Tartufe/Jednání páté
Tartufe Molière | ||
Jednání čtvrté | Jednání páté |
Jednání páté.
editovatVýstup 1.
editovatOrgon. Cleant. Později Ludvik.
Orgon. Již bohužel je krádež patrna:
nalezla skříňka se vylomena
a to, co jsem já za svaté choval,
peníze, listy, všecko — všecko vzal.
Cleant. Kde však jen moudrost vaše zůstala?
Dát do rukou takého tlachala
poklad vašemu oku svěřený
a tajnosti, jež v něm jsou zavřeny!
Orgon. Učinil jsem tak jen pro jistotu
a svědomí vlastního čistotu.
Pak mohl jsem, dohnán i k přísaze,
vyklouznout z všeliké i nesnáze,
bych beze lži přec pravdu zatajil.
Cleant. V tom umění vám Tartufe mistrem byl.
Zkusíte však, że jeho přátelé
dřív, později v něm najdou mstitele.
Ke škodě vlastní teď jste zakusil,
že darmo nám ten chlap se nehnusil,
že jsme — však budiž vše zapomněno;
co platno minulé obnovovat?
Radš hleďme, co se dá snad zachovat,
co ještě mohlo by být vráceno.
Orgon (zoufale). Co zachovat? Ó vše je ztraceno!
Já světu celému již výhost dám —
jeť všecko faleš jen a lest a klam!
Cleant. Tu skáčete, můj dobrý příteli,
z extremu jednoho k druhému zas,
od vařicí k ledové koupeli;
střední neznáte cestu ani čas.
Že jeden pokrytec vás oklamal,
mníte, že svět je samý Belial.
Teď blud jste poznal, v němž jste vězel dřív,
a ve větším zas chcete býti živ.
Je to na radu dbát? se polepšit?
Lud. (vstoupí). Zdaž pravda, otče, o čem mluví lid?
Tartufe, ten zlosyn nepřekonaný,
pojednou prý co zrádce prohnaný
vlastními zbraněmi chce vás teď bít?
Orgon. Věc pravda jest! To za svou lásku mám!
Lud. Nebojte se, já hned ho vyhledám.
a nos i uši jemu uřezám!
jeť povinnost to veždy synova,
by ztrestal nepřítele otcova
a jemu zcela zkrátka zlomil vaz!
Cleant. Hle, druhý ztřeštěnec! Aj, prosím vás,
mou radu slyšte a se mírněte;
věc nejlepší zkazí hněv dítěte.
Nám třeba na jiné tu cesty dbát,
ne lichým křikem pomstu přísahat.
Výstup 2.
editovatPernelle-ovå. Elmira. Marie. Dorina. Předešli. Potom Loyal.
Pern. Co to? Strašné tu věci kolují!
Orgon. Žel — vlastním očím mým se zjevují!
Zlosyn, jemuž jsem dobré činil jen,
hrozí mi zkázou všecek rozvzteklen,
chce zoufalstvím mne, bídou usmrtit.
Dor. Ten dobrý, zbožný muž, jejž máme ctít.
Pern. Zdaž neklameš se, synu můj? Moh’ by
sám Tartufe spáchat čin tak strašlivý?
O zbožných nejhorší věřívá svět.
Přichází dosud čas ti na pamět:
tys děcko byl, sotva jsi chodit znal,
tu řekla jsem: „Byť závistníci zmřeli,
závist přečká je přec a žije đál.“
Zde v domě všickni jemu záviděli.
Orgon. Jak hodí se to v naše rozpaky?
Pravímť, že nebyly to přízraky —
jáť viděl sám!
Pern. Jak sluch, klame i zrak.
Orgon. U čerta, já vám viděl všecko tak
jak možno jen.
Pern. Nuž, co se stalo pak?
Orgon. On obejmout — (Ukazuje na Elmiru.)
Pern. Nu, a?
Orgon. Já přiskočil
a cestu jemu rázně zakročil.
