Údaje o textu
Titulek: 12.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 72–75.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Události předešlé noci, zvláště pak pohled na Boleslavku, byly nejvyššího lovčího bolestně dojaly. Zniklo v něm zpomenutí na leta mladosti, a červ zlého svědomí počal mu nedobře vyléčenou ránu znova rozjitřovati. Bylť si Klecanský těžké viny vědom, a z vědomí toho, s nímžto nadarmo již pětmecítma let zápasil, byla i ona trudná malomyslnost počátek vzala, v jakovéž dnes ráno ke své chase rozprávěl. I sám Výhoň stál mu před očima co živá památka dávnoletého provinění, a protož mu skoro volněji bylo, když i jinocha na honbu s kněžnou vypravil a pak o samotě zůstal. Pozdější důvěrná rozmluva s knížetem, jevícím velkého účastenství na šťastném jeho zachránění, ovšem jej potěšila i mraky mu s čela poněkud zaplašila; ale sluneční jasnost utěšené mysli ho předce neobestřela.

V hlubokých myšlénkách seděl zase ve prostranné jizbě, a jakoby v bouřlivém moři tonul, ohlížel se po blízkém břehu, jehož by se ke své spáse pevně uchytil.

Výhoň, Boleslavka, Vrahomíra — tato tři jména zněla mu v uších jako ohlas soudního dne. V tom se otevřely dvéře, a do jizby vešli Výhoň s Boleslavkou, vladykovi i třetí obraz, Vrahomířin totiž, na paměť i před oči uvádějíce.

„Co jest?“ zvolal Klecanský, nepokojně se sedadla svého vyskočiv.

„Z lovu přicházím,“ odpovídal jinoch, „a dobrou kořist si přivádím. Viděl jsi už sice laňku mou i pohnul se jejím pohledem; ale toho jsi se jistě nenadál, že ji krev panská kojila.“

„Krev panská?“ opětoval vladyka a zraků svých s Boleslavky ani nespustil. Stálať tu dívka v pěkném rouše, jak je toho času panny z bohatých domů nosily. Neboť stará hospodyně Kochanova byla rozkaz dostala, o dívku co nejsnažněji pečovati a vším jí vyhověti, po čem by srdce toužilo; dívka pak nezdráhala se ani těla hnutím, když ji starostlivá žena v úhledné šaty oblékala. Co ji byl Meduna do Kochanových komnat odnesl, nebyla hlasu vydala, nebyla oka pozdvihla; jako neživotný stroj nechala sebou vládnouti. Až kdy Výhoň opět na Vyšehrad vešel a hlas jeho na blízku vězení jejího zazněl: jakoby pouhým dechem a ozvěnou slov jeho byla obživla, náhle se z rukou Bohušiných vytrhla a ven ze dveří letíc, jakoby po rozlehlých staveních Vyšehradu dobře známa byla, rovnou cestou k jinochu spěchala. V tom samém oděvu stála nyní před nejvyšším lovčím.

„Krev panská?“ opětoval tento slova Výhoňova; a mužík Nedomysl, jenž byl za jinochem do jizby vešel, blíže na to přikročiv, hluboko se před ním pokořil. — „Pane a dobrodinče náš!“ jal se k němu mluviti, „veliká byla tvoje milost dnešní noci, kdežtos útočiště pod svou střechou připověděl dívce a otci jejímu, ačkoliv jim Bůh mocný příbytky v prachu vykázal; i naději se tedy, že touže milostí i teď srdce své otevřeš, když ti povím, že v ní dceru z knížecí kolébky a věrného sluhu i pěstouna jejího osloníš. Avšak dovol, pane, především otázati se, proč jsi včera, spatřiv tuto pannu, jméno vyslovil, uzavírající v sobě celé vysvětlení té tajné pohádky, v jakovou jsem až dosavad život Boleslavčin před veškerým světem zastíral? — Znal jsi, pane, Vrahomíru, kněžnu Sázavskou?“

„Chceš mi dechnutím pekla smysly ožehnouti?“ zkřikl Klecanský, silně sebou trhna. „Proč se mě ptáš na Vrahomíru?“

„Protože je matka holubičky mé,“ odpověděl mužík, prchlivosti vladykovy poněkud se ulekna.

„Matka této dívky?“ zkřiknul vladyka a po celém těle trna odstoupil, jakoby ho výjev nadpřirozený byl poděsil. „Matka této dívky?“ zvolal ještě jednou. „Hodláš, ty pomatenče, s vladykou Klecanským pošetilé žerty tropit?“

„Žádné žerty — žádné žerty!“ volal mužík, ruce prosebně spínaje. „Ty jsi znal Vrahomíru — v duši mi šeptá hlas vševědoucích bohů, na tváři ti to vidím — ty jsi znal kněžnu nešťastnou! Podívej se na Boleslavku a řekni, jestli se růže růži, hvězda hvězdě více podobá, nežli Vrahomíra dívce mé?“

„Dcera Vrahomířina — květ z lůna kněžny Sázavské —?“ zvolal nyní vladyka, i blížil se k dívce a vztahoval ruce, jakoby se nejútlejšího kvítka dotknouti chtěl. Ale v tom padlo oko jeho na Výhoně a místo obejmutí vkročil kvapně mezi něho a dívku. „Pryč, pryč!“ zkřikl vyděšen, „toho květu se nedotýkej, z toho páchne záhuba!“

„Ajta, otče, upokoj se,“ řekl Výhoň, slovům vladykovým porozuměti nemoha. „Na omylu jsi. Oku mému zalíbilo se v pohledu na Boleslavku, onať moje holubička jest, a zobáček růžový nezahubí jarého sokola.“

„Já ale nesmím trpěti, aby se tě dotýkal tento zobáček růžový!“ horlil vladyka. „Já musím zeď mezi vás oba vetknouti, aby se neobjímala ramena vaše; sice oba strastiplným plamenem zetlíte. Chudou kejklířku mohl milovati jinoch, jejž vladyka Klecanský synem nazývá; ale dcery kněžny Sázavské musí se varovati na věky!“

I vyrazil slova tato náramnou prudkostí, a viděti bylo na něm, že by opravdu něčemu zlému rád zamezil.