Svatý Xaverius/7

Svatý Xaverius Jakub Arbes
6	7	8

Údaje o textu
Titulek:	Svatý Xaverius
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	James Naughton’s Pages Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1873 (Lumír), knižně Romanetta I, 1878, třetí vydání 1900
Licence:	PD old 70

Podle besídky jen několik kroků přede mnou ležel na zemi na trochu slámě natažen vychrtlý muž v trestnickém oděvu; hlavu měl opřenou o levou ruku, v pravici držel stéblo slámy a pohyboval rukou tou, jako by do země mezi dlaždicemi vrýval pravidelné jakés figury.

Za chvíli popošel jsem několik kroků ku předu.

Na zemi ležící muž, jenž byl, jak se zdálo, do své hříčky tak zahloubán, že si ničeho nevšímal, co se kolem něho dělo, pozvedl poněkud hlavu a lhostejně na mne se podíval.

„Xaverie!“ vzkřikl jsem poznav v muži přítele, jehož jsem byl skoro tři léta neviděl.

Tento poznal i mne na první pohled a napolo se vztýčiv podával mi mlčky ruku.

„Pro bůh, jaké to shledání!“ pravím tiskna příteli ruku. „Kde jsme se to po letech shledali?“

„V kriminále,“ odpovídá přítel chladně, jako by se jednalo o ustanovení místa, kde se o příštím výletu do okolí setkáme.

„Jak to možno?“ tážu se.

„Zcela prostě,“ odtuší s nejklidnější tváří a polosarkastickým úsměvem přítel. „Byl jsem obžalován a odsouzen; za dva nebo tři dni budu dopraven do trestnice v Subenu.“

„Jsi už dlouho uvězněn?“

„Přes rok trvala vyšetřovací vazba, asi čtvrt léta uplynulo, nežli nabyl rozsudek právní platnosti, a v trestnici subenské mám stráviti sedm roků.“

„Sedm roků!“ zvolal jsem v pohnutí.

„Sedm roků,“ opakoval monotoně přítel.

„A pro jaký zločin jsi byl odsouzen?“

„Pro krádež,“ dí přítel chladně.

Odpověď ta působila na mne jako zdrcující zpráva o smrti nejdražšího přítele; odmlčel jsem se.

„Pro zločin sprosté krádeže,“ opakoval přítel temně.

„Není možno!“ vyrazil jsem ze sebe.

„A přece faktum, na kterém se nedá nic více změnit,“ odtušil přítel a dodal: „Leč nemohu si až dosud naříkati; chovali se ke mně po celou dobu, co zde meškám, dosti přívětivě. Jakmile jsem byl odsouzen, dali mne k „písařům“, t. j. mezi vzdělanější trestníky, kteří opisujou soudní akta za trochu lepší stravu, a když jsem později povážlivěji počal churavěti, učinili mi trudný můj stav v nemocnici trestnice dle možnosti příjemným.“

Teprve nyní jsem si všimnul pozorněji přítelovy tváře.

Nebyla se sice příliš změnila, známky choroby však byly patrny; zažloutlá druhdy pleť byla již nahnědlá a jemnými žilinami protkána, oko hlouběji zapadlé a horečně se lesknoucí, úzké rty pak svadlé a zmodralé, slovem výraz obličeje jevil člověka nevýslovně trpícího.

„Již dlouho churavíš?“ tážu se soucitně, ačkoli jsem byl po prvním bedlivějším pohledu poznal známky plicního neduhu, jenž již po mnoho měsíců konal svou zhoubnou práci, proti které není žádného léku.

„Skoro tak dlouho, co jsem zde.“

„A necítíš žádného ulehčení?“

„Časem; ale nedávám se ničím, ba ani příznivými a potěšnými výroky lékaře másti. Vím příliš mnoho, než abych neznal podstatu a průběh své choroby; vím, že blížící se rozklad, jemuž prostě říkají umírání, nedá na sebe již dlouho čekat, a očekávám jej klidně, abych jej mohl podrobiti ještě analyse …“

Tak mluvil přítel, ležící přede mnou na zemi bez naděje a bez útěchy.

