Tartufe/Jednání první
Tartufe Molière | ||
Jednání první | Jednání druhé |
Jednání první.
editovatVýstup 1.
editovatPernelle-ová. Elmira. Cleant. Ludvík. Marie. Dorina.
Pern. (napřed belhajíc). Pryč musím, pryč —
Elmira. Bože, jaký to spěch!
vždyť nikdo vám nemůže postačit!
Pern. Tím lépe; s vámi nechci déle být.
Elmira. Kdož pak vám ublížil jen z nás tu všech,
že chcete pryč?
Pern. Vy můžete se ptát?
Necháte kázat mne a hubovat
nadarmo — nikdo mne tu neslyší,
a každý mne tak málo v úctě má,
jako bych byla ňáká ničema!
Dor. Já myslím —
Pern. Ona slečno Hleleho
musí svůj nos strkati do všeho.
Dělala své a nemluvila než
až někdo k mluvení ji zavolá.
Lud. (kvapně). Aj, babičko —
Pern. Ty hlupec jsi a zůstaneš —
toť píseň o tobě jest do kola.
Jsi prostořeký ažaž k zoufání,
a mluvíš pořád jako ze spaní.
Marie (něžně). Prosím —
Pern. Hle ovčička zas jedna z těch,
jež by nás brekem přemluviti chtěly,
kdybychom to už dávno nevěděli,
že tiché vody nejvíc lámou břeh.
Elmira. Ale matinko - šetřte přece dech!
Pern. Vy, paní dcero, měla byste víc
s příkladem dobrým jiným chodit vstříc,
jak první moje dcera činila.
Dej jí Bůh nebe! Mělať ráda nás,
spořila, nedbala na šat ni kvas;
vy pak byste se stále fintila,
chodíte jako náká kněžna již!
Odpusťte, leč to na srdci mi tíž!
nebť žena, která muži jen chce žít,
nemusí v kmentu se ni v zlatě skvít.
Cleant. Považte, paní, jen —
Pern. Ó dost již, dost;
lidé sic chválí vaši učenost
a rozum (od srdce vám toho přeji),
nebť lidé ve všem rádi přehánějí —
leč kdybyste mým zetěm, pane, byl,
přes práh byste mi víc sem nevkročil.
Světácké svoje zásady a zvyky
měl byste krýt před svými učeníky.
Vidíte, že se mluvit nebojím
a ráda, co mne tíží, vypovím.
Lud. Ba ovšem, váš Tartufe —
Pern. To bohabojný muž,
jemuž každý svou spásu svěřit můž’.
Hluboko raní mne to do srdce,
když hlupec, jako ty, jej tupit chce.
Lud. A máme trpět, by ten pokrytec
nás dospělé mistroval věčně přec?
Nemáme žádné dojít radosti,
když se nezlíbí jeho milosti?
Dor. Ba, podle jeho moudrých kázání
je zločinem již poubé usmání,
onť kárá nejčistší i srdce vzdech.
Pern. Leč spravedliv je přec ve věcech všech.
Což nechápete, že ten bohumil
by rád vás všecky k spáse přemluvil
a k cnosti jen? Jej ctít a milovat
měl by vás otcův příklad vzbuzovat.
Lud. Ne, babičko, bych toho já rád měl,
nemůž’ mne ani otec přinutit,
a kdybych zdánlivě i chtěl
jen slovo k jeho chvále vykutit,
studem bych za lež tu se pozarděl.
Známť všecky spády toho pokrytce,
a pakliže mne hodně rozzlobí,
pak před celým to světem jednou zví,
jak cnosti jeho ctím já velice.
Dor. Ba věru je to úkaz smutný dost,
že sem se vedral onen drzý host
a ve vaší se přízni usadil.
Vždyť nemėl ani kusa kabátu,
a teď nadělá takých cirátů,
jak by již pánem v celém domě byl.
Pern. Vy nestydatci strašní! Věrte mi,
má duše cítí to a dobře ví,
že jinak by ten dům váš vyhlížel,
kdyby v něm svatý muž ten vládnout směl.
Dor. Ten svatý muž! Ba v skutku by to byl,
kdyby jen hřích a šalbu odhodil.
Pern. Ó rouhači! že vám čte levity,
chováte hněv mu v srdci ukrytý.
Onť vaší spáse jen se věnuje,
poněvadž cnost nadevše miluje.
Dor. A proto nechce také svatý ten,
by k nám byl někdo cizí uveden?
Má každý, jenž by nás chtěl navštívit,
již nepřítelem cnosti, Boha být?
