Svatý Xaverius/6

Svatý Xaverius Jakub Arbes
5	6	7

Údaje o textu
Titulek:	Svatý Xaverius
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	James Naughton’s Pages Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1873 (Lumír), knižně Romanetta I, 1878, třetí vydání 1900
Licence:	PD old 70

Nyní po letech, když událost tu vypravuju, z klidného a objektivního vypravování ovšem se zdá, jako bych byl co účastník právě líčených podivných scén zachoval největší chladnokrevnost.

Musím se však upřímně vyznati, že jsem byl tenkráte v nejvyšší míře rozčilen.

Duševně a tělesně uštván i unaven dovlékl jsem se domů. Mým mozkem vířily tisíceré myšlénky a po celou noc — vlastně po několik hodin, jež ještě scházely do rána — nemohl jsem rozčilením ani oka zamhouřiti …

* * *

Od šťastné noci, v které jsme s přítelem nalezli poklad, jehož vypátrání bylo spojeno s tak bezpříkladným duševním namáháním, uplynula asi tři léta, aniž bych se byl o nenadále zmizelém příteli čeho dověděl. Byltě zmizel nezůstaviv po sobe ani nejmenší stopy.

Maje z počátku za to, že stihla jej nějaká nehoda, pátral jsem po něm v prvních dnech po jeho zmizení s horlivostí starostlivého přítele.

Kolegové jeho v úřadě odpověděli mi na mé otázky, že ode dne, kdy mi byl vypravoval, jak vypátral poklad, v úřadě již se neukázal; sousedé v domě, v němž bydlil, sdělili mi, že den na to asi k polednímu přišli do přítelova bytu neznámí dva muži a že vše, co v bytu se nalézalo, naložili na vůz a odejeli. Kam jeli, nikdo nevěděl a také se po tom nepídil; přítele samého nikdo již nespatřil. Poslednější okolnost aspoň poněkud nasvědčovala tomu, že přítele nestihlo žádné neštěstí, nýbrž že nejspíše se svým pokladem tajně odejel, aby snad nemusil z jeho nalezení nikomu skládati účty. Přes to vše nemohl jsem sobě tajemné zmizení jeho vysvětliti hlavně proto, že znaje jeho povahu, jakož i vřelé, upřímné přátelství ke mně, nemohl jsem se domysliti příčiny, pro kterou byl zmizel, aniž by byl o tom něco sdělil mně, před kterýmž nemusil míti a po sdělení odkrytého tajemství Balkova obrazu dle všeho také žádného tajemství více neměl. Veškeré mé pátrání po příteli, jakož i po příčinách jeho zmizení zůstalo však marno.

V době té nastal i v mém vlastním životě důležitý obrat. Byltě jsem až dosud žil bezstarostně svým studiím a přípravám k praktickému životu; z nenadání však mne neuprositelné poměry přinutily, abych hledal místečka, kde bych, byť sebe bídněji, mohl svou existenci zakotviti.

Nenalezna, jak jsem již na počátku tohoto vypravování připomenul, žádného podobného místa, musil jsem se chopiti zaměstnání, ke kterémuž není sice potřebí žádných vysvědčení, žádné protekce a žádného doprošování se, při kterémž však také ani nejvirtuosnější reklama aspoň na delší dobu nepomáhá: spisovatelství, a stal jsem se, jak již za našich literarních poměrů vůbec skoro ani jinak býti nemůže, za nedlouho žurnalistou.

V několika měsících pocítil jsme již také příjemnosti stavu, jejž jsme si byl zvolil.

Rok 1868 chýlil se ke konci; známá persekuce byla v plném proudu. Místodržícím v Čechách ustanoven general, a v Praze prohlášen „výmineční stav“.

Několik dní po té stal jsem se odpovědným redaktorem oposičního politického denníku nebo-li jinými slovy „beránkem,“ jenž snímal „hříchy“ svých kolegů, s kterými byl dříve beztrestně páchal podobné „hříchy“, za které jiný kolega již pykal v pusté, osamělé cele novoměstské nebo svatováclavské trestnice.

V krátké době napáchali jsme tolik nepromijitelných „hříchů“, že trest doživotního žaláře býval by pro mne trestem mírným.

Na štěstí však jsem byl jen jednou odsouzen do žaláře na dobu čtyř měsíců a po upotřebení všech možných opravních prostředků právních byl jsem konečně přinucen, trest svůj v novoměstské trestnici nastoupiti.

Jelikož státní návladnictvo pražské při dvou porotních soudech mých, v kterýchž jsem byl za nevinna prohlášen, podalo zmateční stížnost, ustanovena byla v záležitosti té veřejná řízení před nejvyšším soudním dvorem ve Vídni.

Za tou příčinou byl jsem v průvodu c. k. zřízence z pražské trestnice dopraven do kriminálu vídeňského a tam na několik dní „ubytován i pohostěn“.

Nežli však jsem do Vídně odejel, napsal jsem příteli malíři, s kterým jsem byl před lety ukul plán stran vydání nejvýtečnějších českých maleb v barvotiscích, že „navštívím“ Vídeň, a jelikož se byly i politické poměry poněkud změnily a tu a tam již také se proslýchalo, že bude udělena amnestie pro politická provinění, vyslovil jsem naději, že naskytne se mu snad příležitost, aby ciceronskou službu, kterou jsem mu byl před lety prokázal v Praze, mohl mi prokázati ve Vídni.

