Tatíček Hynek a synové jeho/XIII.
| Tatíček Hynek a synové jeho | ||
| XII. | XIII. | XIV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XIII. |
| Autor: | Antonín Dudík |
| Zdroj: | Tatíček Hynek a synové jeho. str. 75-80 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
V radě Boží uloženo bylo, že tatíček Hynek ještě neumře. Pán Bůh přidal ke dnům jeho několik ještě let.
Trvalo to notnou chvílku, nežli se domácí zase nazpět do světnice vrátili. Bylo na nich viděti uplakané oči, což i tatínek pozoroval. Domnívaje se ale, že snad nemoc jeho příčinou jest jejich slzení, nečinil o tom žádné zmínky.
Avšak znamenaje, že Boženka hned škytá, hned zase Všeslav vzdýchá, že žádnému k řeči není, to mu bylo již nápadné. K tomu také zmocnila se všech povážení hodná zádumčivost a tajuplná mlčenlivost. Zdálo se, jakoby něco říci chtěli, hned ale zase jako by nesměli. O Vlastimilu ani slovem více nezmíněno.
„Co to má znamenat děti!“ pravil Hynek, „vaše počínání se mi pranic nelíbí“.
„A proč milý otče?“
„Jste všichni smutni a málomluvni. Což pak vás ten velebný pán tak velice zarmoutil?“
„Nevíte ani tatínku, jak těžké máme srdce. Že Vlastimil nepřichází, to nás mrzí, to nás bolí!“
Ovšem k tomu již čtvrtý den, a Vlastimila — nikde. Otec znaje dětinné a poslušné jeho srdce nemohl se tomuto jeho otálení dosti nadiviť. To není už po dobrém! Začal přemýšlet, soudit a uzavírat na možné pády v životě lidském. I špaček byl tyto dny neobyčejně nepokojným. Ustavičně houpkal v kleci a neustále volal: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj! Špa-če-če-če-ček…“
Konečně vyvinula se věc sama od sebe.
Vlastimil nepřicházel, žádná též písemní nedocházela od něho zpráva proti všemu obyčeji, napnutost v domě neumenšovala se, Tatíček nemohl jináče souditi, leč že smrt zachvátila syna jeho.
„Ach! mne ubohého otce“, zalkal bolestně, „svého Vlastimilka neuzřím více!“
Výpověď otcovu potvrdili domácí.
„Ach ovšem, že neuzříte více! Vlastimilek — v Pánu!“ — A majíce za to, že tatíček důstatečně připraven jest na nejsmutnější zprávu, upozornili ho mna pravý účel návštěvy velebného pána, jakož i doručili jemu onen osudný list.
Uchopiv jej s rukou třesoucí přeletěl ho s rychlostí blesku.
Jako stařičký Jakob poznav sukni syna svého zvolal: „Sukně syna mého jest, zvěř nejhorší snědla ho, šelma sežrala Josefa“: tak podobně i tatíček Hynek naříkal sobě pro neočekávanou ztratu syna svého. Neboť maje černé na bílém, jakých dalších potřeboval důvodů? Bolesť byla veliká a bylo se co báti, aby zdraví tatíčkovo neutrpělo zase.
Než milý Pán Bůh neukládá na člověka nikdy více, aby toho snésti nemohl.
Za dlouhý čas oplakal otec syna svého a domácí svého bratra, až posléze bolest ulehla, aby novému zase zármutku postoupila místo…
Tatínek Hynek uzdravil se. Děti měly z toho radost a děkovaly Bohu. Starý řád v domě zavéden. Avšak trudnomyslnosť, jakáž svírala tatíčka drahný už čas, ustoupiti nechtěla. Ano podobalo se, že následkem náhlé smrti dvou milovaných dítek a za příčinou vlastní nemoci ještě valně ze zvýšila. Nepokládáno to více u něho za „podivínství“ alebrž za duševní chorobu, ve kteréž tatínek jako Kaifáš[1] budoucí věci věštil. Pročež ač navykli přece vždy se zarmoutili domácí při slovech: „Hodina nejistá!“ —— Jako by jich někdo do srdce bodnul, kdykoliv jim bylo ona slova slyšeti!
Než jaká porada?
Pána Boha prositi, aby jich od náhlé a nenadálé smrti chrániti ráčil, varovati se všeho, co by jim na zdraví nebo živobytí uškoditi mohlo, toť bylo všecko, čehož se ve své opatrnosti uchopiti mohli. Ostatně říkávali: „Staň se Bože svatá tvá vůle!
A v Boží vůli složen jest náš život i naše smrť. V rukou Božích spočívá náš osud. Nebude-li Bůh ostříhati nás, nadarmo jest snažení naše.
O tom všem byla rodina Hynkova také úplně přesvědčena.
Pročež nezoufali nad neštěstím, jakéž až posud postrádali, alebrž doufajíce v Boha těšili se na lepší čase.
„Bůh to tak chtěl“, řikávali, „aby Bohumil a Vlastimil náhlou zemřeli smrtí“. — Nelze tedy zpěčovati se.
Byli z toho povděčni, že Bohumil v rodné zemi, v lůně drahé své vlasti odpočívá. Mohli aspoň přece někdy jeho hrob navštiviti a se sesnulým svým bratříčkem v pláči a modlitbě pohovořiti. Měli za to, že vlastenská půda sladký spánek a příjemný mu dodává odpočinek. Zde nalezal se mezi svými krajany, k nimžto ho táž víra, tentýž mrav a jazyk poutal.
Želeli ale toho, že Vlastimilek v cizině v chladný klesnul hrob. Ach jak častokráte posýlali do oné krajiny své vzdechy, své touhy! Jak rádi ozdobili by rov bratra svého květinkami, kdyby mezi nimi taková vzdálenost rozložena nebyla! Než nemohouce jemu tímto způsobem svou lásku projádřiti, činili to tedy tím srdečnější modlitbou, hlavně na den jeho úmrtí.
Tu šli všichni do kostela na mši sv. a vroucné se tam modlili. Na večer pak konali společně hodinky za mrtvé, při kteréž pobožnosti voskové svíčečky rozžehli.
Takto tedy zůstali Bohumil a Vlastimil i po své smrti u sladkém spojení s tatíčkem svým. Láska, v kteréž rodina Hynkova se kochala, nepřestala ani po smrti těchto dvou nádějných synů.
Kde láska, tam všecko, říkával tatíček Hynek. A že slova tato jsou pravdivá, mohl se každý v domě jeho přesvědčiti. Toliko, že tato láska brzy zase trpkou zkoužku přestáti musela!
Doufali, očekávali lepších a radostnějších časů; než zda se jich dočekali?
Podivný osud tížil rodinu Hynkovu. Sotva že jedna rána poněkud zahojena, již zase nová zaťata. Nejináče vedlo se jí, jako Jobovi v Starém Zákoně. Posel se smutnou zpravou odešel, posel se smutnou zprávou přišel. Dnes smrť, zýtra smrť a ustavičně: „Bděte, hodina — nejistá !“
- ↑ Kajfáš byl nejvyšším knězem židovským, jenž nevěda prorokoval, že Ježíš měl umříti za lid.