Zvířátka a petrovští/Ptáček pro štěstí

Zvířátka a petrovští
Rýbrcoul	Ptáček pro štěstí	Jan

Údaje o textu
Titulek:	Ptáček pro štěstí
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 74–80. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Císař Max vládl velkou říší, ale nebyl šťasten. V mladých letech musel utéci před svým otcem. Potom se poddaní proti otci vzbouřili, provolali Maxe za císaře, starý císař padl v boji a Max nastoupil na trůn. Oženili ho s vzácnou princeznou, měl věnem ještě jednu říši. Ale císařovna byla churavá, a když se jim narodil syn, stále postonávala. I malý princ byl slaboučké děťátko, sotva ho vypiplali. Doktoři neuměli ještě léčit jako dnes, div svými léky matku i jejího synáčka neumořili. Císař Max býval často smuten, že žena stůně a princ churaví. Jeho dvořané, aby ho rozveselili, zvávali ho na hony.

Jednou na honě se císař své družině ztratil. Jel dlouho, přímo lesem, troubil na trubku, ale marně, nikdo ho neslyšel, bůhvíkam se to zatoulal. Když se počalo smrákat, viděl císař, že už se z lesa před nocí nedostane, hledal, kde by přenocoval. Jak tak jede úbočím, spatří pěkné údolí, v něm políčka po stráních a na jednom přívrší stojí stateček, z komína se kouří, v soumraku zablýsklo v okénku světlo.

Císař obrátil koně a kůň sám už přidal do kroku; cítil stáj. Když dojeli k plotu u zahrady, bylo slyšet hrát na harmoniku a smích. Císař vjel do vrat, ze stavení se ozval štěkot; vyběhl párek jamníků, křepelák, bernardýn, vesele oštěkávali koně; nechtěli ho pustit dál, dokud nepřijde pán. Objevil se muž se zelenými výložky, ptal se zdvořile cizího pána, co si přeje. Císař pravil, že je štolba z hraběcí rodiny; zabloudil na honě. Divil se myslivci, že je doma, ne na honě. Myslivec se zasmál: „To jste už v jiném panství, pane. To honí na klárovském, daleko odtud, my jsme černínští. Kdyby se tam netáhli od nás pytláci slídit po raněné zvěři, ani bychom o tom honu nevěděli. To už se dnes domů nedostanete, zůstanete u nás na noc, přijměte zavděk málem.“

Císař seskočil, hajný zavedl koně do stáje, nasypal mu obroku a potom dovedl hosta do zahrady. V zahradě sedělo po trávě dvanáct dětí, hoši i děvčata, všichni buď černovlasí jako otec, nebo plavovlasí jako matka. Nejstarší byl už dospělý, silný a zdravý jako mladý buk. Když spatřili hosta, všichni vstali, matka zmizela do kuchyně. Hajný přivedl císaře k starému muži, jenž seděl pod lípou na lavičce a kouřil z dýmky: „Vedu vám hosta, tatínku, je z hraběcích služebníků z královského, zabloudil o honě.“ — „Buďte nám vítán, pane,“ řekl starý sedlák a pošinul širák na hlavě, „sedněte si s námi, než nám dá snacha večeři.“

Císař si sedl vedle sedláka na lavici a sedlák se ho počal vyptávat, jak u nich sype pšenice, jak se urodilo ovoce. Císař byl na rozpacích, o tyhle věci se jakživ nestaral; v císařském paláci bylo vždycky všeho dost, ať se urodilo nebo ne. Aby to zamluvil, ptal se sám sedláka na rodinu i na statek. Sedlák mu vyložil, že tenhle syn mu zbyl jediný, a když chtěl být myslivcem, budiž. Sám byl ještě statný muž, když syn šel na učení, vedl statek, až teď vnuci dorůstají a ti tři nejstarší už hospodaří jako na svém.

Císaři bylo divné, jak se tak všichni snesou, že všichni rádi pracují. Sedlák se zas podivil císaři; pravil: „Nevím, pane, jak tomu je mezi pány, ale u nás je to z pokolení na pokolení jako zákon, že otec vládne a synové poslouchají. Ten statek není velký, ale je v našem rodě už sta let, už od té chvíle, co přišli naši předkové, dostali tenhle lesní dol údělem, sami si jej vykáceli, vytříbili, sami pole založili, luka odvodnili, stromy zasázeli; však tuhle lípu zasadil můj otec vlastní rukou, když jsem se narodil. Já zas statek odevzdám nejstaršímu vnukovi, ale jeho otec tu bude pánem, jak je zvykem v našem rodě.“

Tu přišla hajná, zvala k večeři. Měli borůvkový vaječník a podmáslí, host dostal ještě máslo, sýr na chléb a kus uzeniny. Císař jedl, jak mu jakživo v císařském paláci nechutnalo, smál se s dětmi, žertoval s hajnou, poslouchal starého sedláka vyprávět o starých časech a tak se rozveselil, že se mu ani nechtělo spát. Jenže na statku chodí spat časně, ráno se musí brzy vstávat. Hajný zavedl hosta do klenuté síně, kde měli postroje a nářadí; tam mu prostřeli domácí houně na seno. Selka se omlouvala, že je jich jako čmelíků, nemají pána kam uložit.

