Svátky na Vyšehradě/18.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
17.	18.	19.

Údaje o textu
Titulek:	18.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 98–102. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S prosebnou tváří stál nejvyšší lovčí před knížetem svým. I jemu byl věrný Boreš nejdříve zprávu o nehodě jinochově přinesl, a vladyka nemeškal, Jaromíra hned o milost prositi. Bylť se muž letitý, za dne v svědomí poděšen, již poněkud utišil, a nyní toliko nebezpečí ochrance svého před očima maje, nelenil ještě toho večera do knížecích komnat vstoupiti.

„On jest syn můj!“ řekl tu ke knížeti hlasem bolestným. „Ušetři krev mou, pane! dobrá je zajisté a čistá, i naučí se v mezech rozkazů tvých prouditi.“

„Chvalitebná jest péče tvoje o jinocha, jenž ti život zachoval,“ odpověděl Jaromír, jehož lidumilné srdce prosbami hned se obměkčilo; „ale já nesmím důstojnost knížecí nechat prstem opovážlivým przniti.“

„Nuže tedy neutracuj hocha pro služby otce jeho, pane milostivý!“

„Já ho nechci utratit. Ale co pravíš o jeho otci? Prokázal on mi služby nějaké? Znám já otce jeho?“

„On stojí před tebou!“

„Ty, můj příteli? Aj, pro milý Bůh, jak by to bylo možná?“

„Náruživý pohan byl živ před mnohými lety v domě knížete pohanů Sázavských; i byl chován v domě jeho jako syn, a jediná dcera knížecí darovala mu lásku svou — i byla slabá při prosbách jeho a ve sladkém pláči svěřila mu brzo, že matkou jest. Veliké bylo leknutí člověka vášnivého, neboť znal přísnost otce knížete. A vskutku jí měl také zkusiti. Otec jiného ženicha ustanovil dceři své, a nešťastného milence sežírala žárlivost a žádost po pomstě. I bloudil vyhnanec po krajích, až ho cesta k Vyšehradu přivedla, kdež i syn knížete Sázavského, od boha odpadlý, přebýval.

Tu svedli ucho vyhnancovo, že se naklonilo k učení o bohu cizím, a srdce jeho rozdychtilo se po zisku, jakýmž jej pro nevěru k bohům domácím vábili. Odřekl se bohů svých, ano v zaslepenosti své vyvedl i sbory se znamením kříže na mírumilovné bratry, jižto se dosavad Světovidu klaněli. Žárlivost a pomsta vedla kroky jeho, on ale usiloval sebe přemluviti, že mu nové učení tuto povinnost ukládá, i poplenil hrad knížat pohanských. Starého vládce v krvi tonoucího a dceru jeho již co matku nalezl, i odňal jí rukou ukrutnou lůna jejího letorost. Avšak pohané se opět zotavili, ještě jednou se na ně usmál Světovid; ale zrádná ruka nabrousila také opět meč na zrůstající plémě a uchystala hořících věnců do příbytku jeho. Sám se boje pomsty, vyvedl ještě jednou náruživý odpadlík sbory Vyšehradské, a to k úplné zkáze skřítků Sázavských, a heslo jeho bylo: Všecko pro Boha pravého! — Moje to heslo bylo — já ustrojil zkázu bratrům svým, a veleben a povýšen byl jsem za to od nového pána, knížete Vyšehradského. Krví příbuznou zprznil jsem ruce své, avšak poupě z lůna Vrahomířina, krev svou, nemohl jsem zhubiti; nechtěje ale svědka činů svých na očích míti, dal jsem dítě učiteli svému v nové víře, odpadlému totiž bratru Vrahomířinu. I byl jinoch až dosavad živ u pěstouna svého, jejž otcem nazýval, na poušti, kam se tento v nábožné horlivosti ze hlučného světa byl uchýlil. Včera však vrátil se syn k otci svému, jenž tě nyní prosí: odpusť vinu hochu nezkušenému a vhodiž ji na váhu služeb mých pro tvůj dům knížecí!“

„Ano, odpusť jinochu, bratře můj!“ ozval se v tom i prosebný hlas dívčí, a Miloslava vkročila přes práh z komnaty vedlejší, kdež byla celou rozmluvu vyslechla. „Odpusť, pane, statnému jinochu, neboť i sestru tvou dnes uchránil.“

Podivil se Jaromír této nové zprávě, a společným prosbám odolati nemoha, propustil Výhoně z vazby. Jakoby v obejmutí synově odlevy a oddechu za všeliké muky probuzeného svědomí dojíti měl, spěchal muž letitý s novou silou k jinochu, těše se na radost jeho, až z vazby vykročí. Avšak Výhoň ani slova nepromluvil. Němý poslouchal výčitky i radování se omladlého vladyky, a jako bez vší vůle kráčel za ním do známých komnat.

„Živé blesky!“ zvolal posléze vladyka netrpělivě, „což pak jsi mluvy pozbyl, zamilovaný holube? Odpovídej pak předce otci svému — mluv, vypravuj, co by tě potěšilo?“

„Co by mě potěšilo?“ odpověděl jinoch, an byl za dlouhou chvíli vladykovi do očí hleděl. „Ano, já ti to povím, a to bude poslední moje slovo na Vyšehradě. Nehodím se do spolku vašeho, neboť srdce moje se ještě nenaučilo nežádati, po čem se roztouží, a ústa moje neumí ještě jinak mluviti, nežli jak jim srdce káže. Děkuji tobě za přízeň, pane vladyko, jakous mě obdařiti slíbil. Zejtra se vrátím na poušť k otci Podivínu.“

„Nevrátíš, nevrátíš!“ zvolal Klecanský a jinocha prudce k srdci přivinul, „ty jsi můj, a žádná síla tě více z loktů mých nevytrhne!“

„Žádná?“ ozval se tu za ním hlas nepovědomý, a když se vladyka obrátil, spatřil na prahu jizby státi ženu vysoké postavy. „Žádná?“ opětovala ještě jednou, „ani zrada na vlastní krvi, Hřivso Sázavský?“

„Ha, Vrahomíra!“ ztrnul vladyka a jako zdrcený se potácel.

