Zvířátka a petrovští/Jan
| Zvířátka a petrovští | ||
| Ptáček pro štěstí | Jan | Tátoš |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan |
| Autor: | Václav Tille (jako Václav Říha) |
| Zdroj: | ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 81–87. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Nad velikým rybníkem byla hustá doubravina a v té doubravině stála malá tvrz. V té tvrzi bydlil rytíř s rytířkou. Dlouho neměli žádných dětí. Až jednou se jim narodil synáček. Byla radost veliká. Okřtili ho v kapličce na ostrově, dali mu jméno Jan.
Mnoho neměli, ale o milého synka se starali, aby ho jednou dobře do světa vypravili. Když byl větší, vybral mu tatínek bílého hřebečka a silné štěně od bílé chrtice, aby si s nimi hrál. Ti tři byli spolu velcí kamarádi, po hrázi se toulali, po lukách bloudili a tak rostli, až byl z Jana silný hoch, z hřebečka těžký kůň do boje a ze štěněte vysoký kosmatý chrt na lov.
Tatínek dal vynést z komory svoji starou zbroj, v cizí zemi kovanou, dal ji kováři do podhradí vycídit, sedláři nové přazky našít; vyndal z truhlice starý meč, široký na píď, těžký jako sekyra, sám ho dobře vyčistil, kůží otřel, jelením lojem ostří namazal. Maminka, ta už celou zimu chystala synkovi výbavu, prádlo, prošívané kazajky pod železné pláty, rukavice a spodky ze srnčí kůže, vyšívala čabraku na koně. Sedlář zatím ušil pevné široké sedlo, lehkou uzdu z červené kůže, kovář ostře koníka okoval, chrtovi zrobil široký obojek z ostrých ostnů. Všechno bylo hotovo včas; nezbylo než se rozloučit a jet.
Tak se milý Jan vystrojil a vypravil. Stanul pod lípou u dolení branky. Čeleď stála na zápraží. Oba mistři si libovali svou práci. Maminka udělala Janovi křížek a pravila:
„Nezapomeň na nás, synku milý, ve světě a vrať se mi zdráv do roka a do dne.“
Tatínek mu stiskl ruku, pravil:
„Sbohem, Jene, přečti si, co máš na meči psáno; to drž.“ A na meči bylo psáno:
„Slabé chraň,
silným se braň,
zbabělých se straň,
cti zbraň.“
Tak milý Jan vyjel do světa. Jezdil dlouho dalekými kraji, podivnými zeměmi, až přijel do jedné země, tam vládl král a ten král byl velice bohatý. Hlavní město té země leželo v horách, bylo celé obtažené modrým suknem — na zármutek. Jan dojel k hospodě před bránou. Hospodský vyběhl naproti, vidí: rytíř ve zbrani jede, krásný kůň, pes vzácný — smekl čepičku, zval dovnitř. Jan opatřil koně, chrta, pojedl, popil, ptal se, co ten zármutek znamená. Hospodský povídal:
„Ach vzácný pane, náš král je mocný král, nejmocnější na světě; chyba, že je mu velice zle. Přišel drak, hovado obrovské, sedl si u cesty do skály, nikoho nepropouští a takovým smradem dýše, že se celé město zalyká. Rytíři na něj jezdili, ale všechny je požral; pak mu navodili líbezných panen, sežral je, ale ne a ne jít pryč a jen a jen chce princeznu, sice zahubí město. Tak se lidé bouří; princezna musí zítra k drakovi za snídani.“
Druhý den, sotva vyšlo slunce, prohlédl Jan hřebečkovi podkovy, utáhl popruh u sedla, přes brnění si oblékl krásný sametový kabát, připjal chrtovi obojek a jel k bráně. Brána se otevřela, vyšel průvod, panny, rytíři, kněží, nakonec starý král vedl svoji bledou dcerušku až ke kapličce v horách, tam se s ní rozloučili a s pláčem utíkali zpět, než drak poleze. Jen jeden lokaj za drahé peníze tam zůstal; dostal kmentový šáteček, kostičky posbírat, o všem zprávu podat — a ten vlezl do kapličky, strachem neživý.