A jakou útěchu mohl jsem mu poskytnouti? Duch tak samostatný, který dle všeho i nyní ještě — když už jen takřka nitkou souvisel se schřadlým tělem, od něhož každým okamžikem mohl se odtrhnouti, aniž k tomu bylo potřebí nějakého násilí, — nebyli pozbyl své síly; duch, který doposud ještě měl úplnou vládu nad hmotou, od které závisel, a který vzdor tomu, že počal již osudný rozklad hmoty, přece ještě vítězoslavně stál nad ruinou těla nelekaje se ani dost málo, že s tělem navždy zanikne, — takový duch nepotřeboval útěchy a byl by jí hrdě povrhnul.

Mlčel jsem tedy.

I přítel se zamlčel a teprve po chvíli, jako by chtěl rozmluvu převésti na jiný předmět, podotknul:

„Nikdy bych se nebyl nadál, že zde se setkáme. Věděl jsem sice, že sem na několik dní přibude český žurnalista, že bys to však byl ty, ani ve snu mi nenapadlo. Jak se ti stále vedlo?“

V několika minutách pověděl jsem příteli vše, co si přál vědět, a skončil jsem otázkou, jak se vedlo jemu; leč v témž okamžiku, co jsem otázku pronesl, probleskla mým mozkem myšlénka, a dodal jsem:

„Teď teprve se mi zdá, že pochopuju příčinu, pro kterou se s tebou setkávám na tomto místě. Jsemť jist, že poklad, jejž jsme spolu nalezli, byl hlavní příčinou. Nalezli u tebe drahokamy, a když jsi se nemohl vykázati, jak jsi jich nabyl, padlo na tebe podezření krádeže. Není-liž pravda?“

„Nikoli!“ odtušil přítel s úsměvem člověka, znajícího záhadnou jakous záležitost, o kteréž mu někdo napovídá naivní výklad. „Drahokamů u mne nenalezeno, a nemohlo tudíž z té příčiny na mne padnouti žádné podezření. Leč zajímá-li tě ještě osud člověka, jakým jsem já, povím ti několika slovy, čeho je třeba k objasnění situace.“

Po té přítel, kterýž byl stále na zemi polo vztýčen ležel, vstal a usedl na nedalekou dřevěnou lavičku před besídkou.

Když jsem byl mlčky následoval jeho příkladu, počal vypravovati v tento smysl:

„Jako děsný sen připomínám si poslední dobu svého pobytu v Praze, kdy končil jsem svou dlouholetou namáhavou duševní práci: odhalení tajemství Balkova obrazu sv. Xaveria.

Jsem jist, že se ještě dobře pamatuješ, jaký život jsem vedl a že jsi se domyslil, v jakém duševním stavu jsem asi byl, když dokončiv šťastně svou práci nalezl jsem některé drahokamy, tak že jsem tě směle mohl vyzvati, abys mne doprovázel na dobrodružné výpravě.

Nyní, když jsem už nabyl úplného klidu, zdá se mi, že bylo vše pouhý sen. Bezpříkladně namáhavou duševní prací byl jsem již tak zemdlen, ba až k smrti unaven, že ani radost nad šťastným výsledkem nemohla již ochablé mé nervy osvěžiti.

Obzvláště v poslední době, kdy jsem ještě nebyl nabyl úplné jistoty, býval jsem tak rozechvěn a rozčilen, že jsem po celé noci téměř ani oka nezamhuřoval. Unaven kladl jsem se na lože a vstával ještě unavenější, neboť nejistota, která mé nitro rozchvívala, udržovala mne stále v zimničném rozčilení.

Byltě jsem přes míru pracoval a přes míru se namáhal; duševní můj stav podobal se pokraji šílenosti.

V tu dobu podniknuta naše dobrodružná výprava.

