Svátky na Vyšehradě/14.

Svátky na Vyšehradě Josef Kajetán Tyl
13.	14.	15.

Údaje o textu
Titulek:	14.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 81–86. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V knížecích komnatách na Vyšehradě seděl Jaromír s Miloslavou, poslouchajíce Kochana, kterýž byl zprávy o všelikých přípravách k nastávajícím slavnostem přinesl, spolu čině pozvání ke hlučné honbě, kterouž byl ke cti pána svého a sestry jeho, Vyšehradské hvězdy, na zítřejší ranní úsvit přichystal. Zamyšlena, roztržita byla však Miloslava. I nemohl knížecí bratr její pochopiti, co se panně přihodilo, že přirozené veselé mysli pozbyla, a ježto sestru svou srdcem nejvřelejším miloval, jiné ženě lásku svou zadati nemoha, trápil se nad zasmušilou dívčí tváří nemalými starostmi.

„Co tě zarmoutilo, Miloslavo?“ jal se jí tázati. „Šťastnas byla na honbě, a zítra nám opět veselé chvíle nastávají.“

„Vím, vím,“ odpovídala panna, jen aby bratra upokojila; „i buduť zajisté hleděti, abych všeho veselí užila. Mne také dnes nic nezarmoutilo; jen tušení jakési — úzkost — nechme toho, bratře, a nedělejme si marně trudných myšlének.“

„Kdybych ti, kněžno a paní má, již dnes něco k obveselení raditi měl,“ prohlásil se Kochan, jenž co rádce a domácí přítel napořád i o Miloslavinu milost se snažil, „řekl bych, aby kejklířové několik kousků před tvýma očima provedli.“

„Učiň tak, učiň,“ odpověděl na to Jaromír, sám se v duchu těše, že něco uhlídá. „Kaž jim do zahrad našich přijíti; my tam s Miloslavou sejdeme.“

„A co dělá starý Klecanský?“ jala se nyní panna tázati. „Snad by také přijíti mohl, aby se po včerejší nehodě vyrazil.“

„Povím mu vůli tvou, kněžno a paní moje!“ uklonil se Kochan; „i nebudeť zajisté váhati, aby ohřál duši svou na výsluní přítomnosti tvé.“

A s těmi slovy pospíchal z knížecí komnaty. Miloslava hleděla za ním s tlukoucím srdcem.

„Přijde-li pak Výhoň s vladykou?“ mluvila v duchu sama k sobě; avšak tu jí knížecí krev do tváře vstoupila a panenský stud jí prsa stísnil. „Na koho to myslíš?“ káral ji tajný vnitřní hlas. „Co počínáš? Pamatuj na rod svůj a na bratry své!“

A znova zasmušila se tvář její, neboť navzdor hlasu tomu nemohla z mysli vypudit obraz jinochův.

Kejklíři byli se zatím shromáždili ve velké jizbě, kteráž jim za společné bydliště vykázána byla, a horlivé rokování drželi. Pobouřena byla mysl jejich, ústa plna klení, a ženské lomily rukama. U prostřed zástupu stál Pochvata.

„Já za to nemohu,“ mluvil velikán; „srdce moje hněvem přetéká, i proklel bych nevěrníka do vnitřnosti země. Holka také za to nemůže; ale trpaslík měl za ušima, já mu nikdy nevěřil. Kdož ví, kam ubohou dívku pro zisk zahodil? Duše pohanská hříchu se nehrozí, a na Vyšehradě zůstává dost mlsných panáčků. Teď musíme hledět, jak si bez obou pomůžeme.“

„A zůstaly tu po ní šaty?“ ptala se nyní jedna mezi ženskými.

„Všecko tu nechali a jen jako ptáci z hnízda vyletěli,“ dosvědčil Pochvata. „Důkaz to je, že šelma trpaslická teplou brlohu pro holku svou i pro sebe vynašla.“

„Bodejž mu blesk nohy upálil a ruce zurážel, aby jako špalek někde na rozcestí ležeti zůstal!“ zakleli muži ztraceného soudruha; v tom se ale dvéře otevřely a na prahu se Žertoň ukázal. Pochvata sebou trhnul, ostatní se dali do hlasitého bouření. „Tu ho máte! tu jest odběhlec! ven s ním! hnáty mu přetlučte!“ volal jeden po druhém, a Pochvata sám proti němu se rozkročiv, hřmotně zvolal: „Co tu hledáš, duše nevěrná?“

„Tys duše nevěrná!“ rozkřiknul se mužík a s prahu do jizby poskočiv, odvážlivě proti velikánu se postavil. Tvář mu hněvem hořela. „Tys duše zrádná! ty jsi hrál o kněžnu naši, tys prodával Boleslavku i mne i nás všechny. Vyvrhněte jej ze spolku svého, muži počestní, neboť dech jeho zapáchá lstí a slova jeho kapají z úst podvodných.“

„Aj, ty jedem nakrmený štíre!“ rozbouřil se nyní Pochvata zlostí náramnou i skočil po mužíkovi. Ten ale hbitě se mu uhnuv, mezi muže se utekl.

„Slyšte mě, bratří!“ zvolal mezi nimi. „Kněžna vaše žaluje ústy mými na zrádce Pochvatu, kterýž ji vydal v ruce chlípníka. Porušen je stříbrem jeho — nezapírej, já slyšel tvou rozmluvu se zrzavým na pasece, i vím, že zkázu strojíš na hlavy nás všech!“

„Neposlouchejte ho! krk mu zakruťte!“ soptil velikán. „Kluzká jsou slova jeho a ráda by svezla pravdu s cesty rovné.“

„Poslyšte mě!“ odporoval mu Žertoň; a mužové vyslechli žalobu jeho, kterouž Pochvata zvrátit nemohl. I shrnul se nyní hněv kejklířův na velikána.