Císaři se spalo na seně jako v ráji, byl by zaspal den, kdyby ho nebyly probudily vlaštovky. Sotva svítalo, začaly létat pod klenbou a štěbetat, jako by mu vyčítaly. Císař nevěděl zpočátku, co se s ním děje; konečně se probudil, viděl, že mu vlaštovky létají kolem hlavy, div ho nebijí křidélky po tvářích. Vtom se otevřela vrata, hajný dával hostovi dobrý den a smál se, když viděl vlaštovky střelhbitě vylétat ze vrat. Pravil císaři, že ho nechtěl tak brzy budit, ale pak si vzpomněl, že ve staré konírně mají vlaštovky hnízda a že budou chtít časně ráno ven.

Císaři to bylo divné, co tam je vlaštovčích hnízd. Byla všude, na železných svornících mezi klenbami, pod okapem střechy i v síňce do kuchyně a pod trámem ve stáji. Ptal se starého sedláka, když spolu namáčeli černý chléb do teplého mléka, proč tam ty ptáky trpí, když všude překážejí.

Sedlák se podíval přísně na hosta a pravil: „Kde tento pták sídlí, tam je štěstí, a odkud se stěhuje, tam neštěstí kraluje! Nikdo z našeho rodu by se neodvážil sáhnout na vlaštovku nebo jí, nedej bůh, ublížit. Ti ptáčkové jsou tu snad už od té doby, kdy tu stála první chalupa v starém pralese, stavějí si tu svoje příbytky stejně dlouho jako my, jenže jsou svobodnější, nemají pána nad sebou. A my jim pány být nechceme, necháváme je volně žít.“

Císař se nad tou řečí zamyslil a pravil: „Chtěl bych se s tebou ještě setkat, sedláče. Až přijdeš do města, ptej se po Maxovi, každý ti ukáže.“ Sedlák řekl: „Děkuji ti, pane, ale sotva se už kdy v životě setkáme. Co živ jsem ve městě nebyl, proč bych tam měl nyní chodit? Chceš-li, přijď, budeš nám vítán.“ Císař mu poděkoval, dal si vyvést koně, se všemi se rozloučil a hajný ho doprovodil až na cestu vedoucí do města. V městě už byl poplach, co se s císařem stalo, poslové se rozjeli na všechny strany. Když viděli císaře přijíždět, zvonili všemi zvony, vyšli mu vstříc, v paláci ho již vítali, i císařovna sama vyšla až na práh. Císař, jeda městem, mimoděk hleděl, uvidí-li vlaštovčí hnízda, ale neuviděl. A v císařském paláci teprv ne.

Nedalo mu to dobře dělat, stále myslil na slova toho starého sedláka a vzpomínal, jak tam v tom chudém statku bylo veselo, jak mu tam chutnalo, jak tam sídlí opravdu štěstí. Tak si dal zavolat stavitele a nařídil mu ozdobit palác vlaštovčími hnízdy. Stavitel vymyslil hnízda krásně tepaná ze zlatého bronzu, s mističkami vespod, aby ptáci neznečistili mramorové zdi, císařští ptáčníci nachytali vlaštovek, dali je do hnízd, opatřili je vodou a zobem, hnízda zavřeli zlacenými mřížkami. Císař se vyšel podívat, jak to vypadá. Všichni dvořané se obdivovali nové okrase, ale do rána byly vlaštovky mrtvy, zahynuly žalem z nesvobody.

Císař poznal, že se stala chyba, ale nevěděl si rady. Konečně kázal poslat poselství za tím hajným, aby poslal otce do císařského zámku. Když starý sedlák spatřil vojáky, myslil, že hrozí celé rodině nějaké neštěstí, poslal je schovat se do lesa a vyšel sám vojákům vstříc. Vojáci vyřídili sedlákovi, že ho pan Max zve k sobě. Sedlák pískl na syna, ať přivede rodinu, a řekl jim, že to nic není, jen ten Max, co tady byl, že ho zve k sobě. Oblékl kabát, zastrčil do kapsy dýmku a jel s vojáky. V zámku zavedli sedláka do velikého sálu, nechali ho čekat. Konečně přišel císař. Sedlák poznal, kdo je to ten Max, hluboce se uklonil, chtěl mu líbat ruku, ale císař řekl: „Počkej, sedláče, toho nech, já potřebuji tebe, ne ty mne. Hleď, mám všechno, čeho si jen smrtelný člověk může přát, jenom jedno nemám: štěstí. Moje žena stůně, princ, dědic říše, je slaboučký chlapec, v paláci musí být ticho jako v hrobě, lékaři léčí dnem i nocí, ale nevyléčí. Chtěl jsem zkusit, máš-li pravdu s tím ptákem štěstí, ale vlaštovky nevydržely v paláci, do rána byly mrtvy. Poraď, co dělat?“

