Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/V. Macbeth
| Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík | ||
| IV. Hamlet | V. Macbeth | VI. Král Lear |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V. Macbeth |
| Autor: | Richard Jiřík |
| Zdroj: | JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Macbeth |
|
Duncan,[1] král skotský, měl blízkého příbuzného jménem Macbetha, pána vznešeného a mocného, v době válečné pak pro jeho odvahu a úspěch velmi váženého. Veliká bitva byla svedena a vybojována. Macbeth pak s jiným ještě generálem skotským, jehož jméno bylo Banquo,[2] vracel se z vítězného pole; brali se divokou a pustou planinou. — Najednou byli zastoupeni zjevem tří čarodějnic, děsných postav, jejichžto rozcuchaný oděv dodával jim vzezření ztěží lidského. Tyto tři čarodějnice se shodly, že takto setkají se s Macbethem; neboť před chvílí za rachotu hromu a přívalu deště radily se o tom na opuštěném místě, osnujíce plány do budoucna.
„Kdy setkáme se opět tři
za hromu, deště, blesku?“
pravila první; a odpověď druhé zněla:
„až po válečném bude shonu
a bitva bude ztracena
a dobyta…“
Na to pravila třetí čarodějnice:
„To dříve bude slunce západu.“
A tak tyto stvůry nelidského vzezření čekaly na příchod Macbethův a když se přibližoval, první pozdravila jej řkouc: „Thane[3] z Glamisu“; druhá nazvala jej „Thanem z Cawdoru“; třetí pak pravila: „Buď zdráv, Macbethe, brzy králem budeš!“
Bylo s podivením tomu statnému rytíři, že čarodějky tyto znají jej, ale ještě větším podivením naplnilo jej jejích oslovení; neměl zajisté naděje nastoupiti na trůn, jelikož král měl syny své za následníky. Po té obrátily se na Banqua a prohlásily jej: „menším ale větším než Macbeth“ a „ne tak šťastným ale šťastnějším“. To bylo rovněž velmi tajemné.
Ale co oba bojovníci uvažovali, co to má znamenati, přišli někteří poslové od krále Duncana, aby vznesli na Macbetha důstojnost „Thana z Cawdoru“. Tím se vyplnila tak přesně výpověď jedné z čarodějnic, že počal míti za to, že i ostatní jejich výpovědi jsou rovněž správny a že vskutku brzy zasedne na trůnu skotském.
Macbeth měl zlou a ctižádostivou ženu; a když jí vyprávěl, co slíbily mu čarodějky, rozhodla se dosíci vznešenosti za každou cenu, aťsi i život Duncanův bude obětován. Král měl v obyčeji, že poctíval návštěvou svou šlechtu a tentokráte si zvolil k návštěvě hrad Macbethův, maje ve svém průvodě své syny Malcolma a Donalbaina a četné ctitele.
Když Macbeth oznámil ženě královskou návštěvu, počala dávati na jevo svůj strašlivý a ďábelský úmysl.
„— Jenž přichází
dnes, bude odstraněn a ty sám
té noci úkol velký provedeš!“
Král byl tak unaven cestou, že rád spěchal na odpočinek. Dva sluhové spali v jeho pokoji, ale jejich přítomnost nevadila paní Macbethové, aby se nepokusila o vraždu. Manžel její k vraždě svolil; obávajíc se však, že povaha jeho není dosti tvrdá a krutá, aby spáchal sám vražedný čin, přiblížila se — dýku v ruce — sama k posteli králově, kdežto sluhové oba byli napřed tou měrou zpiti vínem, že leželi jako omámeni.
Když patřila do tváře Duncanovy, cosi z výrazu jejího připomínalo ničemné té ženě vlastního otce, i váhala; ale manžel její potlačiv bázeň vlastní, vstoupil do pokoje králova a rázem jej vypravil na onen svět.
Hned na to zmocnil se ho úžas: jeden ze sluhů hnul sebou a šeptal ze spánku: „Bůh buď s námi!“, načež druhý odvětil „Amen“. Macbeth naslouchal, chvěje se na celém těle. Pak zdálo se mu, jako by slyšel hlas: „Nespi již! Macbeth vraždí spánek!“
Vrátiv se k ženě své, bídný vrah, vyprávěl jí o svých představách; ona však vysmála se jeho slabosti i kázala mu, by smyl krev s prstů svých, sama pak vzavši zkrvácenou dýku otřela ji o tváře stále ještě spících sluhů, aby padlo na ně podezření z vraždy královy.
Když bylo ráno, Macbeth i žena jeho tvářili se neobyčejně zarmoucenými osudem jejich krále; a přece zdálo se, že podezření padá na ně, ačkoliv ukazováno bylo na krvavou dýku nalezenou poblíž sluhů a zkrvácené tváře jejich. Synové Duncanovi prchli ihned — starší do Anglie, mladší do Irska; a tak Macbeth byl dědicem koruny a předzvěst čarodějnic se splnila.
Ačkoliv zaujímal nyní nejvyšší místo ve státě, nicméně vzpomínka na jeho zločin stíhala Macbetha dnem i nocí. Aniž mohl zapomenouti, že tři sestry čarodějky prohlásily, že ne jeho vlastní, nýbrž Banquonovy dítky budou jeho následníky. I rozhodl se i s královnou k nové vraždě — Banqua a jeho syna.
Za tím účelem uspořádali slavnostní hostinu, na niž pozvali všechno vysoké panstvo a šlechtu a ovšem též vyhlédnuté oběti svého úmyslu vražedného, kteréžto měly býti přepadeny a zavražděny cestou do paláce. Banquo byl zabit, ale syn jeho, Fleance, unikl. A zatím, co ďábelský čin ten byl prováděn, Macbeth dával na jevo lítost, že drahý jeho přítel a rytíř vznešený dlouho nepřichází.