Jan dojel, vidí kolem poušť, kosti, a u kapličky sedí bílá dívka s korunkou na hlavě, třese se zimou. Zajel ke skále, kůň zařičel, pes zavrčel, Jan zavolal:
„Draku, lez ven, čeká na tebe snídaně.“
Ale drak ve sluji zařval, až se hora třásla:
„Nepůjdu, ještě není čas.“
Tak se Jan vrátil ke kapličce, ostýchal se vzácné princezny. Ale princezna ho prosila, ať odjede, ji ubohou zanechá, škoda jeho mladého života, Jan ji těšil, ptal se jí na domov a princezna vypravovala o svých palácích, o tatínkovi, jak je mocný a bohatý, o hostinách a plesích, o vznešeném, veselém životě. Jan neměl než chléb a víno, tak se s ní rozdělil, dal koni i chrtovi a o polednách zas dojel ke skále. Kůň zařičel, pes zavrčel. Jan zavolal:
„Draku, lez ven, čeká na tebe oběd.“
Ale drak ve sluji zařval, až se skála zatřásla:
„Nepůjdu, ještě není čas.“
Tak se Jan vrátil ke kapličce, chrt dal princezně hlavu na klín, lízal jí ruce a princezna se ptala Jana, odkud přišel, kde je jeho domov. A Jan jí vypravoval o své rodné zemi, o malé tvrzi u rybníka, o mamince, jak za večera s čeledí přede, a o tatínkovi, jak s porybným loví ryby; tak se zabavovali, až slunko zapadlo. Pak Jan zas dojel ke skále. Kůň zařičel, pes zavrčel, Jan zavolal:
„Draku, lez ven, čeká na tebe večeře.“
A drak ve sluji zařval, až se hora otřásla, plazil se ven, sedmi hlavami plival oheň, chňapal po Janovi. Jan hned do jedné zaťal meč, až kost praskla, hřebeček bil po hlavách kopyty, chrt je rval svými tesáky; tak toho draka umořili, až z něho jed s krví crčel. A když ho umořili, navrátili se k princezně. Princezna radostí div neomdlela; prosila Jana, aby s ní šel domů, že její tatínek je bohatý, dá mu dobrou odměnu. Ale Jan pravil, že odměnu nechce, že musí jet domů, aby do roka a do dne dojel. Tak mu princezna dala na památku prstýnek a prosila, aby do roka a do dne zas přišel, na ni nezapomněl, a s tím se rozloučili.
Jan odjel a lokaj vylezl z kapličky ven, vytáhl nůž a hrozil princezně, jak neodpřisáhne, že on je osvoboditel, musí umřít; nikdo o ní nezví, v městě že se už pokládá za mrtvou. Princezna zaplakala, ale přísahat musila. A lokaj hned vyhrnul rukávy, brodil se v tom jedu po kotníky, sbíral hlavy, řezal řemeny z dračí kůže, svazoval a pak se vydal na cestu do města s hlavami a s princeznou. V městě už se modlili za mrtvou princeznu, že město od draka vykoupila, obětovala se, ale když se zdráva navrátila, po celém městě celou noc vyhrávali, lokaje slavili. A milý lokaj vypravoval, jak toho draka přemohl, všem hlavy ukazoval, nakonec žádal za odměnu princeznu za ženu. Princezna mlčela, vždyť přísahala, ale prosila rok a den sečkat, že učinila slib.
Ale pojďme zatím za milým Janem. Dlouho jel, než dojel domů, viděl zas domácí rybníky, čapí hnízdo na věži, lípu u branky, tatínka, jak v rákosí slípky honí. Radostně se přivítali, maminka hned zavedla Jana domů, rozepjala mu těžkou zbroj, ohřála vodu v lázni a voňavá sena nastlala; pak se usadili pod lípou, povečeřeli a všichni poslouchali, kde byl, co vykonal. Tatínek byl pyšný na svého synka, pomýšlel, jak zůstane doma, po čase půjde sloužit svému králi.
