Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/III. Romeo a Julie
| Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík | ||
| II. Julius Caesar | III. Romeo a Julie | IV. Hamlet |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. Romeo a Julie |
| Autor: | Richard Jiřík |
| Zdroj: | JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Romeo a Julie |
|
Ve Veroně žily dvě vznešené rodiny, mezi nimiž bylo nepřátelství na život a na smrt, takže i když sluha domu Montagnova potkal sluhu z domu Capuletova, jistě došlo k hádce, jež nezřídka skončila krveprolitím.
Velká hostina byla dávána u starého pána Capuleta, na niž pozvána byla všechna šlechta veronská i s paními kromě domu Montagnova. Ale nedbaje nebezpečí syn Montagnův, Romeo, přestrojen šel tam doufaje, že spatří krásnou dámu Rosalinu, již miloval. Učinil tak na žádost jednoho ze svých přátel, jménem Benvolia,[1] jenž chtěl jej přesvědčit;, že mezi kráskami veronskými Rosalina není nejprvnější.
Oba ti mladí mužové, dobře jsouce přestrojeni, vešli do paláce v průvodu Mercutiově[2] a starý Capulet uvítav je, zavedl do síně taneční.
Ihned povšiml si Romeo mezi tanečníky dámy, jež postavou a krásou převyšovala veškeru jeho obrazotvornost. Když pak mluvil o kráse její ke svým přátelům, byl vyslechnut Tybaltem,[3] jenž po hlase poznal nenáviděného Montagna.
Rozzuřen tímto odhalením, že host takový mohl býti puštěn sem v přestrojení a s maskou, Tybalt chtěl se na něho vrhnouti, ale starý Capulet zamezil násilí, řka, že po Veroně se o něm mluví jako „o jinochu cnostném a dobře vychovaném“.
Když pokoj byl zjednán mezi oběma (ačkoliv Tybalt prohlásil, že Montagne brzy litovati bude své drzosti), Romeo vyhledal dámu, jejížto krása tak jej byla upoutala, a jsa oděn za poutníka dotekl se ruky její, již nazval oltářem, jehož snad dotknouti se smí rty poutníkovy. — Odvětila, že pokora jeho jest příliš zdvořilou na poutníka, i hovořila pak s ním dlouho, až ji matka pryč odvolala. Romeo pak se dověděl, že jest to mladistvá Julie, dcera jeho největšího nepřítele.
To rmoutilo jej, než nemohl odolati lásce ke krásné dívce. A když s přítelem opustil banket, Romeo zůstal v sadě vedle zahrady Capuletovy, mysle na první setkání, jež se přihodilo tak neočekávaně.
Když takto přemýšlel, Julie objevila se v hořejším okně, zdajíc se ještě krásnější ve svitu měsíčním. Vyhlédnuvši z okna a nevědouc o blízkosti Romeově, šeptala: O, Romeo, Romeo! Proč jsi Romeem? Pocítila totiž rovněž zálibu v mladém cizinci a zvěděvši, že jest z Montagnův, přála si, by zrozen byl jména jiného nežli toho, jež netroufala si milovati.
Při tom Romeo nemohl se zdržeti, aby nepromluvil, ale tím polekal Julii, ana nepoznala hned jeho hlasu; i jala se pak varovati jej před nebezpečím, kdyby někdo z její rodiny nalezl jej, že mešká poblíž domu.
Netrvalo dlouho a Julie zaslíbila se v manželství tomuto vznešenému jinochu a s tímto zaslíbením přáli si navzájem dobrou noc.
Romeo nešel však domů, když Julie zmizela v okně; nýbrž odebral se do kláštera hned v sousedství poradit se s mnichem, jehož jméno bylo Vavřinec. Bylo časně z rána, dobrý mnich dlel na ranních modlitbách, ale trpělivě vyslechl vypravování o lásce Romeově a Juliině. Ale údivem spráskl ruce otec Vavřinec, když mladý muž jej žádal, aby ještě toho dne vykonal na nich obřady sňatku manželského. Romeo však neustával prositi naléhavě, až Vavřinec svolil; neboť měl za to, že spojení takové může míti v zápětí konec politováníhodného rozkolu mezi oběma rodinami.
Spolehlivý posel vyslán byl k Julii, která přišla do cely mnichovy v určenou hodinu, kdež spojeni byli svazkem manželským za mnohých modliteb, aby nebesa jim oběma popřála svého požehnání.
Když bylo po obřadech, Julie spěchala domů; Romeo pak slíbil jí, že přijde do zahrady, jakmile se setmí, aby mohli spolu hovořiti jako dne předešlého.
Asi o polednách téhož dne Benvolio a Mercutio, jižto byli Romeovými soudruhy na banketu Capuletově, setkali se na ulicích veronských s rozzuřeným Tybaltem a hněvivě si spílali s obou stran, když Romeo k nim dospěl.
