Tartufe/Jednání druhé

Tartufe Molière
Jednání první	Jednání druhé	Jednání třetí

Jednání druhé.

Výstup 1.

Orgon. Marie. Později Dorina.

Orgon. Pojď, Marie, pojd! Mámt mnoho na srdci,
co o samotě tobě říci chci.

Marie. Zde sami jsme; již víc než hodina
tomu, co spáti šla i Dorina.

Orgon. Nuže, já v tobě shledal dosavad
vždy dítě poslušné; rovněž ty snad
uznáváš, že jsem dobrý otec tvůj.

Marie. Za to ti, otče, dík i život můj!

Orgon. Dobře; mohu se na to spolehat?

Marie. V poslušnosti nedám se překonat.

Orgon. Nuže, co soudíš o Tartufovi?

Marie. Co já —

Orgon. Ano! k čemu to zdráhání?
Odpověz přímo na mé vyzvání!

Marie. Já —

Orgon. Nuže, mluv!

(Dorina objeví se v pozadí.)

Marie. Soudím tak jako vy.

Orgon. Ty mluvíš jako dobré dítě vždy.
Nuž přidej jen, že v celém ve světě
lepšího nad něj muže nekvěte,
a že bys štastna byla docela,
kdybys jej vzíti sobě musela.

Marie. Pro Bůh!

Orgon. Co to? Mluv!

Marie. Snad jsem, otče, vám
špatně rozuměla

Orgon. Jáť mluvívám
zřetelně dost! Jen nebuď dítětem
a mluv —

Marie. Mám říci před světem,
že za štastnou bych snad se uznala,
kdybych jej za manžela dostala?

Orgon. To za těžko ti jest?

Marie. Ach, otče, tak,
že nemohu. Toť lež by byla!

Orgon. Jak?
Pravdou musí to být, když řeknu já,
co otec tvůj, že je to vůle má.

Marie. Ty mocí, otče, takto poroučíš?

Orgon. Já chci a žádám, by ten mužů král
tebou se členem mého domu stal.
Slyšíš? (Shlédnuv Dorinu.)
Co ty tu opět morousíš ?

Dor. (postoupí ku předu). Já poslouchám.

Orgon. Kdo ti to nařídil,
ty všezvědo?

Dor. To vy jste teď nebyl.
K paní jsem slečnu měla zavolat,
tu musela jsem dříve vyhledat.

Orgon. A proč jsi mlčela? Poslouchala’s

Dor. Nu ano, nechtěla jsem bouřit vás.
Ostatně vím to všecko dávno již;
kolujeť pověst o tom dál i blíž,
jíž jsem jen dosud věřit nechtěla.

Orgon. A kdyby svatba v pravdě být měla —

Dor. Nemožno! Všem se chutě vysměji,
kdož podobné mi třesky sdílejí,
ano já nevěřím to ani vám.

Orgon. Však uvěříš, to já ti přisahám.

Dor. Až zítra snad!

Marie. Otče, ty v skutku chceš —?

Dor. Nevěřte tomu, toť je pouhá lež!
Tartufe se nikdy vaším nestane.

Orgon. Kdy drzý jazyk tvůj as přestane?
Mlč nebo jdi, prv než se rozzlobím
a proti vůli své tě vyhodím!

Dor. Nu dobře ― však my věříme. Avšak
pro vás tím hůře bude to jen tak.
Kdož bude vás pak dále ještě ctít,
vás za dobrého toho otce mít,
za nějž vás v celém městě každý měl,
kdybyste s dcerou takto jednat chtěl?

Orgon. Dorino! dlouho již tu v domě mém
se rozhuduješ v právu nepravém;
déle to netrpím!

Dor. Vždyť slabi jsme,
a slabost nikdo za zlé nevezme.
Však v pravdě již a přímo pravím vám:
řekněte jen, jak o vás smýšlet mám,
když slovu svému takto nevěren
ruku své dcery milé, jediné,
na posměch poslušnosti dětinné
tomu dáte, kdo jí tak nehoden?

Orgon. Co nehoden? Snad že je chudobný?
Nechť chudý jest, ont přece ctihodný.
A odkud víš, pověz, ty darebo,
že pan Tartufe je z rodu nízkého?
Vímť přece sám, že v jeho otčině
Tartufové jsou v přízni vládkyně,
ano i šlechtě smí se rovnati.