Vím sice, že zdál jsem se býti dosti klidným, když jsme se spolu za lunojasné noci vypravili ku kopání pokladu; leč vnitřní rozčilení mé bylo tak ohromné, že jsem jen s napjetím veškerých svých sil zachoval aspoň zdánlivě poklid ducha.

Čím více jsme se blížili k osudnému místu, čím déle jsme v práci pokračovali a neomylných důkazů nalézali, že dlouholetá duševní moje práce nebyla marna, tím více rostlo mé rozčilení.

A možno se tudíž diviti, že dostoupilo největší výše, když jsi konečně vykopal třpytící se kov a kovovou krabici?

Možno se diviti, že zůstal jsem strnulý rozčilením a radostí, že počínal jsem si jako smyslů zbavený, zvláště v tajemném okamžiku, když měsíc vyhoupnuv se ze mraků osvítil na několik okamžiků náš nález a zase se ukryl za mrak, když hned po té suchá tráva se vzňala a rudý její plamen proměnil se nevysvětlitelným spůsobem v bleděžlutý, a celou rokli příšerně osvěcoval?

Možno se diviti, že v okamžiku tom připamatoval jsem si rychlostí blesku nejdůležitější momenty, které předcházely, že zdálo se mi, jako by svatý Xaverius, jehož obraz jsem si byl tak hluboko v paměť vštípil, z nenadání se objevil v žlutém plamenu, že se vztýčil a hrozivě pozvednuv ruku kynul mi, bych uprchl?!

Vše to bylo přeludem; nicméně nervy mého mozku byly v tu dobu tak rozechvěny, že nemohl jsem míti jiné představy kromě přeludu.

Chvěl jsem se na celém těle, nevýslovná úzkost se mne zmocnila, a nevěda, co činím, letěl jsem jako furiemi hnán bez cíle z rokle.

Nevím, následoval-li jsi mne a víš-li, co se dále se mnou dělo; nevědělť jsem, co děje se kolem mne.

Pamatuju se jen, že letěl jsem přes pole, že seskočil jsem se zdi, s kterouž bylo úbočí vršiny s jedné strany v stejné výši, že jsem kvapil skrze zahradu, a pak do vrchu, neohlížeje se ani v pravo, ani v levo, tím méně na zad, odkud jsem byl tak mimořádným spůsobem vypuzen a dále hnán.

Drže křečovitě v jedné ruce lesklý kov, v druhé těžkou plechovou krabici, stoupal jsem přes pole do výše. Asi v polovici vršiny jsem cítil, že mne opouštějí síly; nemohl jsem už krabici unésti, ale přece jsem se vlekl dále, až posléze sklesl jsem vysílen na zem u jakési zdi …

Na více se nepamatuju, aniž vím, jak dlouho jsem beze smyslů ležel na zemi.

Ranní chladný vítr a oslňující záře vyšedšího slunce byly příčinou, že jsem procitnul z mrákot jako z těžkého sna. Otevra oči shledal jsem, že ležím pod šírým nebem u židovského hřbitova smíchovského. Slunce bylo již asi hodinu nad obzorem, a celá krajina leskla se v zlatých jeho paprscích jako v zarůžovělé skvoucí mlze.

Čarokrása letního jitra však mi byla lhostejnou, neboť první mou myšlénkou byla krabice s drahokamy. Rozhlížeje se kolem sebe pátrám po krabici; marně však, krabice i kov byly zmizely.“

„Ukradeny!?“ zvolal jsem přerušiv přítele.

„Nikoli!“ odpovídá tento. „Jako blesk vyskočil jsem se země a div jsem radostí nezajásal: krabice ležela několik kroků ode mne u mezi, opodál pak leskl se v slunci žlutý kov.

Téměř v mžiknutí oka měl jsem kov v ruce; však místo zlata, jež jsem se domníval míti, držel jsem v ruce kus sirníku železitého.

Upustiv jej na zem sáhl jsem střelhbitě do kapsy po kamenech, jež jsme byli porůznu nalezli, a shledal, že to skutečně smaragd a rubín, čímž poznovu oživena ve mně naděje.

