Strom bolesti/Řeka ohně

Údaje o textu
Titulek: Řeka ohně
Autor: František Xaver Šalda
Zdroj: Strom bolesti: Cyklus básní z roku 1920. V Praze. Nakladatel: Ot. Štorch-Marien, 1920. S. 36-39.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Před lety ze zraku Tvého do mne jiskra vyšlehla,
    z duše Tvojí spanilé
    vylil se do mne pramének světla.

Tvé slovo zažehlo v hrudi mé
    jakýsi jazyk ohnivý,
    jenž tam pak zpíval a hlaholil
    v hudebních jiskrách,
    v melodickém kouři.

To tehdy bylo, kdy ses rozhovořila
    o svatosti pravé oběti,
    o blesku krásy, pravdy, jenž přetrvá svět a jeho základy,
    o činu, který od sobectví oproštěn
    člověka přetváří a bytností jej novou nadává
    i mimo časy, mimo všecky prostory,
    o žáru, jehož všecky vody světa ulít nemohou
    ni ledy umořit,
    o světle, jehož neobjaly tmy,
    o poznání, tom posledním a velikém,
    jež život lidský pozmění od samých kořenů
    a smrti pláně přeroubuje na štěp života
    a bytost tvou obdaří novým orgánem,
    jak slabou matnou rukou vteřiny
    se Věčna uchopit a zpřítomnit si navždy je.

A pramen vzrostl časem v proud,
    jenž protékal mne celého
    a mohutněl, jak mé staré břehy ledné podrýval,
    a ve vnějšek promítal svůj žár a jas
    a jasem tím v něm všecko prosvítil:
    jen v jeho světle zřen, byl život životem,
    a slovo teprve on objevil, jež dalo všemu řád a sklad,
    a bez něho byl pouhá hmota syrová a beztvará
    a hluše blekotavá tma.

A nyní, kdy jsi skonala,
    on ze mne vytryskl, jak z rány tryská krev,
    a podemlel mne, jako ona toho podmílá,
    kdo v sobě nosí ji:
    ve vnější svět se vklínila a včlenila
    má řeka ohňová
    a v něm svůj žije život zákonný
    po skutečnosti příkazech
    a v jejích rozměrech a jejím určením.

A dnes mne rve a unáší,
    jak stéblo travné, lístku útržek neb svadlý list
    chvátívá veletok,
    jak jiskru hvězdnou, žhavý na obloze bod,
    na ledné klenbě plecí, mihotavém hrudi křišťálu
    nosívá obrovitá a bezedná kosmická noc.

Jí podmíněn jsem dnes
    a život můj i moje smrt
    mně dány v jejích hranicích:
    z údělu jejího já plaše beru jen svůj díl,
    a ona rukama mi svýma, správnýma, věrnýma,
    obojího odvažuje
    na hvězdných vahách
    zákonný příděl.

Neživí ona pouze mne:
    i hvězdy, slunce, dráha mléčná
    chodí do ní píti svou jsoucnost;
    a s nimi všecko, co pravda je a skutečnost
    a činnost v lásce tvořivé,
    co víc je nežli klam a přelud, mátoha a stín.

Ne mnoho mil má dnes snad do moře
    můj veletok:
    s ním brzy musí smísit se,
    jak zora se se dnem mísívá,
    tma se světlem a s nocí červánek.

A pak?
    Pak: vím, že jedno bude s věčným Životem,
    jenž leží za skonem jak světlo za temnem
    a jaro za mrazem a země za mořem
    a hudba za hlukem, hrdinství za bojem
    a radost za hořem.

Zdar ti, ty propasti veliká, ty nadsvětně hlubá,
    v niž dráha lidská ústí se:
    tě nejen hrůza zhloubila,
    tě také Láska věčná zklenula.

Ne pouze život hltáš ty,
    ty také jsoucno jakés vyšší za něj vydáváš.

Penězoměnče srdcí i vůlí!
    Taviči nebes i země!
    Ustupující, zdánlivě zbabělý velehrdino!
    Proradče nejpoctivější!
    Skrblíku a lichváři všeho marnotratnictví!
    A nade vše: vášnivě klidný počtáři spravedlivý!
    A všechněch duší i dob, časů i věků
    kupče nejbohatší i nejnuznější zároveň!
    Jak přesné jsou vesmírné váhy tvoje,
    do jejichž služeb zapial jsi všecky světy
    i všechen prach písečný, kolikkoli jich i jeho bylo i bude,
    za miligramy miligramů miligramů
    jasně ukazující
    a udatnější nežli meč a zbroj jiných!