Údaje o textu
Titulek: Vohkadeh
Autor: Karl May (jako Dr. K. May)
Zdroj: MAY, Karl. Syn lovce medvědův. Jos. R. Vilímek, 1891
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Gabriel Smetana (jako Jaroslav Pekař)
Licence překlad: PD old 70

Nedaleko místa, kde stýkají se hranice severoamerických států Dakoty, Nebrasky a Vyomingu, ubírali se dva jezdci. Jich objevení se v některé jiné krajině bylo by vzbudilo zajisté oprávněnou pozornosť.

Jezdci byli postavy velmi rozdílné. Jeden z nich byl dobré dva metry zvýší a těla náramně suchého; druhý však netěšil se takovému vzrůstu co do výšky, tím více však co do šířky těla.

Nicméně zdálo se, že oba jezdci jsou těla stejně vysokého, neboť menší z nich seděl na vysoké hubené herce, druhý však hověl si na malém a poměrně slabém mezku. Odtud přišlo, že řemeny, jež sloužily tělnatému jezdci za třmen, nepřesahovaly břicha koňova; druhý jezdec však třmenů nepotřeboval, neboť dlouhánské nohy jeho dosahovaly málem až na zemi; beze všeho namáhání mohl kteroukoli nohou země se dotknouti, ze sedla ani se nevyšinuv.

O pravém sedle nelze ovšem mluviti. Menšímu jezdci sloužil za sedlo kus vlčí kožešiny, a soudruh jeho pokryl svého mezka starou přikrývkou santilovou. Ta však byla tak roztrhána, že seděl jezdec vlastně na holém, ostrém hřbetě mezkově.

Vše to svědčilo, že oba jezdci vykonali již cestu dalekou i obtížnou; ale více ještě potvrzoval domněnku tu jejich oblek.

Větší jezdec měl kožené kalhoty, které však šity byly na člověka nepochybně mnohem silnějšího. Byly mu tuze široké. Ze však stále a stále působily na ně teplo a zima, sucho a déšť, utrpěly náramně a srazily se tak, že dosahovaly jezdci sotva přes kolena. Také jevily znamenitý lesk, jehož původcem však byl jezdec sám; kalhoty byly mu totiž ručníkem i servítkem.

Bosé nohy vězely ve střevících prazvláštních. Podobalo se, jakoby pocházely od Methusalema, a každý jich majetník novými a novými příštipky je byl obohacoval. Dostalo-li se jim kdys mazání nebo leštidla, naprosto uhodnouti nemožno, neboť leskly se všemi barvami duhovými.

Vyzáblý jezdec měl koženou loveckou košili, která neměla ani knoflíkův ani sponek, tedy nezahalovala osmahlé hrudi. Také rukávy dosahovaly sotva do polou paží, hubeného předloktí nezakrývajíce. Na dlouhém krku nosil hubený jezdec bavlněný šátek, o němž ani majetník neuměl udati, byl-li kdy bílý nebo černý, červený nebo modrý.

Nejznamenitější částí oděvu jeho byl zajisté klobouk, který pyšně mu seděl na vysoké, špičaté hlavě. Klobouk byl snad druhdy barvy šedé a tvaru, jemuž obyčejně »komín« říkáme. Před dávnými časy zdobil snad hlavu nějakého anglického lorda, později však sestupoval v hodnostech svých, až stal se majetkem lovce na prériích. Ten však neměl vkusu pravého Angličana. Střecha zdála se mu zbytečnou, proto ji bez dlouhých okolkův utrhl. Jen z předu jí kousek ponechal, aby oči zastiňovala, i aby pohodlněji smekal. Nad to domníval se lovec, že hlava obyvatele prérií potřebuje také vzduchu; i propíchal jej na mnoha místech, aby se v něm západní, východní, severní a jižní větrové pozdravovati mohli.

Tlustý provaz sloužil mu za opasek; lovec ovinul jej několikrát okolo těla. Za zvláštním tímto opaskem zastrčeny byly dva revolvery a tesák. Také na něm visely pytlík na náboje i na tabák a sešitá kožešina kočičí, určená na mouku, rozžehadlo a rozličné jiné předměty, jichž účel pro nezasvěceného pravou byl hádankou. Na prsou spočívala, na zvláštním řemeni upevněná dýmka, — ale jaká dýmka! Byla vlastním výrobkem lovcovým, a že dávno již troubel byl okousal, záležela nyní jen z hlavičky a zvláštního troubele, upraveného z bezu duše zbaveného. Lovec, náruživý kuřák, míval totiž ve zvyku, kousati aspoň troubel, nedostávalo-li se mu někdy po delší dobu tabáku.

Ku pochvale jezdcově budiž ještě podotknuto, že oděv jeho neskládal se jediné snad ze střevícův, spodkův, košile a klobouku. Nikoli, měl ještě kaučukový plášť, jejž opatřiti nemohl si tak hned každý. By to pravý americký plášť, jenž hned po prvním dešti srazil se na polovic prvotní délky a šířky. Ze ho z této prajednoduché příčiny lovec obléci nemohl, přehodil si jej malebně přes rameno, jako husaři kabáty nosívají. Kromě toho měl ještě stočený lariat (lasso)[1], jenž splýval mu od levého ramene k pravému boku.

Na příč přes mezka položil a v ruce držel dlouhou ručnici, kterou zkušený ten jezdec nechybil se cíle ještě nikdy.

Kolik let měl jezdec, nebylo lze vyčísti z tváři jeho. Vyzáblý obličej rozbrázděn byl mnoha vráskami, a přece činil dojem člověka skoro mladého. Z každé vrásečky vykukoval šibálek, z každé vrásky šibal. Ač obličej lovcův hojně byl poset vráskami, ač zdržoval se jezdec v krajině nehostinné, přece byl velmi pečlivě oholen; jestiť v tamějších krajinách mnoho mužův, kteří právě tím se honosívají. Velké modré oči šlehaly oheň; s takovýma očima setkáváme se jen u námořníkův a obyvatelů širých rovin.

Mezek, jak již pověděno, slabým se jen zdál; snadno nesl těžkého kostnatého jezdce a jevil často chuť i proti vůli svého pána v pochodu na krátkou chvíli ustati, ale v takových okamžicích sevřely ho dlouhé nohy pánovy tak mocně, že vypustil hned všechny vrtochy z dovádivé své hlavy. Zvířata ta oblíbena jsou sice pro jistou chůzi svou, ale známa také svou náklonností k zarputilé vzdorovitosti.

Než všimněme si druhého jezdce. U něho hned na první pohled bylo nápadno, že v nesmírném vedru slunečním nosil kožich. Když však z jakékoli příčiny kožich ten se odhrnul, ukázalo se, že trpí nesmírným nedostatkem chlupův. Jen tu a tam objevil se jich chomáček, jako nalézáme sem a tam skrovnou oasu v nepřehledné poušti. Také límec a výložky vykazovaly mnoho lysých, nad zlatník větších míst. Zpod pláště toho vyčnívaly v pravo i v levo velikánské ohrnovací boty. Na hlavě seděl mu panamský klobouk se širokou střechou, ale byl jezdci tuze veliký, že bylo mu jej do týla vždy pošinouti, chtěl li vůkol sebe se rozhlédnouti. Rukávy kožichu byly velmi dlouhé, že rukou ni viděti nebylo. Jediné tedy obličej jezdcův bylo lze spatřiti, jiného nic; ale obličej ten také zasluhoval dokonalého povšimnutí.

Byl rovněž úplně oholen, po vousech ani stopy. Červená líce tak byla kulata, že malý nos skorem marně se namáhal, aby v obličeji také on došel náležité platnosti. Podobně dařilo se malým tmavým očkám, jež ve tvářích a pod obočími hluboko se skrývala. Oči ty byly výrazu dobráckého, ale lstivého. Vůbec vyjadřoval celý obličej; Pohleď jen na mne! Jsem malý, statečný chlapík, a vycházeti lze se mnou dobře; ale musíš býti hodný, rozumný, jinak bys ve mně se přepočítal. Rozumíš?

V tom zavanul větřík a rozhrnul jezdci kožich. I bylo pozorovati, že pod ním měl modré vlněné spodky a kazajku z téže látky. Objemné tělo jeho obepínal kožený pás, za nímž trčely tytéž věci, jaké viděli jsme u dlouhého jeho soudruha, potom také indiánský tomahavk.[2] Lasso viselo z předu na sedle a vedle něho krátká dvouhlavňová puška, na níž bylo lze pozorovati, že již ve mnohém boji užíváno jí bylo v útoku i v obraně.

A kdo byli ti dva mužové? Menší z nich jmenoval se Jakub Ferlon, většímu říkali David Susika. Kdybychom řekli obě ta jména některému obyvateli tamějších končin, jistě odvětil by hlavou vrtě, že o těch lovcích neslyšel nikdy ještě ani slova. Než přece nebylo by to pravda, neboť oba jezdci byli proslulými stopovači, a v leckterém táboře vypravovalo se od mnoha let o skutcích jejich. Nebylo místa od New-Yorku až do Friska (San Franciska) a od jezer Kanadských až k zálivu Mexickému, kde nebyla by zazněla chvála o slavných těch mužích. Jména Jakub Ferlon a David Susika byla skutečně jen jim známa a obvykla. Na prériích, v pralesích a zvláště mezi rudochy nikdo neshání se po křestním listu; tam dostane brzy každý nějaké jméno, které odpovídá způsobu života nebo vlastnostem jeho; takové pak jméno rychle se šíří, všude ve známosť přicházejíc.

Susika byl plnokrevný Yankee,[3] a všude říkali mu »dlouhý Davy«. Ferlon pocházel z Francie a byl dle svého křestního jména Jakub a dle tvaru svého těla »tlustý Jemmy« nazýván. Jemmy je totiž slovo anglické a znamená česky Kubíček.

Tedy Davy a Jemmy; těmi jmény znali je všude, a ztěží byl by se na vzdáleném západě nalezl někdo, jenž nedovedl by vypravovati něco o jich hrdinství. Oba ti mužové byli nerozlučnými přátely. Aspoň nebylo nikoho, kdo dovedl by se upamatovati, že jednoho z nich viděl samotného. Objevil-li se Jemmy v cizím některém stanu, pátrali mimovolně hned po hubeném soudruhu jeho, a přišel-li Davy do krámu nakoupit prachu i tabáku, ptali se ho zajisté, co koupiti hodlá pro Jemmya.

Dva jsem poranil, že klesli na zemi, ostatní utekli.
Jako nerozdílní byli Davy a Jemmy, tak lpěla na sobě i jejich zvířata. Vysoká herka nebyla by se i při největší žízni z potoka nebo ze řeky napila, kdyby s ní zároveň malý mezek hlavy své k vodě nebyl skláněl, a tento byl by postál i v bujné trávě s hlavou vzpřímenou, kdyby ona se jí nebyla dotekla, jakoby mu šeptala: »Kamaráde, pánové naši slezli a pekou si buvolí ledvinu; nuže snídejme i my. Do pozdního večera nedostane se nám zajisté ničeho!«

Aby opustila se zvířata v nouzi nějaké, ani jim nenapadlo. Jejich pánové zachránili si mnohokráte již život. Jeden vrhl se pro druhého beze všeho rozmýšlení v nebezpečenství sebe větší. Tak přispěla si i zvířata častokráte, octlo-li se některé v tísni; v takových případech platně užíváno zubův a kopyt. Jezdcové a zvířata tvořili nerozlučný celek; jinak neuměli si život ani představiti. — —

Ve směru severním vesele klusali naši známí. Z rána dostalo se koni a mezkovi vody a šťavnaté píce s dostatek; jezdci posilnili se také douškem z praménku čistého a kýtou jelení. Zbytek nesl ještě kůň; velkého hladu nebylo se tedy obávati.

Zatím vyhouplo se slunce do zenitu a opět zvolna se sklánělo. Byl parný den, ale po prérii vanul jemný, občerstvující větřík. Miliony květin promíchaná tráva bůvolí nejevila přece dosud hnědé barvy podzimní, ale bujnou svou zelení mile lahodila oku. Jednotlivé vrchy hor Skalistých, vypínající se jako mohutné kužele po široširé rovině, ozařovány byly šikmě dopadajícími paprsky slunečnými nad míru krásně, a leskly se na straně západní světlem čarovným, jež k východu víc a více se ztrácelo, hlubšímu temnu ustupujíc.

»Jak daleko pojedeme dnes ještě?« tázal se Jemmy, když byli několik hodin mlčky vedle sebe klusali.