Patře nyní na Tybalta jakožto příbuzného své milované Julie, Romeo snažil se zmírniti jeho hněv, ale nadarmo; neboť vytasivše zbraň Tybalt i Mercutio, zuřivě vrhli se na sebe a Mercutio za chvíli mrtev padl k zemi. Tu nemohl se Romeo více opanovati a vrhnuv se na Tybalta, skolil jej na místě. Rázem rozlétla se zpráva o hádce a bitce do všech částí města, že nejen Capuletové a Montagnové, ale i sám kníže dostavil se na místo, aby se dověděl, jaká byla příčina sporu.
První obdržel rozkaz Benvolio, by mluvil, ale paní Capuletová v žalu svém nad smrtí Tybaltovou prosila knížete, by nedbal na jeho slova a potrestal Romea, kdežto paní Montagnová prosila za syna svého, jenž se nedopustil zlého, vykonav pomstu na vrahovi Mercutiově.
Kníže vyslechnuv případ, pronesl nález, jímžto odsouzen Romeo do vyhnanství. A strašlivá tato zpráva donesla se šťastné mladé nevěstě, jež netrpělivě čekala chvíli, kdy uvidí svého manžela, jak byl jí přislíbil.
Když slyšela, co se sběhlo a že Romeo vypovězen byl z Verony, prolévala hořké slzy, utěšujíc se tím toliko, že život jeho nestal se obětí zuřivosti Tybaltovy.
Zatím Romeo hledal útočiště v cele Vavřincově a tam také dověděl se o rozsudku a svém vyhnanství. Žalem, že odloučen má býti od své Julie, byl mladý muž téměř bez sebe, vrhaje se k zemi, rva si vlasy a nechtěje ani slyšeti slov mnichových, jenž snažil se jej potěšiti a dodati mu odvahy.
Nadarmo přimlouval mu svatý muž, by vděčným byl za to, že ponechán jest na živu a že místo smrti jeho trestem jest toliko vyhnanství. Romeo odvracel se od takové útěchy, až konečně žádal jej mnich, by povážil, že ti, kdož zoufalství se oddávají, umírají nejbídněji. Když se Romeo poněkud uklidnil, mnich Vavřinec radil mu, by šel dát Julii „s Bohem“ za ticha nočního, kdy nikým nebude pozorován a prozrazen a pak klidně odebral se do Mantuy,[4] kdež měl zůstati, až by se naskytla vhodná příležitost k veřejnému prohlášení jejich sňatku.
S těžkým srdcem loučil se Romeo se svou nevěstou; ale před úsvitem bylo mu opustiti Veronu, jinak byl by propadl trestu smrti.
Několik dní po jeho odchodu starý Capulet jal se přemýšleti o vhodném manželi pro Julii; nevěděl zajisté ničeho o její tajném manželství i měl za to, že hrabě Paris[5] byl by vhodným pro ni nápadníkem.
Julie byla v hrozných rozpacích. Netroufala si říci, že již jest ženou Romeovou, a neposlechnouti otce rovněž nechtěla, jediným jejím útočištěm bylo, že připomínala rodičům své mládí a že nemožno přece slaviti veselí svatebního, kdyžtě Tybalt, jejich příbuzný, nedávno byl zavražděn.
Ale výmluvy její byly bezmocny. Pan Capulet prohlásil, že našel jí manžela, jejž každá dívka veronská s hrdostí by pojala za manžela a že příští čtvrtek slaveno bude svatební veselí.
Julie nevěděla o nikom, kdo by jí mohl pomoci, jen o otci Vavřincovi; a k němu obrátila se ve své veliké nesnázi, prohlašujíc, že raději by zemřela, než za chotě pojala hraběte Parisa.
Mnich byl velmi dovedný v přípravě léků a maje na mysli odvar, jímžto dovedl přivoditi na těle živoucím ztrnulost, aniž by mu ublížil, tázal se Julie, má-li dosti síly podniknout tuto zkoušku. Po té kázal jí, by šla domů a neodporovala více přání otcovu; ale poslední noc před sňatkem by vypila obsah lahvičky, již jí dal, a že ráno bude nalezena zdánlivě mrtva. Tak bude odnesena do rodinné hrobky a pohřbena; ale za čtyřiadvacet hodin účinek odvaru pomine a v té době Romeo o všem bude zpraven, aby mohl přispěti a vysvoboditi ji živoucí z hrobu a dopraviti do Mantuy.
