Syn lovce medvědův/Černý Jelen
Syn lovce medvědův | ||
Vohkadeh | Černý Jelen | Noví spojenci |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Černý Jelen |
Autor: | Karl May (jako Dr. K. May) |
Zdroj: | MAY, Karl. Syn lovce medvědův. Jos. R. Vilímek, 1891 Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Gabriel Smetana (jako Jaroslav Pekař) |
Licence překlad: | PD old 70 |
Pátý den již byli naši známí na cestě, překročili již prameny Povder-Riveru a blížili se k horám Bighornským. Krajiny, rozkládající se mezi řekou Missouri a horami Skalistými, náležejí dnes ještě k nejdivočejším končinám Spojených Státův. Záležejí hlavně v opuštěné, smutné prérii, ve které ubírá se jezdec často několik dní, nenalézaje ani křoví, ani praménku.
K západu země povlovně se zvyšuje, tvoříc vyšší a vyšší pahorky a kopce, jež příkřejší a rozervanější jsou, čím dále přicházíme na západ; ale nedostatek dříví a vody jeví se všude. Z té příčiny nazývají Indiáni krajinu tu »Mah-kosieča« a běloši »Bad-lands«. Oběma jmény označují zemi špatnou.
I značné řeky, jako na př. Platte či Nebraska, nevykazují v těch končinách ani v létě valně vody. Teprve dále k severu, kde pramení se Seyenna, Povder, Tongue a řeka Bighornská, nacházíme krajiny lepší. Tráva je tam šťavnatější, křovin hojnosť, a posléze jest nám kráčeti ve stínu stoletých velikánů lesních.
Tam zdržují se Šošonové či Indiáni Hadí, Siouxové, Seyennové i Arapahuové. Každý z těchto kmenů rozpadá se opět v několik podčeledí, z nichž každá dbá jen svých vlastních prospěchův. Ký div tedy, že stále a stále střídá se válka a mír mezi nimi. A oblíbil-li si snad rudoch po nějaký čas mír, tu přijde master běloch, bodá jej nejprve jehlami, později noži, až Indián vyzvedne ze země zakopaný tomahavk a počne znova bojovati.
Jest tudíž na bíledni, že v takových krajinách cestovati není ani radno, ani bezpečno. Šošonové byli od jakživa zarputilými nepřátely Siouxův, a proto pily krajiny, rozkládající se od Dakoty a jižně Yellovstonské řeky až k pohoří Bighornskému, přečasto krev rudochův — ale také bělochův.
To vše věděl Jemmy i Davy, a proto vyhýbali se opatrně kterémukoli kmeni indiánskému.
Vohkadeh, znaje dobře všechnu krajinu tu z první své cesty, jel v čele družiny. Jako všichni ostatní členové výpravy měl i Vohkadeh dobrou pušku a jiné, na dalekou cestu potřebné zásoby. Jemmy a Davy neutrpěli na svém zevnějšku žádné změny. Onen jel ovšem na vysoké herce své, tento objímal svýma dlouhýma nohama malého, vzdorovitého mezka, jenž přes tu chvíli pokoušel se o svržení svého břemene, leč marně. Davy nahnul se jen trochu v pravo nebo v levo a již pevně stál na zemi. Na svém zvířeti podobal se Davy obyvatelům australských ostrovův, kteří velmi nebezpečné loďky své obkládají, aby se nepřeklopily. Takovou službu konaly Davyovi nohy jeho.
Také Frank měl tytéž šaty, v nichž oba přátelé poprvé ho viděli: mokassiny, leginy, modrý frak a amazonský klobouk s dlouhým žlutým pérem. Malý Němeček seděl na koni dosti pěkně a zdál se přes podivný svůj hábit dobrým lovcem na západě.
Milé však bylo podívání na Martina Francisa. Držel se v sedle právě tak dobře, jako Vohkadeh. Zdál se jako s koněm srostlý a nahnul se náležitě ku předu, čímž jednak ulehčil svému zvířeti, jednak mírnil namáhání s dlouhou jízdou spojené. Oděv jeho pravý zálesácký, velmi úhledný a zbraň náležitá. Úloha, již si byl předsevzal, zaujala celou duši jeho. Mladistvé jeho líce a jasné oko zřejmě svědčily o tom, že není v prérii nováčkem. Ač byl vlastně ještě chlapcem, činil nicméně dojem člověka, který dle potřeby dovede jednati jako muž. A kdyby netížila ho starosť o otce, byl by zajisté nejveselejším členem malé společnosti.
Nejsměšnější člen výpravy byl černý Bob.
Jízda nepůsobila mu sice nikdy radosti, ale dnes seděl na koni zvlášť nejezdecky. Měl s koněm opravdu kříž, ale kůň se svým pánem také, neboť nedovedl se Bob ani deset minut na něm pevně udržeti. Posadil se sice koni až na krk, ale při každém kroku šoupl se o něco nazpátek a tak klouzal a klouzal, až dostal se koni na zadek a málem by byl spadl. Tu popolezl opět až ke krku, a klouzání počalo znova. Pochybuji, že dovedl by nějaký komik v cirku neumělého jezdce lépe napodobiti, než jak jej ve skutečnosti představoval Bob. Sedla ubohý černoch neměl, neboť nedovedl se v něm udržeti. Jakmile totiž kůň rychleji běžel, vyšinul se Bob vždy ze sedla. Připjal si na koně tedy jenom přikrývku. Nohy držel roztaženy, jakoby se koně bál. Řekl-li mu někdo, aby nohy sevřel, odpověděl pokaždé:
»Proč by Bob mačkal nohama ubohého koně? Vždyť mu kůň neublížil! Bobovy nohy nejsou přece kleště!«
Jezdci dojeli okraje velmi hluboké, skoro okrouhlé sníženiny, jejíž průměr držel asi šest anglických mil. Se tří stran ohraničena byla sníženina jen nízkými vypnulinami, ale na straně západní přiléhala k ní značná výšina, která — jak se zdálo — pokryta byla hojně křovím a stromovím. Snad bylo tu někdy jezero. Půda pokryta byla hezky vysoko neúrodným pískem a byla jen spoře travou porostlá.
Vohkadeh, nerozmýšleje se dlouho, pobídl svého koně do písku a zaměřil přímo ke vzpomenuté vysočině.
»Jaká je to krajina?« tázal se tlustý Jemmy. »Neznám jí.«
»Bojovníci Šošonští říkají místu tomuto Pa-are-pap,« odvětil Indián.
»Jezero Krvavé? Ó běda! Kéž nesetkali bychom se tu se Šošony!«
»Proč?« vyzvídal Martin Francis.
»Byli bychom ztraceni. Zde přepadli jednou běloši tlupu Indiánův a bez příčiny do posledního muže ji pobili. Ač od té doby uplynulo již pět let, bez milosti zabili by soukmenovci zavražděných každého bělocha, který upadl by v moc jejich. Krev zabitých volá o pomstu.«
»Myslíte, sire, že jsou Šošonové na blízku?«
»Nemyslím. Slyšel jsem, že zdržují se nyní daleko na severu u Mussešel-Riveru v Montaně. Je-li to pravda, jsme jisti před nimi. Vohkadeh nám poví, odtáhli-li snad již k jihu.«
Indián zaslechl ta slova. Odpověděl:
»Když před sedmi dny jel tudy Vohkadeh, nebylo v okolí ni jediného Šošona. Jen Arapahuové tábořili tam, kde vzniká řeka, jíž běloši Tongne říkají.«
»Jsme tedy jisti před nimi. Ostatně je krajina tato rovinatá, že na míli uvidíme každého jezdce nebo chodce, a tedy v čas ještě učinili, bychom svá opatření. Ku předu tedy!«
A jeli směrem západním asi půl hodiny, když tu Vohkadeh zastavil náhle svého koně.
»Uf!« zvolal.
Slova toho užívají Indiáni hlavně na znamení podivení.
»Co se stalo?* ptal se Jemmy.
»Ši-ši!«
Mandanské slovo to znamená vlastně »nohy«, ale užívá se ho také k označení stopy, šlépěje.
»Stopa?« ptal se Jemmy. »Lidská či zvířecí?«
»Toho Vohkadeh neví. Nechť pozorují ji moji bratří sami.«
»Nemožné! Indián aby nevěděl, pochází-li stopa od člověka nebo zvířete! Toho jsem ještě nikdy neslyšel! Je stopa ta zajisté prazvláštní. Prohlédněme si ji! Ale sestupte všickni a nejezděte kolem! Potom bychom neviděli a nepoznali ničeho.«
»I pak bude ji znáti,« řekl Indián. »Jest veliká a dlouhá; směřuje od jihu k severu.«
Jezdci slezli s koňův, aby pozorovali podivnou stopu. Každý tříletý chlapec indiánský dovede rozeznati šlépěj lidskou od zvířecí. Skoro k neuvěření bylo, že právě Vohkadeh neuměl podati náležitého vysvětlení. Také Jemmy, pozoruje po delší dobu stopu, vrtěl hlavou, hleděl v levo, odkud přicházela, potom zase v pravo, kam vedla, znovu potřásal hlavou a pravil Susikovi:
»Nuže, starý Davye, viděl jsi za svého života něco podobného?«
Tázaný kýval povážlivě hlavou, hleděl v pravo a v levo, pozoroval šlépěj ještě jednou a potom odpověděl:
»Nikoli, ještě nikdy.«
»A vy, mastre Franku?«
Otázka ta učeného Němce nemálo zarazila! Prohlížel bedlivě stopu, prohlížel ji ještě jednou, kroutil povážlivě hlavou, ale nevyzkoumal ničeho.
Také Martin a Bob neuměli u věci podati nijakého vysvětlení. Davy škrábal se nejprve za uchem pravým, potom i levým a odplivl si dvakráte; to bylo znamením, že je na rozpacích. Posléze však učinil přemoudrou tuto výpověď:
»Ale nějaký tvor se tudy přece jen ubíral! Není-li tomu tak, odsuďte mne, abych za dvě hodiny vypil všechnu vodu, již Mississipi, otec vod, odnáší k moři!«
»Hletďme, hleďme, jak jsi moudrý!« smál se Jemmy. »Kdybys nám byl nepověděl, nevěděli bychom opravdu, že to je vlastně stopa. Tedy nějaká potvora tudy zajisté běžela. Ale jaká? Kolik měla noh?«
»Čtyři,« odpověděli ostatní.
»Ano, to lze dobře rozeznati. Tedy přece zvíře! Ale teď mi jen řekněte, s kterým čtvernohým zvířetem jest nám tu činiti?«
»Jelen to nebyl,« domníval se Frank.
»Chraniž Bůh! Jelen jaktěživ nezůstavuje takových šlépějí.«
»Snad medvěd?«
»Medvěd zanechává ovšem na takovéto půdě šlépěje, že by je slepec nahmatal, ale tato stopa není přece medvědí. Není dlouhá, ale okrouhlá, majíc skoro píď v průměru, a přímo, jakoby pečetí do země vtlačená. Zvíře nemělo ani pařátův ani drápův, ale mělo kopyta.«
»Tedy kůň?« hádal Frank.
»Hm,« bručel Jemmy. »Kůň to také nebyl. Musili bychom tu viděti přece aspoň slabé otisky podkov. Stopa je na nejvýše dvě hodiny stará, nemohlo tedy v krátké té době něco z ní zmizeti. Avšak nejvíce mne mýlí velikosť šlépějí; a viděli jste snad již koně s takovými kopyty? Kdybychom byli v Asii nebo v Africe, soudil bych, že pádil tudy slon.«
»Ano, ano, právě tak vyhlíží jeho šlépěj,« smál se Davy.
»Cože? Právě tak že vyhlíží?« tázal se Jemmy.
»Ovšem, vždyť to sám pravíš.«
»Dej si tedy sobotales vrátiti! Viděl-lis kdy již slona?«
»Ne jednoho, ale dva.«
»Kde?«
»Ve Filadelfii ve zvěřinci a teď zde, totiž tebe, břicháči!«
»Chceš-li vtipkovati, tedy si nakup za deset dollarů jiných, lepších vtipův, rozumíš? Tyhle šlépěje že podobají se stopě slona? Velké byly by sice dosť, to připouštím, ale kroky slonovy jsou zcela jiné. Na to jsi nepomyslil, Davye. Velbloud to také nebyl, jinak domníval bych se, že’s tudy přede dvěma hodinami běžel ty. Avšak teď se vám upřímně vyznávám, že jsem se svou moudrostí v koncích.«
Mužové popošli několik kroků ku předu, potom vrátili se zase zpět, pozorujíce stopu opět a opět; ale nikdo nemohl správného úsudku pronésti.
»A co tomu říká náš rudý bratr?« optal se Jemmy.
»Maho akono!« odvětil Indián, rukou na znamení úcty pohybuje.
»Duch prérie, myslíš?«
»Ano; neboť není ani člověkem ani zvířetem.«
»Aj! Tož měli by vaši duchové náramně veliké nohy. Či souží snad ducha prérií hostec, a proto obul si plstěné střevíce?«
»Můj bratr neměl by se posmívati. Duch prérií zjevuje se v podobách rozmanitých. Jeho šlépěje sluší s uctivostí pozorovati. Pojeďme tiše dále!«
»Toho neučiním. Musím vyzkoumati, co za tím vězí. Ještě nikdy neviděl jsem takové stopy a proto pojedu podle ní, až zvím, kdo ji zůstavil.«
»Můj bratr vrhne se sám do záhuby. Duch toho nestrpí, aby bylo po něm pátráno.«
»Upokoj se! Kdyby později jednou Jemmy vypravoval o této stopě a neuměl pověděti, od koho pochází, vysmáli by se mi a nazvali by mne lhářem. Bude mi k veliké cti, objasním-li tajemství to.«
»Nezbývá nám času, abychom si tolik zajížděli.«
»Toho také nežádám od vás. Do večera scházejí ještě čtyři hodiny; potom si odpočineme. Zná-li snad můj rudý bratr místo, kde budeme přenocovati?«
»Ovšem. Pojedeme-li rovně dále, přijdeme k místu, kde duje se ve výšině značný otvor. Snižuje se tam údolí, do něhož po cestě hodinové ústí se roklina pobočná. V té budeme tábořiti, neboť je tam hojně křovin a stromův, které zakryjí oheň náš. Také neschází tam pramen, jenž poskytne nám a zvířatům našim s dostatek vody.«
»Najdu vás snadno. Jeďte jen dále! Pojedu tuhle po stopě a potom dostavím se k vám do tábora.«
»Varuji svého bratra ještě jednou!«
»Výstraha nemá zde místa!« zvolal Davy. »Jemmy jedná úplně správně. Bylo by pro nás hanbou, kdybychom nevypátrali, kdo zanechal přepodivné té stopy. Slyšel jsem, že před stvořením světa byla na zemi taková zvířata, vedle nichž vyjímal by se bůvol jako dešťovka vedle parníku na Mississipi. Snad zbyla zde ještě taková obluda a běhá zde v písku, aby ze zrníček jeho vypočítala, kolik století je jí. Myslím, že se mama jmenuje.«
»Mamut,« opravil ho Jemmy.
»Tedy snad mamut. Považte jen, jakou hanbou bylo by pro nás, kdybychom anui nepokusili se vypátrati, kdo původcem je této stopy Pojedu s tebou, Jemmye!«
»Toť nemožné.«
»A proč?«
»Nepřeháním zajisté, tvrdím-li, že právě my dva jsme z nás ze všech nejzkušenější a tedy jaksi vůdci vší výpravy. Nesmíme se tedy oba vzdáliti; jeden musí zůstati zde. Raději ať jede někdo jiný se mnou.«
»Master Jemmy má pravdu,« připomenul Francis. »Pojedu s ním.«
»Nikoli, mladý příteli. Vy právě jste poslední, jehož pozval bych na dobrodružnou svou cestu.«
»Proč? Hořím touhou, abych společně s vámi objevil neznámé to zvíře!«
»Věřím vám. Lidé vašeho věku rychle odhodlají se k podobnému dobrodružství. Ale cesta je snad nebezpečna, a my vzali jsme mlčky na se odpovědnosť, že budeme o vás pečovati, abychom vás beze škody odevzdali do rukou nešťastného otce vašeho. Nemohu tudíž srovnati se svým svědomím, abych vtáhl vás v nějaké nebezpečenství. Nikoli! Nepojedu-li sám, nechť provází mne někdo jiný.«
»Já pojedu s vámi,« hlásil se chromý Frank.
»Nebudete-li se jen báti mamuta?«
»Já a báti se? Ani mi nenapadá.«
»Ujednáno tedy! Ostatní pojedou dále, a my zaměříme v pravo. Vašemu koni malá ta zajížďka neuškodí a mé herce způsobí opravdové potěšení; bylať zajisté dříve, nežli vzala na se nynější podobu, běhounem anebo listonošem.
»Martin činil sice ještě některé námitky, ale marně. Davy napomenul ještě k opatrnosti, a Vohkadeh znova popsal tábořiště a káral předsevzetí Jemmyovo, jímž vyzývá ducha prérie. Potom nastoupili ostatní přerušenou jízdu, kdežto Jemmy s Frankem ubírali se po stopě k severu.
A že poslednější před sebou měli značnou zajížďku, pobodli své koně, a brzy zmizeli jim s očí ostatní jejich druhové.
Později změnila stopa svůj směr, uhnula se k západu k daleké výšině; vedla tedy rovnoběžně s cestou Davyovou a jeho přátel, ale vzdálena byla od nich aspoň hodinu.
