Zvířátka a petrovští/Tátoš
| Zvířátka a petrovští | ||
| Jan | Tátoš | Popelka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tátoš |
| Autor: | Václav Tille (jako Václav Říha) |
| Zdroj: | ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 88–94. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Byl jeden sedlák s třemi syny. Měl širé louky, na těch lukách rostla hedvábná tráva, na tu trávu někdo v noci chodil. Tak ten nejstarší syn si vzal uzeniny, natočil do džbánku červeného vína a šel hlídat. Sedl vprostřed těch luk ke studánce pod jabloní, jí, pije, hlídá. Přijde lištička, starostlivá samička, prosí hladovýma očima o kousek pro svá mláďata. Hodil po ní kamenem, liška utekla. Dopil, usnul, ráno louka rozválená, tráva popasená. Druhou noc hlídal prostřední, zas tak. Sedí, jí maso, pije víno, přijde liška, hodil po ní kamenem, dopil, usnul, ráno louka rozválená, tráva popasená. Třetí noc musel hlídat nejmladší. Ale ti tři bratři byli takoví: ti dva trefní, na všech muzikách bývali, po pansku si chodili, nejmladší Jan se držel na poli, poklízel na dvoře, večer ležel za pecí. Smáli se mu, hnali ho, ať leze z pece, jde se vyspat na luka. Šel, sedl u studánky pod jabloní, hryže chléb, z dlaně vodou zapíjí. Přijde lištička, starostlivá samička, prosí hladovýma očima o kousek pro svá mláďata. Dal jí, co měl, a liška promluvila lidským hlasem:
„Dobrý synu, za dobrý skutek dobře požiješ. V půlnoci přijde tátoš, stane pod jabloní; skoč na něho, vyřiď mu mé pozdravení.“ Liška odběhla, Jan vylezl na jabloň, čeká. Měsíc svítí, vítr šumí trávou, o půlnoci letí z doubraviny bílý tátoš; přiletí pod jabloň, oheň mu z nozder srší, z očí prší, Jan na něho skočil, chytil se hřívy, vyřídil liščí pozdravení. Tátoš vyletěl, ztichl, pravil lidským hlasem:
„Milý Jane, liščí pane, dnes mě domů pusť. Jak na mne zahvízdáš, jménem mě zavoláš, co poručíš, to se stane.“ Jan ho pustil, lehl pod jabloň; ráno ho jdou budit, tráva svěží, jen se rosou blýská, Jan spí, o ničem neví.
Ale v té zemi byl král, měl tři dcery na vdavky. Dal postavit vysokou pavlač ze skla, ze zlata, z drahého kamení, na pavlač posadil nejstarší princeznu, v ruce držela zlaté jablíčko. Kdo k ní na koni doskočí, jablíčko vezme, dostane ji za ženu. Ten nejstarší bratr se hned strojil na cestu, poručil Janovi koně vyčesat, řemení vyleštit, nové šaty vyklepat, boty vycídit. Ráno vyjel na námluvy, Jan šel kosit trávu. Přijde pod jabloň, tam sedí lištička, starostlivá samička, praví lidským hlasem: „Na zámek pojedeš, jablíčko dostaneš, ale dary nedávej.“ Jan zahvízdl, jménem zavolal, tátoš přiletěl, stříbrem přistrojený, stříbrem okovaný, na sedle šavli a bílé šaty. Jan se oblékl u studánky, připjal šavli, vyjel jako princ, jen letěl, bratra předjel, celého blátem zastříkal. V zámku plno panstva, v oknech král s královnou a se vším dvořanstvem. Princové skáčou, nikdo ani pod pavlač neskočí. Tátoš letí, země duní, jiskry srší, vletí na pavlač, stane jako vťatý. Jan chytil jablíčko, podíval se po nejmladší princezně — seděla v okně s maminkou — a zmizel jako plamen. Než se princezna vzpamatovala, stál už Jan v režných gatích po pás v trávě a kosil. Navečer přijede nejstarší bratr celý zablácený, vypravuje divy o tom cizím princi, jaký je zlý, nakonec o zlatém jablíčku. Jan sáhne do kapsy: „Hle, a já cosi našel.“ Hned mu jablíčko sebrali, ten nejstarší vyjel druhý den nastrojen do zámku. Té nejstarší princezně se zdál včera hezčí, ale co dělat: byl pěkně oblečen, přinesl jablíčko — vystrojili svatbu.
