Tatíček Hynek a synové jeho/XIV.
| Tatíček Hynek a synové jeho | ||
| XIII. | XIV. | XV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XIV. |
| Autor: | Antonín Dudík |
| Zdroj: | Tatíček Hynek a synové jeho. str. 80-87 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Jednou ve čtvrtek v měsíci srpnu seděl tatíček Hynek se svojí rodinou podvečer venku na dvoře.
Právě zapádalo slunce za hory a pálčivý den se schýloval. Nebe bylo neobyčejně červené, z čehož na větr soudili.
„Ach, Bože náš!“ vzdechli sobě domácí, „hrozné již sucho, celá příroda práhne po déšti, a ono bude zejtra zase jasno!“
„Co dáme jen tomu dobytku v zimě?!“ postesknul sobě tatínek. Jemu přizvukoval Všeslav, jenž mezi všemi nejbedlivěji ku hospodářství přihlížel.
„Ubohý náš Hanzl! ubohá Luca a Fuxa! Ti přes zimu shubení!“ naříkal sobě.
„A co naše Stračena, naše Lysá, naše Pondělka?!“ volala Boženka.
„I nu, děti!“ chlácholil zase tatíček, „nestarejmež se až příliš o budoucnosť. — Bůh jest mocen. — Vše může změniti. — Nic nemáme jistého. — Jsme — nejsme.“
Tím se rozprávka skončila a rodina díky učinivši Bohu na odpočinutí odebrala se.
Včerejší červené nebe neoklámalo jich. V pátek na to burácel vzteklý vichor.
Následkem trvalého sucha utvořilo se mnoho na cestách prachu. Tento rozdmýchán jsa burácejícím větrem naplňoval všechen vzduch. Kde jaká ještě vláha, potratila se. Nikde vody, ani v potokách ani ve studních. Slovem, hrozný byl to vichor onoho pátku.
Mohlo býti asi 10 hodin ráno; v domě Hynka tatíčka pekl se právě chléb.
Tu najednou skřiknou v dědině: že — hoří! Ach, svatý Floriáne, mocný náš patrone, stůj při nás! — Při tak vzteklém větru — oheň!
Můžeme si tedy povážit, jaký to požár byl! Okamžitě stála celá vesnice v plamenu. Zhoubný oheň, podporován jsa větrem nešetřil ničehož. Kámen, doch, klenutí, trámec, nic, zhola nic nemohlo odolati rozsápanému živlu. Běda každému, kdo se opovážil a něco uchrániti chtěl! Stal se zajisté synem smrti! — Mohl býti rád, kdo s živobytím utekl. Téměř všudy prohořelo se, několik dřevěných gruntů úplně a na dobro zmizelo. Co nejvíce ale želeno, zhynulo při tom ohni — 5 lidí. — Bůh jim dej nebe a radost věčnou!
Na pokřik, že hoří, vyskočil tatíček rychle ven, aby viděl, kde? (A tu vidí, že soused v plamenu…
„Děti“, volal lámaje rukama, „chraňte, spaste se a kde co můžete! Už je zle! Soused hoří, a kouř valí se na náš dvůr!“
K dalším rozkazům času nebylo.
Plamen zasáhnul již střechu od hospodářských stavení, rozšířil se i na obydlí a s náramným třeskotem pádil ku předu. Bylot to Boží dopuštění! Na hašení nebylo lze ani pomysliti. Nic jiného tedy nezbývalo, leč na toto strašné divadlo po vzdálí dívati se.
Co mezi tím Bohunka, Slavínek, Boženka, Ladislávek, Všeslav a jak se koliv děti Hynkovy jmenovaly, co mezi tím dělali, zdaž co z hořícího vynášeli domu, nelze pro všeobecný zmatek udati. A také čeho, měli se napřed uchopiti? Měli hleděť dobytka, kráv a koňů? Čili peřin a šatstva? Na vše toto zbývalo příliš málo času. A k tomu, jak řečeno byla by to hrůzná odvážlivost! Neboť plamen srážen jsa vichorem plazil se jako had po zemi a kouř hustý naplňoval nejtajnější kouteček. —
Mezi strachem a hrůzou, mezi bědováním a nářkem nevěděl druh o druhu.
Tatínek sice často na vše strany se ohlížel, kde jeho rodina? Volal: „Děti, kde jste, nevydávejte se v nebezpečí?!“ Avšak křik lidu, řvání dobytka, hukot větru a praskot ohně přehlušil volání jeho.
Dříve půl hodiny celá téměř vesnice v popel a rům obrácena.
Největší nebezpečí odstraněno. Spousta požárem způsobená vystupovala vždy víc a více na jevo. Obývatelé mohli se nyní aspoň přiblížiti ku svým stavením, aby hasili a zhazovali hořící dříví. Srdce muselo ustrnouti nad bědováním, jakéž se ze všech rozléhalo stran. A v pravdě, měli co bědovat!…
1 rodina tatíčka Hynka scházela se.
Než Boženka, ohlížejíc se vůkol, najednou zvolala: „A kde je náš Všeslávek?“
Tato slova učinila pozorny všecky ostatní, Všeslav skutečně pohřešoval se.
„Možná, že někam zaběhl“; ozval se kdosi, „však on přijde“.
Novou pocítili úzkosť otec o svého syna, bratři a sestry o svého bratra. Vrtalo jich to, že ho tuto není. Kdeby asi prodléval? Zajisté nebude nikde jinde pomáhati, věda, že doma práce mnoho!