Ale Jan se brzy roztesknil, chodil smutný, byl všecek nesvůj, vzpomínal na princeznu. Maminka poznala, že cosi je, tak se s ním posadila na lavičku, hladila ho po vlasech, ptala se, co ho bolí, až jí všechno vypověděl a že se slíbil vrátit do roka a do dne, jenže princezna je bohatá, dcera mocného krále, a on je chudý rytíř. Maminka ho potěšila; povídala:
„Jdi synáčku, vezmi kytaru, chrta, jdi jen tak jako chudý zpěvák. Však uvidíš, jak tě přijmou, jak tě tvá princezna uvítá.“
Jan mamince poděkoval, vzal kytaru, zavolal chrta a šel. Dlouho šel, rok se s rokem sešel, až došel zas k hospodě před bránou; před sebou vidí město celé červeným suknem ověšené. Hospodský běhal, měl plné ruce práce, lidu se jen hemžilo, ani si nevšímal chudého zpěváka: jde pěšky zaprášený, kusa kloudného šatu nemá. Jan si sedl, ptal se, co je nového. Smáli se mu, že je odkudsi zdaleka, neví, že princezna má svatbu s tím, co zabil draka, všechno panstvo už sedí u hostiny. Jan prosil jíst a pít, ale hostinský se utrhl, že nemá času, vzácnější hosty musí hostit. Jan povídá:
„Co dělat! Nezbude než dát se na svatbu pozvat.“ Hospodský se po něm podívá, povídá:
„Hospodu bych za to dal, kdybych takového tuláka pozvat uviděl.“
Jan se zasmál, pohladil chrta po hlavě, ukázal mu prstýnek, poslal ho hledat paní. Chrt se rozběhl rovnou do brány a k paláci. Stráže vidí, vzácný pes běží do paláce, tak ho propustily. Vyběhl po schodech a rovnou ke stolu, princezně dal hlavu na klín. Ženich se rozzlobil, kde se tu berou takoví toulaví psi, ještě pokousat mohou, ale nevěsta pobledla, povídá:
„Tatínku, vzácný host přišel, třeba ho uvítat.“
Tak hned kočár, šest koní, lokaje, jedou za chrtem až před hospodu, prosí zpěváka, aby jel do hradu. Hospodský div se nezvrátil strachy o hospodu, sám přidržel dvířka u kočáru, ale Jan na jeho hospodu nedbal, odjel. Přijede k paláci, vejde do síně, všichni vidí: chudý zpěvák přišel s kytarou a se psem, ať si zazpívá. Zazpíval a princezna hledí, je-li to on, její rytíř drahý? Sama mu nese víno na tácu. Ale když se napil, je v poháru princeznin prstýnek. Hned vzala milého Jana za ruku, dovedla ho k tatínkovi a povídá:
„Pánové drazí, povím vám pohádku. Měla jsem zlatý zámek, otvírala jsem jej zlatým klíčem. Zlatý klíč jsem ztratila, měděného nabyla. A nyní zlatý nalézám. Který z nich si nechat mám?“
Ženich se smál, to prý je lehká věc, že zlatý — kdo prý by si nechával měděný? Princezna ukázala na Jana a pravila k ženichovi:
„Toto je můj klíč zlatý, rytíř pravý, ten draka zabil a tys v kapličce seděl, smrtí jsi mi hrozil.“
Ženich vyskočil na Jana, ale jak se hnul, chrt po něm a už na něm stál na zemi, vrčel mu do tváře, až milý lokaj volal o milost. Jan se zasmál, povídá:
„Toto je podivná věc, draka se nebál a psí tlamy se bojí!“
Hvízdl, chrt pustil, lokaj klekl, všechno vypověděl, prosil za odpuštění. Král ho chtěl hned oběsit, ale Jan prosil, aby ho nechal tak, poslal ho domů se vzkázáním, jak pořídil. A že už byla svatba nachystána, princezna, jak držela Jana za ruku, hned si ho vedla do kostela a starý král mu dal své království.