Nezkoumaje dlouho kameny ty, vrhl jsem se na krabici. Byla místy rezem již tak rozežrána, že mohly jednotlivé kameny vypadnout; nepokusil jsem se tedy v chvatu ani o její otevření, nýbrž vysypal obsah její na mez.

Bylo v ní asi čtyřicet kamenů nejrůznějšího druhu, tvaru i hodnoty; spatřil jsem chalcedon, ametist, jaspis, opal, chrysolit, turmalin, topas, několik granátů, chrysoberil, mezi tím však také křemen, opuku, ba i několik odrůd uhlí.

Leč již při prvním pohledu na vysypané z krabice kameny zůstal jsem jako omráčen, neboť místo „neocenitelného pokladu“, jejž jsem hledal a o jehož existenci jsem byl úplně přesvědčen, ležely přede mnou kameny bez ceny.“

„Jak to?“ přerušuju přítele. „Vždyť pak aspoň kameny, jež jsem měl v ruce, nebyly bez ceny. Či nebyly pravé?“

„Ovšem že nebyly zcela bez ceny, ovšem že byly pravé,“ odtušil přítel. „Však místo neocenitelného, tedy při nejmenším drahocenného pokladu měl jsem před sebou pouze sbírku mineralií, jejíž cenu jsem úhrnem páčil asi na tři sta zlatých, poněvadž jednotlivé drahokamy nebyly hlazeny a vůbec byly takového druhu, že jich naprosto nebylo možno použiti k něčemu jinému leda do sbírky mineralií.“

„Jak ale přišly na místo, jež jsi po dlouholeté duševní práci tak namáhavým spůsobem naznačil co místo, na kterém musí býti poklad, o němž se byl umírající Balko tak tajemným spůsobem před tvou babičkou zmínil? Či byla snad jen tato krabička s mineraliemi tím pokladem?“

„Nikoli,“ odvětil přítel a pokračoval klidně ve svém vypravování: „Když jsem se poněkud ze svého nemilého udivení vzpamatoval, vysvětlil jsem si vše, od nalezení prvního drahokamu až po tajemné osvětlení rokle, když jsme v ní krabici nalezli.

Krabice nedostala se do rokle jinak nežli náhodou, právě tak jako jsem tam já náhodou nalezl první tři drahokamy.

Zajisté se ještě pamatuješ, že kopali jsme na místě, kde byla půda sypká, a že jsme přišli za nedlouho na celou vrstvu rumu. Rum ten byl do rokle dle všeho před lety navezen a s rumem tím dostala se tam také krabice s mineraliemi. Krabice však ležela dle všeho již před tím mnoho let v rumu; bylať rezem tak rozežrána, že měla na několika místech větší i menší průlomy.

Kameny, jež jsme porůznu v rumu nalezli, dostaly se tam dle všeho jen tím spůsobem, že při nakládání a skládání rumu některým z větších, rezem rozežraných otvorů krabice vypadly.

Když jsme krabici vykopali, viděli jsme sice, že je rezem rozežrána, a já sám se pamatuju, že mi z ní, když jsem z rokle prchal, několik kamenů vypadlo.

Žel, že byla rokle známým ti spůsobem osvětlena, čímž rozčilení mé nabylo tehda rázu šílenosti. Jinak by se nám bylo vše na místě vyjasnilo.“

„Jaké příčině přičítáš však příšerné bleděžluté osvětlení rokle a sirnatý zápach?“ tážu se.

„Příčině zcela přirozené,“ odtušil přítel. „Pamatuješ se ještě, že jsme vykopali tenkráte také několik kusů realgaru?“

„Pamatuju.“

„Já však se pamatuju ještě na více, neboť na vzdor své bezpříkladné rozčilenosti dával jsem nejbedlivější pozor na vše, co jsme konali, a co se kolem nás dělo, a vím, že’s tenkráte několik kusů realgaru pohodil stranou, a že některé z nich padly na suchou trávu opodál. Když pak se tráva od odlítnuté hlavičky sirky vzňala, vzňaly se a hořely také kusy realgaru, čímž plamen nabyl příšerné, bleděžluté barvy, jako by v osamělé rokli dělo se cosi nadpřirozeného.