Tak podruhé posadili na pavlač prostřední princeznu; v ruce držela zlatý prstýnek. Kdo k ní na koni doskočí, prstýnek vezme, dostane ji za ženu. Ten prostřední bratr se hned strojil na cestu, poručil Janovi koně vyčesat, řemení vyleštit, nové šaty vyklepat, boty vycídit. Ráno vyjel na námluvy. Jan šel kosit trávu. Přijde pod jabloň, tam sedí lištička, starostlivá samička, praví lidským hlasem: „Na zámek pojedeš, prstýnek dostaneš, ale dary nedávej.“ Jan zahvízdal, tátoš přiletěl, zlatem přistrojený, zlatem okovaný, na sedle šavli a červené šaty. Jan se oblékl u studánky, připjal šavli, vyjel jako princ, jen letěl, bratra předjel, celého blátem zastříkal.
A zase země duní, jiskry srší, tátoš vletí na pavlač, stane jako vťatý. Jan chytil prstýnek, podíval se po nejmladší princezně — seděla v okně s maminkou — zmizel jako plamen. Než se princezna vzpamatovala, stál už Jan v režných gatích po pás v trávě a kosil. Navečer přijde prostřední bratr, celý zablácený, vypravuje divy o tom cizím princi, jaký je zlý, nakonec o zlatém prstýnku. Jan sáhne do kapsy: „Hle, a já cosi našel.“ Hned mu prstýnek sebrali a ten prostřední vyjel druhý den nastrojen do zámku. Té prostřední princezně se zdál včera hezčí, ale co dělat: byl pěkně oblečen, přinesl prstýnek — vystrojili svatbu.
Tak konečně posadili na pavlač nejmladší princeznu; v ruce měla šáteček bíle vyšívaný. Ale ta byla nejkrásnější. Těšila se, že podvakrát se na ni díval ten rytíř s modrýma očima, ale bála se, přijde-li potřetí o ni závodit. Přijel rytíř v černém šatě, bílý kůň démanty jen svítí, vlétne na pavlač, stane jako vťatý.
Dívali se na sebe, princezně až srdce usedalo. Podala Janovi svůj šáteček. Jan chtěl poděkovat, vzít ji za ruku, ale tátoš se nezdržel, vyletěl, zmizel jako plamen. Čekali rytíře druhý den — nepřišel. Princezna plakala, sestry se smály, král poslal zetě hledat ženicha a šáteček. Jeli po všech velmožích a princích, po všech knížatech, hrabatech a rytířích, šátečku nebylo. Celou zemi sjezdili, po domácích lukách se vraceli domů. U studánky pod jabloní spí ve stínu Jan, obličej má bílým šátečkem přikrytý. Bratřím to bylo velice k smíchu. Hned Jana vzbudili, vzali ho s sebou na zámek, tak jak byl v režných gatích a v konopné košili, přivedli ho princezně, ale nehlásili se k němu. Král ho chtěl hned oběsit, že šáteček ukradl. Jan mlčel, podíval se po princezně modrýma očima, princezna pověděla, že je to ženich pravý, že chce být jeho ženou. Nezbylo než je sezdat, ale král byl zlý, hned po oddavkách je kázal vyhnat, ani je vidět nechtěl. Šli spolu po dvoře ze zámku; princezny a bratři stáli v oknech, smáli se, ale oni se vedli za ruce, šli k otci. Byl už stařičký, neměl, kdo by mu opatřil hospodářství, zůstali u něho pracovat.
Po čase se král dověděl, že daleko v horách, vysoko pod oblaky, roste měděná sosna, větve stříbrné, jehličí zlaté. Ta nejstarší princezna velice chtěla takovou sosnu mít, ale její muž nechtěl ani slyšet. Tak se král rozzlobil, hned poručil zeťům přinést sazenici, a když nepřinesou, budou o krk kratší. Zeťové jeli smutní; ani nepomyslili hledat vzácnou sosnu, dojeli si k otci požalovat. Jan poslouchal jejich nářek, sedě se ženou u pece na lavici. Druhý den ráno došel pod jabloň, na tátoše zahvízdal, jménem ho zavolal, se vším se mu svěřil. Tátoš řekl: „To je lehká věc.“ Vyletěl s ním do hor pod oblaky, kde ze sněhu roste měděná sosna, stříbrné větve, zlaté jehličí. Jan uťal větev šavlí, vrátil se k jabloni. Žena mu nese oběd, co vidí: rytíř na koni letí po obloze, v ruce zlatou větev. Ale než došla, stál už Jan v gatích po pás v trávě a kosil otavu. Dal jí větev pověsit na pec, mouchy odhánět. Janovi bratři, jak uviděli zlatou větev, hned ji chytili, ani neřekli švagrové zaplať pánbůh, odjeli vesele zpátky do zámku, vyprávěli divy o své cestě do hor pod oblaky.