»Jak obyčejně,« odpověděl Davy.

»Dobrá!« smál se tlustý.

»Tedy až do tábora.«

»Ovšem,« odtušil Susika.

Opět prchla chvíle. Jemmy měl se na pozoru, aby na novou otázku neutržil zase takové odpovědi. Pozoruje chvílemi lstivýma zrakoma soudruha svého, číhal na vhodnou příležitosť k odvetě. Posléze i Davy nabažil se mlčení. Ukazuje pravicí směrem, kterým se brali, otázal se:

»Znáš-li tuto krajinu?«

»Zajisté!«

Skočiv s koně, poklekl ve trávě. Stará jeho herka jakoby měla rozum, sehnula se, očuchávala sešlapanou trávu, tiše odfrkujíc…
»Nuže? Co jest to?«

»Amerika!«

Nevrle pozdvihl Davy dlouhé nohy a mocným úderem do žeber mezkových chladil svou zlosť. Za chvíli řekl:

»Špatný člověk!«

»Kdo?«

»Ty!«

»Aj! Já? Proč?«

»Mstivý!«

»Nikoli! Splácívám jen touže měrou, jakou mně bylo měřeno. Odpovídáš-li mi hloupě, nenahlížím přece, proč měl bych býti duchaplným, když se mne tážeš.«

»Duchaplným? Ó, běda! Ty a duchaplným? Na tobě je tolik masa, že by v těle tvém žádný duch ani neměl místa.«

»Aj, aj! Zapomněl jsi již, co prodělal jsem tam ve starém domově?«

»První třídu gymnasijní? Ano, to vím ještě! Toho vůbec zapomenouti nemohu, denně upozorňuješ mne na to aspoň třicetkrát.«

»Je toho také třeba. Měl bych ti to denně aspoň čtyřicetkrát anebo padesátkrát uvésti na paměť, neboť jsem člověk, před nímž ani s dostatek úcty míti nemůžeš. Ostatně neodbyl jsem toliko jediné třídy!«

»Nikoli, tři.«

»Tedy!«

»Ale na ostatní tvůj rozum nestačil.«

»Tiše! Peníze došly; rozumu měl jsem nad potřebu. Ostatně vím dobře, co jsi prve myslil. Na tuto krajinu nikdy nezapomenu. Víš, tamhle za těmi dvory naučil jsem tebe znáti.«

»Aj! To byl perný den! Všechen prach jsem již vystřílel, a pronásledovali mne Siouxové.[4] Posléze nemohl jsem dále, a srazili mne k zemi. Večer však přišel jsi ty.«

»Ano, hloupí ti divoši rozdělali oheň, který viděti bylo až v Kanadě. Zpozorovav jej, plížil jsem se k němu. Spatřil jsem pět Siouxův, kteří poutali bělocha. Nevystřílel jsem se jako ty. Dva jsem poranil, že klesli na zemi, ostatní utekli, netušíce, že stojím proti nim samojediný. Tys byl zachráněn.«

»Na svobodě byl jsem ovšem, ale také notně rozzloben na tebe.«

»Ovšem, že jsem Indiánů nepostřílel, nýbrž toliko je poranil. Ale Indián jest také člověk! Nemohu vůbec pochopiti, proč zabíjel bych člověka, není-li toho nevyhnutelně třeba. Jsem Francouz, nikoli lidožrout!«

»A jsem jím snad já?«

»Hm!« zabručel Jemmy.

»Teď jsi ovšem jiným než druhdy. Tenkráte domníval jsi se, jako mnoho jiných, že třeba rudochy co nejrychleji vyhubiti. K nynějším tvým náhledům jen já jsem tě obrátil. Pozor! Hleď, tamhle černá se něco v trávě!«

To řka zastavil Jemmy svého koně, ukazuje ke skále, podle níž jakási tmavá prouha černala se v trávě.

Také Davy zastaviv mezka, přidržel si ruku nad očima a zkoumav chvíli černé místo, zahovořil:

»Ať sním cent nepečených kulek, není-li to stopa!«

»Souhlasím s tebou! Nechtěl bys věc tu důkladně si prohlédnouti, Davye?«

»Chtěl, nechtěl! Musíme-li, nelze mluviti o chtění. V této staré prérii jest člověk nucen všímati si bedlivě každé stopy. Nám třeba stále věděti, koho máme před sebou a koho za sebou, jinak mohlo by se nám snadno přihoditi, že bychom ráno mrtvi vstávali, ač jsme si večer živi ulehli do trávy. Nuže ku předu!«

Dorazivše ke skalině, zastavili se a znaleckými zraky zkoumali stopu.

»Co tomu říkáš?« otázal se Davy.

»Stopa je to, ovšem!« smál se Jemmy.

»Inu, to také pozoruji. Ale jaká stopa?«

» Koňská.«

»Hm! To pozná malé dítě. Anebo myslíš, že plovala tudy snad velryba?«

»Nikoli, neboť takovou velrybou mohl bys býti jen ty, a o tobě vím přece jistě, žes ode mne se nevzdálil. Ostatně zdá se mi tato stopa velmi podezřelou.«

»A proč?«

»Prve než ti odpovím, prohlédnu si ji důkladně; nemám právě chuti, škoditi si před tebou, starým lišákem.

Skočiv s koně, poklekl ve trávě. Stará jeho herka jakoby měla rozum, sehnula se, očuchávala sešlapanou trávu, tiše odfrkujíc. I mezek blíže přistoupil, pohyboval rychle ocasem i ušima, jakoby stopu pozoroval.

»Nu?« tázal se po chvíli Davy, jemuž vyšetřování trvalo tuze dlouho. »Je tak důležito?«

»Ano! Jel tudy rudoch!«

»Myslíš-li? To bylo by ovšem nápadné, ježto žádný kmen nemá zde ani svých lovišť ani pastvišť. Proč soudíš, že tudy jel právě Indián?«

»Ze stopy poznávám, že kůň byl po indiánsku vycvičen.«

»A přece mohl na něm seděti běloch!«

»To si také myslím, ale — — ale — —«

Vrtě povážlivě hlavou, sledoval stopu ještě kousek dále. Obrátiv se posléze, volal:

»Pojď za mnou! Kůň nebyl okován, nýbrž bos. Byl také velmi unaven, a přece bylo mu cvalem utíkati. Jezdec měl tedy velmi na spěch.«

Po té slezl i Davy. Co slyšel, bylo zajisté velmi důležito a zasluhovalo bedlivého pozorování. Kráčel tedy za tlustým soudruhem, a obě zvířata následovala za ním, jakoby si myslila, že rozumí se to samo sebou. U Jemmya stanuv, šel s ním podle stopy ještě dále.

»Ty,« vece, »kůň byl opravdu vysílen; klopýtal velmi často. Kdo své zvíře takto hnal, měl k tomu zajisté důležitou příčinu. Buď byl muž ten pronásledován anebo chtěl dosáhnouti cíle svého co nejrychleji.«

»Poslednější bude pravda, prvější ne!«

»A proč?«

»Jak stará je tato stopa?«

»Asi dvě hodiny.«

»Také myslím. Nespatřuji zde ještě stopy pronásledovatelův. Kdo nadejel by si o dvě hodiny, nehnal by zvířete svého až do úpadu. Ostatně je zde tolik skal roztroušeno, že klamati mohl v nich pronásledovatele svého. Či jsi jiného náhledu?«

»Nám dvěma postačil by nadskok dvouminutový, bychom pověsili svému pronásledovateli hodného bulíka na nos. Souhlasím s tebou. Muž chtěl dosáhnouti cíle svého co nejrychleji. Ale kam pospíchal?«

»Zajisté nikoli daleko odtud.«

Davy udiveně pohleděl na Francouze.

»Toť jsi dnes vševědoucím,« doložil.

»K tomu není třeba vševědoucnosti, ale trochu přemýšlení.«

»Opravdu? Přemýšlím o tom také, ale posud marně!«

»U tebe nelze se diviti.«

»Proč?«

»Jsi tuze dlouhým. Než dostane se u tebe uvážení tuto ze země až nahoru do hlavy, snadno uplynou staletí. Ujišťuji tě, že cíl jezdcův na blízku jest, jinak byl by šetřil svého zvířete.«

»Tak? Důvody tvé jsem sice slyšel, ale pochopiti jich nemohu.«

»Slyš tedy! Kdyby byl měl jezdec ještě delší cestu před sebou, byl by kůň k ní nezpůsobilým se stal; musil by tedy nevyhnutelně několik hodin odpočinouti, a potom nahraditi, co zameškal. Maje však cíl své cesty již na blízku, namáhal se, i přes velikou únavu svého koně, dosáhnouti ho ještě před večerem.«

»Slyš, můj starý Jemmye, to, co mi tu pravíš, nezdá se nemožným. I tentokrát souhlasím s tebou.«

»Pochvala ta je zbytečná. Kdo skoro třicet let potlouká se po prériích, tomu přece může přijití, jednou něco chytrého na mysl. Ovšem nejsme teď chytřejší než prve. Kam vlastně bral se Indián? To bychom opravdu nejraději věděli. Byl nepochybně poslem. Měl zajisté velmi na spěch; záležitosť jeho byla velmi důležitá. Indián jest však poslem jen mezi Indiány, a soudím tedy, že jsou zde na blízku někde rudoši.«

Davy zahvízdnuv ohlížel se pátravě kolem sebe.

»Mrzutá věc, náramně mrzutá,« bručel si. »Ten člověk přichází od Indiánův a ubírá se k Indiánům. Nalézáme se tudíž mezi nimi a nevíme, kde vězí. Můžeme tedy snadno vraziti na některou tlupu jejich a donésti tak sami své skalpy na trh.«

»Toho jest se ovšem obávati. Ale znám přece lehounký prostředek, jímž nabudeme jistoty.«

»Myslíš-li, abychom šli po stopě?«

»Ano.«

»Budiž! Potom budeme míti aspoň jistotu, že jsou před námi, aniž toho tušili; jsme tedy ve výhodě. Navrhuji, abychom jeli za Indiánem, zvláště když stopa jeho neuchyluje se valně od směru dosavadní cesty naší. Ale jsem přece zvědav, ku kterému asi kmeni náleží.«

»Já také. Uhodnouti toho ovšem nelze. Tamo v severní Montaně bydlí Indiáni Černonozí, Krvaví a Piganové. Ti sem nepřicházejí. Tam, kde řeka Missouri se ohýbá, zdržují se Ricarové, kteří rovněž nemají příčiny zajížděti až sem. A Siouxové? Hm! Slyšel jsi, že vyzdvihli v nejnovější době tomahavk ze země?«

»Nikoli.«

»Nelamme si tedy hlavy, ale opatrnosti nikdy nezbývá. Za námi teče Severní Platte, jak zajisté z poslední potulky naší dobře pamatuješ. Jsme tedy v krajině úplně známé a nebudeme-li dělati zrovna hlouposti, nemůže se nám přihoditi pranic. Pojď!«

Vsedli opět na svá zvířata a jeli po stopě, bedlivě ji pozorujíce a zároveň vůkol všude pátrajíce, aby možné nebezpečí hned zpozorovali.

Uplynula dobrá hodina, a slunce ještě více se sklonilo. Zdvihal se vítr, parno denní rychle povolovalo. Brzy znamenali, že Indián jel už jen krokem. Na nerovném jednom místě bylo znáti, že unavený kůň zakopl a klopýtl. Jemmy hned sestoupil s koně a jal se místo bedlivě prohlížeti.

»Ano, byl to Indián,« pravil. »Seskočil tu s koně. Jeho mokasíny[5] byly ozdobeny ostny dikobrazovými. Hle, tuť jest ho kus. A zde — aj, chlapík byl zajisté ještě velmi mlád.«

»Proč?« ptal se Davy, na koni seděti zůstávaje.

»Půda je zde písčitá, noha jeho se v ní přesně otiskla. Nebyla-li to squav[6], tedy —«

»Nesmysl! Sem přece nepřijde žena samotna.«

»Tedy to byl mladý člověk, nejvýš osmnáctiletý.«

»Tak, tak! To zní nebezpečně. Jsou totiž kmenové, již užívají právě mladých lidí jako vyzvědačův. Mějme se na pozoru!«

A jeli zase dále. Projíždějíce až dosud pravou a na květiny přebohatou prérií, octli se nyní v krajině, kdež objevilo se jim tu a tam křoví zprvu osamělé, později u větších souvislých skupinách. V dálce černaly se stromy.