„Dle toho tedy rozpadá se důsledně veškerá tvá kombinace v niveč,“ pravím. „Dle toho tedy byla veškerá tvá duševní práce marna a tajemství Balkova obrazu sv. Xaveria i „neocenitelný poklad“ pouhý klam!“

„Možná a možná také že ne!“ odtušil k mému podivení klidně přítel.

„Ty tedy ani po takové zkušenosti ještě nevěříš?“

„Nevěřím ničemu,“ praví přítel, „pouhá víra je mi tolik jako pouhý sen; přemýšlím však, soudím a kombinuju. Jedno ovšem je už jisto, že poklad, o který se jedná, není na onom místě, jež jsem naznačil. Avšak vylučuje to již existenci pokladu vůbec?“

„Což pak se nemůžeš zbavit šílené té myšlénky?“

„Nemohu, naprosto nemohu, a kdybych dnes byl na svobodě, bez odkladu bych zahájil práci svou poznovu.“

„A co tě medle k tomu opravňuje?“

„Podstata věci samé,“ pokračoval přítel. „Dvě věci jsou zde možny; buď diktoval umírající Balko mé babičce cosi zcela bezpodstatného, a pak jest ovšem vše pouhý klam, nebo diktoval věc podstatnou, a pak netřeba se ještě vzdávati veškeré naděje, když nezdařila se kombinace a cíle nedosaženo prvním pokusem. Pro obé ovšem nemám žádných důkazů; avšak kdybych veškerou svou dosavadní kombinaci musil uznat za mylnou, kdybych i téměř neviditelné známky na obraze, z kterých jsem si byl sestavil plán cesty k pokladu, musil pokládati za imaginární, o jedné věci nelze mi přece pochybovati.“

„A ta je?“

„Že mnou sestavený plán obrazu, když jsem jej dle své kombinace kladl na situační plány Prahy, na jednom z plánů těch úplně souhlasil s klikatými ulicemi, a to od domu, v němž v Balkovi vznikla první myšlénka k obrazu, až k Oujezdské bráně …“

„A nemohlo by to býti náhodou?“ namítám. „A to právě tak, jako se krabice s mineraliemi náhodou dostala do rokle a jako jsi tam sám náhodou nalezl první drahokamy?“

„Náhodou!?“ vzkřikl přítel a pokračoval: „Nevěřím v náhodu, pro mne náhoda neexistuje! Což nevíš už, že zabýval jsem se, ovšem doposud marně, řešením „problemu náhody?“

A teď bych měl ustati, teď bych měl opomenout příležitost ku zkoumání náhod, o nichž doposud ještě nemohu udati, náležejí-li mezi onen druh, pro který již známe také zákony, dle kterých se řídí, nebo mezi ony, jež dosud nutno vřaditi mezi nerozřešitelné, poněvadž nejsou známy jich zákony?

Dosud ještě nejsem přesvědčen o možnosti ani o nemožnosti nalezení pokladu, a dokud myslící člověk nebyl přesvědčen, dotud nemá a nesmí se vzdávati naděje, dotud je jeho povinností, pokračovati v práci.

A což medle, kdyby byl Balko několik okamžiků před svou smrtí mluvil jen obrazně? Kdyby byl tajemně poukázal k pokladu jen proto, aby byl někdo povzbuzen k hlubokému a vytrvalérnu přemýšlení, ke kombinaci, která i v případě, kdyby byla falešnou a mylnou, musila by bystrost jeho ducha zvýšiti?

