Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/IV. Hamlet
| Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík | ||
| III. Romeo a Julie | IV. Hamlet | V. Macbeth |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IV. Hamlet |
| Autor: | Richard Jiřík |
| Zdroj: | JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Hamlet |
|
Hamlet, král dánský, byl mrtev sotva dva měsíce, když ovdovělá královna Gertruda tak na něj zapomněla, že pojala za manžela jeho vlastního bratra Claudia, jenž i zevnějškem i povahou daleko byl za zesnulým králem. Skutek tento vyvolal v lidu velikou nelibost a to tím více, jelikož se potají ozývaly hlasy, že Claudio odstranil bratra, aby se zmocnil trůnu pojav v manželství vdovu po něm a vyloučil takto z následnictví oprávněného nástupce — mladého prince Hamleta. Tento syn zemřelého krále tak těžce nesl jednání matčino a ztrátu následnictví, že duch jeho poklesl v nejhlubší zamyšlenost a princ v ničem nenalézal záliby.
Když bylo po sňatku, mladý Hamlet stále objevoval se u dvoru oděn v nejhlubší smutek, aniž mohla jej matka a nový manžel její donutiti, by odložil šat smuteční.
Princ byl též trápen nejistotou ve příčině smrti otcovy; i nemohl zhostiti se podezření, že Claudio do jisté míry ji zavinil, a děsil se, neměla-li též matka jeho na vraždě účastenství.
Vojínové oznamovali mu též, že v noci, když stáli na stráži, duch zesnulého krále objevil se jim v plné výzbroji; tvář jeho pak že byla zasmušilá, i zdálo se, jakoby chtěl k nim promluviti; v tom však okamžiku že kohout zakokrhal a zjev zmizel.
Hamlet se rozhodl připojiti se k noční hlídce, doufaje, že spatří ducha svého drahého zemřelého otce; neboť domníval se, že by se jinak lidem neobjevoval, kdyby nechtěl něco jim odhaliti. Když tedy nadešla noc, připojil se k Horatiovi a Marcellovi, na něž připadla té noci hlídka.
Nečekali dlouho, a duch se objevil, kyna mladému princi, jakoby jej vyzýval k následování. Vojínové jej prosili, by tak nečinil, Hamlet však zvolal:
„— Nač bát se mám?
Vždyť život svůj ni za mák necením.
A duše co se týče, co jí se
stát může, nesmrtelné jsoucí?
Již kyne opět; za ním jít chci.“
Když byli pospolu, duch promluvil a sdělil Hamletovi zločin vraždy vykonaný Claudiem, jenž ve spánku vlil do ucha bratrova jedovatou šťávu, kteráž pronikši tělem zničila jeho život. Po té jal se duch naříkati před synem, kterak mohla královna za manžela pojati vraha, ale přimlouval mu, by ji ponechal nebesům a výtkám svědomí, byť i pomsty hledal na ničemném strýci.
Když byl Hamlet o samotě, učinil slavný slib, že na vše na světě zapomene, co ví a čemu se naučil, jakož i na všechny zábavy, a nic jiného na mysli míti nebude než ducha otcova a slova, jež mu sdělil. Než příhoda noci jmenované tak jej rozrušila, že cítil se jako šíleným. I rozhodl se, že bude se tvářiti opravdu šíleným, aby snáze mohl sosnovati a provésti jistý záměr ve příčině pomsty na Claudiovi. A úkol svůj prováděl tak zdařile, napodobuje takovou divost v řeči i chování, že král i královna domnívali se, že pomátl se na rozumu, čehož příčinu viděli v lásce k některé sličné ženě. Vskutku pak Hamlet, než počaly jeho útrapy, velmi byl nakloněn Ofelii, dceři prvního rádce králova, ba i prsteny již si byli vyměnili a různé udíleli dary. Ale v zasmušilém žalu svém princ zanedbával dívku a ve strojené své šílenosti nynější počal i k ní se chovati velmi hrubě. Přišed k ní ve stavu tom na návštěvu, tou měrou ji polekal, že utekla k otci svému jako před šílencem, řkouc:
„On v zápěstí mne chopil pevně.
