Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových/VI. Král Lear
| Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových Richard Jiřík | ||
| V. Macbeth | VI. Král Lear | VII. Othello |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. Král Lear |
| Autor: | Richard Jiřík |
| Zdroj: | JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Digitální knihovna MKP |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Král Lear |
|
Lear,[1] stařičký král Britský, měl tři dcery: Gonerilu, provdanou za vévodu Albánského, Reganu, manželku vévody Cornwallského, a Cordelii, ještě svobodnou, o jejížto lásku se ucházeli na dvoře britském soudobně král Francký a vévoda Burgundský.
Lear stále více pociťoval, že síly jeho nestačí na vládní starosti, a chtěje svěřiti vládní otěže rukám pevnějším a dovednějším, umínil si přesvědčiti se, která z jeho tří dcer jej nejvíce miluje, i hodlal rozděliti pak jim své statky v poměru takovém, jaká jest jejich k němu náklonnost.
Za tím účelem povolal stařičký král své dítky k sobě a počav u Gonerily pravil: „Která z vás, řekněte, miluje nás nejvíce?“
Goneril prohlásila, že její královský otec jest jí dražší než světlo zraku, svoboda, ba život sám; a král Lear tak byl potěšen jejími slovy, že tu chvíli daroval třetinu svých držav jí a jejímu manželi.
Nyní došlo na Reganu, kteráž byla rozhodnuta, že nedá se slovy starší sestry překonati, i prohlásila, že láska Gonerilina jest daleko za její, neboť není prý radosti pro ni na světě mimo tu, jižto cítí, majíc tak drahého otce.
Ubohý starý král cítil se opravdu blaženým, maje tak hodné dítky, i dal Reganě rovněž takový díl svého království, jako obdržela již Goneril.
Na konec obrátil se ke své nejmladší dceři Cordelii, kterážto vždycky bývala jeho miláčkem; ta však znajíc falešnost projevů sestřiných a pozorujíc jejich úmysl, vylákati na otci co nejvíce statků možno, nechtěla býti jako ony, i prohlásila klidně, že miluje svého otce, jak káže jí povinnost, „nic více, nic méně.“
Král Lear byl trapně dojat touto zjevnou chladností, i varoval ji slovy:
„— Oprav řeč svou,
ať nezničíš své štěstí!“
Ale Cordelia trvala na svém, nechtíc se přetvařovati.
„Tak mladá a tak nelaskava?“ pravil král zasmušile, načež odpověděla: „Tak mladá, pane můj, a upřímná.“
Konečně však Lear tou měrou se rozhněval, že zbývající část statků svých dal Gonerile a Reganě, sobě toliko ponechav název krále; mimo to vymínil si ještě, že družinu jeho tvořiti má sto rytířův, s nimiž střídavě bude vydržován jeden měsíc u jedné, druhý u druhé dcery.
Dvořenínové byli opravdu překvapeni takovýmto rozdělením království; ale jediné hrabě Kentský[2] měl tolik odvahy, že orodoval za Cordelii, než bylo mu pod trestem smrti poručeno; aby mlčel.
Ale dobrý hrabě nedal se tak snadno umlčeti a pravil:
„Tvá nejmladší tě nejmíň nekochá;
a hlas těch srdcí prázdných nemá
ozvuku!…“
Po té král Lear vyřkl trest vyhnanství nad věrným Kentem, prohlašuje, nebude-li do šesti dní mimo britské hranice, že stihne jej trest smrti.
Nyní bylo posláno pro krále Franckého a vévodu Burgundského, aby zvěděli, že Cordelia nemá pro budoucího manžela žádného jmění jako věna. Vévoda ihned prohlásil, že netouží po sňatku s ní; kdežto král Francký pojav ji za ruku zvolal:
„Má Cordelie, jsi chuda nejbohatší,
jsouc zavržena mně jsi nejdražší.“
I žádal ji, by se rozloučila s otcem a sestrami a pak spěla s ním vládnout nad krásnou Francií.
Lear však odepřel požehnání svému kdysi tak milovanému dítěti.
„A proto jdi si
bez lásky naší, požehnání!“
byla slova jeho na rozchodnou; a odešel, zanechav Cordelii, ana ještě hovořila se sestrami, nežli dala jim naposled „s Bohem“.
Starý král neukončil ještě první měsíc svého pobytu u dcery Gonerily, kdy shledal její úskok a lest; neboť kdykoliv potkala otce svého, mračila se na něho a zanedbávala povinnou péči o jeho pohodlí, ba i ztrpěla, že služebníci její pohrdavě se k němu chovali.
Zatím však hrabě Kentský nemohl žíti spokojeně bez svého královského pána; i přestrojil se za sluhu a přišed za ním, prosil za přijetí do služby; žádosti jeho bylo vyhověno a nazýval se Caius.
Jednoho dne, když správce Gonerilin hrubě choval se k ubohému starému králi, Caius srazil jej k zemi; a Lear poznal z toho, že jest sluhou věrným a oddaným.
Konečně tato dcera nelaskavá dávala otci patrně na jevo, že se jí omrzuje jeho společnost; rovněž stěžovala si na veliký počet jeho rytířů, řkouc, že netřeba, by člověk jeho stáří měl tak četnou družinu.
