Svátky na Vyšehradě/13.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
12.	13.	14.

Údaje o textu
Titulek:	13.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 75–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Nuže, tedy se ještě jednou mezi hejno divokých holubů skrýti musíme!“ vzdychnul Žertoň, když s Boleslavkou od knížecího lovčího odcházel, kteráž pevně se držela Výhoně, takže jinochu jinak lze nebylo, nežli dívku na určité místo doprovodit. — „Ještě jednou podíváme se k společníkům veselůstek i těžkostí našich, a potom teprva na zlatých perutích domů poletíme.“

„Neopouštěj dívku svou,“ prosila Boleslavka Výhoně; „onať bude med a kvítí snášeti holoubku svému. Neopouštěj holubici svou.“

I těšil jinoch dívku, poněkud rozezlen, že ji Klecanský přátelsky nepřijal, a nijak si vyložiti neuměl, proč mu náhle s dívkou obcovati zakazoval, ba skoro ani dovoliti nechtěl, aby opuštěnou na jiné místo doprovodil.

Tu jim Kochanův Boreš na cestě se nahodil. Spatřiv totiž bratra s dívkou i s jinochem z domu pána svého vycházeti, a vyslechnuv od čeledi domácí, jak se roztržka v Kochanově komnatě byla skončila, hned pln pečlivosti za odešlými se pustil, aby na blízku vyčkal, jak se jim u Klecanského povede.

„Pojď se mnou, bratře,“ promluvil nyní k mužíku. „Já sice nemám přístřeší vlastního, ale dívce tvé opatřím pokojného místečka, jen když vespolek Libunku mou poprosíme a otci jejímu nějaký stříbrný plíšek okážeme.“

„O stříbro mi není,“ odpověděl hbitě Žertoň; „ale upřímná srdce musím hledati, a nechť bych celou Prahu proběhnouti musel.“

„Toho ti nebude potřebí, a obstaralé nohy své na jinou chůzi ušetříš,“ řekl zase lovec Kochanův, a uchopiv bratra za ruku, o několik kroků s ním ke předu se hnul. „Pro památku matky naší tě prosím, bratře, pojď se mnou. Rád bych ti okázal, že pravou lítostí srdce mé naplněno — budu se bratrsky o tebe starat. Pojď se mnou k Libunce.“

Takto dotíral na Žertoně, ale než mu tento odpověděti mohl, již naň také pozadu někdo zavolal. Sluha vladyky Klecanského za ním pospíchal.

„Rychle otoč kroků svých,“ volal naň, „abys opět před pána mého předstoupil.“

„Pojď, holubičko, půjdeme zpátky,“ promluvil Žertoň po této zprávě k Boleslavce, s radostí se příležitosti uchopiv, aby dívku pod mnohomocnou ochranu přivedl, ačkoliv byl s hořkostí od Klecanského odešel. Ale Boleslavka, jakoby nebyla slov jeho ani zaslechla, Výhoně rychlým krokem za sebou táhnouc, na prostranné náhradí utíkala, kdež ji rozmanité podívání poutalo. Hemžilo se tu totiž strakaté množství zvědavých hostů, přišlých podívat se na přípravy k radovánkám a veselostem o svátcích Vyšehradských. Rolníci a měšťáci, mládenci a starcové, dívky a ženy procházeli se tu vespolek, brzo dlouhým řadám stavení, brzo nádhernosti a pevnosti vysokých věží se divíce a rozličné báchorky o sídle mnohopověstném si vypravujíce. I octnula se tedy dívka kejklířka u prostřed veselé směsice v živle svém, jako ryba u prostřed jezera; oči se jí jiskřily, hlava povznesla, celé tělo napnulo.

„Měj zatím Boleslavku na starosti,“ prosil Žertoň Boreše vida, že dívka ubíhá, „a na mne potom počkej.“

I stiskl mu bratr pravici a nechal ho jíti k lovčímu.

Bledý, žalostivý seděl vladyka ve své ložnici. Oči jako skleněné k zemi hleděly, prsa vysoko se dmula, a chvíli stál již malý kejklíř u dveří, nežli si ho vladyka povšimnul. Posléze hlavu pozdvihna, divě se na mužíka podíval.

