Syn lovce medvědův/Noví spojenci

Syn lovce medvědův
Černý Jelen	Noví spojenci	U čertovy vody

Údaje o textu
Titulek:	Noví spojenci
Autor:	Karl May (jako Dr. K. May)
Zdroj:	MAY, Karl. Syn lovce medvědův. Jos. R. Vilímek, 1891 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Gabriel Smetana (jako Jaroslav Pekař)
Licence překlad:	PD old 70

Jako dlouhý, tenký had vinula se řada Šošonů po modravé stepi, rozkládající se od Čertovy Hlavy mezi pohořím Bighornským a Chřestýšovým až k místům, kde čisté vody Pstruhového potoka ztrácejí se v řece Bighornské.

Rozsáhlé tamejší roviny pokrývá »modrá tráva«, již nazývají tam bezkolenec modrý. Rostlina ta není na západě příliš hojná. Má-li s dostatek vlhka, vyrůstá do značné výše, ba stává se, že ukryti se může v ní pohodlně jezdec i s koněm. V takovém případě klade rostlina ta cestovateli značné překážky; i jest mu bráti se po stezkách, jež v hustém moři trávy vyšlapali bůvolové. Než i taková cesta nebývá vždy bezpečna, vysoké traviny nepřipouštějí volného rozhledu. Přihází se tudíž za chmurného povětří dosti zhusta, že i zkušení lovci, nemajíce kompasu a nemohouce jím určiti směr své cesty, po celodenní namáhavé jízdě stanou tam, odkud z rána byli vyjeli. Nezřídka stává se, že takový bludný jezdec spatřiv svou vlastní stopu, má ji za stopu jiného lovce, ba snad i nepřítele a teprve později pozná druhdy i nebezpečný omyl svůj.

Jindy opět, jeda po takové stezce, vrazí nenadále na starého bisona, obyčejně buvolem zvaného, jejž omrzelo stádo, a který v takových místech o samotě si hovívá. Rovněž nebezpečno jest, stane-li lovec náhle před Indiánem, jenž přikládá právě zbraň k líci. V takových okamžicích není rozmýšlení; kdo dříve stiskne, je vítězem.

Šošonové brali se ku předu »husím pochodem«, jeden za druhým. Pořádku toho přidržují se Indiáni zvláště tehdy, nejsou-li úplně bezpečni. Nad to vysýlají za takových okolností vyzvědače, nejchytřejší a nejbystřejší muže své, jejichž oku neujde ni ohýbání se stébla, jejichž ucho znamená i nejjemnější šelest listův.

Bystré oko vyzvědačovo slídí na všecky strany…

Zadumán a velmi ku předu nakloněn sedí takový vyzvědač na svém koni, jakoby jízda byla mu úplně neznáma. Oči má přimhouřené, nehýbá ni jediným údem těla. Také herka jeho pohybuje jen mechanicky, jako ze zvyku, hubenými nohami. Nezkušený člověk myslil by, že jezdec v sedle usnul. Chybil by však. Smyslové vyzvědačovi pracují stále, třeba toho znáti nebylo. Bystré oko jeho slídí na všecky strany, byť i víčka sebe více byla sevřena.

Ozve se jemný zvuk, ale vyzvědač zaslechl jej přece. Za křovinami číhá nepřítel a právě pozdvihl svou pušku, aby na vyzvědače namířil. Při tom však zavadil puškou o knoflík u kabátu, a třeba šramot takto způsobený byl pranepatrný, neušel přece vyzvědači. Rychle vyšle pronikavý pohled do křoví, uchopí uzdu, vyšine se ze sedla, ale drží se v něm jednou nohou; jednou rukou uchopí se řemení nákrčního tak, aby celé tělo zmizelo za koněm a chráněno bylo před kulí nepřítelovou. V tom však procitl také kůň ze své ospalosti, střelhbitě uskočí stranou a zmizí s jezdcem buď ve křoví, nebo za ochranným stromem. Vše to je dílo ani ne dvou vteřin, a nepříteli pomýšleti jest na vlastní bezpečnosť.

Takoví vyzvědači jeli také ve značné vzdálenosti před Šošony. V čele výpravy byli Old Shatterhand, Vinnetou a Černý Jelen. Za nimi jeli běloši, Vohkadeh a Bob.

Ubohý černoch nestal se přece lepším jezdcem, ač na dosavadní cestě dosti měl příležitosti ke cviku. Poněvadž kůže jeho nohou nebyla otužena, odřel si ji velmi a seděl na koni žalostněji než prve. Za stálého bědování smykal se se strany na stranu, vzdychal a úpěl ve všech tónech chromatické škály; přísahal za hrozných posuňkův, že oplatí stonásobně Siouxům všechny své bolesti. Dojdou-li vyhrůžky jeho uskutečnění, zahynou všichni hroznou smrtí.

Chtěje bolestem svým uleviti a na koni pohodlněji seděti, natrhal si Bob trávy a položil ji na koně. Neuměl ji však na hřbetě upevniti, tráva smykala se občas sem tam a s ní zároveň i černoch. Ký tedy div, že octl se Bob brzy na koni, brzy opět vedle něho na zemi. Přirozeno, že taková nehoda vyvolala u Šošonů pokaždé nehorázný smích. Jeden z nich, jenž uměl též anglicky, nazval jej žertovně »Sliding Bob«^[1]; slovo to přerychle vešlo ve známosť a stalo se posléze přezdívkou, jíž příležitostně užívali, chtěli-li Boba pozlobiti.

Až dosud brala se družina rovinou, nyní však jevily se v dálce vyvýšeniny, které čím dále tím zřetelněji vystupovaly, nicméně byly ještě dosti vzdáleny.

V tamějších krajinách je často vzduch tak čistý, že body, které mnoho kilometrův od sebe jsou vzdáleny, tak blízko u sebe oku pozorovatelovu se objevují, že domnívá se dosáhnouti jich v několika jen minutách. Zároveň jest vzduch elektřinou tak přesycen, že na př. dosti zřetelně přeskakují malé jiskry, dotknou-li se dva lidé vzájemně rukou nebo lokty. Někteří Indiáni zovou úkaz ten mo-av-k’un. A takové elektrické napjetí nemůže potrvati dlouho, brzy nastati musí vyrovnání, jež přes tu chvíli vždy znova se opakuje. Nikde ani mráčku, a přece stále a stále blýská se na všech stranách; někdy zdá se všechen obzor v jediném plameni, a přece ani člověk, ani zvíře nepociťují nejmenší úzkosti. A když nastane temno noční, poskytuje neustálé to blýskání pohled, jehož popsati nelze, a který dojme každého, ano i otužilého a na podobné výjevy zvyklého západozemce. On, uvyklý jsa spoléhati jen na sebe, cítí, že není ničím proti těmto tajemným, překrásným výjevům. I ten, který dávno již snad zapomněl na Boha a na modlitbu, mimoděk pociťuje jakousi tíseň, mysl jeho zalétá v léta dětská, a rty šepotati počnou zbožnou modlitbu. Totéž cítí a myslí Indián; on říká takovému blýskání »oheň velikého ducha«. »V blesku viděl jsem Manitoua,« praví yutahský Indián Hadí, oznamuje-li svým soukmenovcům, že vykonal cestu jakousi za takového »elektrického osvětlení«.

Takové elektrické výjevy mohou ve válce státi se i nebezpečnými. Indián věří totiž, že v noci usmrcený bojovník ve věčných lovištích žíti bude ve stálé tmě. Z té příčiny vyhýbá se každé noční půtce a podniká útok nejraději za prvních červánků ranních. — Kdo zemře za »ohně velikého ducha«, tedy za blýskání, nedostal se na onen svět po stezkách tmavých, vejde tudíž do lovišť stále osvětlených. Ký tedy div, že Indián právě za blýskání nehrozí se útoku, a mnohý, který nevšiml si tohoto výjevu přírodního, nevědomosť anebo neopatrnosť svou zaplatil životem.

Smržovecký Němec takového blýskání za jasného nebe dosud nikdy neviděl. Proto žádal tlustého Ferlona, za nímž jel, aby mu úkaz ten vysvětlil. Jemmy přání tomu ochotně vyhověl, ale brzy utkal se zase v učeném boji s chromým Frankem, když tvrdil, že příčinou toho jest buď veliké množství kovův, jež Skalisté hory v lůně svém chovají, nebo blízkosť severního magnetického polu, který do nejsevernějších končin amerických kladou, nebo posléze i přerychlé otáčení naší země, při čemž na obrovských horách Skalistých mnoho elektřiny se hromadí.

Domnělý učenec nenadál se ani, že pochybné jeho výklady přírodnické u nevděčných posluchačů docházejí nanejvýše výsměchu a nepozoroval také, že urazili za stálých jeho potyček s Jemmyem značný kus cesty.

Bezkolenec zmizel, jeho místo zaujala kostřava, hojně promíchaná tomkou vonnou. Jednotvárnou step oživovaly křoviny, nad nimiž tu a tam pyšnily se červené javory.

Stromy ty milují vlhkou půdu, jsou tedy žíznivému jezdci bezpečným znamením, že po obtížné jízdě brzy dojde občerstvení.

Tam u křoví zastavili se zpytáci. Když družina jich byla dojela, napomínali k opatrnosti, volajíce:

»Nambau, nambau!«

Slovo to znamená vlastně nohu, ale značí též stopu. Vyzvědači napomínali k opatrnosti proto, by stopa nebyla dříve zničena, dokud ji vůdcové »nečetli«.

Vohkadech nedbal pokynů jejich, jel přímo k nim.

»Vehts toveke!« obořil se naň jeden z jezdcův.

Tím chtěl říci tolik, jako »mladý muži« a tedy jej napomenouti. Mladý muž nejedná vždy s takovým rozmyslem jako muž starší, zkušený. Bylať tedy slova ta důtkou, ale Vohkadeha neurážející. Než mladý rudoch odvětil vážně:

»Počítali moji bratří již zimy, jež Vohkadeh prožil? Ví dobře, co podniká. Zná tuto stopu, neboť jsou tu i jeho šlepěje. Na tomto místě tábořil s Ogallally, než vyslali jej, aby prozkoumal stany Šošonův. Siouxové ubírali se zajisté odtud přímo na západ k řece Bighornské a snad zanechali zde i znamení, aby Vohkadeh rychle za nimi jeti mohl.«

Místo, u kterého se zastavili, poseto bylo hojně šlepějemi prozrazujícími, že tábořil zde před několika dny značný počet jezdcův. Takovou však stopu bezpečně přečísti dovede jen bystré oko zkušeného lovce, neboť ušlapaná tráva skoro úplně opět se vzpřímila, okolní však křoviny byly vesměs od koňův okousány.

Vohkadeh prohlásil, že bylo by zbytečno déle se zdržovati. Tedy nastoupila společnosť opět další pochod.

Slunce stálo právě nejvýše, byla tudíž nejparnější čásť dne; koňům třeba bylo aspoň malého odpočinku, než vůdce prohlásil, že zastaví se teprv, až dojedou vody.

Dosud rovná půda počala se již zdvihati, v předu, v levo i v pravo objevovaly se táhlé hřbety horské. Jezdci zaměřili do širokého, bujnými travinami porostlého údolí, jež vinulo se mezi výšinami.

Čím dále jeli, tím hojnější stávaly se křoviny, posléze pak objevovaly se i četněji stromy, jako jasany, jirovce, břestovec obecný, duby velkoplodé, lípy a jiné, na jejichž kmenech vinul se purpurový podražec.

Projevše po té za jednu výšinu a zabočivše k severu, spatřili jezdci před sebou hustým lesem porostlé vrchy. Těšili se, že naleznou tam vodu. Za nedlouho přijeli k uzounkému údolí, které sevřeno bylo mohutnými, příkře vystupujícími a rozervanými skalinami. Údolím tím tiše vinul se neveliký potůček. Jezdci byli na rozpacích, kudy by dále jeli, tímto úzkým údolím anebo údolím jiným, na levo vybíhajícím.

Old Shatterhand bystrým okem přehlédl kraj lesa. Potom pokynul spokojeně a řekl:»Naše cesta vede tuhle na levo do širokého údolí.«

»Proč?« vyzvídal dlouhý Davy.

»Nevidíte-li větévky smrkové tamo ve kmeni lipovém?«

»Zajisté, pane! Jest ovšem s podivem, že rostlo by jehličí na stromě lupenatém.«

»Je to znamení Vohkadehovi. Siouxové upevnili je na kmeni tak, aby ukazovalo do údolí. Tímto směrem tedy se brali, a jsem přesvědčen, že najdeme takových znamení více. Nuže, ku předu!«

Vinnetou zatím už mlčky ku předu popojel, jen tak mimochodem lípy si povšimnuv. Takový byl již jeho zvyk; nemluvil mnoho, ale více jednal.

Po nedlouhé jízdě dorazili k místu, jež výborně hodilo se ku přenocování. Byla tam voda, stín a znamenitá píce pro koně.

Jezdcové slezli s koní a nechali je pásti. Šošonové měli značné zásoby sušeného masa, a spíže bělochův, již nabrali si v domě Francisově, také ještě nebyla vyčerpána. Nasytivše se, natáhli se někteří mužové do trávy nebo na mech, aby pohřížili se na chvíli ve spánek; jiní opět sestoupili se k malé zábavě.

Černý Bob byl jako posedlý; odřené nohy velmi ho bolely.

»Massa Bob je nemocen, velmi nemocen,« naříkal. »Massa Bob nemá již své kůže na nohou. Všechna kůže je pryč, je fuč; teď lepí se spodky na nohy, a to bolí massa Boba nesmírně. Kdo je tím vinen? Siouxové. Až je massa Bob dostane, potom je všecky pobije, do smrti pobije. Massa Bob nemůže jeti, nemůže seděti, ani státi ani ležeti. Má bolesť takovou, jakoby živým ohněm na nohou někdo jej pálil«

»Znám lék proti tvým bolestem,« prohodil vedle sedící Martin Francis. »Vyhledej si podběl a přilož si jeho listy na rány.«

»Ale kde roste podběl?«

»Zvláště na pokraji lesa. Snad nalezl bys jej právě zde.«

»Ale massa Bob nezná té rostliny. Jak by ji našel?«

»Pojď! Pomohu ti hledať!«

Oba chtěli se již vzdáliti. Old Shatterhand však zaslechnuv rozmluvu jejich varoval je:

»Vezměte s sebou zbraně. Nejsme na tržišti v krajinách východních. Nelze předvídati, co nejbližší okamžiky přinesou!«

»Martin vzal klidně svou pušku, a také černoch zavěsil si na rameno svou mušketu, řka:

»Ano, massa Bob také nepůjde beze zbraně. Setkáme-li se se Siouxem anebo divokou zvěří, hned je zastřelí, aby ochránil mladého massa Martina. Vzhůru!«

A volně kráčeli Francis a Bob na pokraji lesa, po zmíněné rostlině pátrajíce; ale ni jediného podběle nespatřili. Víc a více vzdalovali se od tábora.

Údolí bylo utěšené. Slunce je příjemně ozařovalo, nižádný hlas nerušil posvátného ticha, motýlové prováděli své rejdy kolem květin, brouci vesele bzučíce poletovali s místa na místo, voda klidně plynula, a vrcholky stromů stápěly se v záři sluneční. Kdož pomyslil by na místě takovém na nebezpečí!

V předu kráčející Martin náhle se zastavil, ukazuje na tmavou čáru, která vinula se travou od potoka až na pokraj lesa, kdež zmizela mezi stromy.

»Co je to?« otázal se Bob. »Cesta?«

»Ano, cesta je to! Zdá se, že dochází tudy pravidelně někdo z lesa pro vodu.«

»Tedy člověk?«

»Hm! Člověk? Zde v takové samotě? Nezdá se mi.«

»Nebo zvíře?«

»Tomu spíše bych věřil. Prohlédněme si stopu důkladněji!«

Popošedše ještě několik krokův, stanuli u cesty.

Nebyla to jen stopa, ale široká, úplně ušlapaná cesta, vedoucí od potoka až do lesa.

»To není snad zvíře,« soudil černoch. »Tudy chodívá nějaký muž v botách. Massa Martin zajisté dá za pravdu massa Bobovi«

Mladík však vrtěl hlavou. Prohlédnuv stezku důkladně, odpověděl:

»Divná to věc. Nelze tu nalézti ani stopy lidské ani zvířecí. Půda je tak ušlapána, že nelze ani stanoviti, kdy naposled po ní cesta byla vykonána. Vsadil bych se, že jen kopytník takovouto stezku vyšlapati dovede.«

»Výborně, tuze výborně!« radoval se černoch. »Snad to bylo opossum. Toť bylo by něco pro massa Boba!«

Opossum, vačice virginská, žije v Americe; velikostí rovná se naší kočce. Má sice maso jemné, bílé a tučné, ale velmi nepříjemně páchnoucí; z téže příčiny běloši nikdy masa jejího nepožívají. Ale černoši jím nepohrdají, ba jsou mnozí, kteří právě náruživě nelibě páchnoucí pečinku tu vyhledávají. A k takovým labužníkům náležel také Bob.

»Co ti jenom napadá!« smál se Martin. »Opossum a zde! Což náleží opossum ke kopytníkům?«

»Kam opossum náleží, to je massa Bobovi docela jedno. Opossum dává znamenité, delikátní maso, a massa Bob zkusí teď, dá-li se opossum chytiti.«

A již chtěl běžeti po stopě, než Martin zadržel jej.

»Zůstaň zde a neškoď si. O opossu nelze tu ani mluviti; je tuze malé, aby vyšlapalo takovouto stopu. Jde tu o zvíře mnohem větší, snad o losa.«

»Los, los!« jásal Bob, hlasitě si mlaskaje. »Los dává mnoho, velmi mnoho masa, loje a kůži. Los je dobrý, velmi dobrý! Bob zastřelí hned losa!«

»Zůstaň tu přece. Ani los to není, vždyť byla by spasena tráva podle stezky.«

»Massa Bob se tedy podívá, co to bylo. Snad přece opossum! Ó, najde-li massa Bob opossum, potom připraví slavnou hostinu.«

To řka, pádil černoch po stezce do lesa.

»Počkej! Počkej přece!« napomínal jej Martin. »Vždyť mohla to býti i veliká šelma!«

»Opossum je dravec, žere ptáky a malá zvířata, massa Bob je chytí.«

Všechno napomínání zůstalo bez výsledku, Bob utíkal dále. Vzpomínka na zamilovanou pečinku zaujala celou duši jeho, že zapomenul i potřebné opatrnosti. Martin běžel sice za ním, aby rychle byl na blízku, kdyby snad vyskytlo se nebezpečí, ale černoch značně jej předstihl.

Vohkadeh nedbal pokynů jejich, jel přímo k nim.

Tak dorazili až ku protější straně údolí, kde půda dosti příkře zdvihati se začala. Stezka byla stále stejná, ani později nebylo lze rozeznati šlépějí, Černoch stále běžel napřed, ač místy, kde stromy hustě vedle sebe stály, a kde mezi nimi hojně křovin rostlo, bylo mu dosti pozorně ku předu se bráti. Pojednou však zaslechl Martin radostné volání Bobovo:

»Massa, pojďte, pospěšte! Massa Bob našel již hnízdo opossa.«

»Massa, pojďte, pospěšte! Massa Bob našel již hnízdo opossa.«

Mladík běžel, co mu nohy stačily. O vačici virginské nebylo ani řeči, a bylo se tedy obávati, aby dobrý černoch sám nevběhl do nebezpečí, o jehož velikosti neměl ani zdání.