Větev zasadili v královské zahradě. Přes noc vyrostla vysoká měděná sosna, větve stříbrné, jehličí zlaté, zpod oblak přiletěli duhoví ptáci, posedali po větvích, zpívali líbeznými hlasy o blažené říši věčného sněhu.
Tak se zas po čase král dověděl, že daleko v horách, vysoko pod oblaky, skáče kozel kozorožec, má zlaté rohy a bílé vousy na bradě. Ta prostřední princezna velice chtěla takového kozorožce mít, ale její muž nechtěl ani slyšet. Tak se král rozzlobil, hned poručil zeťům přivést kozorožce, a když nepřivedou, budou o krk kratší. Zeťové jeli smutní; ani nepomyslili chytit vzácného kozorožce, dojeli si k otci požalovat. Jan poslouchal jejich nářek, sedě se ženou u pece na lavici. Druhý den ráno došel pod jabloň, na tátoše zahvízdal, jménem ho zavolal, se vším se mu svěřil. Tátoš řekl: „To je těžká věc.“ Tak zavolali lišku na pomoc. Tátoš letí s Janem, liška sedí na koni v zlaté hřívě, ukazuje cestu. Vyletěli do hor pod oblaky, kde v modrém ledě běhá kozel kozorožec se zlatými rohy a s bílými vousy na bradě. Liška ho nadehnala, tátoš uhonil, Jan chytil. Svázali ho do kozelce, vrátili se k jabloni. Žena nese Janovi oběd, co vidí: rytíř na koni letí po obloze, na koni liška hlídá kozorožce se zlatými rohy. Ale než došla, stál už Jan v gatích po pás v trávě a kosil louku. Dal jí kozorožce, zavřít ho do chléva. Janovi bratři, jak uviděli kozorožce, hned ho chytili, ani neřekli švagrové zaplať pánbůh, odjeli vesele zpátky do zámku, vyprávěli divy o své cestě do hor pod oblaky.
Kozorožce pustili do královské zahrady, kde rostla měděná sosna. Druhý den běhaly po zahradě stříbrné lišky, bílí zajíci, hnědí kamzíci, provázeli kozorožce se zlatými rohy.
Ale přišly zlé časy, nepřítel. Král musil postavit vojsko do pole. Zeťové se kasali na pěkných koních, zlatem se třpytili, ale Janovi nechtěl otec dát než starou kobylu a rezavý palaš. Když dojel, všichni se mu smáli. Brzy jej kdesi v úvoze ztratili. Vrátil se k jabloni, tam zastal lištičku, starostlivou samičku; pravila mu lidským hlasem: „Tátoše zavoláš, na vojnu pojedeš, vítězství dobudeš, potom šťasten budeš.“ Tak jel, jen letěl nad horami, dolinami, nad lesy a nad vodami. Tam se bijí, až prach stoupá k nebi. S králem je zle, zeťové už sedí v roští strachem přikrčeni. Tátoš po nich ťal kopytem, po hřbetě je poznamenal a pak se s Janem dali do boje. Jan všecko sesekal, a co nesesekal, kůň kopyty dobil. Král plakal radostí, děkoval rytíři. Uviděl, že na čele krvácí, dal mu svůj šátek, ránu zavázat. Rytíř pěkně poděkoval, ale byl pryč dřív, než si kdo vzpomenul. Tak jeli domů; bratři vykládali, jaké divy vykonali, ale bolestí hřbet krčili.
Jan se vrátil ke studánce, vymyl čelo, tátošovi, lištičce poděkoval, odění odevzdal. Lištička povídá: „Buď zdráv, dobrý synu, nás už nepotřebuješ, sám sebou šťasten budeš.“ Tak se rozloučili, lištička s tátošem se vrátili domů do hor pod oblaky, Jan došel domů. Žena ho přivítala, čelo královským šátkem zavázala. Sedli si na slunečko před chalupou. Jan jí dal hlavu do klína, byl unaven, usnul. Vojsko jede kolem, král, zeťové se zlobí: „Hleďme Jana, my z boje do boje, a Jan doma ženě v klíně leží!“ Král se hněval, popojel k němu, vidí hlavu zavázanou, na šátku vlastní erb královský. Ale bratři se smějí: „Kde sis, Jene, rozbil hlavu?“ Jan vstal, odpovídá: „Tam, kde vás můj kůň po hřbetech poznamenal.“ Tak král poznal, kdo je jeho rytíř pravý. Oba zeťové hned i s princeznami marš do chalupy otci robotovat a Jan se svou ženuškou jeli do zámku — podědit království.