Počali se po Všeslavu sháněti. Běhali po domě a volali, ale — márně. Doptávali se cizých, ale odpovědi — neurčité. Tepruv po hodné chvíli pověděl jim kdosi, že viděl Všeslava, když už soused úplně v plamenu stál, běžeti ke konírně.
„Ach, to on shořel! Náš Všeslávek, náš dobrý Všeslávek už je pryč!“ bědoval tatíček se svojí rodinou. — „Rychle, možno-li ještě pomoci!“
„No, mějtež naději, snad nebude tak zle!“ těšili ho druzí.
„Juž to takové bude! Onť měl koně velice rád a tu chtěl jich zajisté vypustit, a zůstal tam!“ — „Bože náš! Mne ubohého otce!“
Pro hustý dým a nesnesitelné horko, pochodící ze spáleniska, nemohl žádný ještě odvážiti se k místu, kde dle důmění Všeslav býti měl. Muselo se tedy poněkud počkati.
Nastojte, hrůzný to pohled!
Do chlévů a konírny prohořeno, krávy, koně spáleny, strop sesutý a vše rumem pokryto.
Jali se vyhazovat a vyvážet. Odklidivše doutnající a čadící trosky spatřili skutečně jakýsi trupel, jenž tělu lidskému přináležeti se zdál. Ruce a nohy uhořeny, šat obrácen v troud, tvář naduřelá a vlasy opáleny. Při bližším pak ohlédání všechna zmizela pochybnost, že by to neštastný Všeslav byl.
Jaký nářek, jaký pláč povstal, nelze popsati!
„Ach! milé mé dítě!“ bědoval tatínek, jak ukrutnou smrtí musels zhynouti! Má naděje, má útěcho, jak hrozně zohaveného tebe tuto vidím! Chtěl jsem v tobě míti pomoc v šedinách svých, zatím tobě i mně usouzeno jináče! O děti, bděte hodina — nejistá!“ A tu plakal tatíček sám, jako — dítě.
S ním pak kvíleli ostatní bratří a sestry. Dlouho plakali a nechtěli se dát potěšiti.
A věru! toho neštěstí bylo už trochu mnoho. Tatíček těžkou přestál nemoc; sotvy že se poněkud zotavil, ztrávil oheň hospodářství a příbytek jeho. Co ale nejbolestněji se ho dotklo, byla náhlá smrť tří milovaných synů.
Na každý způsob jest to zjevem podivným, že krutý osud byl zachvátil právě Bohumila, Vlastimila a Všeslava, tyto tři nejstarší syny, jenžto se poturčiti chtěli. Úmysl jejich chvály hoden nebyl, otec jim ho pokazil, oni činili pokání, jehož zpečetili vlastním svým životem. Tatíček měl zláštní návyk říkávati: „Bděte, hodina — nejistá !“ A podivná shoda, že koupil špačka, jenž švitořil: „Smrt, zloděj“!
Máme-li ve všem tom viděti pouhou náhodu, čili moudrou prozřetelnost Božskou? V pravdě, z celého srdce vyznáváme, že Bůh všudy a ve všem vládne, a že cokoliv se stává, děje se řízením Božím. Toliko od nás žádá se, bychom podrobili se pod mocnou rukou boží. Předně však budiž svědomí naše čisté ode všelikého hříchu, bychom vždy připravení byli, kdykoliv Pán by přišel.
Byla neděle a sice čtrnáctá po sv. Duchu.
Neobyčejný dav lidu i z cizé farnosti shromáždil se u chrámu, kde čtyry mrtvoly vykropeny býti měly.
Ach smutný byl to pohřeb! Napřed nesli na márách mladence Všeslava, pak jednu poctivou pannu, potom matku čtvero a matku patero dítek. Ubožáči, všichni v plamenu bídně zhynuli! Devět sirotků oplakávalo ztrátu své matky a dva manželé doprovázeli ku hrobu své manželky.
Za rakví Všeslava kráčel tatíček Hynek se svojí rodinou. Bylo na něm hluboký viděti žal. Hlava skloněná, oko smutné, ruce složeny. Bolestný to obraz zarmouceného otce! Veden jest byl ode dvou ctihodných přátel. Připadaje na nohu měl podpory třeba v slabotě své. Za ním kráčely ostatní jeho děti.
Přišli na hřbitov. Nebožtíci do hrobů vložení. A když kněz po vykonaných modlitbách trochu hlíny na rakev Všeslava byl nasypal, a ono to podivně z hrobu zadunělo, tu nemoha se déle zdržeti hořce zaplakal tatíček.
A viděti plakati muže, muže to vážného a v šedinách, toť dojímá i člověka tvrdé povahy.
Pročež plakal zástup bera vřelý podíl na zármutku jeho. Litovali tatínka všickni. Ovšem že mu pomoci nemohli.
Tak tedy dva synové na domácím odpočívali hřbitově. Oba v nejkrásnějším květě náhlou zemřeli smrtí. Vlastenská země kryla těla jejich.
Jako Bohumilu doma, Vlastimilu v cizině, tak i Všeslavu dostalo se na hrobě jeho křesťanského pomníku. Pěkný, slušný kříž značil to místo, kde odpočívaly kosti jeho. Bratři a sestry postarali se, aby jeho hrob k nejkrásnějším přináležel.