Či nepovídá Balko ve svém posledním diktandu do slova: „A komu se podaří tajemství to vypátrati, nemůže zůstati pro lidstvo bez ceny, neboť duch jeho nabude oné síly a průpravy, jaké je potřebí k obrovskému dílu na prospěch veškerého lidstva?“

A nestálo by to za to, kdyby si člověk při této práci zjednal tolik průpravy a síly, by aspoň protivenství světa snášel s resignací muže nezoufajícího ani v okamžicích zdánlivě beznadějných, kdyby tím nabyl oné duševní síly a pružnosti, bez kterých tolik životů tak záhy klesá v prach a kterými i člověk v nejtrudnějších dobách, byť i klesl a krvácel, poznovu z prachu se zvedá a třeba pohaněn, pokořen, v hlubinách duše uražen a ze sterých ran krváceje přece nikdy nespouští svůj ideál se zřetele?“

Přítel na několik okamžiků se odmlčel, načež pokračoval:

„Teprve několik týhodnů před svým zatčením nalezl jsem v jedné z četných modlitebních knížek, jež jsem byl po matce a babičce sdědil a nikdy neotevřel, vzácnou listinu, koncept Balkova jednoho dopisu k jakémusi příteli.

List byl psán v jazyku italském. Pisatel uvádí na počátku některé úryvky ze svých mladších let a zmiňuje se o jakémsi starci Eleazarovi, s kterýmž se byl v Italii setkal, a jenž příkladem i slovy tradicionelní názory Balkovy podkopav, zůstavil jej bez rady a bez pomoci v pochybnostech, což však nezůstalo na dlouho bez vlivu na Balkova ducha.

Balko počal hlouběji přemýšleti. Vlastní jeho zkušenosti mu dokázaly nicotu nejlepších lidských úmyslů; dokázaly mu, jak klamné jsou naše naděje, jak často bývá v životě opovrhováno zásluhou, nadáním, duchem a ctností, a jak často zase slabost, zbabělost a ničemnost slavívá triumfy.

Nejděsnější beznadějnost vžírala se v jeho ducha. Často se mu zdálo, že stav se malířem, minul se cílem svého života, že měl se státi vědátorem, aby na základě vědy pokusil se o rozřešení děsné této hádanky a zasadil se pak o reformu.

Pokusil se o to; avšak tehdejší věda, tehdejší vzdělanost a osvěta neposkytly mu pražádné opory.

„Poskytuje ti vzdělanost poklidu a míru?“ táže se Balko ve svém listě. „Chrání tě před klamy a bludy, před malomyslností a zbabělostí, před vášněmi a náruživostmi, před mravním úpadkem, před padoušstvím?

Nikoliv! Jinak by nebylo tolik nešťastných, zklamaných, malomyslných, zbabělých, vášnivých a náruživých mezi vzdělanci, ba nebylo by mezi nimi také tolik padouchů.

Jak ale možno býti jinak! Kdyby chlebařští nedouci nevtloukali odpadky úřadní vědy do mládeže, by z ní učinili skoro výhradně jen chlebaře takového kalibru jako jsou sami, bylo by ovšem aspoň poněkud jinak.

Rozhlédni se však kolem sebe, zkoumej a zpytuj, a zhrozíš se té bezedné prázdnoty a pustoty, která na tě zívá.

V trudných okamžicích, když jsem přemýšlel o nicotě lidského snažení, vznikla ve mně myšlénka, že člověk aspoň poměrně může dosáhnouti štěstí neoblomnou, skalopevnou důvěrou v myšlénku, byť sebe klamnější, a snažil jsem se myšlénku svou vtěliti v tazích umírajícího sv. Xaveria …“

„Potud Balko ve svém dopisu, psaném před více nežli sto lety,“ pokračoval přítel po krátké přestávce. „Rozhlédni se nyní po stu letech kolem sebe a rci, zda a pokud se co změnilo?

Po stu letech! Jaké to změny, co tu vynálezů, co tu zdokonalení!

Po velké francouzské revoluci, po tisícerých nových vymoženostech věd a jich spopularisování, po staletém obrovském namáhání tisíců poctivců, zdaž nemusíš s Balkem zvolati, že ani nynější osvěta nechrání před mravním úpadkem a padoušstvím, před bludy a vášněmi neb aspoň, když jsi se všeho toho uvaroval, před malomyslností a zbabělostí, slovem, že ani nynější osvěta neblaží, nesílí a neuspokojuje?