»Stůj, stůj!« varoval ho Martin, hlasitě volaje. »Nepodnikej nic, dokud nepřijdu!«

»Zde, zde je díra, dvéře do hnízda opossova. Massa Bob navštíví teď opossum.«

V tom došel Martin k černochovi. Bylo tam množství kamenů všelijak na sebe nakupených. Dva z nich vzepřevše se proti sobě utvořily tak jeskyni, před níž bujely líska, ostružiny, malinník a jiné křoviny. A právě tímto roštím vedla cesta do zmíněné jeskyně. Nad to znáti bylo, že od ní vedou též jiné cestičky v pravo i v levo; podnikal tudíž obyvatel doupěte ještě jiné výlety.

Negr skrčil se a vklouzl polovicí těla do roští, aby prohlédl doupě. Tu však ku svému zděšení přesvědčil se Francis, že obava jeho nebyla bezdůvodná. Ze zřetelných u houští šlépějí seznal, jaké zvíře mají před sebou.

»Pro Bůh, vylez, vylez!« vykřikl. »Je to doupě medvědovo!«

Zároveň uchopil Boba za nohy, chtěje ho vytáhnouti. Negr však, všecek jsa zaujat zamilovanou svou pečinkou, nerozuměl mu snad, neboť odpověděl:

»Proč mne držíte? Massa Bob je udatný. Nebojí se ani hnízda opossův.«

»Nikoli opossum, medvěd je tam, medvěd!

«A držel černocha vší silou. V tom ozvalo se v doupěti hluboké, zlostné mumlání, a zároveň vykřikl Bob leknutím:

»Bože! Nějaké zvíře, nějaká obluda! Běda Bobovi, běda!«

Střelhbitě vysoukal se černoch z roští a daleko odskočil. Ač obličej Bobův byl černý, nicméně znamenal Francis, že leknutím zmizela z něho poslední kapka krve.

»Je-li ještě v doupěti?« otázal se mladík.

Bob házel rukama, pohyboval rty, ale nevypravil ze sebe ani slova. Strachem upustil také zbraň. Očima divoce koulel, zuby jen jektal.

V tom s nemalým lomozem objevila se ve křoví hlava hnědého medvěda. Teď teprve vzpamatoval se černoch.

»Pryč, pryč odtud!« křičel. »Massa Bob vyleze tuhle na strom!«

Uskočiv na stranu, vyhoupl se obratně na štíhlou břízu a jako veverka šplhal vzhůru po jejím kmeni.

Martin zbledl jako stěna, nikoli však ze strachu. Rychle uchopiv pušku černochovu, ukryl se za silný, nedaleko stojící buk. Podepřev pušku o kmen, sňal po té s ramene svou vlastní dvojku.

Zatím zvolna vylezl medvěd z roští. Zdálo se, že přemýšlí, na kterého nepřítele dříve by se vrhl, na Boba, jenž držel se na bříze, či na Martina, trochu dále stojícího. Skloniv hlavu, otevřel zpěněnou tlamu a postavil se na zadní tlapy. Grizzly ten byl zajisté dva a půl metru vysoký, vydával ze sebe pronikavý zápach, jakýmž více nebo méně vyznamenávají se divoké šelmy.

Neuplynula ještě ani minuta ode chvíle, kdy Bob utekl se na břízu. Poděšený černoch spatřiv obrovské zvíře sotva na čtyři kroky hrozivě před sebou vzpřímené, naříkal:

»Probůh! Běda! Medvěd chce sežrati massa Boba; vzhůru, vzhůru, rychle, rychle!«

A ze všech sil soukal se výše na strom. Pohříchu byla bříza tuze slaba a prohnula se pod těžkým tělem černochovým. Ač pokoušel se Bob ze všech sil, aby udržel se na ní sedě, přece se mu práce ta nezdařila; smeknuv se visel na bříze za ruce a nohy jako obrovský netopýr.

Medvědu zdálo se snad, že snáze přemůže tohoto nepřítele než Martina; obrátiv se ku bříze, nastavil tak Francisovi celou levou půli těla. Neohrožený mladík sáhl si chutě za ňádra. Nahmatav tam malou loutku, upomínku to na svou nešťastnou sestřičku, zašeptal:

»Luddye, Luddye, teď budeš pomstěna!«

Pevnou rukou přiložil pušku k líci. Zarachotila rána, potom ještě jedna — — —

Strachem ječel Bob:

»Bože, Bože! Massa Bob je mrtev!«

A spadl dolů. Bříza vymrštila se do své přirozené polohy.

Medvěd sebou trhl, jakoby jej byl někdo uhodil. Oteyřev hroznou tlamu, ozbrojenou silnými, žlutými zuby, popošel ještě o dva kroky ku předu. Negr napřáhl proti němu obě ruce a vřískal na zemi dosud leže z plna hrdla:

»Massa Bob nechtěl ublížiti, chtěl chytiti jen opossum!«

V témže okamžiku postavil se odvážlivý chlapec mezi něho a dravce. Odhodiv svou pušku, ozbrojil se ručnicí černochovou a znova namířil na medvěda, jenž nestál od něho ani na tři kroky. Oči jeho směle měřily protivníka, a obličej jeho jasně pravil: buď ty nebo já!

Náhle změnilo se postavení jeho; nevystřelil, ale skloniv pušku odskočil. Poznal totiž bystrým okem, že medvěd nepotřebuje již třetí rány. Okamžik ještě stála šelma nepohnutě, potom však strašně zařvavši svalila se na zem; několikrát ještě sebou hodila, ale brzy mrtva natáhla se zrovna vedle Boba.

»Pomoc, pomoc!« vřískal na zemi ležící černoch.

»Člověče, bloude, Bobe!« zlobil se Martin. »Proč běduješ, zbabělče?«

»Medvěd, medvěd!«

»Vždyť je mrtev!«

I skrčil černoch paže, posadil se a pohlédl několikráte nedůvěřivě na Martina a potom na šelmu.

»«Mrtev, mrtev! Je to pravda?«

»Ovšem!«

»Svatá pravda! Vždyť vidíš sám. Vsadil bych se, že vnikly mu obě kulky zrovna do srdce.«

Po těch slovích vymrštil se Bob do výše, dokázav takto, že údy jeho jsou v nejlepším pořádku.

»Mrtev, mrtev je medvěd!« jásal. »Ó, massa Bob a massa Martin přemohli náramnou obludu! Massa Bob podnikl honbu na medvěda. Ó, massa Bob je smělý a proslavený západozemec! Všichni lidé budou vyprávěti o hrdinství massa Boba!

»Zajisté,« smál se Martin, »odvážlivým byl jsi velmi, že spadl jsi se stromu jako zralá švestka zrovna před tlamu medvědovu!«

Černochův obličej přeletěl mráček.

»Spadl?« otázal se. »Nespadl! Massa Bob skočil před medvěda. Massa Bob chtěl jej za kožich popadnouti a ubíti!«

»Ale zůstal jsi ležeti!«

»Massa Bob zůstal klidným, poněvadž chtěl dokázati, že nebojí se medvěda. Ó, což je medvěd proti massa Bobovi! Bob je hrdina; on uchopí medvěda za uši a vytne mu tolik poličkův, že jich medvěd nespočítá!«

A sehnuv se sáhl ovšem ne beze strachu po uchu medvědově. Teprve když nabyl jistoty, že je šelma skutečně mrtva, mocně bušil Bob pravicí do ní.

V tom slyšeti bylo opodál hlasy a rychlé kroky.

U všech všudy, stopa medvědí,« zaznívalo od potůčku. »Byl to veliký grizzly. Naši přátelé nerozuměli šlepěji této a bezděčně šli šelmě vstříc. Rychle za nimi!«

Slova ta pronesl Old Shatterhand. Zkušený ten lovec na první pohled rozeznal, které zvíře cestičku vyšlapalo.

»Ano, grizzly to byl,« přizvukoval mu tlustý Jemmy. »Snad jsou oba ztraceni. Ku předu, rychle do lesa!«

Hluk a rychlé kroky daleko bylo slyšeti.

»Hej!« křičel Francis příchozím vstříc. »Nemějte o nás starosti! Máme se dobře!«

Old Shatterhand a Vinnetou první octli se u cíle. Potom přišel Černý Jelen a dlouhý Davy, za ním tlustý Jemmy a Frank, provázen značným počtem Indiánův. Ostatní zůstali v táboře, ježto nebylo lze zůstaviti koně bez dozoru.

»Skutečně grizzly!« zvolal Old Shatterhand, hledě na zabité zvíře, »a k tomu ještě velikosti ohromné. Vy žijete, Martine? Jaké to štěstí!«¨

Postoupiv k medvědovi, ohledával jeho rány.

»Raněn byl přímo do srdce a ze vzdálenosti nepatrné. Toť znamenité. Netřeba mi ovšem tázati se, kdo šelmu zabil.«

Po slovech těch předstoupil Bob a jal se vypravovati pyšně a s nemalým sebevědomím:

»Massa Bob přemohl medvěda. Massa Bob jest muž, jehož přičiněním medvědu bylo skončiti život.«

»Vy, Bobe? Nu, nezdá se mi!«

»Zajisté pravda, svatá pravda! Massa Bob posadil se medvědu před nos, aby neviděl, až massa Martin stříleti bude. Massa Bob nasadil i svůj život, aby rána massa Martina jistá byla.«

Old Shatterhand se usmíval. Bystrému, zkušenému oku jeho neušlo pranic. Zrak jeho utkvěl na zelených listech březových, jež roztroušeny byly po zemi. Bob sedřel je, šplhaje na břízu. Také nalomil několik větviček, jež dosud visely na kmeni.

»Ano, ano, ano! Massa Bob byl dle všeho velmi udatný,« vece Shatterhand. »Spatřiv medvěda vylezl na tuto břízu, nepomysliv, že je slaba, aby jej udržela. Bříza se ohnula, a on spadl dolů, právě před šelmu. Byl by zajisté ztracen, kdyby mladistvý ochránce jeho nebyl v čas vystřelil. Není-liž pravda, Francise?«

Martin nemohl nepřisvědčiti, ač bylo mu opravdu líto hodného jinak černocha, jenž došel takto pokárání. Ale černoch nepřišel do rozpakův a ospravedlňoval se:

»Massa Bob schválně utekl se na břízu, aby i medvěd za ním vylezl a neublížil dobrému massa Martinovi. Massa Bob chtěl se obětovati za svého mladého pána.

Než přese vše ospravedlňování pozoroval černoch, že nikdo nevěří slovům jeho.

Nebylo zajisté s podivem, že všichni byli žádostiví zvěděti, jak nebezpečné to dobrodružství se událo. Martin slovy stručnými, prostými vypověděl celou příhodu, zachovávaje v řeči své chladnosť až přílišnou, že všickni se jí podivovali, ale srdnatosť jeho plnou měrou uznávali.

»Milý, mladý příteli,« vece Old Shatterhand, »milerád vám doznávám, že ani nejzkušenější lovec lépe chovati se nemohl než vy. Budete-li takto pokračovati, stanete se brzy mužem proslaveným.«

A také skoupý jindy na slova Vinnetou pochválil jej co nejpřívětivěji:

»Můj malý bílý bratr je odvážliv jako starý bojovník. Bude hodným synem proslaveného matopoky. Náčelník Apačů podává mu tímto ruku.«

Chvála z úst lovců tak osvědčených naplnila mladého muže nesmírnou radostí.

Smržovecký Němec jemně šťouchl tlustého Francouze a otázal se:

»Není-li to znamenité hrdinství, co?«

»Zajisté! Všechna česť mladému Fraucisovi.«

»Věřil byste, že zkrátil živobytí též jiným medvědům?«

»Velmi rád!«

»Ano, je vůbec velmi hodný jinoch. Kdo ví, jak byste se byl vy zachoval, jsa na jeho místě. Skoro bych myslil, že byste byl zcela klidně dal se sežrati.«

»Nikoli, tak snadno bych se nedal. Nenosím tuhle své pušky jen na vrabce.«

»Tak! Přijde na to, trefil-li byste vůbec touto bouchačkou vrabce. Medvěda je ovšem snáze vzíti na mušku. Zastřelil-li jste již někdy medvěda?«

»Ne jednoho.«

»Prosím vás, jen se tuze nechlubte! Říci lze to snadno.«

»Oho! Já jsem jedenkráte po celou noc spal s medvědem a teprve ráno poznal jsem svého spolunocležníka.«

»Toť holá nemožnosť! To mi při příležitosti povíte, ano?«

»Velmi rád!«

Šošonům se medvěd znamenitě hodil. Maso jeho není nechutné, kýty jsou ještě lepší, a tlapky poskytují labužníkům výtečnou pochoutka. Indiáni zahazuji toliko srdce a játra, majíce je za jedovaté. Zvláště milé jest jim sádlo medvědí, jímž rozdělávají rozmanité barvy; také natírají si jím kůži, aby chránili jí proti bodnutí nebo kousnutí moskytův a jiného hmyzu.

Náčelník Šošonův dal Martinovi rukou jakési znamení, na něž mladík odpověděl:

»Nechť vezmou si moji bratří maso medvědí, ale kožešiny si ponechám.«

Netrvalo ani deset minut, a medvěd úplně byl stažen a maso rozděleno. Zatím co někteří Šošonové rozkrajovali ostrými noži maso na tenké proužky, činili ostatní přípravy k prozatímnímu upravení kožešiny. Zbavivše ji pečlivě všeho masa, rozpoltili potom tomahavkem lebku medvědovu a natřeli mozkem spodní stranu kůže.

Vše to dálo se tak rychle, že v době velmi krátké nastoupena byla cesta zpáteční. Kůži natáhli Šošonové na jednoho koně a maso uložili si pod sedlo, aby jim zkřehlo. Nám by sice takto připravená pečeně nechutnala, ale Indián není vybíravý.

Tímto dobrodružstvím byl poslední odpočinek přerušen, ale vůdcové nedovolili, aby ještě byl prodloužen. Dáno znamení k pochodu.

---

Cesta vedla níže do údolí, vinula se zprvu mezi několika horami a ztratila se posléze v nížině, podle které družina prve se ubírala. Ukázalo se, že nadjeli si značně, sledujíce znamení Siouxův. Přesvědčili se také, že Ogallallové podrobně znali cestu, kterou jim vykonati bylo. Kdykoli cesta měnila svůj směr, zanechali na příhodném místě podobná znamení; domnívaliť se zajisté, že Vohkadeh vrátí se k nim.

K večeru dorazili jezdci k údolí tvaru okrouhlého, jehož průměr několik kilometrů měřil; příkré skály objímaly je se všech stran. Uprostřed vypínal se kuželovitý vrch, jehož lysé stráně ozařovaly paprsky sluneční. Na temeně vrchu toho černal se mohutný balvan, poněkud želvě se podobající.

Geolog poznal by na první pohled, že bývalo tu druhdy jezero, jehož břehy tvořily kolkol se rozkládající výšiny. Uprostřed údolí se vypínající vrch býval v jezeře tom ostrovem.

Stane-li Indián náhodou u takových zbytků šedé dávnověkosti odvrátí tiše a uctivě od nich zraky své. Nedovedeť si původu jejich vysvětliti, má je za posvátné a někdy jen objasňuje si původ jejich rozmanitými pověstmi.

Pevnou rukou přiložil pušku k líci. Zarachotila rána…

Údolí, na jehož kraji právě se jezdci zastavili, bylo v dávných dobách také jezerem. Ogallallové zanechali i tam znamení, hlásající Vohkadehovi, že ubírali se středem jezera dále; než v čele jedoucí Old

»Nestříleti! Massa Bob již utíká, rychle, velmi rychle.«

Shatterhand neřídil se tentokráte jejich pokyny, ale obrátiv koně svého na levo, bral se podle úpatí vrchův.

»Zde znamení,« řekl Černý Jelen, ukazuje na větvičku ve kmeni zastrčenou. »Toť znamení Ogallallův. Proč nehodlá se jím říditi můj bratr?«

Old Shatterhand zadržel svého komoně, řka:

»Protože vím lepší cestu. Od tohoto údolí znám další krajinu velmi důkladně. Zde tento vrch je »Pejav-epoleh«, vrch Želví. Třikráte již jel jsem podle něho, ale pokaždé přišel jsem k němu se strany protější.«

»Má tento vrch nějakou zvláštní důležitosť? tázal se tlustý Jemmy.

»Ani ne; ale v pověstech Indiánů Vraních má veliký význam; je to Ararat Indiánův. Také příslušníci rudého plemene vypravují si o veliké potopě světa. Indiáni Vraní domnívají se, že toliko dvé lidí zůstalo na živě, když ostatní vesměs byli utonuli. Veliký duch zachránil je, poslav jim obrovskou želvu. Oba ti lidé utekli se i se vším svým majetkem na hřbet její a bydleli tam, dokud voda neopadla. Vrch tuto se vypínající vyšší jest všech okolních; proto také nejprve z vody se vynořil. Želva vylezla na ten ostrov, a lidé sestoupili tam se hřbetu jejího. Duše želvina vrátila se k Velikému duchu, ale tělo její zůstalo tam nahoře, zkamenělo, aby i v příštích věcích hlásalo upomínku na prarodiče nynějších rudochův. Vypravoval mi to Šunka-šeča, Veliký Pes, bojovník Indiánů Vraních, s nímž před lety tábořil jsem na úpatí hory Želví.«

»Nepojedete cestou Sioux-Ogallallův?«

»Nikoli! Znám cestu jinou, která v době mnohem kratší dovede nás k cíli. Ogallallové ubírají se ke hrobu svých bojovníkův. Známe cíl cesty jejich; netřeba nám tudíž plýtvati drahocenným časem a bráti se po jejich stopě. Cest do krajin Yellovstonských je nemnoho, a zdá se mi, že nejkratší není Ogallallům známa. Dle směru cesty jejich domnívám se, že jedou k Velkému Kaňonu, tam překročí řeku Yellovstonskou, aby přes Mostovou řeku dostali se k horám Ohnivých děr.«

»Toť bude jim přestoupiti Hory Skalisté!«

»Zajisté; neboť hrob, na němž obětován býti má master Francis se svými společníky, není v obvodu řeky Yellovstonské, nýbrž u řeky Ohnivých děr. Chtějíce jí dosáhnouti, berou se tam Sioux-Ogallallové u velikém, nejméně šedesát kilometrů v průměru majícím půlkruhu; krajina, jíž projíždějí, staví jim v cestu množství velikých překážek, pro které nelze jim uraziti denně značnější kus cesty. Ale cesta, již my nastoupíme, běží přímo k řece Pelikání. Překročíce potom řeku tu, pojedeme podle ní a mezi sirnými pahorky k místům, kde řeka Yellovstonská vytéká ze stejnojmenného jezera. Potom zajisté brzy ukáží se nám šlepěje Siouxův, po nichž zaměříme k Hořejšímu geizeru u řeky Ohnivých děr. Tato cesta je sice také obtížná, nicméně mnohem pohodlnější té, kterou konají nepřátelé; dosti možné tudíž, že my ku zvláštní své výhodě dříve budeme u cíle.«

»Je-li tomu tak, bylo by k neodpuštění bráti se za Ogallally. Měl bych nesmírnou radosť, kdybychom tam dorazili dříve. Ano, již teď blaží mne vzpomínka na to, jak se Ogallallové budou tvářiti, až nás uvidí. Nuže, ku předu, pane! Buďte nám nyní vůdcem!«

Oba mužové mluvili dosud anglicky.

Když Old Shatterhand sdělil i Šošonům jejich řečí své předsevzetí, souhlasili s ním úplně a rádi brali se cestou, jíž prve náčelník jejich se vzpíral.