Zprvu Lear nemohl ani věřiti, že by Goneril mohla s ním jednati tak nevděčně; ale když shledal, že míní vše doopravdy, dal připraviti koně, by mohl se odebrati k své druhé dceři Reganě. A v hořkosti srdce svého zvolal:
„Jak mnohem horší hada uštknutí
jest dítko nevděčné!…“
I zdálo se nyní starci, že byl nespravedliv k své dceři Cordelii, jejížto pochybení bylo jen nepatrným nyní u porovnání s jednáním její sestry; a slzy kanuly mu s očí, když vzpomínal na doby minulé.
Když blížil se k paláci Regany a jejího muže, král Lear vypravil k ní posla, aby je zpravil o jeho příchodu. Ale Goneril předešla jej zprávou o jeho příchodu sestře, jížto radila, aby ho nepřijímala se vší družinou, již má s sebou. Posel Gonerilin byl náhodou týž správce, jehož nedávno Caius ztrestal pro drzé chování k Learovi; setkavše se nyní ihned pustili se do sebe. Když dověděla se o tom Regan, dala otcova věrného sluhu sevříti do klády. To byl první pohled, jenž naskytl se starému králi, když vstoupil do hradu, z čehož velmi se rozhněval; ale ještě hůře naň působil vzkaz, že Regan a manžel její jsou po cestě unaveni a nemohou jej přijati.
Když pak trval na své žádosti, aby přišli jej uvítati, objevili se neradi ve společnosti Gonerily, kteráž si pospíšila, by mohla vypravovati sama svou historii a příčinu neshody s otcem.
Regan pak nedávala nikterak na jevo radost z příchodu otcova, nýbrž radila mu, by šel zpět s Gonerilou a propustil polovici své družiny, jak jej žádala; potom pak že by mohl k ní přijíti, neboť nyní právě že není připravena na jeho přijetí.
Prudké činil jí výtky starý král, prohlašuje, že raději by šel žádat přístřeší u krále franckého, než by se vrátil ke Gonerile s poloviční jen družinou.
Na to prohlásila Regan, že co jí se týká, nehodlá přijati více než pětadvacet; kdežto Goneril zvolala:
„Nač třeba ti jest dvaceti, deseti,
ba pěti?…“
A takto zranily srdce starého otce, jenž daroval jim celé své království a nyní, jak se zdálo, postrádal nejnutnějšího přístřeší. Noc nadešla a jelikož obě paní trvaly na svém rozhodnutí nepřijati jeho družiny, zavolal své komonstvo, nedbaje, že prudká bouře zuřila a že na kolik mil nebylo přístřeší ani ve křoví. Nikdo nyní nezbyl Learovi než jeho blázen neboli šašek; Caius jej též následoval a konečně jej přemluvil, by se uchýlil do bídného doupěte uprostřed pouště. Ubohý šílený žebrák byl tam ukryt; a starý král, vida jeho zbědovaný stav, neměl za jiné, nežli že měl asi rovněž nevděčné dcery, jež přivedly jej do takové bídy; a jinými ještě známkami prozrazoval, že mysl jeho není v pořádku následkem útrap, jež způsobily mu Goneril i Regan.
Hrabě Kentský s několika málo rytíři, kteřížto stále byli věrni Learovi, dopravil jej na hrad Doverský a pak ihned odplul do Francie sdělit Cordelii, v jak zuboženém stavu jest její otec. Nyní vpravdě ukázala se láska této dobré dcery; požádavši manžela, by dovolil jí odplouti do Anglie, a vzavši s sebou dostatečnou moc vojenskou, spěchala potrestat ukrutné sestry a jich manžely.
Za nepřítomnosti věrného hraběte podařilo se Learovi uníknouti z hradu, i byl nalezen několika muži z průvodu Cordeliina, an toulal se po polích, vyzdoben divokými květy, nadobro šílený.
Pokoušeli se chopiti se ho vypravujíce, že dcera jeho přišla do Anglie, než on maje za to, že chtějí jej znovu zajati, dal se na útek.
Ach, byl to tklivý pohled na něho; a když ubohý vychrtlý král ucítil na šíji rámě Cordeliino, prosil okolostojící, by se mu nesmáli, když se mu zdá, jako by to byla jeho dcera. Zatím však mezi nehodnými dcerami Learovými vyvinula se prudká žárlivost a nepřátelství, až Gonerile se podařilo odstraniti jedem svou sestru a později vlastnímu životu konec učinila. A tak zastihl obě soud nebes. —
Ale armáda, již vyslali do pole s hrabětem Gloucesterským,[3] zvítězila a nevinná Cordelia zemřela ve vězení. Když ubohý starý král patřil na její bezživé tělo, padl do mdlob a duch opustil jeho schránku tělesnou. A věrný Kent zvolal:
„Jest div, že dlouho tak vše vytrpěl!“
- ↑ Lear, také Leir (čti Lír), syn Baldudův, vystavěl město Caeleir, nyní Leicester zvané. — Albanie = hornatá krajina, původní název Skotska.
- ↑ Hrabství Kentské tvoří jihovýchodní část Britanie, jež vybíhá do moře ve způsobu půlostrovu.
- ↑ Gloucester leží po obou stranách řeky Severny v jihovýchodní Anglii.