Tartufe/Jednání třetí

Jednání třetí.

editovat

Výstup 1.

editovat

Ludvík. Dorina.

Lud. Toť aby blesk a kroupy do toho!
Chtěl bych být babcem horším onoho,
jenž před vlastním se stínem v peklo hnal,
kdybych svůj záměr skrýval ještě dál.
Teď v brzce vás již skutkem překvapím.

Dor. Jen zvolna, mladý pane, s kordem tím!
Vždyť otec teprv návrh učinil;
proč byste hned se skutkem provinil,
prv nežli skutečná tu příčina?

Lud. Za krk uchvátím toho zlosyna,
a co mu řeknu — bude věděti!

Dor. Ó chtějte přec mou radu slyšeti! —
Víte, s jakou on povždy čilostí
vše činí, co mu paní poručí,
již ve zvláštní on chová milosti;
to nad ním vítězství nám zaručí.
Paní mne právě k němu poslala,
by rozmluvu s ním maně začala,
a jeho sama chce pak použít,
by otce pomohl jí přemluvit.
Ten pokrytec vám právě v bibli čet’
a slzel — snad že něco rychle sněd.

Lud. Ó já mu k smíchu chutě nedodám!

Dor. Nic to! jen čiňte, jak vám povídám.
Tam uslyšíte všecko neviděn,
co se tu bude dít. Již běžte jen! (Ludvík odejde.)

Výstup 2.

editovat

Tartufe. Dorina.

Tar. (mluví za scenou). Mé roucho kající a provazy
bedlivě uschovej mi, Gervasi,
a zatím bav se s Pánen pánů všech.
Po mně se ptajícím rci, že mám spěch,
anť chudým nesu dárky sebrané.

Dor. (pro sebe). Ó pokrytství to naskrz prolhané!

Tar. Hle Dorina!

Dor. Aj pan Tartufe!

Tar. Co zřím?
tyť na trh chodíš s nahým krkem svým!
Rychle si k zakrytí vem ňáký šat
a považ jen, jak bysi lehko tím
k pocitům hříšným mohla podnět dát.

Dor. Což by moh’ křestan jak vy horlivý
též zakusiti pocit škádlivý?

Tar. Mluv skromněji, mám-li tě slyšeti.

Dor. Jen slovo račte déle strpěti.
Má paní přijde sem dle úmluvy
a prosí o čest krátké rozmluvy.

Tar. Se mnou? Ó s radostí!

Dor. (pro sebe). Jak rychle ten
hříšník se ladí k úsměvu!
(Nahlas.) Mně líto jen
chudých, jenž na almužnu čekají.

Tar. Ach což! ať čekati si zvykají.
Přijde brzo Elmira?

Dor. Již je zde. (Odejde.)

Výstup 3.

editovat

Elmira. Tartufe. Později Ludvík.

Tar. Dejž nebe, paní, všecky dary své
vám k ranním pozdravům mým dětinným.
Víte, paní, že prosbám nevinným,
však ze srdce, nebe jest příznivé.

Elmira. To zbožné přání zbožně cenit znám.
Však prosím, sedněme; hle, židle tam.

Tar. (staví židle). Ty toužebně na nás již čekají.

Elmira. Za úslužnost vaši já potají
jsem velikou vám, pane, dlužnicí.

Tar. (ukloní se). Jste slaba dosud po té zimnici?

Elmira. Ne, Bohu dík! ta rychle minula.

Tar. Ač modlitba má nemůž’ uzdravit,
přec vroucně tak mi z duše plynula,
že Bůh nemoh’ vás v tísni zůstavit.

Elmira. Tak mnoho jste vy o mé zdraví dbal?

Tar. Ó což bych nebyl pro vás vykonal!
svou vlastní krev, svůj vlastní blahobyt
hotov bych byl vám v obět položit.

Elmira. Váš soucit hrozí z mezí vykročit —
však vroucích díků přece hoden jest.

Tar. Ó kéž bych zasloužil je na svou čest!

Elmira. Slyšte! Hledala jsem jen vhodný čas,
bych kdesi potají zastihla vás —
věc ta se musí v skrytě vyjednat.

Tar. Štěstí, o němž tak často se mi zdálo,
jež nebe však mi dosud nedopřálo,
začíná pojednou se na mne smát.

Elmira. Především žádám, byste přímý byl
a celé srdce své mi odhalil.

Tar. Elmiro, vám, nejkrasší z paní všech,
neměl bych srdce své já otevřít?
Již dávno tají mi to v prsou dech,
že mnohdy nechcete mi důvěřit!
Jen strach o vaše spasení to byl.