„Nuže tedy odmršťujte blaha svého!“ zkřiknul tento posléze, an mu zradu déle zapírati lze nebylo; „šlapejte veselé dny nohama! Bratrskou péčí měli byste nazvati, co mi nerozumný trpaslík za vinu pokládá. O celé příští vaše — o slabé stáří měl jsem starosti, a proto jsem v úmluvu vešel s pány, kteří po krajích českých mocí a statky vládnou; proto jsem vás k nim do služby najmouti chtěl. Pro sebe jsem nepracoval — sám také nechci ovoce snažení svého užiti. Tuhle! rozdělte se o první výdělek věrného soudruha.“

S těmi slovy hodil na stůl plný měšec. Někteří po něm ihned sahali, ale jiní tomu zase bránili.

„Nedotýkejte se mzdy krvavé,“ varoval je Žertoň, „aby vám prstů neposkvrnila. Nechť si zrádce sám výdělku svého ponechá a střevíce si koupí na dalekou cestu ode sboru našeho. Já vám jinde náhrady opatřím, a to náhrady požehnanější. Radujte se, bratří, a těšte se, kdokoli co dobrého bývalé naší kněžně učinil.“

I podivili se všickni slovům jeho, a radostné žasnutí pojalo všecky, an jim pověděl, že není otcem Boleslavky, a že dívka matku našla, kteráž vládne velikou mocí a bohatstvím.

„Já vás nyní opustím,“ pravil konečně, „a Boleslavka nebude již hry vaše krášliti; ale svět je veliký a hodných lidí na něm v hojnosti. Žertoně si lehko nahradíte, byť se vám i Boleslavky nedostávalo; hleďte jen spolek před zrádci uchrániti, jakovým se Pochvata prokázal.“

„Na mou duši!“ zachechtal se nyní velikán, vida, že mocí již ničeho nesvede, „nadarmo jsme tu hromádku zakrnělých kostí Žertoněm nepokřtili, neboť nemůže šibřinek nechati, i když mu o hrdlo běží. A věru, tato tvá dnešní pohádka je koruna žertů, jakých jsi kdy provedl. Škoda jen, že ti všickni uvěřiti nemůžeme, neboť já vím tak dobře jako ty, kde Boleslavka vězí, ačkoliv pochopiti nemohu, jak jsi ty z klece vyletěl!“

„Slyšíte, slyšíte? on se vyznává z provinění svého!“ vykřikl Žertoň, a počestnější soudruhové jeho uzavřeli na to, že Pochvatu ze spolku vyloučí.

„Pošetilci!“ ušklebil se velikán, „jižto nevíte, co činíte. Ze spolku vašeho vede mě cesta k životu pohodlnějšímu, nežli jest věčné toulání po světě, a jedním slovem u nového pána mohl bych vám naději zkaziti, jakovou si na letošní svátky stavíte: avšak podívám se na vás jednou, an se v potu před diváky namáhati budete, a sám vám i potom ze své kapsy přidám do žebráckého tlumoku. Já ničeho vámi nepozbudu; hleďte jen, abyste vy beze mne škody neutrpěli.“

S těmito slovy sáhl na stůl po měšci a hrdým krokem z jizby odcházel.

Na prahu zastavil ho však sluha Kochanův.

„Přicházím od vladyky ve jménu knížecím,“ promluvil k němu, „abyste se uchystali bez meškání prováděti kousky své před očima kněžny Miloslavy.“

Pochvata však nedal mu odpovědi, a s úsměchem na ostatní ukázav, dále se ubíral.

Cesta vedla jej přímo ke Kochanovi.

„Nyní jsem, pane, všecek tvůj,“ prohlásil se u něho. „Pro tebe, pane a dobrodinče můj, roztrhl jsem pouta, která mě ještě na ostatním světě držela, a všecek se do vůle tvé oddávám. Budu si nyní jen jednoho řemesla hleděti a doufám, že v něm něco řádného dokáži, dokud budeš ty, pane, mistrem mým.“

„Jdi tedy a oblec roucho čeledi mé,“ odpověděl Kochan. „Naději se, že nebudu blbému a lenivému milostí svou zpláceti.“

„I aby do toho!“ rozkřikl se velikán poněkud silněji, trhna sebou, jakoby každou památku stavu bývalého se sebe setřásal. „Já již vidím, že mezi hloupou svědomitostí a poctivostí zlaté klasy pro mne nerostou. Aby ďas všecky mé tvrdohlavé soudruhy vzal! Myslil jsem, že aspoň v některých trocha rozumu vězí: ale všecko prázdno jako plané ořeší. Nuž tedy jen brzo sluhovi svému poroučej, pane a dobrodinče můj! toť víš beztoho, že je pravička moje dosti silná i ohebná.“

I usmál se potměšile při těchto slovech, a hluboko se před Kochanem pokloniv, bral se mezi čeleď domácí.

„Stroj se, Jaromíre!“ promluvil Kochan, za odcházejícím velikánem se dívaje, a kyselé ušklebnutí mu tváře zhnusilo. „Stroj se, Jaromíre: kata tvého již v domácí roucho oblékám. Nechtěl jsem tě sice rukou čeledína svého za otcem poslati, avšak na tuto hromadu hříchů, jakáž je tělo kejklířovo, jednou vraždou nic nepřibude, aniž co z ní pod šatem panského sluhy ubude, a takž na tebe předce jen čeledín můj sáhne. A bude-li cesta tvoje na onom světě neschodná, může býti, že tě kat tvůj na ní dohoní.“