Potom dostali se k místu, na němž jezdec s koně byl sestoupil, aby popřál mu trochu odpočinku, ovšem jen krátkého; šel pak dále pěšky, koně za uzdu veda.

Nahromaděné křoví bránilo chvílemi volnému rozhledu, i bylo třeba tím větší opatrnosti. Davy jel napřed, Jemmy za ním. Pojednou však pravil Evropan:

»Poslyš, bratře, byl to vraník!«

»Tak? Odkud to víš?«

»Zde na křovině nalezl jsem žíni.«

»Víme tedy zase o něco více; ale nemluv tak hlasitě! Zde můžeme každým okamžikem vraziti na lidi, jež viděti mohli bychom teprve, až by nás postříleli.«

»Toho se nebojím. Spoléhám úplně na svého koně; jeví nepokoj, větří-li nepřítele. Nuže, beze strachu dále!«

Davy vyhověl ovšem tomuto pobídnutí, ale v okamžiku zastavil se opět.»U všech kozlů!« vece. »Tady se něco stalo!«

Jemmy pobídl svého koně a po několika krocích hustým rokytím octl se na prázdné prostoře. Před nimi vypínala se kuželovitá skála, jakých v této prérii hojně se nalézá. Stopa vedla až ke skále, potom těsně kolem ní dále a uhnula se posléze ostrým úhlem v pravo. To viděli oba jezdci zřetelně, ale viděli také ještě něco jiného; s druhé strany skály totiž znáti bylo stopu jinou, jež vedla k dřívější a s ní se spojovala.

»Co tomu říkáš?« otázal se Davy.

»Že za touto skalou lidé tábořili a pronásledovali Indiána, jakmile ho spatřili.«

»Snad jsou tam již zase!«

»Anebo tam někteří zůstali. Počkej zde za křovinami! Postrčím svůj nos také trochu za roh.«

»Jen abys ho nestrčil do hlavně nabité ručnice!«

»Ó, nikoli, k tomu by se hodil tvůj lépe!«

Sestoupiv a podav Davyovi uzdu své herky, pádil ke skále.

»Lišáku!« bručel si Davy spokojeně, »plížení vyžadovalo by tu mnoho času. Ani by člověk nevěřil, jak ten břicháč utíkati umí!«

Stanuv u zadní strany skaliny, plížil se Jemmy volně a opatrně ku předu a zmizel za vyčnívající hranou. Než brzy opět se objevil a kynul svému soudruhovi. Davy rozuměl znamení a přiblížil se oklikami ke skále.

»Co tomu říkáš?« ptal se Jemmy, ukazuje na místo před nimi se rozkládající.

Stáli u tábora. Na zemi leželo ještě několik železných kotlův, seker a lopat, mlýnek na kávu, hmoždíř, rozmanité balíky — ale po ohništi nebylo ani památky.

»Ale,« odpověděl tázaný hlavou vrtě, »ti, kdož se tuto uhostili, jsou lidé velmi neopatrní, nebo ještě neznalí zde na západě. Vidím tu stopu nejméně patnácti koňův, ale ani jeden nebyl uvázán, ba ani spoután. Zdá se mi, že bylo mezi nimi několik soumarův. Také ti jsou pryč. Ale kde? Krásné to hospodářství! Zasloužili by řádného výprasku!«

Sestoupiv a podav Davyovi uzdu své herky, pádil ke skále.

»Ano, toho by vlastně zasloužili! Tak nezkušení a pustí se sem daleko na západ! Než každému ovšem nebylo dopřáno navštěvovati gymnasium —«

»Jako tobě!« rychle dodal Davy.

»Arci, jako mně. Ale trochu přirozeného důvtipu a předložení měl by míti přece každý. Indián přijel sem, ničeho netuše, ale spatřiv tu lidi, hned cvalem ujížděl, místo aby se obrátil, a tlupa pustila se za ním.« 

»Napadnou-li ho asi nepřátelsky?«

Mrknuv okem na protější břeh, spatřil tam ležeti dva muže…
»Zajisté, jinak by ho nepronásledovali. A nám může okolnosť ta býti osudnou. Rudochům jesti jedno, stihne-li pomsta jejich vinníka, či někoho jiného.«

»Musíme tedy neprodleně za nimi, abychom zlo předešli.«

»Ano; daleko nebude nám jeti, neboť Indián se svým bídným koněm dlouho pronásledovatelům neujížděl.«

Vsednuvše opět na koně, hnali se tryskem po stopě, od níž odbočovaly v pravo i v levo šlepěje koňské, pocházející zajisté od prchajících soumarův. Jeli hodnou chvíli, až posléze Jemmy koně svého náhle zarazil. Zaslechnuv hlasy, zahnul rychle do křovin, kamž ukryl se i Davy. Oba naslouchali. Slyšeli mnoho hlasův, ale nerozuměli jim.

»Jsou to zajisté oni,« mínil Jemmy. »Hlasy se neblíží, nevracejí se tedy ještě. Vyslechneme je, Davye?«

»Ovšem, ovšem! Koně zatím spoutáme…«

»Nikoli, prozradili by nás. Musíme je uvázati, aby nemohli se odtud vzdáliti.«

Severo-američtí traperové poutají koně tím způsobem, že svážou jim přední nohy tak, aby dělati mohli jen malé kroky. Takového poutání užívají jen tehdy, jsou-li úplně bezpečni, jinak uvazují koně buď ke stromům anebo ke kolům, jež do země zarazili. Z té příčiny vozívají lovci s sebou špičaté kůly, ubírají-li se krajinou na dříví chudou.

Uvázavše zvířata svá ku keřům, plížili se nerozluční naši druhové ve stranu, odkud zaznívaly hlasy. Došli brzo k malé říčce nebo vlastně k chudému na vodu potoku, jehož vysoké břehy však ukazovaly, že z jara mívá vody slušné množství. Potok se tu zatáčel, a v zátočce dílem stálo, dílem leželo devět mužů divokého vzezření. Mezi nimi uprostřed ležel mladý Indián, spoutaný na rukou i nohou, že nemohl se ani hnouti. S druhé strany potoka pod vysokým břehem, na nějž vylézti již nemohl, ležel kůň jeho hluboce vydychuje a hlasitě dusaje. Ostatní koně stáli u svých pánův.

Tito všickni nečinili příjemného dojmu. Pravý Američan řekl bysi hned; při prvním na ně pohledu, že je to vybraná cháska, již na uzdě držeti dovede jen přísný soudce lynch.

Jemmy a Davy skrčili se za křoví a pozorovali, co děje se v táboře. Podle všeho radili, se, jak naloží se zajatcem.

»Jak se ti líbí?« zašeptal Jemmy.

»Právě jako tobě, ani trochu.«

»Samé lotrovské obličeje! Ubohého mladého rudocha jest mi tuze líto. Ku kterému kmeni asi náleží?«

»Nemohu dosud říci. Pomalován není a nenosí také znamení svého kmene. Jisto však jest, že nejel tudy s úmysly nepřátelskými. Ujmeme-li se ho?«

»Toť se rozumí! Nevěřím, že zavdal jim příčinu k nepřátelskému chování. Pojď, promluvíme s nimi!«

»A nevyslechnou-li nás?«

»Máme pak na vůli, zmocniti se ho mocí nebo lstí. Já se té chásky nebojím, ale kulka raní i tenkráte, vystřelil-li ji zbabělý padouch. Neprozradíme, že máme tu koně; také bude lépe, objevíme-li se s jiné strany, aby nepoznali, že jsme viděli již jejich ležení.«

Sebravše své zbraně, plížili se opatrně k potoku, ale v takové vzdálenosti, že jich nikdo viděti nemohl. Spustivše se se břehu do potoka, přeskočili jej a hned vystoupili zase na břeh protější. Po malé oklice dostali se právě tam, kde neznámí lidé tábořili. Stanuvše před nimi, tvářili se překvapenými nad přítomností těch lidí.

»Hola!« vzkřikl Jemmy. »Co je to? Domníval jsem se, že jsme samojediní na této požehnané prérii, zatím nalézám tu četnou společnosť. Zajisté bude nám dovoleno na poradě vaší účasť vzíti!«

Ti, již hověli si dosud v trávě, vyskočili a udiveně prohlíželi si příchozí. Z počátku nejevili mnoho radosti z příchodu jejich, ale prolédnuvše jejich postavu, oblek, propukli v hlasitý smích.

»Hrome!« odvětil jeden z nich. »Co se tu děje? Přistrojili jste se v pozdním létě za maškary?«

»Ovšem!« přisvědčoval Davy. »Schází nám ještě několik tatrmánkův a bláznův; proto právě přicházíme k vám.«

»To ovšem zmýlili jste si adressu?«

»Pochybuji!«

To řka, přenesl se svýma dlouhánskýma nohama jediným krokem přes potok, druhým krokem vystoupil na břeh a postavil se před řečníka. Také tlustý Jemmy dvěma skoky octl se u něho a řekl:

»Nuže, tady jsme. Dobrý den! Nemáte nějaký dobrý doušek?«

»Tu jest voda,« odpověděl neznámý, ukazuje k potoku.

»Fi! Což myslíte, že si chci smočiti vnitřnosti? To vnukovi mého děda ani nenapadlo. Nemáte-li nic lepšího v zásobě, tedy jděte pěkně domů, není v této dobré prérii vhodného místa pro vás!«

»Což jest prérie jen místnosť k pořádání hodův?«

»Ovšem. Pečeně běhají tu člověku zrovna před nosem. Třeba jest je jen vložiti na oheň.«

»A vám by se to líbilo!«

»Zajisté!« smál se Jemmy. hladě si spokojeně břicho.

»A čeho vy máte nadbytek, toho nedostává se tuto vašemu příteli.«

»Protože dostává jen poloviční míru. Nesmím dopustiti, aby pokažena byla krása jeho, neboť vzal jsem ho jen jako strašidlo, aby nenapadl mne nějaký medvěd nebo Indián. Ale s dovolením, pane, co zavedlo vás na toto pěkné místo?«

»Nikdo nás sem nevedl, sami jsme našli cestu.«

Soudruhové jeho smáli se této odpovědi, majíce ji za velmi vtipné odmítnutí. Ale tlustý Jemmy odvětil vážně:

»Tak? Opravdu? Toho bych se byl do vás nenadál! Vaše tvář nesvědčí o tom, že našli byste vůbec cestu bez cizího přispění.«

»A z vaší lze vyčísti, že neviděli byste cesty ani tenkráte, kdyby vám nos na ni položili. Od kterého času vlastně nechodíte již do školy?«

»Já jsem tam ještě ani nechodil, poněvadž nemám ještě potřebné velikosti. Než doufám, že přece naučil bych se od vás aspoň zdejší množilce. Nechcete býti mým učitelem?«

»Nemám k tomu času. Ostatně mám důležitější práci, než vyklepávati jiným hlouposť z hlavy.«

»Tak! Nesměl bych seznati důležité ty práce?«

Obrátiv se, tvářil se, jakoby teprve nyní spoutaného Indiána byl uviděl a pokračoval:

»Hle! Zajatec a — rudoch!«

Ucouvl, jako by se byl rudocha ulekl. Mužové se smáli, a ten, jenž dosud slovo vedl a jich vůdcem se zdál, pravil:

»Jen neupadněte do mdlob, pane! Kdo neviděl ještě takového chlapíka, snadno muže míti z leknutí polízanou. Člověk zvyká jen zvolna takovému pohledu. Domnívám se, že neviděl jste dosud Indiána!«

»Několik krotkých jsem sice viděl, ale tento je snad divoký?«

»Zajisté, jen se mu tuze nepřibližujte!«

»Což je tak zlý, že jste jej spoutali?«

A chtěl přiblížiti se k zajatci, avšak vůdce zastoupil mu cestu, řka:

»Zůstaňte, není vám po něm nic. Ostatně bych rád věděl, kdo ste a co chcete tu u nás?«

»Hned se dovíte. Přítel můj jmenuje se Susika a já Ferlon. My — — —«

»Ferlon?« přerušil ho vůdce. »Jste-li snad Francouz ?«

»Dovolíte-li, ano.«

»Vem vás ďas! Lidí vašich tváří nemohu ani cítiť.«

»Toho příčinou je zajisté jen váš nos, jenž ničemu lepšímu neuvykl. A mluvíte-li o tvářích, soudíte v pravdě jen dle svých.«

Slova ta pronesl tonem zcela jiným, než-li prve mluvil. Protivník jeho se zamračil a tázal se hrozivě:

»Co tím myslíte?«

»Pravdu, nic více.«

»Zač nás považujete? Ven s tím!«To pověděv, vytáhl nůž, který až dosud zastrčený měl za opasem. Jemmy se mu smál:

»I nevytahujte, pane, kudličky své; nelekneme se jí! Byl jste ke mně hrubým, nemůžete tudíž ode mne žádati, abych mazlil se s vámi. Nemohu za to, nelíbím-li se vám. Snad nechcete, bych dostavil se k vám ve fraku, cylindru a bílých rukavicích. Posuzujete-li nás podle zevnějšku, sám se klamete. Zde neplatí kabát, ale muž, a ten přede vším žádati může zdvořilosti. Ostatně zodpověděl jsem všechny vaše otázky, a jest tedy slušno, byste i vy pověděl, kdo jste.«

Všichni přítomní ovšem se podivili, slyšíce Ferlona takto hovořiti. Někteří sice tasili nože, nicméně zůstali klidnými. Rázné vystupování pídimužíkovo překáželo i náčelníkovi, a proto odpověděl:

»Jmenují se Fox; to stačí. Ostatních osm jmen byste si ani nepamatoval.«

»Naopak; ale domníváte-li se, že nepotřebuji znáti jich, také máte pravdu. Vaše postačí mi úplně, nebo kdo podívá se na vás, pozná hned, jakého jste ducha.«

»Člověče, to je urážka!« durdil se Fox. »Chcete nám vtisknouti zbraň do ruky?«»

Neradil bych vám!« Máme tu čtyřiadvacet ran, a dostanete jich aspoň polovici, než-li se nadějete. Nejsme poprvé v této krajině. Libo-li, pobavme se trochu?«

Sotva domluvil, vytáhl Jemmy oba revolvery. Davy učinil po jeho příkladě. Také Fox chtěl zdvihnouti se země svou pušku, ale Ferlon ho varoval:

»Nechte jí ležeti! Dotknete-li se jí, spustím. Kdo dříve stiskne, má pravdu, je vítězem. Toť zákon v prériích platný.«

Soudruzi Foxovi byli tak neopatrnými, že za příchodu obou jezdců nechali zbraní svých ležeti v trávě. Teď neodvážili se sáhnouti po nich.

»Hleďme, hleďme!« vece Fox. »Vyť se tváříte, jako byste nás chtěli všecky polknouti!«

»Ani nám nenapadá! Váš zevnějšek není dosti vábný. Nechceme od vás ničeho věděti, než co udělal vám tento Indián!«

»Je vám po tom něco?«

»Ovšem! Dopustíte-li se bez příčiny na něm násilí, budou všichni běloši v nebezpečenství, že stihne je pomsta přátel jeho. Nuže, proč jste ho zajali ?«

»Že se nám líbilo. Je rudý padouch; toť dostatečná příčina. Jiné odpovědi se vám nedostane. Nejste našimi soudci, a my nejsme chlapci, abychom se vám zpovídali.«

»Taková odpověď úplně nám stačí. Víme teď že muž ten nedal vám k nepřátelství podnětu. Je sice zbytečno, ale přece zeptám se ho sám.«

»Jeho se ptáti:« potupně smál se Fox, a soudruzi jeho mu přizvukovali. »Nerozumí pranic anglicky, neodpověděl nám ani slovem.«

»Spoutaný Indián neodpovídá svým nepřátelům. Snad zacházeli jste s ním tak, že neodpověděl by vám ani tehdy, kdybyste i pout ho zbavili.«

»Výprasku se mu ovšem dostalo.«

»Výprasku?« divil se Jemmy. »Zbláznili jste se? Nevíte-liž, že výprask jest pro Indiána největší urážkou, již smířiti lze jen krví?«

»Ať si pro ni přijde; jsem však zvědav, jak to učiní.«

»Jakmile bude na svobodě, ukáže vám to.«

»Svobody nedostane se mu nikdy.«

»Chcete jej usmrtiti?«

»Jak s ním naložíme, po tom vám pranic není, rozumíte! Rudocha sluší ničiti všude. Teď znáte naše rozhodnutí. Než-li odejdete, promluvte si s ním, libo-li vám. Nerozumí vám, a vy nevypadáte jako professoři indiánských jazykův. Jsem zvědav na vaši rozmluvu.«

Jemmy, pokrčiv pohrdlivě rameny, obrátil se k zajatci.

Ten ležel nepohnutě a nedal ani nepatrným pohledem znáti, že by rozuměl jejich hovoru. Byl ještě mlád, asi osmnáct let, jak soudil Jemmy. Měl temné dlouhé vlasy; z účesu nebylo lze udati, ku kterému kmeni patří. Obličej jeho nebyl pomalován, ani spánky nebyly ochrem anebo rumělkou natřeny. Tělo kryla košile z měkké kůže, kožené nohavice ozdobeny byly dole třepením. Po ozdobě z lidských vlasů nikde ani stopy; neusmrtil tedy ještě nižádného člověka. Úhledné mokassiny okrášleny byly ostny dikobrazovými, právě jak předvídal Jemmy. Za opasek sloužila mu červená látka; za ním nebylo viděti žádné zbraně. Na protějším však břehu, kdež kůň jeho nyní zase povstal a vodu z potoka dychtivě píti začal, ležel dlouhý lovecký nůž. U sedla visel koží chřestýšovou potažený toulec s lukem, jenž zhotoven byl z rohův horské ovce, a jehož cena rovnala se dvěma nebo třem mustangům.[7]

Nepatrné zbraně bezpečně dokazovaly, že Indián do krajiny zdejší nepřišel s úmysly nepřátelskými. Tvář jeho byla do této chvíle prosta všeho výrazu. Indián jest tuze hrdým, než aby před cizincem, jmenovitě před nepřítelem vyjevil své city. Líce jeho byla ještě hebounká. Čelisti vystupovaly sice trochu, nicméně neměnily tím ani dosť málo výrazu obličeje. Teprve když Jemmy k němu přistoupil, otevřel poprvé oči. Byly černé jako uhel a posýlaly vlídný pozdrav neznámému lovci.

»Mladý můj přítel rudý rozumí řeči bělochův?« oslovil ho Jemmy.

»Ano,« odpověděl tázaný. »Odkud ví to můj starší bílý bratr?«

»Oko tvé mi praví, žes nám rozuměl.«

»Slyšel jsem, že jsi přítelem rudochův. Jsem tvým bratrem.«

»Nechtěl by mně můj rudý bratr říci, má-li již jméno?«

Otázka taková byla by pro staršího Indiána hrubou urážkou, neboť kdo žádného jména ještě nemá, nevykonal dosud skutku hrdinského a nesmí se počítati k bojovníkům. Ze však zajatec tuze ještě byl mlád, mohl si Jemmy takovou otázku dovoliti. Nicméně odpověděl mladík:

»Myslí můj dobrý bratr, že jsem zbabělcem?«

»Nikoli, ale jsi ještě mlád na bojovníka.«

»Běloši naučili rudochy z mládí umírati. Nechť rozhrne mi můj bratr košili na prsech, přesvědčí se, že mám také již jméno.«

Jemmy, sehnuv se a rozhrnuv košili, vytáhl odtamtud tři červená péra válečného orla.

»Je-li možná?« zvolal. »Náčelníkem nemůžeš přece ještě býti.«

»Nikoli,« usmíval se mladík. »Nositi péra »mahšišova« jest mi dovoleno, poněvadž se jmenuji Vohkadeh.«

Obě ta slova jsou vzata ze řeči mandanské; prvnější znamená tolik jako »orel válečný«, druhé »kůže bílého bůvola«. Že však bůvolové bílí velmi jsou vzácní, má zabití takového zvířete u mnohých kmenů větší cenu, než usmrcení několika nepřátel, a opravňuje šťastného

Uchopil nůž, klekl na nepřítele, napřáhl pravici ke smrtící ráně.
lovce k nošení per orla válečného. Mladý Indián zabil bílého buvola, a dostalo se mu tudíž jména Vohkadeh. Zpráva ta sama o sobě nebyla nic zvláštního. Davy a Jemmy divili se jediné, že jméno vzato z řeči mandanské. O Mandanech tvrdilo se — ovšem mylně — že úplně byli
vyšvihnul se na svého koně a jel dále, po ostatních se neohlížeje, jedou-li za ním nebo ne.
vyhubeni neštovicemi. Proto tázal se ho Ferlon: »Ku kterému kmeni náleží můj rudý bratr?«

»Jsem Numanki a zároveň Dakota.«

Jménem Numanki nazývají se Mandanové sami; Dakotové je společný název všech Siouxův.

»Tedy přijali tě Dakotové za vlastního?«

»Tak, jak pravil bílý můj bratr. Bratr matky mé byl veliký náčelník Mah-to-toh-pah. Jména toho užíval, poněvadž zabil najednou čtyři medvědy. Přišli bílí mužové a přinesli k nám neštovice. Celý náš kmen jim podlehl, až na několik, kteří, chtějíce dostati se za svými soukmenovci do věčných lovišť, dráždili Siouxy a byli od nich také pobiti. Můj otec, Udatný Štít, byl jen raněn a později přinucen státi se synem Siouxův. Jsem tedy Dakota, ale srdce mé vzpomíná na předky, jež Veliký duch k sobě povolal.«

»Siouxové zdržují se však nyní za horami. Jak dostal jsi se od nich až sem?«

»Nepřicházím od hor, jež můj bratr myslí, nýbrž od vysokého pohoří, na západě a přináším jistému bílému bratrovi důležité zprávy.«

»Bílý ten bratr bydlí tu na blízku?«

»Ano! Odkud ví to vše můj starší bílý bratr?«

»Sledoval jsem tvoji stopu a z té jsem poznal, že jsi blízko cíle.«

»Správně jsi soudil! Byl bych jistě na místě, kdyby mne tito lidé nebyli přepadli. Kůň můj byl již unaven, a nemoha přeskočiti tento potok, klopýtl a padl na mne. Smyslové mne opustili. Když pak jsem procitl, byl jsem již řemeny svázán.«

Po té dodal řečí siouxskou:

»Jsou to zbabělci! Devět mužů spoutá chlapce, jehož smyslové opustili. Kéž mohl jsem s nimi bojovati, skalpy jejich zajisté by mi nebyly ušly!«

»A bili tě také?«

»Nemluv o tom! Můj bílý bratr sejme mi pouta, a potom: Vohkadeh jednati bude s nimi jako muž.«

Slova ta pronášel s takovou důvěrou, že tlustý Jemmy se usmál a pravil:

»Vždyť slyšel jsi přece, že nemám nad nimi moci žádné.«

»Ó, můj bílý bratr nebojí se ani sta takových mužův, každý z nich je baba.«

»Myslíš? Odkud víš, že se jich nebojím ?«

»Vohkadeh není dnešní. Slyšel již mnoho o slavných běloších, jejichž jména jsou dlouhý Davy a tlustý Jemmy a teď poznal jsem je dle postavy a činů jejich.«

Jemmy chtěl odpověděti, ale Fox přerušil ho:

»Dosť již, tak jsem to nemyslil. Dovolil jsem vám s tímto chlapíkem mluviti, ale jen anglicky. Mohli byste se tou hatlaninou proti nám umlouvati. Přesvědčil jsem se aspoň, že umí anglicky. A vy, pane, kliďte se odtud, jinak vám dám něco na cestu.«

Jemmy obrátil se k svému vytáhlému soudruhovi a ten mrkl na něho významně. Jemmy porozuměl mu. Davy upozornil jej na křoviny stranou stojící. Mrknuv okem na protější břeh, spatřil tam ležeti dva muže. Kdo byli to, přátelé nebo nepřátelé? Bezstarostnosť Davyova upokojila jej. Obrátiv se opět k Foxovi, pravil:

»Mějte jenom sami pozor, abyste nemusili utíkati!«

»My — a před kým?«

»Před tím, jemuž včera ještě tito dva koňové náleželi. Rozumíte?«

To prohodiv, ukazoval na dva hnědouše, kteří těsně vedle sebe stáli, jakoby věděli, že náležejí k sobě.