V dávných časích vlévala se od západu do jezera malá říčka. Řečiště její vyschlo, a bujné mlází zakrylo ústí, že bylo třeba bystrého oka, aby je vypátralo.

Old Shatterhand tam zaměřil. Prodravše se mlázím, ubírali se jezdci bez obtíží vyschlým řečištěm dále.

S večerem dorazili k potoku, náležejícímu k pořičí bighornskému, u něhož kynulo jim vhodné místo ku přenocování.

Potok se tam značně rozšířil, ale hloubka jeho nebyla tuze značná; na březích rostla výtečná tráva. V čisté, až na dno průhledné vodě proháněli se přečetní pstruzi, slibující delikátní večeři. S jedné strany vystupoval břeh dosti příkře, s druhé však byl nízký a porostlý hojně stromovím, které dostatečně poskytovalo dříví na oheň.

»Chytať pstruhy!« zvolal tlustý Jemmy, vesele se své herky seskakuje. »Dnes budou znamenité hody!«

Nejraději byl by hned skočil do vody, ale Old Shatterhand jej zdržel.

»Ne tak rychle!« vece. »Vše v pravý čas a na pravém místě. Předkem pečujme, aby nám ryby neutekly. Přineste dříví! Zasadíme tu dvě lísky.«

Když byli koně obstarali, přiřízli některé větve do špičky a napíchali je do měkkého dna řečiště nejprve dole, potom asi dvacet kroků nahoře, že nižádná rybička nemohla ze zahrazeného takto místa uklouznouti.

Tlustý Jemmy nejdříve svlekl vysoké boty, pak odepjal opasek a položil vedle na břeh svou pušku.

»Slyšíš, břicháči,« prohodil dlouhý Davy, »snad nechceš do vody?«

»Ovšem! To bude švanda!«

»I přenech to lidem, kteří jsou trochu větší než ty. Člověk, který dosáhne sotva na stůl, snadno mohl by se podívati trochu pod vodu.«

»Také by neškodilo! Ostatně umím plovati, a potok není hluboký.«

A přistoupil až k samé vodě, aby přesvědčil se o hloubce její.

»Ani metr,« pravil.

»Voda klame, zdá se vždy mělčejší, než ve skutečnosti je.«

»Ó, jen sem pojď a podívej se! Je tam viděti vše jasně, každičký kamének a tuhle — — prach a broky, é, brr!«

Tlustý Francouz tuze se nahnul, ztratil rovnováhu a po hlavě svalil se do vody na místě právě nejhlubším. Malá jeho postava zmizela pod vodou, ale hned opět na povrch se vynořila. Jemmy uměl výborně plovati, nehrozilo mu tudíž nebezpečí; nebyl by si také pranic dělal z bezděčné té lázně, kdyby nebyl se smočil důkladně i jeho kožich. Široký klobouk jako list Victorie regie pyšnil se na chladné vodičce.

»Výborně, výborně!« chechtal se dlouhý Davy. »Pánové, podívejte se na pstruha, jenž tuto se nám ukazuje. Tato tlustá ryba, vylovíme-li ji, dá několik hezkých dílův!«

Smržovecký Němeček stál nedaleko. Míval sice s Jemmyem třenice na poli vědeckém, ale přece jen ho měl rád.

»Pro pána krále!« vykřikl leknutím a jediným skokem ocitl se u vody. »Co jste jen dělal, pane Ferlone? Proč skočil jste do vody? Snad jste se také smočil?«

»Až na kůži,« smál se Jemmy.

Nehrozilo mu pražádné nebezpečí, ježto mu voda dosahovala sotva po paždí.

»Až na kůži? Pěkně děkuji! Z toho může býti důkladné nastuzení. A to ještě v kožiše! Vylezte hned! Klobouk sám obstarám, vylovím jej touhle větví!«

Uchopiv dlouhou větev, chtěl jí zmocniti se klobouku. Že však byla trochu krátká, nahýbal se učený »mládenec myslivecký« co nejvíce ku předu.

»Mějte se na pozoru,« napomínal ho Jemmy, z vody vylézaje, »vždyť mohu si ho dosáhnouti sám, jsa již mokrý.«

»Nemluvte zbytečně,« odpověděl Frank. »Nemyslete, že jsem tak hloupý jako vy. Rozvážlivý člověk jako já dovede se míti na pozoru a nespadne do vody. A jest-li prožluklý ten klobouk plove i trochu daleko, tu se jednoduše trošičku natáhnu a — — — Ó, jemináčku, jsem už také v kaluži! Ne, něco podobného posud se mi nepřihodilo!«

Spadl také do vody a vyjímal se tam tak podivně, že všichni běloši propukli v nehorázný smích. Indiáni tvářili se sice vážně, ale v duchu radovali se nemálo z nehody, jež stihla povídavého Němce.

»Nuže, kdo není tak hloupý jako já?« ptal se Jemmy a smál se, zvolal. »Stojím tu jako oběť své úslužnosti a samaritánské lásky k bližnímu; místo díků dostane se mi ještě výsměchu za mé milosrdenství. Zapamatuji si to dobře, rozumíte?«

»Vždyť já se nesměji, ale pláči! Což toho nevidíte? Ztratí-li muž tak vážný jako vy rovnováhu, tedy — — —«

»Mlčte! Škádlení nestrpím! Všecko dal bych si ještě líbiti, ale že namočil jsem si i frak, přece jen mne mrzí. A tamhle bratrsky plove můj amazonský klobouk vedle vašeho jako Kastor a Phylax, o nichž vypravuje nám mythologie a hvězdářství. Je to zrovna — — —«

»Kastor a Pollux chtěl jste snad říci,« vskočil mu do řeči Jemmy.

»Jen buďte tiše! Jako mládenci mysliveckému bylo mi často zacházeti se psy, vím tedy, je-li dobře Pollux anebo Phylax. Takové opravy si vůbec zapovídám, u mne nepochodíte! Přece však vylovím klobouky naše. Vlastně měl bych tam váš nechati, nezasloužíte, abych namočil se ještě více.«

Po té pustil se za klobouky a šťastně vynesl je na břeh.

»Tak,« vece. »Tuhle jsou zachráněny, ale nečiním nároků na nějaké vyznamenání. Teď vyždímáme váš kožich, potom i můj frak. Prolijí zajisté hořké slzy, kape z nich už nyní.«

Oba poškození měli se svým promočeným šatstvem tolik práce, že nebylo jim lze účastniti se lovu ryb.

Ten dařil se znamenitě. Šošonové sestoupili v dostatečném množství na dolejší straně do vody, sestavili se ve příčnou řadu a volně proti proudu postupujíce, hnali ryby vzhůru, kde potok byl užší a méně hluboký. Tam lehli si ostatní Indiáni na břeh, beze všech obtíží vytahovali pstruhy z vody a vyhazovali je na suchou zem. V nedlouhé době byl lov ukončen s výsledkem bohatým; každému účastníku výpravy dostalo se hojně pokrmu.

Potom vykopali mělké jámy a vyložili je kamením. Vyvrhnuté ryby položili na kameny a narovnali na ně novou vrstvu kamennou, na které potom rozdělali oheň. Odstranivše po nějaké době popel, vybrali ryby, které ve své vlastní vlhkosti byly dušeny, že maso při nepatrném již dotknutí s kostí se odlouplo.

Ryby takto upravené nebyly ovšem tak chutny, jako u nás míváme, scházeloť Indiánům máslo a — sůl. Rudoši koření pokrmy své solí velmi zřídka. Také západozemci často jest se jí odříci, nebo nelze na cestách i několikaměsíčních nositi s sebou dostatečné množství soli nad to kazí se sůl i tím, že vlhnouc se rozplývá.

---

Po večeři sehnali koně blíže k sobě a rozestavili stráže. Šošonům zdála se opatrnosť v krajině tak odlehlé zbytečnou, ale Vinnetou i Old Shatterhand právem domnívali se, že opatrnosti nikdy nezbývá; postavili na stráž nejprve čtyři Šošony a to hodně daleko do tmy, aby jich nepřítel nepozoroval, kdyby přece snad plížil se k jejich ležení.

Několik ohňův, jak už praveno, ozařovalo tábor; okolo nich pohodlně rozložili se mužové. Není zajisté s podivem, že běloši shromáždivše se u jednoho ohně, brzy zapředli živý hovor.

Zábava při ohni v pralese nebo na prérii má do sebe zvláštní půvab. Tam sdělují si přítomní své příhody, tam vypravuje se o činech proslavených lovcův. Západní končiny americké kladou cestovateli sice mnohé překážky v cestu, ale zpráva o smělém činu nějakém velmi rychle šíří se od stanu ke stanu. Vyzdvihnou-li Indiáni Černonozí na řece Mariasu tomahavk ze země, vypravují o tom ve čtrnácti dnech Komančové u Ria Konchasu, nebo vystoupí-li u Vallavallů ve Vashingtonském territorii slavný lékař, zvědí o něm v čase velmi krátkém Dakotové při řece Nebrasce.

Martin Francis byl dnes předmětem obdivu, stále a stále hovořili rudí i bílí členové výpravy o jeho hrdinství. Také Jemmy a Frank vypravovali mnohá dobrodružství, jichž zažili ve svém velmi proměnlivém životě měrou velikou. Smržovecký Němec všechno své vypravování hojně proplítal poznámkami až k neuvěření učenými a podával tak mimovolně příležitosť tlustému Francouzovi, aby jej škádlil. Nejednou zpěnila se učená krev Frankova nad štiplavými poznámkami Ferlonovými, ale rozvážný Old Shatterhand dovedl vždy rozdurděného Němečka uchlácholiti a k další zábavě povzbuditi.

Slunce zašlo již za hory, a noc ponenáhlu rozestřela svůj závoj po zemi. Běloši zabráni jsouce v příjemný hovor, upírali zraky na vychloubavého vyprávěče, nevšímajíce si, co se kolem děje. Pojednou zastavil Frank proud své výmluvnosti a vzkřikl:

»Co tu běhá?«

V průběhu řeči povstal totiž Frank a postavil se na několik kamenův, které za ním ležely. Tím však vyplašil jakési zvířátko, jež pod kameny těmi se zdržovalo. Vyskočilo a jako šipka přeběhlo prostor, na němž běloši seděli, a zmizelo v díře dutého, nedaleko stojícího stromu. Pro přerychlý běh nebylo lze zvíře rozeznati.

Nepatrná ta na pohled příhoda jako elektrická jiskra dotkla se černocha. Vyskočil se země a pádil ke stromu volaje:

»Zvíře, zvíře nějaké tudy běželo a schovalo se tuhle v díře! Massa Bob řekl, že holýma rukama chytne každé zvíře, které uvidí. Massa Bob vytáhne zvíře z díry.«

»Jen opatrně, opatrně,« nabádal Old Shatterhand. »Vždyť nevíš, jaké to bylo zvíře!«

»Ó, vždyť bylo jen malinké!«

»I malé zvíře bývá někdy nebezpečnější zvířete velikého.«

»Opossum není nebezpečné.«

»Což poznal jsi, že to bylo opossum?«

»Ovšem. Massa Bob jasně viděl opossum. Je tučné, velmi tučné a dá delikátní pečeni, ó, velmi delikátní!«

A zpozdilý černoch opět si mlaskal, olizoval se, jakoby pečeni měl již před sebou.

»Tuším, že se mýlíš. Opossum není tak mrštné, jako bylo toto zvířátko.«

»Opossum běhá také rychle, velmi rychle. Proč nepřeje massa Shatterhand massa Bobovi chutné pečeně?«

»I pro mne! Jsi-li přesvědčen, že se nemýlíš, dělej, co chceš! Ale k nám nepřicházej si potom stěžovat!«

»Velmi rád zůstanu stranou! Massa Bob nikomu nedá ni kousíčku, sám sní pečinku, sám. Teď pozor! Vytáhnu opossum z díry!«

Nejprve vyhrnul si pravý rukáv.

Uchopiv dlouhou větev, chtěl jí zmocniti se klobouku.

»Ne tak!« vece Old Shatterhand. » Zvíře uchop levou rukou a do pravé vezmi nůž. Jakmile je vytáhneš, hned klekni na ně; jen tak nebude mu lze se brániti. Potom rychle podřízneš mu krk.

»Výborně, výborně! Massa Bob to udělá, nebo massa Bob je znamenitým, proslulým lovcem!«

Vyhrnuv si i levý rukáv, vzal do pravé ruky nůž a vstrčil levou do díry nejprve opatrně, ale potom odhodlaně. Ale sotva tak učinil, již upustil nůž, vykřikl pronikavě, tvářil se hrozně a volnou pravicí mával ve vzduchu.

»Ach, ouvé!« naříkal. »To bolí, velmi bolí!«

»A co? Máš-li zvíře?«

»Má-li je massa Bob? Nikoli, ono má massa Boba!«

»Ach! Snad zakouslo se ti do ruky?«

»Zajisté, zakouslo, hluboko zakouslo! Je, je, to bolí!«

»Tedy vytáhni přece ruku!«

»Ne, ne, to by velmi bolelo!«

»Ale v díře ruky přece nenecháš! Zakousne-li se takové zvíře, nepustí se tak hned zase. Vytáhni tedy ruku. Až ji budeš míti venku, uchopíš zvíře i pravicí, podržíš je, a já je zabiji.«

To řka, vzal Old Shatterhand dlouhý nůž a popošel ke stromu. Černoch pak vytáhl volně a za hrozného vřískotu a zubů cenění ruku z díry. A dobře předvídal Old Shatterhand, zvíře se nepustilo ani potom, když bylo již mimo strom. Bob uchopil je pravou rukou za zadní nohy očekávaje, že Old Shatterhand rychle užije svého nože. Než přání jeho se nesplnilo. Shatterhand spatřiv zvíře rychle uskočil, volaje:

»Šinga, činga! Pryč, pryč, lidičky?«

Jméno to přísluší jednomu druhu amerických smraďochův. Činga má tělo 40 cm. dlouhé a náleží k šelmám kunovitým; ohon je skoro tak dlouhý jako ostatní tělo. Hlava je poměrně malá a přiostřená, nos neobyčejně ošklivý, lysý a tlustý, jak oteklý. Základní barva jejího lesklého kožichu jest černá. Od nosu táhne se úzký, bílý pruh mezi očima rozšiřuje se na čele ve skvrnu kosočtverečnou a přechází konečně v pásku, která se na kohoutku rozdělí ve dva širší pruhy, jež až po konec ocasu vedle sebe jdou a tam se zase spojují. Na krku, na plecích, na vnější straně noh objevují se malé bílé skvrny. Živí se vejci, malými zvířaty, ale stává se nebezpečnou také zajíci. Na lov vychází jen v noci, ostatní čásť dne stráví ve svém doupěti.

Zvíře to zaslouží si latinského jména mephitis^{[red 1]} (smraďoch) plnou měrou. Má totiž pod ocasem zvláštní žlázy, ze kterých napadena byvši ku své obraně vystřikuje smrdutou, žlutavou tekutinu. Mok ten vydává smrad tak odporný, že sobě člověk ani hnusnějšího představiti nemůže. Z oděvu nelze hnusný zápach, jejž mu jicha ta sděluje, ani odstraniti. Všechno mytí a praní není skoro nic plátno, a šat zapáchá přese všechno namáhání lidské ještě po čtyřech nedělích. Činga pokálí nepřítele ze vzdálenosti 2 až i 3 metrův. Proto lidé, kteří čingu znají, vyhýbají se jí z daleka. Koho činga voňavkou svou zasáhla, může se těšiti, že na několik neděl vyloučen bude ze společnosti lidské.

Bob chytil tedy místo vačice smraďocha. Ostatní mužové rozutekli se na všecky strany.

»Zahoď ji! Rychle, rychle!« vybízel Jemmy černocha.

»Massa Bob nemůže ji odhoditi,« naříkal Negr. »Zakousla se mu do ruky a — — Ó, ó! Fuj! Toť hanebnosť! Fuj, fuj! Teď postříkla massa Boba. Jak smrdí massa Bob! Nelze toho snésti! Massa Bob se zadusí! Pryč s ohavným tím zvířetem, pryč!«

Nešťastný černoch chtěl čingu s ruky setřásti, ale marně se namáhal.

»Počkej, však se tě hnedle zbavím!«

Napřáhl pravici a vší silou udeřil zvíře do hlavy. Činga ranou tou byla sice omráčena, nicméně nespustila se ruky Bobovy, ano ještě hlouběji zuby do ní zatkla. Černoch bolestí z plna hrdla křičel. Potom se sehnul, popadl nůž a podřízl smraďochovi krk.

»Tak!« zvolal. »Teď massa Bob zvítězil! Ó, massa Bob nebojí se ani medvěda, ani čingy. Pojďte sem všichni a podivte se, jakého dravce přemohl massa Bob!«

Ale pozvání jeho nikdo nesplnil, všichni měli se na pozoru, aby k němu blízko nepřišli, neboť Bob rozléval teď daleko hrozný zápach, že všichni zacpávali si nosy.

»Nuže, proč nepřicházíte?« otázal se jich. »Proč neoslavujete vítězství s massa Bobem?«

»Což jsi se zbláznil?« odpověděl Jemmy. »Kdož může k tobě přistoupiti! Vždyť naplnil jsi vše okolí smradem, že by se sám satanáš za něj hanbiti nemusil!«

»Ovšem, massa Bob páchne velmi nepříjemně. Massa Bob cítí to již také! Ó, kdo snese jen takovou vůni!«

Obličej Negrův vypadal děsně.

»Odhoď přece ten neřád!« vybízel ho Old Shatterhand.

Bob chtěl tak učiniti, ale nemohl.

»Zuby jsou tuze hluboko zaťaty v ruce massa Boba. Massa Bob nemůže otevřití hubu zvířete!«

Škubal i tahal za hrozného nářku za hlavu čingy, ale nadarmo.

»Hrome!« vzkřikl zlostně. »Činga nezůstane přece věčně na ruce massa Boba! Což není tu dobrého, laskavého člověka, jenž pomohl by massa Bobovi?«

Slova ta hnula Frankem. Útrpné srdce jeho dodalo si zmužilosti, aby zbavilo černocha mrtvého jeho nepřítele. Zvolna k němu se přibližuje zvolal:

»Slyš, milý Bobe, zkusím to! Páchneš sice hrozně, ale snad přece to snesu. Avšak slib mi, že se mne ani nedotkneš!«

»Massa Bob nepůjde k massa Frankovi,« ujišťoval Negr.

»No, budiž! Ale tvé šaty nechť nedotknou se mých, jinak voněli bychom oba, a pro tentokráte přenechám ti rád čestné to vyznamenání.« 

»Jen pojďte, massa Franku! Massa Bob velmi dobrý bude míti pozor.« 

Byloť v pravdě hrdinstvím přiblížiti se k černochovi. Vinnetou, Old Shatterhand, Jemmy a Davy, jindy vždy smělí mužové, tentokráte neodvážili se přispěti Bobovi. Kdyby Frank i nepatrně dotekl se šatů Bobových, kde potřísněny byly smrdutou tekutinou, bude ze společnosti vyvržen, leda by uznal za výhodnější, rozloučiti se na vždy se šaty svými.

Čím dále Frank přicházel, tím protivnější byl zápach; skoro ani dýchati nemohl, než přece statečně vytrval.

»Nuže, ukaž mi levici, mouřeníne!« velel. »Ale blízko k tobě přece nepůjdu.«

Bob milerád uposlechl tohoto rozkazu, a Frank uchopil jednou rukou hořejší, druhou pak dolejší čelisť ohavné čingy, aby osvobodil černocha. S velikým napjetím všech sil podařilo se mu to, ale bylo mu hubu malého dravce téměř roztrhnouti. Hned potom rychle od Negra odskočil. Měl také nejvyšší čas, neboť z hrozného toho zápachu motala se mu již hlava, málem byl by upadl.