„Kde zůstala dívka — dcera kněžny Sázavské, jak jsi povídal?“

„Nalezlať útočiště u duše věrné,“ odpověděl mužík pokorně, „i pobude u ní, dokud možno nebude uchýliti se pod perutě mateřské.“

„Živa je tedy vskutku ještě Vrahomíra?“ zděsil se vladyka, rychle se vztýčiv; ale krev se mu byla tak zbouřila, že s třesoucíma se kolenama opět na sedadlo klesl a tváře ve dlaň zahalil. „Živa tedy ještě,“ mluvil pak sám k sobě slovy jen polohlasnými. „O jak vysoký musí již býti strom pomsty její a jak hluboko zatknuty musí míti v srdci jejím kořeny!“ — Posléze opět se zmuživ, s temným názvukem tázal se mužíka: „Znáš ty kněžnu Sázavskou?“

„Moudřeji a věrněji byl bych snad učinil, kdybych o ní byl cele pomlčel,“ začal Žertoň po krátkém rozmýšlení; „ale potřeba dítěte jejího a radost moje, že jí zase okraj šatu políbím, jakož i to vědomí, že tajemství do prsou pána poctivého ukládám, zavedly mě, že jsem snad dříve o věci promluvil, nežli je radno veřejně činiti. Ano, pane a dobrodinče můj! já znám, neb aspoň znal jsem kněžnu Sázavskou. Ale již patnáctkráte změnila země česká jarem a zimou podobu svou, co jsem paní drahou neviděl a pro ni plakal co pro mrtvou.“

„Patnáckráte?“ opáčil vladyka temným hlasem, jakoby se bál o věci promluviti. „Před patnácti lety, tuším, rozkotáno bylo sídlo Sázavských pohanů i potřen zatvrzelý kmen knížat jejich?“

„Dobřes pověděl, pane a dobrodinče můj!“ dosvědčil mužík, a sotva se pláče udržel při bolestném pomnění na zhoubu domácích bohů a pánů i bratří svých. „Patnácte let je tomu, co se poslední letorůstka čistého kmene slovanského v Čechách zlomila.“

„A ty lituješ té doby, kdy se poslední žertva modloslužebníků pálila?“ zaškaredil se vladyka.

„Nikoli, nikoli,“ dokládal se rychle tajný pohan, od mnoha roků přinucen, bohy své u veřejnosti zapírat. „Nelituji doby té, neboť vejskáni bylo za oněch dnů po Vltavě i po Labi, ačkoliv okolo Sázavy ve hlubokých lesích pláč se ozýval. To mi ale, pane, za zlé nepokládej, že truchlím, zpomenuv si na příčinu oněch těžkých dnů.“

„Rozkaz knížete Boleslava zničil pusté pohanstvo!“ prohodil vladyka.

„Rozkaz knížete Boleslava ovšem ruce české na lebky české ozbrojil — dobřes, pane, pověděl! Ale Boleslav měl rádce nevěrníka, odpadlíka, zpronevěřilce — oh, jazyk jména nenalezne, jímž by to černé provinění vyjádřil! Člověk to byl, jejž otec Vrahomířin z prachu nízkosti pozdvihnul, kterýž pak dívce knížecí o lásce šeptával, ubohou oklamal, bohům se zpronevěřil, bratrů se odřekl, pána svého zradil — ohavný Hřivsa —“

„Mlč, mlč!“ zasoptil nenadále vladyka, a vyskočiv, křečovitě zaťatou pěstí na stůl udeřil. Strašlivo bylo naň pohlednouti. „Kdo ti dovolil žíhadlem štírovým dotýkati se prsou raněných? Jazyk ti vytrhnu!“ řičel dále, hněvem celý zmodralý, a rozběhl se na mužíka, jakoby ho zničiti chtěl; v tom ale kročil Výhoň do dveří, a vladyka, pohledem na jinocha opět smyslů svých nabyv, ustal v běhu svém a vypukna ve hlasité štkání, na prsa mu se uvrhnul.

I byltě Výhoň s Borešem Boleslavku až do příbytku knížecího zahradníka dovedl. Otce, majícího po sadech i po hradě plny ruce díla k nastávajícím slavnostem, doma nezastihli, a jen Libunku ve přívětivé sedničce nalezli.

„Miluješ-li hocha svého, Libunko,“ jal se tady upřímný Boreš k dívce mluviti, „učiň, aby přijal otec bratra mého a tuto pannu pod střechu svou.“

Zpytavým okem podívala se naň Libunka, vidouc ale tvář jeho vyjasněnu, porozuměla mu i zaradovala se potají a přívětivě uvítala příchozích.

„Hubičku ti dám s radostí,“ řekla při tom ještě k Boreši a zlehka se rtoma tváří jeho dotkla, „hubičku ti dám radostí, žes mi tak milých hostů přivedl.“

A Boleslavka zasmála se dobromyslné dívce, i přitočila se k ní a políbila ji. Neobyčejná živost jí pohrávala, co byla davem strakatého množství lidu po náhradí proběhla.

