Tartufe/Jednání čtvrté

Tartufe Molière
Jednání třetí	Jednání čtvrté	Jednání páté

Jednání čtvrté.

Výstup 1.

Cleant. Tartufe.

Cleant. Ta věc šla daleko. Jak slyšel jsem,
mluví se o tom v městě celičkém
ne právě k vaší cti. Neb otce tak
poštvat proti vlastnímu synovi,
že z domu svého pryč jej vypoví
a nikdy víc nechce jej znáti pak
po činu takovém co může svět
o vás si myslit, o vás rozprávět?
Neskoumám, kdo zde právo, pravdu má,
dovolte však, bych řeč svou dokončil.
Kdyby vás byl i křivě osočil,
přec povinnost to byla křesťana,
prudkému otce hněvu předejít,
ne víc ho ještě k vzteku popudit.

Tar. Bůh svědek můj, Cleante rozmilý,
jak krotil jsem hněv jeho zpozdilý;
z čeho jsem na oko se obvinil,
bych vášni jeho přítrž učinil.
Já ne, Ludvík jen pomstu hotuje;
a že jsem oba marně chlácholil,
pak moje ne, leč nebe věc to je.

Cleant. Však smíření a mírnost káže Bůh,
a tomu uzavřen Vašnostin sluch.

Tar. Nuž, chcete vy, abych mu povolil?
Já odpustil a nebe smířeno;
po tom však, jak mi ním ublíženo,
neporoučí, abych s ním, déle žil.

Cleant. Poroučí snad, byste, co otci jen
v slepém hněvu se rtů se sřítilo,
již v skutek vedl, všecek uchvácen?
na jmění, jež mu právem patřilo,
drzou rukou se sápal rozkacen?

Tar. Nebojím se, že ze lsti, z lakoty
ti, kdož mne znají, kdy mne obviní;
Bůh zří mé srdce plné čistoty
a darů svých hodným je učiní.
Jeť křestanů zbožných to povinnost
k tomu hledět, by plachá třeštivost
neb blouznění je v rukou nemělo
a s nimi k zlému jenom nespělo,
aneb dokonce kterýs zlosyn snad
neměl prohýřit je a promrhat;
by spíše k činům dobrým, spanilým
užíval jich spůsobem zdařilým.

Cleant. Bůh svědkem mým, toť posměch rouhavý!
Kdež psáno jest, že Bůh všelaskavý
vás poručníkem švakra uděal?
Toť jeho věc, kam jmění své by dal,
ne vaše, pane. Jen pokrytství pak,
vystrkujíc pobožné mysli znak,
odváží slabochům se vnutiti
a dítky o dědictví loupiti.
Vy v domě tom jste pouhým hostem jen,
a jiné-li, než syn, jste povahy,
tuť nahlídnete přec, můj předrahý,
žeť hodno, byste couvnul přemožen.

Tar. (hledí na hodinky).
Již tři! u čerta — Bože, chtěl jsem klít!
Odpusťte, musím chudé navštívit. (Odejde.)

Cleant. Jdi, pokrytče!

Výstup 2.

Elmira. Marie. Dorina. Později Orgon. Cleant.

Dor. Pomozte nám, pro Bůh,
dobrý pane, ten nevýslovný žal,
jenž slečně naší srdce rożerval,
ztišit a otevříti otce sluch —
po dobrém, zlém i všem, co možno jest.
Pan otec chce — toť hrozné, na mou čest!
by ruku svoji tomu proklatci
Tartufovi beze všech orací
a ještě dnes ku sňatku podala.
Ta neštastná by pak si zoufala!
Ó raďte, jaké pomoci je nám?

Orgon (vstoupí). Ach dobře, že vás tady nalezám!
(K Marii). Viz! nejšťastnější ze všech paniček
učiní tebe tento lísteček.
Nuž hádej, co je na něm psáno as?

Marie (vrhne se mu k nohoum).
Můj ortel smrti! Zapřisahám vás,
pakli jste kdy svou dceru miloval,
pakli jsem nikdy vás nermoutila
a lásku vaši nepromarnila,
byste mi svazek ten nevnucoval.
Právo, jež příroda co otci vám
đala, nemůž’ mé blaho vydědit;
či snad to dobré vše, jež od vás mám,
má v loudavý se jed mi proměnit?

Orgon. Já dostojím a nechci slyšet víc!