Lud. (mezi řečí Tartufovou pootevře dvéře pokojíka a stojí v nich naslouchaje).

Elmira (potutelně hledíc na Tartufa).
Vím, Tartufe, jaký jste lidumil.
(On posedá blíž a chopí ji za ruku, již tiskne.)
Aj, aj, to bolí!

Tar. Odpusťte mi jen —
mne cit přemoh’ — byl jsem tak opojen!
Kdož může za svůj cit?
(Posedne ještě blíž.) Jak krásný šat
a celá bytost plna kras a vnad!

Elmira. To příliš chvály jest

Tar. Jaká to síť!
i pavučina musí těžší být! (Sahá na šat, jejž má na krku.)

Elmira. Aj, Tartufe, vyť věru hrajete
s marností mou. Pro to já nejdu sem.
Došla mne zvěst, že pán můj v slovu svém,
jež dal Valèrovi, již nechce stát
a Marii vám chce za manželku dát.
O tom chci od vás pravdu slyšeti,
již na svou čest mi dejte vėděti.

Tar. Pravda; již mnohokrát on započal
a zdaleka se o tom zmiňoval.
To není však, po čem má touha jde,
mne jiné kouzlo vábí v kruhy své.

Elmira. Ovšem — vyť pohrdáte světem tím.

Tar. Ne naskrze! nebť vládne srdcem mým
též mnohdy cit, jejž nelze potlačit.

Elmira. Tím lásku k nebi chcete naznačit.

Tar. Ano — leč láska k Neskonalému
nevadí v lásce k dokonalému;
i smysly dány nám, a právem jen
můž’ každý z nás být krásou okouzlen.
Vy, jež jste dílem jeho mistrovským,
Elmiro, vy, nejkrasší z jeho dcer,
jste srdceborným, čárným kouzlem svým
i svatého musela změnit směr.
Mne celého jste na rub zvrátila,
mé blaho již i spása má i čest
od vás jen závisí — jen u vás jest!

Elmira. Váš návrh, Tartufe, mně lichotí;
jen divím se, že taký zbožný muž
tak světských myšlenek se chopit můž’.

Tar. Což zbožný muž i lidskost odhodí?
Když v něm tak mocná touha zaplane,
zdaž čas mu k chladné mysli zůstane?
Ó krásná ženo! Nejsem andělem,
a má-li kdo tu čeho litovat,
jste vy to jen v čarovném kouzle svém,
že nelze jemu srdcem odolat!
Já modlením i postem umořen
jsem vnitřní zápal marně množil jen.
ó kéž byste se svojí výšiny
mně lásky hled seslala jediný!
pak každým dnem bych novou vám vždy zář
oběti vděčné kladl na oltář.

Elmira (vstane). Zúmyslně jsem vás poslouchala
a srdce vaše zcela poznala.
Divím se jen, že nenapadlo vám,
jakou to jámu jste si kopal sám;
že, řeknu-li teď muži slovo jen,
jste navždy z přízně jeho vyhostěn.

Tar. (zaražen). ó nikoliv! Tvá duše spanilá
netresce hned, kdy jiná chybila.
A váže-li tě takto povinnost,
měj se slabostmi jiných shovění —
zdaž każdý z nás nemá jich dost a dost?
Což nejsme všickni lidmi stvořeni?
Paní tak moudrá nemůž’ zatratit,
že nejzbožnější křesťan v modlení
dal v čarovné se sítě polapit.

Elmira. Žádná jiná by vás tak lacině
nepustila; já vám však slíbím přec,
že nezví muž, jaký jste zločinec,
když také vy přisáhnete mi hned,
že sňatku Valèra a Marie
postavil jste se v cestu naposled.

Lud. (vyřítí se ze svého úkrytu).
Ne, matko, ne! tu pekel osnovu
nezamlčím já uchu otcovu!
Dobrá mne hvězda moje vedla sem
do toho pokoje, kdež jsem o všem
z krásných se jebo řečí dozvěděl.
Z vlastních teď jeho úst já důkaz mám,
jak otce mého drze podváděl.
Za svědka beru vás! Ta zrada pak
i nevděčnost otevřiž otci zrak,
a Tartufa za krátko město celé
bude za pekla míti vyvrhele.

Elmira. Nech, synu, jen! Jáť trvám v naději,
že podlých spádů těch on zanechá
a z hříchů svých na pokání se dá.
S tím se mu také jen odpouštějí.
K čemu ten křik? Tohoť se varuje
moudrá žena; vždyť nepotřebuje
chlubiti se tak snadným odporem
a dětským útoků těch rozborem;
odbude smělce, jak jí přisluší,
a pokoj manžela dál neruší.