»Jakže?« rozkřikl se Fox. »Co o nás soudíte? Jsme poctiví vyzvědači, kteří cestují do Idaha, kde právě nová ryžoviště byla objevena.«

»A že nedostávalo se vám koní k této cestě, jste zároveň poctivými zloději koní. Nás neošidíte!«

»Ještě slovo, člověče, a skolím tě! Všechny koně jsme koupili a zaplatili.«

»A kde, můj poctivý Foxe?«

»Ještě dole v Omaze.«

»Tak! A to jste si tam hned koupili do zásoby černidla na kopyta? Jest věru s podivem, že právě tito hnědouši jsou dosud při síle a mají kopyta čerstvě natřená, jakoby přicházeli ze stáje, kdežto ostatní mrchy nosí obuv neúhlednou. Povídám, — že tito koňové náleželi ještě včera jinému pánovi, a že krádež koňů tresce se zde na dalekém západě smrtí provazem.«

»Lháři! Utrhači!« zuřil Fox, pro pušku se shýbaje.

»Nikoli, pravdu řekl!« ozval se v křovinách hlas. »Jste ničemní zlodějové a neujdete odměny své. Postřílíme je, Martine?«

»Nestřílejte!« velel Davy. »Užijte pažeb, kulky je na ně škoda.«

Obrátiv pušku udeřil pažbou Foxa, že svalil se bez vědomí na zem. Ze křovin vystoupil statný chlapec a starší muž a vrhli se na domnělé vyzvědače.

Zatím sehnul se Jemmy a dvěma rychlými řezy zbavil Vohkadeha pout. Rudoch mžiknutím vymrštil se do výše, skočil na jednoho z nepřátel, uchopil jej za krk a spěchal s ním na druhou stranu potoka, kde měl svůj nůž. Nikdo nebyl by mu přičítal takovou sílu. Uchopil nůž, klekl na nepřítele, napřáhl pravici ke smrtící ráně.

»Pomoc — pomoc, pro Bůh, pomoc —« úpěl muž ve smrtelných úzkostech.

Vohkadeh pohleděl na zděšený obličej nepřítelův — a ruka s nožem opět mu sklesla.

»Strachuješ se?«

»Ano, milosť, milosť!«

»Řekni, že jsi pes!«

»Rád, velmi rád. Jsem pes!«

»Zůstaň tedy ku vlastní své hanbě živ. Indián umírá hrdinně, nenaříká, ale ty skuhráš o milosť. Vohkadeh nemůže nositi skalpu psova. Tys mne bil, a mohl bych tě právem skalpovati, ale prašivý pes nemůže uraziti rudého muže. Utec, hnusíš se Vohkadehovi!«

A kopl ho. V okamžení ztratil se muž.

Vše stalo se rychle, rychleji, než dá se pověděti. Fox ležel na zemi, vedle něho jiný; ostatní poradili se s Vaňkem. Koně jejich běželi za nimi, ale oba hnědouši ani se nehnuli a důvěrně tulili se k cizincům, již dostavili se tak náhle ku pomoci.

Chlapci bylo asi šestnáct let, ale vzrůst jeho ukazoval by na stáří vyšší. Pleti byl bílé a oděn v modré plátěné šaty. Za opasem měl nůž vzácné indiánské práce, v ruce držel těžkou dvojku. Ač jeho líce nenadálým bojem se rozpálila, jevil přece neobyčejnou chladnosť, jakoby zvyklým byl podobným výjevům.

Zvláštní byl pohled na jeho průvodce. Byl menší, hubený muž, jehož obličej vrouben byl hustým plnovousem. Měl indiánské střevíce a kožené kalhoty, tmavomodrý dlouhý kabát, zdobený lesklými knoflíky mosaznými. Kabát ten pocházel zajisté z prvních let tohoto století, neboť tenkráte dělali sukna jakoby pro věčnosť. Také byl hodně ošumělý a na švech značně inkoustem opraven, ale děr přece neměl. S takovým starým oděvem setkáváme se na dalekém západě velmi často. Avšak nevadí to nikomu, nositi-li mu je staromodní hábit, neboť za poměrů tamějších dají více na člověka nežli na jeho šat.

Na hlavě nosil člověk ten hrozitánský černý klobouk amazonský, jejž zdobilo veliké, nepravé péro pštrosí. Okrasa ta náležela před lety zajisté některé urozené paní na východě a dostala se zvláštním nějakým způsobem v držení nynějšího majetníka. Nad obyčej široká střecha chránila ho znamenitě proti slunci a dešti; nenamáhal se tedy pán jeho, aby přizpůsobil jej nynějšímu účelu.

Ozbrojen byl mužík ten jen puškou a nožem. Ani opasku neměl, důkaz to, že nebyl právě na dalekém lovu.

Přecházel volně po bojišti, pilně všímaje si věcí, jichž přemožení tu byli zanechali. Bylo na něm znáti, že napadá trochu na levou nohu. To zpozoroval nejprve Vohkadeh. Přistoupiv blíže, otázal se ho:

»Jest snad můj bílý přítel lovec, jemuž běloši Hobble-Frank[8] říkají?«

Tázaný pokynul překvapeně hlavou a přisvědčil anglicky. Ukazuje Vohkadeh na mladého bělocha, vyzvídal dále: »A ten zde je Martin Francis, syn věhlasného matopoky?«

Matopoka jest slovo složené z řeči siouxské a utahské a znamená lovce medvědův.

»Ano,« zněla odpověď.

»Tedy jste to vy, jež hledám?«

»Nás? Chceš-li něco od nás koupiti? Máme totiž krám a prodáváme vše, čeho lovec potřebuje.«

»Nikoli! Přináším vám poselství.«

»Od koho?«

Rudoch se zarazil, rozhlédl se zkoumavě kolem a dodal:

»Zde není k tomu příhodného místa. Váš vigvam[9] není zajisté odtud daleko?«

»Ano! Za hodinu tam dorazíme.«

»Pojďme tedy! Až budeme u vašeho ohně, vyřídím vám své poselství. Pojďme!«

Přeskočil potok, vyšvihnul se na svého koně, jenž si zatím byl odpočinul, a jel dále, po ostatních se neohlížeje, jedou-li za ním nebo ne.

»Nedělá mnoho okolkův,« pravil Frank.

»Myslíte, aby vám tu hodinu vykládal svůj úmysl?« smál se Davy. »Rudoch ví dobře, co dělá, a radím vám, abyste jeli hned za ním.«

»A vy? Co budete dělati?«

»Pojedeme s vámi! Je-li váš palác na blízku, bylo by od vás nezdvořilé, kdybyste nás nepozvali na dobrý doušek. A že máte krám, dáme vám též několik dollarův utržiti.«

»Aj! Vy máte několik dollarův u sebe?« optal se Frank hlasem, na němž znáti bylo, že nemá oba lovce právě za milionáře.

»Po tom vám prozatím nic není. Rozumíte?«

»Hm, ovšem, ovšem! — Ale odejdeme-li, co stane se se zloději? Neslušelo by dáti aspoň vůdci jejich něco na památku?«

»Nikoli! Nechte jich, jsou zbabělí zlodějové, kteří prchají před tesákem. Nesloužilo by vám ke cti, kdybyste ještě dále s nimi se zabývali. Koně máte zase, a tedy basta!«

»Že jste ho lépe neudeřil, chlapík ztratil jen vědomí.«

»Úmyslně jsem to udělal. Neníť právě příjemné usmrtiti člověka, jejž neškodným učiniti lze i jiným způsobem.«

»Budiž tedy! Ale teď již pro vaše koně! Pojďte!«

»Jakže? Vy víte, kde stojí naše koně?«

»Ovšem. Byli bychom špatnými lovci, kdybychom nebyli dříve prozkoumali okolí, nežli prozradili jsme se vám. Zpozorovavše, že ukradeni byli nám dva koňové, jeli jsme po stopě zlodějův. Škoda, že objevili jsme ji pozdě a dostihli těch padouchů teprve zde. Koně pásli se pod šírým nebem, a my starávali jsme se o ně teprve k večeru. Pojďte!«

To řka, sedl na jednoho z hnědoušův, a mladý soudruh jeho vyskočil na druhého. Nejprve jeli tam, kde měli Jemmy a Davy své koně, potom pustili se všichni za Indiánem, jehož brzy před sebou uviděli. Než Indián nepřipustil jich až k sobě, ale stále jel před nimi, jakoby zevrubně znal cestu, jíž se mu bráti jest, aby dosáhl cíle.

Hobble Frank jel podle tlustého Francouze, na němž — jak se zdálo — měl velké zalíbení.

Nemohl byste mi říci, pane, co vlastně jste chtěli v této krajině?« otázal se po chvilce.

»Zamýšleli jsme se podívati nahoru do Montany; honba skytá tam lepší kořisť než zde. Jsou tam ještě rozumnější lovci, kteří provozují lov k vůli němu samému. Zde však se zvěř přímo poráží. Sváteční puška zuří mezi ubohými bůvoly, jichž zabíjí se na tisíce jen z té příčiny, že kůže jejich lépe hodí se na převodní řemeny než obyčejná kůže hovězí. Je to hříšné, hanebné! Či ne?«

»Máte pravdu, pane! Dříve bylo jinak. Tenkráte platilo: muž proti muži, to jest, myslivec postavil se počestně proti zvěři, aby s nasazením vlastního života dobyl si potřebného masa. Teď však podobá se honba zbabělému vraždění ze zálohy. Takoví lovci starého zrna očividně vymírají. Lidé, jako, vy oba, jsou teď náramnou vzácností. Peněz, tuším, mnoho míti nebudete, ale jména vaše jsou dobrého zvuku; jen co je pravda!«

»Což vy znáte naše jména?«

»Toť se ví!«

»Odkud?«

»Slyšeli jsme, naslouchajíce ve křoví, jak vás Vohkadeh jmenoval.«

A jeli dále. Po chvíli otázal se Jemmy:

»Jak dlouho jste již ve Státech?«

»Přes dvacet let.«

»Odkud jste se sem přistěhoval?«

»Jsem Němec.«

»Němec? Ale německy jste zajisté zapomněl.«

»Ó, prosím, nezapomněl. Mluvím dosud nejčistší němčinou, přesně dle grammatiky. Což vy neumíte německy?«

Jemmy usmál se a pokrčil rameny na znamení, že nezná se v líbezné řeči té.

»Škoda, škoda! Takový znamenitý lovec a neumí německy. Těšil jsem se, že promluvíme si spolu v mé mateřštině; jak jsem řekl, u nás mluví se nejčistší němčina.«

»Dovolte, příteli, z které končiny jste?«

»Jsem z Čech od Frýdlandu. Narodil jsem se ve Smržovce a tam také začal jsem svoji karrieru. Byl jsem mysliveckým mládencem ve svém domově: tam vám byl překrásný královský zámek s rozkošným parkem. Tam tedy byl jsem skutečným úředníkem a měl služného patnáct zlatých měsíčně. Nejlepším mým přítelem byl tamější učitel; denně scházel jsem se s ním a rozmlouvával o vědě a umění. Tam také nabyl jsem důkladného vzdělání ve všech oborech lidského vědění a také dověděl se poprvé, kde je Amerika. V němčině jmenovitě brzy vynikl jsem a mluvil nejsprávnější etymologickou syntaxí.[10] Či mi nevěříte? Tváříte se jaksi podivně!«

»Nepochybuji o vašem vzdělání a nechci se také s vámi příti, ač byl jsem gymnasistou.«

»Jakže? Je-li možná? Na gymnasii že jste studoval?«

»Ano, deklinoval jsem také mensa.«[11]

Frank pohlédl chytrácky na soudruha.