Dlouho cválali Jemmy a Frank mlčky podle sebe. Jemmyova kostnatá herka pilně užívala svých noh, že Frankovu koni značně bylo se namáhati, aby stačil jí v hlubokém písku. Po nějaké době teprve ustoupil namáhavý cval mírnému běhu, a Frankovi poštěstilo se jeti po boku svého soudruha. »Není-liž pravda,« zahovořil Frank, »s tím mamutem jste vlastně jen žertoval?«
»Zajisté.«
»Myslil jsem si to hned, neboť takoví velikáni nejsou dnes již nikde.«
»Což slyšel jste již někdy o zvířatech předpotopních?«
»Já? Nevěříte-li mi, tož lituji vás náramně. Rozumíme! Smržovecký učitel byl mi upřímným přítelem a otevřel před zrakoma mýma všechen svět živý i neživý. Náramně líbily se mi jeho učené výklady z botanické zoologie. Znal každičký strom od jedle až ke šťovíku a každé zvíře od velryby až k nejmenší houbě. Od něho získal jsem tenkráte tuze mnoho.«
»Těší mne nad míru,« usmál se Francouz. »Snad mohl bych se od vás něčemu přiučiti!«
»To se samo sebou rozumí! Na příklad o mamutu mohu vám dáti nejlepší authentickou zprávu.«
»A viděl jste jej?«
»Nikoli, neboť tenkráte před stvořením světa nebyl jsem ještě u nynější policie ohlášen; ale učitel smržovecký nalezl mamuta ve starých rukopisech. Hádejte, jak veliká byla ta obluda?«
»Značně větší než slon.«
»Slon? Přirovnání to ještě nestačí. Klopýtl-li mamut přes nějaký kámen a podíval-li se potom na zem, spatřil tam nazvíce egyptskou pyramidu místo kamene. Představte si jen výšku toho velikána! A posadila-li se mu kdysi moucha na ocas, zvěděl o tom rozum teprve za čtrnáct dní. Jak dlouhé bylo tedy zvíře! Nynější rozum náš jest tuze slabý, aby pochopil takové předpotopní menagerie. Chceme-li nyní viděti něco tak velikého, jest nám nahlédnouti do teleskopu. Tam vidíme vše aspoň přibližně tak veliké, jako to bylo před potopou.«
Jemmy tvářil se udiveně.
»Jakže?« ptal se. »Jak jmenoval se ten přístroj?«
»Pamatujte si! Zahloubám-li se někdy do vědy, protiví se mi nad míru každičké vyrušení. Teleskop jsem řekl. Budete si to pamatovati? Studoval-li jste skutečně na gymnasii, slyšel jste přece také přednášky o akustice dalekohledův. Čím tmavší jsou ohniska, tím větší jsou hvězdy, jež vidíme, poněvadž ve vědě obyčejně vypočítati jest poměr obrácený. Rozumíte tomu?«
»Ovšem, ovšem,« chválil Jemmy, ze všech sil se namáhaje, aby tvářil se vážně. »Ale teď už mi napadá, jaký to myslíte teleskop!«
»Nu a jaký?«
»Pražádný. Zmýlil jste se trochu. Nemyslil jste teleskop, nýbrž mikroskop.«
»Mikroskop? Ano, ano, pravdu díte. Nemoha si okamžitě vzpomenouti na správný název, pomohl jsem si zatím teleskopem, neboť duchapřítomnosť mne nikdy neopustí.«
»Vyť jste geniální člověk!«
»To si také často říkávám, ale jiným lidem ne, poněvadž by mi nikdo nevěřil. Je mne vůbec škoda do zdejších krajin, abych stále rval se s rudochy a od nich zchromiti se dal!«
»Aj, vy nejste chromým od narození?«
»Od narození? Co si jen myslíte? Chromý člověk nestane se přece mysliveckým mládencem! Měl jsem zdravé nohy, pokud jen upamatovati se dovedu. Když však přišli jsme tenkráte s Francisem do těchto Černých vrchův a zavedli si tu obchod, navštěvovali nás ob čas též Indiáni, aby nakoupili si u nás svých potřeb. Byli to nazvíce Siouxové, nejhorší to divoši pod sluncem, zvláště proto, že bez dlouhých okolkův užívaj svých nožův a pušek. Nejlépe pochodí ten, kdo nezabývá se jimi dlouho. Dobrý den, šťastnou cestu! Toho způsobu přidržoval jsem se vždy i já. Jednou však uchýlil jsem se od tohoto pravidla svého a od těch dob kulhám!«
»Jak se to stalo?«
»Z nenadání, jako vůbec vše, o čem jsme neměli tušení. Pamatuji se na to, jakoby se to bylo dnes stalo. Byla hvězdnatá noc. Francis odcestoval nakoupit nových zásob. Martin spal, a černoch Bob, jenž odjel vybírat dluhův, dosud se neukázal. Vrátil se domů jen jeho kůň. Teprve druhého dne z rána přibelhal se Bob, všecek stlučený a bez peněz.«
»Co se mu přihodilo?« přerušil ho Jemmy.
»Dostalo se mu výprasku místo zapravení dluhův. Tehdy hvězdy na nebi jasně svítily, a v tom zatloukl kdosi na dvéře domovní. Zde na západě třeba býti opatrným, proto neotevřel jsem hned, nýbrž otázal se prve, čeho si přejí. Venku stálo pět Indiánův a žádali zaměniti kožešiny za prach.«
»Snad jste jich nevpustil?«
»Proč ne?«
»Siouxy a o půlnoci!«
»Ó prosím! Tak pozdě ještě nebylo; naše hodiny ukazovaly teprve půl dvanácté, nebylo tedy ještě pozdě. Rudoši pravili, že bude jim putovati ještě celou noc, a z té příčiny ustrnulo se nad nimi dobré srdce mé, a — vpustil jsem je.«
»Jaká neopatrnosť!«
»Proč? Bázně jsem neznal a nežli jsem je vpustil, vymínil jsem si, aby zbraně odložili venku. Při té příležitosti jest mi říci ku jejich pochvale, že bez odporu vyhověli mému vyzvání. Obsluhuje pozdní své kupce, držel jsem ovšem revolver, což jako divoši ovšem ve zlé vykládati mi nemohli. Obchod, který uzavřel jsem s nimi, byl vskutku znamenitý: dostali špatný prach za znamenité bobroviny. Vyměňují-li běloši s rudochy své zboží, dostane se poslednějším vždycky ošizení. Mrzívá mne to sice, ale já sám pohříchu poměrů těch nezměním. Vedle dveří visely tři nabité pušky. Když Indiáni odcházeli, zůstal poslední z nich státi ve dveřích, otočil se a ptal se mne, nepřidám-li jim trochu ohnivé vody. Je sice zapovězeno Indiánům prodávati kořalku, ale že měl jsem toho dne dobrý výdělek, chtěl jsem přání tomu vyhověti. Obrátil jsem se tedy, abych sehnul se pro láhev kořalky. Otočiv se zase, viděl jsem téhož Indiána, že sňal se hřebíku jednu pušku a utíkal s ní. Hned postavil jsem láhev, uchopil druhou flintu a vyskočil jsem ze dveří. Rozumí se, že ustoupil jsem stranou, aby mne Indiáni neviděli, ale při tak náhlé změně světla neviděl jsem, co se kolem děje. Slyšel jsem jen rychlé kroky, potom zablesklo se na ohradě, zahřměla rána, a mně zdálo se, jakoby mne někdo byl udeřil do nohy. V tom spatřil jsem jednoho rudocha, an strojí se ku skoku přes ohradu. Přiložil jsem pušku a stiskl, ale současně cítil jsem v noze takovou bolesť, že jsem upadl. Kule má chybila, puška byla ztracena. S velikým namáháním doplížil jsem se zpět do chýže. Rána Indiánova zasáhla mou pravou nohu. Teprve po několika měsících mohl jsem se zase postaviti na nohu, ale kulhal jsem, stal se ze mne Hobble-Frank. Rudocha zapamatoval jsem si dobře, nikdy nezapomenu darebáckého toho obličeje, a běda mu, setkám-li se s ním kdysi. Jsem sice proti všemu krveprolévání, ale nepochopuji, proč měl by mne rudoch beztrestně okrásti a nad to ještě zmrzačiti. Myslím, že Indián ten náležel k Ogallallům, a jestli — — Co se vám stalo?«
Vychloubavý Němeček zastavil pramen své výmluvnosti, neboť Jemmy zadržel svého koně a vzkřikl překvapením. Minuli totiž větší čásť písčité půdy a octli se na cestě kamenité, která hned opět ustoupila písčité. Tam zastavil se Jemmy.
»Co se stalo?« odvětil. »Ani sám nevím! Vidím či nevidím?«
A udiveně hleděl s koně na zemi. Teď teprve pochopil Frank, co myslil soudruh jeho.
»Je-li možná!« zvolal; »stopa se náhle změnila.«
»O všem! Zprvu zdála se býti stopou slona, a teď je v ní znáti zcela zřetelně nohu koňskou. Kůň byl okován a sice nově, jsouť otisky podkovy velmi ostré.«
»Ale šlépěj je obrácena.«
»Toho právě nemohu pochopiti. Až dosud jeli jsme po stopě, teď jedeme proti ní.«
»A je-li stopa opravdu tatáž?«
»Ovšem. Tu za námi vystupuje skála, ale je sotva sedm metrů široká; na ní nelze stopy viděti. Na oné straně zdálo se nám, že pochází ode slona, tahle však vidíme zřetelně stopu koňskou, směřující k západu. Ohlédněte se! Je zde snad jiná ještě stopa?«
»Pocházejí tedy obě přese všecku svou různosť od téhož zvířete. Je sice zbytečné, ale sestoupím přece, abych se přesvědčil, nemýlím-li se.«
Po té sestoupili oba muži s koňův a prohlíželi šlepěje pečlivěji, ale nevyzkoumali nic nového. Veliká, nezřetelná stopa proměnila se na úzkém, kamenitém místě ve stopu koňskou. Již tato okolnosť velmi bylapodivná, ale seznání, že stopy směřují právě proti sobě a na kamenité půdě úplně zmizely, zarazilo je nad míru. Chvíli stáli tu v přemýšlení.
»Toť jsou nějaké čáry,« vece posléze Jemmy.
»Čáry? Vždyť čarodějů přec není!«
»Není, ovšem, nejsem pověrčiv.«
»Připadá mi to jako ve Filadelfii. Tam vyhodil prý kejklíř Filadelfia klubko příze do povětří a vylezl potom po niti do výše.«
»Slon přišel od východu, kůň od západu, a zde přestávají jejich stopy. Snad vylezla tu obě zvířata po té niti do výše a zmizela v povětří. Nechť objasní záhadu tu, kdo chce a jak chce, ale já nedovedu toho.«
»Škoda, že není zde smržovecký učitel. Rád slyšel bych úsudek jeho o této zpropadeně spletité hádance!«
»Nehleděl by na to chytřeji než vy a já.«
»Hm! S dovolením, váš obličej nejeví příliš mnoho duchaplnosti, pane Jemmye!«
»A ve vás nehledal by v tomto okamžiku nikdo nad míru učeného botaniko-zoologa. Ostatně poznal bych vůbec rád člověka, který rozřešil by tuhle hádanku.«
»A rozřešiti lze ji přece, neboť proslulý Archidiakonus pravil: »Dejte mi nějaký pevný bod ve vzduchu, vyšinu každé dvéře ze stěžejí!«
»Archimedes[1], chtěl jste říci?«
»Ovšem, ale diákonem byl také, neboť když nepřátelští vojínové vnikli do jeho obydlí, učil se právě kázání na paměť a řekl jim: Nevyrušujte mne a ztište se. Vojínové ho zabili. A proto ztracen jest opět pevný bod ve vzduchu.«
»Snad naleznete jej vy. Já nevidím se k tomu povolán, ježto nejsem s to, abych rozluštil tyto dvě protivy.«
»Ale něco učiniti přece musíme.«
»Zajisté, ale nevrátíme se! Lze-li vůbec záhadu tuto rozřešiti, tedy jen před námi může se rozřešení státi, za námi nikoli. Vsedněme na koně a jeďme dále!«
A jeli proti stopě koňské, stále zřetelně viditelné. Asi za půl hodiny přestala půda písečnatá, a jezdci ocitli se na cestě tvrdší. Podle ní rostla tráva a rozličné křoviny, nedaleko vypínalo se pohoří. Bylo pokryto na úpatí ojedinělými stromy, výše pak hustším lesem. I tam znáti bylo stopu. Později zase pokryta byla cesta drobným štěrkem, a v tom ztratila se stopa úplně.
»Tuť rozřešení,« bručel Frank.
»Nepochopitelné,« doložil Jemmy. »Kůň slétl se vzduchu a opět v něm zmizel. Či byl to snad přece ‚duch prérie?‘ Přál bych si jej viděti a poznati, jak vyhlíží.«
»Přání tomu lze vyhověti; podívejte se, pánové, na něj!«
Slova ta ozvala se ze křoví, u něhož byli jezdci se zastavili. Oba vykřikli zděšením. Ten, jenž prve byl mluvil, vystoupil ze křoví, dosud ho zakrývajícího.
Nebyl postavy ani vysoké, ani tuze zavalité. Tmavý plnovous vroubil osmahlý obličej jeho. Na hlavě měl široký plstěný klobouk, za jehož šňůrou zastrčeny byly kolkol špičky uší medvěda hnědého, vysoké boty sáhaly až přes kolena, trup zahalen byl v krátký kabátec. Za pasem vězely dva revolvery a tesák; také visely na něm dva páry podkov a čtyři okrouhlé, podivné věci; byly upleteny ze slámy a sítí a opatřeny řemením a přezkami. Od levého ramene ku pravému boku splývalo lasso, a na hedvábné, okolo krku ovinuté šňůře visela indiánská dýmka smírná. V pravici držel muž ten krátkou pušku a v levé ruce — doutník, na němž právě pohodlně si pochutnával.
Pravý západozemec nedbá mnoho o zevnějšek; čím šaty jeho špatnější, tím více lovec již prodělal. Pohrdá velkopansky každým, kdo zevnějšku svého je dbalý. Nejvíce protiví se mu vyčištěná puška. Dle jeho domněnky nemá obyvatel prérie času, aby zdržoval se takovými hloupostmi.
Ale na neznámém muži vše se jen lesklo, jakoby právě byl přijel ze St. Louisu. Ručnice jeho blyštěla se, jakoby před hodinou byla opustila krám puškařův. V podobném stavu byl všechen oblek cizincův.
Naši známí patřili překvapeně na něho a zapomněli i na odpověď.
»Nuže,« doložil neznámý usměvavě, »myslím, že chcete viděti ‚ducha prérie?‘ Míníte-li toho, po jehož stopě jste jeli, tedy stojí před vámi.«
»U všech všudy! Toť mne rozum již opouští,« bručel Jemmy francouzsky.
»Aj, Francouz,« odpověděl neznámý rovněž francouzský. »Je-li možná!« zvolal Jemmy. »Zde u Devils Headu setkati se s krajanem! Nevěřím ani vlastnímu sluchu.«
To řka, skočil Jemmy s koně a podával cizinci ruku.
»A mé překvapení,« vece cizinec, »je tím větší, že setkávám se tu s osobou velmi proslavenou. Nemýlím-li se, jest vaše jméno Jakub Ferlon?«
»Cože! Jméno mé že i znáter?«
»Vždyť je na vás viděti, že jste »tlustý Jemmy« ; ostatně dosvědčuje to i vaše herka.«
»A kdo je váš společník?«
»Němec Frank. Nenadálé vaše objevení se připravilo jej z rovnováhy a zbavilo ho řeči, ale jsem přesvědčen, že za chvíli bude zase ve své míře,« vysvětloval Jemmy.
»Ale kde vy jste, tam jest i »dlouhý Davy« se svým mezkem. Či snad mýlil bych se?«
»Nikoli; jest skutečně zde, nepříliš daleko k jihu, tam, kde končí se údolí.«
»Aj! Hodláte tam dnes přenocovati?«
» Zajisté.«
Zatím vzpamatoval se Frank, sestoupil s koně a přistoupil k cizinci, ruku mu podávaje. Ten stiskl upřímně nabídnutou pravici, měřil zkoumavě Franka a otázal se posléze anglicky:
»Zajisté Hobble-Frank?«
»Jemináčku! Také mé jméno znáte?«
»Pozoruji, že kulháte, a Frank se jmenujete; tu snadno domyslil jsem se ostatního. Bydlíte společně s Francisem, lovcem medvědův?«
»Kdo vám to vše řekl?«
»On sám. Před několika lety sešel jsem se s ním. Kde je nyní? Doma? Jsou tam odtud asi tři dni cesty.«
»Zcela správně! Ale Francis není doma. Upadl do rukou Ogallallův, a právě jsme na cestě, abychom zkusili, bylo-li by lze mu pomoci.«
»Vyť mne lekáte! Kde byl zajat?«
»Nedaleko odtud, u Devils Headu. Ogallallové vlekou jej s pěti soudruhy k Yellovstonu, aby usmrtili jej na hrobě ‚Udatného Bůvola‘.«
Cizinec se lekl a otázal se: »Ze msty zajisté?«
»Ovšem. Znáte-li jméno Old Shatterhand?«
»Ano, pamatuji se na ně.«
A zvláštní úsměv pohrával na rtech cizincových.