Pak takto rámě napřáhl jest
a druhé nad obočím složiv
mou jal se pozorovat tvář tak,
jak kreslit chtěl by ji. — —“
Když Polonius slyšel vypravování dceřino, vyzval ji, by šla s ním ke králi a sdělila mu, v jakém stavu se nalézá nevlastní jeho syn; i psaní, jež Hamlet psal Ofelii, bylo ukázáno, z něhož každý musil poznati, že pochází od šílence; znělo takto:
„Že v hvězdách oheň, nevěř si,
ni slunce že jest v pohybu;
též pravdu mějž si za lež. —
Než v lásku moji věř!“ —
Přátelé Hamletovi netušili, že bědný stav jeho způsoben byl neštěstím, když nabyl jistoty, že vrah jeho otce sedí na trůně dánském, a seznal, že sám nebude míti pokoje, dokud nepomstí zločinu. Královna však měla za to, že sešílel z lásky k Ofelii, i napadlo jí poslati pro něho, aby jako náhodou u ní setkal se s dívkou milovanou. Když Hamlet se blížil, takto hovořil sám k sobě:
„Teď otázka jest: Být či nebýt!
Zda vznešenějším trpěti jest
ty osudu hanebné zápletky,
či vzdorovat všem nesnázím
překonat je statně!“…
Po té mluvil pak o:
„— smutku jistém po smrti,
jenž utajen jest zraku všech
a z jehož končin není návratu.“
Ofelie jej oslovila, majíc za to, že dle úsudku královnina její přítomnost vyjasní mysl jeho; Hamlet však, tváře se stále šíleným, tak divoce mluvil k dívce, že více než kdy před tím byla polekána a zarmoucena, a když odešel, zvolala:
„Ó, vznešený jak duch tu zlomen jest!“
Ačkoliv Hamlet nyní stále žíznil po pomstě, byl jinak od jakživa povahy tak jemné, že myšlenka pouhá, že by smrt mohl zaviniti spolubližního, jej velmi děsila; a vskutku i nyní časem zdálo se mu, že není jist, zda vskutku viděl ducha otcova i obával se, by nebylo všechno jen ďábelským přeludem. Proto si umínil, že musí nabýti důvodu jistějšího, nežli jest příkaz pouhého zjevení, o činu vražedném. Obíraje se právě v duchu touto myšlenkou, spatřil přicházeti do dvora několik herců, kteřížto dříve jej velmi bavívali. Hamlet dobře si pamatoval kus, jejž hráli, vyličující vraždu krále jednoho a divý žal královnin. A když na to všechno myslil, vzpomněl si též, kterak dle jisté povídky vrah, vida na jevišti provozovati svůj vlastní zločin, tak byl pohnut, že přiznal se k své vině. —
I rozhodl se Hamlet, že herci mají provésti na jevišti výjev podobný zavraždění jeho otce, při němž Claudio musí býti přítomen a on bedlivě bude pozorovati účinek hry na něho. Král nemaje tušení, že léčky naň se strojí, slíbil přijíti i s královnou a celým dvorem; Hamlet pak postavil se zrovna poblíž královského páru. Když pak dospěl herec místa, kde líčí se otrávení královo v zahradě, Claudio žádal světlo a udávaje, že jest nemocen, opustil divadlo.
Princ byl nyní přesvědčen, že duch zjevil mu pravdu, i uvažoval na mysli, co měl by počíti, ana v tom poslala pro něho královna k soukromé rozmluvě.
K rozmluvě této měl ji Claudio, přeje si, aby vytkla Hamletovi, že chování jeho vzbudilo jich obou nelibost v nejvyšší míře. Zatím pak ukryl se za záclonou, aby dopodrobna vyslechl, co díti se bude mezi matkou a synem. Gertruda počala mluviti o Claudiovi jako otci Hamletově, jenž byl „velmi uražen“, načež odvětil syn: „Matko, ty jsi velmi urazila otce mého!“ a když proneseno ještě několik vět, královna povstávala, chtíc poslat za synem krále nebo Polonia, an Hamlet uchopil ji za ruku, nutě ji, by jej vyslechla. Polekavši se vykřikla, načež ozval se hlas králův za záclonou; a mladý princ tasiv meč, bodl do záclony, řka, že krysa jakás tam hlomoz působí. Ukázalo se však, že byl tam skryt a zabit ne Claudio, nýbrž Polonius, hlavní rádce a otec Ofeliin. Královna Gertruda vzkřikla: „Ó běda, co jsi učinil?“ načež Hamlet jal se jí bez obalu vytýkati sňatek s bratrem otcovým a jiné nesprávnosti, takovým ji plně strachem, že úpěnlivě jej prosila, by jí šetřil. Za jejich hovoru vstoupil duch zavražděného krále, jenž připomínal Hamletovi slíbenou pomstu; královna však nevidouc ducha, byla všechna polekána slyšíc, kterak syn její — jak se jí zdálo — mluví do prázdna.