List došel a přítel mne očekával.

Bylo mi popřáno, navštíviti přítele malíře aspoň na několik hodin. Byl jsem přijat vlídně a srdečně, a při sklence výborného vína připomenuli jsme si s přítelem také exkursi po pražských chrámech.

„A na plán vydati české malby v barvotiscích jsi nezapomněl?“ tážu se přítele.

„Nezapomněl,“ dí tento, „provedení však je nejen nesnadné, nýbrž pro mne zde ve Vídni nyní naprosto nemožné. Politické vlny jdou příliš vysoko, a za takové doby nedaří se umění, zvláště českému uměleckému podniku, kdyby při něm měli býti vídeňští umělci jakýmkoli spůsobem súčastněni. Ostatně nevzdávám se ještě myšlénky té, ačkoli jsem přesvědčen, že nelze ji provésti, dokud nevyjde iniciativa výhradně jen z českých kruhů, a dokud čeští umělci nezasadí se o její srealisování. Čechům není již třeba, žádati za cizí pomoc; majíť již dosti sil i prostředků, jen vůli a něco odhodlanosti …“

Musil jsem slovům přítelovým přisvědčiti.

„Kopii jednoho obrazu však musím míti ještě dříve nežli někdo pomyslí na provedení našeho plánu,“ pokračoval přítel, „a zjednám si ji, jakmile zavítám do Prahy.“

„Který obraz tě tak zajímá?“ tážu se.

„Balkův umírající sv. Xaverius v chrámě svatomikulášském.“

Odpověď ta vzbudila ve mně celou řadu upomínek na přítele Xaveria, a věda nyní, že přítel malíř obzvláště se interesuje o mistrovský obraz Balkův, vypravoval jsem mu vše, od prvního setkání se s přítelem Xaveriem před Balkovým obrazem, až po jeho zmizení po nalezení pokladu.

Malíř naslouchal s napjetím, a když jsem skončil, byl by mne otázkami zasypal. Neměl jsem však naprosto více času, a nebylo tudíž jiné pomoci, nežli se rozloučiti.

Slíbiv, že jej navštívím, jakmile opustím vězení, rozloučil jsem se s ním.

„À propos!“ volá přítel, když jsem byl již mezi dveřmi. „Nezapomeň, kdybys něco potřeboval, že budu od zejtřejšího dne v Schönbrunnu. Ostatně budeš uvězněn toliko do soboty, a dnes je již čtvrtek: amnestie je podepsána. Na shledanou tedy!“

„Na shledanou!“ opakuju a ubírám se k budově c. k. zemského co trestního soudu, kam jsem asi po třetí hodině odpoledne dorazil. „Přijali“ mne tam sice dle předpisu, avšak „vlídně“, ba skoro až „přátelsky“, ale přece mi vzali klobouk i peníze a vůbec vše, čím bych si byl mohl ublížiti neb co by některý z „kolegův“ mohl ukradnouti, anebo čím bych se byl vůbec mohl prohřešit proti domácímu řádu.

Hned v prvních okamžicích jsem se přesvědčil, že ve vídeňském kriminále není všechno tak ryze německé, jak by se zdálo.

Žalářník Čech, rodák z Chrudimi, duchovní správce Moravan od Jihlavy, ba i dva „dozorci chodeb“ lámali češtinu tvrdíce, že byli jako vojáci před lety v Čechách posádkou, že by si přáli, aspoň ještě jednou Prahu spatřit, že však to již sotva bude možno, poněvadž „služba nedovolí“, a kdyby i dovolila, že nestačí příjmy téměř ani na ukonejšení hladu, tím méně aby zbylo na cestu do Prahy pro pouhou zábavu.

Dvou výhod, jichž jsem jako politický vězeň ve vídeňském kriminále požíval a kterých nám v pražských trestnicích naprosto odepřeli: čtení politických časopisů a úplně volné procházení se na čerstvém vzduchu ve dvoře třeba po celý den — použil jsem s nemalým potěšením. Prolítnuv několik večerních listů, jež jsem si byl objednal, vyšel jsem na dvůr.

Bylo nad míru příjemné dubnové odpůldne. Obloha byla skoro po celý den úplně bez mraků a jarní slunce hřálo již jako v červnu. Dvůr tvořil pravidelný čtverec, jehož každá strana byla asi třicet sáhů dlouhá.

Asi šestá část dvora byla ohražena a nalézaly se v ní záhonky s klíčícími již zeleninami. Ostatní část byla vydlážděna, tu a tam nalézal se nějaký strom a uprostřed byla z latí sbitá besídka, obroubená vysokými šeříkovými keři, na nichž počínaly již drobné lístečky vyrážeti.

Dvůr byl pustý a jenom čtyři strážníci, každý v jednom rohu dvora, procházeli se s nasazenými na puškách bodáky volným krokem na vykázaných místech. Časem přeběhl přes dvůr nějaký trestník v průvodu dozorce, nebo jej přešla známým loudavým krokem nějaká osoba úřadní.

Několikráte přešel jsem přes dvůr po jedné straně a obešed pak uprostřed dvora se nalézající besídku, byl bych ve své promenadě pokračoval, kdyby nebylo cosi zvláštního moji pozornost tak upoutalo, že mimovolně jsem se zastavil.