»Mensa že jste deklinoval? Zajisté se důkladně mýlíte!«

» Nikoli.«

»Tedy jste toho na gymnasii mnoho nechytil! Myslil jste snad deklamoval,[11] nikoli deklinoval,[11] a pensa[11] místo mensa; deklamoval jste svá pensa. To jen tak mimochodem; pravím, žádné nepřátelství. Každý učil se tolik, na kolik měl schopností a příležitosti. Nám Němcům v tomto směru příroda zvláště přála.«

»Toť se rozumí,« smál se Jemmy. »Slýchával jsem dávno již, že Němci vždy a každému o sobě vypravují, jak jsou učení.«

»Také že jsme, toho důkaz podávám já, a nikdo mi toho upříti nemůže. Intelligence jest nám vrozena.«

»Proč tedy opustil jste učené a intelligentní své spolubratry a uchýlil jste se až sem mezi rudé divochy?«

»Právě umění a věda nesou toho vinu.«

»Jak to?«

»Stalo se to náhle a takto: Jedenkráte seděli jsme večer doma v hostinci. Byli jsme u stolu tři, totiž já, podomek a ponocný. Mohl jsem si sednouti do vedlejší místnosti mezi vznešenější pány, ale právě že jsem člověk nad míru vlídný, sedl jsem si k oněm dvěma hostům. Ti měli vám radosť, že tak blahosklonně přidružil jsem se k nim! Mluvili jsme o lecčems. Zkrátka a moudře ponenáhlu rozpředl se mezi námi, totiž mezi mnou, podomkem a ponocným učený spor. Průběhem řeči rozpaloval jsem se víc a více, že málem byl bych se pustil do svých přátel, abych přesvědčil je pěstmi o správnosti svého náhledu. Ale jako vzdělaný úředník a k tomu Němec, dlouho pamatoval a přemáhal jsem se. Hovor stával se ohnivějším, až posléze přece jsem se zapomněl,
Když Bob dýmku odložil, počal Vohkadeh vypravovat:…
Kreslil Věnceslav Černý.
uchopil sklenici a vrazil ji ponocnému do hlavy. Pak ovšem vyvinulo se několik uměleckých výstupův — ale bez kulis — a konec konců byl, že obžalován a odsouzen byl jsem pro rušení veřejného pokoje a těžké poranění ponocného. Z trestu nebyl bych si dělal mnoho, že však zbaven jsem byl i výnosného místa, přece jen mě hryzlo. Takové hanby přežíti jsem nemohl. Když odbyl jsem si trest vězení, umínil jsem si, že vystěhuji se ze Smržovky. Poněvadž pak vše, co já dělám, důkladné je, odebral jsem se hned sem do Ameriky. Smržovecký ponocný a podomek byli příčinou tedy, že našel jste mne dnes zde.«

»Jsem jim vskutku povděčen za to, neboť — doznávám toho upřímně — vaše neobyčejná učenosť náramně se mi líbí,« podezřele chválil ho Jemmy.

Vychloubavý Němec byl by svého spolujezdce ještě déle bavil deklamací o kráse řeči německé u Frýdlandu i o své učenosti, ale vážný Jemmy prohlédl brzy ledví i srdce syna Germanie a proto obrátil řeč na jiný předmět, otázav se:

»Jest-li váš průvodce skutečně synem známého lovce medvědův?«

»Ovšem! Francis jest mým společníkem, a jeho syn Martin jmenuje mne strýčkem, ač jsem byl jediným dítětem svých rodičův. Sešli jsme se v St. Louisu, když touha po zlatě lákala mnoho diggerů k Černým vrchům. Oba uschránili jsme si slušnou čásť peněz a umínili si, že zařídíme si zde nahoře obchod. To bylo ovšem výhodnější než hledati zlato. Dařilo se nám dobře. Já pečoval jsem o krám, Francis vycházel na lov, aby obstaral potravu. Později však ukázalo se, že zde zlata není. Diggerové přestěhovali se jinam, a my jsme zde osamotněli se svými zásobami, neboť jsme jich neprodali, poněvadž bychom nebyli dostali za ně peněz. Jen ponenáhlu odbyli jsme zboží svého lovcům, kterým náhodou podle nás ubírati se bylo. Poslední zboží prodáno přede dvěma týdny. Tehdy zastavila se u nás malá společnosť a přiměla mého společníka k tomu, aby provázel je k Yellovstonu; tam prý jest velké množství polodrahokamův. Byli to brusiči kamenův. Francis svolil, když zaručili mu slušnou odměnu a odkoupili mu značné množství střeliva a jiného zboží. Nyní bydlím tu s jeho synem a Negrem, jejž přivedli jsme si ze St. Louisu.«

»Zná-li Francis řeku Yellovstonskou?« otázal se po krátkém mlčení Jemmy, soudruha svého bedlivě pozoruje.

»Cestoval tam kdysi.« 

»Toť cesta velmi nebezpečná.«

»Teď už ne.«

»Myslíte? Ano. Co známy jsou divy oněch končin, vyslal tam kongress Spojených Států několik výprav, aby prozkoumaly krajinu. Území to prohlášeno za Národní park, ale to přece Indiánům nevadí. Prohánějí se tam ještě dnes Indiáni Hadí, a těm nelze věřiti.«

»Dávno již pochovali tomahavk svůj.«

»Ale já slyšel, že v nejnovějším čase opět jej vyzdvihli ze země. Příteli vašemu hrozí zajisté nebezpečí. K tomu ještě posel, který k vám dnes přichází. Netuším nic dobrého.«

»Tento Indián jest Sioux.«

»Ale nechtěl vyzraditi svého poselství, to není dobré znamení. Dobrých zpráv netřeba zatajovati. Ostatně řekl mi, že přichází od Yellovstonu.«

»Nuže, rychle za ním!«

A pobodnuv svého koně, ujížděl za Vohkadehem. Jakmile zpozoroval to Indián, popohnal hned oře svého. Nechtěl-li Hobble Frank podniknouti s ním jízdu o závod, bylo mu odříci se rozmluvy.

Syn lovce medvědů jel stále vedle Davya. Ten byl by také rád věděl o poměrech jeho otce, vyptával se na ně, ale nevypátral mnoho; chlapec byl tuze ostýchavý a nemluvný.

Posléze otočil se potok okolo návrší, na němž spatřili jezdci chatrč, stojící na bezpečném před Indiány místě a podobající se malé pevnůstce.

Návrší sklánělo se se tří stran srázné, jen s jedné strany bylo lze vystoupiti na ně, avšak s té strany byla chatrč dvojím plotem obehnána. Pod návrším rozkládala se pole kukuřicí osetá, jakož i kousek země, na níž pěstovali tabák; nedaleko pásli se koně. Martin, ukázav na ně, prohodil:

»Odtamtud ukradli nám koně, když nebyli jsme doma. Kde vězí jen Bob, náš Negr?«

Vstrčiv dva prsty do úst, zahvízdl pronikavě. V kukuřici objevila se nejprve černá hlava. Mezi mohutnými rty bělaly se dvě řady zubův, jimiž honositi mohl by se i jaguár; potom teprve ukázalo se celé hřmotné tělo černochovo. Negr držel v ruce těžký kůl a pravil, potutelně se chechtaje:

»Bob se schoval a hlídal. Kdyby darebáci opět byli přišli a ostatní koně chtěli ukrásti, byl by jim touhle holí hlavy rozrazil.«

A při těch slovech jakoby proutkem zatočil těžkým kůlem ve vzduchu.

Vohkadeh nevšiml si černocha, jel okolo něho čtvrtou schůdnou stranou vršku dále až ke plotu; tam hned s koně přeskočil plot a zmizel za ním.»Jaký to nezdvořák ten rudoch,« bručel černoch. »Jede podle Boba a neřekne ani: Dobrý den! Přeskočí plot, nečekaje, dovolí-li mu master Martin vstoupiti. Massa Bob naučí jej zdvořilosti.«

Dobrý černoch přidával si sám titul master Bob, to jest pan Bob. Byl svobodný Negr a cítil se uraženým, nepozdravil-li ho Indián.

»Nesmíš ho pohněvati,« varoval Martin, »jest naším přítelem!«

»To je ovšem jiná! Je li rudoch přítelem massa Martina, jest přítelem i massa Boba. Má massa opět koně? Darebáci zabiti?«

»Nikoli! Utekli. Otevři bránu!«

Bob sáhodlouhými kroky kráčel napřed, odstrčil od sebe obě křídla vrat, jakoby z papíru byla.

Potom všechna společnosť zmizela za ohradou.

Uprostřed stála dosti úhledná chaloupka, vystavěná z kamení, hlíny i dřeva a pokrytá šindelem, z daleka přivezeným.

Dvéře byly otevřeny. Když vstoupili tam jezdci, spatřili Indiána seděti ve prostřed jizby. Kde by měl svého koně, o to snad neměl ani starosti. Oř jeho vešel do ohrady i s ostatními koňmi.

Vstoupivše do světnice, přivítali Martin a Hobble-Frank své hosti, kteří rozhlíželi se zvědavě po jizbici. Zadní čásť její sloužila za krám, v němž zboží nebyly již valné zásoby. Na kůlech přibitá víka beden zastupovala stoly. Tímtéž způsobem pořízeny byly i stolice. V jednom koutě stály postele; byly velmi stkvostné, že záviděli bychom jich skoro obyvatelům tohoto srubu. Záležely totiž z několika kožešin strašlivého medvěda hnědého, jenž náleží mezi nejnebezpečnější šelmy americké. Postaví-li se dospělý grizzly na zadní nohy, převyšuje zajisté o půl metru zrostlého muže. Takového medvěda zabiti počítají Indiáni za největší hrdinství. I běloši vyhnou se raději medvědu hnědému, než pustili by se s ním v nebezpečný zápas.

Na stěnách visely rozličné zbraně a znamení vítězná, nedaleko komína na dřevěných kůlech upevněny byly veliké kusy uzeniny.

Oken skleněných chatrč neměla; místo jejich zastávaly okenice. Z té příčiny a že slunce sklánělo se již pod obzor, bylo v chaloupce skoro tma.

»Massa Bob rozdělá oheň,« řekl proto Negr.

Přinesl náruč suchého chrastí a punksem (indiánským rozžehadlem) rozdělal po té oheň v krbu. Za troud k rozžehadlu tomu béře se suché, snadno zápalné a strouchnivělé dřevo dutých stromův.

Obrovskou postavu černochovu při vzpomenuté tuto práci jasně ozařoval veselý plamen. Tělo kryl volný oblek z jednoduché látky; hlava nebyla chráněna ničím a to ze zvláštní příčiny. Dobrý Bob totiž byl také trochu ješitným; nechtěl, aby měli ho lidé za čistého Afričana. Pohříchu však jeho hlava, porostlá krátkými, hustými a kudrnatými vlasy, nezvratně hlásala jeho původ; i namáhal se marnivý černoch co nejvíce, aby hustou vlnu nahradil hladkým rovným vlasem. Za tím účelem mazával si hlavu jelením lojem a splítal pak krátkou nevázanou motanici v nesčetné tenké culíky, jež ode hlavy jeho odstávaly jako ostny ježkovy. Tato okrasa hlavy dodávala při sporém osvětlení Bobovi opravdu divuplného vzezření.

Až dosud málo naši známí vespolek rozmlouvali. Teprve když veselý oheň ve světničce plápolal, oslovil Hobble-Frank Indiána:

»Můj rudý bratr jest nyní v domě našem. Jest nám srdečně vítán a nechť sdělí nám své poselství.«

Rudoch rozhlédl se zkoumavě vůkol a odvětil:

»Vohkadeh nemůže mluviti, dokud neokusil vaší dýmky smírné.«

Po té sňal Martin, syn lovce medvědův, se stěny indiánský kalumet a nacpal hlavičku jeho tabákem. Zatím posadili se všichni okolo rudocha, a Martin zapáliv tabák, vyfoukl kouř nahoru a dolů jakož i ke všem čtyřem stranám světovým, řka:

»Vohkadeh jest naším přítelem, a my jsme jeho bratry. Nechť kouří s námi z této dýmky smírné a sdělí nám pak své poselství.«I podal dýmku Indiánovi, jenž učiniv taktéž jako prve Martin, odvětil: »Vohkadeh neviděl nikdy ještě ani vás, ani tohoto černocha. Byl k nim vyslán, oni osvobodili jej ze zajetí. Jejich nepřátelé jsou také jeho nepřátely, a jeho přátelé nechť jsou i jejich přátely! Hau!«

Hau znamená u Indiánů tolik, jako naše: ano, zajisté. Slova toho užívá se zvláště na konci řeči na dotvrzení pronesených slov.

Potom podal dýmku vedle sedícímu. Zatím co kalumet koloval od muže k muži, sedl si Vohkadeh, zase čekaje, až posléze Bob potvrdí bratrství kouřem tabákovým. Při pozdravení tomto vedl si Indián jako starý, zkušený náčelník, a také Martin, zpola ještě chlapec, tvářil se vážně, dávaje tak na jevo, že vědom je si své důstojnosti jako hostitel v otcově nepřítomnosti.

