Tatíček Hynek a synové jeho/XV.
| Tatíček Hynek a synové jeho | ||
| XIV. | XV. | XVI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XV. |
| Autor: | Antonín Dudík |
| Zdroj: | Tatíček Hynek a synové jeho. str. 87-92 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Následkem požáru vznikla v Křižovicích veliká bída.
Rok bídný a nad míru suchý, pročež úroda špatná. Něco zrna bylo sice, ale pro dobytek žádné píce. Bylo to již po žněch, obilí dílem ve stodolách, dílem na komorách. Nyní ale stodoly lehly popelem a do komor prohořelo se. Pročež žebráctví — hotovo. Dobře ale, že obývatelé za svého štěstí činili sobě přátely!
Kterou koliv dědinu Pán Bůh ohněm navštivil, Křížovští byli první, jenžto vyhořelcům skládali. Dle možnosti přinášel každý něco peněz, slámy a obilí, a pak poslalo se to ubohým. A jak povděční byli z této almužny! V bídě a nouzi jest zajisté sousto chleba a krůpěj vody dobrá a vítaná.
Milosrdné srdce nalezlo tedy zase milosrdenství.
Hned druhého dne ráno přijel vůz ze sousední obce, a na vozi asi sto bochníků chutného chleba. Brzy na to dovezla se zase sláma, sesypalo se obilí poslalo se z té oné dědiny něco peněz, což vše slušným a spravedlivým způsobem mezi vyhořelce rozděleno. Takto odpomohlo se okamžité bídě.
Na tatíčka Hynka, jak se rozumí, též nezapomenuto. Ano maje daleko široko dobrou pověsť a jsa u vážnosti stal se dobrodiní svých známých u výšší míře účastna. Pomocí sých přátel a vlastním svým přičiněním zvedal se znenáhla z pohromy ohněm mu zasazené. Stavení zase do pořádku uvedeno a k hospodářství potřebné věci zjednány.
Práce a starosti mnoho. Ale to právě dobře. Byl to výborný lék proti trudnomyslnosti tatínkově. Toť byla u něho už chyba, o kteréž mezi domácími jeden panoval hlas, že se napraviti nedá.
Ostatně ale že radosti v domě ubývalo, nahlížel každý. Myšlénka na náhlou ztrátu tří dítek dusila každé veselší hnutí. Pokaždé zakřikl hned tatíček dovádivce se svým heslem: „Hodina — nejistá!“ A špaček právě, když čilá, rozjařená mysl mezi domácími ozývati se počala, nejvíce švitořil: „Smrť, zloděj!“
Ký tedy div, že v domě tatíčka Hynká zármutek více sobě oblíbil nežli radost?
Hlavně pak zatruchlil vždy velice tatíček kdykoliv mu bylo jíti vedle konírny, kde Všeslávek tak hrozným zahynul způsobem. Tu nemohl se ubrániti slzí. Pokaždé žádal ubožáku na Pánu Bohu lehkého odpočinutí. Ano chtěje mu otcovskou svou lásku i po smrti ukázati, pamatoval naň církevním způsobem.
Brzy po ohni totiž přišla Boženka, nejstarší dcera Hynkova za rozkazem jeho na fáru.
„Aj, aj, Boženka! I nu vitám tě děvče!“ pravil kněz.
„Pochválen buď Ježiš Kristus“ pozdravila děvucha.
„Až na věky! — Co mi pak přinášíš?“
„Tatíček vzkazuje Vašnosti pozdravovat a posýlá tuto na celoroční modlení“.
„A za koho?“
„Za našeho Všeslávka“, pravila Boženka smutným hlasem.
„Jak to mám do knížečky napsat?“ táže se kněz.
„Náš Všeslávek za živa upálen jest byl, a svatého Vavřince a blahoslaveného Jana Sarkandra též za živa pálili. Pročež račtež velebný pane napsati: „Ke cti a chvále bl. Jana Sarkandra za zemřelého Všeslava“, dala za odpověd šlechetná děva.