„Nezhynul tedy ještě had v prsou tvých, jenž ti jméno mé věčným sykotem opakuje?“ promluvila nyní žena, do jizby vstupujíc. „Chystej se, věrný miláčku a bohumilý vyznavači — pomsta přichází!“

„Co chceš ode mne?“ zasténal vladyka, oči od Vrahomíry odvraceje.

„Ano, co chceš, postavo strašlivá?“ ozval se také Výhoň. „Muž tento mi synovského práva udělil, a dokud noha moje na vždy práh jeho nepřekročí, nedám mu příkoří činiti!“

„Ha, jsi ty ten holub divoký,“ ozvala se Vrahomíra, „jenž mi dítě odvádíš? Nestav se mi v cestu, an s tímto zrádcem rozprávím, sic by i tebe hněv můj uchvátil.“

„Nechtěj, abych se zasmál!“ prohodil jinoch. „Já se hněvu božího nebojím, neřku-li ženského hrození. Slova tvá jsou plevy, jež do větru zafouknu.“

„Ale ruka má jest ocelem obtížena!“ zvolala žena hněvivě a sáhla po dýce, již měla za pásem ukrytu.

„Ustaň, Vrahomíro!“ zkřikl nyní Klecanský, rychle mezi ni a jinocha pokročiv. „Ustaň, matko! a nezbrocuj ruku ve vlastní krvi! Obejmi jinocha — on je syn tvůj!“

„Syn můj?“ zděsila se žena a dýku pustíc, jako bez života před jinochem státi zůstala.

„Syn její?“ zkřikl Výhoň a radostným překvapením trna, jako u vidění brzo na vladyku brzo na neznámou ženu pohlížel.

„Syn její,“ doložil Klecanský, a jinocha za ruku chopiv, blíže k Vrahomíře jej dovedl. „Tuto poklekni před nohama matky své i s otcem svým, kterýž tě útlého z náruči její unesl a posud před očima jejíma ukrýval. Tuto vzývej milost její s otcem svým, jemuž dvacetileté výčitky v prchlivém srdci hlodavého červa krmily.“

„Matko!“ zasténal jinoch hlasem se třesoucím.

„Synu můj!“ zvolala Vrahomíra a s hlasitým pláčem, prvním to po mnohých letech, vrhla se Výhoni na prsa.

Náhlým pocitem oblažené matky rozehřála se ledová kůra kolem srdce pohanské mstitelky, i zapomněla žena, že byla pro pomstu přišla v dům Přemyslovců, a proudem nenadálé, nepoznané, dávno oželené rozkoše uchvácena, nechala se bezděky nésti, kam s ní srdce ploulo.

„Tys tedy vskutku matka má? Tys otec můj?“ divil se Výhoň, pln plesu brzo vladyku brzo Vrahomíru objímaje. „Ale pro živé bohy — jakž to možná? Nejsi-liž ty Vrahomíra, matka Boleslavky, jak mi řečeno? A já bych tedy bratr její byl?“

„Tys bratr její — jedna matka vás porodila i napájela krví svou!“ odpovídala rozjařená kněžna pohanská. „Mocní jsou bohové, a tajné jsou cesty jejich! Já zlořečila otci tvému co vrahu tvému, já mu zlořečila co vrahu dcery své: a hle! bohů milost mi oba pupence pod střechou svádí, kam jsem přišla pro pomstu. O Hřivso, Hřivso! proč tě moci černé tak zavedly, proč jest míra přestupků tvých tak veliká, a proč blahost doby této tak nesmírná, že se srdce jako v slabém člunu na zbouřených vlnách kotácí, nemohouc ani tam ani sem cele se skáceti!“

„Odpusť, Vrahomíro!“ zvolal Klecanský hlasem, jenž byl Vrahomíru co dívku sladce jímával. „Veliká jest míra mých přestupků, ale veliká i lítost má!“

„A Bůh od věčnosti, Bůh pravý, nesmyšlený lidem krátkozrakým velí prominouti, byt i hříchů vrch až k bráně milosti jeho dosahoval!“ promluvil v tom někdo za ním, a na prahu se objevil stařec v oděvu poutnickém s obnaženou hlavou, s očima k nebi obrácenýma, Mírná a líbezná byla tvář jeho, a po pás mu šedivé vousy plynuly.

„Otče Podivíne!“ zkřikl Výhoň a letěl příchozímu v ústrety.

„Příteli — bratře!“ zvolal vladyka, vrhaje se poustevníkovi na prsa.

„Přítel i schovanec můj a sestřenec vítají mě srdečně v dávno nevídaných komnatách,“ promluvil tento, když se byl z objetí obou poněkud vyvinul; „jediná sestra v dálce zůstává a s hněvem zápasí, k němuž ji zlí bohové popichují. Vrahomíro! což pak tě ještě ani dlouhá léta lásce nenaučila?“

Bez pohnutí — bez sebe hleděla žena na muže neznámého. Ústa chtěla něco šeptati — ale slova na rtech mřela.

„Vrahomíro! — bratr Mečislav tě volá! Zpomeň si na dny mladosti!“

A s hlasitým vykřiknutím padla mu žena okolo krku.

„Přemysle — pane můj! Kněžno moje!“ ozvaly se nyní ještě jiné hlasy po síni, k Výhoni se přitulila Boleslavka, a na prahu stál s rukama sepnutýma věrný Nedomysl.