Bob radoval se nyní náramně, že měl opět ruku volnou. Krvácela sice ještě, než toho nedbal již a jásal:

»Nuže, teď dokázal massa Bob, že je udatný. Věří-li teď již všickni bílí a rudí pánové, že se černoch nebojí ničeho?« 

Za řeči té volně kráčel Bob k ostatním mužům. V tom zdvihl Old Shatterhand svou pušku a namířiv na prsa černochova, rozkázal:

»Stůj, anebo tě zastřelím!

»Nebesa! Proč zastřeliti chcete ubohého massa Boba?«

»Nakazili bychom se, kdybys dotekl se nás. Rychle běž tamhle dolů k vodě a zahoď tam všechen šat; ale pospěš!«

»Šaty zahoditi? Massa Bob aby zahodil pěkný svůj kabát parádní, pěkné kalhoty a vestu?«

»Všecko, všecko! Potom sem zase přijdeš a sedneš si tuhle do vody, aby sahala ti až po krk. Nuže rychle! Čím více otálíš, tím déle bude se tě zápach držeti.«

»Ó, neštěstí! Můj krásný oblek! Massa Bob důkladně jej vypere, potom nebude ho cítiti.«

»Nikoli! Massa Bob hned mne poslechne, nebo zastřelím jej okamžitě. Rychle — jedna — dvě — třřřř — — —!«

A kráčel s pozdviženou puškou k Negrovi.

»Ne, ne, ne!« prosebným hlasem křičel Bob. »Nestříleti! Massa Bob již utíká, rychle, velmi rychle!«

Zmizel v temnu nočním.

Old Shatterhand nebral ovšem vyhrůžku do opravdy, ale věděl, že bude to nejlepší prostředek, aby Negr rychle uposlechl. Brzy vrátil se Bob, posadil se do potoka a bedlivě se myl. Místo mýdla dali mu směs sádla medvědího a popelu, jehož nadbytek veliký byl u ohně.

»Škoda sádla medvědího!« naříkal. »Massa Bob mohl si jím namazati vlasy a udělati si pěkné vrkoče. Massa Bob je hezký chlapík, ale přece není rodilý Nigger, neboť může si plésti dlouhé vrkoče, velmi dlouhé!«

»Myj se, myj!« vysmíval se mu Jemmy. »Nemysli teď na svou krásu, ale na naše nosy!«

Mouřenín páchnul totiž dosud znamenitě, ač zbavil se již svého oděvu a seděl ve vodě.

»Ale,« tázal se, »jak dlouho bude tu massa Bob seděti a se mýti?«

»Dokud zde budeme, tedy až do zítřejšího rána.«

»Toho massa Bob nevydrží!«

»Tedy tě přinutíme, abys to vydržel. Jiná otázka je, vydrží-li to pstruzi, kteří ještě ve vodě zbyli. Nevím sice, mají-li ryby čich, ale je-li tomu tak, nebudou valně potěšeni ze tvé návštěvy.«

»A kdy dovoleno bude massa Bobovi, aby došel si pro svůj oděv a vypral si jej?«

»Nikdy! Zůstane, kde leží, neboť je nepotřebný.«

»Ale do čeho obleče se ubohý massa Bob?«

»Ba, to právě je mrzuté. Nemáme za tvůj šat nižádné náhrady. Nezbývá tudíž, než abys zaobalil se do medvědí kůže, již ukořistil dnes Martin. Snad podaří se nám dosti brzy koupiti tobě oděv nový. Také nebude ti pro libou vůni nejméně po osm dní dovoleno mezi nás přijití, zůstaneš tedy ve slušné vzdálenosti za námi. Nuže, myj se pilně, myj, neboť zbavíš se zápachu tím dříve, čím důkladněji drhnouti se budeš.«

A Bob snažil se opravdu, aby co nejdříve propuštěn byl z vodního vězení. Bylo podívání na něho, jak pitvorně se šklebil ve vodě, z níž jen hlava mu vyčnívala.

---

Ostatní mužové vrátili se zatím opět k ohni, kdež byli prve seděli. Truchlosměšné dobrodružství černochovo bylo hlavním předmětem zábavy jejich. Po nějaké chvíli prosili též dlouhého Susiku, by vypravoval svoje příhody. Vyhovuje žádosti jejich, líčil slovy pěknými setkání své s jakýmsi starým zálesákem, jenž byl proslulým mistrem ve střílení. Popsav pak ještě některé výtečné výkony jeho, dodal:

»Ale to vše není nic. Jsou střelci ještě znamenitější. Znám dva, jichž dosud nikdo nepředstihl; sedí zde mezi námi. Myslím Vinnetoua a Old Shatterhanda. Prosím, pane, račte nám vypravovati o některém ze znamenitých kouskův, které jste provedl. Zažil jste již tuze mnoho a můžete tudíž rozličná dobrodružství sypati takřka z rukávu.«

Poslední slova platila Old Shatterhandovi. Oslovený neodpověděl hned. Vdechl z hluboká, jakoby čichem zkoumal cosi ve vzduchu.

»Ano, ano, ten chlapík tam ve vodě zavání ještě důkladně,« podotekl Jemmy.

»Ó, jeho netýkalo se mé pozorování,« odvětil Old Shatterhand, pohlédnuv za svým koněm, jenž přestal se pásti a také ssál zkoumavě vzduch.

»Čijete-li něco jiného?« otázal se Davy.

»Nikoli; ale myslím, že snad nebude mi lze vypověděti vám až do konce některé ze svých dobrodružství.«

»A proč?«

Místo odpovědi obrátil se Old Shatterhand nejprve k Vinnetouovi, řka polohlasitě: »Teši-ini!«

To znamená česky »Pozor!« Ostatní mužové, neznajíce řeči Apačův, nerozuměli mu. Vinnetou přikývl, uchopil pušku vedle ležící, a přitiskl ji k sobě.

Kůň Shatterhandův obrátil se hlavou k ohni, mírně zadusal; oči jeho hořely.

»Lehni si!« poručil mu, a hned natáhlo se zvíře do trávy, nižádné známky nepokoje nedávajíc.

Že také Old Shatterhand přitiskl k sobě pušku, optal se Jemmy, kterému nápadné bylo chování obou mužův:

»Co se děje? Zdá se, že váš kůň čenichá něco!«

»Čije vůni Negrovu, jiného nic,« konejšil ho tázaný.

»Ale vy oba chopili jste se zbraní!«

»Protože vám povídati chci o výstřelu bočném. Zajisté slyšeli jste již o něm!«

» Ovšem!«

Nikdo nepozoroval, že Old Shatterhand a Vinnetou bedlivě prohlížejí vichřicí vyvrácené stromy na pokraji lesa, jenž rozkládal se na protějším břehu potoka. Shatterhand stáhl si klobouk hluboko do obličeje, aby oči byly zastíněny, a nikdo neviděl, kam vlastně jsou namířeny.

»Slovy těmi,« vece Old Shatterhand, »jmenujeme takovou ránu, při níž nedržíme pušky jak obyčejně, ale pozdvihneme ji jen k boku.«

»Ale pak nelze mířiti!«

»Není to ovšem snadné, a jen dlouhým cvikem nabýváme dostatečné zručnosti v neobvyklém tom způsobu střelby. Znám mnohé znamenité lovce, kteří nikdy nechybí se cíle, ale při výstřelu bočném z pravidla netrefí nic.«

»Ale k čemu takových ran? Vždyť přece výhodněji stříleti obyčejným způsobem; jsme aspoň jisti, že nechybíme.«

»Nikoli! Jsou okamžiky, že byli bychom ztraceni, kdybychom zmíněné zručnosti neměli.«

»To je mi posud nejasné!«

»Tedy vám to vysvětlím!«

Oko jeho opět zalétlo ve zmíněnou prve stranu; potom pokračoval:

»Bočnou ránu dá lovec jen tenkráte, je-li mu protivníka klamati a sedě stříleti. Dejme tomu, že byli by na blízku Indiáni, již chtějí nás přepadnouti. Vyšlou své zpytáky, kteří se sem plíží, aby vyzvěděli, mnoho-li je nás, je-li náš tábor přízniv jejich úmyslům, a jsme-li opatrni nebo ne. Tito vyzvědači plíží se sem po čtyřech — —«

Černoch pak vytáhl volně a za hrozného vřískotu a zubů cenění ruku z díry.

»Ale naše stráže by je přece viděly!« namítal Frank.

»Není tomu, jak soudíte. Já na př. vklouzl jsem do stanu Černého Jelena, ač stála stráž vedle, a okolí byla jen rovina travou pokrytá. Zde však vůkol stojí stromy, které přiblížení velmi usnadňují; také domnívají se, jak jste slyšel, stráže naše, že nikde nejsou tu nepřátelé. Nebudou zajisté tuze ostražity. Než dále! Vyzvědači proklouzli kolem stráže. Leží na pokraji lesa mezi stromy vichřicí vyvrácenými a pozorují nás. Podaří-li se jim, aby navrátili se ke svým přátelům, jsme snad ztraceni; přepadnou nás, aniž bychom toho tušili. Nejlepší prostředek je tedy učiniti je neškodnými.«

»Je zastřeliti?«

»Zajisté! Jsem v zásadě proti každému krveprolévání, ale v tomto případě bylo by samovraždou, kdybychom šetřili nepřítele. Nutno poslati mu kuli, Která by ho jistě usmrtila.«

»Jsou blízko,« šeptal náčelník Apačův.

»Vidím je,« odpověděl Old Shatterhand.

»Dva?«

Indiáni nás pozorují…

»Ano!«

»Vezmi tohoto a já onoho vezmu!« řekl Vinnetou, malounko pošinuv ruku v pravo a v levo. »Do čela,« souhlasil Old Shatterhand.

»Povězte nám přece, pane, jaké to máte spolu tajnosti?« tázal se dlouhý Davy.

»Nic neobyčejného! Pravil jsem náčelníkovi řečí Apačův, aby mi byl nápomocen při vysvětlování výstřelu bočného.«

»Já jej také znám, ale nepodařil se mi nikdy, jakkoli cvičil jsem se pilně. Abych však neodchýlil se od vašeho vypravování, tedy nutno přece vyzvědače viděti, nežli je zastřeliti lze.«

»Ovšem!«

»Po tmě tam v tom roští naproti?«

»Ano!«

»Ale budou se míti na pozoru a nevylezou z něho, bychom jich nespatřili.«

»Hm! Obdivuji se vám, neboť považoval jsem vás za znamenitého západozemce.«

»Nu, snad přece nejsem už mladý zajíc!«

»Musil byste tudíž věděti, že vyzvědači za roštím zůstati nemohou. Chtějí-li nás pozorovati, musejí aspoň oči z něho vystrčiti.«

»A to chtěl byste viděti?«

»Ovšem!«

»Prach a broky! Vždyť slyšel jsem již také, že někteří lidé v čiré noci zpozorují oči plížícího se nepřítele. Tuhle náš tlustý Jemmy chlubí se také takovým uměním, ale neměl dosud příležitosti, aby mi toho dokázal.«

»Pokud toho se týče, snadno někdy a neočekávaně naskytne se k tomu příležitosť.«

»Těšilo by mne! Považoval jsem tuhle věc za nemožnou, ale že vy ji dosvědčujete, věřím tomu.«

Shatterhand prohlédl zase kraj lesa, kýval spokojeně hlavou a odpověděl:

»Viděl-li jste již, jak ve tmavé noci lesknou se v moři oči žralokovy?«

»Nikoli!«

»Oči jeho viděti je velmi jasně; světélkují. Každé oko i lidské jest lesku podobného, ovšem ne měrou takovou. A čím více oko v noci se napíná, tím více leskne se ve tmě. Byl-li by nyní. tamo ve křoví vyzvědač nás pozorující, viděl bych oči jeho a Vinnetou též.«

»Toť přespříliš!« připomenul Davy. »Co tomu říkáš, můj starý Ferlone?«

»Snad nejsem také slepým,« vece tázaný. »Na štěstí jsme zde před takovou návštěvou jisti. Jest vůbec velmi choulostivé, octnouti se v okolnostech, za nichž dobrý výstřel bočný jest nevyhnutelný. Není-liž pravda, pane?«

»Ano,« potakal Old Shatterhand. »Hleďte sem, mastre Franku! Dejme tomu, že tamhle naproti jest nepřátelský vyzvědač, a že vidím mezi listím lesklé oči jeho. Musím jej ovšem usmrtiti, jinak dal bych v šanc své vlastní živobytí. Kdybych však — jakož obyčejně se děje — přiložil pušku k líci, zpozoruje mé počínání a skryje se okamžitě. Snad také naměřil již na mne a vystřelí dříve než já. Tomu musím zabrániti užitím výstřelu bočného. Při takovém způsobu střelby seděti jest klidně, zdánlivě nečinně, tak asi jako já teď. Potom vezme se puška, těsně přitlačí se k tělu, zvolna trochu se pozdvihne, jako bychom si s ní hráli nebo něco na ní prohlíželi. Pak skloníme hlavu, jako bychom stranou něco hledali, ale oko naše, stíněné střechou klobouku, pevně hledí na místo určené, zrovna tak jako já a Vinnetou.«

Slova svá provázel Shatterhand a Vinnetou příslušnými k nim výkony.

»Potom přitisknuvše pažbu těsně k boku, hlaveň na koleno, položíme levici v pravo na kohoutek zbraně, čím tato pevné nabude polohy; pravý ukazovák drží spoušť. Hlaveň nařídíme tak, aby kule vnikla do čela blízko nad očima vyzvědačovýma. Chvíli ještě míříme — čemuž ovšem pilně jest se učiti — potom stiskneme — — a!«

Zablesklo se, a současně zarachotila rána z pušky Old Shatterhandovy jakož i Vinnetouovy. Jako střely vyskočili oba mužové. Vinnetou, odhodiv pušku stranou a vytrhnuv nůž z opasku, jako pardal přeskočil potok a zmizel v roští.

»Shaste ohně! Ani se nehýbať! Nemluviť!« velel Old Shatterhand Šošonům.

A zároveň smetl botou oheň, u něhož dosud seděl, do potoka. Potom skočil za Apačem.

Šošonové jakož i běloši vyskočili uslyševše rány. Rudochů neopustila duchapřítomnosť, hned smetli ohně do vody, sotva seznavše rozkazy Old Shatterhandovy. V okamžení na to kryla tábor čirá tma.

Také dle nařízení, aby tiše byli, přesně všichni se zachovali, jediný vězeň ve vodě, okolo jehož hlavy prve oheň sršel, činil výjimku.

»Probůh!« vzkřikl. Kdo střílí? Proč hází oheň na ubohého massa Boba? Což musí massa Bob shořeti? Bude uvařen jako kapr? Proč se setmělo? Ó, ó, massa Bob nevidí teď nikoho!«

»Mlčíš, bloude!« obořil se na něho Jemmy.

»Proč mlčel by massa Bob? Proč, teď ne —«

»Ani slova, sic tě zastřelím. Jsou zde nepřátelé!«

Od té chvíle nebylo hlasu Bobova více slyšeti. Seděl klidně ve vodě, aby nevyzradil vzácné své osoby nepříteli.

Ticho rozložilo se vůkol. Občas jen slyšeti bylo dupot aneb dusot koní. Mužové, neočekávaně vyrušeni byvše ze své bezpečnosti, těsně k sobě se shlukli. Indiáni ani slova nepromluvili, ale běloši rozmanité poznámky šeptem si sdělovali.

»Co se stalo, pane Ferlone?« Tázal se Hobble Frank. »Vždyť nemusili ani stříleti, my bychom výklad jejich i bez výstřelů byli pochopili. Či snad jsou opravdu nepřátelé na blízku?«

»Zajisté! Co ukazoval nám Old Shatterhand jakoby ku poučení jen, odehrávalo se před námi ve skutečnosti. Viděl buď jednoho nebo více vyzvědačův.«

»U všech všudy! To může býti pro nás nanejvýš nebezpečné! Rudochů bylo zajisté několik, jinak nebyl by vystřelil také Apač. Co učiníme?«

»Počkáme, až se oba vrátí.«

»Hm! Ti jsou za vodou! Toť nesmírná odvážlivosť! Přepadnou-li je tam vyzvědači a pomohou-li jim na onen svět!«

»Tito dva mužové vědí předobře, co dělají. Nejprve kázal Old Shatterhand uhasiti ohně, aby na nás nikdo mířiti nemohl, jsou-li zde kromě zabitých vyzvědačův jiní ještě nepřátelé.«

»Což vy soudíte, že byli zpytáci zastřeleni?«

»Vsadil bych se, že prorazila jim kule právě čela.«

»Inu, tohle bylo by přece jen mnoho! Jaké to mají jen oči! A teď pátrají tam naproti, je-li zde nepřítel u větším počtu?«

Než-li Jemmy odpověděl, ozval se Old Shatterhandův mohutný hlas:

»Rozdělejte zase oheň! Nepřibližujte se však k němu, aby vás nikdo neviděl!«

Jemmy a Davy poklekli, by rozkazu tomu zadosť učinili; potom kvapně zmizeli ve tmě.

»Nejprve se oheň uhasí a pak zase rozdělá. K čemu? Nemohu toho pochopiti!« šeptal Frank tlustému Francouzovi.

»Toho také není třeba,« odvětil tento. »Neděje se to také proto, abyste právě vy to pochopil.«

»Ale za jakýmsi účelem přece!«

»Ovšem. Naši vůdcové prozkoumali okolí nejprve po tmě a zajisté nenašli nic podezřelého. Teď vydají se asi hlouběji do lesa. U velikém oblouku na všech čtyřech po zemi lezouce a stále k ohni hledíce, prozkoumají nejbližší okolí našeho tábora; jejich cvičenému a bystrému oku neujde nic podezřelého.«

»Tedy tak je to myšleno! Poslyšte, můj milý Ferlone, tihle naši vůdcové jsou přece jen znamenití chlapíci! K tomu, co oni umějí a čeho se odvažují, patří opravdu více, než do pěti počítať! Já bych toho nesvedl! Ale dojde-li k zápasu, potom dovedu také býti mužem, věřte mi!«

»Věřím vám rád, jakož i doufám, že umíte puškou zápoliti!«

»Nu a jak! Ale podívejte se do vody! Bob sedí tam ještě. Sklonil hlavu, až se mu voda nabírá do úst. Bojí se nejen zastřelení, ale i utonutí.«

»Není mu zajisté volno! Hleďte, již přicházejí!«

V záři, již oheň vůkol rozléval, viděti bylo vracejícího se Vinnetoua s Old Shatterhandem; každý třímal v pravici pušku a na rameni nesl mrtvolu Indiánovu. Sotva shlédli je členové výpravy, hned všichni tlačili se kolem nich, avšak Old Shatterhand řekl:

»Teď není času k rozhovoru a objasňování. Obě mrtvoly uvažte na záložní koně, potom hned zvedneme se odtud. Blízko tábora našeho byli sice jen tito dva vyzvědači, ale nelze přece předvídati, kolik lidí nedaleko očekává návratu jejich. Jen rychle!«

Obě mrtvoly měly na čele a v týle kulatou dirku. Kule projely jim tedy hlavou, právě jak prve Old Shatterhand řekl Vinnetouvi.

