Svátky na Vyšehradě/17.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
16.	17.	18.

Údaje o textu
Titulek:	17.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 93–97. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V soumraku ztopila se Praha i vysoké hory okolo ní.

Lampa hořela na stole v komnatě Strojbojově, zažloutlou září osvětlujíc vysokou postavu ženskou, kteráž tu nepokojně semotam přecházela, jakoby na někoho čekala.

Byla to pověstná kněžna českých pohanů, velebná postava, asi pět a čtyřicetiletá, ve dlouhém šedivém šatě slovanském. Tváře její byly ubledlé i věkem a žalostí uvadlé; avšak patrny byly na ní dosavad známky půvabů bývalých.

„Tu tedy stojím,“ mluvila v duchu sama s sebou; „tu stojím u pramene šťávy jedovaté, jež pokazila kořeny života mého. Zde stojím mezi vámi, duchové otců bohomilých, a mnou pomsta přišla na bohopusté syny. O Vyšehrade, Vyšehrade! tys mnoho zlého na rod můj odchoval; dlouhá léta prahla jsem po prahu tvém, na němž pomsty prapor zatknouti musím: a předce nevím, mám-li tobě nyní zlořečiti anebo tvým střechám žehnati. Odpusťte, bohové! slabé je srdce matky, a byť je i patnácte let pomsta vaše byla krmila. Dítě své mám spatřiti — Boleslavku mou!“

V tom se dvéře otevřely, a do komnaty vešel Strojboj, přiváděje s sebou dívku a malého mužíka.

„Strojboji! Strojboji!“ zkřikla žena hlasem povýšeným, ruce proti němu a dívce napínajíc; „vedeš mi blaho mé?“

„Tuto jest dítě tvé!“ odpověděl vážně bohatýr, s dívkou k ní přistoupiv.

„Boleslavko moje!“ zkřikla nyní žena hlasem ještě pronikavějším, i vrhla se na dívku a v náruč ji sevrouc, úpěla sladkou bolestí: „Dítě moje! krev má! živote můj!“

A dlouho držela ji takto v loktech.

Mimo vzdechy její bylo ticho v komnatě. Strojboj tu stál v hlubokém vnitřním pohnutí, a mužík byl na kolena padl, tvář až k zemi sklonil, a takto na rukou skoro leže, horké slzy proléval a bohům děkoval.

„Dcero má!“ promluvila posléze opět Vrahomíra, a okem mateřské rozkoše na Boleslavku zhlédla. „Jsi-liž to vskutku, dávno oželena? O podívej se mi do očí, abych ve tvých mladosti své obraz uzřela! Otevři ústa, dítě mé, aby se duše má zpomenutím na zvuky let nejšťastnějších v rozkoši napásla!“

Ale dívka byla se dosavad jako bez života všemu poddala: stála tu nyní bez pohnutí a beze slova, Černé oči pevně a neodvratně opírajíc o neznámou ženu.

„Sluha tvůj k tobě zas přichází, kněžno milostivá!“ ozval se nyní mužík, vzchopiv se se země, a jásaje, líbal jí okraj oděvu. „Perun skončil zkoušení pravověřících a dny radostné posýlá na cesty jejich.“

„O vítej mi, duše věrná!“ promluvila k němu velitelka. „Vrahomíra zůstane tvou dlužnicí, a byť i všemi statky dlouholetou péči tvou zaplatiti mohla. “

I podala mu ruku při těchto slovech, a mužík ji políbil; potom se na patě otočiv, k dívce přikročil.

„Boleslavko — holubičko — kněžno moje! Otevři očinka i pohledni dobře, kdo to před tebou stojí! To jest matka tvá!“

„Matka má!“ zkřikla dívka, a jakoby se z vyjevení byla protrhla a nyní teprva před sebou osobu státi spatřila: pohleděla na mužíka a s něho sběhla okem na Vrahomíru. „Tys matka moje?“ zkřikla opět, oběma rukama za hlavu se chopivši, jakoby podvodnému snu věřiti nemohla. „Tys tedy krásný ten obraz, ten dobrý Bůh, jenž mě na cestách provázel a po němž dosavad nadarmo touha moje dychtila? O krásně, krásně vyjevil jsi se, blažený můj sne, a šťastna bude Boleslavka na srdci matky své.“

I klesla Vrahomíře na prsa, těsně se vinouc k mateřskému srdci. Veškerá bytost její rázem se převrátila, i zdálo se, že pohlednutím na matku posléze onu prázdnost v duši své vyplnila, kteráž ji dosavad jako na smyslech roztržitou byla činila.

V tom veběhl Kochanův Boreš do komnaty.