»Shatterhand,« přejal Jemmy slovo, »zabil ‚Udatného Bůvola‘, ‚Zlý Oheň‘ a ještě třetího Siouxa. Nyní zase jdou Ogallallové navštívit hrobů zabitých soukmenovcův, a tu právě upadl jim Francis do rukou.«
»Jak jste se o tom dověděli?«
I vypravoval Ferlon o Vohkadehovi a o všem, co událo se od příchodu mladého Indiána. Cizinec velmi pozorně naslouchal slovům jeho, a když Jemmy zprávu svou skončil, pravil:
»Old Shatterhand podle všeho vinen jest neštěstím, jež stihlo Francisa. Má to na svědomí.«
»Nikoli! Nemůže za to, že Francis opominul potřebné opatrnosti.«
»Nepřeme se déle o tom! Jest zajisté velmi hezké od vás, že nedbajíce nebezpečí a obtíží, jež vás očekávají, přispěti chcete zajatci. Přeji vám z plna srdce, aby se podnik váš zdařil. Zvláště zajímá mne mladý Francis. Těším se, že poznám ho někdy.«
»Toť velmi snadné!« vece Jemmy. »Třeba vám jen s námi jeti. Kde máte svého koně?«
»Odkud víte, že mám koně?«
»Vždyť nosíte ostruhy.«
»Ach, dle těch tedy soudíte? Kůň můj stojí nedaleko; ukryl jsem jej, chtěje si vás prohlédnouti.«
»Což jste nás pozoroval?«
»Ovšem; před půl hodinou již viděl jsem vás, jak divili jste se změně stopy.«
»Aj, i o tom víte?«
»Nic více, nežli že to má stopa.«
»Vaše?«
»Ano.«
»U všech všudy! Tedy vy jste nás klamal?«
»A dali jste se opravdu klamati? Jest mi velikým dostiučiněním, že jsem muže, jako je ‚tlustý Jemmy‘, dovedl mýliti. Ovšem neplatilo to vám, ale lidem zcela jiným.«
Ferlon nevěděl, co myslil by si o cizinci. Měřil jej od hlavy k patě a zeptal se posléze:
»Ale kdo jste vlastně?«
Tázaný usmál se a pravil: »Není-liž pravda, pozorovali jste hned, že jsem zde na dalekém západě nováčkem?«
»Ano, je to na vás viděti. Vaše sváteční puška dobře hodila by se na vrabce, a oblek nosíte asi jen několik dní. Jste zde zajisté v četné společnosti touristův. Kde opustil jste železnici?«
»V St. Louisu.«»Jakže? Tak daleko na východě? Nemožné! Jak dlouho, prosím, zdržujete se zde na západě?«
»Tentokrát osm měsícův.«
»Ó, prosím, nezazlívejte mi, ale toho mi přece nenamluvíte!«
»Ani mi nenapadá vás obelhávati.«
»Bodejť! A klamati chtěl jste nás také?«
»Ano; stopa pocházela ode mne.«
»Tomu nevěřím! Vsadím se, že jste nějaký učitel anebo professor a že cestujete tu s několika soudruhy a sbíráte rostliny, kameny a motýle. Řadím vám, abyste se brzy odtud ztratil. Tato krajina není pro vás. Nevíte ani, že živobytí je zde každou minutu v nebezpečí.«
»Ó, vím velmi dobře. Zde na blízku na příklad táboří nad čtyřicet Šošonův.«
»Nebesa! Je-li možná?«
»Ano, vím to jistě.«
»A to pravíte tak lhostejně?«
»A jak bych to řekl? Myslíte, že bojím se několika Šošonův?«
»Člověče, nemáte ani tušení, v jak nebezpečné krajině dlíte.«
»A přece. Tamo leží jezero Krvavé, a Šošonové radovali by se nad míru, kdyby zmocnili se některého z nás.«
»Teď opravdu nevím, co bych si o vás myslil.«
»Myslete si, že umím rudochům pověsiti bulíka na nos jako vám. Ve mně zmýlil se již mnohý zkušený západozemec, oceňuje mne měřítkem zde obvyklým. Prosím, pojďte!«
Obrátiv se kráčel volně do křovin. Jemmy a Frank šli za ním, koně za uzdu vedouce. Za nedlouho zastavili se u překrásné, asi třicet metrů vysoké jedle. U ní stál kůň, krásný to vraník s červenými nozdrami hustou hřívou. Řemení a sedlo byly práce indiánská. Za sedlem připjat byl kaučukový plášť, z jehož jedné kapsy vyčníval dalekohled. Vedle koně na zemi ležela těžká puška veliké světlosti. Spatřiv Jemmy pušku, rychle k ní poskočil. Zdvihnuv a pozorovav ji chvíli, zvolal:
»Tato puška jest — ano jest — ach, neviděl jsem jí ještě nikdy, ale poznal jsem ji hned. Stříbrná puška Vinnetoua, náčelníka Apačův, a tato jsou nejznamenitější zbraně všeho západu. Tato puška náleží —«
Zarazil se a jako u vytržení pozoroval jejího majetníka; potom pokračoval:
»Teď, ano teď již vyjasňuje se mi. Old Shatterhand zdál se každému, kdož viděli jej poprvé, nezkušeným lovcem. Jemu náleží, tato zbraň. Franku, Franku, víte-li, kdo je tento muž?«
»Nevím. Nečetl jsem ani křestního listu jeho ani vysvědčení očkovacího.«
»Člověče, nechte žertův! Před námi stojí Old Shatterhand!«
»Old Shat — — —«
Chromý Frank o několik kroků zpět ustoupil.
»Všickni svatí!« vzkřikl. »Old Shatterhand? Představoval jsem si jej ovšem jinak.«
»Já také!«
»A jak, lidičky?« smál se lovec.
»Vysokého, statného,« odvětil učený Němec.
»Ano, obrovské postavy,« souhlasil Ferlon.
»Vidíte tedy, že pověsť má je mnohem lepší zásluh mých. Co vypravuje se v prvním táboře, zvětší se třikrát v táboře druhém a ve třetím šestkrát. Z té příčiny máte mne za muže zázračného, ale jsem právě tolik jako vy.«
»Nikoli! Co vypravuje se o vás, to je — —«
»Nechme toho,« přerušil ho Shatterhand. »Všimněte si raději mého koně. Je to pěkné zvíře, jaké najdeme toliko u Apačův. Okován není. Chci-li klamati své pronásledovatele, navléknu mu tyto střevíce ze sítí, jakých v Číně velmi zhusta se užívá. Kůň zanechává potom v půdě měkké, jmenovitě písčité, stopu skoro jako slon. Tuhle mám dva páry podkov, k snadnému upevnění zvláště zřízených. Jeden pár je obyčejný, druhý však má ozuby napřed. Je tudíž stopa také obrácena, a kdo mne pronásleduje, domnívá se, že jel jsem ve směru právě opačném.«
»Prach a broky,« divil se Frank. »Teď teprve rozbřeskuje se mi. Tedy tohle jsou ty čáry!«
»Těší mne, že uvedl jsem vás oba v omyl. Na kamenité půdě nemohl kůň zanechati stopy. Proto slezl jsem tam, abych zaměnil mu za střevíce podkovy. Netušil jsem ovšem, že jedou za mnou krajané; teprve později zpozoroval jsem vás. Opatření ta učinil jsem z opatrnosti, ježto z jistých znamení soudil jsem na přítomnosť nepřátelských Indiánův. Přišed k této jedli, byl jsem jen ve své domněnce utvrzen.«
»Jsou zde stopy po Indiánech?«
»Nikoli! Strom tento znamená jen místo, kde sejdu se dnes s Vinnetouem, a — —«
»Vinnetou?« přerušil ho Jemmy. »Náčelník Apačů že je zde?«
»Ano, předešel mne již.«
»Kde je? Musím ho viděti stůj co stůj.«
»Tuto zanechal znamení, že zde byl a zase přijde. Kam zatím poodešel, nevím. Zajisté potají pozoruje Šošony.«
»Ví-li o nich?«
»On to byl, jenž upozornil mne na ně. Vyřezal tuto do stromu tajné své znamení. Rozumím mu jako každému písmu. Sděluje mi, že vrátí se opět, a že nedaleko zdržuje se čtyřicet Šošonův. Ostatní jest mi zde očekávati.«
»A vyslídí-li vás zde Šošonové?«
»Nevím, komu hrozilo by větší nebezpečí, jim, kdyby mne zde našli, nebo mně, kdybych je vyslídil. Po boku Vinnetouově není mi se báti takové hrstky Indiánův.«
Slova jeho zněla prostě, přesvědčivě, že Hobble-Frank udiven zvolal:
»Čtyřiceti nepřátel byste se nebál? Nemám právě srdce zaječího, ale tak daleko jsem to se svou srdnatostí přece nepřivedl. ‚Veni, vidi, tuti‘, pravil starý Radecký po bitvě u Kolína. Dva proti čtyřiceti, toho nemohu pochopiti.«
»Velmi jednoduché, příteli! Třeba k tomu jen opatrnosti, hodně lstivosti a trochu odvážlivosti; máme-li k tomu ještě dobré zbraně, na něž úplně lze se spolehnouti, jsme vůbec ve výhodě. Zde však nejsme tuze bezpečni. Dobře uděláte, vzdálíte-li se odtud, abyste co nejdříve dorazili ke svým.«
»A vy zde zůstanete?«
»Ano, až přijde Vinnetou. Potom vyhledáme váš tábor. Máme sice jiný plán, ale bude-li Vinnetou souhlasiti, pojedeme s vámi k Yellovstonu.«
»Opravdu, opravdu?« otázal se Jemmy nanejvýš potěšen. »V tomto případě chtěl bych se vsaditi, že osvobodíme zajatce.«
»Jen abyste se nepřepočítali! Já jsem vlastně příčinou, že Francisovi hrozí nebezpečí, je tudíž mou povinností, bych připojil se k vám. Proto — —«
Zarazil se, neboť Frank úzkostlivě vykřikl. Ukazoval prstem mezi křoviny na písčitou rovinu, kdež viděti bylo tlupu Indiánův.
» Rychle na koně a odtud!« kázal Shatterhand. »Nepozorovali vás dosud. Přijedu za vámi.«
»Ti chlapi uvidí naši stopu,« vece Jemmy a vyhoupl se rychle do sedla.
»Pryč jen, pryč! Toť vaše jediná spása.«
»Ale vás vyslídí!«»O mne se nestarejte! Rychle odtud!«
Oba byli již v sedle a ujížděli odtud. Shatterhand rozhlédnuv se vůkol, seznal, že známí jeho nezanechali ve štěrku stopy žádné. Po té zavěsil pušku k sedlu, druhou těžkou na rameno a řekl svému koni jediné jen slovo apačské: »Peniyil — jiti!« Když potom rychlými kroky stoupal na příkrou, vedle se vypínající stráň, lezl kůň za ním jako pes. Nikdo neuvěřil by, že takovou cestu slézti dovedl by kůň, a přece po krátkém, ale velikém namáhání skryli se oba pod hustými stromy. Shatterhand položiv koni ruku na krk, řekl mu:
»Spi!«
Hned natáhl se vraník na zem a nehnul ani svalem. Byl po indiánsku vycvičen.
Šošonové zpozorovali stopu, jeli podle ní a rychle se blížili. Sotva uplynuly dvě minuty od odjezdu bělochův, byli již Indiáni u známé nám jedle. Někteří sestoupili s koňův, aby hledali zmizelou stopu.
»Ive, ive, mi, mi — zde, zde; ku předu, ku předu!« křičel jeden.
Našel, co hledal. V okamžiku zmizeli rudoši. Shatterhand ve své skrýši poznal, že cvalem hnali za prchajícími.
»Budou-li jen chytří a pojedou-li dosti rychle,« myslil si.
V tom lehce zafrkal jeho kůň, jakoby pána svého na něco chtěl upozorniti. Hleděl naň svýma velikýma, moudrýma očima, obrátil potom hlavu stranou k vrchu. Lovec uchopiv pušku poklekl připraven k ráně a klidně díval se vzhůru. Stromy stály tam hustě vedle sebe, že nebylo daleko viděti. Hnedle však odložil pušku. Shlédnuv pod nejnižšími větvemi ostny dikobrazovými ozdobené mokassiny, poznal hned, že náležejí nejlepšímu jeho příteli. Zachrastilo ve větvích, a před lovcem stál muž.
Byl ustrojen právě jak Old Shatterhand, jen na nohou měl místo vysokých bot mokassiny; také neměl klobouku. Dlouhé, husté; černé vlasy byly srovnány ve vysoký chochol a propleteny koží chřestýší. Účes nebyl ozdoben — jak u náčelníkův obyčejem — péry orlími. Na první pohled poznal v něm každý znamenitého muže a náčelníka. Na krku houpal se mu kouzelný váček, kalumet a tři řady drápů medvědích, vítězná to znamení, jichž dobyl sobě s nebezpečenstvím života. V ruce držel dvojku, jejíž pažba hustě pobita byla stříbrnými knoflíky. To byla proslavená puška stříbrná, jejíž kule nikde nechybila se cíle svého. Obličej jeho byl vážný, mužný a krásný; čelisti vyčnívaly jen nepatrně, a pleť byla barvy světlohnědé.
Muž ten byl Vinnetou, náčelník Apačův, nejznamenitější mezi Indiány. Jméno jeho známo bylo daleko široko. Spravedliv, moudrý, udatný až k odvážlivosti, přítel a ochránce všech potřebných, ať rudých anebo bílých; takým znali ho ve všech Státech ano i daleko za hranicemi.
Old Shatterhand povstal. Chtěl mluviti, než Vinnetou pokynul, aby poslouchal.
V dálce ozývaly se jednotvárné zvuky a rychle se blížily. Brzy zaslechli dupot koňský a rozeznávali jednotlivé zvuky písně. Bylo to jediné slovo: »totsi-vuv, totsi-vuv!« což znamená asi tolik jako skalp.
Zvěděl tedy Old Shatterhand, že oba běloši neunikli Indiánům, nýbrž od nich zajati byli.
Šošonové jeli právě okolo a po způsobě indiánském jeden za druhým. Uprostřed mezi sebou měli oba zajatce; byli odzbrojeni a lassem na koně přivázáni. Dle všeho nebylo jim dosud ublíženo. Snad vzdali se, přesvědčivše se o bezúčelnosti odporu, svým nepřátelům dobrovolně.
Nikdo ze Šošonů netušil, že jsou pozorováni. Zajatci však vzpomínali na Old Shatterhanda, jehož zde byli opustili. Ohlíželi se v pravo i v levo a také vzhůru obrátili své zraky. Shatterhand chtěl Evropanům dáti znamení, že je viděl. Bylo to však nebezpečné, neboť snadno mohl jej zahlédnouti i některý z Indiánův. Postoupiv trochu blíže ku kraji stráně, zamával kloboukem, ale hned zase ustoupil, přesvědčiv se, že znamení jeho neušlo tlustému Francouzovi.
Rudoši zmizeli, ale jednotvárné totsi-vuv chvíli ještě bylo slyšeti; posléze i to umlklo.
Teď otočil se Vinnetou, opustil, ani slova nepromluviv, místo, na němž vedle Shatterhanda byl stál. Asi za deset minut se vrátil, koně svého za uzdu veda. Bylo opravdu s podivem, jak dovedlo se zvíře udržeti na svahu velmi příkrém a prodírati se nad to ještě hustým lesem. Kůň Vinnetouův byl téhož druhu a téže barvy jako kůň Shatterhandův, než poslednější zasloužil by přece přednosť. Náčelník Apačů z úcty daroval svému příteli koně lepšího.
Již stáli vedle sebe oba muži, kteří nebáli se ani celého kmene indiánského. Zkoumavé pohleděl Shatterhand na Vinnetoua a přesvědčil se, že netřeba mu obšírně vykládati, co se stalo. Znaliť se dobře a vyčetli si myšlénky vzájemně z obličeje. Posléze otázal se běloch:
»Objevil-li náčelník Apačů místo, kde rozbili stany bojovníci šošonští?«
»Vinnetou sledoval jejich stopu,« vece tázaný. »Jeli vzhůru vyschlým řečištěm, jímž před dávnými časy horské vody tekly do jezera Krvavého. Potom vedla stopa jejich v levo přes výšinu do hluboké kotliny; tam stojí stany jejich.«
»Jsou to stany obytné?«
»Nikoli, stany válečné.«
»Kolik je jich?«
»Tři, a v těch bydlí všichni. Vinnetou správně spočítal jejich stopy a poznamenal i na stromě, kolik je jich. Ve staně orlími péry ozdobeném bydlí náčelník. Je to Tokvi-tey (Černý Jelen), nejudatnější náčelník všech Šošonův. Vinnetou viděl jej z dálky a poznal dle tří jizev na líci.«
»Na čem usnesl se můj rudý bratr?«
»Vinnetou nemyslí ukázati se Šošonům. Nebojí se jich, domnívá se však, že nebylo by lze vyhnouti se boji, poněvadž jsou na výpravě válečné; Vinnetou nechce nikoho z nich usmrtiti, protože mu neublížili. Že však nyní zajali dva bledouše, a můj bratr je chce osvoboditi, bude mu snad přece utkati se s nimi v boji.«
Apač pronášel myšlénky Shatterhandovy přesně a určitě, že nevidělo se bělochu činiti k nim poznámek; vyzvídal jen:
»Uhodl-li bratr můj, kdo jsou ti běloši?«
»Vinnetou viděl malého, silného bělocha, ví tedy, že je to tlustý Jemmy. Druhý kulhal, když slezl s koně. Kůň jeho bylo pěkné, bujné ještě zvíře, oblek jeho též čistý, z čehož soudím, že nebyl dosud dlouho na cestě. Nebydlí tudíž daleko odtud a proto je to nepochybně Inda-hiš-šol-denču, jemuž bledouši Hobble-Frank říkají. Je to soudruh Francisa, lovce medvědův.«
Apačové nemají zvláštního slova pro pojem »kulhati«. Čtyři slova náčelníkova znamenají: »Muž, který špatně chodí«. Rudoch správně soudil a tak opětně dokázal, že ostrovtip Indiánů je velmi bystrý.