Ostatní mužové byli sice také dovednými střelci, ale takováto jistota v ráně byla skorem k neuvěření a naplnila všechny nesmírným úžasem; Šošonové potají šeptali si cosi a pověrčivě hleděli na proslulé lovce.

Rychle a tiše připravili se k odjezdu. Oheň, rozumí se, prve uhasili, potom postavil se Vinnetou a Shatterhand opět v čelo tlupy, a noční jízda počala.

---

Kam se ubírali, nikdo nevěděl; spoléhali úplně na zkušené vůdce. Údolí brzy tak se zúžilo, že bylo jim druh za druhem jeti. Z té příčiny a také z opatrnosti umlkl hovor na dobro.

Černocha ovšem ve vodě nenechali. Bez šatu seděl na své kobyle a jel až na konci tlupy, ježto po smraďochu značně zaváněl. Davy slitoval se nad ním a daroval mu starou, rozedranou přikrývku santilovou, jež nahražovala mu sedlo; Bob ovinul si ji kol beder, jako nějaký ostrovan jižních moří. Zlobil se na sebe a na svůj osud, stále a stále něco si bručel, z čeho se dalo souditi, že udílí hlava jeho audienci všelikým smutným a mrzutým myšlénkám.

Za velikého ticha s rychlostí největší brala se družina po několik hodin úzkým údolím, vyjela na širokou a holou pláň, sestoupila opět dolů a všelijak po prérii se proplétajíc, stanula při svítání před příkrým průsmykem, jenž prohýbal se mezi dvěma vysokými, hustě zalesněnými vrchy. U paty poslednějších zarazili vůdcové a sestoupili s koňův. Ostatní učinili po jejich příkladě.

Sňavše s koňův obě mrtvoly, položili je na zem, a Šošonové u velikém kruhu seřadili se kolem nich. Domnívali se, že předsevzata bude teď prohlídka, jejíž obtíže dobře znali. První slovo u takové příležitosti mívají náčelníci; obyčejní bojovníci čekávají, budou-li tázáni po svých náhledech či nic.

Mrtvoly oděny byly po indiánsku, částečně látkami bavlněnými, částečně kožinami. Stáří jejich nebylo vyšší dvaceti let.

»To jsem si hned myslil,« vece Old Shatterhand. »Jen nezkušení bojovníci, plíží-li se k nepřátelskému ležení, otvírají oči, aby jejich lesk dobře byl pozorován. Chytrý však vyzvědač ukryje oko své zpola víčkem, zpola řasami. V takových případech ani pro mne nebylo by snadným, vyzpytovati zraky jeho. Ku kterému kmeni náležejí?«

Otázka ta platila Jemmyovi.

»Hm!« zabručel. »Myslíte-li, pane, že přivádí mne otázka vaše do rozpakův?«

»Soudím tak, neboť na otázku tu nedovedu v tomto okamžiku ani já odpověděti. Jsou na výpravě válečné, neboť obličej jejich nese barvy válečné, jež byly sice rozmazány, nicméně přece lze je rozeznati. Černá a červená! Barvy Ogallalův! Ale ti lidé nezdají se přece Siouxy! Šat jejich ničeho neprojevuje. Prohlédněme jim také kapsy!«

Byly prázdny. Nenašli toho nejmenšího, ač hledali co nejpečlivěji.

Při každé mrtvole ležela včera večer puška. Prozkoumali i je, ale seznali toliko, že jsou nabity; ostatně nepozorovali pranic, z čeho souditi dalo by se na původ mrtvých.

»Snad nebyli nám ani nebezpečni,« podotkl dlouhý Davy. »Náhodou jen přišli do krajiny, ve které jsme přenocovali, a ve svém vlastním prospěchu nás pozorovali. V tomto případě byli by zajisté odešli, nám ani neublíživše; litoval bych upřímně smrti jejich.«

Old Shatterhand potřásl hlavou, řka:

»A vy chcete zváti se západozemcem, mistře Davye? Jste-li jím opravdu, můžeme od vás žádati správného myšlení.«

»Myslím, pane, že mám také svých pět smyslův.«

»Opravdu? Budiž, nepochybuji o tom. Ale místo, na němž jsme tábořili, nelze najíti jen náhodou. Tito lidé postupovali po naší stopě.«

»Ani to by ještě nesvědčilo proti nim!«

»O všem! Ale z opatrnosti předem odložili vše, z čeho souditi dalo by se na jejich příbuzenstvo. Toť podezřelé. Měli zbraně, nikoli však náboje. Toť ještě podezřelejší, neboť bez prachu a olova nevzdálí se nižádný Indián od své družiny. Jsou to jistotně zpytáci.«

»Hm, snad neměli ani koní.«

»Že ne? Podívejte se tuhle na ty koženky! Nejsou nohavice na vnitřních stranách odřeny? Od čeho by to bylo, ne-li od jezdění!«

»Snad z doby dřívější.«

Old Shatterhand poklekl a přidržel nos ke kalhotám. Vstávaje opět, pravil:

»Přičichněte si tuhle ke spodkům! Páchnou koninou, která však v pustinách těchto velmi brzy se ztrácí; vsadil bych se, že tito rudoši seděli ještě včera na koních.«

Vohkadeh, stojící až dosud stranou ve slušné vzdálenosti, přistoupil teď blíže, řka:

»Proslulí mužové dovolí zajisté také Vohkadehovi, ač ještě mlád jest a nezkušen, aby náhled svůj pronesl!«

»Mluv jen!« pokynul mu Old Shatterhand přívětivě.

»Vohkadeh nezná sic těchto rudochův, ale zná loveckou košili jednoho.«

Sehnuv se, zdvihl obrubu košile a ukazuje na řez do ní učiněný, vypravoval:

»Vohkadeh vyřízl tuto své znamení, neboť košile měla náležeti jemu.«

»Aj! Toť prazvláštní shoda. Snad dovíme se nyní ještě něco podrobnějšího.«

»Vohkadeh sice nemůže říci nic určitého, ale domnívá se, že tito mladí bojovníci náležejí k Upsárokům.«

Tak nazývají se Indiáni Vraní.

»Ze které příčiny soudí tak mladý můj bratr?« vyzvídal Old Shatterhand.

»Vohkadeh byl přítomen, když Sioux-Ogallallové okradli Indiány Vraní. Přišli jsme od táhlých vrchův, jimž bledouši Liščí Hřbet říkají, a překročili jsme řeku Seyennu tam, kde strmí vrch Inyankara. Jeli jsme mezi řekou a vrchem; uhnuvše se pak okolo cípu lesa, spatřili jsme mnoho rudých lidí, kteří koupali se ve vodě. Byl parný den. Ogallallové chvíli se radili. Lidé ve vodě se koupající byli Upsárokové, tedy nepřátelé jejich. Rozhodli se, že učiní jim největší hanbu, jež stihnouti může rudého bojovníka — — —«

»U všech všudy!« zvolal Old Shatterhand. »Snad nechtěli jim uloupiti nejposvátnější majetek jejich, kouzelnické vaky?«

»Můj bílý bratr dobře praví.«

»Vím již vše, co chceš říci. Vypravuj jen dále !«

»Sioux-Ogallallové jeli stromovím až tam, kde pásli se koně Upsárokův. Na zemi ležely jejich šaty a zbraně, ale i vaky kouzelnické, jichž nižádný bojovník jinak nesejme s krku. Ogallallové slezli s koňův a plížili se opatrně podle křoví, jež chránilo jich před zraky Upsárokův; krádež zdařila se jim velmi snadno.«

»Což nerozestavili žádných stráží?«

»Nikoli! Netušili, že mohli by se na blízku vyskytnouti nepřátelé. Na zbraně Ogallallové nesáhli, měliť je sami, vzali si jen náboje a některé šatstvo —« Vohkadech se zamlčel na okamžik.

»A potom?« vyzvídal Old Shatterhand.

»Potom,« pokračoval Vohkadeh, »vsedli opět na koně, zmocnili se ořův Upsárokův, pobídli je a uháněli tryskem odtud. Později pustili horší koně a lepší si podrželi. Při dělení kořisti dostalo se Vohkadehovi této košile lovecké. Ale on nechtěje býti zlodějem, vyřízl do ní své znamení a později tajně ji zahodil.«

»Kdy se tak stalo?«

»Dva dni před tím, než vyslali mne Ogallallové jako vyzvědače k Šošonům.«

»Tedy nedávno. O šest dní později vysvobodili tě Jemmy a Davy z rukou Foxových. Teď teprve nabývám ve všem náležitého rozhledu. Jest opravdu veliké štěstí, že zpozorovali a v čas usmrtili jsme oba Upsároky. Počítal snad Vohkadeh koupající se Indiány?«

U vchodu z každé strany posadili mrtvolu jednoho vyzvědače…

»Nikoli, ale bylo jich mnohem více než deset.«

»Opatřili si zajisté co nejrychleji koně a nové střelivo. Pronásledujíce zloděje nalezli tuto košili, již pravý majetník si zase oblekl.«

»Ale může tomu býti i jinak,« namítal Jemmy. »Vždyť přece také možné, že košili nalezl a oblékl člověk docela jiný, nemající pražádné účasti na tom, co se stalo!«

»Nikoli, neboť v takovém případě měl by svůj oblek vezpod. U tohoto umrlce však shledali jsme toliko starou, roztrhanou kazajku, jež zřejmě svědčí, že užito bylo jí jen z nouze. Není pro Indiána větší potupy, jako když ukradne mu někdo jeho svatinu. Tu není mu dovoleno, aby vrátil se ke svým, dokud jí zase nedobyl aneb jiné neuloupil, majetníka jejího tedy prve usmrtiv. Indián, jenž táhne dobyt svého kouzelnického váčku, dopouští se odvážlivosti báječné; je mu jedno, usmrtí-li přítele nebo nepřítele. Jsem tudíž jist, že hrozilo nám včera nebezpečí neobyčejné. Nuže, milý Jemmye, co bylo by se stalo, kdybychom byli spoléhali na váš zrak?«

»Hm!« vece tázaný, pod klobouk sáhnuv a rozpačitě za uchem se škrábaje. »V takovém případě odpočívali bychom kdesi klidně, ale bez života. Vím sice také, jak rozeznává se oko ve tmě, ale včera pevně byl jsem přesvědčen, že není na blízku bytosti nepřátelské, a nestaral jsem se tudíž o podobná pozorování. Soudíte zajisté, že Upsárokové jsou za námi?«

»Ovšem, a to tím spíše, že zabili jsme jejich vyzvědače.«

»Toho však jistě nevědí.«

»Ale najdou krev. Vyteklo jí sice málo z rány, než i ta postačí, aby zpozorovali ji ve dne.«

»Jest nám tedy dnes večer očekávati přepadení.«

»Nechť přijdou!« řekl dlouhý Davy. »Vohkadeh pravil, že bylo jich přes deset; kdyby počet jejich byl i dvojnásobný, máme vždy ještě značnou převahu.«

»Počítám jinak,« odtušil Old Shatterhand. »Necháme-li dojiti na noční přepadení, poteče krev, ať již naše nebo jejich. Zvítězili bychom sice, ale někteří z nás zaplatili by vítězství to přece životem. Tomu předejdeme, není-liž pravda, můj rudý bratře?«

Slova ta platila Černému Jelenu, náčelníku Šošonův. Ten, hledě chvíli v myšlénky pohřížen před sebe, otázal se pak:

»Nechtějí-li moji bílí bratří ku poradě usednouti? Rudí bojovníci nepodniknou nic, dokud nevyslechli náhledu zkušených lidí.«

»Učiníme tak zajisté, ale k úradě, jakou rudí bojovníci konávají, nemáme teď času. Jsou-li Upsárokové teď nepřátely Šošonův?«

»Nikoli! Žijí v nepřátelství se Sioux-Ogallally, našimi nepřátely. Nevyzdvihli jsme proti nim tomahavku ze země, ale bojovníci, již hledají kouzelný váček, jsou nepřátely všech lidí. Před nimi jest se míti na pozoru jako před zvěří dravou. Moji bílí bratří buďtež opatrnými a učiňte v čas opatření k našemu bezpečí!«

Po té pohleděl Old Shatterhand tázavě na Vinnetoua, jenž až dosud slovem účasti nebral na rozmluvě. Bylo opravdu s podivem, jak ti dva mužové si rozuměli. Ač Old Shatterhand ani slovíčkem plánu svého neprozradil, uhodl Vinnetou přece jeho myšlénky, neboť odpověděl:

»Úmysl mého bratra je správný.«

»Oklikou vrátíme se zpět?«

»Ano. Vinnetou souhlasí.« 

»Těší mne. V tomto případě nebudeme však napadenými, nýbrž útočníky, a že stane se tak ve dne, přesvědčí se Upsárokové, že máme většinu. Možná, že vzdají se nám dobrovolně.«

»Budou se míti na pozoru,« myslil Jemmy.

»Doufám přece. Přijde ostatně na to, jak vše nastrojíme. Nemýlím-li se, lze za dvě hodiny dosáhnouti místa, které výtečně hodí se ku provedení mého plánu.

»Tedy nemařme zbytečně času! Čím déle zde zůstaneme, tím méně času zbude nám tam ku přípravě. Co však počneme si s mrtvolami?«

»Skalpy těchto dvou bojovníků náležejí Old Shatterhandovi a náčelníku Apačův,« odpověděl Černý Jelen.

»Jsem křesťan. Neskalpuji nikoho,« vece prvější.

Vinnetou pravil, odmítavě rukou máchnuv:

»Náčelník nepotřebuje skalpu tohoto chlapce, aby proslavil své jméno. Tito bojovníci jsou dosti již nešťastni, že bylo jim beze svatin odejiti do věčných lovišť. Nesluší se usmrcovati i duše skalpováním hlavy jejich. Nechť odpočinou pod kameny se svými zbraněmi, neboť umřeli jako bojovníci, již dosti měli srdnatosti přiblížiti se stanům svých nepřátel.«

Toho náčelník Šošonův neočekával. Všecek udiven tázal se:

»Moji bratří chtějí pohřbiti ty, již usilovali o jejich bezživotí?«

»Ano,« odpověděl Old Shatterhand. »Dáme jim zbraně jejich do ruky, posadíme je obličejem ve stranu svatých lomův a potom pokryjeme je kameny. Tak ctíme bojovníky. Až přijdou jejich bratří, aby nás pronásledovali, poznají, že nejsme jejich nepřátely, ale přátely.«

»Nepochopuji svých proslulých bratří.«

»Neradoval bys se, nalezna takto pohřbeny hrdiny své?«

»Černý Jelen těšil by se tomu nesmírně a poznal by, že nepřátelé byli šlechetní bojovníci.«

»Ukaž tedy, že i ty jsi bojovníkem šlechetným a poruč svým lidem, aby snesli sem kamení na stavbu hrobův!«

Šošonové nebyli s to, aby pochopili, co jim tuto bylo praveno, a nedovedli se ani vmysliti v náhledy obou proslavených mužův, ale přece chovali k nim takovou úctu, že nerozpakovali se vyhověti projevenému přání.

U vchodu do průsmyku posadili z každé strany mrtvolu jednoho vyzvědače obličejem k severovýchodu. Do rukou dali jim též zbraně a po té pokryli je kameny. Skončivše práci tu, zvedli se k pochodu. Prve však řekl Vinnetou Old Shatterhandovi:

»Náčelník Apačů zde počká, aby pozoroval příchod Upsárokův. Mladý syn medvědobijce nechť zůstane při něm.«

To bylo vyznamenání pro Francisa, jehož on dobře oceniti dovedl; naplnilo ho radostí nesmírnou. Jenom ti dva mužové tu zůstali, ostatní za vedení Old Shatterhandova ubírali se dále.

---

Za bílého již dne jeli mnohem rychleji než za předešlé noci tmavé. Cesta byla částečně rovna, většinou však stoupala soutěskou, prohýbající se mezi táhlými hřbety horskými. Po jízdě dvouhodinové, tedy jak prve určeno, zúžila se soutka, hory stlačily se k sobě těsně, a stěny jejich srázně, skoro kolmo vypínaly se do náramné výše. Soutěskou sotva třem jezdcům bylo lze jeti vedle sebe. Skály kaňon svírající byly tak strmé, že na slezení jich nebylo ani pomyšlení. Tam zastavil se Old Shatterhand. Ukazuje do těsného přesmyku, vypravoval:

»Přijdou-li Upsárokové, pustíme je tuto do kaňonu. Polovic nás zůstane za vedení Černého Jelena a Vinnetouova zde a vyrazí, zaslechnuvši ránu z mé ručnice, tuto nepříteli do zad. Druhá polovice postaví se se mnou u východu ze soutěsky. Tímto způsobem sevřeme nepřítele co nejtěsněji, a jemu bude potom voliti mezi bídnou smrtí a dobrovolným se podrobením.«

Všickni byli srozuměni. Okolí dobře hodilo se ku provedení plánu toho.

»Ale Upsárokové zasloužili by náramný výprask, kdyby byli tak hloupými a vlezli do pasti,« mínil tlustý Jemmy.

»Toť se rozumí, že nevklouznou tam hned,« vece Old Shatterhand. »Zastaví se zde a budou se raditi. Hlavní věcí ovšem jest, aby nezpozorovali našich bojovníkův. Ti ukryjí se zde, aby nebylo lze je vyslíditi. Černý Jelen jest udatný a chytrý vojín. On dá vám potřebné rozkazy. Až vrátí se Vinnetou, zůstane tu také a převezme s Černým Jelenem velení; na takové hrdiny spoléhám úplně.«

Řeč ta velmi lichotila náčelníku Šošonův. Dalo se očekávati, že přičiní se, aby nesklamal důvěry v něho kladené. Zůstav se třiceti svými vojíny u místa určeného, jal se okolí prohlížeti, aby pak náležitá opatření učinil. Na štěstí byla půda vůkol skalnatá, že nezanechali ni nepatrné stopy; nad to rozkládal se za kaňonem hustý les, v němž dobrou skrýši nalézti nebylo těžko.

Old Shatterhand projel s ostatními lidmi krátkým kaňonem, který ode vchodu až k východu snadno bylo lze přehlédnouti. Tam, kde náhle zase se rozšiřoval, pokrývala úrodná prsť zemi, z níž obrovské stromy čněly k nebi. Mezi stromy roztroušeny byly přečetné balvavy.

Očekávali-li soudruhové, že se tam Old Shatterhand hned zastaví, přepočetli se. Jel hodný kus ještě dále, několikrát na místě se otočil, aby kůň jeho zanechal zřetelnou, nápadnou stopu.

»Ale, pane,« pravil Jemmy, »myslím, abychom zůstali tuto u východu z těsniny!«

»Ovšem že tady zůstaneme. Ale předem pojeďte tuto za mnou a pečujte o to, abychom zanechali hodně zřetelné stopy! Master Jemmy neměl by se ani dotazovati. Co já činím, rozumí se přece samo sebou.«

Jel dobrou ještě čtvrťhodinu dále. Potom se zastavil a obrátiv se k ostatním, řekl:

»Nu, lidičky, víte-li, proč jsem jel tak daleko?«

»Snad k vůli vyzvědačům?« odvětil Jemmy.

»Zajisté. Upsárokové nevniknou dříve do přesmyku, dokud zpytáky neprozkoumali, že další cesta je bezpečna. Domnívám se, že vyzvědači budou velmi opatrnými, ježto mysliti budou na všemožné nástrahy. My přítomnosti své ani neprozradíme, ani jim nebudeme činiti překážek, ale vyčkáme klidně, co se stane.«

»A co teď budeme dělati?«

»Vrátíme se ke kaňonu, ale nikoli po této stopě, nýbrž zatočíme se stranou tamhle do lesa. Nuže, za mnou!«

Stráně hřbetu horského, v němž soutka se prohýbala, neměly svahu tuze náhlého, nebylo tedy příliš těžko vylézti na ně. Old Shatterhand jel napřed hezký kus stranou, potom zahnul k východu kaňonu. Když zastavil koně svého, stála družina jeho rovnoběžně s koncem rokliny právě v polovici stráně. Odtamtud bylo lze dostati se za několik vteřin dolů i s koněm a obsaditi východ.

