Svátky na Vyšehradě/16.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
15.	16.	17.

Údaje o textu
Titulek:	16.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 89–93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jako zlatý, božím prstem utkaný čaloun visela na západě obloha nad vysokým vrchem, a růžové červánky padaly z ní na temeno hory protější, na pověstný Vyšehrad. Tisíce mušek honilo a točilo se po knížecích sadech v posledním úsvitu zapadajícího slunce, a líbezný zápach povstával z rozmanitých, dechem nastávajícího večera okřívajících květin. Ticho bylo kolem, diváci byli se po hře roztrousili, a jen Jaromír s knížecí sestrou a s Kochanem procházel se tu ještě na čerstvém povětří. Opodál vedlo několik služek Miloslaviných a knížecích panošů polotichý hovor.

„Byla to podivná dívka,“ promluvil nyní Jaromír, „a rád bych se byl o ní více dověděl. Zdáloť se, jakoby s jinochem, jejž Klecanský za syna přijal, dávno a dobře známa byla.“

Ale marný byl dotaz knížete. Jediný Kochan byl by naň mohl odpovědíti, ten však musel se chránit, aby s pravdou na jevo nevyšel, i byl již prvé hovor na jiné věci otáčel. Nyní jej na zejtřejší honbu přivedl.

I těšil se na to jitro Jaromír, a k podobnému veselí i sestru pobízeje, vděčnými slovy Kochanovi radost svou vyjevil.

Tu jim vstoupil Výhoň do cesty.

Byltě jinoch při rozcházení se diváků také ustoupil, avšak neobrátil kroků ze sadů.

Pobouřen ve mladistvém srdci, hnal se hloub mezi stromoví, kde si o samotě odlehčiti hodlal vzdychnutím a pohovořením se svou bytostí.

„Jemu tedy jen pohledy laskavé, jemu i medová slova?“ mluvil tu sám s sebou. „A já bych mu předc ani ruky nestisknul — leda bych ji ošemetníku vylomiti měl! — A to proto jemu všecko, poněvadž v lepší kolébce líhal nežli já? Ajta, pane Kochane, stran toho s tebou ještě promluvím! Obrať si očí, kam se ti líbí, jenom na tu pannu nekoukej! přisám Bůh, toho nebudu trpěti! Já tebe znám, i vím, zač tě potrestati. Potrestám tě, anebo mi dobrovolně s cesty ustoupiti musíš!“

I obrátil se při těch slovech, jakoby jižjiž na Kochanu slovo své vyplniti chtěl. Najednou se však opět zarazil.

„Pozor, Výhoni!“ začal novou rozprávku se svou láskou a žárlivostí. „Kdož ví, byla-li slova Miloslavy ke Kochanu tak medová, jakových ty žádáš dojíti? Kdož ti poví, vskutku-li tobě zrzavý na cestě překáží? — Knížecím radou ho nazývají? Tím si buď, a s větší počestností úřad svůj zastávej, než jakou jsem já u tebe až posud nalezl. Ale kdož mi poví, není-li také něčím u Miloslavy? Ajta, zeptám se ho na to! Zeptám se i Miloslavy, a z úst Jaromírových musím slyšeti, že brouk jsem, jenž nesmí z kola vykázaného vylézti. Pan Klecanský je mrzutý otec a neumí povědíti, proč bych na Vyšehradě jenom sloužiti měl, milovati však nemohl.“

Na to rovnou cestou v tu stranu zaměřil, kdež byl Jaromíra s Miloslavou na procházce zahlídnul.

„Kníže a pane můj!“ jal se před ním mluviti, nemoha bázeň, kteráž ho nyní před Miloslavou pojala, docela přemoci; „otec můj mě učíval pravdu milovati nade všecko a po její stopě pátrati. I pověděl mi také, že otevřeno býti má ucho i srdce knížat před hlasem lidu, a já pilně dosavad se držel slov otcovských i věřil v naučení jeho.“

„Nu, a co nyní u mne pohledáváš?“ otázal se Jaromír, potěšení nalezaje v jinochově prostotě.

„Neposlouchej řečí jeho, pane!“ promluvil mezi to rychle Kochan i zatáčel se s knížetem, jinocha chtěje minouti. „Jsou to zvuky surového dřeva, a nehodno jimi sluchu tvého tížiti. Jesti to také trestuhodná opovážlivost, touto dobou na knížecích sadech meškati.“

„Ajta, pane Kochane!“ ozval se na to Výhoň, „tobě, tuším, knížecí rado přezdívají: Ale já si právě myslil: může-li kníže slova ošemetníkova poslouchati, může i k řeči ze rtů pravdomluvných ucho nakloniti.“

„Ha, nestydatý rolníku!“ rozlítil se vladyka, „ty nebudeš dlouho urozenost mou káleti!“ A s těmi slovy meč vytrhna, po jinochu se rozehnal. Ten ale uskočiv a kvapně lovecký svůj nůž vytasiv, tak hřmotně vykřikl, že se Kochan zarazil.