Když Bob dýmku odložil, ujal se slova Vohkadeh:

»Znají moji bílí bratří slavného bělocha, jemuž Siouxové Nou-pay-klama říkají?«

»Old Shatterhanda[12] myslíš?« otázal se dlouhý Davy. »Neviděl jsem ho dosud, ale mnoho slyšel již o něm každý z nás. Víš ty něco o něm?«

»Miluje rudochy, ač sám jest běloch. Je nejznamenitějším stopovačem. Kule jeho nikdy se nechybí, a neozbrojenou pěstí přemůže nepřítele sebe silnějšího. Proto jeho jméno. Krve a života svých nepřátel šetří; poraňuje je toliko, aby učinil je k boji neschopnými, a teprve jde-li o jeho vlastní život, usmrtí protivníka. Před lety lovil nahoře u řeky Yellovstonské; byl to první běloch v krajině tamější. Přepadli ho Sioux-Ogallallové, on s nimi bojoval, jeden proti mnohým. Stál na skále. Kule Ogallallův nemohly ho zasáhnouti, ale on na ně nestřelil, domnívaje se, že všichni lidé jsou bratří. Dva dni a dvě noci ho obléhali. Potom sestoupil Old Shatterhand a nabídl se bojovati se třemi z nich, oni tomahavkem, on beze zbraně. Zabil je všechny pěstí, ač byli mezi nimi Udatný Bůvol, nepřemožitelný náčelník, a Zlý Oheň, nejsilnější muž celého kmene. Veliký nářek rozléhal se po všech horách a ve všech vigvamech Ogallallův. Nářek ten dosud neumlkl, ozývá se vždy znova v úmrtní den oněch tří bojovníkův. Uplynul shakoh,[13] a nejstatnější bojovníci z celého kmene vydali se k Yellovstonu, aby na hrobech oněch tří usmrcených zapěli pohřební zpěvy. Běloch, který jim na té pouti v cestu přijde, jest ztracen; na hrobech Shatterhandem usmrcených bojovníků bude umučen, aby duše jeho ve věčných lovištích obsluhovala duše zabitých Ogallallův.«

Řečník se odmlčel. Martin vyskočil a zvolal:

»Bobe, osedlej rychle koně! Franku, připrav náboje a potraviny, a já zatím prohlédnu zbraně a nabrousím nože!«

»Proč?« ptal se Frank udiveně.

»Což nerozuměl jsi, co vypravoval Vohkadeh? Sioux-Ogallallové zajali mého otce a chtějí ho umučiti. Musíme jej vysvoboditi. Nejdéle za hodinu vydáme se na cestu k řece Yellovstonské.«

»U všech kozlů,« vzkřikl Frank, také prudce vyskočiv. »To mi rudoši draze zaplatí!«

Také Bob se vzchopil, popadl kůl, jejž prve přinesl, a řekl:

»Massa Bob také půjde! Massa Bob sám zabije všechny Ogallally!«

Tu však pozdvihl Vohkadeh ruku a pravil: »Jsou moji bílí bratří vosy, které sem tam zlostně poletují, byly-li podrážděny? Nebo jsou muži, kteří vědí, že každému důležitému podniknutí rozumná úrada předcházeti musí? Vohkadeh nedomluvil ještě.«

»Pověz mi především, hrozí-li mému otci nebezpečí nebo ne!« naléhal Martin.»Hnedle zvíš!«

»Žádám, abys ihned odpověděl na mou otázku,« durdil se mladík.

Jemmy ho chlácholil:

»Upokojte se, můj mladý příteli! Tuze spěšno, lidem směšno. Nejprve popřejte času Vohkadehovi, by vypověděl vše; potom se uradíme a k činům přistoupíme.«

»Vy také?«

»Toť se rozumí! Kouřili jsme společně z kalumetu, jsme tudíž přátelé, bratří! Dlouhý Davy a tlustý Jemmy neopustili dosud nikoho, kdo potřeboval pomoci jejich. Jest nám ostatně lhostejno, pojedeme-li do Montany bůvolů lovit, anebo zajedeme-li si prve k Yellovstonu na valčík se Sioux-Ogallally. Ale vše musí státi se v náležitém pořádku, jinak neměli by staří lovci, jako my pravé zábavy z toho. Proto si na chvilku ještě sedněte, buďte klidným, jak se sluší a patří. Náš rudý bratr řekl pravdu: Jsme muži! Rozumíte?«

»Velmi dobře!« přizvukoval Frank. »Rozčilení nikdy neprospívá. Třeba býti rozvážnými.«

Když se všichni opět utišili a posadili, jal se Indián vypravovati:

»Vohkadeh vychován byl od Sioux-Poncaův, přátel bělochův. Později přinucen byl státi se Ogallallem, ale stále čekal na příhodnou chvíli, aby je opustil. Také nyní bylo mu s bojovníky táhnouti k Yellovstonské řece. Byl přítomen, když přepadeni byli ve spánku lovec medvědův a jeho průvodčí. Ogallallům jest se míti na pozoru, nebo tamo v horách zdržují se Šošonové, jejich nepřátelé. Vohkadeh byl vyslán, aby prozkoumal vigvamy Šošonův, ale on tak neučinil, nýbrž spěchal na východ do chýže medvědobijce zpravit jeho syna i přítele o tom, co se stalo.«

»Ó, jak jsi hodný, nikdy ti toho nezapomenu!« zvolal Martin.

»A ví otec o tom?«

»Vohkadeh mu to sdělil a vyptal se ho na cestu. Mluvil s ním tajně, že toho Siouxové nepozorovali.«

»Ale budou tě míti v podezření, až se k nim navrátíš!«

»Nikoli, budou pevně přesvědčeni, že mne Šošonové zabili.«

»Dal ti otec můj určité pro nás rozkazy?«

»Nikoli. Vohkadeh má vám říci, že zajat byl se svými průvodci. Teď věděti bude již můj mladý, bílý bratr, co činiti třeba.«

»Ovšem že vím! Vydám se a to hned, abych ho osvobodil.«

Již opět povstati chtěl Martin, ale Jemmy zadržel ho, vece:

»Chcete snad ještě dnes do večera doletěti k rudochům, aby zajali a upekli i vás? Počkejte chvilku ještě, mladý příteli! Tlustý Jemmy pomůže vám rád, ale nemá právě mnoho chuti, aby sám vstrčil hlavu svou pod nůž Ogallallův. Vždyť nedověděli jsme se ještě všecko. Vohkadeh nám poví, kde přepaden a zajat byl váš otec.«

Indián odpověděl:

»Řeka, jíž bledouši Povder-River říkají, povstává ze čtyř řek. U západní z nich byli přepadeni.«

»Dobrá! Stalo se to tedy za Camp Mac Kinneyovým a jižně Murphys Ranchu. Krajina ta není mi neznáma. Jak jen proslulý lovec medvědů dopustiti mohl se takové neopatrnosti?«

»Lovec spal, a muž na stráži stojící neměl ponětí o západě.«

»Jen tak lze si to vysvětliti. Kterým směrem dali se potom Ogallallové?«

»Ubírali se k horám, jimž běloši Tlustý Roh říkají.«

»Tedy k pohoří Bighornskému. A dále?«

» Táhli podle Hlavy Čertovy — — —«

»Aha, podle Devils Headu!«

»K řece, která tam vyvěrá a potom vlévá se do řeky Bighornské. Tam dověděli jsme se o Šošonech, a Vohkadeh byl vyslán, aby je vyslídil. Neví tedy, kudy Ogallallové dále jeli.«

»Toho také nepotřebujeme. Máme oči a najdeme stopu jejich. Kdy událo se přepadení?«

»Před čtyřmi dny.«

»Běda! A kdy konána bude veliká slavnosť na hrobech bojovníkův?«

»Až se naplní měsíc. V témže čase zabiti byli také oni tři Ogallallové.«

Jemmy rychle počítal v myšlénkách a řekl potom:

»Je-li tomu tak, máme ještě dosti času, bychom dohonili rudochův. Do úplňku schází ještě dvanáct dní. Než kolik je Ogallallův?«

»Když jsem odcházel, bylo jich pětkrát deset a ještě šest. Zajatců měli také šest.«

»Tedy šest a padesát bojovníků. Kolik měli zajatcův?«

»S lovcem medvědů šest.«

»Prozatím víme dosti. Teď můžeme si pověděti, co či niti zamýšlíme. Dlouhé úrady nepotřebujeme. Nuže, Martine Francise, co hodláte učiniti?«

Mladík povstal, zdvihl pravici jako ku přísaze a pravil:

»Slibuji tímto, že svého otce vysvobodím, anebo smrť jeho pomstím, i kdyby mně samojedinému Siouxy pronásledovati a s nimi bojovati bylo. Raději zemru, než zrušil bych svou přísahu!«

»Nikoli, sám nepojedeš,« vece Hobble-Frank. »Pojedu s tebou a neopustím tebe!«

»A massa Bob také půjde s sebou,« prohlásil Negr, »aby vysvobodil massa Francisa a ubil všechny Sioux-Ogallally. Všichni musejí do pekla!« Při tom tvářil se Bob ukrutně a skřípal zuby, až hrůza.

»Já zde také nezůstanu!« řekl Jemmy. »Bude mi zvláštní radostí, podaří-li se nám vyrvati zajatce rudochům. A Davy?«

»Nemluv tak zpozdile!« odpověděl dlouhán lhostejně. »Myslíš, že zde zůstanu a spravovati budu své střevíce a vařiti kávu, zatím co vy znamenitou budete míti zábavu? Myslil jsem, že znáš svého starého soudruha s dostatek!«

»Dobře tak, starý medvěde, jen se nezlob,« chlácholil ho Jemmy. »Aspoň zkusíme zase něco vážného. Honba na zvěř každého časem omrzí. A co počne Vohkadeh, náš rudý bratr?«

Indián odpověděl: »Vohkadeh je Mandan, nejvýše schovanec Ponca-Siouxův, nikoli však Ogallalla. Dají-li mu jeho bílí bratří zbraň a náboje, sprovodí je, zemře s nimi, nebo zvítězí nad nepřátely.«

»Statečný chlapík!« dí Frank. »Dostaneš zbraň i vše ostatní, ano i nového koně ti dáme, neboť máme čtyři; zbývá nám tedy jeden. Tvůj jest unaven, necháme ho vedle běžeti, až se zotaví. Kdy však, lidičky, vydáme se na cestu?«

»Hned!« odvětil Martin.

Vohkadeh nevšiml si černocha, jel okolo něho dále až ke plotu.

»Nesmíme ovšem plýtvati časem,« souhlasil tlustý Jemmy, »ale ukvapiti se není také radno. Pojedeme krajinami bez vody a zvěři, a proto zásobiti musíme se potravinami. Také nábojů mnoho si vezmeme. Vůbec připraviti musíme se na cestu velmi důkladně, bychom nic nezmeškali a nezapomněli. Nás je zde šest proti šest a padesáti Ogallallům. To není maličkosť. Také sluší na zřeteli míti, nekuje-li nepřátelství proti nám oněch devět zlodějův, jimž jsme dnes vycinkali. Jest nevyhnutelně třeba, bychom zjistili, opustili-li tuto krajinu nebo ne. A jak bude s domkem? Zůstane nestřežen?«

»Ano,« vece Martin.

»Možná, že najdete z něho jenom popel, až se vrátíte, anebo jej zatím někdo vykrade.«

»Proti poslednějšímu umím se ochrániti,« řekl Martin.

Uchopiv motyku, odkopal z podlahy v určitých směrech značnější vrstvu hlíny. Brzy objevily se mu dvéře, do prostranného sklepa vedoucí. Tam nanesli rychle všechny cennější věci, zamkli dvéře a hlinou opět pečlivě je zakryli. A tak ochráněna byla čásť majetku jejich i proti ohni.

Mužové dali se hned do práce, uložili všechny věci, pokud jich k výpravě nebylo třeba, do podzemní skrýše. Také medvědí kožešiny tam ukryli. Byla mezi nimi jedna zvláště veliká i krásná. Když se jí Jemmy obdivoval, vzal mu ji Martin z ruky a nevrle hodil ji do skrýše.

