Thrasymedes a Eunöe

Údaje o textu
Titulek: Thrasymedes a Eunöe
Autor: Walter Savage Landor
Zdroj: Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 142–144.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Kdo do Athen chce se mnou? Kdo má rád
zpěv sborový a ověnčené dívky?
V člun rychle vstupte, plachty napněte!
Všem, kteří jdete se mnou, slibuji,
jen pokud se mnou chcete setrvat,
že nenaliji zředlého vám vína
ze špatné vinice a sprosté révy
leč toho, z Aegejských jež ostrovů
se užívalo v svátcích k libacím,
a z týchž je budete pít pohárův,
na nichž se neskví selský hrubý rod,
leč těch, jež s bohy žili, obcovali.

Před námi moře usmívá se. Jaká
tam bílá plachta? Koho stíhá? Plují
jak sokolů dvé. Rychle, stíhneme je.
Jak, jsou to hrozby, jež slyšíme od nich?
Má silnější nad slabším zvítěziti
pln hněvu, že ji brání? Hippie!
Jsi ty to? On to byl, on Hippias.
On sestru našel, kterou z přístavu
mu Kekropova unes Thrasymed.
Zda proti její vůli? Děvčete
se ptejte. Nevím, co bych na to řek.

„Ó bratře Hippie, ó zda-li láska
neb soucit kdy tvým srdcem pohnul kdys,
teď zadrž! Ušetř ctného bohatýra,
miláčka ušetř, mého Thrasymeda,
jenž pouze pláštěm svým svou kryje hlavu
i mou před ranou tvojí!“ Vztekem chroptiv
křik Hippias nedbaje sestry svojí
na Thrasymeda: „Zda ses neodvážil,
když v největší náš svátek stoupala
ku Parthenonu, celým před městem
na panenskou tvář vtisknout polibek
jí, nejcudnější?“

— Bozi vědí to,
ví Artemis to a ví Afrodita,
já odvážil se toho a chci zase
se odvážiti! Nevěsto má, vzhůru!
vstaň, nech mne opět píti čistý lesk
tvé bílé skráně! —

Nad ním tasen meč
a dvakrát políbil ji. Jakýs bůh
v tom zadržel tu rámě Hippiovo,
víc nevřela tak hrdá jeho krev,
tak hněvně víc se nevlnila v hrudi.
Na její bílé rámě vložil ruku
a pravil: „Dítě, se mnou musíš zpátky,
má otec Pisistratus, po dvakrát
byv uražen, zas odpouštět? Ty sama
tu mělas klásti sobě otázku,
než poprv udeřila plachta tvoje
o stožár lodi.“

„Tys mi život vzal
tím slovem, skloň meč,“ jinoch odvětil.
Žár v jeho oku plál, leč zda-li hněvem
zda láskou, vztekem blýsknul, bozi pouze
to mohli vědět. Zpátky v Piraeos,
se navrátili a loď jejich hnala
tlum nepatrných vln kol přístavu.
Jim provaz vržen s hůry, Hippias
jej rychle chopil, s boku dívčiny
paž klesnout nechal její milenec
a studem zarděl se, že tváří v tvář
jí moh se dotknout před drsnými lidmi.
Něm pryč ji odved, rovněž Hippias
spěl mlčky dál, až Pisistrata dům,
jejího otce, stihli pomalu.
Je kníže zřel v své jasné přísnosti,
jej neviděli, nebo ku zemi
své zraky oba v studu upírali.
„Jsou pirati to, které zajal jsi,
můj synu?“ děl: „Můj otče, horší jsou
než pirati, již s povolností tvojí
a proti svatým řádům hřešili
již po dvakrát.“ —

„Svou konals povinnost,“
děl Pisistratos s chmurnou velebou.
„Nic nemohlo, ty prchlý mladíku,
tě odtrhnouti od mé krásné dcery
od Eunöe?“ —

Nic nemohlo to, pane,
a nemůže. Jen jednou umřít mohu,
a jednou milovat. Eunöe, s bohem!
„Ne, vidět má, co můžeš trpět pro ni!“„
Ach, otče, uzavři mě v jizbu mou,
v mé bědné matky hrob ať mrtvou již
či živou, nechtěj to jen, abych zřela,
co snést můž pro mne. Tíž tu ocením,
již moh’ by snésti i vše muka pro mne!“
„Ne, se mnou pojď a neotálej víc,
ty loupežníku srdcí panenských,
před bohyní i lidem dokázal jsi
své vášně rozpoutané šílenství
a vzdálen domova, mých pokladův,
chtěls do chudoby a chtěls do vyhnanství
mé dítě odvést?“ Zdrcen, jak to slyšel,
křik Thrasymed: „Svůj zločin vidím teď,
jejž neznal jsem dřív, dcera Pisistrata
pro chudobu nebyla zrozena,
ni pro vyhnanství — ale též ne pro mne!“
Do pláče bylo mu a ještě více
se slzy tlačily v zrak těm, kdo tady.
Však nepohnut svou cestou dál šel kníže
řka: „Lid, ba všichni, kdo tvůj zločin zřeli,
ti uzří zítra moji spravedlnost,
jak Pisistrat svou dceru miluje,
jak cení bohů zákon nejvyšší.“ —
On děl. A druhého dne byli svoji.