»Dobře pravil můj rudý bratr; běloši jsou tlustý Jemmy a Hobble-Frank. Poznal zajisté, že Frank kulhá, když mluvil jsem tuto s nimi; nebyl tedy daleko od nás.«
»Ovšem! Vinnetou pozoroval Šošony a viděl, že oddělení jedno odtáhlo směrem k jezeru Krvavému. Ježto pak věděl, že přijde tam i jeho bílý bratr, odebral se přes výšiny a lesem přímo ke stromu naší schůzky. Posléze však bránil mu kůň v rychlé jízdě, aby dáti mohl bratru svému výstrahu; proto slezl s něho a spěchal sem pěšky. Tamhle s vrchu spatřil svého bratra s oběma bledouši. Viděl také Šošony, již zpozorovali stopu bělochův. Tito ujížděli odtud, ale rudoši jich dostihli a zajali je. Rozumí se samo sebou, že je Old Shatterhand osvobodí, a Vinnetou bude mu při tom nápomocen. Domnívá se též, že oba běloši nejsou samotni u jezera Krvavého a Čertovy Hlavy. Našli zajisté stopu Old Shatterhandovu, oddělili se od ostatních a jeli po ní. Můj bratr ví zajisté, kde bychom je vyhledali, by nám nápomocni byli při osvobození obou zajatcův.«
Tato i všechna vůbec řeč Apačova svědčila o neobyčejné bystrosti ducha jeho. Old Shatterhand vypověděl mu po té stručně vše, co zvěděl od tlustého Francouze a smržoveckého Němečka. Vinnetou pečlivě naslouchal a řekl potom:
»Ano! Old Shatterhand a Vinnetou nedopustí, by lovec medvědů zemřel smrtí mučennickou. Ještě dnes osvobodíme právě zajaté bělochy a potom vydáme se s nimi a jejich soudruhy k Yellovstonu, bychom ukázali Sioux-Ogallallům, že Old Shatterhand, jenž usmrtil druhdy nejudatnější tři bojovníky jejich holou rukou, dosud živ jest.«
Old Shatterhandovi bylo tuze milé, že Vinnetou ochotně nabízí se ku pomoci. Pravil tedy:
»Můj rudý bratr uhodl mé přání. Nepřišli jsme v tyto krajiny prolévat krve rudochův, ale nedopustíme také, by nevinní lidé umírali za čin můj tehdejší. Vinnetou nechť jde se mnou k těm, již táhnou jich osvobodit.«
I svedše koně s příkré stráně, vyhoupli se na ně a jeli cestou, kudy dříve ubírali se Jemmy a Frank.
Nebylo daleko do noci; pobídli tedy zvířata svá ku běhu nejrychlejšímu. Brzy dorazili na místo, kde Šošonové zajali bělochy; zastavili se na chvíli, by prohlédli stopy.
»Nebylo ani bojováno,« prohlásil Vinnetou.
»Ovšem! Běloši nebyli raněni. Jednali moudře, uznavše za výhodnější vzdáti se bez boje Šošonům, než-li marně a ku své škodě potýkati se s nimi.«Vinnetou zamávl rukou, jak míval ve zvyku, nechtěl-li na jevo dáti souhlas a otázal se:
»Moudře, pravil můj bílý bratr: Rád věděl bych, vzdal li by se on a Vinnetou, kdyby je byli Šošonové pronásledovali?«
»Vzdáti se? My? Věru ne!«
» Zajisté.«
»My bychom byli bojovali až do posledního dechu, a mnoho Šošonů bylo by zahynulo, než by nás byli se zmocnili.«
Možno též, že bychom ani nebyli bojovali. Vinnetou rád viděl by Šošona, který dohonil by jeho a Old Shatterhanda, kdyby jeli na svých vranících. Není-liž Old Shatterhand mistrem v hledání cizích a ukrývání vlastních stop? Nižádný Šošon nebyl by nalezl stopu naši. Udatnost krášlí sice každého muže, ale moudrostí přemoci lze více nepřátel nežli tomahavkem.«
Po té brali se jezdci dále k jihu podle horského hřbetu a v levo od někdejšího jezera.
»Ustanovil se již můj rudý bratr na nějakém plánu v příčině osvobození zajatých bělochův?« otázal se Shatterhand.
»Vinnetou plánu nepotřebuje; vrátí se k Šošonům a zajatce jim unese; tak se rozhodl. Tito Indiáni Hadí nestojí za to, by Vinnetou přemýšlel o nějakém plánu. Vždyť přesvědčil se Old Shatterhand sám, že nemají mozku ve svých hlavách.«
Shatterhand znamenal hned, kam Vinnetou bije.
»Ano,« řekl. »Nikdo z nich nemyslil na to, že lovci nepřicházejí sem jednotlivě. Kdyby jim taková myšlénka byla napadla, byli by vyslali zajisté několik vyzvědačův. Je nám tedy jednati s lidmi, jejichž moudrosti není se právě co báti. Kdyby byl náčelník Černý Jelen býval s nimi, jistě setkali bychom se s vyzvědači.«
»Neviděli by nic; Old Shatterhand a Vinnetou dovedli by je na na sebe přivábiti a zavésti.«
Dosáhli již místa, na němž prohýbala se roklina směrem skoro přímým k západu. Tam našli stopy bělochův, než pro nastalou tmu nemohli jí dobře již rozeznávati. Zaměřili v pravo.
Roklina byla zprvu dosti široká a schůdná. Oba jezdci ubírali se i po tmě dosti rychle dále. Koňové jejich nebyli okováni, nebylo kroků jejich ani slyšeti.
Později zdálo se, že od hlavní rokliny na levo odbočuje postranní. Na chvíli se zastavili. Roklina byla tuze úzká. Je-li to ta, ve které osoby, jež hledali, rozbily dnes svůj tábor? Naslouchali, ozvou-li se nějaké hlasy. Pojednou jevil kůň Apačův nepokoj, hrabal nohou a odfrkoval, dávaje takto pánu svému znamení, že někdo na blízku.
»Jsme na pravé cestě,« vece Shatterhand. »Zaměřme v levo! Kůň chce nám sděliti, že je tam někdo.«
Jeli asi deset minut volně ku předu; potom náhle změnila roklina svůj směr, a když projeli zátočinou, spatřili ve vzdálenosti asi 100 krokův oheň. Roklina se tam opět rozšířila; v jejím středu vyrážel ze země pramen, stromovím vroubený a na vodu nevalně bohatý.
Opodál pramene plápolal veselý oheň. U něho seděly tři osoby, jejichž tváří pro značnou vzdálenosť nebylo lze rozeznati.
»Co soudí můj bratr?« otázal se Vinnetou. »Jsou-li to oni?«
»Jsou jen tři, my však hledáme čtyři. Dříve nežli se prozradíme, popatřme, s kým jest nám jednati!«
Sestoupili s koňův.
»Stačí, podívám-li se tam sám,« vece Shatterhand.
»Budiž! Vinnetou posečká.«
Uchopiv koně za uzdu, ustoupil s nimi Vinnetou stranou až k samé skalině, roklinu omezující. Old Shatterhand pozorně plížil se ku předu a skrčil se posléze za strom, pečlivě pozoruje všecky tři osoby a naslouchaje hovoru jejich.Byl to Davy, Vohkadeh a Martin Francis. Boba mezi nimi nebylo. Dobrý černoch, všecek zaujat pro dobrodružnou výpravu, ochotně nabídl se, že bude dbáti o bezpečnosť všech společníkův. Marně domlouval mu Davy, že hlídky není třeba.
Nebezpečí hroziti a přijíti mohlo jediné ode vchodu do rokliny ale Bob přecházel právě na straně protější. Nezpozorovav tam nic podezřelého, vracel se k ostatním právě ve chvíli, kdy Shatterhand za strom se byl ukryl. U ohně však nemínil zůstati, odcházel opět.
»Bobe,« řekl Davy, »zůstaň zde přece! K čemu to zbytečné toulání! Indiáni nejsou zajisté na blízku.«
»Jak mohl by to massa Davy věděti,« odvětil Bob. »Indián může býti všude, v pravo, v levo, zde, tam, nahoře, dole, napřed, vzadu —«
»I ve tvé hlavě,« smál se dlouhán.
»Jen se, massa, smějte; Bob zná svou povinnosť. Massa Bob je velikým a proslulým lovcem; nechybí nikdy. Přijde-li sem Indián, massa Bob hned jej zabije.«
Bob ulomil si totiž mladou suchou jedli a obratně se jí oháněl, ač kmen její měl dobrých dvacet centimetrův objemu. Zbraň ta zdála se mu lepší a bezpečnější než puška.
I kráčel ve směru opačném dále.
Old Shatterhand nabyl přesvědčení, že našel, koho hledal. Byl by se dal již poznati, ale že Bob ubíral se přímo k místu, kde Vinnetou stál, a tak očekávati bylo veselé intermezzo, vytrval tiše na svém místě.
Nemýlil se. Negr blížil se naznačenému prve místu. Oba vraníci znamenali jej už z dálky a byli nepokojni. Vinnetou spatřiv černocha, nabyl přesvědčení, že jest blízko přátel; bylť mu Shatterhand sdělil, že s nimi jede také černoch. Očekával klidně příchod jeho.
Jeden z koňů zasupěl. Bob jej slyšel, zarazil se a naslouchal. Nový dusot přesvědčil ho, že někdo nebo něco je na blízku.
»Kdo je tu?« otázal se.
Nikdo mu neodpověděl.
»Bob se ptá, kdo je tu! Neodpoví-li mu, zabije ho massa Bob.«
Opět žádná odpověď. »Nuže, ať zemrou všickni, kdo jsou zde!«
Zdvihnuv klacek postoupil blíže. Kůň Vinnetouův vzepjav se na zadní nohy, zježil hřívu; oči mu hořely. Bob stoje u koně tuze blízko, spatřil pojednou před sebou ohromnou postavu. Jiskřící oči a hrozivý dusot také mu neušly. Málem byl by jej kůň kopytem pohladil, opět k zemi se spouštěje; šťastnou náhodou ho jen od sebe odrazil.
Bob byl sice udatný mladík, nicméně netroufal si podjati se boje s takovýmto nepřítelem. Odhodiv klacek, pádil odtud a křičel z plna hrdla:
»Běda, běda mně! Pomoc, pomoc, pomoc! Chce massa Boba zabiti. Chce massa Boba polknouti! Pomoc, pomoc, pomoc!«
Ti, již dosud seděli u ohně, rychle se vzchopili.
»Co se stalo:« ptal se Davy.
»Velikán, obr, strašidlo, duch nějaký chtěl massa Boba zardousiti.«
»Nesmysl! Kde?«
»Tam, tam u skály je.«
»Jdižiž, černý! Vždyť není strašidel!«
»Massa Bob je viděl.«
Byla to asi nějaká skála zvláštního tvaru.«
»Ne, ne, skála to nebyla!«
»Nebo strom.«
»Ani skála, ani strom! Je to živé!«
»Mýlil jsi se.«
»Masa Bob se nemýlí. Strašidlo veliké, tak, tak, takhle!«
Slovům svým dodával černoch rozmanitými posuňky ještě více směšnosti.
»Má oči jako oheň, rozevírá hubu jako drak a foukal na massa Boba, až ho povalil. Massa Bob viděl veliký vous, tak veliký, takhle dlouhý!«
Zajisté zdála se ve tmě Bobovi vousem dlouhá hříva, která pokrývala tvář domnělého obra.
»Zbláznil jsi se?« vece Davy.
»Ó, massa Bob má dobrý rozum, velmi dobrý! On ví, co viděl. Nechť jde tam jen massa Davy, uvidí ho také.«
»Nuže, pojďme a přesvědčíme se, co postrašilo Boba!«
Již chtěli jíti. V tom uslyšeli za sebou slova:
»Zůstaňte tu jen, mastre Davye! Není tam strašidla.«
Do Susiky jakoby hrom udeřil! Mžikem přiložil pušku k líci. Totéž učinili Vohkadeh i Francis. Všechny tři hlavně mířily na Shatterhanda, ze země vstávajícího.
»Dobrý večer!« pozdravil. »Ukliďte svou zbraň, lidičky. Přicházím k vám jako přítel, nesa vám pozdrav od Jemmya i Franka.«
Všichni sklonili pušky.
»Od nich nesete nám pozdrav?« ptal se Davy. »Vy jste se sešel s nimi?«
» Ovšem!«
»Kde?«
»Tam dole u jezera Krvavého, kamž, dovedla je stopa, po které jeli.«
»Souhlasí. Což objevili přece, jaký to byl slon?«
»Ano, můj kůň to byl.«
»Prach a broky! Má tak obrovská kopyta, pane?«
»Nikoli! Jeho nožky jsou velmi hezounké. Já ovšem nemohu za to, že měli jste střevíce za kopyta.«
To řka ukazoval na sítěné střevíce, které mu visely na opasku. Davy pochopil hned, oč jde; proto dodal:
»Aj, výborné! Cizí master připne střevíce ty svému koni, aby oklamal lidi, kteří sledují stopu jeho! Člověče, toť velmi dobrá myšlénka; ano je tak znamenitá, jako bych já sám byl jejím původcem!«
»Ano, ano, dlouhý Davy má ze všech lovcův, kteří jezdí nebo chodí mezi oběma velikými moři, vždy nejlepší myšlénky!«
»Nevysmívejte se mi, pane! Tolik rozumu, jako vy, mám ještě také. Rozumíte?«
A pohrdlivě pohleděl na Old Shatterhanda.
»O tom nepochybuji,« odpověděl tento. »A že jste tak chytrý, dovedete mi zajisté pověděti, jaké strašidlo dobrý Bob viděl?«
»Ať sním cent kulí a to bez másla a petržele, nebyl-li to váš kůň!«
»Myslím, že dobře jste hádal.«
»Abych tohle uhodl, k tomu netřeba býti gymnasistou jako tlustý Jemmy. Ale teď již mi povězte, kde člověk ten s Frankem vlastně vězí. Proč přicházíte sem sám?«
»Poněvadž k vám přijíti nemohou. Tlupa Šošonů pozvala je na večeři.«
Dlouhý Susika leknutím div nepadl.
»Nebesa! Chcete tím snad říci, že byli zajati?«
» Bohužel!«
»Opravdu? Jistě? Skutečně?«
»Ano. Přepadeni, a odvedli je do zajetí.«
»Šošonové? Přepadeni a zajati? To si vyprosíme! Vohkadehu, Martine, Bobe, rychle na koně! Okamžitě vydáme se za Šošony. Musejí nám vydati oba zajatce, jinak rozsekáme je na vlašský salát!«
A již spěchal ke koním, již pásli se u vody.
»Počkejte, pane!« pravil Old Shatterhand. »Tak rychle to nejde. Což víte již, kde Šošony najdete?«
»Nikoli, ale doufám, že nám to povíte!«
»A jak veliký jest počet jich?«
»Počet? Myslíte, že rozhoduje počet osob, jde-li o osvobození Jemmyovo? Ať jejich sto neb dvě stě, vše jedno; musejí nám ho vydati!«
»Počkejte aspoň chvíli, nežli něco podniknete! Myslím, že máme si říci ještě mnoho. Nejsem zde samoten. Zde přichází můj soudruh, který přeje vám také dobrého pořízení.«
Až dosud nehnul se Vinnetou s místa. Vida však, že Old Shatterhand s muži rozmlouvá, přiblížil se i s koňmi ke společnosti.
Dlouhý Davy byl sice překvapen, vida bělocha ve společnosti s rudochem, ale nevšiml si hrubě ani náčelníka; i řekl:
»Rudoch! Jako by vám z oka vypadl. Západozemec zajisté také není!«
»Nikoli; uhodl jste to zase hned.«
»Toť se rozumí. A tento Indián je snad statkář, jemuž ‚veliký otec‘ ve Vashingtoně hojně daroval pozemkův?«
»V tom se mýlíte, pane!«
»Sotva!«
»Zajisté. Průvodce můj není z těch, kteří by od presidenta Spojených Států přijímali pozemky darem. On spíše —«
Vohkadeh ho přerušil, vzkřiknuv radostí a úžasem. Mladý Indián přistoupiv totiž k Vinnetouovi, zpozoroval pušku v jeho ruce.
»Uf, uf,« vykřikl. »Maza-skamon-za-vakon, stříbrná puška!«
Davy rozuměl řeči siouxské tolik, že věděl, co Vohkadeh myslí.
»Stříbrná puška?« tázal se. »Kde? Aj, zde, zde! Ukažte mi ji, můj rudý sire!«
Vinnetou půjčil pušku Davyovi.
