Strom bolesti/Tvá nynější sláva

Strom bolesti František Xaver Šalda
Řeka ohně	Tvá nynější sláva	Modlitba

Údaje o textu
Titulek:	Tvá nynější sláva
Autor:	František Xaver Šalda
Zdroj:	Strom bolesti: Cyklus básní z roku 1920. V Praze. Nakladatel: Ot. Štorch-Marien, 1920. S. 40-42. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Míň nežli bublina na vlně oceánu,
    jež rozpryskla se dřív, než jsi ji mohl postřehnout,
    Ti žvást je nevděku, pomluvy tlach
    i bída těch, kdož kdysi blízci byli Ti,
    i všecka malost obmezení, tlak všech pout,
    jež na zemi jen člověk člověkovi může kout.

Tvůj duch teď trvá v stálé svaté radosti
    a touhu jedinou zná: tmám jen víc a více svítiti.
    Tvá tvář je svatě-klidně obrácena k Věčna ránu
    a k Bohu láska občas pouze červánkem ji zanítí.
    Jar nových denně dokvétá se duše Tvé keř spanilý,
    do jehož poupat všecky staré muky Tvé se zavily:
    tak mládneš zároveň, jak zraješ v Pánu.

Pod Tebou hluboko jak zanícená rána na kosti
    kteréhos žebráka
    se kouří život náš:
    a více není Ti než klamu lživý šlář
    a víc Tě neláká
    než smrti hospoda a její žalná čeládka.

Teď Bůh je slunce Tvé
    a pod ním kveteš, jak my vadnem pod hvězdou naší;
    teď Bůh sám objímá Tě
    a Tebou proudí, kol Tebe se jiskří Jeho duch
    a proniká Tě, laská, dálavy Ti nejdálnější snáší
    tak jako nám jich malé díly ether nebo vzduch.

Teď duše Tvoje jediný je světla proud,
    v něm světy celé živiti se mohou a v něm plout.

Teď úd jsi vzácný nového a nadsvětného těla,
    jež je ne v plochách, ani v časech, prostorech,
    leč v hloubce niterné, za mezí rozměrů a pojmů všech.
    Teď se silami splýváš zcela,
    jež kosmos drží;
    teď vším jsi: propastí i oblohou, i mořem i vod strží,
    i ohněm duchovým, jenž za nimi se klene
    a všecky částky druží, jinak roztržené.

Jsi vlna, která vzlétá z ohniska i do ohniska,
    a blesků tisíce se z bytosti Tvé slávy stále blýská.
    A není místa, jehož neprostouplas ducha zázrakem
    a v němž se nezachvěla dotykem Tvým zem.
    Svět celý obsažen je v myšlenky Tvé výchvějích;
    je jeho bouří její dvih, je jeho tichem její klad,
    A nejvýše kde život se smrtí se bije v divé křeči,
    kde sténá svár a žehne boj a bouře nejstrašněji ječí,
    tam pláče hrdliččí Tvé lásky smích,
    tam padá rosa, padá ze sadů Tvých vonný chlad.

Já věřím, v dějích pozemského života žes účastna
    a světlo k vítězství že provodíš:
    kde klesá bohatýr, kde dítě hladoví,
    kde tvůrce-vynálezce drtí bídy tíž,
    kde pravda trpí násilí,
    kde zahořel lid celou duší za velikým snem,
    já věřím, tam žes přítomna, tam duch Tvůj popílí
    a dobro, pravdu, krásu posílí.

Vždyť z ran, jež život zasadil Ti, z rmutných, zemských ran
    teď světlo proudí a zář tryská hýřivá
    a zpívá o prameni Lásky pověčném.
    A mlha úrodná a teplá z nich již stále šlehá
    a hojněji než zrno z dlaně sedláka, který je rozsívá;
    a do časů tmy zapadá jak sémě zemské do líchy
    tvá láska, krása, síla, dobrota i něha:
    a přijde den, kdy oplodněny jsou jí lidsky květné kalichy.

A zatím co se myšlenka Tvá všemi křídly
    po kosmu rozlétá a mlunem svítí,
    Tě nikde není zříti:
    to Bůh je dům, v němž podstata Tvá bydlí,
    a veškerá Tvá díla jsou jen klidu Jeho odlesky,
    jak zachytit je stačí zor náš pozemský.