V tom však vešel sem duch Banquův a posadil se na místě králově u stolu; když pak Macbeth vstupoval do sálu, zarazil se a zvolal: „Kdo z vás to učinil?“ Nikdo však ducha nepozoroval — neboť vskutku byl zjev jen výtvorem nejistého svědomí Macbethova; a proto sluhové zvolali: „Co pak, pane náš?“ a žasli, že král se neblížil k svému sedadlu. „Hle, tam! Popatř!“ volal polekaný král. Ale duch jako by znenáhla mizel a Macbeth vzpamatovav se poněkud, usedl, ale právě když zvedal sklenici, by připil na zdraví hostů svých, duch zjevil se opětně a král počal se třásti.
„Pryč, pryč mi s očí! do země, kam patříš!“ volal; a ačkoliv paní Macbethová snažila se hostem namluviti, že často trpívá takovými záchvaty nervovými, nicméně sama byla tou měrou polekána, aby se tajemství neprozradilo, že pospíšila si ukončiti hostinu a propustit hosty. Macbeth byl tak zbědován, že se rozhodl opětně vyhledati tři čarodějnice, chtěje zvěděti od nich, co očekává jej v budoucnosti.
Když dospěl do jejich jeskyně a pověděl příčinu své návštěvy, jaly se připravovati kouzla, jimižto chtěly donutiti zlé duchy, by jim pověděli žádané tajemství. První pak z duchů, jejž vyvolaly, odpovídaje na otázku Macbethovu, vzýval jej, by se varoval Macduffa, Thana Fifeského. Druhý duch vzal na sebe podobu dítěte krví potřísněného i radil Macbethovi, by se nikoho nebál. Třetí pak v podobě dítka s korunou na hlavě pravil mu, že nebude přemožen, až
„les Birnamský[4] se s Dunsianneským vrchem
spojí proti němu…“
Ale ještě jednu věc chtěl Macbeth zvěděti: bude-li totiž syn zavražděného Banqua kdy kralovati ve Skotsku? — a na otázku tuto kotel čarodějnic propadl se do země. Zazněla hudba a osm stínů královských postav kráčelo kolem; poslední ze všech byl Banquo, usmívaje se na Macbetha a ukazuje na ně. Z toho Macbeth vyrozuměl, že těchto osm králů bude zbaveno trůnu jeho nenáviděnou obětí, i opustil jeskyni s myslí naplněnou děsivými myšlenkami.
První novina, jež byla mu zvěstována, udávala, že Malcolm, oprávněný dědic trůnu, zvedl se proti němu a že Macduff, Thane fifeský, spěje do Anglie spojit se s ním. Po té Macbeth přepadl zámek, kde bydlela paní Macduffová s dětmi, i povraždil je se všemi příbuznými. Čin tento naplnil hněvem srdce šlechty proti králi: mnozí spojili se s Malcolmem a ti, kdož zůstali ve Skotsku, tak jej nenáviděli, že trávil dny v ustavičném strachu, aby nebyl otráven nebo jinak odstraněn.
Celou tu dobu paní Macbethová trpěla nesnesitelně výtkami svědomí a mysl její byla tak rozrušena, že často vstávala ze spánku otírajíc si ruce, jakoby chtěla s nich odstranit krvavé skvrny. Konečně zemřela, i bylo mínění všeobecné, že skončila sebevraždou.
Macbeth cítil se nyní osiřelým na světě, nemaje důvěrníka, s nímž by se poradil, a život zhnusil se mu tou měrou, že bylo mu lhostejno, kdy vezme za své. Když slyšel, že Malcolm se blíží v čele mocné armády, uzavřel se ve hradě a čekal. Jednoho dne přišel sem za ním posel, vykládaje, že když díval se k Birnamu, les počal se hýbati. Macbeth si vzpomněl, že pád jeho má nastati, když les Birnamský se dotkne vrchu Dusianneského, i dolekal se nesmírně; nicméně zvolal:
„— Zbraň, jen zbraň a ven!
Zda vyplní se, řečeno co bylo,
pak není útěku ni záchrany.
Již slunce lesk mi protiví se
a svět, by za své vzal, si přeji!
Ať zazní zvonec k poplachu!
Duj větře! Zkázo přijď! Než v brnění
chci zemřít na sobě!“
Nasledovalo zoufalé střetnutí, v němžto Macduff sevřel krále viníka, jenž zavraždil jeho ženu, dítky a příbuzné. Po tuhém zápase byl Macbeth překonán; hlava jeho pak uříznuta a darována Malcolmovi, jenž za radostného provolávání lidu ujal se trůnu, svého oprávněného dědictví, jakožto syn dobrého krále Duncana Mírného.
- ↑ Duncan, vnuk Malcolma II., nastoupil na trůn skotský r. 1033. — Macbeth, rovněž vnuk Malcolmův, bojoval s Duncanem o trůn, zavraždil jej poblíž Elginu, načež nastoupil na trůn r. 1056.
- ↑ Banquo, hrabě lochaberský, byl dle pověsti praotcem rodu stuartského.
- ↑ Thane (srov. něm. Degen) jest staroskotský titul šlechtický, značící tolik asi jako hrabě. Glamis, hrabství ve Středním Skotsku; Cawdor, ves a zámek severovýchodně od Invernesu, rovněž ve Středním Skotsku.
- ↑ Birnam, pahorek u Dunkeldu ve Skotsku, byl v dřívějších dobách porostlý mohutným lesem. Dunsianne, hora ve skotském hrabství perthském (206 m). Zbytky hradu Macbethova jsou tam doposud viditelny.