Páně Klokočovo sklamání.
Pan Klokoč, jejž necitelný pan domácí vypudil ze zamilovaného, útulného bytu na břehu Vltavy, stal se v novém svém příbytku v Ječné ulici těžkomyslným. Scházelo mu zde veselé slunko, jež před tím po dvacet roků smálo se mu do oken od božího poledne až do večera, scházel mu zde vrch petřínský, jenž vystupoval na obzoru jako veliký obětní oltář, ale především a hlavně scházela mu pod okny milá ta Vltava, jejíž šumění naslouchal pan Klokoč již časně z rána a jež tak mile konejšilo mysl jeho, když za krásných letních večerů usedal k malému stolku u okna proti ženě Alžbětě. Pan Klokočovi bývalo vždy, jako by mírně zčeřenými vlnami Vltavinými linul se celý jeho minulý život, a starý pán tak rád oddával se snění a vzpomínání. Pan Klokoč při tajemném šumotu vody vracíval se do mladých let a vzpomínal, jak chodíval — jsa nejmladším praktikantem »při financi« — za svou milou Lízinkou, jejíž kolébka stála v přívětivém, veselém městě krajském na stoku dvou řek, vzpomínával s úsměvem, kterak nastávající tchán, zámožný soukenník, bručíval,
