Zvířátka a petrovští/Popelka
| Zvířátka a petrovští | ||
| Tátoš | Popelka | Maruška |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Popelka |
| Autor: | Václav Tille (jako Václav Říha) |
| Zdroj: | ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 95–100. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Popelka |
Byla jedna vdova, měla tři dcery: dvě vlastní a jednu nevlastní. Těm svým dcerám přála, krásně je strojila, všechno jim dávala, nač si vzpomněly. Té nevlastní nepřála, ani jí najíst nedávala, jen ji do práce honila. Od úsvitu do večera musela pracovat, zato nesměla ani se sestrami za jedním stolem sedat, neměla než hrubou, režnou kytlici a lůžko si strojila pod pecí. Dobrého slova za celý den nedostala. Sestry si z ní tropily jen smích, jaká je ošklivá, celá zapopelená; říkaly jí Popelka.
Když bylo Popelce šestnáct let, dorostla do krásy, ale macecha ji nikam nepouštěla mezi lidi, ani na přástky, ani k muzice, ba ani do kostela. A čím více krásněla, tím více se na ni macecha utrhovala. Popelka to všechno pokorně snášela, jen časně zrána, když chodila na trávu, zaběhla na hřbitov zalít matčin hrob, poplakat si a požalovat:
„Ach mámo, mamičko, proč jste mě zde zanechala, proč jste mě raději, děcko malé, s sebou nevzala!“
Když naříkala, na lísce v hlavách hrobu sedal malý ptáček; měl pírka jako ze zlata, díval se na Popelku moudrýma očima, jako by jí rozuměl.
Jednu neděli strojila se macecha s oběma dcerami na kázání do poutního kostela. Byla slavná pouť, procesí z celého kraje, sám princ té země měl se tam přijít podívat. Popelka už celé týdny předem musela maceše a sestrám vyšívat nové náramky, žehlit rukávce a šorce a ještě v neděli ráno co chvíli ji volaly, křičely, aby je pomáhala strojit. Když už byly všechny tři ustrojené, jen se pentlemi a hedvábem svítily, kázala macecha Popelce hlídat dům, celý dvůr poklidit a ještě měřici prosa na kaši obrat.
Když odešly, obstarala Popelka celou domácnost. Byla smutná, jak tu měřici prosa obere. Ale sotva sedla ke stolu, kdosi klepe na okénko. Ohlédla se, vidí: ptáček se zlatými pírky ďobe zobáčkem do rámu. Otevřela okno, ptáček vletěl do světnice, upustil na stůl oříšek, promluvil lidským hlasem:
„Nic se, má milá, o proso nestarej; rozloupni oříšek, co v něm najdeš, to je tvoje.“
Popelka rozloupla oříšek a na stole byly blankytné šaty hvězdičkové, s blankytnými střevíčky. Popelka se do nich ustrojila, ruce se jí třásly radostí; zhlédla se ve studni na dvoře, ani sebe sama nepoznala. A ptáček povídal:
„Jdi teď do kostela, nic se neboj; jak řekneš: ‚Mlha za mnou, mlha přede mnou‘, lidské oko tě nespatří, bez strachu se vrátíš domů.“
Popelka poděkovala ptáčkovi a pospíchala do poutnického kostela na kázání. Tam už bylo hrůza lidu, varhany hrály, lidé zpívali, ale když zhlédli princeznu v blankytných šatech, jak kostelem kráčí k oltáři, nastalo takové ticho, že bylo slyšet mouchy na oknech. Princ seděl v první lavici; po celý čas nemohl odvrátit oči od té panny klečící u oltáře, co živ takovou krásu neviděl.
Když bylo po kázání, panna vstala, první z kostela ven pospíchala. Princ šel za ní, vyjde na zápraží, dívá se, ale kolem dokola jen širá obloha, pole, blankytné šaty nikde nevidět. Popelka doběhla domů; statek byl prázdný, ptáček odletěl, ale na stole hromada prosa čistě obraná. Popelka se svlékla, uložila šaty do truhly, a než macecha a sestry došly domů, už se popelila ve své režné kytlici u pece. Macecha si prosa hrubě nevšimla, jen vyprávěla o té krásné princezně; sestry vychvalovaly její šaty. smály se Popelce, že takovou krásu co živa neviděla. Popelka poslouchala, potom pravila:
„A já ji také viděla.“
„Jak bys ty ji, Popelušo, mohla vidět?“
„Však naším dvorem šla, v studni se zhlížela.“
Sestry se tak rozzlobily, že studni víkem zahradily.
