Svátky na Vyšehradě/19.
| Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl | ||
| 18. | 19. | 20. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 19. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 103–104. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Těžká byla noc na Vyšehradě před svátky Přemyslovskými. Vrahomíra zjevila spiknutí Vršovců i zaradovala se myšlénkou, že syna svého na stolec Přemyslův dosadí. Ale jinoch se dal do smíchu.
„Ajta, paní matko! Otec Podivín mě učil, abych v úctě míval kníže Bohem zvolené; a byť i naň byla sáhla ruka hocha nezkušeného, když mu pán činil příkoří, předce jest pánem mým, a věrně mu budu sloužiti. Nech ty čepici Přemyslovu na hlavě Jaromírově. Pánbůh sám uzná, kdy mu ji bude mít strhnouti.“
„A já bych tedy nadarmo byla tak dlouho o povýšení rodu svého, o zvelebení bohů svých pracovala?“ promluvila Vrahomíra, ve hlubokých myšlénkách před sebe hledíc, jakoby na rozcestí stála, nevědouc, kam kroky zatočit. „Nyní u cíle měla bych zapomenouti na prolití krve své a bratrů svých? na zhubení bohů? na přísahu svou?“
„Nejkrásnější květy krve tvé pnou se nyní okolo tebe, sestro má!“ promluvil nábožný Podivín, „a z krve bratrů tvých vzejde plémě požehnané až na věčnost. Bohové praví pak nedají se hubiti slabou rukou člověčí; a z hlíny zemské učiněno jest, cokoliv hněv lidský zničuje. Bůh jediný od věčnosti zkoušel tě po mnohá leta i svedl nyní se svými, abys poznala moc a pokořila se vůli jeho.“
Noc těžká ve mnohé a tajné rozmluvě uprchla, i přišlo pověstné jitro, jež v temnošerém lůně zkázu chovalo na dům Přemyslovců.
Umluveno bylo všecko s Vršovci a kněžnou pohanův; ale jakož potají zradu kul Kochan proti knížeti, opřela se nyní zradou proti Kochanovi, ve prospěch syna svého, matka Vrahomíra.
Známť jest onen lov, kterýž jako na vchod svátků Vyšehradských, čili vlastně na zasvěcení nové své vlády Vršovští Pražskému knížeti uchystali. Náhle a s mnohým povykem obklopila zrádná chasa v hustých lesích nešťastného Jaromíra.
„Šťastnou cestu za tatíkem!“ chechtali se rozpustilejší; a Kochan s úsměchem na šalebné tváři řekl k němu:
„Svlíkej knížecí roucho, pane Jaromíre! dosti dlouho viselo na zženštilé hračce; i musíť nyní také tělo mužnější zdobiti!“
A Pochvata, k dílu hanebnému najmutý, na to ihned k zděšenému přistoupiv, ruku naň vztáhl, aby jej k dubu přivázal, kamžto pak zrádcové, jako do terče, z luků stříleti chtěli. Tu však náhle zavzněl mezi zástupem hlas Výhoňův, a silná ruka jinochova chopila se bývalého kejklíře, i pozdvihnuvši jej poněkud, tak jím o zemi mrštila, že velikán, odraziv si vnitřnosti, bez sebe ležeti zůstal na kořání věkovitých dubů, ježto měly svědky býti knížecí vraždy. A zkřiknutí jinochovo bylo i heslem pro lid Vrahomířin, kterýž pospolu jsa na honbě s čeledí Vršovců, ihned na zbujníky a společníky jejich se uvrhnul a po krátké ale zoufanlivé seči dvanácte náčelníků jal. Mnozí prchli — mezi nimi také ostražitý Kochan.
Jako ochrance svého obejmul nyní Jaromír Výhoně i představil jej sestře své na Vyšehradě, kdež byla zatím Vrahomíra s Klecanským a lidem svým bděla, by napředené spiknutí nevypuklo. A veliký byl ples radostné Prahy nad zachráněním dobrého knížete, a všechněch oči obracely se po kněžně posledních pohanů, po dceři její a po statečném jinochu, jenžto se nyní i dle rodu svého ucházeti směl o milost sestry knížecí.
Bez přetrže počaly na to svátky na Vyšehradě i schýlily se vesele ku konci — těm toliko smutné, na něž pro zradu popravcova ruka se chystala. Poslední den svátků byl i poslední den jich života, a oči ze všech krajů dívaly se pro výstrahu na jich utracení.