Pern. Tož marně jsi se věru přičinil,
Elmira neměla se čeho bát;
domněnku nelze důkazem pak zvát.
Tys příliš brzo poplach učinil.
Orgon. Což měl jsem čekat, až — ó strašný sen!
Pern. Ve čistém srdci čistá láska jen.
Orgon. Věru, kdyby to matka nebyla,
jež mi tak tvrdošijně odpírá,
nevím kam hněvem byl bych zaveden.
Dor. Vy nám jste nevěřil, teď my zas vám —
Elmira. An oči jsem ti chtěla otevřít,
nemněla jsem, že lest, jíž užívám,
by následky tak strašné mohla mít.
Cleant. Jaké to plané vesměs klevety!
Jen drahý čas se při tam promaří;
ne naříkat, teď třeba mysleti,
zdaž leccos překazit se nezdaří.
Snad chytrý některý pan advokát
vymyslí prostředek, jak zodvolat
ten dar, bez práva jejž jste učinil.
Loyal (objeví se v pozadí).
Orgon (shlédnuv jej). Kdo jest ten pán, kterýž se osmělil
sem vstoupiti, nikým neuveden?
K návštěvám věru nejsem připraven.
Jdi, Dorino, a ptej se ho, kdo jest?
Loyal. Směl, krásná panenko, bych mít tu čest,
s panem Orgonem slůvko promluvit?
Dor. Vidíte, že to teď nemůže být,
nesmím jej z rozmluvy vytrhovat.
Loyal. Já nebudu mu pranie na obtíž,
ba naopak, bude se radovat.
Dor. Nuž vaše jmeno, stav? — Jen pojdte blíž.
Loyal. Já, panenko, Loyal se jmenuji
a slavnou vládu representuji.
Posílá mne pan Tartufe, poněvadž —
Dor. (chce ho představit). To jest —
Orgon. Slyšel jsem jiż — jen pusť ho radš!
Loyal (úlisně). Má úcta! Prosím za odpuštění,
dopřejte mi malého slyšení.
Cleant (tiše k Orgonovi).
Ta přívětivost má snad znamenat,
že Tartufe chce se v míru vyrovnat.
Loyal. Váš nebožtík pan otec, hodný pán,
mohl můj nejlepší být přítel zván;
jak mnohou věc pro něj jsem udėlal!
jak s mnohým aktem k němu naběhal,
jenž mundován a signifikován,
dle adresy na něj byl citován.
Též jeho dům povždy jsem v lásce měl.
Orgon. O děkuji! Však co jste nyní chtěl?
Loyal. Náš pan Tartufe, ten hodný, zbožný pán,
jejž ctíte tak, jak toho hoden jest,
jemuž jste otevřel svou celou pěst
a vše, což vašeho, mu daroval,
vás mnou pozdravuje a žádá jen,
byste jej déle již nezdržoval
a tento dům, jenž jemu přivtělen,
co nejrychleji navždy zanechal.
Na důkaz tímto plnou moc mi dal.
Cleant. To může se i někdy jindy stát.
Loyal. Prosím, mám rozkaz ještě dnešní den
dům tento donatáru odevzdat.
Však buďte, pane, přec ubezpečen,
že všecku šetrnost a zdvořilost
zachovám já, plně svou povinnost;
ještě i byty vám tu ponechám,
jen když mi beze všeho odporu
k nim klíče dáte a pak závoru.
Já, jak se rozumí, pak prohledám
celičký dům a všecko spíšu jen,
co zůstat má, co smí se vzíti ven.
Též stráž mi dána jest, jež pozor dá,
by z domu se nic nevyneslo snad;
vojáků deset teď tu napořád
bez hluku, přítrži přebývat má,
jenž budou vám i sloužit k ochraně.
Též béřu na sebe, do zítřka až
vás nebouřit — pak ale nezvaně
každý svůj raneček si hezky svaž
a s vším, co vidí kde můj bystrý zrak,
kam libo vám se odstěhujte pak.
Orgon (ke Cleantovi).