Lud. Vy za povinnost máte mlčeti,
mně pak to nelze déle snášeti.
Již dlouho đost on rušil mír tu nám
a proti dětem drze otce štval;
již dlouho dost mu pomstu přísahám,
a blbec ten, kdo teď by váhal dál!

Elmira. Ustaň!

Lud. (shlédne Orgona). Hle, tam jde otec náš a pán.

Výstup 4.

editovat

Orgon. Předešlí.

Lud. Přicházíš, otče, jako zavolán!
Potěš se rozmilým tím příběhem,
jejž viděl jsem já vlastním pohledem!
Nuž věz, co onen svatý muž tu byl
z vděčnosti k tobě matce namluvil:
slyšel i viděl jsem to ohromen,
jak ústy, rukou, okem, opojen
zločinnou náklonnost jí zjevoval
a jaké křivé cesty sledoval,
by šlechetnou tu paní obludil,
Matinka dobrá sice nechtěla,
by láska tvoje o tom zvěděla,
já však to nemoh’ v srdci déle snést.
Nuž, matko, rcete, zdaž to pravda jest?

Elmira (přísně). V čem muž ten proti mně se provinil,
mně slušelo jen otci vyzradit,
a přes mou vůli že’s to učinil,
to můž’ ti lásku mou jen odradit.
Já povinnosti své vždy věrna jsem,
a marných křiků nejsem přítelem. (Odejde.)

Orgon. Tu slyšíš sám, jak řekla, že jsi lhář
a podvodník a zrádce, klevetář.
Já vím, že záští tvoje dlouho již
muže toho —

Tar. Zadrž a nehorliž!
Onť synem tvým! O věř mu jen, že jsem
já zločinec a zrádce v domě tvém.

Orgon. Jaká to mysl vznešená! Tu hleď,
on sebe sama obviňuje teď,
by tebe omluvil.

Tar. On pravdu děl!
Ty sám už dávno vidět jsi to měl…
Ach! nejsme-liž tak všickni zbloudilí,
že sobecky vše bychom zradili?
zdaž najde kdy se cnost bez poskvrny?
V tom nebes pomsty důkaz patrný!
Za slabost mou to Boží metla jest,
již v pokoře já hříšný musím nést;
ano i nejhorších mně zločinů
mlčícímu položte za vinu.

Orgon. Jaká to ryzá cnost! Viz, zrádce, pak,
jenž utrhačným chtěl jsi jazykem
omámit mne a v hněvu velikém
jej křivě obvinit — zde patři!

Lud. Jak?
pokrytci tomu, otče, věřit chceš
víc nežli nám?

Orgon. Trestu zasluhuješ,
ty lháři bez studu!

Tar. Buď mírný jen
a řekni, zdaž jsi o tom přesvědčen,
že synek tvůj, jen by mne obvinil,
tu křivě řek’, że jsem se provinil?
Zdaž nejsi k omluvě mi nakloněn?
Máš o mně takovou ty jistotų,
bys věděl, že já nejsem pokrytcem,
jenž v tváři líče srdce čistotu,
v duši přec hříchů černých původcem?
Ty váháš zlé se o mně domnívat.
Vím, že mne svět za pobožného má,
však nemůž’ svět též klamně soudit snad?
(K Ludvíkovi.) Jen směle mluv, mé dítě; řekni jen,
že zlosyn jsem a zlou že vůli mám
já pomlčím, ba věru samoten
na sebe žaluji, se proklínám.

Orgon. Ustaň, ty šlechetný! prosím tě již!
(K Ludvíkovi.) Ukrutníče, což pak ho neslyšíš?

Lud. A vy, můj otče, chcete nechati
se od něho tak za nos tahati?

Orgon. Mlč, kluku!

Lud. Ne! toť věru šílenost!

Orgon (rozkacen, vezme hůl se stolu).
Bídníče, ještě slovo, a má zlost
ti z hnátů samých tříštěk nadělá !

Tar. (odejme mu hůl).
Ó nedávej se hněvem zaslepit!
ne, milý můj! raději docela
chci všecko já na svoje bedra vzít,
než bych mu vlas na hlavě zkřivit dal.

Orgon (prudce). Viz, nevděčníku, jak jsi v hrdlo lhal! (Chce na něho.)

Tar. Již prosím zaň tu na svých kolenou,
ó dej se obměkčit! (Chce kleknout.)