Pochopuju, že jako před sto lety i nyní pouhá úřadní věda musí tě uvésti na scestí a nemůže míti jiných následků kromě zmalátnělosti, že život musí se státi břemenem vždy nesnesitelnějším, břemenem, pod jehož tíží konečně klesneme bez útěchy, bez naděje. Avšak jako byl Balko ve své beznadějnosti nalezl útěchu v pevné, skalopevné naději v myšlénku, právě tak jsem přesvědčen, že nynější stav nemůže potrvati, že nynější osvěta, která neblaží, nesílí a neuspokojuje, musí zaniknouti, aby na její troskách vznikla osvěta nová, osvěta ryzé lidskosti.“

Přítel dokončiv svěsil hlavu a zadumal se.

Nerušil jsem ho; spočívaloť v jeho vzezření tolik zádumčivosti jako ve vzezření člověka, kterýž se byl naposledy ještě vzmužil, aby pak navždy sklesl v agonii ducha.

Poznal jsem sice přítele, jakým býval druhdy; avšak síla jeho byla již zlomena, oko ztrhané, a poslední slova jeho byla také posledním vzplanutím ducha.

Po chvíli zvedl hlavu a podávaje mi ruku pravil:

„Měj se dobře! Tamo přichází dozorce mé chodby; musím jíti, ana doba mé vycházky již minula.“

A v skutku mezi vraty byl se objevil dozorce. An tam však zůstal státi a se strážníkem se rozhovořil, pravil jsem k příteli:

„Na něco jsme ještě zapomněli. Doposud jsi mi nepověděl, z jaké příčiny jsi uvězněn. Možno-li ti tedy, prosím …“

„Máš pravdu,“ přerušil mne přítel. „Byl bych skutečně zapomenul; ale budu v několika okamžicích hotov. Když jsem po osudné noci, v které jsme kopali poklad, nabyl posléze přesvědčení o svém klamu, zmocnila se mne nevýslovná lítost. Styděl jsem se před tebou, před světem, ba sám před sebou a rozhodl se, že odjedu do Vídně, aniž bych o tom komu dal zprávu.

Úmysl svůj jsem také provedl a ubytovav se ve Vídni v malé komůrce žil jsem nějaký čas bídně z nepatrného svého důchodku.

Leč kdysi po půlnoci poctila mne policie svou návštěvou a zatknula mne pro podezření z krádeže.

Byl jsem dopraven do vyšetřovací vazby a o prvním výslechu dověděl jsem se příčinu.

V době, když jsem ještě meškal v Praze, spáchána v svatomikulášském chrámě zvláštní krádež: z drahocenné monstrance na oltáři sv. Xavéria vyloupány byly všechny drahokamy.

Zavedeno tudíž vyšetřování, a poctivý kostelník chrámu při výslechu stvrdil přísahou, že odpůldne před nocí, v které se krádež udála, zastavil se náhodou, když chrám zamykal, před oltářem sv. Xaveria a viděl tam monstranci neporušenou, kdežto druhého dne ráno, když chrám otevřel, krádež sám spozoroval.

Udání to ovšem by nebylo vedlo k žádnému výsledku, kdyby nebyl poctivý a dobrý muž ten později v jakési společnosti mimochodem pronesl, že klíč od zákristie měl jsem v tu dobu také já. Připomenutí jeho udáno u soudu a ve vyšetřování pokračováno.

Kostelník musil jako svědek udati vše, co věděl, a ačkoli sám ujišťoval, že mne nemá v pražádném podezření, neměl na to vyšetřující soudce žádného ohledu, nýbrž dal po mne pátrati.

Nenadálé mé zmizení z Prahy bylo hlavní příčinou, že podezření, jež na mne padlo, zůstalo na mně lpěti.

Byl jsem stíhán zatykačem a jelikož jsem se ve Vídni neskrýval, byl jsem také v brzku vypátrán a zatčen, načež celá záležitost odstoupena trestnímu soudu ve Vídni.