Je to »maza-skamon-za-vakon«,« jásal Vohkadeh. »Tento bojovník je zajisté Vinnetou, veliký náčelník Apačův!«
»Cože! Nemožné!« mínil Davy. »A přece hodí se popis stříbrné pušky úplně na tuto zbraň.«
Upřel tázavé zraky na Vinnetoua i Old Shatterhanda. Obličej jeho ve chvíli té nejevil mnoho moudrosti.
»Je to stříbrná puška,« odpověděl Old Shatterhand. »Můj soudruh je Vinnetou.«
»Prosím vás, člověče, nemějte mne za blázna!«
»Inu, pro mne a za mne mějte si slova má za žert. Nemám chuti, abych předříkával vám celý rodokmen Apačův.«
»To by se vám také špatně podařilo, pane!« odvětil Davy. »Nuže, je-li tento rudý gentleman opravdu Vinnetou, kdo jste vy? Ve případě tom mohl byste býti jediné —«
Uprostřed řeči se zamlčel. Upřeně hleděl na Old Shatterhanda, spráskl po té ruce, vyskočil a dodal:
»Ne, to jsem si zase důkladně škodil. Pro nic a za nic urážím zde nejslavnějšího západozemce, jemuž rovného nenajdeš pod sluncem! Je-li tento Indián Vinnetou, nejste vy nikdo jiný než — Old Shatterhand, nebo ti náležejí k sobě jako tlustý Jemmy a já. Řekněte mi tedy, pane, tak-li tomu?«
»Ano, nemýlíte se,« přisvědčil Shatterhand.
»Toť bych radostí snesl všechny hvězdy s nebe sem na tyhle stromy, bych oslavil večer, ve který jsem vás poznal, velkolepou illumio nací! Buďte nám upřímně vítáni v našem táboře a promiňte hlouposť, které jsme se dopustili!«
Po té nastalo radostné vítání. Jen Bob byl zamlklý; styděl se náramně, že měl koně za strašidlo. Mládež indiánská navyklá je skromnosti. Z té příčiny stál Vohkadeh uctivě opodál, obdivuje se ve svém nitru mužům, již byli mu vzorem šlechetnosti, a jejichž příkladu následovati bylo vroucím přáním jeho.
Když pak Old Shatterhand všem i Bobovi ruku upřímně stiskl, položil si VOhkadeh pravici na srdce a promluvil skromně: »Vohkadeh položí rád život svůj za Old Shatterhanda!«
Old Shatterhand a Vinnetou, posadivše se u ohně, vykouřili s novými přátely svými kalumet. Davy byl na rozpacích, má-li podati dýmku smírnou také Bobovi. Vinnetou tušil jeho myšlénky a proto řekl:
»Také černoch nechť s námi kouří z kalumetu, hoden je toho, neboť měl tolik odvahy, že byl by podstoupil boj se strašidlem.«
Nebyti vážné chvíle, jakou je kouření z dýmky smírné, byli by zajisté všickni propukli ve hlasitý smích. Bob cítil potřebu poškozenou svou česť opět napraviti, napřáhl pravici jako ku přísaze a zvolal:
»Bob je massa Bob, je rek, je gentleman. Je přítelem i ochráncem massa Vinnetoua i massa Old Shatterhanda. Zabije všechny jejich nepřátely, podstoupí pro ně vše; on — on — on třeba i sám sebe zabije!«
Toť byl největší projev přátelství Bobova. Při tom kroutil dobrý černoch očima, skřípal zuby, by slovům svým dodal větší váhy. Oba muži, jimž slova ta platila, přijali je také vážně.
Na stanovení jakéhosi plánu k osvobození zajatých nebylo pomyšlení, ježto neznámo bylo, co se s nimi stalo. Rozhodli se, že vyhledají tábor Šošonův a potom teprve že zařídí, čeho třeba.
Davy a Francis náramně se horšili, že přátelé jejich jsou v moci rudochův, a zapřisáhali se, že obětují pro ně i život. Vohkadeh podotekl však:
»Vohkadeh věděl, že stihne bledouše neštěstí, varoval je, ale oni nedbali výstrahy jeho.«
»A dobře učinili,« doložil Davy. »Kdyby nebyli od nás se oddělili, nebyli by ovšem upadli v zajetí, ale nebyli bychom poznali ni Old Shatterhanda ni Vinnetoua, náčelníka Apačův. Teď však nezdržujme se již. Vzhůru tedy, by rudoši poznali dlouhého Davya!«
Brzy vyjelo šest jezdců z rokliny a brali se tudy, kudy prve přijeli Old Shatterhand a Vinnetou. U východu z rokliny uhnuli se v levo k severu.
Nejeli dlouho, když pojednou Vinnetou koně zadržel. Ostatní učinili totéž.
»Vinnetou pojede napřed,« pravil. »Moji bratři nechť následují mne volným krokem, všelikému šramotu se vyhýbajíce. Učiní vše, čeho Old Shatterhand od nich žádati bude.«
Potom slezl Vinnetou a chvíli upravoval cosi na nohou svého koně. Potom vsedl naň a uháněl odtud. Šramot, který při tom kůň jeho způsobil, sotva bylo slyšeti. Zdálo se jen, jakoby člověk pěstí do země bušil. Ostatní družina uháněla za ním, jak prve byl nařídil.
»Co to jen dělal?« vyzvídal Davy.
»Což neviděli jste, že visely mu na opasku právě takové podkovy a střevíce, jako já mám?« odpověděl Old Shatterhand. »Připjal střevíce ty svému vraníku, aby ho nikdo neslyšel, jemu však aby neušlo pranic.«
»A proč?«
»Šošonové, kteří vaše soudruhy zajali, zapomněli, že oba zajatí nebyli v této krajině samotni, že budou zde i jejich druhové. Černý Jelen však, náčelník jejich, jest chytřejší svých vojínův a ví, že dva lovci samotni nevydají se v nebezpečnou tuto krajinu, a proto vyšle zajisté do okolí vyzvědače.«
»Toť bylo by úplně zbytečné. Dnes je náramná tma, i nemohou nás vyzvědači nalézti.«
»Divím se vašim slovům, mastre Davye, ježto znám jste po všem západě jako zkušený a obezřelý lovec. Šošonové lovívají i pásají dobytek v krajině zdejší, znají zde tudíž každičkou skálu, každé údolí, každou skrýši. Či nesouhlasíte se mnou?«
» Úplně!«
»A suďme ještě dále! Budou zkušení a opatrní lovci, přijdou-li do zdejší krajiny, tábořiti snad tuhle na rovině, nebo v písku někdejšího jezera?«
»Zajisté nikoli.«
»A kde?«
»Zde mezi vrchy.«
»Tedy buď v údolí nebo v některé roklině. A ježto Šošonové dobře vědí, že nejpohodlnější místo ku přenocování jest jediné to, kde vy jste tábořili, budou vás hledati jen tam a nikde jinde.«
»Kýho šlaka! Máte pravdu, pane. Člověk pozoruje hned, že jede s Old Shatterhandem.«
»Děkuji za kompliment! Než to, co řekl jsem vám, zná každý, kdo zdržoval se několik měsíců na západě. Známo vám, že jednotlivci oddělují se ve krajině zdejší jen na krátký čas od společnosti. Z toho plyne, že i vy nemohli jste býti daleko od svých soudruhův. Vedlejší údolí nebo roklina lépe hodí se k táboření, než hlavní; i věděli Šošonové jistě, kde vás naleznou. Nahlédnete zajisté, že to, co zdálo se vám prve nemožným, nyní objevuje se vám velmi snadným, samozřejmým. To vše ví náčelník Šošonův i Vinnetou; jel tedy napřed, aby nás zpytáci nespatřili.«
»Velmi dobře,« odvece Davy. »Ale pochybuji přece jen, že podnik Apačův potká se s dobrým výsledkem, neboť v takové noci, jako je dnešní, není daleko viděti.«
»O Vinnetouovi nelze toho říci. Má výtečného a znamenitě vycvičeného koně, o jehož vlastnostech, jak se zdá, nemáte ani tušení. Kůň jeho na př. udal nám hned u vchodu do vedlejší rokliny, že tam přenocujete; tím snáze, ubíraje se proti větru, zpraví pána svého i na značnou vzdálenosť, blíží li se jim někdo. Nad to jest Vinnetou člověk neobyčejný. Smyslové jeho jsou jako u šelem nad míru bystří, a co nepoví mu zrak, sluch a čich, o tom dovídá se jakýmsi šestým smyslem, jímž honositi mohou se jen lidé, od mladosti v osamělých pustinách žijící. Je to jakési tušení, pud, na který spoléhati může jako na oči.«
»Hm, také mám ho trochu!«
»Já též, ale s Vinnetouem v tomto ohledu měřiti se nemohu. Dále sluší uvážiti, že kůň jeho má střevíce, kdežto Šošonové, budou-li skutečně na cestě, neuznají toho potřebu, by tlumili dupot koní svých.«
»Oho! Budou také opatrnými.«
»Nikoli! Opatrnosť bude se jim zdáti zbytečnou, ano škodlivou, ježto by je zdržovala v jízdě. Počítají na jisto, že čekáte v táboře na své soudruhy.«
»Hm, nezbývá jiného, než ve všem souhlasiti s vámi. Přiznávám se vám upřímně, že prodělal jsem také již ledacos a mnohého chytrého chlapíka důkladně napálil. Proto jsem zkušenosť svou také trochu cenil. Dnes však jest mi před vámi se pokořiti. Vinnetou řekl prve, bychom na slovo uposlechli vašich rozkazův, ustanovil vás tudíž jaksi naším vůdcem, a to mne — upřímně řečeno — přece jen trochu hnětlo. Vynikáte značně nade mne, a rád budoucně podrobím se vašemu velení!«
»Nesouhlasím s vámi. Na prérii mají všichni stejné právo; neosobuji si žádné přednosti.«
»Budiž! Co však, pane, učiníme, potkáme-li vyzvědače?«
»Nu, co myslíte?«
»Propustíme je?«
»Myslíte?«
»Ano. Vždyť nemohou nám přece škoditi. Nežli se vrátí, budeme s prací svou hotovi.«
»Toho jistiti nelze. Propustíme-li je, najdou opuštěné tábořiště a ulitý oheň.«
»A uškodí nám to?«
»Velmi mnoho. Poznají z toho, že jsme odešli zajatcům ku pomoci.«
»Myslíte tak opravdu? Což nemohou se domnívati, že vydali jsme se na další cestu?«
»Naprosto ne. Lidé, již očekávají své soudruhy, kteří se nevrátili, nevydají se na další jízdu; toť na bíle dni.«
»Učiníte vyzvědače neškodnými?«
»Zajisté.«
»Usmrtíte je?«
»Nikoli! Lidská krev je velmi vzácná tekutina. To ví velmi dobře Vinnetou i Old Shatterhand a neprolili jí dosud ani kapky, nebylo-li toho nutně třeba. Jsem přítelem Indiánův; vím, kdo je v právu, oni, nebo ti, kteří přes tu chvíli nutí je, aby až na nůž hájili svátých svých práv. Rudoch bojuje boj zoufalý, on musí podlehnouti; ale každá lebka Indiánova, která později vyorána bude ze země, volati bude o pomstu. Já šetřím Indiánů, byť utkal bych se s nimi i v boji, dobře věda, že k tomu jinými lidmi byli přinuceni. Proto ani dnes nepomyslil jsem na vraždu.«
»Ale jak učinil byste Šošony neškodnými, aniž je zabijete? Setkáme-li se s nimi, nevyhneme se boji; budou se brániti puškou, nožem, tomahavkem — — —!«
»Nepřeji si sice setkání s nepřátely, ale vám k vůli byl bych přece rád, aby Šošonové vyslali vyzvědače. Naskytla by se vám pak příležitosť poznati, jak přemáháme takové lidi.«
»Ale bude-li jich mnoho ?«
»O to netřeba se starati, překáželi by si jen. Budou nejvýše dva a — — Pozor, myslím, že Vinnetou se vrací!«
V okamžení stanul před nimi náčelník Apačův.
»Vyzvědači,« pravil.
»Kolik?« optal se Old Shatterhand.
»Dva.«
»Dobrá! Vinnetou, Davy a já zůstaneme zde. Ostatní nechť zahnou tuto do písčin a počkají tam i s koňmi našimi, až je opět zavoláme!«
Seskočivše s koňův, hned zmizeli.
»Co počneme?« ptal se Davy.
»Vy mějte jen pozor,« vece Shatterhand. »Přitiskněte se tuhle za strom, aby vás neviděli. Slyšte, přicházejí!«
On a Apač odevzdali prve zároveň s koni soudruhům svým zbraně.
»Já tohoto, ty onoho!« řekl Apač, rukou v pravo i v levo ukazuje; potom se vzdálil.
Davy přikrčil se nedaleko za strom; sotva dva kroky od něho natáhl se na zem Shatterhand. Oba Šošonové blížili se dosti rychle hlasitě spolu rozmlouvajíce. Nářečí jejich potvrzovalo, že jsou opravdu Šošonové. To postačilo. Již jeli okolo.
V tom vymrštil se Old Shatterhand se země a prudce se rozběhl.
»Pse!« vzkřikl jeden z vyzvědačův; více nepromluvil.
Davy vyskočil. Viděl seděti dva muže na jednom koni, vlastně čtyři muže na dvou koních, útočníky za napadenými. Koňové se plašili vzpínali a vyhazovali, než marně. Oba proslulí muži pevně ovládali muže i zvířata jejich a po kratičkém boji zůstali vítězi. Šošonové nemohli se vůbec ani brániti.
Shatterhand seskočil, jednoho omráčeného Šošona v náručí svíraje.
»Hotov?« otázal se.
»Hotov!« odvětil Vinnetou.
»Vzhůru, přátelé, pospěšte sem!«
Na rozkaz ten přikvapili Vohkadeh, Martin a Bob.
»Máme je! Přivažte je lassy na jejich koně; pojedou s námi. Budou dobrými rukojměmi.«
Šošonové, jimž byla prve hrdla mocně sevřena, brzy opět se vzpamatovali. Byli odzbrojeni, na rukou spoutáni a na koně přivázáni. Old Shatterhand slíbil jim, že je zastřelí, učiní-li i nejmenší pokus o odpor. Pak jeli dále.
Ačkoli zajati byli vyzvědači, uznal přece Vinnetou nevyhnutelně potřebným, aby jel opět napřed.
Za nedlouho dorazili k vrchům. Poněvadž nebyla vyloučena možnosť, že vyzvědači umějí anglicky, nesměl po vší cestě nikdo ni slova promluviti. Za půl hodiny asi zastavil se Vinnetou, a když ostatní byli k němu dojeli, řekl jim:
»Moji bratří tuto sestoupí. Šošonové jeli tuhle lesem do kopce; pojedeme za nimi!«
Teď nastala jim cesta krušná, neboť v lese nebylo ni na krok viděti. Každý musil tedy jednou rukou cestu ohledávati, druhou koně vésti. Vinnetou a Old Shatterhand podjali se úlohy nejobtížnější. Kráčejíce v předu, vedli koně zajatcův. Posléze i namáhavá cesta se skončila. Apač se zastavil.
»Moji bratří jsou u cíle,« pravil. »Uvažte koně své a pomozte nám zajatce ke stromům připoutati!«
Rozkazu jeho hned bylo vyhověno. Přivázavše oba Šošony ke stromům, zacpali jim ústa šátkem, aby mohli sice nosem dýchati, nikoli však mluviti neb o pomoc volati. Potom vyzval Apač soudruhy, by ho následovali.
Popošli několik jen krokův. Odtud skláněl se vrch, na nějž vystoupili od východu, dosti příkře ke straně západní. U paty vrchu rozkládala se kotlina, již Vinnetou dříve byl označil jako tábořiště Šošonův. Tam plápolal také značný oheň, ale osob viděti nebylo žádných; vše zahalilo se v hustou tmu.
»Tedy tam dole jsi, můj břicháči,« prohodil Davy. »Co asi děláš?«
»Nic, jako každý zajatec u Indiánův,« odvětil mladý Francis.
»Oho! Špatně znáte Ferlona, milý hochu! Ten vymyslil si zajisté, jak dostal by se ještě dnes v noci bez dovolení rudochů na procházku!«
»Bez nás by toho nedokázal,« pravil Shatterhand. »Ostatně ví ode mne, že přijdu, a domyslí si tudíž, že přivedu také vás.«
»Nemařme tedy času a pospěšme dolů.«
»Ovšem, ale tiše a opatrně, jeden za druhým. Někdo však zůstati musí u koní a zajatcův. K tomu nejlépe hodí se Vohkadeh; na něho lze úplně spoléhati.«
»Uf!« vzkřikl mladý Indián úžasem, že Old Shatterhand tak velikou důvěrou jej vyznamenal.
Shatterhand viděl Vohkadeha dnes poprvé, a bylo proto velmi odvážné, že svěřuje mu dohled nad oběma zajatci i vším majetkem bělochův; avšak upřímnosť, jakou mladý Indián dnes projevil, že život jeho náleží Old Shatterhandovi, všechnu získala mu přízeň slavného lovce. Ostatně nadál se Old Shatterhand do mladého Indiána také více chladnokrevnosti, jíž třeba bylo k důležité úloze této.