Dor. A tím chlubí se muž ten přesvatý?
Vsadím se, že to pouhá lež a klam,
již pokrytec ten sobě vymyslil,
by snadněji se dostal k srdci vám.
Ten zbožný chuďas v skrytosti jen žil,
a přesvědčen, že země poklady
i krásy lesk jsou pekel úklady,
kdykoliv může, o nich mluví jen
jako by ošklivostí naplněn;
v srdci však zcela jinak vypadá,
jež licoměrně světu skrývat zná. —
Však vím, že nerad slýchá to můj pán,
když Tartufe jeho má být pokárán;
nuž, chci jen o slečince mluviti.
Zdaž není hřích to děcka zabití?
Dřív schválit co si sama zvolila
a dovolit, by s tím se spojila,
pojednou však zas nazpět slovo brát
a s blbým lhářem k oltáři ji hnát? —
Považte sám, co z toho pochází,
co sňatek z donucení sprovází:
že ženy muže pak nenávidí
a podvádět je nic se nestydí;
že vina pak před Bohem, před světem
lpí na původci sňatku prokletém!
Pak ale pozdě již se z hříchu kát
a nad neštěstím dítek naříkat.

Orgon. Ovšem, od tebe já se přiučím,
co s dítkem svým dělati mám a smím.

Dor. Věřte, že kdyby můj to úkol byl,
jistě by každý cit můj velebil.

Orgon (k Marii). Dítě, slyš mne, ne tuto všetečnou.
Valèrovi já slib dal sic; však teď,
že hráč jest zprávu o něm slyším zlou;
on prý již z mládí pustý život ved,
v kostele není v týdnu k spatření!

Dor. Tím pilněj v neděli tam chodí však,
ne by se vidět dal shromáždění,
jak jiný snad —

Orgon. Budeš-li mlčet pak?
(K Marii.) Tartufe, to věř, jest muž jak býti má.
On svět je tvůj, ty jeho jediná;
co chceš, z něho si můžeš udělat.

Dor. Jen nic dobrého — to chci přísahat.

Orgon (k Dorině). Což nelze tobě ústa uzavřít?
kdy budeš mlčet již?

Dor. Až budu chtít!

Orgon. Co tobě jest po našich záměrech?

Dor. Kdož chladným zůstat můž u dasů všech?
Mohu já za to, že vás ráda mám?

Orgon. A já si lásku tvou zapovídám!

Dor. I slečnino mně štěstí na srdci.
Jak bude o tom mluvit celý svět?

Orgon. Již mlč a jdi, ty zmije! — Já to chci!

Dor. Hledme, tak zbožný pán a hoří hned!

Orgon. I svatý sám by nad tím zlosti puk’!
Pravím ti, jdi aneb již ani muk!

Dor. Již mlčet chci, však myslit budu đál.

Orgon. Budiž, jen hleď, by jazyk při tom spal.
(K Marii.) Viz, dcero má! já muže chci ti dát,
jak může kdo jen ve světě si přát.
Rci sama jen, zdaž není hezký pán —

Dor. (pro sebe). Ano, pravda! krásný to pavián!

Orgon. Upřímný, zbožný, s tělem s duší tvůj
tvé spásy žádostiv!

Dor. Ó Bože můj!

Orgon. Již zas?

Dor. (pro sebe). Ta slečna dobrá, ubohá
vždyť také přece z masa, z krve jest!
Ona se za obět jim nepodá
a k pomstě své příhodných najde cest.

Orgon. Co bručíš zas ?

Dor. Nic co by vás se tklo.

Orgon. Nuž, co to jest?

Dor. Hadry a staré sklo!

Orgon. Ta nestyda! ó počkej, vzteklice,
a pociť tíži mojí pravice!
(Chce ji bít; ona se mu směle postaví.) (K Marii.) Radím ti, dcero má, bys svolila
a s Tartufem se navždy spojila;
on rájem nebi povede tě vstříc —
(K Dorině.) Mluv k sobě zas —

Dor. Již nemám si co říc’.

Orgon. Slovíčko přec

Dor. Jenom to poslední:
kéž se vám brzo v hlavě rozední!

Orgon. Věru, s tím tvorem, jejž bych roztrhal,
jsem pravý mor si v dům svůj zavolal;
jazyk tak jizlivý, že svatý muž
jej slyše vzteku odolat nemůž’.
Leč, bych se utišil, musím radš jít —
mámeť, dí on, se vášni protivit. (Odejde.)

Dor. Kam se jen, slečno, poděl jazyk váš?
Jáť musela za vás tu harcovat,
vy skroušeně pak jako Tobiáš
nezdála jste se nic pociťovat.