Krádež byla dle všeho spáchána v osudnou dobu, kdy jsem právě končil svou namáhavou práci a nalézal se v tak bezpříkladném rozčilení, že jsem téměř ani nevěděl, co se kolem mne děje.

A tím se také stalo, že po dnešní den nemohl jsem se upamatovati, kde jsem se nalézal, když byla krádež spáchána.

Důkazů pro svou nevinu jsem neměl a nemám žádných, okolností podezřívajících a přitěžujících bylo takové množství, že nemohl jsem po provedeném přelíčení, když jsem byl odsouzen, ani slova ku svému ospravedlnění pronésti.“

„Proklatě!“ pravím, „Balkův svatý Xaverius tedy je příčinou tvého uvěznění!“

„Ano,“ vece přítel. „Leč na tom není ještě dosti; osudný obraz ten je také příčinou mé choroby.“

„Jak to?“

„Od oné noci, kdy jsme společně kopali poklad, cítím svou chorobu. Zimničně rozechvěn a rozpálen sklesl jsem tenkráte u zdi židovského hřbitova a zůstal tam v chladu nočním několik hodin beze smyslů ležeti. Od té doby …“

„Pamatuješ se snad aspoň na datum, kdy byla krádež spáchána?“ přerušuju přítele nechtěje, aby se šířil o nejtrapnější pro něho záležitosti.

„Ovšem že,“ odpovídá tento a udává mi rok i den.

„Nemýlíš se?!“ vzkřikl jsem překvapen. „Je to skutečně rok a den?!“

„Tak aspoň je udáno v aktech.“

„A nemůžeš se nikterak upamatovati, kde jsi v tu dobu byl?“

„Nemohu,“ zní odpověď dutým hlasem.

„Za to se pamatuju já,“ pravím. „V tu dobu jsme společně kopali poklad.“

Přítel upřel na mne nedůvěřivě své vyhaslé oko.

„Není možno!“ zvolal s trpkou beznadějností.

„Nejen možno, nýbrž jisto,“ odvětil jsem. „Neboť nejen že mám datum to zabezpečeno a ve svých zápiskách pod tímto datem celou podivnou událost podrobně zaznamenánu, já o tom později také vypravoval několika přátelům, z nichž každý pravdivost mého udání dosvědčí.“

Přítel, kterýž byl již před delší chvílí vstal s lavičky, stál přede mnou nepohnutě.

„Konečně tedy bude přece podán důkaz o mé nevině,“ dí po chvíli chvějícím se hlasem.

„Ještě dnes učiním přiměřená opatření, a v několika dnech jsi na svobodě.“

„Já na svobodě? Já?“ vzkřikl přítel klesaje mi do náručí.

V tom přikvapil dozorce a připomenul nám, že je čas opustiti dvůr a vrátiti se do cel.

Rozloučiv se s přítelem díval jsem se, kterak o dozorce se opíraje ubírá se matným krokem k chodbě vedoucí k nemocnici.

Odebrav se pak do „své“ cely učinil jsem bez odkladu, jak jsem byl příteli přislíbil.

Nechtěje se sám chopiti iniciativy napsal jsem v noci příteli malíři list a pověděv mu v podstatě, co jsem právě vypravoval, žádal jsem jej, aby v té věci učinil přiměřené kroky, by nevinně uvězněný přítel pokud možná nejdříve mohl dosíci svobody.

Druhého dne dopoledne, když jsem se ubíral v průvodu c. k. strážníka z trestnice k nejvyššímu soudu, vhodil jsem list do nejbližší skříně na dopisy, kolem které jsme se ubírali, a byl jsem jist, že jakmile přítel malíř můj list obdrží, nebude přítel Xaverius dlouho ve vězení dlíti, poněvadž důkaz jeho neviny byl tak jasný, že nedalo se nic jiného očekávati nežli bezodkladné propuštění na svobodu.

Po odbytém řízení u nejvyššího soudu odebral jsem se opět v průvodu c. k. zřízence do trestnice.