„My si budeme sestro říkati,“ prohlásila se Libunka, podivnou bytostí Boleslavčinou dojmuta; „i budeme se milovati, jakož milujeme ženichy své.“

„Ženichy?“ zasmála se Boleslavka, plesem jako šílená, a poskakujíc i rukama tleskajíc, obrátila se k Výhoni: „Ženichy! — Slyšel jsi, holoubku? — Tys ženich můj!“

I nezabraňoval jinoch dívce, aby jej objala a políbila, neboť duše jeho ani nevěděla, co dívka počíná. Zpomínalť si v tom okamžení na dobu ranní, kdy mu v náruči Miloslava ležela, a mladá krev jeho začala při zpomnění tom vřeleji prouditi. Byloť mu najednou, jakoby náramná zpousta srdce jeho svírala, najednou však opět, jakoby přeplněno bylo sladkostí, kterouž ani pojmenovati neuměl. Viděl, že se Boreš a Libunka objali, a když na knížecí pannu pomysliv, v duchu ji sobě po boku postavil, ještě výše v srdci mládeneckém se zanítil. Nemohl si vysvětliti, co se s ním vlastně děje, a v podivných myšlénkách bral se nazpět ke vladykovi, dívky zanechav co nové přítelkyně o samotě ve příbytku zahradníkově.

„Otec Klecanský je muž mnohé zkušenosti,“ rozmlouval na cestě sám s sebou; „on mi poví a poradí, jak ty hlasy v prsou utišit, jak tu touhu zasytit a toho těsna pozbýti.“

A s těmi slovy vstoupil do ložnice k lovčímu, kde jej neočekávané uvítání potkalo.

„Zůstaň, zůstaň u mne, synu můj!“ prosil ho tu vladyka slzící, „a zažeň ty šeredné obludy, jež děsí otce starého. Upřímná bude láska má i veliká míra její; ale na dívku po kněžně Sázavské — pro živé nebe! — na dceru Vrahomířinu nemysli, hochu můj! Té nesmíš nikdy požádati za ženu.“

„Ajta, milý otče vladyko, jaké tě straší myšlénky?“ pousmál se jinoch. „Jáť nehodlal nikdy Boleslavku co ženu obejmouti. Já ji mám rád — a kdož by nemiloval kvítko spanilé? Ale když mi v náruči leží a do očí hledí, není mi jinak, nežli jako když jsem otce objímal.“

„Tedy ne za ženu?“ zvolal vladyka, a výraz bolesti zmizel s tváří náhle objasněných. „Tedy jako bratr sestru chcete sebe milovati? O pak mi rychle přiveďte dívku kněžny Sázavské! buduť ji co zřítelnici oka svého šetřiti.“

I chvátal Žertoň radostným krokem ze dveří, a vladyka citem překonaný uvrhnul se na židli. S tlukoucím srdcem a s uzardělými tvářemi přistoupil k němu na to Výhoň i usmíval se, jen aby úzkosti pozbyl, jež mu náhle poněkud srdce svírati počala.

„Otče vladyko!“ promluvil k muži bolem stíženému; „otec Podivín mě učil slova míti na jazyku, jak mi z duše vyrůstají. I doufám, že tě potěším, když i u tebe dle slov jeho se zachovám.“

„Co chceš, synu?“ tázal se jemným hlasem vladyka, a po jinochu ruku vztáhna, k sobě ho přivinul.

„Učinils mi prvé zmínku o ženě,“ začal opět Výhoň, „a hněv tě pojal, an se ti zdálo, jakobych na Boleslavku co na ženu pomýšlel. Já však myslím na jinou dívku, otče vladyko!“

„A pověděl jsi již otci Podivínu, že myslíš na dívku?“

„Aj, otec Podivín ji nezná. Jáť sám ji teprv dnes poprvé spatřil.“

„Dnes poprvé? tedy zde na Vyšehradě? Při sám Bůh! ty miluješ cesty rychlé. A kteráž je to dívka?“

„Miloslava, do jejíž milosti jsi mě dnes ráno poroučel!“

Vladyka sebou trhnul, a jakoby sluchu nevěřil, na jinocha se díval, jenž mu srdečně do očí hleděl.

„Živé blesky!“ řekl konečně, „ty máš horkou krev, mladý člověče; i musím se postarati, aby ti hrdou lebkou nepropukla.“

„Proč?“ tázal se jinoch prostě. „Myslíš, pane, že bych Miloslavy nezasloužil, anebo že by ruce mé tuze neumělé byly, aby dívku z domu knížecího obejmouti dovedly? Otec Podivín mi vypravoval, že byl Přemysl pouhým rolníkem.“

„Ale Miloslava není Libuší, a ty nejsi Přemyslem,“ vskočil mu vladyka do řeči. „Tys malý brouk, a Miloslava je vznešené slunce.“

„Slunce jest; ale já jsem orel a troufám si k němu dolítnouti!“

„Nedolítneš, dokud já na tebe dohlédati budu, abys perutí svých neopálil, nezkušený mladíku! Nesmíš ty z kola vybíhati, v němžto ti běh nebe vykázalo, aby se jiným cesty nezmátly, po nichžto všickni k jednomu cíli spěcháme, kdež nám kyne za odměnu blaženost!“