Marie. Ó když to v otci začne kypěti,
co zbývá poslušnému dítěti?

Dor. Vyť mohla jste se v pokoře ho ptát,
zdaliž co otec váš tak slepý je,
že v také jařmo chce vás ukovat;
mu říci, že i dítě poslušné
se s mužem pro sebe jen spojuje,
ne pro otce, a že když slepě tak
jej k Tartufovi táhne sluch i zrak,
nuž s chutí jen, když se mu zalíbí,
nechť ruku svou mu k sňatku zaslíbí.

Marie. Smí ditě takto s otcem mluviti?

Dor. Nuže, pak Valère ničím není vám.

Marie. Jak můžeš takto mne jen mučiti?

Dor. Jak byste mohla jinak státi tam
a naslouchati otce domluvám?

Marie. Vždyť přísahám ti, že jej miluji.

Dor. On vás?

Marie. To jeho listy stvrzují.

Dor. A kdyby Tartufe přec měl býti váš?

Marie. Pak pomodli se za mne „otčenáš“.

Dor. (uštěpačně). Nu ovšem! na to jsem zapomněla,
že byste pak hned umřít musela!

Marie. Hle, jak jsi ty! já srdcem tvým chci hnout,
a ty jen žertem bol můj podetnout.

Dor. Mé srdce pro každého soucit má;
nemáme však hned přijít o hlavu.

Marie. Ty znáš mou skrovnou ve všem odvahu.

Dor. Věc vaše pevnou mysl vymahá.

Marie. Pevna jsem též v lásce k Valèrovi;
avšak proč sama jen se bránit mám
naproti tísni vůle otcovy?
Nemůž’ Valère své právo hájit sám
a žádat za úmluvy splnění,
já pak se zkoušet jenom v trpění?

Dor. Aj, tam tedy ten žal? Již na mou čest
vidět, že Valère vám jen v cestě jest.

Marie. O jak mne soužíš!

Dor. Zdaž to zapřete?
Tartufkou chcete být a budete!

Marie. Mně zlost a litost srdce uhlodá! (Chce odejít.)

Dor. Nepustím vás! Rcete, co doufat má?

Marie. Vím já to? Od tebe to slyšet chci.

Dor. Zde lepší rada jde, tu zvolte si!

Výstup 2.

Valère. Předešlé.

Val. Ó rcete, slečno, mi, zdaž věřit mám
podivným v domě tomto novinám?

Marie. Jakým?

Val. Že otec slib chce nazpět brát
a Tartufa vám za manžela dát?

Marie. Ta zpráva není bez vší podstaty
uzrálť v něm záměr onen proklatý
a těžko bude jej mu vymluvit.
Právě tu byl, mou vůli oblomit,
a žádal to od cnosti dětinné.

Val. A vy — což vy?

Marie. To nevím jediné…

Val. To nevíte? Ó pak je vidět již,
že Tartufe vašemu je srdci blíž;
ó dobře tak

Marie. Jak jste vy citlivý,
a množíte jen cit můj truchlivý.
Jáť chtěla vás se ptáti o radu.

Val. Mne? Nuž, já moci svého úřadu
vám radím bez všech dlouhých výkladů:
vemte si jej!

Marie. V skutku?

Val. Ano, pravím
a tísně vás i sebe pozbavím
nebť přání vaše na to čekalo.

Marie. Já vděčně pak tu radu přijímám,
jíž od vás, pane, se mi dostalo.

Val. Ta volba sluší věru krásně vám.
Ó kdož pak Tartufem můž’ také být?
Tomu se musí ovšem z cesty jít;
onť mužem cností nad vše vznešených!

Marie. Ta aspoň má, že šetří přátel svých.

Dor. (pro sebe). Jsem žádostiva věru zvěděti,
kam ti as ve svém hněvu zaletí?

Val. To věrnost ta, mně dávno slíbená?

Marie. Poslušnost děcka dřív mně vštípena.

Val. Tu jen za výmluvu jste zvolila,
V svém srdci pak slib dávno zlomila,
když podlý zlosyn ten vám lichotil.

Marie. Mně jedno, jak jste si to vyložil.

Val. Ó že jsem dřív tu zradu neodkryl!
Já věren tak a stálý v lásce své…
Však pomsta má!

Marie. I ta vám volna je.

Val. Jeť srdcí ještě dost, jež cítit znají

Marie. Ano, na tucty je tam prodávají

Val. Jáť aspoň dvě již nejmíň sám tu mám —

Marie. Jež v pokoře se budou klanět vám.