»Můj mladý rudý bratr zůstane u zajatcův,« řekl mu, »a pokusí-li se některý ze Šošonův o útěk anebo bude-li hřmotiti, hned probodne ho nožem svým!«
»Vohkadeh tak učiní.«
»Zůstane zde, až se vrátíme a neopustí místa svého v nižádném případě!«
»Vohkadeh zde zůstane a třeba i hlady umře, kdyby bratří jeho se nevrátili!«
Z hlasu, jímž mladík slova ta pronesl, znáti bylo, že bere vše do opravdy. Vytáhnuv tesák posadil se proti zajatcům, jimž Old Shatterhand oznámil, co je očekává, kdyby nechovali se klidně. Potom vydali se ostatní na další obtížnou cestu.
Ke straně západní skláněl se vrch — jak již pověděno — velmi příkře. Les byl tam velmi hustý, a mezi stromovím bujelo tolik podrostu, že odvážliví ti lidé jen velmi zdlouhavě ku předu postupovati mohli. Nesměli způsobiti ni nejmenší šramot, aby se neprozradili.
Napřed kráčel Vinnetou, jehož zrak v noci byl nejbystřejší. Za ním ubíral se Francis, potom Davy a Negr Bob; Shatterhand končil řadu.
Uplynuly tři čtvrti hodiny, než vykonali cestu, k níž za dne potřebovali by nejvýše pět minut. Stanuli již dole v kotlině na pokraji lesa. Dno údolí porostlé bylo vysokou travou, jen tu a tam vyčnívalo z ní ojedinělé křoví.
Oheň hořel jasně, nejsa způsobem u Indiánův obvyklým udržován. Okolnosť ta svědčila, že Šošonové domnívají se býti v bezpečí.
Běloši kladou dříví na sebe, že uchvátí je oheň všechno, plameny jeho šlehají vysoko, a mnoho kouře se vyvinuje; Indiáni však kladou polena tak, že jako poloměry kružnice ve středu jejím se dotýkají. V středu tom právě hoří dříví malým plamenem, jejž živí tím způsobem, že ohořelá polena ponenáhlu ku středu posunují. Takový oheň Indiánům vždy úplně postačí; dává malý plamen, jejž dle potřeby snadno lze ukryti, velmi málo kouře, a viděti lze jej na nepatrnou jen vzdálenosť. Nad to umějí si rudoši dobře voliti také dříví, aby i zápach jeho při hoření velmi byl nepatrný. Zápach kouře pro západozemce nad míru je důležit. Bystrý čich Indiánů zpozoruje jej z velmi veliké vzdálenosti.
Šošonové udržovali dnes oheň po způsobě bělochův, a vůně pečeného masa rozlévala se po celém údolí. Vinnetou zkoumavě ssál vzduch a zašeptal:
»Bůvolí hřbet.«
Čich jeho byl jemný, že poznal i, ze které části těla zvířecího uříznuta byla pečinka.
V údolí viděti bylo tři veliké stany, které tvořily vrcholy ostroúhlého trojúhelníka, jehož výška směřovala právě v tu stranu, kde stál Shatterhand se svými odvážlivými soudruhy. Nejblíže k nim stojící stan okrášlen byl péry orlími; byl to tudíž stan náčelníkův. Ve středu trojúhelníka plápolal oheň.
Nespoutaní koňové rudochů pásli se v trávě. Indiáni seděli okolo ohně a ukrajovali si z pečeně, na ohni se pekoucí. Že zajali dnes dva bělochy, byli zvláště veseli a hlasitě vespolek rozmlouvali. Ač zdála se jim opatrnosť zbytečnou, přec rozestavili hlídky, jež volně sem tam přecházely, ale nebyly valně spokojeny, že není jim dovoleno pohověti si u ohně.
»Zpropadeně mrzuté!« bručel Davy. »Jak jen z takového místa uneseme své soudruhy? Co tomu říkáte, pane?« obrátil se na Old Shatterhanda.
»Nejraději slyšel bych mínění vaše, mastre Davye!« odpověděl Shatterhand.
»Mé? Hrome! Vždyť nemám žádného.«
»Račte tudíž trochu přemýšleti!«
»Také mi nepomůže. Představoval jsem si vše jinak. Tito rudí zpozdilci nemají ani špetku rozumu. Dřepí tam uprostřed stanův okolo ohně, že nelze se tam ani dostati. Tohle se mi nelíbí.«
»Zdá se, že milujete pohodlí, pane! Přejete si snad, aby Indiáni vystavěli od svých stanův až sem pohodlnou silnici, abyste sem svého tlustého Jemmya dopravil povozem? Pak neměl byste prodlévati zde na západě.«
»Velmi dobře! A zajati nesmíme se také dáti. Kéž bychom aspoň věděli, ve kterém staně oba vězí!«
»Ve staně náčelníkově zajisté.«
»Tedy navrhuji…«
»Nuže?«
»Doplížíme se tam, a jakmile nás rudoši zpozorují, vrhneme se na ně. Současně způsobíme náramný hluk, aby se domnívali, že je nás aspoň sto. Leknutím utekou. My pak zmocníme se obou zajatcův a utečeme také, ovšem co nejrychleji.«
»To návrh váš?«
»Ano.«
»Chcete-li ještě něco připomenouti?«
»Nikoli! Není-liž pravda, líbí se vám?«
»Ani dosť málo!«
»Oho! Myslíte, že napadne vám něco lepšího?«
»Bude-li návrh můj lepší, nevím, ale nerozumnější jistě nebude.«
»Pane! Chcete mne urážeti? Jsem dlouhý Davy!«
»Vím to již dávno. O urážce nemůže býti ani řeči. Vidíte odtud, že Indiáni mají zbraně pohotově. Nebudou tak zpozdilými, aby přeceňovali síly naše, jak vy si přejete. Napadneme-li je, budou překvapeni, ale jen na okamžik, potom však snadno odrazí útok náš!«
»Doufám, že se přec nebojíte!«
»Právě že neodvážím se útoku, jenž byl by jistou naší záhubou, netřeba mi se obávati. A konečně kdybychom i zvítězili, poteče mnoho krve, a tomu lze předejiti. Jaký užitek budete míti, osvobodíme-li zajatce, a vy při tom budete zastřelen? Není-li lepší taková cesta, která povede nás bez krveprolévání k cíli?«
»Zajisté! Najdete-li takovou cestu, jistě vás pochválím.«
»Snad jsem ji už našel«
»Tedy nám ji rychle povězte. Učiním, co bude možno!«
»Snad vás ani obtěžovati nebudeme. Poradím se prve s Vinnetouem.«
Rozmlouval chvíli s náčelníkem a sice řečí apačskou, jíž ostatn nerozuměli; potom obrátiv se opět k Davyovi, pravil:
»Vinnetou a já sami pokusíme se o osvobození zajatých. Vy zde zůstanete klidně ležeti a nepodniknete pranic, kdybychom nevrátili se ani za dvě hodiny. Teprv až uslyšíte cvrčka třikráte cvrkati, pomůžete nám.«
»Jakým způsobem:«
»Rychle a tiše přiblížíte se ke stanu nejbližšímu. Já a Vinnetou sami se tam doplížíme, a bude-li nám třeba vaší pomoci, dáme vám ujednané již znamení.«
»Vy umíte napodobovati cvrkání?«
»Ovšem! Jest vůbec s výhodou, naučil-li se lovec hlasům rozličných zvířat. Třeba však, aby byla to zvířata, která ozývají se v tu dobu, kdy užiti chceme napodobeného hlasu jejich. Cvrček ozývá se — jak známo — i v noci, a nebude tudíž Šošonum nápadné, až jej uslyší.«
»Ale jak jen toho dovedete?«
»Velmi jednoduše, jen se stéblem. Sepnu ruce tak, aby palce ležely vedle sebe, a mezi ně vtisknu a napnu stéblo. Mezi oběma dolejšími články palců zůstane uzounká skulinka, v níž stéblo chvěti se může. Tím způsobem udělám si zvláštní druh nástrojů jazýčkových. Přitisknuvše ústa těsně k palcům, foukneme potom krátce a vydatně frr, frr, frr na stéblo, čímž vyloudíme zvuky, jež nápadně podobají se cvrkání.Rozumí se, že k tomu třeba je dlouhého cviku.«
Tu však přerušil ho Vinnetou, řka:
»Můj bílý bratr vysvětlí mastru Davyovi věc tu později důkladně, dnes nemáme k tomu času. Začněme!«
»Dobrá!«
»Vezmeme s sebou také svá znamení?« otázal se Shatterhand.
»Ano; nechť zvědí Šošonové, kdo je navštívil.«
V západních končinách amerických mívají znamenití mužové svá zvláštní znamení, dle kterých se poznávají. Mnohý Indián vyřízne znamení své do ucha, do tváři, na čelo nebo do ruky toho, jejž usmrtil. Kdo potom mrtvolu najde a znamení zná, ví hned, kdo nebožtíka přemohl a skalpoval.
Vinnetou i Old Shatterhand uřízli na blízkém keři několik větviček a zastrčili si je za pás; z větviček těch snadno upravili svá znamení, jež známa byla všem rudochům.
Potom nastoupili cestu. Položivše se na zemi, plížili se opatrně ke zmíněnému prve stanu, jenž vzdálen byl asi osmdesát krokův.
Takové plížení není práce lehká. Není-li velikého nebezpečí a nezáleží-li na stopě, lze dosti pohodlně lézti po rukou a nohou. Ale v takovém případě zanechává člověk velmi zřetelnou stopu, hlavně v trávě. Nechce-li však po sobě zanechati stopy, jest mu pohybovati se jen po špičkách prstův. Ze však při tom natáhnouti jest ruce i nohy, aby tělo co nejvíce k zemi přiléhalo a přece se jí nedotýkalo, spočívá vlastně všechna tíže těla na prstech. Je tudíž velkým uměním udržeti se v takové neobyčejné poloze i jen chvíli a třeba k tomu veliké síly a dlouholetého cviku.
Naznačeným způsobem ubíral se Old Shatterhand a za ním Vinnetou volně ku předu. Tráva byla vysoká a ztěžovala jim jednak práci, jednak opět ukrývala těla jejich.
Čím blíže se plížili, tím lépe rozeznávali jednotlivé předměty v táboře. Mezi ním a jimi přecházela stráž. Jak tedy přiblíží se nepozorovaně ke stanu? Nebyli dlouho na rozpacích.
»Má Vinnetou odnésti hlídače?« zašeptal náčelník Apačův.
»Nikoli,« odvětil Shatterhand. »Znám svou ránu a mohu se na ni úplně spolehnouti.«
Tiše jako hadové plížili se ke stráži, jež neměla ni tušení, že jsou na blízku nepřátelé přenebezpeční, kteří vidí ji velmi dobře. Šošon zdál se ještě mladým a neměl kromě nože a pušky žádné zbraně. Oděn byl v kůži bůvolí. Obličej jeho pomalován byl červenými a černými pruhy příčnými — barvami to válečnými.
Vojín na stráži stojící nestaral se valně o to, co dělo se kolem stanův, snad vábila jej více vůně od ohně vycházející. A kdyby i bedlivě byl hleděl ve stranu, odkud plížili se smělí lovci, přece nebyl by viděl pranic, ježto tmavý jejich šat od trávy se nelišil, a lovci pohybovali se ve stínu, jejž vrhal stan náčelníkův.
Přiblížili se mu na osm krokův. Vojín přišel právě k nim a obrátil se, aby po ušlapané cestičce zpět kráčel. Stín stanu náčelníkova zakryl i jej.
»Rychle,« zašeptal Vinnetou.
Old Shatterhand se vzchopil. Dvěma skoky ocitl se za Indiánem, jenž, uslyšev za sebou šramot, se obrátil, ale již vznesla se nad ním pěsť Old Shatterhandova. Rána do spánku, a vojín se skácel.
Nové dva skoky, a Vinnetou stanul vedle Old Shatterhanda.
»Mrtev?« otázal se.
» Omráčen.«
»Nechť sváže jej můj bratr. Vinnetou ho zatím zastane!«
Zdvihnuv pušku Šošonovu, přehodil si ji Vinnetou přes rameno a neohroženě přecházel jako prve omráčený rudoch.
Z dálky nemohli Šošonové pozorovati, že stráž jest vyměněna. Jednání Apačovo bylo sice velmi odvážné, ale nutné. Zatím doplížil se Shatterhand ke stanu náčelníkovu a chtěl plachtu trochu odhrnouti, aby si vnitřek prohlédl. Že však silně napnuté plátno tomu bránilo, bylo mu nejprve uvolniti šňůru, která je s tyčí spojovala. Než k tomu třeba bylo nesmírné opatrnosti, neboť mohli toho z vnitřku zpozorovati, a v takovém případě bylo by vše ztraceno. Přitisknuv se těsně k zemi a tiše zdvihnuv okraj plachty, nahlédl do vnitř.
Co tam spatřil, velmi jej překvapilo. Zajatců ve staně nebylo. Na kůži bůvolí seděl tam náčelník, pohodlně dýmaje a z poloodestřeného stanu k ohništi klidně vyhlížeje. K Old Shatterhandovi obrácen byl zády.
Shatterhand dobře věděl, co činiti, nicméně chtěl jednati jen za souhlasu svého přítele. Spustiv opět plachtu, utrhl stéblo trávy, položil je mezi palce a slabounce zacvrkal. »Cvrček se ozývá,« prohodil Jeden ze Šošonův.
Kdyby byl věděl, jaký cvrček to cvrkal! Vinnetou uslyšev cvrkot, neprozradil se ničím a vážně kráčel až k Shatterhandovi; ve stínu odložil pušku, skrčil se a tichounce přiblížil se ke stanu.
»Proč mne volá můj bratr?« šeptal.
» Žádám tě o svolení!« odvětil Shatterhand tichounce. »Zajatci v tomto staně nejsou.«
»Toť mrzuté, neboť nyní musíme se vrátiti a znova plížiti se k ostatním stanům, kterážto práce trvati může nám i do rána.«
»Snad toho nebude ani třeba, neboť ve staně sedí Černý Jelen.«
»Uf! Náčelník! Je samoten?«
»Ano.«
»Nepotřebujeme tedy zajatcův unášeti.«
»Také jsem na to myslil. Zmocníme-li se náčelníka, donutíme snadno Šošony, by vydali nám Jemmya i Franka.«
»Dobře praví můj bratr. Ale Šošonové u ohně sedící mohou patřiti do jeho stanu.«
»Ovšem, ale světlo nepadá na místo, kde my jsme.«
»Ale oni poznají hned, že náčelník tam nesedí.«
»Budou se domnívali, že poposedl si do stínu. Můj bratr budiž připraven ku pomoci, kdyby první pokus se nezdařil.«
Hovor ten pronesen byl tak tichounce, že uvnitř stanu ni hlásku slyšeti nebylo.
Po té vyzvedl Vinnetou tiše a ponenáhlu plachtu, a Shatterhand, přitisknuv se k zemi, jako had protáhl se do stanu. To stalo se tak tiše, že Černý Jelen nepozoroval blížícího se nebezpečí.
Jediný smělý pohyb rukou, a již sevřeno bylo hrdlo náčelníkovo; dýmka mu vypadla, jednou nebo dvakrát zamávl rukama, ale potom sklesl náčelník, ani nehlesnuv.
Shatterhand zatáhl jej nejprve do stínu, potom ze stanu.
»Výborně,« šeptal Vinnetou. »Můj bílý bratr má sílu nad medvěda! Ale co teď počneme? Musíme jej odnésti a zároveň setříti stopu v trávě.«
»Toť ovšem nad míru obtížné.«
»A co uděláme se spoutaným hlídačem.«
»Odneseme i jej. Čím více Šošonů bude v rukou našich, tím spíše vydají nám rudoši zajatce.«
»Ponese tedy můj bratr náčelníka, a Vinnetou druhého zajatce. Avšak tehdy nebude lze současně setříti stopy; proto bude nám potom jednou se vrátiti.«
»Škoda, škoda, tím ztratíme mnoho času a my —«
Zarazil se. Přihodilo se něco, co náhle ukončilo přemýšlení jejich. Uslyšeli totiž mocný výkřik:
»Nepřátelé, nepřátelé!«
»Vojín se vzpamatoval, rychle odtud,« vece Shatterhand. »Uneseme ho!«Několika skoky ocitl se Vinnetou u vojína, uchopil ho a již pádil s ním odtud.
Old Shatterhand osvědčil se nyní nedostižitelným západozemcem, neutekl hned, ač nebezpečí bylo veliké; setrval ještě několik okamžiků za stanem, znova pozvedl plachtu a ve způsobě kříže zastrčil tam do země větvičky, jež prve si byl uřízl. Potom teprve popadl náčelníka a rychle se vzdálil.
Šošonové seděli prve blízko ohně a dlouho hleděli do něho. Když pak povstali a po tmě pátrali po nepříteli, neviděli — jak správně předvídal Old Shatterhand — dlouho praničeho. Teprve později, když oči jejich zvykly tmě, rozeznávali předměty kolem sebe. Zatím však smělí lovci dávno již byli zmizeli z jejich dohledu a dorazili k ostatním soudruhům.
Apačovi bylo nemožné, aby Šošonovi rukou ústa docela zacpal. Nepodařilo se sice zajatci volati o pomoc, přece však sténal tak hlasitě, že musil se Apač na chvíli zastaviti, aby mu rukou hrdlo stiskl.
»Prach a broky, koho to přinášíte,« otázal se dlouhý Davy, když oba odvážlivci zajatce na zem byli položili.