„Bratře Nedomysle!“ byla slova jeho, když se před ostatními byl uklonil, „příteli Výhoni hrozí nehoda. Vsazen je do vazby, a Kochana slyšel jsem o bezhrdlí jeho rozprávěti.“

„Ha, Přemysle můj!“ zkřikla Boleslavka hlasem bývalým, „to byla ta orlice s knížecí korunou, jež poděsila Boleslavku při hrách! To byly oči její, kteréž tě jako kouzla zavedly! O bratře, bratře můj!“ bědovala dále a s bolestí uvrhla se v náruč matčinu. „Zachovej mi bratra, matko má!“

„Kdo jest člověk, o němž mluvíte?“ tázala se s podivením kněžna pohanská; a Nedomysl jal se o jinochu vypravovati, co byl pro oba na pasece i ve hradě učinil, když jim Kochan strojil úklady.

„Kochan?“ podivila se Vrahomíra. „Ha, dle toho poznávám nových bohů vyznavače! Lehkomyslnou hračku s vášněmi smyslů svých vedou, an se doba blíží nad celou zemí strašně rozhodná! Proč ale dítě mé jinocha bratrem nazývá?“

„Ó tváře jeho se na mne ve snách smávaly!“ odpovídala Boleslavka v obyčejném vytržení svém. „Ty a on jste mě na rukou nosili, a starostlivě obletoval okolo mne holub můj, když sokol dravý hrozil peří bílé krví zkáleti.“

„Kdež tedy jest jinoch?“ tázala se opět Vrahomíra. „Jakého povolání má na Vyšehradě?“

„Cizincem jest na Vyšehradě,“ řekl na to mužík, „a pohostinsku přišel k vladykovi Klecanskému.“

„Klecanskému?“ zděsila se kněžna, jakoby ohlas nejstrašlivějšího hromu duši její byl pronikl. „Klecanskému?“ opětovala ještě jednou, a náramný hněv počal jí krev bouřiti, takže se nevlídně od vlastního dítěte utrhla.

„Tak jest, kněžno milostivá!“ odpověděl Nedomysl v pokoře. „Jinoch knížecímu lovčímu život zachoval, a ten jej přijal za syna.“

„V nejhlubších kořenech zničiti měl život jeho!“ zabouřila Vrahomíra hlasem strašlivým; „zničiti veškerou památku jeho na zemi, a strašlivou kletbou vyhnati jej i po smrti ze spolku bohomilých, aby do věčnosti duše jeho bloudila po neobmezených světa končinách. Pusť z mysli bratra šalebného, dítě mé! Podvodník jest a zahubí srdce tvé!“

„Není, není krahuj dravý!“ prosila dívka. „Duše moje miluje jinocha, jako Libunka miluje ženicha svého — tohoto zvěstovače nehody miláčka mého.“

„Nenáviděti ho musíš,“ volala Vrahomíra, „jakož matka nenávidí, cokoliv patří k domu proklatého zrádce, jejž tu zovou Klecanským!“

„Ty nejsi matka má!“ zkřikla dívka i trhla sebou, jako jindy mezi kejklíři dělávala, a oči její podivně zářily. „Matka moje milovala ve snách Přemysla mého; ty ale ostré drápy brousíš na holuba mého. — Pojď, poleť, slavíku můj!“ mluvila dále s hroznou úzkostí, mužíka za sebou ku dveřím vlekouc; „poletíme do háje, kde kvítí roste bez hadů!“

„Boleslavko! — Milostivá kněžno!“ zvolal mužík úzkostně, brzo k dívce brzo k matce její se obraceje. „Nedej zahynouti dítěti svému! Potopen je kořen pannina života i vrchol radostí jeho ve srdci jinochově tajnou mocí bohů nezpytatelných; i hoden jest jinoch lásky její a milosti tvé.“

Veliký byl hněv kněžny pohanské na Klecanského, avšak ještě větší, aspoň přirozenější byla láska její k dítěti, a největší byl by pro ni žel býval, kdyby poklad sotva nalezený byla měla opět ztratiti. Strastiplná bouře zmítala jejím srdcem.

„Věční bohové!“ zvolala konečně, „okažte mi cestu, po kteréž by nyní služebnice vaše kráčeti měla, jež dlouhá léta pomstu na zhoubce vašeho chystala.“

Na to přistoupila ke Strojboji.

„Hřivsovi se okáži!“ promluvila k němu; „podívám se, jak daleko jej šlechetnost přivedla, a zdali veškeré hlasy svědomí svého udusil. I musí mi zprávu dáti o jinochu, bez něhož by se dceřino srdce odvrátilo od matky!“