Svátky na Vyšehradě/11.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
10.	11.	12.

Údaje o textu
Titulek:	11.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 70–72. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kněžna Miloslava byla hned po nehodě své honbu skončila a vracela se mimo obyčej záhy ku branám nádherného Vyšehradu. Slunce nebylo ještě ani z třetí části dráhy své zlatou báň Neklanky políbilo. I povstalo podivení na Vyšehradě, a to tím větší mezi oněmi, jižto divou lesní šelmu spatřili, kterou dnes kněžna skolila.

Výhoň, poručiv se kněžně do milosti, ježto dnes zaň pochvalu a obdivování tržila, bral se poněkud umdlen z velikého náhradí k obydlí nového otce svého. Nebyl však ještě na první stupeň kamenných schodů dostoupil, an jej někdo pozadu zastavil.

„Prosbu od mužíka a dívky jeho přináším,“ promluvil naň člověk neznámý.

„Od Žertoně a Boleslavky?“ podivil se Výhoň. „Při sám Bůh, což pak jsem proto na Vyšehrad přišel, abych nejedl a neodpočinul, alebrž pomáhal, nevěda ani proč a komu? Neuchýlil se kejklíř s holubičkou svojí hned po ránu k vladykovi, kterýž jim ochrany přislíbil?“

„Neuchýlil se ubohý,“ odpověděl člověk neznámý, a bezděky s ním jdoucího vedl nazpátek. „Přistřihnuty jsou perutě jejich a smutni sedí oba v úzké kleci.“

Byltě to Boreš, jenž tu Výhoně zachytil a nyní s ním k obydlí Kochanovu kráčel. Toužebně byl naň již od rána čekal, a poznav ho nyní mezi známou chasou loveckou co jediného s tváří nepovědomou, pilně kroků jeho střežil, aby mu svěřiti mohl, co jej stran bratra tížilo. S podivením poslouchal ho jinoch, nemoha pochopiti, proč by kdo dívku unesl; avšak dalším povídáním zasvitlo se mu v čisté, nezkušené duši, a ta se roznítila hněvem.

„Pro syna matky své zradu páchám na pánovi,“ dokládal nyní Boreš; „ale ty mně, pane, stejnou měrou nesplácej, neboť je hlas krve mocnější, nežli povinnost služebníkova; a matka nás — kéž by ji Bůh do nebes byl povolal a nedal v pohanských bludech zahynouti! — matka nás učila netrpět nepravosti ani při veliteli, ačkoliv já sám neuchránil rukou svých —“

Takto mluvil k Výhoni; najednou se ale zarazil, poděsiv se, jakoby již mnoho byl vyzradil. I vedl jinocha křížem a křížem po hradě, až pak úzkou chodbu s ním přešed, u dveří se zastavil, jimiž potají v soukromnou Kochanovu komnatu se vcházelo. Nevěděliť o nich nežli nejdůvěrnější z čeledi vladykovy, a k těm i Boreš náležel.

Nová úzkost jala ovšem Kochanova čeledína, když se Výhoň již kliky chápal, aby otevřel; ale jinoch nedal se déle držeti a vkročiv rychle do dveří, neohlížel se na Boreše chodbou nazpět utíkajícího.

Byltě Výhoň dobře hlasitý hovor v komnatě zaslechl, a stál tu nyní co svědek proti spáchanému násilí.

Nyní již i dívka sama v náruči jeho spočívala, a Kochan déle zapírati nemoha, vinu všecku na sluhy uvalil, jakoby bez vědomí jeho byli se jí dopustili. Hrozilť jim také přísným trestem a Strojboji sliboval, že se slušně o dceru Vrahomířinu postará. I obrátil se k ní lichotivými slovy, nebem i zemí se dokládaje, že to tajný hlas přirozené úcty byl, který ho již v lese o přízeň její snažiti se ponoukal. Ale bojácně uhýbala se mu Boleslavka, a za Výhoně se ukrývajíc, úpěla:

„Pryč — pryč vyleťme z jestřábího hnízda!“

„Ano, ano, půjdeme, holubičko!“ těšil ji Nedomysl. „Poletíme k matince.“

„K Přemyslovi, k Přemyslovi!“ volala dívka, jakoby slovu „matince“ ani nerozuměla, a táhla s sebou Výhoně z komnaty. Marné byly prosby Nedomyslovy i Strojbojovy: k ničemu nechtěla se dívka odhodlati, než aby ji Výhoň u sebe podržel.

„Inu, tedy se k otci Klecanskému podíváme,“ zasmál se jinoch. „Budeť se beztoho diviti, kde tak dlouho meškáte, i potěší se snad mysl jeho, až mu o zkažené čižbě zrzavého ptáčníka povíme.“

„Chovej si prostořekých úst na uzdě!“ ozval se vladyka domácí po tomto posměchu, „aby ti píseň hrobovou nezazpívala. Toliko z úcty k této dceři knížecí zapomínám nyní pátrati, jak jsi se vedral do příbytku mého; ale varuj se, chlapče, abychom se po třetí s odporným úmyslem nepotkali!“

„Nebudu se ostýchat a porvu se třebas s tebou!“ zasmál se Výhoň; „jáť jsem již více šelem poškrtil.“

I vedl při tom Boleslavku ze dveří. Ruce spínaje, šel za ním Žertoň, a vedle něho se drali se zástupem ustupující čeledi věrní psi. Strojboje zadržel Kochan ještě v komnatě a dokončil s ním potřebnou úmluvu. Pohan bohatýr vydal se potom na cestu, aby své kněžně radostnou zprávu donesl.