Svatý Xaverius/8
| Svatý Xaverius Jakub Arbes | ||
| 7 | 8 | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Svatý Xaverius |
| Autor: | Jakub Arbes |
| Zdroj: | James Naughton’s Pages Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1873 (Lumír), knižně Romanetta I, 1878, třetí vydání 1900 |
| Licence: |  PD old 70 |
Přítele Xaveria nespatřil jsem však již ani téhož, aniž nasledujícího dne, a když jsem se tázal po příčině, odpověděno mi, že choroba jeho poněkud se zhoršila, tak že mu nelze opustiti lože.
Třetího dne asi k čtvrté hodině odpolední byl jsem z nenadání zavolán do žalářníkovy kanceláře a zvěstováno mi tam, že byla udělena amnestie ve věcech tiskových.
Přečetli mi ještě dotyčný dokument, dali mi jej podepsat a sdělili pak, že jsem na svobodě.
Vrátil jsem se do „své“ cely, sebral své věci a provázen dozorcem spěchal jsem chodbou k východu.
U vrat, vedoucích do dvora, v němž jsem se byl procházíval, pohlédl jsem zběžně do dvora a mimovolně jsem se zastavil.
U besídky, u které jsem se byl s přítelem Xaveriem setkal, ležel tento na nosítkách. Chtěl jsem zabočiti do dvora, abych se s přítelem rozloučil; avšak strážník u vrat stojící vida mne s malým příručním vakem v ruce na odchodu sklonil svou zbraň a pravil:
„Dále na dvůr nesmíte! Jste na svobodě! Nemám tudíž práva, vás tam pustit.“
„Rozhlédnout se snad mohu?“ tážu se.
„Můžete,“ děl strážník.
Popošed tudíž několik kroků až na práh vrat, rozhlédnul jsem se po dvoře, jenž byl v zlatých paprscích k západu se chýlícího jarního slunce zvláštního nabyl rázu, tak že se zdálo, jako by pošmurnost jeho aspoň na několik okamžiků byla z něho vypuzena.
Pololeže a polosedě odpočíval přítel Xaverius na hrubé houni na nosítkách. Byl oblečen v trestnický šat, jenž byl na prsou poněkud rozhalen.
Dolejší část těla byla přikryta starým pláštěm, zpod kterého vyčnívaly obnažené nohy.
Hlava přítelova byla poněkud na zad nachýlena; na smrt bledý, ba zsinalý obličej byl obrácen k modré jasné obloze. Levá ruka přítelova spočívala na jeho prsou, pravice, v lokti ohnutá, visela k zemi.
Za hlavou jeho pak bylo vidět z hrubých latí shotovenou besídku …
Dlouho jsem stál nepohnutě, nemoha odvrátit zraků od trpícího muže; neboť v okamžicích těch se mi zdálo, že nevidím několik kroků před sebou přítele, s kterým jsem byl před časem tak důvěrně obcoval, nýbrž muže dle podoby sice známého, avšak vším ostatním úplně cizího, slovem, že vidím před sebou — umírajícího svatého Xaveria …
Poslední okamžiky, jež jsem strávil na blízku přítele, ztrpčila mi nevýslovná lítost …
Rozloučil jsem se s přítelem bez stisknutí ruky, beze slova …
Nežli jsem opustil trestnici, zastavil jsem se ještě u žalářníka. Požádal jsem jej, aby přítele mého, malíře v Schönbrunnu, uvědomil, kdyby se něco důležitého příteli Xaveriovi přihodilo.
Za několik minut byl jsem na svobodě a opět za několik minut ujížděl jsem již v první drožce, kterou jsem prázdnou potkal, k Schönbrunnu.
Doptal jsem se na přítele malíře velmi snadno a zastal jej v elegantním pokojíku na pohovce na pohled vážného, ba skoro smutného.
„Obdržel jsi můj list z trestnice?“ byla má první slova.
„Obdržel a učinil vše, čeho jsi sobě přál, — avšak …“
„Nuže?“ dím s největší netrpělivostí.
„Už je pozdě!“
„Není možno! Proces musí býti znova proveden; neboť při tak zjevných důkazech neviny, jež podám, není možno, by soud odpíral obnovení procesu. Nešťastný přítel Xaverius musí opět nabyti svobody …“
„Již je svoboden!“ dí přítel. „Nepotřebuje se domáhat již žádné spravedlnosti; zde viz!“ po té podává mi telegram.
Sotva jsem do telegramu nahlédl, zachvěl jsem se.
Žalářník vídeňské trestnice zvěstoval k mé žádosti, že přítel Xaverius několik minut po mém odchodu z trestnice na dvoře, kam jej byli na nosítkách na čerstvý vzduch vynesli — zemřel …
Nepromluvil jsem ani slova.
Nežádal jsem již od přítele, aby mi prokázal ve Vídni podobnou ciceronskou službu, jakou jsem mu byl před lety prokázal v Praze; rozloučil jsem se s ním, a on sám, cítě, co asi v mé duši se děje, nezdržoval mne.
Za nedlouho byl jsem na nádraží a druhého dne časně z rána již v Praze.
Od smrti přítele Xaveria uplynuly skoro tři roky, a po celou tu dobu nemohl jsem se odhodlati k návštěvě svatomikulášského chrámu, abych se po letech opět jednou podíval na osudný a tajemný Balkův obraz svatého Xaveria.
Kdykoli jsem si připomenul přítelův osud nebo tajemný obraz, jenž byl osudu toho příčinou, zmocnila se mne vždy podivná úzkost, přecházející časem skoro až v nepochopitelnou bázeň.
Jsem přesvědčen, že kdyby plán stran vydávání nejvýtečnějších maleb českých měl býti někdy srealisován, a já měl při tom spolupůsobiti, nemohl bych se nikdy odvážiti popisu obrazu, který mne nejvíce zajímal, poněvadž ho nikdy již v životě svém nespatřím …
Když jsem počal psáti toto vypravování, chtěl jsem podivuhodné Balkovo dílo aspoň ještě jednou vidět. Přemohl jsem takořka násilně svůj odpor a odebral se jednou odpůldne do chrámu svatomikulášského.
Chrám byl náhodou úplně prázdný.
Sotva však jsem přistoupil před obraz a na umírajícího mnicha pohlédl, zavířily mou duší tisíceré vzpomínky. Připomenul jsem si okamžik, když jsem se před oltářem tím poprvé setkal s přítelem Xaveriem; připomenul jsem si jeho tajůplnou podobnost s tváří umírajícího svatého na obraze, připomenul jsem si bezpříkladně namáhavou duševní jeho práci při šíleném odhalování tajemství Balkova mistrovského díla, jakož i přítelův osud a poslední jeho okamžiky, — a v duši mé vzkypělo cosi jako nevýslovná lítost a nevýslovný hněv.
Bylo mi jako člověku, u něhož počínají se jeviti symptomy šílenosti. Nevím už ani, jak se to stalo, avšak pamatuju se zcela dobře, že z nenadání octnul se v mé ruce otevřený kapesní nůž a že mžiknutím oka letěl po svatém Xaveriovi na obraze …
Na štěstí však se nůž zarazil do dřevěného sloupu oltářního …
Nemohu a nesmím tudíž nikdy již spatřit Balkovo nesmrtelné dílo, jež bylo příčinou smrti muže, kterýž byl i ve svém poblouznění genialnější, nežli sám původce umírajícího sv. Xaveria.