Mám-li se upřímně já přiznati,
jen žárlivost v tom mohu hledati.
(Ukazuje na Elmiru.)
On mladou paní chce jen vídat sám!
Pern. Ó mlčte, zlobozi! nebť pravím vám,
již celé sousedstvo jest v úžasu
nad množstvím vozů, jež se střídají,
a pestrým davem oněch tulpasů,
jenž dole u vrat na ně číhají
a nad každým si žert svůj projeví.
Jáť nechci tupit vaše návštěvy,
chraniž mne Bůh! leč řečí o tom dost,
a to již, věřte, budí ve mně zlost.
Cleant. Kdož pak můž’ babské klepy zamezit?
a jakým právem můžete vy chtít,
bychom pro bláznů podlé přetřesy
i moudrým měli dům svůj užavřít?
A dejme tomu, že to učiníme,
zdaž posměchu zas od nich nestržíme,
že hrajeme dle jejich partesy?
Jsouce si vědomi své neviny
můžem i se závistí v boj se dát
a nechati ty podlé zlosyny
na babskou jejich hudrovačku hrát.
Pern. Ovšem, to jsou ty krásné pohádky,
jež paní dceři med jsou přesladký;
v ty věříte a spoleháte jen
a nikým nedáte se přemluvit.
Však zde mohu já stejné právo mít,
a protož pravím vám, že v onen den,
když syn můj Tartufa do domu vzal,
svůj nejchytřejší kousek vykonal.
Jej samo nebe dolů seslalo,
by duše vaše zkáze vyrvalo;
by vám, jež světa hřích byl oslepil,
on štítem, světlem, spasitelem byl,
jejž máte milovat a zbožně ctít
a moudrou radu jeho v úctě mít.
Co praví on, jest pravdou od věčnosti,
nebť bály, divadla a společnosti,
to vše jen světa vynálezy jsou,
jež duše v sítě ďábla stahujou.
Tu zbožné slovo z úst vám nevyjde
a bohaprázdná řeč jen koluje;
na zkázu víry zná každý svůj tón,
a zkrátka, jak to Tartufe jmenuje,
je v skutku to jen — pravý Babylon,
kdež na rozum i cnost se vede hon.
Vím však, že marně se tu namahám
a hluchým uším písmo vykládám.
Nuže, bez loučení — buď tak neb tak
kdo mne zde spatří zas, má bystrý zrak.
(Odchází; za ní Elmira, Marie a Ludvík.)
Výstup 2.
editovatCleant. Dorina. Ku konci Ludvík.
Dor. Tu slyšte sám, takové rozpravy
jsou teď náš denní chléb —
Cleant. Toť bez hlavy!
takého zrádce ctít!
Dor. Ač podivín
jíž matka jest, horší přec ještě syn:
on, jindy muž tak zdravých náhledů
a přítel svých i nás i sousedů —
co lstivý Tartufe jej však obludil,
na srdci se i mozku zastudil;
Tartufa jen za hodna úcty má
a nad svaté jej výše chválit zná;
u stolu matku, ženu pomíjí
a nejlepším jej vínem opíjí,
nejlepší sousta krájí jemu sám
a jako dítě raduje se vám,
když, co přec velmi snadno dovede,
pan Tartufe za tři jí při obědě.
Při každém mrknutí radí se s ním,
jak s ministrem neb tajným radou svým.
Též zřela jsem od pána mnohokrát
pro chudé prý jej velké sumy brát.
Onť vůbec vším, a jeho pokrytství
nás uvalilo v podlé otroctví;
on každé slovo, ano každý hled
zatracuje a pánu naposled
co pekla zplozence nás představí.
Lud. (vstoupiv, ke Cleantovi).
Dobře jste udělal, nás zanechat
babička zůstala na schodech stát
a dlouhé kázaní k nám měla zas.
Tatínek jde, ten nevidí mne rád.
Užijte času jen, prosíme vás,
by Valère směl si naši Marii vzít;
onť hoden jí, a račte pomyslit,
jak sestry jeho já si vážit znám;
jen bojím se, že našim úmluvám
se domácí náš svatý protiví,
jemuž se naše blaho oškliví.
My štěstí své vám v ruce klademe
a otci raděj z cesty půjdeme. (Odejde.)
Výstup 3.
editovatOrgon. Cleant. Dorina.
Orgon. Aj, milý švakr náš! Jak je? jste zdráv?
Cleant. Buď Bohu dík a vám i za pozdrav.