O poslední bych groš já dáti chtěl,
kdybych jen chlapa toho schromit směl.
Cleant. Jen moudře! nic před ním nedejte znát.
Lud. (k Loyalovi). Má ruka nechce sobě pokoj dát,
jak ráda by vám záda změřila!
Loyal. No, ne! Vy jste as kousek větřila,
mladý pane! Jen buďte pamětliv,
že sluha justice je nedotkliv!
Dor. Pane Loyal — tak vaše jmeno jest?
Abyste puk’, vám přeju na svou čest!
Loyal. I proti ženám lze procesovat —
leč proti vám bych nemoh’ bojovat.
Orgon. A teď se pánu jíti nebrání.
Loyal (velmi zdvořile).
Poroučím se. Na štastné shledání! (Odejde.)
Lud. Do pekla ty i kdo tě poslal k nám!
Cleant (k Pernelle-ové).
Nuže, madam! jak as je nyní vám?
zdá se Tartufe dosud tím zbožným být,
jejž zlato nemůž’ nebi odcizit?
Pern. Mně jest jak s oblaků bych padala.
Výstup 3.
editovatValère. Předešlí.
Val. (k Orgonovi). Promiňte horlivost, jež spěchala,
by smutnou zvěst vám rychle podala.
V nebezpečí stojíte velikém
s svou osobou, ano s svým životem.
Doběhla právě s hora zpráva k nám,
že proces zaveden je proti vám.
Raděno mi, abych vás zachoval.
Tajemník, přítel můj, mi zprávu dal:
na listiny, jež člověk chudobný,
dle popisu Tartufu podobný,
byl právě teď ministru odevzdal,
jste z velezrady právně obviněn.
Bojím se — píše mi — že buřič ten
co nejdříve již bude uvězněn.
Tak žalobník vás zvát se osmělil
a chlubil se, že zpouru objevil.
Orgon (klesne do lenošky).
Ha! ještě to!
Val. Co peněz moh’ jsem vzal,
bych rychle vám je nyní odevzdal;
k službám vašim stojí i zapřažen
můj kůň i vůz před domem nastražen,
jenž na jisté vás místo dopraví.
Již prosím jen beze vší přípravy!
Brzy, doufám, vrátíte k nám se zas.
Orgon. Ó velkodušný! jak se vřele nás
ujímáte v té bídě nevšední!
Cleant. Již, pane, pryč! to slovo poslední!
K díkům pozděj’ se najde místa dost.
Orgon. Ó jaký žal! jaká to zoufalost!
Vy všickni s Bohem již! — snad na věčnost!
(Zoufale je objímá a odchází.)
Výstup 4.
editovatTartufe. Policejní důstojník, pak stráž. Předešlí.
Tar. (potká Orgona ve dveřích).
Jen ne tak rychle, pane, na útěk!
Jeť pro vás přichystán již útulek,
jenž bez vší pochyby na delší čas
v bezpečnou náruč svoji pojme vás.
Lud. Jaká to strašná drzost! Bůh to suď!
Orgon. Poslední rána! Nuže, buď jak buď!
Ty zrádce, lstivý pse a zlosyne
Tar. Jen tupte mne! Tím cnost má nezhyne;
již dávno trpět já si přivykám;
za dobro státu pak vše podnikám.
Cleant. Jak chladný v zlosti své a zarytý!
Lud. A s cností posměch vede ukrytý.
Orgon (bez sebe). Jakže? za to, že z bídy vyrval jsem
a dobrem obsypal tě v bludu svém,
tě víc než ženu, dítky miloval,
za to v žaláři mám teď trpěti?
Bídníče!
Tar. Dík jsem vždy ti zachoval —
a s srdcem krvavým jdu v zápětí
vyšší to povinnosti občana,
věrnosti k trůnu, sluhy, měštana;
pro všecko hluch, bez bázně před želem,
hotov jsem svazky s bratrem, s přítelem
za krále, státu blaho v obět dát
a z nebezpečenství je retovat.