Duchovní žádosti její na vlas vyhověl. Napsalo se to, a pak každou neděli a každý svátek po kázaní pomodlil se kněz s věřícím lidem jeden Otče náš a Zdrávas za duši v Pánu zesnulého Všeslava.
Při příležitosti této tázal se kněz Boženky, jak se mají, co dělají, a jsou-li všichni zdravi?
„Teď zle“, odvětila dívka docela krátce. „Mnoho práce, trochu bídy a málo zdraví“.
„Věřím ti Boženko! věřím“, dí kněz“, avšak kdo churaví?
„Náš tatíček nemůže nikterak k sobě přijíti. Se mně zdá, že si on neštěstí, jakéž nás stíhá, příliš zabírá. Aspoň říkává, že jest nešťasten. A ten oheň nedělal by ještě tolik, co smutný konec našeho bratra. Bůh sám ví, jak to bude dále, nestaneme-li se sirotky!…“
Toť ovšem nevalně potěšitelná slova. Co ale měl na ně odvětiti kněz?
„Prozřetelnosť božská“ pravil, „vás milé děti neopůstí! Doufejtež tedy v Boha a těštež svého zarmouceného otce“.
Načež Boženka polibnuvši duchovnímu ruku s Bohem odešla.
Sotva že překročila prah otcovského domu, hned jí plnými vyprávěli ústy, že tatíček z Vídně jakousi obdržel zprávu.
Byly totiž věci po nebožtíku Vlastimilu nazpět poslány. O této zásilce tedy uvědoměn tatínek Hynek. Tímto obnovila se zasé rána ani nedocela ještě zahojená. Poslána tedy příležitosť a v několika hodinách bylo malé zavázadlo Hynkovi dodáno.
Jaké city ozývaly se v srdci jeho a všech ostatních při pohledu na věci, jež druhdy milovanému synu a bratru byly přináležely, toť může popsati toliko ten, kdož podobnou ztratu někdy už byl utrpěl.
Nic jich nezajímalo, nic jich netěšilo.
Toliko když přišli na zlaté hodinky s malým stříbrným řetízkem, kteréž sobě nebožtík z ušetřených peněz byl koupil, tu pousmal se Slavínek žádaje jich na tatíčku, jakožto odměnu za pilnou obsluhu „špačka“.
„Máš jich míti“, pravil otec, „jen setrvej v poslušnosti a pilnosti“.
Rozumí se, že Slavínek vše přislíbil. Otec dal mu tedy hodinky do kapse a řetízek mu k vestě připjal. Mladý hošík domníval se, že má — nebe a stoupal sobě jako — páv. Ostatní nezáviděli mu tohoto daru, ano přáli mu ho z celého srdce.
Rovněž nalezaly se v pozůstalosti modlitební knížky. Ty zase přiřknuty byly Bohunce.
„Ach! jak ráda, jak vroucně“ zvolala ona „budu se z nich modlívati“.
„A za koho?“ tázali se ji druzí.
»Za tatíčka, za vás všecky a za naše zemřelé bratry“.
»To-čiň, sestřičko, a Pán Bůh bude tebe míti rád!“
A tak každý podělen něčím — aspoň nějakým obrázkem, jehož sobě vážili co památku po dobrém bratříčku. Kdykoliv naň patřili, vždy si na zemřelého bratra zpoměli. Upomínka ma něho vzbudila v srdcích jejich lásku, a tato vedla jich zase k modlitbě.
Modlitbou pamatováno na zemřelé hlavně v den výroční. Otec měl to zaznamenáno a když ona doba přicházela, upozornil vždy své domácí, co by činiti měli.
Čas rychle ubíhal, a s ním mírnila se bolest pochodící z utrpení mnohého.
Než jako slunce zapádá a zase vychází, jako bouře nastává, aby se zase utišila a po čase opět vypukla: tak podobně mělo se to míti i v rodině Hynkově.
Trápení pominulo, nové trápení nastalo. Sotva že rána krutým osudem zasazená se zahojila, hned zase připravovala se — nová. Ale co platno? Těšme se tím, že koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.