Jezdci sestoupivše s koní, uvázali je ke stromům, sami pak dle vůle pohodlně skupili se na měkkém mechu. Běloši ovšem všichni nejdříve se sešli k sobě. K nim přidružil se toliko Vohkadeh; ze Šošonů nikdo v bezprostřední sousedství jejich se neodvážil.

»Budeme tu čekati dlouho?« prohodil Jemmy.

»To lze vypočítati skoro přesně,« odpověděl vůdce. »Upsárokové za svítání zajisté pátrali po svých vyzvědačích. Nežli objeví, co se jim přihodilo, uplynou aspoň dvě hodiny. Dorazivše pak tam, kde jsme mrtvoly pohřbili, otevrou a prohledají hroby. Počítejme, že bude jim třeba k tomu a k úradě, již potom jistě vykonají, jen hodiny, máme úhrnem již tři hodiny: Cestu od tábora včerejšího až sem vykonali jsme za pět hodin. Pojedou-li nepřátelé právě tak rychle jako my, budou tu za osm hodin od rozednění. Zbývá nám tedy od nynější chvíle asi pět hodin času.«

»Ó jemine! Co počneme jen v dlouhé té době!«

»A vy se ptáte?« vece Hobble Frank. »Pohovoříme si trochu o vědě a umění. Toť nejlepší, co učiniti lze. Věda i umění vzdělávají rozum, ušlechťují srdce, zjemňují mysl a dodávají přirozené povaze pevnosti, jíž nutně třeba, aby nás rozmanité bouře v životě nepovalily. Na umění a vědu pranic nedopustím. Ony jsou můj chléb vezdejší, můj začátek a konec, můj — — brrr! Jaký vlastně je to tu hrozitánský zápach? Zavání tu něco jako hnijící mrtvola, již nedobře zahrabali! Nebo, hm…«

Ohlédnuv se, spatřil za sebou černocha, opřeného o strom, u něhož seděl.

»Jdeš mi hned odtud, ty zpropadený!« spustil na něho. »Kdo ti dovolil přitlačiti se tuhle k mému stromu! Což myslíš, že mám nos z papíru? Chutě odtud a táhni do Afriky! Naše nervy nejsou zvyklé na tvou vůni. Karafiáty, rezeda, pomněnky, to něco jiného. Ale smraďochu i z dálky se vyhnu!«

»Massa Bob voní příjemně, velmi příjemně!« hájil se Negr. »Massa Bob nesmrdí. Massa Bob myl se ve vodě popelem a sádlem medvědím. Massa Bob je nobl gentleman!«

»Cože? Snad máš se za muže rodu vznešeného, libovonného! Počkej, chlapíku, naučím tě, bys neznečišťoval mého okolí!«

Chopiv se pušky, namířil na Boba, vyhrožuje mu:

»Nezmizíš-li hned, pošlu obě koule pětkrát okolo tvého černého těla!«

»Bože, Bože! Nestřílejte, nestřílejte!« ječel černoch. »Massa Bob již půjde! Massa Bob posadí se daleko odtud!«

A co nejrychleji zmizel černoch, vyhledal si opodál vhodné místečko, kdež usadil se za velikého durdění a tichého reptání.

Smržovecký Němeček chtěl opět rozpřísti hovor o umění a vědě, ale Old Shatterhand odpověděl mu:

»Domnívám se, že lze dnes zužitkovati čas lépe. Poslední noc jsme totiž nespali. Natáhněte se a zdřímněte si! Já budu hlídati.«

»Vy? Proč právě vy? Vždyť vás mosjé Orfeus právě tak málo jako nás pohoupal ve své náruči.«

»Morfeus, nikoli Orfeus !« opravoval Jemmy.

»Už zase! Proč nedoráží nikdo na mne, stále jen vy sám! Co je s vaším Morfeem? Vím jistotně, kterého názvu kdy užiti dlužno. Byl jsem členem zpěváckého spolku, jehož jméno bylo Orfeus. Když si člověk jednou řádně zazpívá, zvláště je-li v notách mnoho paus, to si potom báječně krásně pospí. Takový zpěvácký spolek je nejlepší prostředek proti bezsenným nocem, a proto nemůže se jmenovati jinak než Orfeus.«

»Nuže, budiž!« chechtal se tlustý Francouz, na mech právě se natáhnuvší. »Raději si zdřímnu, než abych s vámi louskal tak učené oříšky!«

»Ano, ano, rozumíme! Kdo se ničemu neučil, neumí také nic. Spěte jen, spěte; člověčenstvo neutrpí tím škody žádné.«

A nemaje nikoho, jehož přesvědčoval by o své duševní převaze, natáhl se učený Frank také, aby oddal se libému spánku. Vyzváni byvše vůdcem, řídili se Ššonové týmž příkladem, a za chvíli spali všichni, jen Old Shatterhand bděl. Ba i koňové ulehli si nebo svěsili aspoň znavené hlavy.

---

Ze všeho, co vůkol se spatřovalo, nedalo se souditi, že by za málo jen hodin krvavá srážka zde státi se mohla.

Ohlednuv se spatřil za sebou černocha, opřeného o strom u něhož seděl.

Old Shatterhand sestoupiv se stráně, prošel volně kaňonem a stanuv na jeho konci, zkoumavým okem přeletěl okolí. Spokojeně se usmíval, že nebylo lze poznati, kde skrývá se Tokvi-tey se svými lidmi. Černý Jelen opatřil vše náležitě.

Vrátiv se po té zase zpět, usedl na kámen při východu z rokliny.

Shatterhand rychle skrčil se za nízký balvan … Indián klusal podle něho.

S hlavou na prsa skloněnou nepohnutě seděl tam několik hodin. O čem asi přemýšlel slavný ten lovec? Snad táhly myslí jeho vzpomínky na život dřívější, plný proměn a velezajímavých událostí.

Ozval se dupot koňského kopyta. Old Shatterhand povstal a naslouchal, přikrčiv se ke skále. Martin Francis přijížděl, mohl se tedy Shatterhand ukázati.

»Je zde Vinnetou také?« otázal se.

»Ano. Černý Jelen ho volal, aby u něho zůstal, jak jste si prve přál. I já se tam vrátím.«

»Velmi dobře. Zdá se mi, že je vám Apač nakloněn. Buďte toho pamětliv, mladý příteli! Není člověka, jenž prospěl by vám zde na západě tolik, jako náčelník, jemuž i já velikými díky jsem zavázán.«

»Souhlasím sice,« vece mladík s úsměvem, »ale nikoli ve všem. Nejste-li to právě vy, jemuž všichni tolik jsme povinni!«

»Toť maličkosť! Vlastně spadá vina, že váš otec úpí v zajetí, na mne. Doufám přece, že spatříte jej osvobozeného a zdravého. Než teď máme jinou rozmluvu. Viděl jste Upsároky? Ale proč jen táži se vás na takové zbytečnosti! Samo sebou se rozumí, že jste je viděl.«

»Samo sebou? Což nepřišli-li ani?«

»Aj! Snad nechcete mne zkoušeti,« smál se lovec. »Kdyby se vám nebyli dosud ukázali, nebyli byste již zde, neboť Vinnetou neopustí místa svého dříve, dokud nepřesvědčil se, na čem je. A kdyby byl jist, že vůbec nepřijdou, nezůstal by u Šošonův, ale přijel by i s nimi sem ke mně. Z toho pozorujete, že zbytečná je z pravidla otázka, kterou tu a tam zkoušenec klade zkoušejícímu. Nuže, kolik Upsároků jste napočetl?«

»Šestnáct a dva prázdné koně.«

»Soudil jsem tedy správně. Koňové ti náleželi zabitým vyzvědačům.«

»Dva zpytáci jeli napřed ve značné vzdálenosti. Bylo viděti, že řídí se přesně naší stopou.«

»Dobrá! Za nedlouho poznají ty, kdož jí zanechali.«

»Ukryli jsme se dobře pod stromy a vyčkali jsme je na krátkou poměrně vzdálenost!. Potom uháněli jsme sem tryskem, abychom značně je předstihli. Zpozorovali jsme však prve, že je mezi nimi chlap jeden jako hora. Nemýlím-li se, je to vůdce, neboř jel ve přiměřené vzdálenosti napřed.«

»Poznali jste jejich zbraně?«

»Všichni mají pušky.«

»Dobrá! Teď pozor, abyste správně vyřídil Vinnetouovi poselství mé! Zde v kaňonu mají vedle sebe místo jen tři koně. I prosím náčelníka Apačův, aby neužil koňův. Jakmile nepřátelé zmizí v roklině, rychle ať vyrazí za nimi pěšky.«

»Nebudou-li jen potom nás mocnější?«

»Nikoli, právě my budeme míti převahu.«

»Ale snadno nás pošlapou.« 

»Zabýval-li jste se již plány válečnými: Upsárokové mohou jedině po třech vedle sebe se postaviti, kdežto my bez koní seřadíme se po pěti mužích. Učiníme to takto: Prvních pět mužů sedne si na zem, druhých pět za nimi poklekne. V třetí řadě skrčí se dalších pět a teprve za těmi zpříma postaví se čtvrtých pět mužův. Tak bude lze všem jistě mířiti, aniž si překáželi. Ostatní postaví se za nimi jako záloha. Tímto způsobem dostane šestnáct Upsárokův, nevzdají-li se, z předua ze zadu úhrnem čtyřicet ran, ovšem ne současně. Ježto lze trefiti toliko tři nepřátely, bude stříleti řada po řadě. Také sluší míti pozor, že zastřeliti bude nám koně jezdců zbavené, aby nezpůsobili zmatek v řadách našich. Vyřiďte vše Apačovi a dodejte ještě, že sám budu vyjednávati s nepřátely; nikdo jiný ať se toho neodvažuje. Kdy očekává je Vinnetou?«

»Myslí, že zdrží se hodinu u hrobův —«

»Právě jako já.«

»A dvou hodin potřebují sem. My jsme sem jeli jen půldruhé hodiny; lze tedy očekávati, že uplyne dobrá hodina, než-li se zde objeví.«

»Jsem téhož náhledu. Nicméně musíme býti připraveni. Vraťte se nyní zpět!«

Obrátiv koně svého, klusal Martin na místo ustanovené. Old Shatterhand vystoupil po té ku svým, dosud ve spánek pohříženým soudruhům a probudil je. Sděliv jim podrobně svůj plán, ustanovil, že v první řadu posadí se Davy, Jemmy, Frank, Vohkadeh a jeden Šošon. Také ostatním vykázav místa, svedl je dolů, aby zamýšlené obraty s nimi nacvičil. Záleželo totiž velmi na tom, aby vykonány byly přesně a rychle. Shatterhand sám určil si místo před svými lidmi, tedy mezi nimi a nepřátely, aby s nimi z blízka vyjednávati mohl. K účelu tomu uřízl si několik dlouhých, zelených větviček, jichž po všem světě, ano i u národů nejdivočejších, užívá se jako znamení vyjednavatelův.

Po několikerém opakování všechny výkony co nejpřesněji se dařily. Nabyv takto přesvědčení, že lidé jeho povinnosti své dostojí, odvedl je zpět do úkrytu.

Čekání bylo jim nyní velmi dlouhé, ale posléze vzalo přece konec. Pojednou zaslechli dupot koňský.

»Podle všeho vyslali toliko jednoho zpytáka, aby přesvědčil se, je-li průchod soutěskou volný a bez nebezpečenství,« pravil Jemmy.

»Toť pro nás zvláště výhodné,« odpověděl Old Shatterhand. »Kdyby dva byli, donesl by jeden zprávu ostatním, a druhý počkal by zajisté tuhle dole. Musili bychom jej učiniti neškodným, aniž jeho soudruzi toho pozorovali.«

Jemmy měl pravdu. Z kaňonu vyjel jediný toliko jezdec, zastavil se a opatrně na vše strany se rozhlížel. Nepozoroval ni v pravo ni v levo nic podezřelého, ale všiml si stopy, přímým směrem dále běžící,o jejíž zřetelnosť Old Shatterhand prve velikou měl péči. Na tom však nepřestal a jel po stopě značný kus ještě dále.

»Zpropadeně!« řekl Jemmy. »Snad nepojede až tam, kde odbočili jsme od přímého směru! V případě tom byli bychom prozrazeni.«

»Učiní-li tak, nevrátí se ke svým,« vece Old Shatterhand.

»Ale jak mu v tom zabráníte, abyste nezpůsobil hřmotu?«

»Tímto,« pravil, na lasso ukazuje.

»Ale tu musila by ho klička právě za krk zasáhnouti a stáhnouti mu jej. To však je po čertech těžký kousek. Dokážete toho, pane?«

»Nemějte starostí! Roztáhněte všech deset prstův a rcete pak, který mám zachytiti lassem! Odtud však nevidím, jak daleko pojede. Musím dolů! Chovejte se zatím tiše a uslyšíte-li slabounké písknutí, přijďte rychle za muou!«

Sejmuv lasso s ramene, připravil je k vržení a sjel se příkré stráně. Sestoupiv pak dolů, viděl ku svému upokojení, že vyzvědač se vrací; rychle skrčil se za nízký balvan, aniž toho kdo pozoroval. Indián klusal podle něho a hned zase zmizel v těsném průsmyku.

Old Shatterhand dal umluvené znamení, a lidé jeho hned k němu se dostavili. Přinesli mu obě pušky jeho jakož i zelené větévky, kterýchžto věcí u nich zanechal, aby mu nepřekážely, kdyby nucen byl užiti lassa.

Přistoupiv k rohu, nakoukl do soutěsky. Upsároka dosáhl konce jejího a potom zmizel.

Za minutu viděti bylo všechen zástup, jenž klusem zahýbal do kaňonu. Old Shatterhand odvážil se až do polou rokliny. Vytáhnuv potom revolver, vypálil umluvenou ránu, která několikrát o příkré stěny se odrazivši dostihla silou desateronásobnou sluchu Apačova a družiny jeho. Neprodleně vrazili do soutěsky za Upsároky, již prve ani jich nepozorovali. Upsárokové uslyševše ránu zarazili hned koně. Zároveň viděli, jak hrnou se do soutěsky Old Shatterhand i jeho lidé a připravují se ku střelbě.

Vůdce nepřátelských Indiánů byl, jak prve již Martin Francis oznámil, člověk postavy v pravdě obrovské. Seděl na koni jako nějaký bůh války. Široké koženice byly na švech ověšeny třásněmi, upletenými z vlasů zabitých nepřátel. Po celé délce krášlily je také dlouhé proužky z kůže lidské. Na široké, kazajkou z jelenice zakryté hrudi měl zvláštní brnění, z lebečnic na způsob šupin složené. Za opaskem vězel vedle rozmanitých věcí veliký nůž lovecký a ohromný tomahavk, jímž mávati dovedla ruka jen přesilná; na hlavě posazenu měl lebku kuguárovu, s níž visela srsť, ve dlouhé, tlusté provazce spletená. Obličej muže toho pomalován byl barvou černou a žlutou. V pravici třímal těžkou pušku, z níž vystřelena byla již mnohá rána smrtelná.

Hrozný ten muž na první pohled přesvědčil se, že v této chvíli lidé jeho neodolají hlavním na ně namířeným.

»Zpět,« zvolal hlasem, jenž jako rachot hromu rozléhal se kaňonem.

Zároveň trhl uzdou koně svého, až bolestí se vzepjal, na zadní nohy postavil a zpět se obrátil. Ostatní učinili totéž. Tu však spatřili družinu Vinnetouovu, jež vítala je napřaženou zbraní, jako zpředu lidé Old Shatterhandovi.

»Špatné kouzlo!« vzkřikl leknutím. »Obraťte se zase. Tam stojí muž jeden a drží znamení vyjednavatelské. Uslyšíme, co nám říci chce.«

Obrátiv zase komoně svého, zvolna blížil se k Old Shatterhandovi. Družina řídila se příkladem jeho. Výhoda ta neušla chytrému Apačovi. Popošel za nimi a postaviv se se svými blízko za Upsároky, těsně takto je sevřel.

Old Shatterhand ani o krok ku předu nepostoupil. Vůdce Upsároků chvíli měřil jej zrakoma neohroženýma a tázal se po té:

»Co chce tu bledouš? Proč zastupuje cestu mně a bojovníkům mým?«

Old Shatterhand snesl hrozný pohled jeho s tváří usměvavou a odpověděl:

»Co chce zde rudý muž: Proč pronásleduje mne a mé bojovníky?«

»Poněvadž jste zabili dva naše bratry.«

»Blížili se k nám jako nepřátelé, a nepřítele nutno neškodným učiniti.«

»Odkud víš, že jsme tvými nepřátely?«

»Ztratili jste své váčky kouzelné.«

Obr hluboko stáhl obočí.

»Kdo ti to řekl?«

»Vím to, protože bojovníci, jež kule naše usmrtily, jich neměli.«

»Uhodl jsi. Nejsem více tím, čím jsem byl. Pozbyl jsem s váčkem kouzelným i svého jména. Teď jmenuji se Hrdina váček hledající. Pusťte nás odtud, anebo vás zabijeme!«

»Vzdejte se, nebo stane se vám, čím nám vyhrožujete!«

»Ústa tvá pronesla hrdá slova. Jaké však jsou skutky tvé:«

»Hnedle můžeš se o nich přesvědčiti. Pohledni sem i za sebe! Jediné pokynutí mé, a více než pětkrát deset kulí vletí do malé tvé družiny.«

»To není udatné, nýbrž zbabělé. Mnoho smrdutých psů stepních usmrtí i nejsilnějšího bůvola. Co byli by tvoji psi vůči mým bojovníkům, kdybyste nás nebyli sevřeli! Já sám rozdrtil bych polovičku tvých lidí!«

Vytáhnuv těžký tomahavk, hrozivě jím zatočil.

»A já sám poslal bych celou tvou družinu do věčných lovišť,« klidně odpověděl Old Shatterhand.

»Je snad Ithanka (veliká huba) tvé jméno?«

»Nebojuji jménem, nýbrž rukou.«

Oko Upsárokovo zaplálo.

»Chceš-li toho na mně dokázati?« tázal se.

»Nebojím se tebe, ale směji se prázdné tvé řeči!«

»Počkej tedy, až promluvím se svými lidmi! Potom zvíš, jest-li vůdce Upsároků jen mluví, nebo také jedná.«

Vrátiv se pak ku svým, rozmlouval s nimi chvíli hlasem přitlumeným. Po té přistoupil zase k Old Shatterhandovi a tázal se:

»Víš-li, co je muh-mohva?«

»Vím.«

»Dobrá. Potřebujeme skalpů na kouzelné váčky. Čtyři muži nechť bojují spolu muh-mohvu, ty se mnou, a jeden z tvých rudých lidí s některým bojovníkem mým. Zvítězíme-li, usmrtíme vás všecky; zvítězíte-li však vy, vezměte si pak náš život i skalpy naše. Máš k tomu dosti zmužilosti?«

Slova ta pronesl hlasem potupným. Old Shatterhand se usmál a hned odpověděl:

»Jsem připraven. Vlož ruku svou do mé ruky na znamení, že slova tvá platí.«

A podával mu pravici. Toho však obr neočekával, pročež mimovolně zdráhal se podati mu ruku.