„Zpátky, zrádný vladyko!“ byla slova jeho; „nedej, abych ostří nože svého na tobě jako na divokém kanci zkoušeti měl! Hrozil jsi mně, abych se ti po třetí s odporným úmyslem do cesty nestavěl: tu mě máš, tu stojím opět, a běda tobě, sáhne-li na tebe ruka má!“

„Schovejte zbraň!“ zvolal Jaromír, i s Miloslavou mezi oba pokročiv. „Nepřenáhli se z ochotnosti ve službě mé, Kochane! A ty mladíku, jenžto se opovažuješ ocel obnažiti před knížetem na jeho nejvěrnějšího přítele, honem obrať kroky své od nás, abych pro toho, jenž tebe za syna přijal, na provinění tvé zapomněl.“

„Já se učil zbraň tasiti před očima jediného Boha, jenžto povyšuje i ponižuje veškerá knížata na zemi,“ odpověděl jinoch rozhorlený; „a lidská ruka nezadrží pravici mou, když sáhne po zbrani. Já netasil ocel na tebe. Já přišel k tobě, jakož mi byli povídali, že se chodí k muži, jemuž pečovati jest o každého z národu. A já jsem také z národu, i nechci mezi ním býti nejmenším. Může-li věrnost, zmužilost a síla důstojného místa v národě dobyti: poruč, pane, Výhoni, a seč býti může člověk, vyvede sluha tvůj.“

„Přesvědčeni jsme o vůli tvé i činu tvém,“ přejala nyní Miloslava řeč; „což ale pohledáváš touto hodinou na knížecích sadech?“

„Co že tady pohledávám, paní moje?“ řekl Výhoň, a hlas jeho nabyl nevýslovné jemnosti. „A to ty se mě tážeš, panno knížecí? Jako slunce moje skvěla jsi se dnes od jitra před mýma očima, až mi tě náhle mrak nenáviděný hrozil ukrýti. S Kochanem viděl jsem tě rozmlouvati, jako slovy líbeznými, a duše moje zahořela bolestí.“

„Co je tobě do rozmluvy mé s vladykou?“ tázala se kněžna s podivením i s jakýmsi tajným tušením.

„Já nenávidím Kochana, a líto jest mi slov medových, jež před nehodným rozhazuješ, neboť sám po nich toužím, jak orel po slunci.“

I zapýřila se Miloslava při této řeči, neboť se byli kolem ní a knížete služky i panoši nastavěli, přivábeni byvše neobyčejně silným jich hovorem; a panně zdálo se nyní, jakoby její vlastní nejtajnější a sotva v duši zniklý hlásek jinochovým přenáhlením na jevo byl přišel před čeledí.

I obrátila se, aby kvapně odešla.

„Miloslavo! Miloslavo!“ volal jinoch i chtěl se za ní rozběhnouti; ale Jaromír mu vkročil do cesty.

„Stůj, chlapče pomatený!“ zakřikl jej; „noha tvoje běží do hrobu!“

„Nuže tedy tam pojď se mnou!“ zasoptěl jinoch celý bez sebe, a chopiv knížete za prsa, chtěl ho s sebou vléci za Miloslavou.

V tom ale zableskly se meče v rukou všech panošů i povznesly se mu nad hlavou.

„Ustaňte!“ zvolal Jaromír, lekna se, aby snad sám škodu neutrpěl; avšak Výhoň žádného nebezpečenství před sebou nevida, byl by i s ním do prostřed mečů se uvrhnul, kdyby nebyl na blízku opět hlas Miloslavin zazněl.

Byla totiž panně knížecí nezkušenost a neohroženost jinochova připadla, a z bázně jakési vrátila se, aby horším ještě výstupům předešla.

„Výhoni, co počínáš?“ volala, kvapíc mezi pobouřený zástup. „Učili tebe takto v úctě mít knížete svého? A hodláš se takovouto službou zavděčiti paní své?“

„O Miloslavo, Miloslavo!“ zvolal jinoch bolestně, a Jaromíra pustil i meč od sebe odhodil. „Odpusť člověku na poušti vyrostlému a smyslů zbavenému!“

Při tom si zakryl rukama tvář, jakoby se před nebem i před světem styděl, a vypukna posléze v hořký smích, nechal se od panošů odváděti do vazby, kterouž mu za trest určil Jaromír. Nevěděl již, co se kolem děje, a ve studu i bolesti své na vzdáleného učitele mladosti své zpomena, zvolal:

„K veselým svátkům poslal jsi mě na Vyšehrad, otče můj!“