»Pryč s ní!« pravil. »Nemohu viděti této kožešiny, bych nevzpomněl si na strašnou událosť, již jsem zažil.«

»Mluvíte, jako byste byl mužem dospělým, jenž prodělal řadu nebezpečných dobrodružství.« 

»Snad zkusil jsem opravdu mnoho, ba více, než mnohý starý zálesák.«

»Oho! Jenom neprašte!«

Martinovy zraky skoro zlostně spočinuly na tlustém Ferlonovi. Otázal se: »Domníváte-li se, že syn lovce medvědů neměl příležitosti k dobrodružství?«

»Nepopírám toho!«

»Pravím vám, že jako šestiletý chlapec již zápolil jsem s obludou, jejíž kožešinu právě jste obdivoval.«

»Šestileté dítě s medvědem takové velikosti? Vím sice, že děti západních těchto končin jiného zrna jsou, nežli hoši, kteří tamo v městech východních houpají se na klínech svých otcův. Viděl jsem mnohého mladíka, který by v New Yorku byl sotva s abecedu, ale přece flintičku ovládati dovede jako starý. Avšak — hm! jak událo se to tenkráte s medvědem?«

»Bydleli jsme tuhle dole na horách v Coloradě. Tenkráte měl jsem ještě matku a k tomu roztomilou sestřičku, která čítala jen čtvero jar; byla tedy o dvě léta mladší než já. Otec odešel opatřit nám zvěřiny, matka sekala venku před chýží dříví. Byla tam v horách zima, velmi tuhá zima. Já i malá Luddy byli jsme sami ve světnici. Sestřička seděla na zemi mezi dveřmi a stolem, hrajíc si s loutkou, kterou vyřezal jsem jí ze dřeva. Já jsem stál u stolu, snaže se do trámce ve dřevěné zdi vyřezati písmena M a L. Byla to začáteční písmena mého a sestřina jména křestního. Chtěl jsem nás oba tímto způsobem zvěčniti. Zabrán jsa v obtížnou práci svou, nevšiml jsem si ani hrubě výkřiku, jejž matka má venku ze sebe vyrazila. A že výkřik se neopakoval, pracoval jsemo svém úkolu dále. Potom zaslechl jsem, že dvéře násilně se otevřely. Domnívaje se, že matka tak hlučně vstoupila do jizby, neobrátil jsem se ani, nýbrž řekl jsem: »Maminko, to jsme Luddy a já; sem přijdeš ty a tatínek.«

Místo odpovědi zaslechl jsem hluboké mumlání. Otočil jsem se. Nebyl ještě den, a jen lesklý venku sníh a plápolající na krbu poleno osvětlovaly trochu světničku. Co jsem uviděl, bylo děsné. Právě před sestřičkou, která zděšením ani nehlesla, stál obrovský šedý medvěd. Huňatý kožich jeho všecek byl ledovými rampouchy ověšen, z tlamy jen se mu kouřilo. Poděšená sestřička prosebně natahovala k němu ručinky, nastrkovala mu dřevěnou loutku, jako by říci chtěla: »Tu máš mou panenku, jen mně neubližuj, zlý medvěde!« Než grizzly neměl slitování. Jedinou ranou porazil dívenku, potom — potom — — ukrutnými zuby rozmáčkl malou, zlatou její hlavinku. Víte zajisté, přátelé, že medvěd žene se nejprve po hlavě své kořisti, neboť mozek jest mu největší pochoutkou. Ještě dnes slyším jeho chrupání; nezapomenu ho nikdy.«

Martin přerušil své dojemné vypravování, utřel si upřímnou slzu, při vzpomínce na nešťastnou sestru do oka se mu vedravší. Nikdo neodvážil se jinocha vyrušovati. Za chvíli pokračoval Francis:

»Díval jsem se na vše, ale pomoci jsem jí nedovedl. Leknutím nemohl jsem se ani hnouti. Chtěl jsem volati o pomoc, avšak ani slova nevypravil jsem ze sebe. Viděl jsem údy malé sestřičky mizeti ve tlamě obludy, až nezbyla jen dřevěná loutka na zemi upadnuvší. Držel jsem v ruce dlouhý nůž. Chtěl jsem seskočiti se stolu, bych pomstil Luddyi, avšak leknutím byl jsem všecek ohromen. Potom hned obrátil se medvěd na mne, postavil se na zadní nohy, předními opřel se o stůl. Bohu díky! V okamžiku tom nabyl jsem opět vědomí. Hrozný, pronikavý dech medvědův pálil mě již ve tváři; i vzal jsem nůž mezi zuby a obemknuv trám soukal jsem se po něm do výše. Medvěd chtěl se pustiti za mnou, převrhl však stůl. A to právě mne vysvobodilo.


Volal jsem o pomoc, než marně; matka nepřicházela, ač byla by slyšela hlas můj, neboť dvéře byly otevřeny. Grizzly vzpřímil se, aby stáhl mě s trámu. Viděl jste jeho kožich a uvěříte zajisté, že snadno dosáhnouti mne mohl předními tlapami. Ale držel jsem již nůž, levou rukou obemknul jsem trámec a bodal pravicí do tlamy, již po mně vztáhl.

K čemu popisoval bych vám boj, úzkosť a nářek svůj! Jak dlouho jsem se bránil, nevím; v takových okamžicích zdá se čtvrťhodina věčností. Sil mi ubývalo. Přední tlapy medvědovy byly zbodány a rozřezány, když zaslechl jsem i přese vše řvaní medvědovo štěkot našeho psa, jenž byl odešel s otcem. Venku před chýží zavyl, že nikdy ještě takového hlasu u psa jsem neslyšel; potom vraziv do světnice, vrhl se na obrovskou šelmu. Každý z vás zajisté viděl několik psů zápasiti s medvědem, ale že by jediný jen pes pustil se do medvěda, aniž provázel ho pán jeho s puškou a nožem, o tom neslyšeli jste snad. Známo vám, že zdivočilí psi stali se zde ve Státech pravou trýzní některých krajin. Strašně řádívají ve stádech bravu. V Ohiu samotném počítá se, že zhyne tam od těch potulných zvířat ročně asi šedesát tisíc ovcí, ve všech státech vůbec ročně půl milionu. Takoví psi vynikají neobyčejnou smělostí; dají se i do medvěda. Podobného psa jsme chytili a ochočili. Byl velmi ohyzdný, avšak nad pomyšlení silný a věrný. Když vrhl se na medvěda, nevyl, ale řval téměř jako dravec. Uchopil medvěda za hrdlo, aby mu je roztrhl, avšak grizzly rozsápal jej mohutnými tlapami. Za minutu byl pes mrtev — na kusy roztrhán, a potom obrátila se rozzuřená šelma opět na mne.«

»A váš otec?« tázal se Davy, jenž napjatě jako všichni ostatní poslouchal vypravování Francisovo. »Pes není nikdy daleko od svého pána.«

»Zajisté. Obrácen jsa zády ke dveřím, postavil se právě grizzly zase, aby strhl mě dolů, když vstoupil do světnice můj otec, bledý jako smrť. »Otče, pomoz?« vzkřikl jsem, znova na medvěda dorážeje.

Otec neodpověděl. I jemu bylo, jakoby měl hrdlo sevřené. Zdvihl nabitou ručnici, ale hned zase ji sklonil. Rozčilením stál sotva na nohou. Odhodiv pušku, uchopil za opaskem zastrčený tesák a skočil ze zadu na obludu. Levou rukou popadl ji za kožich, ustoupil trochu stranou a vší silou vrazil jí pak dlouhý nůž až po rukojeť mezi žebra. V témže okamžiku však skočil opět nazpátek, aby medvěd ve smrtelném zápase ho nezasáhl. Grizzly stál chvíli nepohnutě, chroptěl a sténal hrozně, napřáhl potom přední pracky a svalil se mrtev. Želízko vniklo mu právě do srdce, jak později vyšlo na jevo.«

Levou rukou popadl ji za kožich a vší silou vrazil jí pak dlouhý nůž až po rukojeť mezi žebra
»Chvála Bohu!« děl Jemmy, z hluboká si oddychuje. »Byla to pomoc v nejvyšší nouzi. A vaše matka, můj mladý příteli?«

»Té — ach, té jsem více nespatřil.«

Obrátil se jakoby studem a rychle setřel veliké dvě slzy se zkalených očí.

»Nespatřil? Jak tomu mám rozuměti?«

»Když chvějící se otec sundal mne třesoucího se na všech údech s trámu, ptal se po malé Luddyi. Hlasitě vzlykaje vypravoval jsem, co se stalo. Nikdy ještě neviděl jsem takového obličeje, jako byl ve chvíli té obličej dobrého otce mého. Byl žlutý a jako z kamene. Zaúpěl jen jednou, ale jak! Dejž Bůh, abych nikdy již takového hlasu neslyšel! Potom stichl. Posadiv se na lavici, ukryl obličej ve dlaních. Na přívětivá slova má neodpověděl. Když ptal jsem se ho po matce, potřásl hlavou, a když chtěl jsem potom vyjíti ven, abych ohlédl se po ní, uchopil mě za ruku, až vzkřikl jsem bolestí.«

»Zůstaň!« poručil mi. »Nehodí se to pro tebe.«

»Po té posadil se zase, seděl dlouho a dlouho, až oheň vyhasl. Potom zavřev mne ve světnici, jal se pracovati za chatrčí. Zkusil jsem na jednom místě odstraniti mech, vtěsnaný mezi trámce. Pokus se zdařil. Pohleděv povstalou takto skulinou ven, viděl jsem, že otec kopá hlubokou jámu. Medvěd totiž mou matku přepadl a roztrhal, prve než vedral se do světnice. Nespatřil jsem ani, jak uložil ji otec k věčnému odpočinku, neboť mne zastihl při pozorování mém a postaral se o to, abych příště nedostal se již ke zdi.«

»Hrozné, hrozné!« soucitně řekl Jemmy, utíraje si rukávem svého kožicha zkalené oči.

»Opravdu, to bylo hrozné. Otec byl velmi dlouho nemocen. Nejbližší soused poslal k nám muže, jenž pečoval o něho i o mne. Potom však, když otec ozdravěl, opustili jsme onu krajinu — a stali se lovci medvědův. Uslyší-li otec můj, že ukázal se kdesi medvěd, nedá si pokoje, dokud ho neskolí. A já — přiznávám se — učinil jsem také svou bratrskou povinnosť, abych pomstil ubohou Luddyi. Zprvu bušívalo mi ovšem srdce mocně, míříval-li jsem na medvěda, ale vzpomínka na sestru vždy nabádala mne k udatenství. Mám talisman, který mne chrání. Klidně hledívám i největšímu medvědu v oči, jakobych mířil na zajíce.«

»Talisman?« otázal se Davy. »Nevěřte, mladý muži, takovým nesmyslům. Hřešil byste proti prvnímu přikázání.«

»Nikoli, neboť talisman, který já myslím, jiného je druhu, než jaký vy máte na mysli. Pohleďte naň! Tam visí za obrazem!«

Ukazoval na zeď, na níž visel svátý obraz. Za obrazem zastrčen byl kus dřeva, na kterém dosti zřetelně znáti bylo, že hořejší čásť jeho naznačovati měla hlavu.

»Hm,« bručel Davy, který, jako všichni Yankeeové, přísně držel se náboženství. »Nemyslím, že tato věc je obraz nějakého bůžka.«

»Nikoli! Nejsem pohan, alebrž dobrý křesťan. Zde vidíte dřevěnou loutku, kterou vyřezal jsem tenkráte Luddyi ke hraní. Památku na hroznou tu událosť jsem si uschoval a nosívám ji vždy na krku, provázím-li otce svého na lov. Ocitnu-li se kdy u velikém nebezpečenství, sáhnu pro loutku, a medvěd jest ztracen: tím buďte jisti!«

Hluboce pohnut položil mu Jemmy ruku na rameno a pravil:

»Martine, vy jste hodný jinoch. Věřte, že jsem vaším přítelem, a nesklamete se ve mně nikdy. Ujišťuji vás, že nikdy litovati nebudete důvěry, již mi věnujete. Snad podám vám dosti brzy ve směru tom nezvratné důkazy.


  1. Lasso, dlouhý, na jednom konci olověnou koulí opatřený řemen k chytání bůvolův a divokých koní; také se ho užívá jako zbraně.
  2. Tomahavk, válečná sekera Indiánů severoamerických
  3. Yankee (angl. jenký) znamená obyvatele Nové Anglie v Americe.
  4. Sioux-ové (vysl. Sú), Dakotové, kmen indiánský.
  5. Mokasíny, obuv indiánská, na způsob polobotek anebo čižem ze srnčí kůže v jednom kuse vyříznutá a ozdobně okrášlená.
  6. Squav sluje u severo-amerických Indiánů žena.
  7. Mustang, název polodivokých koní v prériích amerických.
  8. Hobble = kulhati, napadati, belhati.
  9. Vigvam = chýže indiánská.
  10. Etymologie = tvoření slov; syntax = skladba; etymologická syntax je tedy nesmysl.
  11. a b c d Mensa = stůl, pensa = úkoly, deklinovati — skloňovati, deklamovati — přednášeti.
  12. Ruka, která rozdrcuje; angl. Shatterhand.
  13. Doba 7 let.