříve… nedej bože… tedy mě to chytá u srdce jako kleštěmi. Ale žádný neví nic… Slibte mi, kdyby se to stalo a vy mne tu zanechal, že mne neopustíte ― že ke mně přijdete, že se sem podíváte… Vždyť nevím… koho pak bych měl ve světě znova hledat…?«
Hlas páně Šestipánův ke konci již zarážel, jako by měl v hrdle překážku.
Pan Cirani těkal okamžik zrakem po stole, načež pozvedl oči a zabodl je v obličej Šestipánův, odkašlal a řekl odměřeně:
»Když to slíbíte vy mně, tedy to také slibuji. Kdo dřív odejde, bude navštěvovat druhého jako za živa. Ať jsem to já nebo vy…«
Toho večera již mnoho nemluvili. Oba vyklepali dýmky mnohem dříve, oba vypili o sklenici méně a oba zvedli se o hodinu dříve se svých židlí a brali se mlčky domů. Na mostě zastavil se pan Šestipán, chopil pana Ciraniho za rukáv a okazuje na řeku prohodil:
»Je to smutné podívání na vodu v noci. Teď bych tam nevlez ani za nevím co!«
»Já bych tam nevlez ani ve dne!« odtušil pan Cirani, a oba šli dále. Když došli k domu, v němž