Orgon. Pro Bůh! ty snad
bys prosit chtěl za zradu strojenou?
Ne, ne, to nesmí se, nemůže stát!
(Pozdvihne jej napolo, čímž oba přijdou do postavení poloklečícího.)
(K Ludv.) Viz, netvore, k čemu ty otce máš,
jejž nevděkem svým ještě pochováš.
(K Tartufovi.) Trpiteli, svou ruku mi podej
a na nohy mně opět pomáhej.
(Ludvik běží k otci.) Ty ne, já jeho ruku chtěl jsem jen.
(Tartufe podá mu ruku.) Ó dík! jsemť na dobro já přesvědčen,
odkud to původ má. Velcí i malí
by v domě všecko rádi za to dali,
by mravokárce tebe přísného
vyhnali z středu svého hříšného;
leč navzdor vašemu všech odporu
já novou dám si k srdci závoru
a pevněji ho k sobě upoutám,
anť ruku sestry tvé mu dám.

Lud. V tom ona také bude hlasovat.

Orgon. Já nebudu se , ni tebe ptát
a důkaz dám, kdo má zde panovat.
Hned ruky své podej mu k smíření
a pros jej v pokoře za shovění.

Lud. Já toho bídníka? Ne! nikdy ne!

Orgon. Jakže? ty protiviš se kázni mé?
a místo smíření mu zlořečíš?
Mně z očí, padouchu, ty navždy již!
pryč z domu již se navždy vystěhuj
a otcem svým mne více nejmenuj!
já za syna tě více neuznám
a v smrti kletbu svou ti zanechám! (Ludvík odejde.)

Tar. Ty nevěříš, jak jsi mne polekal.

Orgon. V pravdě jsi také chybu udělal;
proč uvalil jsi vinu na sebe?
Tys lhal, a každá lež jde do nebe.

Tar. V pokoře jsem jen sebe obvinil;
suď ty jak chceš — já dobře učinil.
Avšak tvůj syn —

Orgon. Jest vyděděn. Já sám
celé své jmění v ruce tobě dám,
Tyť víš, že dávno již mám příčinu;
proto jsem napsal tuto listinu
a zde ji máš.

Tar. Ó jak jsem překvapen
tvou dobrotou! Měl bych to zrušit sic
a nerad beru jen — však věru víc
bál bych se, kdyby syn tvůj měl to vzít
a věčnou zkázu na se uvalit.

Orgon. Teď po všem již a umru spokojen.
Vím že to k dobrým jenom účelům,
nuzným a zbožným církve přátelům
ty dáš.

Tar. Staniž se podle vůle tvé.
Jen jedno ještě, srdce šlechetné!
By nemoh’ svět zas klepy osnovat,
musím Elmiry já se vzdalovat.

Orgon. Ó naopak! ty samojediný
buď strážcem nyní cnosti ženiny.

Tar. Však ona —

Orgon. Já jí sám to vyjevím,
že ty budeš jí stínem střeživým.

Tar. (s úsměvem). Aj, nebojíš se v skutku, příteli,
že podlehnu já pokušiteli?
Tvá žena krásna tak, že anděl sám
by s tíží odolal těm lahodám.
K tomu, co by tu bylo mluvení
o důvěrném tom našem spojení?

Orgon. I pro to, příteli, já radu mám.
Dceru jsem jednou již nabídnul vám;
tu-li za manželku vy pojmete,
pak podezření všemu ujdete.
Však jednu službu ještě, chcete-li!
Vy víte o mém dobrém příteli
Argantovi, jenž, přepjatcem že byl,
s buřiči v hříšnou hru se odvážil;
však brzy pykal svého třeštění
a v útěku hledal své spasení.
Než na cestu se dal, tu potají
mně svěřil skříňku, jižto dosud mám,
v níž papíry se, směnky skrývají
a peněz jeho valná část je tam.
Já rád mu sloužil v tom, a nyní již,
kde věci tak se štastně změnily,
můž’ domů on se vrátit opėt spíš.
Přísně však, příteli můj přemilý,
se pátrá po každém, kdož k zbouření
své zbraně pozvedl neb k jitření.
Tu sám nahlídnete, co jedině
hrozí z té věci mně i rodině.
Nuž raďte mi v tom stavu zoufalém.

Tar. Toť věru v rozpaku buď přemalém.
U mne můž’ skříň ta bez podezření
ujít lakotných drábů slídění;
a ty pak můžeš na to přísahat,
že’s neměl v úmyslu ji přechovat.

Orgon. Ty šlechetný by’s chtěl —?

Tar. Ty nevěříš?
Hned sám se o mé snaze přesvědčíš.

Orgon (objímaje jej).
Pojď, anděli, já ti tu skříňku dám.

Tar. Ano, jen hned; jáť pro ni místa mám.

(Opona spadne.)