Marie. Ráda chci Tartufovi darovat,
co z lásky vy mu chcete věnovat —
celé jmění — nechť nezbude mi nic;
ano, pakli to ještě málo snad,
přidejte mu co po své matce mám.
Jen nade mnou se račte smilovat,
při lásce otce vás tu zaklínám!
ó raděj v klášteře mě nechte žít
a o samotě život dokonat!

Orgon. Ne, dcero, již se nedám překonat!
já nechci otrokem svých dítek být!

Dor. Inu —

Orgon. Ty mlč! s rovnými sobě smíš
mluvit co chceš, ne se mnou! rozumíš?

Cleant. Má rada známa již: protřít si zrak.

Orgon. Ta nejmoudřejší vždy je naopak.
Leč, pane švakře, tenkrát libuji
si v tom, že za ni zkrátka děkuji.

Elmira. Jak můžeš však se jen domnívati,
že všickni jím se dáme stíhati?
Dle toho, co jsi slyšel od syna,
nevznikla v tobě k hněvu příčina?

Orgon. Já nevěřím, co prvé Ludvík děl;
kdyby byl pravdu o něm pověděl,
zdaž bysi byla k tomu mlčela?

Elmira. Neslušno aby žena křičela,
když hejsek kýs ji sladce osloví,
a poplach zbudila hned světový,
jenž hotov vždy je kalit cnosti zář.
Bláznům takým já chladnou jevím tvář
a vážně jich se povždy zbavit znám;
jen vážnou cnost já v pravdě v úctě mám.

Orgon. Já však jen vím co vím a jsem co jsem —
a zkrátka, setrvám při slovu svém.

Elmira. Jakž pak, kdybys se sám moh’ přesvědčit,
co Ludvík prv chtěl o něm dosvědčit,
že pravda to?

Orgon. Já sám bych zříti měl —?

Elmira. Ty sám!

Orgon. Šašky!

Elmira. Abys se dověděl,
jak Tartufe rád by choť ti odcizil.

Orgon. Ty sníš!

Elmira. A což kdybys to zakusil —
což bysi potom řek’?

Orgon. Já co bych řek’?

Elmira. Ano.

Orgon. Hm, ptaní bláhové! Nic, ani cek,
anť je to nemožné!

Elmira. Avšak což když
na jisté tebe místo doveda,
kdež každý z svůdných jeho pohledů
uzříš, sám neviděn?

Orgon. Ustaň mi již!
To nemůž’ být, a kdybych tak i byl
já zvědavý, sám bych si nevěřil.

Elmira. Co tím ztratíš? Pakliže obstojí
ve zkoušce, ráda posměch přetrpím.
Však slib mi dej, že z bludu vyhojí
se duch tvůj, pakli nad nim zvítězím.

Orgon. Budiž!

Elmira (k Dorině). Jdi, Dorino, a řekni jen,
že čekám naň. (K ostatním.) Vy všickni jděte ven! (Cleant a Marie odejdou.)

Dor. Zdaž svůdník ten však neužije lsti?

Elmira. On rád mne má a půjde do pasti. (Dorina odejde.)

Orgon. Nuž ven tedy s tvým moudrým návrhem!

Elmira. Dobře; teď skryj se tady pod stolem,
pak tiše buď, ani se nehýbej
a neslyšán na všecko pozor dej.

Orgon. Jakže? a proč já pod stůl lézti mám?

Elmira. Chci toma tak! jeť rozmarem to mým,
a ty’s dal slib, že budeš povolným.

Orgon. Nu ano, jen pro Bůh — jak snesu tam
nehýbat se, mlčet a tiše být —

Elmira. Však půjde to, jen rychle jdi se skrýt.

Orgon. Nuže, však v tom mi sama přisvědčíš,
že nemohu již učiniti víc;
vždyť celkem nemám z toho věru nic
než že se o svém bludu přesvědčíš.

Elmira. Možná; možná že ne.

Orgon (pod stolem). Nuže, tu jsem!

Elmira. Slyš nyní dál o poučení svém.
Při všem, co nyní tady počínáme,
nebezpečí žádného nepoznáme;
ty zíkáš jedině. Zato však já,
by sázka moje byla vyhraná,
sáhnout musím k mrzkému umění
a proti slušnosti a svědomí
na oko přízeň tajnou sdíleti;
však tobě volno jest, to trpěti,
neb libo-li rozprávka přetrhnout
a mne neb jeho v posměch uvrhnout;
jen prudce nevyraz, dokud se ti
on v celé záři své neobjeví.
Slyším že jde. Ted zůstaň v skrytě jen;
mnou bude brzy zrádce odhalen.

Výstup 3.

Tartufe. Předešlí.