Považovala to za nový důkaz jeho šílenství. Hamlet však prohlásil, že není šílencem, a se slzami v očích prosil ji, aby projevila úctu památce jeho otce.
Nenadálé zavraždění Poloniovo bylo Claudiovi záminkou, aby poslal Hamleta do vyhnanství; udávaje pak, že jedná v zájmu jeho bezpečnosti, pravil král bídák, že odesílá důležité listy ke dvoru anglickému, v nichžto však obsažena byla toliko žádost, aby princ byl zavražděn, hned jakmile přistane.
Hamlet tuše zradu, zmocnil se potají listu a napsav místo svého jména obou dvořenínů, jižto jej provázeli, opět papíry zapečetil.
Brzy po té piráti napadli loď, ale Hamlet směle vnikl na palubu nepřátelské lodi, kdežto ostatní prchli, zůstavivše jej osudu. Než loupežníci jednali s princem mírně a vysadili jej na břeh v nejbližším přístavu dánském, odkudž Hamlet psal králi, že jest v bezpečí a zdráv a že příštího dne bude mu ctí objeviti se před jeho veličenstvem. Když dospěl domů, první, čeho všiml si zrak jeho, byl pohřeb, a to pohřeb Ofeliin. Ubohá dívka byla nejvýš nešťastna od smrti otcovy; neboť útrapami skutečně pozbyla rozumu, chodíc mezi dámami dvorskými a rozdávajíc jim květiny jako prostoduché dítě. Poblíž zámku byl potok, kolem něhož častěji kráčívala, trhajíc sedmikrásky a bejlí, z čehož pak vila věnce a kytičky. Jednoho dne padla do vody a utonula. A tak kladli ji právě do hrobu, když Hamlet se vracel. Zprvu nepoznal, čí to pohřeb, až když spatřil královnu, svoji matku, ana hází květiny do hrobu se slovy: „Něžné k něžnému, s Bohem!“ V tom pak bratr Ofeliin vskočil do hrobu, řka, že s ní chce býti pochován — což, jak se zdálo, tou měrou roznítilo dávnou lásku v srdci Hamletově, že učinil totéž. I jal se Laertes[1] s ním zápasiti, nevěda, kdo to jest, než brzy byli oba upokojeni.
Claudio, jemuž se nezdařil první plán zbaviti se Hamleta, vymyslil jiný: jednoho dne totiž přemluvil Laerta, aby vyzval Hamleta k zápasu na zkoušku za přítomnosti celého dvora. Laertovi pak poručil ničemný král, aby si přichystal zbraň jedem nasáklou.
Zprvu odpůrce ponechával Hamleta ve výhodě; najednou pak smrtelně na něho vypadl. Než Hamlet rovněž mávl zbraní a zasadil osudnou ránu Laertovi. Král měl připraven po ruce otravný nápoj, z něhož hodlal dáti se napít Hamletovi, kdyby ostatní prostředky zůstaly bezvýslednými. V tom však zazněl pronikavý výkřik královnin, jež omylem napila se jedovatého nápoje a okamžitě mrtva klesla k zemi. Hamleť tuše, že jedná se tu o zrádný úskok jakýs, prohlásil, že hotov jest jej odhaliti — neboť jed doposud v těle jeho neúčinkoval. Laertes pak posledním výdechem vyznal všechno, řka, že princi nezbývá už ani půl hodiny žití, jelikož jed v ráně jeho ničím nedá se umořiti. Hamlet cítě blížící se konec, obrátil se na zrádného krále a proklál jej, dokonav takto úkol duchem otcovým na něj vznesený. Po té žádal věrného svého přítele Horatia, aby vyložil světu smutnou jeho historii, i zemřel, oplakáván jsa těmi, kdož doufali, že spatří jej jednou v jeho oprávněném postavení, na trůně dánském.
- ↑ Bratr Ofeliin.