»Rukojmí,« odvětil Old Shatterhand, »zacpěte jim rychle ústa a náčelníka spoutejte.«
»Náčelníka? Žertujete, pane?«
»Nikoli, on jest!«
»Nebesa! Jak znamenitá to kořisť! O tom vypravovati bude se dlouho. Černého Jelena unésti z vlastního jeho tábora! Toho dokáží právě jen Old Shatterhand s Vinnetouem.«
»Nechme zbytečných řečí! Musíme odtud nahoru ke svým koňům.«
»Můj bratr nemusí spěchati,« děl Apač. »Zde vidíme lépe než tam nahoře, co Šošonové dělají.«
»Ano, Vinnetou má pravdu!« souhlasil Old Shatterhand. »Šošonům nenapadne, aby nás pronásledovali, ježto nevědí, kdo jsme, jak silný je nepřítel, a ve kterém směru Černý Jelen byl unesen. Přestanou tudíž na hájení svého tábora. Teprve za svítání mohou něco podniknouti.«
»Vinnetou pošle jim výstrahu, která nadobro zažene jim chuť, aby opustili svůj tábor.«
Apač vzal revolver a přidržel jej blízko země. Shatterhand věděl hned, co zamýšlí.
»Zadrž!« pravil. »Nesmejí viděti světla, aby nevěděli, kde stojíme. Doufám, že rána dá takovou ozvěnu, která je úplně zmate. Dejte sem kazajky a kabáty!«
Dlouhý Davy sundal proslulý svůj plášť kaučukový, také ostatní poslechli nařízení Shatterhandova. Když pečlivě byli zakryli zbraň Vinnetouovu, stiskl Apač dvakrát kohoutek. Zarachotily dvě rány a odrazily se o skalní stěny. Šošonové neviděli světla, nevěděli tudíž, kde bylo vystřeleno. Odpověděli jen pronikavými výkřiky.
Sotva Šošonové uslyšeli poplašné volání »nepřátelé, nepřátelé«, rychle se vzchopili a pátrali po nich. Oči jejich jen zvolna zvykaly tmě, Old Shatterhand a Vinnetou byli zatím již v bezpečí. Rudoši nespatřili tedy nikoho.
Nápadné však bylo jim, že nepřítel se neblížil. Snad mýlil se, kdo ohlašoval jim nepřátely. Od koho však pocházelo volání výstražné? Zajisté jen od stráže. Nejprve tedy té chtěli se zeptati, ale stráž odvolati s místa určeného přísluší náčelníkovi. Nutno tudíž nejprve s ním mluviti. Co však toho příčinou, že náčelník dosud klidně ve staně sedí?
Několik rudých bojovníků nahlédlo do stanu, ale shledali jej prázdný.
»Černý Jelen již odešel stráže se optat,« prohodil jeden.
»Můj bratr se mýlí,« odvětil jiný. »Náčelník nemohl přece stan opustiti, aniž jsme ho viděli.«
»Ale zde přece není.«»A pryč také býti nemůže.«
»Zmizel tedy z vůle zlého ducha.«
Tu prodral se řadou bojovníků do stanu starý jeden rudoch a pravil:
»Zlý duch může usmrtiti, neštěstí způsobiti, ale odstraniti bojovníka nemůže. Nevyšel-li náčelník ze stanu a přece-li zmizel, tedy jej — —«
Zarazil se. Až dosud odhrnut byl jen kus plachty, která dvéře zastupovala, ale teď odstranili ji docela; tak mohl oheň ozářiti celý vnitřek stanu.
»Uf,« zvolal starý bojovník, na zem pohlédnuv. »Náčelník byl unesen!«
Nikdo ani nehlesnul. Byloť k neuvěření, co stařík vyprávěl, přece však nesměli mu odporovati.
»Moji bratří mi nevěří?« řekl po chvilce. »Nechť všimnou si odepjaté tuto plachty a větviček v zemi zastrčených. Znám tohle znamení. Zanechal ho tu Nonpay-klama, jemuž běloši Old Shatterhand říkají. On zde byl a Černého Jelena uloupil.«
V tom zarachotily rány Vinnetouovy a rozvázaly jazyky Šošonův. Strašně zahulákali divoši.
»Uhaste rychle ohně!« poručil stařec, »aby nás nepřátelé neviděli.«Rozkazu toho Šošonové hned uposlechli, rozházeli hořící větve a ušlapali oheň.
Ježto neměli nyní náčelníka, podřídili se dobrovolně nejstaršímu vojínovi. V táboře nastala úplná tma. Každý chopil se svých zbraní, a na rozkaz starcův sestoupili se bojovníci ve kruh okolo stanův, aby přivítati mohli nepřítele, nechť přijde se strany kterékoli.
S večerem rozestavili Šošonové čtyři stráže, jež hlídaly tábor se všech stran světových. Tři z nich uslyševše rány zastavily se hned na vykázaných sobě místech; čtvrtý, na stráž vyslaný vojín však scházel. A právě ten byl všech nejváženější, Moh-av, syn náčelníkův. Šošonské slovo to znamená tolik jako moskito t. j. komár. Mladý Indián dokázal tedy již, že je udatný, že umí bodati.
Nejodvážlivější rudoch jeden nabídl se, že pátrati bude po něm. Když dostalo se mu k tomu svolení, ulehl do trávy a plížil se ve stranu, kde zmizelý vojín stál. Po nějaké chvíli vrátil se se zbraní Moh-avovou. Toť jisté bylo znamení, že neštěstí stihlo syna náčelníkova.
Po té sestoupil se nejstarší bojovník s nejváženějšími soudruhy svými ku poradě, a smluvili se, aby na stan, ukrývající oba bělochy zvlášť dobrý měli pozor; o dalším opatření nebylo lze přede dnem rozhodnouti, ježto nevěděli, s kým jest jim jednati.
Zatím pečovali lovci o to, aby oba noví zajatci, z nichž náčelník zatím nabyl již vědomí, tiše se chovali. Nebylo slyšeti jen travou tlumené kroky koňské.
»Moji bratří slyšeli teď, že Šošonové svolávají své koně. Uváží je blízko stanův a nepodniknou ničeho, dokud se nerozední,« řekl Vinnetou.
»Pojďme!«
»Ano, pojďme!» souhlasil Old Shatterhand. »My zde ovšem nezůstaneme do rána. Černý Jelen zví brzy, čeho od něho žádáme.«
Přistoupil k zajatcům, kteří opodál ostatních leželi, aby neslyšeli, o čem hovořili. Nevěděl ještě, že kořisť mnohem je vzácnější, nežli dosud se domníval. Zdvihnuv Černého Jelena se země, vzal jej na ramena a stoupal s ním do vrchu. Ostatní šli za ním, Vinnetou Moh-ava nesa.
Cesta s velikým nákladem, po cestě neschůdné a za tmy byla nesmírně obtížná, ale přece bez nehody dostali se všichni ku svým koním.
Tam shledali vše v pořádku. Vohkadeh dostál své povinnosti.
Dlouhý Davy rozvinuje lasso pravil:
»Dejte je sem! Přivážeme je k ostatním.«
»Nikoli!» odvětil Old Shatterhand. »Opustíme toto místo.«
»Proč? Myslíte, že nejsme zde jisti?«
»Ano, to právě myslím.«
»Ó, Šošonové nebudou nás znepokojovati. Jsou rádi, nestane-li se jim nic.«
»Vím to dobře jako vy, mastre Davye! Ale musíme mluviti s náčelníkem a snad i s ostatními. Kdybychom tak učiniti chtěli zde, snadno mohli by dáti svým soukmenovcům znamení, jež zřetelně slyšáno bylo by v údolí.«
»Můj bratr má pravdu,« řekl Apač. »Vinnetou pozoroval zde dnes Šošony. Zná místo, kde tábořiti mohl by se svými bratry a zajatci.«
»Také oheň musíme míti,« připomenul Old Shatterhand. Lze jej tam rozdělati?«
»Ano! Uvažte zajatce na koně!«
Když se tak stalo, vydala se malá družina na cestu, v noci a ve tmě, hustým lesem; Vinnetou je vedl.
Rozumí se samo sebou, že cesta byla nad míru obtížná, a že postupovali jen krokem. Za půl hodiny ujeli takový kus cesty, k němuž ve dne potřebovali by sotva pět minut. Tam zastavil se Apač.
Zajatci nevěděli ovšem, do jakých upadli rukou; také jeden o druhém neměl tušení. Oba vyzvědači neviděli pro tmu, že běloši ukořistili ještě jiné dva rudochy; poslednější pak rovněž nevěděli o prvějších, ba náčelník ani netušil, že zajat byl se svým synem. Moh-avovi o otci také nic známo nebylo. Z té příčiny oddělili všechny zajatce, když na ustanoveném místě s koňů je sundali.
Old Shatterhand nedal Černému Jelenu znáti, jak silný je nepřítel, jemuž upadl do rukou. Proto chtěl s ním vyjednávati o samotě.
Old Shatterhand zastavil se s Černým Jelenem na místě několik jen kroků širokém. Vinnetou přesvědčil se totiž dnes ráno, jak výborně hodilo by se místo to za tábořiště; jeho pak znalosť místa tak byla důkladná, že bez obtíží našel je i po tmě.
Skrýše ta byla kolkol obrostlá stromy, podle nichž hojně bujely kapradiny a křoviny, které nepropouštěly světla z ohně vycházejícího.
Old Shatterhand podpálil suché chrastí, osekal tomahavkem na okolních stromech suché větve, aby jimi oheň udržoval.
Náčelník Šošonův ležel na zemi a zamračeně pozoroval počínání bílého lovce. Když Old Shatterhand skončil své přípravy, posadil zajatce u ohně a vyndal mu šátek, jímž zacpaná měl ústa. Indián ani brvou nehnul a neprozradil, že se mu ulevilo; slabosť taková byla by pro něho hanbou. Old Shatterhand, posadiv se na protější stranu ohně, pozoroval svého nepřítele.
Černý Jelen byl muž statný, oděný v jednoduchý, bůvolí šat kroje indiánského; jen švy a opasek měly oblíbenou u Indiánův ozdobu, totiž části kůže lidské. Za opaskem vězel ještě nůž, jenž nebyl mu prve odňat. —
Obličej náčelníkův nebyl pomalován; proto nápadně vynikaly tři jizvy na pravém líci. Černý Jelen upřeně hleděl do ohně, bělocha ani si nevšímaje.
»Černý Jelen nenosí barev válečných,« oslovil ho Old Shatterhand. »Proč vystupuje tedy nepřátelsky proti lidem, kteří nikterak ho neznepokojují.«
Náčelník neodpověděl, ba ani na řečníka nepohleděl. Proto pokračoval Old Shatterhand:
»Náčelník Šošonů zajisté jen ze strachu oněměl, ježto ani slovem neodpověděl na otázku moji.«
Shatterhand dobře věděl, jak s Indiánem mluviti dlužno. Účinek jeho slov jeho ukázal se hned.
Jakoby hadem uštknut trhl sebou zajatec a obrátiv zlostné zraky na bělocha, pravil:
»Černý Jelen strachu nezná; nebojí se ani nepřítele ani smrti!«
»A přece chová se, jakoby se bál. Udatný bojovník natře barvami válečnými svou tvář, dříve než přikročí k útoku. To je poctivé, to je srdnaté; tehdy ví protivník, že jest mu se brániti. Ale bojovníci šošonští nebyli pomalováni a přece přepadli bělochy. Tak jedná jen zbabělec. Či nemám pravdu? Co řekl by Černý Jelen ku své obraně?«
Indián sklopil oči a pravil:
»Černý Jelen nebyl s nimi, když pronásledovali bledouše.«
»Toť nedostatečná omluva! Kdyby byl poctivý a statečný muž, byl by hned propustil bělochy. Neslyšel jsem vůbec, že bojovníci šošonští ze země vyzdvihli tomahavk. Pasou jakoby klidně svá stáda u řeky Tongue a řeky Bighornské, obcují s bělochy, a přece Černý Jelen napadá lidi, kteří mu nikdy neublížili. Vším právem tudíž nazvati smí jej udatný lovec zbabělcem!«
Rudoch jen jen vztekem hořel, ale nepohleděv ani na Shatterhanda, klidně odpověděl:
»Jsi-li ty takovým hrdinou?«
»Ano,« odvece tázaný lhostejně, jakoby samochvála taková byla zcela obyčejná.
»Máš tedy nějaké jméno?«
»Ovšem! Což nevidíš zbraní mých?«
»Běloši smějí nositi zbraně a míti jméno, nechť jsou i baby. Právě největší zbabělci mívají nejdelší jména. Mé jméno znáš; víš tedy, že nejsem zbabělcem.«
»Nuže propusť oba zajaté bělochy a potýkej se pak s nimi poctivě!«
»Proč opovážili se přijíti k jezeru Krvavému? Musejí umříti.«
»Tedy umřeš také ty.«
»Černý Jelen řekl ti již, že nebojí se smrti, ano přeje si jí.«
»Proč?«
»Byl zajat ve svém vigvamu od bělocha, ztratil svou česť, nemůže žiti. Musí umříti; nebude ve hrobě pyšně, zpříma seděti na svém koni válečném, ověšen skalpy nepřátel, nýbrž ležeti bude v písku, rozerván zobáky smrdutých supů mrchožroutův.«
Slova ta pronesl rudoch klidně, ani brvou nehnuv, a přece zračila se v nich hluboká bolesť, bolesť bezměrná.
A dle svých náhledů řekl Černý Jelen pouhou pravdu. Bylať nesmírná hanba, že on, náčelník, unesen byl ze svého stanu, ze středu ozbrojených bojovníkův.
Shatterhand muže toho upřímně litoval, ale nedal na sobě znáti útrpnosť.
»Černý Jelen zasloužil takového osudu; mohl by však zůstati na živu, kdyby nařídil svým lidem, aby propustili oba bělochy,« vece Old Shatterhand.
Ale pyšně odbyl ho náčelník:
»Černý Jelen nemůže žíti, on přeje si smrti. Muč jej jakkoliv, ani nehlesne!«
»Toho neučiním; jsem křesťan. Nemučím ani zvířete, chci-li je usmrtiti. Umřel bys zbytečně, a já vyrval bych zajatce přece z rukou bojovníků tvých.«
»Zkus jen! Mne si ovšem lstivě zajal, avšak nyní budou bojovníci šošonští mnohem opatrnější. Jest nemožné, abyste bělochy osvobodili. Oni odvážili se k jezeru Krvavému, a za trest bude jim ponenáhlu umříti. Ty přemohl jsi Černého Jelena, umře tedy; ale ještě žije Moh-av, jediný jeho syn, pýcha duše jeho, a ten jej pomstí. Jeho obličej natřen byl již barvami válečnými, neboť on právě ustanoven, aby zasadil smrtelnou ránu zajatým bledoušům. V teplé jejich krvi omyje tělo své a chráněn bude proti každému nebezpečí se strany plemene bílého.«
V tom zašustělo ve křoví, a z něho vylezl Francis, jenž pošeptal Old Shatterhandovi:
»Pane, zajatý mladík je syn náčelníkův. Vinnetou to na něm vyzvěděl.«
Zpráva ta právě přišla vhod Old Shatterhandovi. Odpověděl tiše:
»Ať ho sem tedy Vinnetou pošle!«
»Ale jak? Rudoch je spoután!«
»Davy ho sem přinese a zůstane tu u něho.«
Martin se vzdálil. Old Shatterhand obrátiv se opět k Indiánovi, řekl
»Moh-ava se nebojím. Od kterého času honosí se již jménem, a kde vypravovalo se o jeho hrdinství? Třeba mi jen chtíti, a bude v mé moci jako ty.«
Tentokráte nedovedl se rudoch opanovati, byloť potupně mluveno o jeho synu. Svraštiv čelo, rozkřikl se zlostně:
»Kdo jsi, že osměluješ se haněti Moh-ava? Zkus jen s ním bojovati a jako krtek zalezeš před zraky jeho do země!«
»Bodejť! S dětmi nebojuji.«
»Moh-av není dítětem! Bojoval již s Ogallally a několik jich zabil. Má oči jako orel a sluch jako dravec. Nižádný nepřítel ho nepřekvapí, on na běloších krutě pomstí svého otce!«
Tu právě přišel k nim Davy, mladého Indiána na rameni nesa. Položiv jej na zem, oznamoval:
»Tuhle přináším toho kluka; mám mu snad na záda namalovat že s námi není žertův?«
»Nikoli, mastre Davye! Posaďte ho a přijměte místo vedle něho. Také ústa mu uvolněte, neboť zde mluvíme.«
»Ovšem, pane! Ale rád zvěděl bych, co vypravovati bude tento chlapec.«
Davy uposlechl. Když Moskito zpříma již seděl, pohleděli si Šošonové do očí. Ulekli se oba. Náčelník nepronesl sice ani slova podivu, nicméně obličej jeho přespříliš svědčil o nemalém duševním pohnutí. Syn jeho však nedovedl se opanovati.
»Uf,« zvolal. »Také Černý Jelen jest zajat: To bude kvílení ve vigvamech šošonských! Veliký duch odvrátil tváři své ode svých dítek!«
»Ustaň!« zahřměl otec. »Nižádná squav šošonská neproleje slzy pro Černého Jelena a Moh-ava. Měli oči a uši zavřené a neměli mozku jako ropucha, která poddává se bez obrany. Hanba otci, hanba synovi! Avšak Šošonové nás krůtě pomstí. Dva běloši jsou již v moci jejich, a naši vyzvědači právě jsou na cestě k novému vítězství. Potupa za potupu, krev za krev!«
Old Shatterhand zase pokynul Davyovi:
»Přiveďte sem všechny ostatní; jen Vinnetou ať se ještě neukazuje!«
Susika vstal a uposlechl.