Byla to děsná zkouška, již měla prodělati; ale láska k Romeovi a hrůza před blížícím se sňatkem s hrabětem Parisem dodaly Julii odvahy, by se zachovala dle příkazu mnichova. Když opustila klášter, setkala se s hrabětem i neodporovala více státi se jeho chotí. Starý pán Capulet byl potěšen náhlou její poslušností i dály se velké přípravy k nastávajícímu sňatku. Ve středu na noc Julie vypila odvar, ačkoliv dlouho nemohla se k tomu odhodlati; předně byla to obava, aby to nebyl jed, jež však brzy přešla, neboť Julie znala mnicha jako svatého muže; po té uvažovala, přijde-li pro ni skutečně Romeo, nebo zda hrůza při procitnutí v hrobce vedle mrtvého Tybalta nezbaví ji rozumu. Ty a podobné děsy a pochyby tanuly na mysli ubohé Julii. Konečně však přiložila lahvičku ke rtům a brzy pozbyla úplně smyslův. —
Časně ráno přišel Paris navštívit svou nevěstu; ale Julie ležela jako nehybná mrtvola. Hořce naříkal hrabě a ještě větší byl nářek truchlících rodičů a staré chůvy, jež od útlého mládí byla její pěstitelkou.
Místo sňatku byl pohřeb a zpěvy pohřební místo hudby svatební; a květy, jež byly určeny na výzdobu krásy nevěstiny, byly rozestřeny nyní po chladné, nehybné její podobě.
Než posel mnichův přišel k Romeovi s pravdivou zprávou o zdánlivé smrti a pohřbu, on již zaslechl, že Julie jest mrtva. I rozkázav připraviti koně, vydal se ihned na cestu do Verony, jsa odhodlán spatřiti ještě svou nevěstu, třebas byla už mrtva. Především vyhledal chudého lékárníka, jenž za zlato prodal Romeovi lahvičku mocného jedu; mladý muž totiž ve své zoufalosti byl pevně odhodlán vzíti si život, kdyžtě Julie byla pro něho ztracena.
Byla půlnoc, když dospěl do Verony a vyhledal hřbitov. Opatřiv si světlo a špičák, jal se ihned otvírati náhrobek; v tom však zarazil jej hlas, zvoucí jej „bídným Montagnem“.
Byl to hrabě Paris, jenž rovněž přišel v hodinu tuto oplakat na hrobě slíbenou nevěstu. Jelikož pak neměl tušení o lásce Romeově a poznav jej jako nepřítele domu Capuletova, ovšem neměl za jiné, nežli že přišel, aby zneuctil ostatky těch, kdož byli tam pohřbeni.
Romeo cítil, kterak se v něm bouří hněv, i varoval hraběte osudem Tybaltovým, aby ho dále nedráždil a neurážel, když pak Paris pokračoval v obviňování jeho, nastal boj, v němžto Paris mrtev padl.
Když Romeo posvítil si na mrtvolu a poznal zavražděného, tiskl ruku mrtvého jinocha, nazývaje jej druhem v neštěstí a dodávaje, že má býti pochován v hrobě Juliině.
Otevřev konečně náhrobek, Romeo patřil naposled na milostnou svoji nevěstu, stále krásnou a kvetoucí, jakoby smrt nebyla se jí dotekla svými ledovými prsty. Tam podle ní ležel týž Tybalt ve zkrváceném rubáši; Romeo spatřiv jej, poklekl a prosil za odpuštění bezduché tělo. Po té přiloživ k ústům lahvičku s jedem, rázem ji vypil a mrtev klesl k zemi. Zatím otec Vavřinec se dověděl, že posel, jejž vyslal se zprávou k Romeovi, byl zadržen na své cestě do Mantuy, a tak nesetkal se s mladým mužem. Věda, že doba čtyřiadvaceti hodin chýlí se ke konci a že Julie se probéře z tvrdého spánku, dobrý muž pospíšil k náhrobku, aby ji odtud vyprostil a ukryl ve své cele, až by manžel její přišel. Jak byl však překvapen, vida náhrobek otevřen a v něm hořící světlo; v tom však již s hrůzou postřehl známky krveprolití a mrtvoly Parisovu i Romeovu.
Nežli mohl vzkřiknouti při tomto pohledu, Julie probrala se ze strnutí a pozorujíc mnicha, vzpomněla si na vše, co se bylo událo, i tázala se po Romeovi.
„— Pojď, dívko, hnízda z toho
a probeř z otravy se a spánku:
moc větší než jest naše, zámysly,
hle, moje zkřížila. Pojď, pryč pojď!“
Ale Julie nechtěla se hnouti, spatřivši na vlastní oči mrtvého manžela a lahvičku prázdnou v jeho ruce; i byla jista, že se otrávil. Zatím blížil se sem stále větší hluk; mnich kvapně se ukryl, ale Julie měla pevný úmysl — rovněž umříti, neboť žíti bez Romea bylo jí nemožno.
Dotekši se jeho rtů ústy svými, doufala, že zbyla na nich kapka jedu. Když pak za-