Muh-mohva je slovo z řeči utahské a znamená doslovně »ruka u stromu«. Takového způsobu boje užívají někteří kmenové jako nějakého soudu božího. Silnými řemeny přiváží totiž dva muže za jednu ruku ke stromu a do druhé dají jim umluvenou zbraň, tomahavk anebo nůž. Řemeny upevněny jsou tak, aby dovolovaly soupeřům pohybovati se kolem stromu. Ježto oba obličejem k sobě jsou obráceni, nutno jednoho uvázati za pravou, druhého pak za levou ruku. Kdo má pravici volnou, je obyčejně ve výhodě. Z pravidla končí tento skutečně strašný způsob boje, v němž soupeři v pravém slova smyslu se rozsekávají, jen smrtí jednoho.

Vůdce Upsároků pevně byl přesvědčen, že vyzváním svým získal rozhodnou převahu; bylť by zde jistě ztracen, kdyby se nevzdal. Od souboje však očekával, že vybaví jej z okamžité tísně, ba že dobude mu jistotně i skalpů všech nepřátel, v jichž rukou právě se ocitl. Doufal, že silnější a obratnější jest bělocha a že za druhého soupeře vybeře nejsilnějšího a nejobratnějšího muže z družiny své; očekával tedy, že i ten zvítězí nad svým protivníkem. Chtěje v tomto ohledu úplnou míti jistotu, pravil:

»Ty chceš se opravdu se mnou bíti? Veliký duch zmátl ti rozum. Znáš-li podmínku, že boj dále ještě bude veden mezi vítězi, z každé-li strany vždy jeden soupeř podlehne?«Old Shatterhand prohlédl svého soka, neboť podle těla jeho dalo se očekávati, že vítězem bude nejen poprvé, ale i podruhé, ano posléze v rozhodném boji i po třetí. Nicméně rychle odpověděl:

»Svoluji.«

Obr, pohleděv naň zpola udiveně, zpola vítězoslavně, natáhl chutě pravici a děl:

»Nuže, podej mi ruku! Slibuješ mi, a já slibuji tobě jménem svých bojovníků, že my i oni přijímáme podmínky. Nikdo, z jehož strany bojovník podlehne, nesmí se zdráhati, by život svůj obětoval vítězi.«

»Zpět!« zvolal hlasem, jenž jako rachot hro nu: se rozléhal…

»Slibuji, abys však úplně byl jist, navrhuji, abychom na utvrzení slibů svých vykouřili dýmku smírnou,« pravil Old Shatterhand.

»Ano, vykouříme ji,« souhlasil velikán, hrozně a potutelně se chechtaje. »Ale tato dýmka přísahy nebude dýmkou smírnou, neboť budeme bojovati, a po boji zdobiti budou vaše skalpy naše kouzelné pruty, a maso vaše roztrhají a sežerou supové.«

»Prve však uvidíme, jsou-li pěsti tvé právě tak statečný jako tvá slova,« podotkl Old Shatterhand.

»Náčelník Upsároků nikdy ještě nebyl přemožen,« pyšně odpověděl Upsároka.

»Ale kouzelný váček přece mu byl ukraden. Nejsou-li oči jeho bystřejší než tam u vody, zůstane skalp jistě na mé lebce.«

Pokárání toto bylo velmi přísné, neboť ztráta váčku jest největší neštěstí, jež stihnouti může Indiána. Rudoch strašně se rozlítil, uchopil zbraň, ale Old Shatterhand krče rameny, varoval ho:

»Ustaň ještě! Ukážeš nám zajisté brzy, jak udatným jsi. Opusťme nyní toto místo a vyhledejme si jiné, k souboji příhodnější. Moji bratří dojdou si nyní pro koně, a Upsárokové pojedou jako zajatci ve středu našem.«

Pokynul Vinnetouovi, a Apač pospíšil si se svým oddělením k místu, kde prve koně své byli zůstavili. Brzy opět se vrátili, a potom došlo si pro své koně i druhé oddělení. Tímto způsobem nezůstali Indiáni Vraní ani chvíli bez dohledu: nebylo tedy na útěk ani pomyšlení. Potom vzali si je lidé Old Shatterhandovi mezi sebe, a tlupa se hnula.

Old Shatterhand rozkázal potichu svým společníkům, aby neprozradili ani jeho, ani Apačova jména. Upsárokové neměli se zatím dověděti, kdo jsou jejich sokové. Dokud budou přesvědčeni, že vyjdou z boje jako vítězi, nepomyslí zajisté, aby jednali proti své úmluvě.

Tlustý Jemmy stále držel se po boku Old Shatterhandově. S jednáním jeho úplně nesouhlasil.

»Nemějte mi za zlé, pane, že tíží mě veliká pochybnosť,« pravil. Jednáte s těmito rudochy příliš šlechetně; ale taková velkomynosť není tu na pravém místě.«

»A proč: Myslíte, že Indián nemá srdce pro ušlechtilé smýšlení? Poznal jsem mnoho rudochův, již v této příčině bělochům mohli by býti příkladem.«

»Věřím rád. Výjimky jsou vždy a všude, ale těmto Indiánům důvěřovati nelze. Chtějí nabyti kouzelných váčkův, a v takových okolnostech neočekávejme ohledů se strany jejich. Pěkně měli jsme je v pasti, nemohli ani do předu, ani do zadu. Bylo nám snadno shasiti život jejich, jako sfoukne se několik slaboučkých sirek. Teď však jste již ke zpropadenému tomu souboji zavázán, a nikdo nebude vám ručiti, že obr ten vás nesvalí a neprobodne!«

»Aj, vždyť přece nejste mužem krvežíznivým! Máte-li příčinu litovati, že neusmrtili jsme těchto lidí? My jsme byli mnohem silnější než oni, vlákali jsme je sem do pasti, že nemohli se ani hnouti, ani brániti; nedělalo by nám velikou česť, ale hanbu, kdybychom je postříleli. O tom, že jsme křesťané a nikoli pohané, ani nemluvím!«

»Hm, pravdu ovšem máte jako křesťan a člověk. Ale což musili jsme je skutečně zabiti? Byli nuceni, aby se vzdali, a potom měli jsme na vůli, srovnati se s nimi po lidsku.«

»Právě že hledají kouzelné váčky, nebyli by se vzdali. Boj nedal by se zameziti. A ježto mi ani nenapadlo zabíjeti lidi, jimž dal Bůh tatáž práva jako nám, dal jsem přednosť návrhu obra, jejž ostatně znám.«

»Cože? Vy znáte toho velikána?«

»Ano! Pamatujete-li se na poznámku, kterou jsem učinil, když jeli jsme okolo Želví hory? Pravil jsem, že tábořil jsem jedenkráte u hory té s Velikým Psem, bojovníkem Upsárokův. Vypravoval mi mnoho o svých soukmenovcích a s velikou hrdostí jmenoval svého bratra, Silného Medvěda.«

»Mínil snad proslulého lékaře Indiánů Vraních?«

»Ovsem! Vypravoval mi o činech svého bratra a popsal mi i jeho osobu. Líčil mi ho jako obra, jemuž schází levé ucho. Silný Medvěd byl kdysi v boji se Sioux-Ogallally udeřen tomahavkem, jenž uťal mu ucho a ještě hluboko poranil rameno. Pohleďte jen na tohoto obrovského Uspároku! Schází mu levé ucho, a z držení levého ramene poznávám, že bylo jednou raněno.«

»Prach a broky! Toť bylo by zvláštní setkání! Ale mám přece strach o vás, pane! Jste sice statečný chlapík, ale tento Kanteh-pehta nikdy ještě nebyl přemožen. Silou tělesnou vás jistě předčí, ale pokud zručnosti se týče, jsem přesvědčen, že se vám nikterak nevyrovná. Jsme-li jednou paží ke stromu uvázáni, rozhoduje síla, nikoli však zručnosť zápasníkův ;i myslím tedy, že vsaditi bych mohl spíše na něho než na vás.«

»Nu,« usmál se Old Shatterhand, »máte-li o mne takový strach jest velmi snadná pomoc, abyste mne ochránili od jisté záhuby.«

»Jak to?«

»Budete-li místo mne biti se s obrem.«

»Aj! Tohle mi ovšem nenapadlo! Moje nervy nejsou sice jemné, abych však smrti takořka sám vrhl se v náruč, přece jen mi není po chuti. Ostatně jste si do polévky, pane, sám nadrobil, račte ji tedy s chutí požiti! Přeji vám z plna srdce dobrého chutnání!«

Zadržel svého koně o něco v zadu, aby nepříjemná nabídka nebyla mu učiněna znovu. Na jeho místo vedle Old Shatterhanda zajel zatím Vinnetou.

»Můj rudý bratr poznal Silného Medvěda, lékaře Upsárokův?« tázal se.

»Ano,« přisvědčil tázaný.

»A oči mého rudého bratra byly také tak bystré jako mé?«

»Medvěd má jen jedno ucho. Vinnetou neviděl ještě nikdy jeho obličeje, ale přece se nemýlí. Zaslechl jsem, co mluvil s ním můj bratr, a jsem k boji při praven.«

»Počítal jsem ovšem na náčelníka Apačův, neboť nerad bych dopřál čestný ten úkol někomu jinému.«

»Usmrtí-li můj bratr Silného Medvěda?« Při Vinnetouovi nebylo tedy nejmenší pochybnosti o tom, že Old Shatterhand bude vítězem.

»Nikoli,« odpověděl tázaný. »Upsárokové jsou nepřátelé Sioux-Ogallallův. Ušetříme-li jich, stanou se našimi spojenci.«

»Zůstaniž tedy i druhý na živě. Nechci, aby říkalo se o Vinnetouovi, že bílý bratr jeho ušlechtilejšího je smýšlení než on.«

Tlupa vzdálila se zatím od kaňonu asi na anglickou míli, když pojednou údolí se rozšířilo. Jezdci stanuli na malé, kolkol vrchy uzavřené prérii, pokryté jen hubenou travou a ojedinělými křovinami. Uprostřed vypínal se toliko jediný strom vysoký. Byl to zvláštní druh lípy, jejíž listy jsou veliké, bílé a srstnaté; Indiáni říkají jí proto ‚strom s bílými listy‘.

»Zajeďme tamto!« pravil vůdce Upsárokův, ukazuje na strom.

»Ano!« kývl Vinnetou, cvalem k lípě uháněje.

Ostatní zaměřili také k místu, kde souboj vykonati bylo.

Všechněch přítomných zmocnilo se nemalé napjetí, nicméně nedal toho nikdo na sobě znáti. Nejklidnějším i cítili se právě ti, kteří věděli, že právě oni súčastní se boje, totiž Vinnetou, Old Shatterhand a vůdce Upsárokův, ježto každý z nich přesvědčen byl o svém vítězství.

Všichni seskočili. Koně pustili, a jezdci seřadili se u veliký kruh. Kdyby tam právě nyní byl přišel cizinec, nemyslil by, že sedí tu nepřátelé proti nepřátelům, neboť Upsárokům ponechány byly zbraně. Old Shatterhand nařídil, aby neodnímali jim jich. Také v tomto ohledu ukázalo se jednání jeho rytířským.

Vzav potom z kapsy na sedle tabáku, kolik právě třeba bylo ku naplnění kalumetu, jejž s krku sňal a nacpal, postavil se do středu kruhu a pravil:

»Bojovník nemluví mnoho slovy, ale skutky. Moji bratří vědí, co se zde stane; netřeba jim toho teprve říkati. Neusmrtili jsme Upsárokův, ač byl život jejich v rukou našich. Šetřili jsme jich, abychom jim ukázali, že nebojíme se jich ani tehdy, bojujeme-li beze vší výhody, muž proti muži. Oni vyzvali nás na souboj, my přijali jsme vyzvání jejich. Oni sedí zde mezi námi jako mužové svobodní se svými zbraněmi, ač jsou vlastně našimi zajatci. Očekáváme tudíž, že i oni s námi jednat, budou beze lsti a úskoku. Slíbí nám to, vykouří-li s námi tuto dýmku přísežnou. Domluvil jsem, nechť prohlásí se i oni.«

A posadil se. Vůdce Upsároků, zdvihnuv se se země, odpověděl:

»Bílý muž mluvil nám z duše. Nepotřebujeme úskočně jednati, neboť jistě zvítězíme. Ale zapomněl stanoviti podmínky boje. Soupeři,« pokračoval po malé přestávce, »uvázáni budou jednou paží ke stromu tak, aby si viděli do obličeje. Do druhé ruky dostanou nůž, jímž dorážeti budou na sebe. Jen volné ruky smí býti užito, jiný způsob boje jest zakázán. Kdo by však nože držeti již nemohl, tomu dovoluje se, aby ještě dále bránil se pěstí. Kdo upadne na zem celým tělem, je přemožen, ať živ anebo mrtev. Kdo klesne jen na kolena, smí se opět vzchopiti. Bojovati budou čtyři muži; vždy dva a dva, nejprve já s tímto bledoušem, potom jeden z mých lidí s rudým bojovníkem. Také však mohou poslední dva bojovati před námi. Budou-li oba vítězi náležeti k protivným stranám, jest jim znovu spolu zápasiti a boj rozhodnouti. Soudruhům vítězovým náleží život i statky strany přemožené, a nikdo, jehož život propadl, nesmí se usmrcení protiviti. Bojovníci Upsárokův jsou hotovi tyto podmínky kouřením z kalumetu dotvrditi. Aby pak zápas byl poctivý, a nikdo více nebo méně oděvem nebyl chráněn, obnaží všichni čtyři soupeři hořejší čásť svého těla. Domluvil jsem.«

Po té usedl. Old Shatterhand postoupiv opět do kruhu, prohlásil:

»Jsme srozuměni se všemi výminkami Upsárokův. Aby pak přemožení neměli žádných zbraní, jimiž na odpor před usmrcením by se postavili, odloží všichni zde přítomní bojovníci zbraně a nahromadí je na místě, jež stříci bude jeden Šošon a jeden Upsároka. Teď zapálím dýmku smírnou. Bude dnes dýmkou, přísežnou, a po obláčcích jejích nechť vznesou se duše přemožených do věčných lovišť, aby tam později jako otroci sloužily duším vítězův!«

»Hau, hau !« zaznělo kolem na znamení souhlasu.

Old Shatterhand zapálil tabák. Potom vyfoukl dým k nebi, k zemi a ke čtyřem stranám světovým a podal dýmku vůdci Upsárokův. Týž učiniv jako prve Old Shatterhand, prohlásil úmluvu za potvrzenou a spečetěnou. Ostatní účastnili se přísahy tím způsobem, že každý dýmku do úst vzal a jednou jen dým vyfoukl. Dýmka byla potom na odlehlém místě zastrčena špičkou do země, a vedle ní složeny zbraně.«

---

Upsároka, vítězstvím jist, přistoupil ke stromu a odvrhl svrchní šat, řka:

»Můžeme již začíti. Dříve než slunce o šířku hřbetu nože k západu postoupí, viseti bude skalp bílého psa na mém opasku!«

Teprve nyní ukázalo se, jak obrovská asi je síla tohoto muže. Svaly jeho byly jako medvědí. Právě proto bylo s podivením, co se teď stalo. Martin Francis, mladý syn lovce medvědův, přiskočil totiž a zlostně vzkřikl:

»Běloši jsou to, již darovali vám život, a přece nazýváš je psy! Nejsi hoden, aby bojoval s tebou lovec zkušený. Nuže, zde stojí mladý bílý pes, který nebojí se vyceniti zuby své na tebe, ačkoli jsi nejsilnějším mužem svého kmene. Dříve než postoupí slunce, jak prve jsi řekl, rozervána bude ode psa kůže vychloubavého Medvěda!«

Líce jeho se zruměnilo, oči jen hořely. Odhodil kazajku.

»Uf, uf!« divili se vůkol.

Byl nejmladší všech přítomných. Proto byl dojem, jejž smělé vystoupení jeho vyvolalo, neobyčejný.

»Je hrdina!« uklouzlo i obrovskému Upsárokovi.

»Výborně,« vece Old Shatterhand. »Nezapomenu vám toho, můj milý příteli! Ale víte, že já to jsem, jenž byl vyzván, a proto prosím, aby mně bylo ponecháno dokázati, že bílý pes nebojí se ani Silného Medvěda!«

»Avšak on není hoden, aby bojoval s ním muž jako vy,« namítal Martin. »A domníváte-li se, že báti jest se mi tohoto velikána, tož pomněte, že rukou mojí zahynul již mnohý grizzly!«

»K obdivu nás všech osvědčujete tuto opětně mysl hrdinskou, a proto děkuji vám zatím. Za zbabělce by mne považovali, kdybych přijal vás za svého zástupce.«

»Toho ovšem nelze neuznati, a proto podrobuji se vůli vaší; ale nejsem zvyklý, bych nazývati se nechal psem!«

Francis oblékl opět kabát a ustoupil zpět. Obr jednomu ze svých pokynul. Ten přistoupiv, svlékl svrchní šat a pravil:

»Zde stojí Stonásobný Hrom. Štít svůj upravil si z koží nepřátel a dobyl více než čtyřiceti skalpův. Kdo osměluje se předstoupiti před jeho nůž?«

»Já, Vohkadeh, přivedu k mlčení tohoto Upsároku! Nemohu se honositi ani jediným skalpem, ale usmrtil jsem bílého bůvola a dnes ozdobím pás svůj první koží lebeční. Kdo bojí se Hromu? Je zbabělý soudruh blesku a pozdvihne hlasu svého teprve, když nebezpečí již minulo!«

»Uf, uf!« ozvalo se zase kolkol, když předstoupil mladý Indián, jenž slova ta pronesl.

»Zpět!« posmíval se Stonásobný Hrom. »Nebojuji s dítětem. Dech mých úst usmrtil by tě. Lehni si do trávy a vzpomínej své matky, která krmiti měla by tě ještě kašičkou!«

Slovy těmi velmi pohaněn byl statečný Vohkadeh.

Než odpověděti mohl, předstoupil Vinnetou. Pokynul mladému Indiánovi, aby odešel, což učinil on z úcty k proslavenému tomu muži hned. Potom pravil:

»Nad oběma bojovníky Upsároků vynesen byl již rozsudek. Kdo po pyšných jejich řečech přihlásil se k boji? Dva jinoši, o nichž všichni jsme přesvědčeni, že by zvítězili, neboť přemohli již bílého bůvola, hnědého medvěda a zardousili by rukou oba Upsároky. Nicméně považovati budeme Vrány za skutečné bojovníky. Budou bojovati s muži. Stonásobný Hrom teď naposled rachotil.«

Jmenovaný Upsároka zlostně se otázal:

»Kdo jsi, že takové řeči mluvíš? Máš nějaké jméno? Na tvém oděvu nevidím ani jediného vlasu nepřítelova. Naučil-lis se jen pískati na džotunku,^[2] odejdi a učiň tak; ale nůž nepatří do tvé ruky. Sám bys jen se zranil.«

…vyzdvihnuv rámě jako k ráně, skočil proti soupeřovi…

»Jméno své povím tvé duši, až opouštěti bude tělo tvé. Leknutím naříkati bude potom a neodváží se ani do nadpozemských lovišť. Bydleti bude na horách ve slujích, výti bude s větry a naříkati s vánky večerními!«

»Pse!« zařval Hrom. »Ty osměluješ se tupiti duši udatného bojovníka! Nechť okamžitě stihne tě trest! My dva zápasiti budeme nejdříve; ale skalpu tvému nedopřeji místa vedle svých znamení vítězných. Krysám jej hodím, a jména tvého, jež říci se zdráháš, nezaslechne ucho nižádného vojína!«

…skácel se na znak, zpola na zemi leže, zpola za ruku na stromě vise…

»Ano, potýkejme se nejdřív my! Začněme!« byla odpověď Vinnetouova.