Val. To netřeba, jsemť toho nehoden,
však jichžto láskou budu oblažen.

Marie. Ta ztrátu mou vám lehko nahradí!

Val. S těmi se srdce moje poradí
a všemožně si bude přivykat,
by nemuselo pro vás naříkat.

Marie (uražena). Ó jděte již! Jak lehko můž’ se stát,
že, co tu marně dlíte, za ten čas
jiný Tartufe znova oloupí vás!

Val. (taktéž). Vy chcete, abych šel?

Marie. Ovšem! jděte!

Val. (prudce). Nuže, pak lásku mou si zdvihněte!
Již jdu!

Marie. Jen dál!

Val. (zůstane stát). Však musím říci vám,
že jdu již naposled

Marie. Na to nedbám.

Val. (jde). Dobře, dobře — jen vizte, že již jdu —
(Obrátí se.) Však ještě jedinou tu otázku:
nebylo to pouhé přenáhlení?

Marie (až k pláči pohnuta).
Já chladna jsem při vašem loučení.

Val. Vy chcete?

Marie. Mám to desetkráte říc’?

Val. Pomněte jen, že nevrátím se víc!

Marie. Já vím!

Val. Nikdy — ba ani za měsíc —

Marie. Nikdy?

Val. Hm!

Marie. Jak?

Val. Voláte mne?

Marie. Já vás?
Jáť myslila, že jste již pryč. Již čas!

Val. (vzdorně). Nuže s Bohem!

Marie. S Bohem!

Dor. (pro sebe). Pakli to já
s nimi na jiné cestě nezkusím,
na věky rozkmotří se obadva, —
Hej! vy! pane Valère!

Val. Nech mne!

Dor. Musím
vás k štěstí nutit vašemu?

Val. Což pak
nevidíš, jak mne urazila tak
ta falešná —

Dor. St! Já vám povídám,
že víc než kdy je nakloněna vám.

Val. To nemůž’ být!

Dor. (táhne jej v popředí). To jest!

Val. Ty neznáš ji!

Marie (pro sebe). Ó strašně se tu se mnou kramaří! (Chce odejít.)

Dor. Teď ta zas! Stůjte přec! (Opustí Valèra a drží Marii.)

Marie Nač zde ten pán?

Dor. Toť k zbláznění! nesmysl s obou stran!

Val. Ta svéhlavost mne v peklo zažene!

Dor. Teď ten zas uteče! — Hej, slyšte mne! (Drží oba.)

Marie. Co jenom chceš?

Val. Co žádáš ode mne?

Dor. Teď především se smiřte vespolek!

Val. Vždyť nechce!

Marie. On by k jiným rád utek’!

Dor. (směje se). Toť samá lež!

Marie. Myslíš?

Dor. Teď však jen dál!
Kdyby náš pán nás takto uhlídal —

Marie. Pro Bůh, to nesmí být!

Dor. Nuž ruce sem!

Marie. A proč?

Dor. Jen sem! A vy!

Val. Co v plánu tvém?

Dor. (táhne jej k sobě). Jen blíže, drazí moji.
(Složí jich ruce.) Tak —
a k sobě hezky obraceti zrak!
Není v světě lidí tak bláhových
jak ti, co vězí v poutech Milkových.

Val. (dívaje se stranou po Marii).
Tak těžko vám se na mne podívat!

Marie (přes moc k němu se obrátí).
Zaslouží toho, kdo tak nevděčen?

Dor. Jenom ne zase znovu začínat!
Teď třeba jednati!

Val. Ó poraď jen —

Marie. Řekni, co činit mám —

Dor. Teď nutno jest,
líčenou tváří pána s cesty svést.
Čiňte, jak byste chtěla svoliti
a poslušně co on chce činiti.

Val. Tak, tak! tím málo asi uděláme.

Dor. Dost, jen když času zatím vyzískáme.

Val. A což, když zítra již zasnoubení —

Dor. Nic to, zadá se za odložení;
výmluv je tu jako po dešti hub:
tu hlava zabolí, tu dutý zub,
tu zajíc přes cestu nám přeběhl,
neb černý pes si k dveřím ulehl;
tu něco strašně bouchlo v šatnici,
neb obraz se stěny spad v ložnici,
a co je v světě víc těch znamení!
Cleant i matinka též pomohou,
a pak — v to kladu naděj přemnohou —
i šťastná náhoda vše přemění.
V bouři je každé pírko spasný trám.

Val. (obejme Marii).
Nuž pomoz Bůh a tato šelma nám! (Všickni odejdou.)

(Opona spadne.)