Strom bolesti/Čas Proserpinin
Strom bolesti František Xaver Šalda | ||
Je půlnoc průsvitná… | Čas Proserpinin | A zpívám, co zpívati musím |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Čas Proserpinin |
Autor: | František Xaver Šalda |
Zdroj: | Strom bolesti: Cyklus básní z roku 1920. V Praze. Nakladatel: Ot. Štorch-Marien, 1920. S. 31-33. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Je čas, kdy ocún hořce fialový kvete na lukách
a hořec na stráních již skoro dokvítá.
Je čas, kdy korunami zřídlých stromů nebe prosvítá
a noční oblohou již hustěj’ prší hvězdný prach,
jakýchsi mrtvých světů troska rozbitá.
Je čas, jejž milovalas tak, čas Proserpinin,
jak zvalas jej, ta doba dálných výhledů
a tichých zásvětných snů, obrazů i vidin,
čas lítosti se vším, co mizí ze života bez sledu.
Teď vlhká vůně stoupá z podupaných sítin
u rybníků jak z ocele, jež zvolna stydnou,
a zajíněný hrozen
na zídce k jihu hledící, šetřený rukou vlídnou,
již dozrává.
A všecko do šířek se rozstouplo
a prchlo kamsi v bezmezí:
i země, víc však ještě nebe nad tebou.
Teď kolem aster jdeš, jichž dotkl se již první mráz,
a z hlubších vrstev věcí, vidíš, tryská jakýs jas,
jenž nad světlem dne vítězí:
jsou věci nějak obnaženy
a pohledem se z nitra v tebe vtnou.
Jdu ke hřbitovu v polích cestou křemennou
a myslím na Tebe, jež nedýšeš
a ležíš bez hnutí, ručičky dělně na hrudi složené, stuhlé.
zazděna v černé své truhle
s tím líčkem pohublým
a krásna k nevypsání
tou krásou, jíž z človeka dobýt dovede
jen život tvorby, obětí a lásky v odříkání.
A nemohu teď toho pochopiti,
kdy slunce mhami prostoupá a dukáty po lesích svítí,
kdy laskavé a teplé všecko pod ním od záře,
kdy čmelák zbuzený mnou zdvih’ se s bodláku
a letem těžkým vrhá se mně do tváře,
kdy motýl milostného lístku útržkem
se nad zahrádkou potácí
a cvrček hude pod mezí svou věrně tvrdou písničku
a lidé v brázdách polí schýleni jsou při práci,
kdy krev svou cítím v žilách chůzí zjasněnou,
jak tepe do skrání
a oheň tekutý, jenž v cévách tlí, po těle pohání.
Však rozum posléz pracně pochopuje,
leč srdce nerozumí
a nepřijímá;
a vzdor svůj temně tlumí,
pak tiše naříká a pláče.
Tu za zídkou do polí výhled otevřený
mně na ráz rolníka objevil rozsévače:
po svahu přechází na líše plné hnědé pěny
a ruky krásným posunem do půdy zrní stříká;
to z plachty režné teplou měkkou prškou šlehá
a do ornice poslušně hned uléhá a vniká.
Mně podivně ten prastarý děj srdce zžehá
a teskně slavným rozdmýchává snem.
To drahé slovo Kristovo o zrnu pšeničném
mně v paměti teď zasvítí.
Ty znáš je: setlít, zmařeno být musí, zemříti,
když z něho vypučet má a pak uzrát klas.
Je čas snů zásvětných a dum, je Proserpinin čas.
Po světě vzduchem prostydlým zlá Smrti vidina
teď s přízrakem hvězd dávno vychladlých
se vznášívá a nad přírodou jako popel poletuje.
Ne hrůza zní však mne již mečem protíná,
leč slávy příští slib mně bouřkou předjarní z ní duje:
v mou duši dýše pokojem svým teplý boží jih.
Jdu domů. Do tváře mi šlehá podzimní chlad ranní,
když rozjímám o posledním Tvém velkém rozkvětu a zrání.