Svlékal se a Stonásobný Hrom pokynul, aby přinesli jeho nůž. Rozkaz hned byl vykonán.

Okolo lípy utvořili veliký kruh. Oči všech zkoumaly postavy obou soupeřův. Upsároka nebyl vyšší, ale zavalitějšího a silnějšího těla než štíhlý Vinnetou. Rozdíl ten Indiáni Vraní s uspokojením znamenali. Byli přesvědčeni, že Vinnetou podlehne. Neměli ovšem tušení, že stojí před nimi náčelník Apačův. Ostatní, kteří to věděli, měli o něho sice starosť, spatřivše silné tělo Upsárokovo, přece však při vzpomínce na slavnou jeho pověsť sami se konejšili.Tu přistoupil k němu tlustý Jemmy. Drže v ruce několik řemenův, jež mívá každý lovec na západě, pravil Vinnetouovi:

»Tedy vy máte první půtku, můj dobrý pane! Budiž vám dobrou věštbou, že uváže vás ke stromu ruka přítelova. Prve však nechť každý se přesvědčí, že oba řemeny jsou stejné jakosti.«

Z ruky do ruky šly řemeny a důkladně byly zkoušeny. Stanoviti bylo ještě, který z obou soupeřův uvázán bude za ruku pravou a který za levou. Dvě nestejná stébla byla rozsudím. Vinnetou vytáhl kratší, byl tedy ve škodě, ježto uvázán byl za pravici, a méně cvičenou rukou levou bylo mu se brániti. Veselým »uh-ah, velmi dobře, velmi dobře,« pozdravili Upsárokové příznivou pro ně okolnosť.

Po té udělali na řemenech kličky, navlekli je zápasníkům na ruku v zápěstí a uvázali ke stromu jen volně, aby sokové snadno okolo kmene pohybovati se mohli. Přihází se při tomto souboji dosti zhusta, že honívají se protivníci čtvrť hodiny, někdy i déle okolo stromu, než-li nůž poprvé zasáhne tělo soupeřovo. Ukáže-li se krev, rozlítí se zápasníci, dorážejí na sebe prudčeji, že potom velmi brzo boj bývá rozhodnut.

Již stáli k zápasu připraveni, každý na jedné straně stromu.

Chromý Frank stál mezi diváky hned vedle tlustého Francouze.

»Poslyšte, pane Ferlone,« řekl. »V takové situaci člověku naskakuje husí kůže. Nedávají v šanc živobytí své jen ti dva, ale my také. V okamžiku tomto zdá se mi, jakoby mi někdo zvolňounka nazdvihoval kůži na lebce. Ostatně pěkně děkuji za slib, že dáme se trpělivě zabiti, budou-li oba naši championi přemoženi!«

»Mně není sice také do smíchu,« odpověděl Jemmy, ale myslím, že spoléhati můžeme na Vinnetoua i Old Shatterhanda.«

»Zdá se tak ovšem, neboť tvář Apačova je klidná, jakoby držel v ruce palestru. Než tiše, Stonásobný Hrom začíná mluviti.« Posléze jmenovaný dostal právě nůž do ruky.

»Pojď sem!« volal na Apače vyzývavě. »Či mám tě honiti okolo stromu, až strachem mrtev klesneš, aniž tě můj nůž zasáhl?«

Vinnetou mu neodpověděl. Obrátiv se k Old Shatterhandovi, pravil mu řečí Apačův, již protivník jeho nerozuměl:

»Schromím ruku jeho.«

I prohlásil Old Shatterhand hlasitě, ukazuje na Vinnetoua:

»Srdce tohoto našeho bratra zavřeno jest myšlénkám vražedným. On přemůže svého nepřítele, ale neproleje ni kapky jeho krve.«

»Uf, uf, uf!« volali Upsárokové.

Stonásobný Hrom odpověděl na prohlášení Old Shatterhandovo posměšně:

»Tento váš bratr úzkostí se zbláznil. Budiž mu ukráceno trápení jeho!«

Postoupil o krok ku předu, že kmen stromu nestál úplně mezi oběma soupeři. Pevně drže nůž, měřil Vinnetoua zraky opravdu krvelačnými, ten však nezdál se, že všímal by si ho. Hleděl lhostejně do dálky, obličej jeho byl klidný, jakoby šlo o hru docela obyčejnou. Ale Old Shatterhand dobře pozoroval, že každý sval rudého jeho bratra připraven jest, aby odrazil očekávaný útok.

Upsároka dal se klamati. Pojednou vyrazil na Vinnetoua, aby smrtelnou zasadil mu ránu. Místo couvnutí jako blesk postoupil proti němu Apač. Pěstí zasadil nepříteli do ruky, v níž držel nůž, pádnou ránu. Toto smělé, vydatné a zdařilé zadržení rány způsobilo, že Upsároka couvnul a nůž upustil. Jediné sáhnutí Apačovo, jenž také za hodil svůj nůž, výkřik rudochův — Vinnetou vymkl mu ruku a v nejbližším okamžiku udeřil jej pěstí do důlku žaludečního, že skácel se Upsároka na znak, zpola na zemi leže, zpola za ruku na stromě vise.

Upsároka ležel chvíli nepohnutě, a to dostačilo Apačovi. Zdvihnouti rychle se země svůj nůž, přeříznouti obratně řemen, uvolniti si uvázanou ruku a pokleknouti po té na nepřítele, toť bylo dílo jediné jen vteřiny.

»Jsi-li přemoženým?« otázal se.

Soupeř jeho neodpověděl. Oddychoval těžce, částečně bolestí, částečně vztekem a strachem před smrtí.

Vše událo se tak rychle, že jednotlivých výkonův Apačových očima ani nebylo lze rozeznati. Ani hlásek vůkol nedal se slyšeti, a když povídavý Frank radostí slávu provolati chtěl, zapověděl mu to Old Shatterhand; proto také vyrazil ze sebe toliko, první slabiku druhé již ani nevyslovil.

»Jen mne bodni!« syčel Upsároka, potupně zíraje sehnutého k sobě Apače; potom zavřel oči. Ale Vinnetou povstal, zase, přeřízl řemen přemoženého, řka:

»Vstaň! Slíbil jsem, že tebe neusmrtím, a dostojím také svému slovu.«

»Nechci žíti, byl jsem přemožen!«

V tom přistoupil k němu Silný Medvěd a poručil mu zlostně:

»Vstaň! Tobě bude život darován, protože skalp tvůj žádné ceny nemá pro vítěze. Vedl jsi si jako chlapec. Ale dosud jsem zde já, abych bojoval za nás. Zvítězím dvakrát, a až děliti budeme se my o skalpy nepřátel, odejdi mezi vlky, abys bydlil s nimi na prérii. Návrat do vigvamu není ti dovolen!«

Stonásobný Hrom povstal a chopil se upuštěného prve nože.

»Veliký duch nechtěl, abych zvítězil,« pravil. »Mezi vlky nepůjdu. Mám tu ještě nůž, kterým ukončím život, jejž nechci mít darovaný. Prve však podívám se, dovedeš-li ty lépe zvítěziti než já.«

Zvolna odešel trochu dále od bojiště a usedl tam do trávy. Bylo na něm znáti, že pomýšlí opravdově, aby nepřežil hanby, již před chvílí utržil.

Ani jediným pohledem neprovázeli ho soukmenovci jeho. S nadějí mnohem větší hleděli na svého vůdce, který přistoupiv ku stromu, Old Shatterhanda vyzýval:

»Pojď sem, ať táhneme los!«

»Nechci losovati!« vece tento. »Uvažte mne za pravici!«

»Chceš snad dříve zemříti?«

»Nikoli, ale domnívám se, že levice tvá slabší je než pravice. Nechci míti žádné výhody. Byl’s raněn.«

To řka, ukazoval na levé rámě rudochovo, přes něž táhla se široká jizva. Protivník jeho nemohl pochopiti této velikomyslnosti, všecek udiven měřil jej a odpověděl:

»Chceš-li mne urážeti? Mají tvojí lidé, až tě zabiji, říci, že nebylo by se tak stalo, kdybys mi nebyl prokázal tuto milosť? Žádám, abys losoval se mnou!«

»Budiž!«

Los rozhodl podle přání Old Shatterhandova, totiž na prospěch jeho protivníka, jejž uvázali za ruku levou. Za málo jen okamžiků stáli již zase proti sobě. Kdo všiml si obrových svalův, které jako silné provazy vinuly se kol údův jeho, zajisté měl úzkosť o Old Sháttérhanda. Ale ten jevil tutéž lhostejnosť, jako dříve Vinnetou.

»Začni!« vyzval ho Upsároka. »Dovoluji ti první ránu. První tři útoky tvé jen odrazím, ale potom padneš na první bodnutí.«

Old Shatterhand se zasmál. Zaraziv svůj nůž do kmene lípy odpověděl:A já zříkám se této zbraně. Nicméně padneš hned při prvém útoku. Ostatně nemáme času ku dlouhé zábavě; měj tedy pozor, začínám!«

Vyzdvihnuv rámě jako k ráně, skočil proti soupeřovi. Ten dal se tímto úskokem klamati a bodl po něm. Ale běloch jako střela zase skočil zpět, že nuž rudochův bodl na prázdno. Nový přerychlý pohyb Old Shatterhandův — a pěsť jeho udeřila protivníka do skráně, obrovské tělo chvíli se potácelo a posléze s velikým hlomozem svalilo se na zem.

»Zde leží ve vší slávě! Kdo zvítězil?« zvolal Old Shatterhand.

Prve, když poražen byl soupeř Vinnetouův, nepromluvili Upsárokové ani slova, ale teď propukli ve hrozný křik, jenž zněl, jakoby přicházel z hrdel zvířecích. Družina vítězů hlasitě jásala.

Očekával-li dříve někdo, že Indiáni Vraní dají se na útěk, podlehnou-li, mýlil se. Buď vázala je opravdu přísaha, nebo byli příliš polekáni, aby snad takový úmysl provedli. Nikdo se ani nehnul, ani nedal znáti, že zamýšlí vyhnouti se smrti, jež dle předběžné smlouvy každého z nich jistě očekávala.

Old Shatterhand, dobyv opět svého nože, zbavil se pout. Bílí lovci přistoupili k němu, aby blahopřáli jemu i sobě. Také spřátelení Indiáni nemálo chválili oba vítěze, ale pospíšili si hned zase ke svým zbraním, aby Upsárokům překazili zamýšlený snad odpor aneb i útěk.

Ale ti se stišili, odešli k místu, kde odpočíval Hrom, a tiše posadili se vedle něho. K nim přidružil se i ten, jenž hlídal zbraně, ačkoli nebylo mu nesnadno skočiti na některého koně a prchnouti.

Old Shatterhand přistoupil k vůdci Upsárokův, který právě probouzel se z omámení, jež prve se ho bylo zmocnilo. Otevřev oči spatřil, že vítěz přeřezává řemen jeho. Trvalo chvíli, než porozuměl nynější situaci. Potom však vyskočil se země. Ztrnule hleděl na Old Shatterhanda; nevěřil tomu, co povídal mu zrak jeho. Oči chtěly mu z důlku vyklouznouti, hlas jeho zněl chraptivě, když zajíkavě se tázal:

»Já — — já — — jsem ležel — na zemi? Ty’s mne tedy přemohl?«

»Ano. Či neustanovil jsi snad sám podmínky, že ten, kdo docela upadne na zem, za přemoženého platiti bude?«

Rudoch po sobě se rozhlédl. Přese všecku velikosť podával teď obraz nesmírného zděšení.

»Vždyť přece nejsem raněn!« zvolal.

»Protože jsem tebe usmrtiti nechtěl. Zarazilť jsem svůj nůž tuhle do stromu.«

»Tedy porazil jsi mne holou rukou?«

»Ovšem,« usmíval se Old Shatterhand. »Doufám, že mi to nemáš za zlé. Je pro tebe lépe, než abych tě byl probodl.«

Ale Upsároka nebyl nikterak s to, aby teď žertoval. Pohled, který poslal ku svým soukmenovcům, byl plný zoufalství. Ale hned zase změnil se ve výraz ztrnulé odhodlanosti.

»Bylo by lépe, kdybys mne byl usmrtil,« naříkal. »Veliký duch nás opustil, protože ukradeny byly nám váčky kouzelné. Bojovník, jenž byl skalpován, nikdy nemůže dostati se do věčných lovišť. Kéž jsme se raději nenarodili!«

Muž prve tak hrdý a vítězstvím svým jistý byl teď úplně málomocný a sklíčený jako dítě. Potácel se tam, kde ostatní Upsárokové seděli, aby se k nim přidružil; ale obrátiv se ještě jednou, tázal se:

»Dovolíte-li nám, než-li nás usmrtíte, zazpívati si píseň pohřební?«

Než-li ti odpovím, rád bych se tě na něco zeptal. Pojď sem!«

Old Shatterhand, vzav jej za ruku, dovedl ho k Upsárokům a ukazuje na přemoženého soupeře Vinnetouova, zeptal se:

»Hněváš-li se ještě na tohoto muže?«

»Nikoli. Nemohl jinak. Veliký duch tomu chtěl. Ztratili jsme své váčky.«

»Dostanete je zpět anebo ještě lepší za ně.«

S údivem všichni na něho pohlédli.

»Kde je nalezneme?« tázal se vůdce jejich. »Zde, kde umříti musíme? Či ve věčných lovištích, kam se nedostaneme, protože ztratíme své skalpy?«

»Nežádáme ani skalpův, ani životů vašich. Vy byste nás byli usmrtili, kdybychom byli podlehli; ale my přistoupili jsme na vaše podmínky jen zdánlivě. Jsme křesťané a nevraždíme svých bratří. Vstaňte, jděte a vezměte si své zbraně i koně! Jste na svobodě a můžete jeti, kam vám libo!«

Ale nikdo nehodlal vyzvání jeho uposlechnouti.»Má to býti počátek trápení, jehož se nám od vás dostane?« pravil vůdce. »Vytrpíme je, a budiž jist, že ani slovo nářku neuklouzne se rtů našich.«

»Mýlíš se. Mluvím vážně. Mezi Upsároky a Šošony zakopán jest tomahavk.«

»Ale vy víte, že jsme vás usmrtiti chtěli!«

»Nepodařilo se vám, a proto neprahneme po krvi vaší. Netřeba nám také na vás se mstíti. Silný Medvěd, proslulý lékař Upsárokův, jest naším přítelem. Smí se i se svými soudruhy bez překážky vrátiti do svých vigvamův.«

»Uf! Ty mne znáš?« s údivem otázal se jmenovaný.

»Schází ti ucho, a tato jizva také mi neušla; podle toho jsem tě poznal.«

»Odkud víš o těchto mých znameních?«

»Od tvého bratra Velikého Psa, který mi o tobě vyprávěl.«

»Také jej znáš?«

»Ano. Sešel jsem se s ním jedenkráte.«

»Kdy? Kde?«

»Před několika lety. U Želví hory jsme se rozešli.«

Po slovech těch rychle vyskočil lékař, jenž prve byl si již usedl. Obličej jeho nabyl významu docela jiného. Oči jeho pozbyly dřívějšího tupého výrazu a zaleskly se novým ohněm.

»Klame mne tvá řeč anebo ucho mé?« vzkřikl. »Mluvíš-li pravdu, jsi Non-pay-klama, jemuž běloši Old Shatterhand říkají!«

»Jsem jím zajisté.«

Za zvuku jména toho vzchopili se ostatní Upsárokové se země. Zdálo se, že pojednou stali se jinými lidmi.

»Jsi-li skutečně proslavený ten lovec,« pravil vůdce, »tedy nás Veliký duch přece ještě neopustil. Ano, jsi to jistě, neboť jsi mne pěstí porazil. Od tebe přemožen býti není hanbou. Smím opět žiti, aniž squavy na mne ukazovaly.«

…odejdi mezi vlky, abys bydlil s nimi na prérii…

»A Stonásobný Hrom, udatný to bojovník, nepotřebuje se styděti, že byl přemožen, neboť ten, s nímž bojoval, ke Vinnetou, náčelník Apačův.«

A oči Upsárokův plny uctivosti hledaly Vinnetoua. Ten přistoupiv podal přemoženému soupeři svému ruku a řekl:

Ty’s mne tedy přemohl?…

»Můj rudý bratr kouřil se mnou z dýmky přísežné; bude zajisté kouřiti s námi nyní i z dýmky smírné, neboť bojovníci Upsárokův jsou našimi přátely. Hovgh!«

Hrom uchopiv nabídnutou mu pravici, odpověděl:

»Kletba zlého ducha ustoupila od nás. Old Shatterhand a Vinnetou jsou přátelé rudých mužův. Nebudou od nás žádati. skalpů našich.«

»Nikoli, jste svobodni,« opakoval Old Shatterhand prve již vyslovené ujištění. »Dáme vám, místo abychom vás oloupili. Známe muže, kteří ukradli vaše kouzelné váčky. Chcete-li jeti s námi, dovedeme vás k nim.«

»Uf! Kdo jsou zlodějové?«

»Tlupa Sioux Ogallallův, již táhnou ke hrobům svých náčelníků v horách Ohnivých děr.«

Zpráva ta oloupené náramně rozčilila. Vůdce jejich vzkřikl zlostně:

»Psi Ogallallové to byli! Těžký Mokasín, jejich náčelník, mne poranil a ucha zbavil, a dosud nemohl jsem se mu pomstiti. Prosil jsem Velikého ducha, aby uvedl mne na stopu jeho, ale přání moje dosud nedošlo vyplnění.«

Nedaleko stojící Vohkadeh protlačil se nyní ku předu a řekl:

»Jsi právě na jeho stopě, neboť Těžký Mokasín je vůdce Ogallallův, jež mi právě pro následujeme.«

»Veliký duch konečně přece dal mi jej do rukou. Kdo však jest tento mladý, rudý vojín, který zápasiti chtěl se Stonásobným Hromem, a teď tak podrobné ví zprávy o Sioux-Ogallallech?«

»Je to Vohkadeh, neohrožený syn Numankiův,«  vece Old Shatterhand. »Ogallallové přinutili ho, aby s nimi jel; on byl také s nimi, když vás okradli. Potom od nich prchl a prokazoval nám dosud služby velmi platné.«

»A co chtějí Siouxové ve vrších Žlutokamenné řeky?«

»Povíme vám to, až rozbijeme stany a oheň rozděláme. Potom můžete se uraditi, pojedete-li s námi.«

»Jste-li právě na cestě, abyste se s nimi potýkali, pojedeme s vámi. Oni ukradli nám nejposvátnější věci naše. Vohkadeh nám poví, jak se to stalo. Silný Medvěd je nejslavnější lékař Upsárokův. Poněvadž ukrásti si dal svůj váček kouzelný, uvalil na sebe hanbu i potupu a neustane, dokud se mu nepodaří, aby se pomstil. Moji bratří nechť roznítí oheň poradný; nesmíme mařiti čas. Moji vojínové vědí, jak veliké dostává se jim cti, že smějí jeti s muži proslavenými!«

Tak proměnili se opětně nepřátelé v přátely, a s počtem účastníků rostla i naděje, že obtížné zprvu podniknutí posléze přece zdárným výsledkem bude korunováno.

---

1. Sliding = klouzání.
2. Píšťala podobná flétně.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Mephitis, skunk