Strom bolesti/Čas Proserpinin

Údaje o textu
Titulek: Čas Proserpinin
Autor: František Xaver Šalda
Zdroj: Strom bolesti: Cyklus básní z roku 1920. V Praze. Nakladatel: Ot. Štorch-Marien, 1920. S. 31-33.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Je čas, kdy ocún hořce fialový kvete na lukách
    a hořec na stráních již skoro dokvítá.
    Je čas, kdy korunami zřídlých stromů nebe prosvítá
    a noční oblohou již hustěj’ prší hvězdný prach,
    jakýchsi mrtvých světů troska rozbitá.

Je čas, jejž milovalas tak, čas Proserpinin,
    jak zvalas jej, ta doba dálných výhledů
    a tichých zásvětných snů, obrazů i vidin,
    čas lítosti se vším, co mizí ze života bez sledu.

Teď vlhká vůně stoupá z podupaných sítin
    u rybníků jak z ocele, jež zvolna stydnou,
    a zajíněný hrozen
    na zídce k jihu hledící, šetřený rukou vlídnou,
    již dozrává.

A všecko do šířek se rozstouplo
    a prchlo kamsi v bezmezí:
    i země, víc však ještě nebe nad tebou.
    Teď kolem aster jdeš, jichž dotkl se již první mráz,
    a z hlubších vrstev věcí, vidíš, tryská jakýs jas,
    jenž nad světlem dne vítězí:
    jsou věci nějak obnaženy
    a pohledem se z nitra v tebe vtnou.

Jdu ke hřbitovu v polích cestou křemennou
    a myslím na Tebe, jež nedýšeš
    a ležíš bez hnutí, ručičky dělně na hrudi složené, stuhlé.
    zazděna v černé své truhle
    s tím líčkem pohublým
    a krásna k nevypsání
    tou krásou, jíž z človeka dobýt dovede
    jen život tvorby, obětí a lásky v odříkání.

A nemohu teď toho pochopiti,
    kdy slunce mhami prostoupá a dukáty po lesích svítí,
    kdy laskavé a teplé všecko pod ním od záře,
    kdy čmelák zbuzený mnou zdvih’ se s bodláku
    a letem těžkým vrhá se mně do tváře,
    kdy motýl milostného lístku útržkem
    se nad zahrádkou potácí
    a cvrček hude pod mezí svou věrně tvrdou písničku
    a lidé v brázdách polí schýleni jsou při práci,
    kdy krev svou cítím v žilách chůzí zjasněnou,
    jak tepe do skrání
    a oheň tekutý, jenž v cévách tlí, po těle pohání.

Však rozum posléz pracně pochopuje,
    leč srdce nerozumí
    a nepřijímá;
    a vzdor svůj temně tlumí,
    pak tiše naříká a pláče.

Tu za zídkou do polí výhled otevřený
    mně na ráz rolníka objevil rozsévače:
    po svahu přechází na líše plné hnědé pěny
    a ruky krásným posunem do půdy zrní stříká;
    to z plachty režné teplou měkkou prškou šlehá
    a do ornice poslušně hned uléhá a vniká.

Mně podivně ten prastarý děj srdce zžehá
    a teskně slavným rozdmýchává snem.

To drahé slovo Kristovo o zrnu pšeničném
    mně v paměti teď zasvítí.
    Ty znáš je: setlít, zmařeno být musí, zemříti,
    když z něho vypučet má a pak uzrát klas.

Je čas snů zásvětných a dum, je Proserpinin čas.

Po světě vzduchem prostydlým zlá Smrti vidina
    teď s přízrakem hvězd dávno vychladlých
    se vznášívá a nad přírodou jako popel poletuje.
    Ne hrůza zní však mne již mečem protíná,
    leč slávy příští slib mně bouřkou předjarní z ní duje:
    v mou duši dýše pokojem svým teplý boží jih.

Jdu domů. Do tváře mi šlehá podzimní chlad ranní,
    když rozjímám o posledním Tvém velkém rozkvětu a zrání.