Na druhou neděli bylo ohlášeno, že princ si přeje, aby se v tom poutním kostele sloužila slavná mše za celý jeho rod. Macecha s oběma dcerami celý týden nic jiného nedělaly, jen se na tu slávu chystaly a v neděli, když se nastrojily, kázaly zas Popelce hlídat dům, obrat měřici prosa. Když je Popelka ustrojila a na cestu vypravila, zavřela vrátka a pomyslila si:
Před týdnem jsem měla ptáčka pomocníka. Co však si mám počít dnes? Ale než došla do světnice, už ptáček ďobal do okénka, přinesl oříšek a v něm byly stříbrné šaty, měsícové, a stříbrné střevíčky. Popelka se do nich ustrojila, zhlédla se v okně, až se jí zatajil dech nad tou krásou. Ptáček ji vyprovodil, pak se vrátil proso obírat a Popelka pospíchala do kostela. Princ seděl už ve své lavici; čekal jako na trní, objeví-li se zas ta krásná princezna. Když vešla, stříbrem jen zářila, princ vstal, zavedl ji do své lavice, celou mši prostál vedle ní. Ale sotva bylo po pozdvihování, Popelka spěšně vyšla, než princ dostihl dveří, zmizela. Princ poručil svému myslivci poslat lidi na všechny strany ji hledat — nadarmo. Než se macecha se sestrami vrátily z pouti, stála Popelka v režné kytli u pece, chystala oběd a na stole zas kupa prosa dočista obraná. Sestry s matkou přišly, tak se rozčilily, že hovořily všecky najednou; vyprávěly o princezně, jaké nové šaty měla, o princovi, že mu udělala.
„Tos měla, Popelucho, vidět, jaká krása, svět takové šaty neviděl!“
„A já jsem ji také viděla!“
„Jak bys ty ji, na nic hodná, mohla vidět?“
„Však šla po naší zahradě, v okně se zhlížela.“
Sestry se tak rozzlobily, že všechna okna zabednily.
Na třetí den bylo ohlášeno, že princ dal v tom poutním kostele sloužit mši na dobrý úmysl. Byl už všecek nesvůj, stoje, chodě myslil jen na tu krásnou pannu. Macecha s dcerami chystaly nové šaty, honily Popelku šít, vyšívat, žehlit, a když se zrána nastrojily, zas ji nechaly doma proso přebírat.
Ale ubohá Popelka se už ani o proso nestarala; byla jako zmámená, jen na toho krásného prince myslila, v koutku za stolem plakala, že ho víckrát neuvidí. Ale zas ptáček zlatoperáček zaďobal do okénka, přinesl oříšek a v něm šaty, slunéčkové, se zlatými střevíčky. Bylo už pozdě, Popelka sotva stačila ptáčkovi poděkovat, do šatů se obléci, spěchat do kostela. Všechen lid byl již v kostele, princ úzkostí div nezmíral, že jeho princezna nepřichází. Sotva přišla, poslal svého myslivce, aby vyšel před práh a tam po cestě nalil smoly. Popelka klekla před oltář, ani oči nezdvihla, jen se vroucně modlila; pomyslila si: Však je to dnes naposled — až jí srdce usedalo. Sotva kněz dal požehnání, vyšla první z kostela, chce utíkat domů, cítí, střevíčky se jí lepí, nemůže z místa. Tak se ulekla, že tam jeden střevíček v té smole nechala, vzdychla „mha za mnou, mha přede mnou“ a zmizela všem z očí.
Přiběhla domů bez dechu, ale bylo už pozdě, slyšela z cesty macechu a sestry, jak hovoří o té princezně a o tom princovi. Hodila režnou kytli přes šaty, zavázala vlasy šátkem, a než přišly, klečela u pece, přikládala na oheň. Sestry s macechou si jí ani nevšimly, jen se hádaly, kdo ta krásná paní je, proč před princem utíká. Ale než si šátky z hlav rozvázaly, doběhlo na dvůr plno lidí; princ přišel s myslivcem do světnice, v ruce držel zlatý střevíček, dal pozdravení a řekl:
„Ta panna, co před kostelem ztratila střevíček, doběhla do tohoto statku, však je ještě po cestě šlápoty znát. Která ten střevíček obuje, ta bude mou ženou.“
Sestry zčervenaly radostí, ale Popelka, jak u pece klečela, hlavu hloub sklonila, aby ji princ v režné kytli nepoznal. Tak napřed ta nejstarší sedla, zkoušela střevíček, ale měla nohu tak širokou, že sotva palec do střevíčku vtěsnala. Ta mladší tajně dřív punčochu svlékla, ale měla nohu tak dlouhou, že jí celá pata ze střevíčku vybývala. Princ byl smutný; nevěděl, co počít, až myslivec povídá: „Tady ještě jakási u pece v kytli klečí, v prachu se popelí.“
Ale macecha vykřikla:
„Ach, co ta Popeluša, ta se z domu ani nehnula, jen proso obírala.“
Princ odpověděl: „Nic to,“ zdvihl Popelku od pece, co vidí: pod režnou kytlí svítí zlaté šaty, na pravé noze schází střevíček. Popelka zbledla, obula střevíček jako nic. Princ povídá:
„Vítej, moje milá, marně jsi mi utíkala, teď se mnou půjdeš, mou ženou budeš.“
Sebrali se spolu do kočáru, a než se macecha s dcerami vzpamatovala ze zlosti, byl princ i se svou nevěstou pryč.