»Nuže,« ujal se Old Shatterhand opět slova, »pozoruje-li Černý Jelen, že nezalezl jsem před Moh-avem? Nechci vás urážeti. Náčelník Šošonů znám jest jako srdnatý bojovník a moudrý vůdce svého kmene. Moh-av, syn jeho, kráčeti bude v jeho šlépějích, bude moudrý i udatný.«
Propustím vás oba na svobodu, vydáte-li nám zajaté bělochy.«
Obličej mladého Indiána zazářil radostí. Ký div, vždyť byl rád na světě! Zpozorovav to otec, hněvivě pohleděl na syna a odpověděl:
»Černý Jelen a Moskito upadli bez boje v moc bídného bledouše; nezaslouží, aby déle žili; zemrou. Jen smrtí svou smyjí hanbu, již na sebe uvalili. Ať zemrou také bledouši, kteří byli již zajati, a ti, kteří ještě v moc Šošonův upa — — —«
Poslední slovo odumřelo mu na rtech novým leknutím. Spatřil totiž oba vyzvědače, provázené Davyem, Bobem a Martinem.
»Proč ustal Černý Jelen náhle ve své řeči?« otázal se Shatterhand. »ČCi zmocňuje se strach i jeho srdce?«
Náčelník sklonil hlavu a ztrnule zíral před sebe; neznamenal ani, že větve za ním se pohnuly. Shatterhand zpozorovav tam Vinnetoua vyslal k němu tázavý pohled. Apač tiše mu pokynul. Dorozuměli se.
»Nuže, nepoznává Černý Jelen ještě, že zmařeny jsou všechny naděje na vítězství,« naléhal zase Old Shatterhand. »Nicméně opakuji nabídku svou ještě jednou: Vydáte-li nám zajaté bělochy, propustíme vás také na svobodu!«
»Nikoli, zemřeme!« zvolal náčelník.
»Zbytečně byste umřeli, osvobodíme zajatce přece.«
»Ano, snad toho dovedete; zdá se mi, že opustil nás Manitou. Kdyby nás nebyl ranil slepotou a hluchotou, nebyli by náčelníka Šošonů zajali běloši jména nemající!«
»Jmen že nemáme? Chceš-li je znáti?«
Indián potupně zavrtěl hlavou.
»Nechci jich slyšeti, nestojí za nic! To právě jest hanba. Kdyby Černého Jelena byl přemohl Non-pay-klama, jemuž běloši Old Shatterhand říkají, nebo lovec podobně slavného jména, mohl by se potěšiti. Od takového hrdiny býti obelstěnu, není hanbou. Vy však jste psi pána nemající. Z rukou vašich milosti nechci!«
»Tvé krve nežádáme,« ujal se slova zase Shatterhand. »Nepřišli jsme sem prolévat krve šošonů, ale jdeme ztrestat Sioux-Ogallallův. Nechcete-li nám zajatců dobrovolně vydati, nebudeme zbabělými jako vy. Dovolujeme vám vrátiti se do svých stanův.«
To řka, přistoupil k náčelníkovi a rozvázal mu pouta. Byla to hra odvážná, ale Old Shatterhand znal rudochy a byl přesvědčen, že se nepřepočítá.
Černý Jelen nedovedl se opanovati. Nemohl pochopiti jednání bělochova. Vrátil jim svobodu, aniž vysvobodil své soudruhy. Shatterhand rozvázal i pouta mladého Indiána.
Jako bezduch hleděl Černý Jelen před sebe. Náhodou nahmatal za pasem nůž. Divoká radosť zahrála mu v oku.
»Svobodu nám vracíš?« zvolal. »Svobodu? Aby všechny ženy na nás ukazovaly, že přepadeni a přemoženi byli jsme ode psů bezejmenných! Myslíš, abychom ve věčných lovištích na zemi ležíce pojídali myši, kdežto rudí bratří naši pochutnávati budou si na mase neumírajících medvědův a bůvolův! Naše jména jsou poskvrněna. Nikoli krev nepřátel, ale krev naše vlastní jen může hanbu smýti. Nechť teče okamžitě. Černý Jelen umře, prve duši svého syna předeslav!«
Uchopiv nůž vyskočil a napřáhl, aby probodl srdce synovo — Moh-av se nehnul. Byl hotov přijati smrtelnou ránu z ruky otcovy.
»Černý Jelene!« zvolal někdo za náčelníkem.
Hlasu tomu odolati nedovedl. Drže nůž v napřažené pravici, obrátil se. Stál před ním náčelník Apačův. Rámě Šošonovo skleslo.
»Vinnetoue!« vzkřikl.
»Náčelník Šošonů nazval Vinnetoua divokým psem?« ptal se Apač.
»Kdo osměluje se tak tvrditi?« odvětil tázaný.
»Černý Jelen mne tak jmenoval.«
»Nikoli!«
»Nenazval-li sám těch, již ho přemohli, bezejmennými psy?«
Šošonovi vypadl nůž z ruky. V hlavě se mu vyjasňovalo.
»Je Vinnetou snad vítězem?«
»Nikoli, ale jeho bílý bratr, jenž vedle stojí!« pravil Apač, ukazuje na Old Shatterhanda.
»Uf! Uf! Uf!« zvolal Černý Jelen. »Vinnetou má jen jednoho bratra, Non-pay-klamu, nejznamenitějšího lovce bělochův, jemuž říkají Old Shatterhand. Jest očím Černého Jelena popřáno patřiti tuto na slavného toho lovce?« doložil, zvědavě s Vinnetoua na Shatterhanda pohlížeje.
»Černý Jelen soudí správně! Shatterhand, proslulý hrdina, to byl, jenž přemohl neméně statečného náčelníka Šošonův.«
»Oči mého rudého bratra byly unaveny, rovněž i duch jeho. Kdo jediným sáhnutím Černého Jelena zbaví dechu, není bezejmenný pes. Je můj rudý bratr slabounký ptáček, jejž snadno vybrati lze z hnízda? Je proslavený bojovník, a kdo unese ho z vigvamu, kterého bojovníci střehou, je zajisté hrdinou proslulého jména.«
Šošon chopil se rukama za hlavu a odpověděl: »Černý Jelen měl také rozum, ale dnes nemyslil pranic.«
»Ano, zde stojí Old Shatterhand, jenž tebe překonal. Musí-li tedy můj rudý bratr zemříti?«
»Nikoli!« pravil Černý Jelen, z hluboká si oddychnuv. »Smí žiti.«
»Ano, nebo tím, že dobrovolně odejíti chtěl do věčných lovišť, dokázal, že je srdce neohroženého. Old Shatterhand to byl, jenž jedinou ranou omráčil Moh-ava, což zajisté není hanbou pro tohoto mladého, srdnatého bojovníka!«
»Nikoli; také on smí žiti!«
»Old Shatterhand a Vinnetou zmocnili se dvou šošonských vyzvědačův, aby vyměnili je za bělochy zajaté. Zatracuje-li můj bratr i tyhle vyzvědače?«
»Nikoli, jinak musil by zatratiti sebe i svého syna.«
»Černý Jelen ví dobře, že Old-Shatterhand i Vinnetou jsou přátely všech hodných rudochův a že neusmrcují nikdy svých nepřátel; činí je toliko k boji neschopnými, jen v největší tísni, v největším nebezpečenství sáhnou jim na život.«
»Ano, Černý Jelen ví vše.«
»Nuže, nechť rozhodne se, chce-li býti naším bratrem anebo nepřítelem? Chce-li býti naším bratrem, budou jeho nepřátelé i našimi nepřátely. Rozhodne-li se však jinak, propustíme na svobodu jeho, syna jeho i oba vyzvědače; ale poteče mnoho krve za svobodu obou bílých zajatcův, a děti šošonské zahalí sobě hlavy a naříkati budou v každém vigvamu, v každém táboře. Nechť se tedy rozhodne. Vinnetou domluvil.«
Nastalo hluboké ticho.
Náčelník Šošonův byl překonán, déle odporovati nedovedl. Chvíli stál ještě zamyšlen, potom však náhle se sehnuv, uchopil na zemi ležící nůž, vrazil jej do země a pravil:
»Jako zmizelo ostří nože tohoto v zemi, tak také zmizí i nepřátelství mezi syny Šošonův a udatnými bojovníky, kteří kolem tuto stojí!«
Potom vytáhl zase nůž ze země, vyzdvihl jej do výše a pokračoval:
»A jako tento nůž budiž i přátelství mezi Šošony i jejich bratry. Ono stihne všechny jejich nepřátely. Hovgh!«
»Hovgh! — Hovgh!« ozvalo se kolem.
»Můj bratr se moudře rozhodl,« přejal řeč opět Old Shatterhand. »Tuto stojí dlouhý Davy, proslulý lovec. Jména těch, jež bojovníci šošonští zajali, zajisté znáš.«
»Neznám.«
»Jsou to tlustý Jemmy a chromý Frank, soudruh mato-poky Francisa.«
»Mato-poky?« překvapen zvolal Černý Jelen. »Proč toho chromý oFrank neřekl! Není-liž mato-poka bratr Šošonův? Nezachránil-li život Černému Jelenu, když pronásledovali ho Sioux-Ogallallové?«
»Život ti zachoval? Zde vidíš Martina, jeho syna, tu Boba, jeho věrného sluhu. Jsou právě na cestě, aby vysvobodili mato-poku z rukou Ogallallův, kteří chtějí jej umučiti s pěti jinými ještě soudruhy!«
Až dosud držel Černý Jelen nuž v ruce. Ted však mrštil jím o zem, šlápl naň, řka:
»Psi Ogallallové chtějí mato-poku mučiti? Velký Manitou je zahubí. Je počet jejich veliký?«
»Jen padesát a šest je jich.«»A kdyby jich bylo tisíc, zahynou. Jako tento nůž budou bojovníky šošonskými zašlapáni. Kde jsou? Kde najdeme stopu jejich?«
»Táhnou právě k řece Yellovstonské ke hrobu Udatného Bůvola.«
»Nezabil-li můj bratr Old Shatterhand Udatného Bůvola holou rukou? Nechť zhynou všichni, kdož opovážili se ruku vložiti na lovce medvědův! Rychle pospěšme do tábora mých bojovníkův, tam vykouříme dýmku smírnou a uradíme se, jak dostihli bychom nejrychleji Ogallallův!«
Rozumí se, že nabídnutí Černého Jelena hned bylo přijato. Zbavivše dosud svázané vyzvědače pout, odešli pro koně.
»Pane, vy jste přece jen znamenitý chlapík!« šeptal dlouhý Davy Old Shatterhandovi. »Vše, co podniknete, je odvážné nad míru a přece zdaří se výborně, jakoby šlo o maličkosť jen. Skládám vám nejhlubší svou poklonu!«
A smeknuv znamenitý svůj cylindr, zatočil jím několikrát ve vzduchu.
Hned vydali se na cestu. Vedouce koně za sebou, stoupali lovci zase do vrchu.
Přišedše na svah do údolí vedoucí, zastavili se lovci na okamžik. Černý Jelen mocným hlasem velel do tiché noci:
»Oheň, oheň, rozdělejte oheň poradný!«
Ozvěna slova ta několikráte opakovala. Šošonové je slyšeli a rozuměli jim.
»Kdo přichází?« ozvalo se z údolí.
»Moh-av, Moh-av!« odpověděl syn náčelníkův. Šošonové spustili sice jásavé ha-ha-hi a hned rozdělali oheň, což bylo důkazem, že poznali hlas mladého Indiána, nicméně z opatrnosti vyslali přece několik bojovníkův, aby vyzkoumali, nehrozí-li jim skutečně nebezpečí.
Když potom náčelník se svými průvodci stanul v táboře, veliká byla radosť z jeho a Moh-avova návratu. Byli by sice také rádi zvěděli, jak událo se tajemné jich zmizení, avšak nikdo neodvážil se k takovému dotazu. Nemálo podivili se také, spatřivše v průvodů Černého Jelena bělochy, ale od mládí zvyklí jsouce ukrývati city své, nedali ani nejmenší překvapení na jevo. Jedině starý bojovník, jenž prve vůdce byl zastupoval, vyšel náčelníkovi vstříc a řekl:
»Černý Jelen velikým je kouzelníkem. Zmizí ze stanu jako slovo promluvené.«
» Věřili opravdu moji bratří, že Černý Jelen zmizel beze stopy jako dým do vzduchu vystupující?« otázal se náčelník. »Neměli očí, aby viděli, co se stalo?«
»Bojovníci šošonští viděli. Našli znamení proslulého bílého lovce a věděli, že Shatterhand mluvil s náčelníkem.«
To bylo velmi šetrné opsání pravé události, že totiž Černý Jelen Old Shatterhandem byl unesen. Staroch užil slov těch z úcty ku svému vůdci.
»Moji bratří dobře tušili,« vysvětloval tento. »Zde stojí Non-pay-klama, bílý lovec, jenž nepřátely své poráží pěstí. Vedle něho je Vinnetou, veliký náčelník Apačův.«
»Uf, uf!« zaznělo vůkol.
S údivem a úctou patřili Šošonové na proslavené muže a ustoupivše před nimi pokorně, rozšířili tak kruh, který prve okolo příchozích byli utvořili.
»Bojovníci tito přišli kouřit s námi z dýmky smírné,« pokračoval náčelník. »Chtěli vysvoboditi své soudruhy, kteří tamo ve stanu leží. Život Černého Jelena a jeho syna byl v jejich moci a přece žádnému z nich neublížili. Bojovníci šošonští rozváží tedy i pouta zajatcův. Za skalpy těchto dvou bělochů dostanou bratří moji skalpy mnoha, mnoha Sioux-Ogallallův, kteří jako myši ze svých děr vylezli, aby je jestřáb uchvátil. Jakmile se rozednívati počne, půjdeme po stopě jejich. Teď však shromáždí se bojovníci okolo ohně poradného, aby otázali se velikého ducha, zdaří-li se válečná výprava jejich!«
Nikdo ani nepromluvil, ačkoli zpráva, již tuto slyšeli, velmi mnoho k tomu skýtala příležitosti. Několik rudochův odebralo se do naznačeného stanu, aby vykonali rozkaz náčelníkův a přivedli brzy oba zajatce k ohni.
Jemmy a Frank nejistým krokem ubírali se ke shromážděným. Pouta zaryla se jim hluboko do masa, a proto trvalo hezky dlouho, nežli krev opět volně obíhati mohla.
»Starý medvěde, jaké jsi dělal hlouposti?« tázal se dlouhý Davy tlustého svého přítele. »Jen taková žába, jako jsi ty, skočí čápovi zrovna do zobáku!«
»Jen zavři svůj, aby ti tam nic neskočilo,« zlobil se Jemmy, hladě si bolavé zápěstí. »Master Shatterhand nám dosvědčí, že nelze mluviti o hlouposti. Vzdali jsme se bez odporu, neboť jen tak kynula nám naděje na zachování života. Kdybychom se byli bránili, byli by nás jistě usmrtili. Ty byl bys jinak nejednal, zvláště kdybys byl věděl, že nás Old Shatterhand neopustí.«
»Nu, brachu, upokoj se! Nemyslil jsem to zle, vždyť víš předobře, jak se raduji, žes opět na svobodě.«
»Dobře! Ale tobě zajisté děkovati nebudu za své vysvobození.« Obrátiv se pak k Old Shatterhandovi, pokračoval: »Jistě jen vám, mastre, zavázán jsem díkem! Povězte mi, jak bych se vám poděkoval? Můj život nemá sice valné ceny, jsem jen tlustý Jemmy, ale jsem každé chvíle hotov, položiti vám jej k nohám!«
»Mně nejste ničím povinen,« namítal Old Shatterhand. »Vaši soudruzi znamenitě nám přispěli. Především obraťte se tuto k Vinnetouovi, bez jehož přispění sotva rychle a jistě byli bychom se dostali sem.«
Ferlon udiveně patřil na štíhlou postavu Apačovu a podávaje mu pravici, řekl:»Věděl jsem, že Vinnetou je nedaleko, objeví-li se kde Old Shatterhand. A jelikož jsem žába, nechť polapí mne hned tento čáp, jemuž dlouhý Davy říkají, nejste-li nejhodnější Indián, jemuž jsem kdy ruku podal. Přijměte tisíceré díky a dovolte, abych jel ve družině vaší, dokud vám bude libo!«
Černoch Bob hlasitě jásaje přistoupil k Hobble-Frankovi, řka:
»Konečně, konečně massa Bob opět vidí dobrého massa Franka! Massa Bob chtěl pobiti všechny Indiány, ale massa Shatterhand řekl mu, že postará se o jeho osvobození sám, a massa Vinnetou že bude mu nápomocen. Jen proto zůstali Šošonové ještě na živu!«
Uchopiv Franka za ruku, něžně hladil bolavá na ní místa.
Jemmy a Frank rádi byli by ještě zvěděli, co vše podniknuto k jich vysvobození, a proto pověděl jim mladý Francis vše stručně. K obšírné rozprávce nebylo času, protože Šošonové posadili se již kolem ohně k důležité úradě.
- ↑ Archimedes řekl: »Dej mi bod, a zemí pohnu!«