Tar. Jest pravda, že jste na mne čekala?

Elmira. Ano, můj příteli! Toužím po vás,
bych s vámi mluvila.

Tar. Jaký to hlas!
Jak štastný jsem, že jste mne volala!

Elmira. Jsouť věci, pane, jak jsem poznala,
jež skrytě jen se dají vyjevit.
Ó jděte, příteli, se přesvėdčit,
v předsíni zdaž neb v sálech okolo
na výzvědách tam není nikoho.

Tar. Až ku schodům vše přísně prohledám. (Odejde.)

Orgon. Tuším, že zlého pranic neshledám.

Elmira. Jen ztrpení! však více uslyšíš.

Tar. (vrátí se). Nikde se nezahýbla ani myš.

Elmira. Nuž slyšte pak! Chceme se domluvit.
Vy sám jete viděl prv, jak popudit
chtěl muže proti mně ten Belial,
že hroznou chvíli mně tím udělal.
Byla jsem příliš zmatena, abych
se mocí sprostila těch klevet zlých;
však šťastně z rozpaků vyprostila
mne lehkověrnost mého manžela;
on tak dalek všeho podezření,
že za pravidlo mně to uložil:
kdykoli byste přání vyslovil,
přijmouti vás bez všeho prošení.
Ted můžem častěji se spolu zřít —
já volna pak jsem, vám i důvěřit.

Tar. Ta řeč ― odpusťte, paní spanilá,
předtím jste zcela jinak mluvila.

Elmira. Kdy pak nám přec budete rozumět?
Myť musíme přetvářet se a chvět;
při největší i lásce nelze nám
pro chvění, zardění vyznat se vám.
Vy však, nedočkaví a zpyšnělí,
nechápete, co mlčky zjevujem,
že v tichosti vám přec jen slevujem,
co zjevně sleviti jsme nechtěly.
To vše, prosím, uvažte dobře jen
a v důvěře, mi buďte nakloněn.
Když konečně jsem na tom stála zde,
by manžel můj dal ruku dcery své
ne vám, leč komu prv ji slíbil již,
což nemohl jste hnedky znamenat,
že tím jen k sobě vás chci míti blíž?

Tar. Když med z tak krásných rtů se může ssát,
o kdož by z blbců tím se nekojil?
Jáť dávno již vám, drahá, vyslovil,
jak srdce mé s vaším je sbratřeno,
jak všecko v tom jen přání sloučeno,
bych vaší vůli jen se podrobil.
Dovolte však — dle toho co se dřív
tu mezi námi stalo — rcete jen,
zdali jsem mohl být tak odvážliv
a doufati, že budu vyslyšen?
Neměl jsem příičiny já k domnění,
že jest to chytré léčky strojení?
Jak mohu věřit tomu úkazu,
nedáte-li mi jiných důkazů?

Elmira. Věru, vy jste až příiliš bázlivý.
Mluvím o duši jen, však znamenám,
že prudci jste vy svatí zdánliví:
sotva že v dobrotě zjevím tu vám,
že nelze mi vás v něčem oklamat,
již chcete nade mnou tu panovat.

Tar. Duší našich kouzelné spříznění
žádá i srdcí užší spojení.

Elmira. Tak lehce zbožna jsem já nebyla;
dětinsky zákonů jsem šetřila
a mněla jsem, že jsou již zrušeny,
když znesvětí je pohled jediný;
jak mohl by to Bůh mi prominout,
jehožto hněvy pro malou i věc
všecky nás měly šmahem zastihnout?

Tar. Nebe to jen, co vás v tom zdržuje?
Ten strach nechť déle vás nesužuje.

Elmira. Však peklo strašně maloval jste přec
a hrůzy jeho děsně líčíval.

Tar. Jsou rozkoše sic zvláště vznešené,
jichž aby svět příliš neužíval,
mu v cestu kladem hrozby zostřené.
Však v celku přece, paní spanilá,
jsou věci lhostejné to napořád.
Tu nebe nemůž’ to tak přísně brát,
vyslance pak nám míru posílá;
přehlédneť rádo mnohé klesnuti,
k němuž nás čisté vedlo pohnutí.
Rozšířit daj’ se cnosti ohrady,
jež úží mravokárců zásady.
Leč v pohodlném tomto učení
dám budoucně vám více k slyšení.

Elmira. Dosud se však jím hrubě nebavím —

Tar. K tomu vás já, má drahá, připravím,
pakli oddáte se mi docela.
(Elmira kašle, Orgon vykukuje pod stolem.)
Chci, důvěru byste mi splácela,
a bude-li za tuto maličkost
pokání potřebí, nuž místa dost
pro vinu tu má moje svědomí.