Teď ptám se vás: jak moh’ bych spáti jen,
bych váhal odhalit to spojení,
v němž s vámi Argant vypovězený
byl k zradě trůnu tajně srozuměn?
Tu není díku, jímžto poctivec
by nepovrh’ pro svatou tato věc;
jmění, život, krev, přátely i čest
z nás každý pro vlast dáti dlužen jest.
Orgon. Když ti tak milý povinnosti hlas,
proč dříve již jsi neopustil nás?
Než teď, že pomsty mé se máš co bát
i řetězů za svoji hanebnost —
pro krále ne, ni pro občanskou cnost —
svou spásu chceš v mé zkáze vyhledat.
Lud. (ohnivě). Tak, doufá on, že jmění kradené
nejlehčej zůstane mu zjištěné;
on ze všech stran chce nás jen obludit
a nás vší mocí z domu vypudit.
Tar. To všecko, páni, sem nenáleží.
Víte, o pomstu že mně neběží;
vy z velezrady pak se omluvit
nemůžete a protož vězněm jste.
Vy, pane, pak již vykonejte zde,
co ministr vám ráčil poručit.
Důst. O tom se vámi nedám poučit.
Již k věci teď. Vám neznámo to snad,
že každý opět na milost je vzat,
kdo v piklech nějakých se provinil;
Argant pak, jenž sveden to učinil,
uznav svůj blud pak zrádce zůstavil
a vinu svou stokráte napravil,
nejvíce práva má se vrátit zas.
Tar. Jakže?
Orgon a Cleant. Buď nebi dík!
Elmira, Marie a Dor. Bůh chránil nás!
Důst. Oba jste bezpečni jak nikdo víc;
zde máte vše a neplatí již nic,
co proti vám ten pán zde žaloval.
Argant, jemuž jsem milost zvěstoval,
můž’ vrátit se a se ctí opět žít.
Orgon. Já ohromen nemohu pochopit —
jen jedno račte ještě dovolit.
(K Tartufovi.) Kam se as stříbro, směnky poděly
a papíry, jež tu v skřiňce ležely?
Tar. Peníze? směnky? Já bych nevěděl —
Důst. Nevíte? Snad bych já to vědět měl.
Můžete, pane Orgone, mi říc’,
mnoho-li bylo tam?
Orgon. Deset tisíc.
Důst. Nuže, tak jest. Tartufův pomocník
je k židu právě nes’ jak podloudník;
poznán však hned a zhurta polapen
na hrozby vylezl pak s barvou ven.
Tar. (pro sebe). Hrome!
Důst. (k Orgonovi). Peníze vám se vydají.
To mění vše. Prozatím potají
jste, pane Tartufe, mým vězněm vy.
Tar. Jakže? což není mi váš rozkaz znám?
Od něho odchýlit se nelze vám.
Důst. (s opovržením). Od vás se budu kázni učiti!
Hej, stráže sem!
(Stráž se objeví.)
Ten pán buď odveden;
čekejte venku pak s ním chvíli jen.
Tar. Já bych —
Důst. Ticho! Pak můžeš mluviti
Tar. (jejž odvádějí).
U čerta! Bůh pomstí mou nevinnost!
Elmira. Co sen, co div jeví se skutečnost,
že tak se šťastně všecko zvrátilo.
Cleant. A vítězství se k pravdě vrátilo.
Důst. To nyní já vám nejlíp vysvětlím.
Tartufe již dávno u ministra byl
v řadě podezřelých ne posledním.
Orgon. Však mezi námi — co by zasloužil?
Dor. (s posměchem- k Pernelle-ové).
Jen aby nebyl příliš potrestán!
Pern. Příliš? Ten chlap by měl být kolem rván!
Důst. Již pevně máme jej a výslechem
i důkazy vše k cíli dovedem.
Víc nikdy vás již zlobit nebude. (Poroučí se.)
Lud. Do smrti nejmíň si tam pobude!
Orgon (k Pernelle-ové).
My staří můžem si to k srdci vzít,
že svatouškům vždy máme z cesty jít.