Těší mne, že vás opět spatřuji.
Jak na statcích daří se úroda?
jak víno? ovoce?
Orgon. Hned zprávu dám;
odpusťte jen, že dříve sám se ptám.
Dorino, nestalo zatím se vám
nějaké neštěstí neb nehoda?
je zdrávo vše?
Dor. Ach, hned ten první den
byl křečí panin spánek pokažen.
Orgon. Tartufe přec —
Dor. Těžkým spánkem překonán,
jest od stolu na svoje lůžko dán,
kdež chrápaje až k ránu bílému
pokojně hověl tělu milému.
Orgon. Ten ubohý!
Dor. Lékař byl přiveden,
jenž krve pouštěním ji léčil jen.
Paní se dlouho tomu bránila.
Orgon. Nu a Tartufe?
Dor. By v bázni nebyla,
ji vzbuzoval a misku držel sám,
nechtě tu službu přenechati nám,
při čemž, by krve proud se prudčej hnal,
rukou jí celé rámě oběhal.
Orgon. Ten dobrý muž!
Dor. Panička měla spát.
Orgon. Nu a Tartufe?
Dor. U lože zůstal stát
a přes moc jí, ač nechtěla to mít,
chtěl čelo, tvář i rámě osušit.
K večeři pak jenom tak na pospěch
sněd malou koroptev po jiných třech
a přitom, že byl trochu roztržit,
zkusil tokajské z plné láhve pít.
Orgon. Ten dobrý muž!
Dor. Pak Ave zabručel,
a opět spánkem zotavit se šel.
Orgon. Ten zbožný muž!
Dor. Paní již není nic.
Orgon. Nu a Tartufe?
Dor. Ten tloustne víc a víc;
den ode dne nadýmá se mu tvář
a jeho nos vydává svatou zář.
Však nebylo by, pane, dobře snad,
bych odešla již paní vyhledat
a sdělila jí šťastný návrat váš?
Orgon. Ano, věru, to dobře uděláš;
a jemu též o mně již zprávu dej —
že on ji uzdravil, v to víru měj.
(Dorina odejde.)
Cleant. Ta malá čarodějka žertuje
a právem straku vám kdes maluje.
Orgon. Kdybyste věděl jen —
Cleant. U ďasů všech!
zdaž není pitomost to k zbláznění,
když muž, jak vy, v pokrytce tenatech
se chytit dá a není k spasení?
tak zcela zmámen pak, že nepomní,
čím k rodině jej váže svědomí.
Orgon. Tuť patrno, že neznáte jej ani.
Cleant. Já neznat jej?
Orgon. Ba, ani žádné zdání!
jinak byste o něm nesoudil tak,
leč klaněl se mu v prachu naopak.
Onť je vám muž — to muž, jejž ctít
mé srdce nemůž’ dost ni velebit;
slova jeho v mé duši poklid rodí
a světských pout mne povždy osvobodí,
jím vidím svět ve pravém světle jen.
Již nic nemůž’ mně víc jej odejmout,
a byťby všecko mělo zahynout
mne spasit můž’ jen zbožný rádce ten.
Cleant. Jak křesťanské to věru smýšlení!
Orgon. Ó vy nemáte ani pomnění,
jak v srdci mém se on mi zakotvil,
je řečmi, skutky svými vydobyl.
Kdykoli jsem do chrámu přišel vám,
on u stolice mé již čekal tam;
se zbožným pozdravem dál posedal
a píseň v knize mé mi vyhledal.
Onť slovo Boží zdál se hltati
a pěstí v ňader hloubi vtloukati;
při každém slovu pak, jež váhu mělo,
zrakem se ptal, zdaž v srdci mi utkvělo.
Jak zbožně jen se díval k nebesům!
Po mši opouštěje pak Boží dům
u dveří dal mi vodu svěcenou
a zástupem se tlačil přede mnou,
nedbaje zdaž ublíží někomu,
až šťastně jsem se dostal do domu.
Odvážil jsem se drahnou za dobu
hrst drobných do ruky mu vtlačiti;
on zarděn zdál se tomu diviti
a vrátil je; až když jsem jedině
jej prosbami, by vzal je, přidržel,
část nejmenší z nich sobě podržel
a ostatek dal druhé chudině.
Mluvil jsem často s ním, svěřil jsem mu
větší sumy k účeli dobrému,
jež svědomitě on vždy rozdělil.