Elmira (opět kašle). Jen to ještě můj duch nevidomý
nechápe, že mám muže oklamat
a to je hřích, jejž nelze odplakat.
(Orgon vystrkuje opět blavu pod stolem.)

Tar. Nebuďte děckem, paní, bláhovým!
Nepravím vám, že činem takovým
nic ztratit nelze vám, ni zavinit?
Když za něho mne v srdci chcete mít,
což na tom jen? A mimo to je on
tak pitomý a vyschlý Harpagon,
jemuž, chcete-li, oči zakryju
a kolem prstu si jej oviju. (Elmira kašle silněji.)
Jaký to strašný kašel dusí vás?
Jak trpí krásná ňádra tím a hlas!

Elmira. To ovšem nelze ničím zamezit.

Tar. Cukrátko zde s nějakým heslem jest —

Elmira (čte je). A sem hodí se věru — na mou čest!
„Kdo miluje, může se osmělit.“
(Hledí naň potutelně, pak podá mu ruku k políbení. Orgon vykukuje.)

Tar. (políbí ji ohnivě ruku).
Ó anděli! jak jsem ti nakloněn!

Elmira. Já cítím, že se marně bráním jen.
Ticho! neslyšel jste tam zahřmotit?
Pohleďte ven! Kdo to as může být?

Tar. V tu hodinu tu není nikoho.

Elmira. Však jděte — mne to děsí přemnoho!
(Tartufe odejde.)

Orgon (vyleze). Nu pravda již! to sám odpřísahám,
větší již darebák mi není znám!

Elmira. Jak? ty již lezeš ven? nač pospícháš?
vždyť k tomu ještě času dosti máš.
Chceš na pouhá jen slova víru dát?

Orgon. Aj, což u čerta má se ještě stát?
Ne — đábla toho peklo zplodilo!

Elmira. Již rychle pryč! by se to skončilo.

Orgon. To blázen ňáký udělá, ne já!

Elmira. Chceš všecko pokazit? Nuž alespoň
schovej se prozatím, než Seladon
ten na vějičce mnou se chytit dá.
(Sedne si do lenošky; Orgon postaví se za lenoch.)

Tar. (se vrátí). Marný váš strach, kolem tu dokola
je prázdno všady, jak po vymření.
Teď může láska, v nás jež plápolá,
oddati se slastnému hýření!
(Spěchá k Elmiře, ta couvne a on padne Orgonovi do náručí.)

Orgon. Zvolna, ty ďáble! Příliš zběsilý
jsi v chtíčech svých, ty muži rozmilý!
Na moji čest jsi sobě zaměřil?
Stavíš se, že by ďas ti důvěřil;
po dceři ptaje se, chceš zároveň
i choť mou svést já bloud pak zaslepen
nedbaje výstrahy svých milených,
věřil jsem v čestnost snah tvých strojených.
Tys roušku nyní sám si s tváře sňal,
i netřeba tu ještě zkoušet dál.

Elmira (k Tartufovi).
Víte, že lsti se jindy nedvořím;
myslila jsem, že vám to uspořím,
leč vy jste sám mne k tomu donutil.

Orgon. Teď na něm jest, aby se omluvil.

Tar. Můj záměr nebyl zlý —

Orgon. Ni slova víc!
Hned bez všech úklonů pryč z domu — sic

Tar. Myslíš, že tak se ti odbýti dám?
Nuž také já ti jinak zazpívám!
Dům ten jest mým — o tom tě přesvědčím!
Můžete lží co chcete zosnovat,
zde nemáte již déle panovat.
Mne celé město zná, spravedlnost
se stane mi vzdor vašim žalobám.
Proklínat budete svou prchlivost
a brzy zvíte, kdo as jíti má.
Pán s vámi buď! (Odejde.)

Elmira. Co to jen blábolá?

Orgon. Ach, jak tu stižen hanbou, ohromen
stojím já před tebou! Jak moh’ jsem jen
tu listinu — ó teď to chápu již!

Elmira. Jakou to listinu?

Orgon. Ó jaký bloud jsem byl!
Však to mi ještė mnohem větší tíž
dělá, zdali již skříňku odklidil. (Odchází, rychle se však opět vrátí.)
Ty se mnou pojď! Moh’ by se vrátit zas —
já nebýt pod stolem — aj, věř mu ďas! (Vezme ji pod paží a odejde.)

(Opona spadne.)