Strom bolesti/Tvá nynější sláva
Strom bolesti František Xaver Šalda | ||
Řeka ohně | Tvá nynější sláva | Modlitba |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Tvá nynější sláva |
Autor: | František Xaver Šalda |
Zdroj: | Strom bolesti: Cyklus básní z roku 1920. V Praze. Nakladatel: Ot. Štorch-Marien, 1920. S. 40-42. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Míň nežli bublina na vlně oceánu,
jež rozpryskla se dřív, než jsi ji mohl postřehnout,
Ti žvást je nevděku, pomluvy tlach
i bída těch, kdož kdysi blízci byli Ti,
i všecka malost obmezení, tlak všech pout,
jež na zemi jen člověk člověkovi může kout.
Tvůj duch teď trvá v stálé svaté radosti
a touhu jedinou zná: tmám jen víc a více svítiti.
Tvá tvář je svatě-klidně obrácena k Věčna ránu
a k Bohu láska občas pouze červánkem ji zanítí.
Jar nových denně dokvétá se duše Tvé keř spanilý,
do jehož poupat všecky staré muky Tvé se zavily:
tak mládneš zároveň, jak zraješ v Pánu.
Pod Tebou hluboko jak zanícená rána na kosti
kteréhos žebráka
se kouří život náš:
a více není Ti než klamu lživý šlář
a víc Tě neláká
než smrti hospoda a její žalná čeládka.
Teď Bůh je slunce Tvé
a pod ním kveteš, jak my vadnem pod hvězdou naší;
teď Bůh sám objímá Tě
a Tebou proudí, kol Tebe se jiskří Jeho duch
a proniká Tě, laská, dálavy Ti nejdálnější snáší
tak jako nám jich malé díly ether nebo vzduch.
Teď duše Tvoje jediný je světla proud,
v něm světy celé živiti se mohou a v něm plout.
Teď úd jsi vzácný nového a nadsvětného těla,
jež je ne v plochách, ani v časech, prostorech,
leč v hloubce niterné, za mezí rozměrů a pojmů všech.
Teď se silami splýváš zcela,
jež kosmos drží;
teď vším jsi: propastí i oblohou, i mořem i vod strží,
i ohněm duchovým, jenž za nimi se klene
a všecky částky druží, jinak roztržené.
Jsi vlna, která vzlétá z ohniska i do ohniska,
a blesků tisíce se z bytosti Tvé slávy stále blýská.
A není místa, jehož neprostouplas ducha zázrakem
a v němž se nezachvěla dotykem Tvým zem.
Svět celý obsažen je v myšlenky Tvé výchvějích;
je jeho bouří její dvih, je jeho tichem její klad,
A nejvýše kde život se smrtí se bije v divé křeči,
kde sténá svár a žehne boj a bouře nejstrašněji ječí,
tam pláče hrdliččí Tvé lásky smích,
tam padá rosa, padá ze sadů Tvých vonný chlad.
Já věřím, v dějích pozemského života žes účastna
a světlo k vítězství že provodíš:
kde klesá bohatýr, kde dítě hladoví,
kde tvůrce-vynálezce drtí bídy tíž,
kde pravda trpí násilí,
kde zahořel lid celou duší za velikým snem,
já věřím, tam žes přítomna, tam duch Tvůj popílí
a dobro, pravdu, krásu posílí.
Vždyť z ran, jež život zasadil Ti, z rmutných, zemských ran
teď světlo proudí a zář tryská hýřivá
a zpívá o prameni Lásky pověčném.
A mlha úrodná a teplá z nich již stále šlehá
a hojněji než zrno z dlaně sedláka, který je rozsívá;
a do časů tmy zapadá jak sémě zemské do líchy
tvá láska, krása, síla, dobrota i něha:
a přijde den, kdy oplodněny jsou jí lidsky květné kalichy.
A zatím co se myšlenka Tvá všemi křídly
po kosmu rozlétá a mlunem svítí,
Tě nikde není zříti:
to Bůh je dům, v němž podstata Tvá bydlí,
a veškerá Tvá díla jsou jen klidu Jeho odlesky,
jak zachytit je stačí zor náš pozemský.