Dnem po dni víc mou přízeň zvětšoval;
abych pak s ním se Bohu věnoval,
v svůj dům jsem přístup jemu udělil;
toť samo nebe vnuknutí mi dalo,
a tiché blaho ke mně zavítalo.
On všecko lépe spořádati zná,
poví, co špatně z nás kdo vykoná,
a všem nám čisté mravy vštěpuje;
on ženu mou i všady stopuje
přísněji nežli já a oba nás
varuje otcovský ten jeho hlas,
když drzé holobrádků pohledy
po jejích vnadách jdou na výzvědy.
Nejpřísnějším je k sobě samému
a ve všem vede se jen k dobrému;
pro maličkost činí pokání hned.
Onehdy všecek zoufalý vám byl,
když komára, jenž na nos mu byl sed,
v náhlém rozčilení byl zahubil.
Cleant. Toť blbství! což jste celý zpitoměl
a bláznem mne i udělati chtěl?
Kdož moudrý pak —
Orgon. Ano, țak mluví svět;
i vy jste bludem jeho pokažen.
Cleant. Pokrytci zatracovat znají jen;
jen slepce chtějí kolem sebe mít
a tupí ty, kdož jasně chtějí zřít;
za zbožnost však jich tváře šklebení
přec moudrý nikdo míti nebude.
Bůh sám na srdce jen, ne vzezření
hledí a vzdechy lhářů přechudé.
Pravá jen cnost a zbožnost upřímná
se nechlubí, leč skromně mlčet zná.
Či platí stín víc nežli skutečnost?
Nebude svėt se nikdy studem rdít,
že pokrytství za zbožnost mohl ctít
a podlé šibalství za poctivost?
Člověk je věru divné stvoření:
s rozumem v stálém žije brojení,
jenž víže jej a nedá mu, by snáze
překročil pravđy, cnosti, práva hráze.
Nejkrasší dary přírody si tím,
že věčně přepíná, jen zhanobí;
od pravdy vždy zas v blud se pohrobí.
Tolik jen, pane švakře, prozatím.
Orgon. Ba, všecko musí vám jen mlčeti,
nebť vy jste učený a moudrý pán
a pravda u vás má jenom svůj stan;
vám proroci musí se klaněti,
stará i mladá moudrost zalézt v kout,
každý pak z nás je proti vám jen bloud.
Cleant. Tím nejsem já, a též nechtěl jsem snad,
že by kdo slepě měl mne poslouchat.
Mé celé snažení, má píle jen,
by od muže vždy šat byl oddělen,
od stínu pravda pak se různila,
a lest ni lež víc moci neměla.
A v pravdě, švakře můj, podobně vám
i já jen čistou víru v úctě mám,
rozumnou zbožnost, vroucí modlení
a při něm pravé cnosti nadšení.
Kdo můž pak chladnou krev svou zachovat,
když pokrytství a špinavost a lest
se vším co nám jen svato jest
chce v drzém posměchu si zahrávat?
Takoví lotři, jenž se vkrádají
v kruh rodin, lehko vám se poznají,
jak ti, jenž v pravdě zbožni, cnostni jsou,
též, Bohu dík, se zhusta naleznou;
tí nikdy však z plného útrobí
se činy svými nahlas nechlubí;
též nikdy na soudce si nehrají
a zbloudilé jen proto hledají,
by získali je dobrým příkladem.
Těm, pane švakře, jsem já přítelem.
Tartufa z jiné ale stránky znám;
vy pak jste slepým jeho ctitelem.
Orgon. Dlouho-li vás ještě poslouchat mám?
Cleant. Již dost!
Orgon. S Bohem!
Cleant. Jen slovo! Pan Valère —
Orgon. Teď ne!
Cleant. Vy jste mu kdysi slovo dal,
že Marii dostane.
Orgon. Ach ano!
Cleant. Chtěl
abych vás na to upamatoval.
Orgon. Dobře!
Cleant. Vy sám jste určil prý i den —
Orgon. Vím, vím!
Cleant. Což nechcete?
Orgon. Jáť myslil jen —
Cleant. Že byste v slovu jemu státi měl!
Orgon. Možná!
Cleant. Co bych mu řek’?
Orgon. Co byste chtěl.
Cleant. A vy, co vlastně chcete určitě?
Ano neb ne?
Orgon. To pozděj uzříte. (Odejde.)
Cleant. To nechce jít. Teď jim to vypovím,
co pořídil jsem s otcem bláhovým.
Kdož by to řek’, že muž, jenž lidi zná,
se takým bídníkem okouzlit đá? (Odejde.)
(Opona spadne.)