Sedlák se zamyslil, pravil: „Nevím, jak ti pomoci, můj panovníče. Nikdy jsem nehledal štěstí, ale vím, že když člověk žije jako já, je šťasten.“

Císař odpověděl: „Víš co, pojď ke mně do paláce. Budeš mým rádcem, možná že se ti podaří najít, jak bych došel štěstí.“

Sedlák císaři poděkoval, ale pravil, že nemůže; jak by od svých odešel, steskem by umřel jako ty vlaštovky v kleci. Císař pochopil a řekl: „Tak dobře, u zámku je veliká, prastará obora, na druhém konci je starý statek, nikdo se o něj už po léta nestará. Dej svůj statek nejstaršímu vnukovi a pojď sem, abys mi byl blíž, tvůj syn tu bude lesním, bude tu oboru spravovat.“

Starý sedlák se zdržel slz, aby si nezadal, ale když šel domů, tak spěchal, jako by doma hořelo. Hajnému se skoro ani nechtělo z rodného hnízda, ale hajná mu řádně vyčinila, jaký je to otec, že o děti nedbá, vždyť na té pustině zakrní. Tak se všichni stěhovali do statku v oboře, starý sedlák, rodiče, hejno dětí, psů i slepice a kačeny si hajná vzala s sebou na plemeno.

V tom novém domově jim bylo, jako by se znovu narodili. Statek byl jako malé panství, starý sedlák první rok div se neudřel, až mu syn musel zapovědět tak se plahočit. Sotva se tam usadili, už tu byl císař, zalíbil si mezi nimi, chodil tam denně na táčky, div sám nechtěl pomáhat. Po čase, když viděl to stádo dětí si hrát, počal k nim vozit v kočáře svého synka. Děti se dlouho bály pravého prince, ale psi s ním byli hned kamarádi, zvláště jamníci, a bernardýn ho hlídal jako chůva. U dvora se divili, jak princovi svědčí, císařovna sama by byla ráda spatřila ty divné lidi, u kterých je jejímu synovi tak dobře. Konečně tam za ním jednou sama jela, ale zděsila se, když ho spatřila umazaného brodit se v rybníce a stavět mlýnky na struze. Volala úzkostí, že se princ utopí, ale princ, jak spatřil maminku, skočil do vody, přeplaval k ní a vylezl jí, jak byl mokrý, na klín; jamníci hned za ním.

Císař konečně ženu uchlácholil; dovolila, aby jí dali chléb s máslem a s medem, smetanu na čerstvé jahody. A císařovna se divila, proč tahle dobrá jídla nemají v paláci.

Když se císařovna vrátila domů a vypravovala svému lékaři, čím ji ti lidé častovali, lomil lékař rukama a tvrdil, že to císařovna nepřežije. Ale přežila a tak jí zachutnalo, že počala jezdit také do obory, tu na švestkové knedlíky, tu na škubánky s tvarohem a s perníkem i s třeným mákem, takže se konečně celá císařská rodina div nenastěhovala na statek do obory. Královna však zrůžověla, prince by byl od sedlákových vnuků nikdo nerozeznal a císař byl šťasten.

Seděli jednou se sedlákem na zápraží, hleděli na děti, jak si hrají. Nad nimi visela vlaštovčí hnízda, staré vlaštovky krmily mladé. Princ přiběhl k otci, díval se chvíli, jak mladé rozvírají zobáčky a jak jim rodiče cpou do hrdélek potravu, a prosil otce, aby mu takového ptáčka chytil. Císař se podíval na sedláka, usmál se a řekl synovi: „Těch ptáků se nikdy nedotýkej. Kde ten pták sídlí, tam je štěstí. Ale je tak svobodymilovný, že raději zemře, než by se dal chovat v zajetí. Právě proto je to pták štěstí, že je svobodný. Bez svobody není štěstí.“

Sedlák pohlédl na císaře a pravil: „A což tvoji poddaní, můj pane?“

Císař se zamlčel, pak vstal a řekl: „Máš pravdu, sedláče.“ Od toho dne se změnila vláda v zemi: poddaní byli svobodni.